Mathew
Dnešní den byl jeden z těch lepších. Mohl se zase podívat do většího městečka, když odnášel výrobky z farmy do předem domluvených krámků. Nebylo to zrovna blízko, musel jít dvě hodiny, ale jemu to nevadilo. Vždycky počítal každou vteřinu, kdy nemusel být doma, a ještě se tam vždycky vracel. Poslední týdny hlavě snil o tom, že by mohl odejít do města a osamostatnit se. Utéct konečně před realitou doma. Potřeboval ale sehnat dobrou práci a pak i skvělou výmluvu, aby ho pustili. Stačilo něco, čím by se jeho otec mohl chlubit. Rukou obvázanou špinavým obvazem si poposune pás velké a očividně těžké nůše víc na rameno a úlevně vydechne, když uvidí první domy města. Usmívá se, protože bude mít celý den na to, aby vyřídil, co je potřeba a pak se mrknul na trh. Kolem poledne už má všechno vyřešeno a jako první zamíří ke stánku s knihami. Oči mu září a ví, že si může dokonce i něco koupit. Když se rozmýšlí udělá krok dozadu a do někoho omylem vrazí. Zavrávorá, až mu spadnou slepené brýle z nosu a vyválí se v prachu. Místo, aby je sbíral, stejně jako knihu, se vyděšeně začne omlouvat skvěle oděnému muži. "Vážně mě to moc mrzí." Mumlá tichým hlasem pořád dokola a vypadá, že čeká minimálně ránu pěstí.
Antonio
Vypadalo to na slibný začátek nové rodiny, přesně to si Antonio myslel po událostech posledních dní. Tady nebyl zbytek rodiny Rossi, aby mu pomohl a kryl záda, nedosahovala sem moc jeho otce jinak, než skrze něj a tak byl odkázaný sám na sebe a na to, jestli Valerianovi zase nepřeskočí v hlavě a nevymění si bratrství s ním za pokus zavraždit ho. To už tady jednou bylo, i když se mu jeden nemohl zase tak divit. Daleko smutnější byl jeho osobní pokus o vztah a následné zásnuby, který nedopadl tak, jak si představoval, protože jedna důležitá osoba, které se to všechno týkalo, prostě zmizela. Kdo jí to mohl mít za zlé, že… +Kvůli mě to ale nebylo, já jsem dělal všechno, co jsi chtěla.+ Pošle Kastel zprávu v myšlenkách. Valerian zuřil, jako kdyby to byl býval on, kdo s ní spal, ale jemu šlo o něco jiného. Kastel nebyla člověk… Valerian si myslel, že to utají, ale Antonio nebyl hlupák. Prodírá se tržnicí a snaží se dostat ke svému kočáru, ale je tu narváno, jako kdyby se něco slavilo a jeden musel doslova rozrážet dav. Ani neví, jak se to stalo, když v jeden okamžik málem šlápne na nějakého kluka na zemi, který vypadá, že poztrácel nejen knížky, ale i brýle a oblečení. Chudiny obecně tady bylo taky hodně. "To jsem nebyl já, to byl on." Ukáže palcem někam vedle sebe nebo za sebe, protože sice stojí na místě toho chlapa, ale ten už byl dávno pryč. Možná lapka, kterému nedošlo, že ten kluk nic nemá. +Hodně pitomý zloděj.+ Napadne ho a natáhne pravici, aby tomu klukovi pomohl na nohy dřív, než ho to stádo ušlape.
Mathew
Matty má co dělat, aby se zvládl trochu dát do kupy a nějak rozumně sesbírat myšlenky. nejradši by hned utekl, ale to díky zadku v prach moc nejde. nechce první sbírat své věci a myslí jen na to, jak celé své pochybení odčinit. Když vzhlédne k neznámému, který k němu natáhne ruku, prudce sebou trhne, jak kdyby mu měla přistát minimálně facka. Ten reflex se vážně těžko potlačuje a on má pocit, že díky tomu musí hned každý všechno vědět a to nechce. "I tak se omlouvám." Prohodí vlastně docela automaticky a už zase sklápí pohled. Hned se začne rozhlížet a shrábne pár svých věcí, než nakonec s ostychem přijme nabízenou ruku a nechá si pomoc do stoje. Trochu se ušklíbne, protože ho obvázané ruka docela bolí, ale zlomená prý není. Říkal otec.
"Jsem hrozně nešikovný, tohle se mi stává často." Má pořád potřebu se kát a loví v potrhaných kalhotách mince, aby oválenou knihu zaplatil. Nechtěl si jí kupovat, měl vybranou jinou, ale teď už bude muset. Pořád se trochu červená a srovnává si už tak dost zničené brýle na nose. Bude si je muset zase slepit, aby ještě něco vydrželi. Bez nich ale nevidí nic.
