Aoi x Inoran - Věděl jsem to od první chvíle. - část 1.

(Inoranův dům)

Aoi

Aoi spal dlouho. Hodně dlouho. Mnohem déle, než jeho andělský doprovod. Poté, co si prožil v démonické dimenzi a co se stalo s jeho očima, se tomu asi nikdo nemohl divit. Za tu dobu je nikdo nenavštívil, ale skoro všichni k Inoranovi volali a ptali se na jeho stav. Yoshiki s Taijim nabízeli svou pomoc, ale nyní vlastně nebyla potřeba. Aoi byl mezi jimi všemi pořád jenom upírem, bytostí, která neměla takovou sílu, jako její andělské protějšky nebo dokonce Uruha. Vyžádalo si to svou daň a nedalo se to vyřešit jinak, než dlouhou regenerací jeho těla, která se uspíšit prostě nedala. Nakonec byl zázrak, že byli s Torou vůbec naživu. On to byl zázrak, že přežil Uruha, natož oni. Aoi prospal dvě noci a den mezi nimi a když otevře konečně oči, slunce je vysoko na obloze. Tento dům nebyl připravený na upíra, ale Inoran to v mezičase stačil změnit. Všude bylo zavřeno, přibyly tady těžké závěsy, bylo tu ticho a klid. Aoi netuší, jak dlouho spal, ani netuší, že tyto vzácné dny jim věnoval Hyde, když se pokoušel odhalit tajemství knihy a marně. Bez Uruhy se v ní četlo špatně a nezměnil to dokonce ani Vyvolený. Nejlepší by bylo, kdyby se jim podařilo ulovit vlčího strážce. Jejich plán se začíná pomalu měnit tímto směrem, ale než na to přijdou, věnují protistraně drahocenný čas na rekonvalescenci. Hyde to jistě ví a musí zuřit, že to nejde tak hladce, jak si vysnil. To teď ale Aoiho netrápí. Měl by hledět do tmy, jeho oči by si měly rychle zvyknout, přizpůsobit se a začít vnímat předměty kolem sebe, ale místo toho má před očima bílou tmu. Na něco podobného nebyl zvyklý, nelíbilo se mu to, vadilo mu to, ale tak to slepci měli. Málokdo věděl, že nevnímají černou jako lidé v noci, ale nekonečné bílo, protože nefunguje sítnice. Netrvá mu dlouho, aby si vzpomněl na všechny hrůzy, které prožil, viděl je ve vzpomínkách znovu a znovu a plně mu došlo, že je slepý a nejspíš se to nikdy nezmění. V tu chvíli se zlomil, proplakal několik hodin a kdyby nebylo Inorana, nejspíš by se pokusil skončit svůj již dlouhý neživot. Jenže Inoran tu byl, pouto ho okamžitě přivolalo a tak ho konejšil a uklidňoval a sliboval, že na něco přece společně přijdou. Otočil se celý den a další noc a k žádnému útoku nedošlo. Bylo to divné, nepříjemné a děsivé. Pokud to Hydovi trvá tak dlouho, co na ně asi chystá? Jeho silnou stránkou byly rituály, takže možná k nějakému právě docházelo. Ty se většinou nedaly uspíšit, trvaly mnoho dní a na jejich konci se děly děsivé věci. Třetího dne se Aoi probudil uprostřed. Začínal být dezorientovaný, trochu se mu pletl biorytmus a kdyby ho Ino nehlídal, možná by vykročil do slunného dne a ublížil si, aniž by o to stál. Dokonce i krev mu musel sehnat on, protože v tomto stavu Aoi nebyl schopný shánět oběť nebo překupníka a z anděla neustále pít nemohl. Jeho krev měla až příliš mnoho vedlejších účinků a byl by spíš jako alkoholik nebo feťák. Mimo zrak se však jeho tělo dalo zcela do pořádku. Znovu a znovu si volali s ostatními a Yoshiki ležel v odborných knihách i pochybných zdrojích, stejně jako se pokoušel kontaktovat nebesa, aby přišel na to, jak upírovi pomoci, ale měl málo času a navíc se musel připravovat na Hyda. Na Aoiho prostě tak trochu nebyl čas a pokud šlo o démonické poškození, bál se, že na něj lék prostě neexistuje. Torovi sice pomohli, ale další podobný rituál si teď nemohou dovolit. A pak se k večeru cosi stalo. Zrovna byli s Inoranem spolu, povídali si a Aoi se nechával šimrat, když mu Ino cosi vyprávěl s takovým zápalem, že měl na chvilku pocit, jako by cosi zahlédl. Z jeho myšlenek, představ nebo snad vzpomínek. Jako by mu to jejich pouto, které v tu chvíli neobyčejně zesílilo, dovedlo zhmotnit před očima. Možná to byla jen bláhová naděje, iluze, zbožné přání jeho mysli a možná… 

"Ino-koi!" Prudce se posadí. 

"Udělej to ještě jednou." Vydechne, i když Inoran nejspíš nemůže tušit, co má vlastně udělat. 

"Prožij to ještě jednou..." Požádá ho Aoi naléhavě a skoro nešťastně a položí si jeho ruku na čelo.

Inoran

Ino po celé události spal jen velmi málo. Přilehl si k Aoimu, aby mu byl na blízku, ale spánek mu rušily sny, které rozhodně příjemné nebyly. Vyčítal si, že ho neochránil a nebyl s ním, když se to stalo. Aoiho stav, který byl nejspíš trvalý, nesl hůř, než cokoliv jiného, čeho byl za svůj život svědkem. Samozřejmě to bylo hlavně kvůli tomu, jak moc se do něj zamiloval. Tolik věcí mu chtěl ukázat a nejspíš už to nepůjde. Přesto nepřestali hledat možné řešení, které by ho uzdravilo. Aoi spí, když se on sám musí zvednout a zajistit dům, aby Aoi nebyl v nebezpečí. Dokonce začínal přemýšlet o tom, že se přestěhuje. Svůj domek na kraji jezera miloval, ale Aoiho miloval stonásobně víc. Zrovna upevňuje poslední kousek závěsu. Měsíc mu u toho svítí pod ruky a kolem je až nezvyklý klid. Jak kdyby všechno živé cítilo, že se něco chystá. Běhá mu z toho mráz po zádech. Prudce zatáhne závěsy a vydá se k Aoimu, aby ho mohl zase chvíli objímat. 

"Něco společně vymyslíme, bude to v pořádku, uvidíš." Konejší ho, i když pochybuje o tom, že ho slyší. Spánek ale potřebuje. Zvládl s ním bez pohybu ležet několik hodin, než dorazil Torou poslaný poslíček s krví. Bohužel to jinak vyřešit nešlo a tak byl rád, že mu v tomto ohledu mohl někdo pomoct. Kdyby na to byli sami, špatně by se mu to řešilo. Do své malé ledničky naskládá několik pytlíků, než se usadí do houpacího křesla s deníkem, který je ještě hodně prázdný. Chvíli jen pozoruje Aoiho, než začne psát. Je to mnohem intenzivnější, než kdykoliv jindy, dokonce se mu v jednu chvíli naženou i slzy do očí. Věří, že to společně nějak vydrží, ale když se Aoi vzbudil, viděl, jak je to pro něj těžké. Tohle si nezasloužil. Tora si to taky nezasloužil, ale ten už je zdravý a v pořádku. Po dalších několika hodinách knihu zaklapne a dojde mu, že jí popsal snad polovinu. Když se Aoi probudil naposledy, byl zase u něj. Rovnou mu nabídl sáček s krví a snažil se mu dodat energii a dobrou náladu. Zařekl se, že se nenechá ovládnout svými pocity, ostatně tím by Aoimu příliš nepomohl. Tiskne ho k sobě v posteli a přemýšlel, za jak dlouho bude tma, aby mohl odtáhnout těžké závěsy, které jeho lásku chránily před slunečními paprsky. Vyprávěl mu o svém pobytu v Jižní Americe. Byl to zvláštní kout země, a když se jeden dostal ke kmenům žijícím v pralese, nestačil se divit, jak moc jiné to umí být. Povídal mu o vlčím strážci, kterého tam potkal. Nebyl v tu dobu o moc starší, než Zyean. Bylo to jiné, než co by se nejspíš dělo tady. Mladého kluka začali uctívat a jeho život se od základu změnil. 

"Viděl jsem jeho první proměnu, bylo to vážně úžasné. Zvířata přišla za ním, aby se na něj podívala, najednou se prostě nebála." Popisuje mu obraz, který v tu dobu uviděl, u toho se usmívá, kdy ho Aoi zastaví. Ani si neuvědomil, jak moc se ponořil do vyprávění, jak kdyby to viděl před očima. 

"Co se děje?" Nakrčí starostlivě obočí. Nechápavě se na něj podívá, protože vůbec netuší, o čem mluví.

"Co mám udělat?" Není si vůbec vědomý, že by něco udělal nebo se o cokoliv snažil. Po Aoiho poslední větě, mu začne trochu svítat. 

"Ty jsi něco viděl?" Podívá se do jeho očí, která koukají kamsi za něj. Když si vzpomene, jaký pohled měl Aoi, než se to celé stalo…Vážně mu to chybí. Kousne se do rtu a začne přemýšlet, čím by to mohlo být. Nejspíš v tom má prsty jejich citové pouto. 

"Dobře, zkusím to." Vezme jeho tvář do dlaní, nechá víčka klesnout a soustředí se na tu nejsilnější vzpomínku, kterou za poslední dobu má. Před očima s mu objeví Aoi s tím nejkouzelnějším úsměvem. Leží mu v klíně a je omámený jeho krví. Jejich prví setkání. Je to tak silné, že se uvnitř něj rozline hřejivý pocit, který se dostane až do konečků prstů a hřeje Aoiho kůži. Pokud by to fungovalo, možná by mohl…

"Aoi-chan." Ozve se, když ta možnost napadne. Počká si ještě chvíli, než ho jeho láska ujistí, že opravdu viděl alespoň záblesk. 

"Myslím, že tuším, jak ti pomoci, ale má to malý háček." Je najednou trochu nejistý. Pokud to udělají, budou sdílet opravdu všechno. Nejde o to, že by nechtěl, spíš o to, že k tomu měl Aoi postupně dojít.

Aoi

Aoi si vůbec není jistý, jestli něco viděl nebo ne. Možná to byla jenom silná dávka představivosti, ale otáčí tvář za Inoranovým hlasem a opatrně přikývne. Nejspíš se na něj vůbec nedívá, ale někam za něj nebo nad něj, jenže tak to teď bude už navždycky. Jestli mu někdy někdo něco chválil, tak to byly oči a hloubka jeho pohledu, ale pokud vaše oči oslepnou, jejich svaly se povolí a celkový výraz dostane typický a hodně jiný nádech. To jsou naštěstí věci, které si Aoi vůbec neuvědomuje a tím, že se nemůže podívat do zrcadla, mu to alespoň není líto. Zatím se nenašel nikdo, kdo by mu to řekl, ale s jeho sebedůvěrou by bylo nejlepší, kdyby to tak zůstalo napořád. Svého milovaného už sice měl, ale přes to… Ne, nemyslí si, že by se Inoranovi přestal líbit, ale sebeláska byla taky důležitá. Vychrlil to na Inorana rychle a ten nejspíš vůbec netuší, co po něm Aoi vlastně chce, ale stejně je celý nervózní z toho, že ho nechápe hned a že se to neděje znovu. Naděje mu projela žilami s nečekanou intenzitou a on si připadá jako dítě v hračkářství, kde mu ale nechtějí nic dát. Je to k zešílení. Jakmile Inoran svolí, že to ještě jednou zkusí, najde dlaněmi jeho předloktí a pevně je obě stiskne. Musí na svém místě neklidně poposednout. Aoi na svých tvářích ucítí dotek Inoranových hřejivých dlaních a sám nechá víčka klesnout. I on se soustředí a snaží se vrátit si před oči představu z pralesa. Tak nějak podvědomě očekává, že Inoran bude myslet znovu na tohle a on se vrátí do toho obrazu s vlčím strážcem. Dlouhou dobu se neděje vůbec nic a pak najednou uvidí sám sebe. Hrozně se toho lekne, trochu od Inorana odskočí a třeští oči někam do prázdna před sebou. Cítí, jak se mu podvědomě zrychlil dech, i když je už tak dlouho mrtvý a dýchat nepotřebuje. Tohle nebyl prales. Byl to on sám, ale v situaci, kdy se nemohl vidět. Tak si ho pamatoval Inoran. Aoi byl v tu dobu mimo sebe, takže bylo nepravděpodobné, že by si pamatoval na cokoliv z toho. Navíc nevnímal jenom ten obraz, ale především všechny Inoranovy emoce vinou jejich pouta, takže si je jistý, že se mu to nezdálo a byly to jeho skutečné myšlenky. 

"Měl jsi vidět vlky, ty vlky." Zamračí se na něj hned, ale je to jenom na oko. 

"Víš, jak jsem se lekl, když jsem viděl svůj pitomý úsměv? Příště mě alespoň varuj. Divím se, že jsi ještě tady, jestli se takhle tvářím pokaždé..." Brblá, aby maličko dostál své povaze, ale lomcuje s ním nadšení. Znovu se k němu přisune blíž a nahmatá rukama jeho předloktí. Cítí se tak s ním být v lepším kontaktu. 

"Neviděl jsem to jasně, není to stejné, jako když vidíš běžný svět okolo sebe. Je to hodně zkreslené, zprostředkované, spíš jako nějaký druh animace..." Vůbec neví, jak by to popsal. 

"Je to jako když se snažíš dívat se pod vodní hladinou." Někdo to vůbec nedokáže, někdo vidí celkem slušně. Možná by to šlo trénovat? Jedno je ale jisté. Bez Inorana to nedokáže. Nebude moci jen tak chodit a napojit se na jeho oči kdykoliv ho napadne. Budou se muset snažit oba a to půjde jenom někdy. Bylo by úžasné, kdyby Aoi mohl využívat lidi a zvířata okolo sebe, ale to byla čirá magie. A pak Inorana něco napadne. Aoi se na něj znovu pokusí podívat, ale ať se snaží jak se snaží, nic nevidí. Rozhodně ne jeho reálnou tvář. I kdyby si snad dovedl přivolat svou vlastní vzpomínku na něj, není to reálný odraz právě probíhající skutečnosti. 

"Jaký háček?" Zatím netuší, kam přesně Inoran míří, ani co by mohl mít na mysli tím problémem, ale… on díky někomu něco zahlédl! Cokoliv! I kdyby si měl občas dělat výlet do jeho vzpomínek. Z koutků očí mu vytečou slzy nečekaného štěstí.

Inoran

Nakrčí obočí, když ho Aoi tak moc stiskne na předloktích. Je v tom jakási stopa zoufalství a zároveň naděje. Celý Aoiho stav ho neskutečně ničí a přibyla mu další jizva, která podivně září, jak kdyby byla hlubší, než všechny ostatní. Aoi jeho nitro neviděl, tolik necítil, protože jisté pocity v sobě dokázal pěkně zamknout. Ostatně měl v tom dost dlouhou praxi. 

"Je to komplikované a vždycky bylo." Trochu ho varuje, že některé věci prostě nejdou tak snadno, jak bychom si přáli. Aoi ale vypadá rozhodnutý a tak Ino sám sklopí víčka a nechá se plně pohltit tou vzpomínkou. Vybral si zrovna tuto, protože je pro něj velmi silná. Většinou pokud chtěl někdo pracovat s myslí, potřeboval první velmi silné okamžiky, pak se postupně mohl přesunout k obyčejnějším věcem. Aoiho tvář byla jasnou volbou, ten první blesk, který Inorana dostal na kolena a věděl, že mu chce pomoci, že s ním chce být. Nechá se prostoupit všemi zamilovanými pocity, které v tu chvíli cítil. Koutky se mu začnou zvedat nahoru a kolem nich se objeví slabé světlo, které osvětluje celý otevřený prostor domu. Soustředí se na to, aby to Aoi viděl taky. Cítí spojení mezi nimi, ale je velmi slabé, takto to rozhodně nepůjde. Už si je zase o cosi jistější, že spojení Světlem pro ně bude mít mnohem víc výhod, než by se na první pohled mohlo zdát. Pořád se trochu pere s pocitem, že to je to v situaci, kdy jim nic jiného nezbývá, ale musí to odsunout stranou. Pokud to Aoimu pomůže, není nad čím váhat. Přitáhne ho blíž k sobě, aby cítil jeho oporu, a trochu posmutněle se pousměje. Bude to na dlouho, než se jim podaří srovnat si své vlastní myšlenky, ale pokud se dají přesouvat obrazy vzpomínek, jistě půjdou přesunout i obrazy reality. Pro tuto chvíli je to nejspíš jediná možnost, jak by Aoi mohl vidět. Vyslechne si popis Aoiho a sem souhlasně broukne, aby ho ujistil, že ho poslouchá a vnímá. 

"Je to první zkouška, Aoi-chan. Mysl je ještě neprobádané místo, a pokud existují spojení, díky kterým sdílíme pocity myšlenky, půjde to i tímto směrem, jsem o tom přesvědčený." Odmlčí se na chvilku a zlehka ho pohladí po tvář, než prsty sklouzne na jeho rty. 

"Bude to chtít hodně tréninku a musíme společně přijít na způsob, jak tvé vidění skrze mě zaostřit a přesunout se od vzpomínek k reálným obrazům." O tom před chvílí přemýšlel a je si jistý, že tato cesta bude nejlepší. Nemají ale tolik času a proto se rozhodne odpovědět mu i na ten háček. Nadechne se, aby mu odpověděl, když uvidí jeho oči. Nakrčí obočí s tichým povzdechem. 

"Tohle mi nedělej." Jeho hlas zní trochu nalomeně. 

"Jde o pouto mezi andělem a druhou bytostí. Měl jsem za to, že u těch démonických to není možné, ale jak se zdá Uru a Yoshi ho mají, takže Světlo nejspíš nezná hranice. Nebo je to možná právě proto, že potlačuje temnotu." Utříbí si myšlenky v hlavě. 

"Jde o velmi silné spojení, které propojí duše ale i mysl. Vnímáš myšlenky druhého i pocity. V ten okamžik už před sebou nic neskryjete. Je to strach o toho druhého a touha ho chránit. Pokud pouto opravdu zesílí, anděl umírá, když ten druhý odejde. Cítíme společně bolest, a pokud dojde na smrt, pro většinu z nás je to nesnesitelné. Jinak se ale zrušit nedá, možná pokud začneš druhého opravdu nenávidět." Zakončí své vysvětlování. 

"Je to prý krásný pocit a ještě lepší, pokud vás pojí i citová stránka. Taky je to však svázanost na celý zbytek života v tvém případě hodně dlouhého." Narazí i na věci, které by se mu nemuseli líbit. Krátce se podívá kamsi mezi ně a pak vezme jeho dlaně do svých. 

"Víš, přiznám se, že se to málem stalo. V určitých chvílích, je to velmi těžké ovládat." Místo, aby situaci popsal, mu zkusí poslat vzpomínku na ně dva v posteli. 

"Zabránil jsem tomu, Aoi-chan, protože si myslím, že by to měla být tvá volba. Chtěl jsem se tě na to zeptat, jen o něco později." Odmlčí se znovu.

"Až bych měl větší naději, že se mnou budeš opravdu chtít zůstat celý život. Lidé mají svatbu, my právě toto pouto. Jenže tady víceméně není možnost se rozvést. Pokud od sebe budeme daleko, nebude to příjemné. Je to velké rozhodnutí, proto jsem s ním chtěl ještě chvíli počkat, ale v tuto chvíli…" Dojde na další pomlku. 

"Záleží jen na tobě, já už totiž dávno vím, že nikoho jiného ve svém životě nechci. Věděl jsem to od první chvíle. Léčíš mě a já bych možná mohl vyléčit tebe, ale měl by sis to pořádně promyslet." Vezme jeho tvář do dlaní a dlouze ho políbí. 

"Skončím ti pro svačinu." Dá mu tím chvíli, aby si to probral v hlavě.

Aoi

Aoiho tvář najednou září štěstím. Nikdy nebyl kdoví jaký optimista, ale teď je na něm vidět, že se upnul na myšlenku, že by mohl vidět alespoň něco. Jakkoliv, kdykoliv, ale hlavně ať není až do smrti v té nekonečné bílé tmě. Všechno by nejspíš zvládal jinak, kdyby byl se svým traumatem smířený, ale tak to bohužel nebylo. Všechno to bylo velmi čerstvé a všechny fáze od naštvání po deprese ho nejspíš ještě čekaly. Proto se tak snadno uvazuje k možnostem, které mu Inoran nastínil. Má pocit, že se to všechno nějak srovná, že slepý nakonec nebude. Přikývne na jeho slova, že je to teprve první zkouška, stejně jako na to, že budou muset hodně trénovat. Je mu to jedno, má na to celou věčnost. Byl malířem, byla to jeho jediná vášeň a taky se s tím živil a s tím byl teď konec. Vůbec neví, co si počne jako invalida, ale než se s tím nějak vypořádá a najde si novou životní cestu, bude mít hodně volného času. Nad tím malováním nesmí raději ani přemýšlet, jinak by ho mohlo dostihnout další zhroucení, ale Inoran ho teď naštěstí plně zaměstnává něčím úplně jiným. Do zasunutého koutečku jeho mysli se začnou dostávat první pochybnosti, že bude jako parazit, že nebude schopný nic udělat bez něho. Bude po něm neustále chtít, aby mu ukazoval věci, aby spolu malovali, aby ho všude vodil. A Inoran to udělá, protože je prostě takový, nikdy si nepostěžuje a nikdy ho neodmítne. Ale jaký tohle pro něj bude život? Nebylo by lepší, kdyby Aoiho nebylo a on byl zase svobodný? Na podobné myšlenky si před ním bude muset dávat pozor, aby Inoran nic nepoznal. Pokusí se je teď zaplašit a ve stejnou chvíli Ino pronese svoje slova. Naštěstí patří jeho slzám a ne jeho myšlenkám. Aoi se něžně a smutně usměje a znovu přikývne. On ví… kromě toho jen před malou chvílí cítil všechny jeho emoce a rozhodnutí, že se o něj chce Ino starat, padlo dávno před tím, než k tomu Aoi vůbec svolil. Nemělo smysl nad tím pochybovat. Ino se rozhodne objasnit mu ten háček a Aoi pozorně poslouchá. Světlo nezná hranice… O poutu mezi různými bytostmi samozřejmě slyšel, stejně jako poznal, že Uruha má to svoje s Yoshikim. Upíři něco podobného nedovedli, ale zároveň si myslel, že jsou dětmi temnoty a proto se k nim Světlo ani nepřiváže. Očividně to byl široce rozšířený mýtus, který s realitou nijak nesouvisel. Uruha byl mnohem temnější a démoničtější bytostí, než on a šlo to. Pokývá hlavou, když mu Inoran připomene délku jejich životů, pokud je nic nezabije násilně. On ví… mnoho párů si myslelo, že je nic nerozdělí, že spolu budou na život a na smrt a kolikrát to vzdaly už po pár letech. Aoi si ale nemyslí, že by to po tom všem byl jejich případ. On sám nedával druhé šance, celé roky byl samotář a pokud se rozhodl, neexistovalo moc věcí, které by ho přiměly to zase změnit. Nebyl ten typ, co se po čase začal nudit a získal pocit, že si nic neužil nebo chytal druhou mízu. Inoran byl v tomhle úplně stejný, z nějakého důvodu si ho vybral už na začátku, tak to přece muselo něco znamenat. Pak se ale v jeho obličeji objeví čirý údiv, když se Inoran přizná, že už je málem spojil. Aoi o tom nemá ani ponětí a taky si myslel, že bez jeho souhlasu by to nešlo, ale to se očividně pletl. Pouto si vás připlo na vodítko jako pejska ať už jste chtěli nebo ne? V tom případě to jen dokazovalo Inoranovu sílu a moc, když tomu dovedl vzdorovat. Cosi zvláštního se znovu začne dostávat do jeho hlavy. Není to nic násilného, ale Aoi na to není zvyklý a okamžitě se podvědomě začne bránit. Bude pro něj náročné pustit Ina dál a nevěnovat tomu pozornost, ale věří, že časem si zvykne a už ho automaticky podvědomě pozná. Prostě nad tím přestane přemýšlet. Uvolní se a nechá ho posunout mu novou vzpomínku. Nevidí ji svýma očima, ale vidí ji ve své mysli. Je to vážně divné, vidět sebe samého a ještě při souloži. Zároveň je ale krásné, jak to vnímá Inoran. Tohle netušil a začíná se nad tím culit. Možná si ho bude později i dobírat. 

"Větší naději?" Vydechne po po jeho slovech a udiveně se pousměje, ale jaká větší naděje by mezi nimi měla být? V první chvíli se mu chce vyhrknout, že ano, že si to přeje a může se to stát hned a pak ho znovu doběhne deprese. Inoran by si na sebe neměl vázat mrzáka. Jeho tvář okamžitě posmutní, jakoby povadne. Inoran naštěstí mluví dál a je tu malá naděje, že si ničeho nevšimne. Místo rozvodu smrt, to zní drasticky, ale oni si za ten krátký čas prošli věcmi, které jiné nepotkají za celý život. A ještě projdou… Kromě toho mu Mana slíbil smrt, aby Inorana dostal a Aoi teď pro něj bude snadnou kořistí. 

"Ne, to nejde..." Zavrtí hned hlavou. 

"Byl bys v příliš velkém nebezpečí." Tu část o tom, že by jim bylo nepříjemné i odloučení, Aoi neznal, ale popravdě se toho nebojí. Nebyl velký cestovatel a pokud by jeli, tak stejně nejspíš spolu. Inoran začne se svými vyznáními a jemu nad tím srdce usedá. Uhne tváří do strany a nejraději by utekl. Kéž by to šlo… kéž by ho Inoran mohl vyléčit. Jenže než se Aoi naděje, už cítí jeho rty na svých a povolí v jeho dlaních jako ledovec v soláriu. O vteřinu později je najednou sám a tumpachově hledí před sebe. Svačina… on teď řeší svačinu… Ježe Aoi má strach. Inoran by tím položil svůj život na dlaň, kdyby stačilo zbavit se Aoiho…