"Vážně jsem vás nezaprášil?" Ohlédne se jen krátce přes rameno, než se k neznámému pomalu otočí. Má nutkání ho začít hned oprašovat, ale asi by ho ještě víc zašpinil, když se podívá na něj a na sebe, jinak by to ani být nemohlo.
Antonio
Antonio si toho ucuknutí samozřejmě všimne, ale ruku zpět nestáhne. Vyrostl sice se zlatou lžičkou v puse, ale když se pohybujete ve světě mafie, už jste viděli ledacos i největší lůzu ulice. Takže si snadno domyslí, že ten kluk se bojí rány a že to bude mít konkrétní důvod. "Hm…" Řekne jenom na tu jeho zdánlivou nešikovnost a všimne si samozřejmě i obvazu, kterého se dotkl. To bude nějaká výmluva pro veřejnost. Kluk je úplně mimo, mrzačí se sám. Má docela chuť zjistit si, kde bydlí a kdo je toho strůjce, ale na druhou stranu nemůže zachraňovat všechny chudáky na planetě. Mohl ho samozřejmě tlouct i někdo jiný, třeba děti v okolí, učitel, zaměstnavatel… vždycky se někdo našel, právo silnějšího. Ty knihy ho nezajímají, ale zaujmou ho brýle. Je to něco, co vypadá v dost žalostném stavu a bez čeho se neobejde. Má smysl mu kupovat jiné? Nebudou zítra zase hned rozbité? Kontaktní čočky tady neznali…
"Musíš si svou chybu odpracovat. Pojď." Řekne mu nekompromisně a obrátí se k odchodu. Míří mezi lidmi k optice nebo jak se to tady u čerta jmenuje. Co na tom, že mu ten kluk vlastně vůbec nic neudělal? Je si jistý, že půjde, bude mít strach mu říct Ne.
Mathew
Mattymu ani nepřijde na mysl, že by si jeho ucuknutí mohl neznámý všimnout. Podle něj jeho osoba nikoho nezajímala a všem to bylo jedno. Jeho nízké sebevědomí mu ani nedovolovalo myslet si něco jiného. Kdyby jen tušil, nad čím ten muž nad ním přemýšlí, asi by se nedočervenal nikdy. Dřív sám sebe nesnášel za to, že se svému otci nedokázal bránit. Později už byl přesvědčený o tom, že si tohle všechno zaslouží. Prostě nebyl dost dobrý syn. Sotva vstane a zaplatí knihu, už má nakázáno, aby svůj prohřešek odčinil. Ihned skloní hlavu a jen téměř neznatelně přikývne. Rozhodně by si nikdy nedovolil protestovat. Zvedne hlavu až po chvíli, kdy kráčí krok za mužem a nechápavě se rozhlédne, jakmile mu dojde, kam míří. "To je váš obchod?" Vypadne z něj dřív, než se stačí zarazit. Je přesvědčený o tom, že je jeho majitel a opravu si své pochybení odpracuje tam. Musí to ale stihnout rychle, aby se včas vrátil domů, jinak to zase schytá.
"Omlouvám se, nic jsem neřekl." Mne si jednou rukou loket druhé a je vidět, jak moc nervózní je. Jestli do hodiny nevyrazí domů, nestihne to včas. Při tom uvědomění se mírně rozechvěje. Tohle zase bude bolet, ale tresti si zaslouží.
Antonio
Jdou v tichosti a v tom hluku kolem sebe Antonio vlastně nemůže vědět, jestli jde Matty skutečně za ním nebo ne. Klidně by mohl v davu nepozorovaně zmizet. Ani jednou se však neohlédne, přesvědčený o tom, že v něm umí číst stejně dobře jako v jiných lidech. Proto mu obchody tak vycházely. Měl nehorázné štěstí a byl dobrý psycholog. +Možná psychopat.+ Pousměje se. Jeho domněnka se potvrdí, když se ho Matty zeptá, jestli je ta optika jeho obchod. Antonio se zastaví před výkladní skříní a prohlédne si ji. "Ne, ale klidně by mohl být, že ano? Vypadá to jako dobrý nápad. Seriózní podnik…" Hned nechá svoje lidi, aby se na to podívali. Vlastně už nemusí shánět ani právníky, zařídí to Dmitry. Bude vědět, kdo to tady vlastní i jak ho přinutit, aby chtěl prodávat i s prodavačkou. Ohlédne se po něm ve chvíli, kdy dodá, že nic neřekl. Bez dalšího slova vejde dovnitř a prodavačka tam skutečně je. Ihned na něm pozná, jak je dobře situovaný, takže se jim ihned věnuje. Když ale Antonio řekne, že ty brýle nechce pro sebe a poukáže prstem za sebe na toho kluka, velmi zvážní a pootevře pusu. Vypadá to, že moc dobře ví, kdo to je.
"Nic nápadného. Prostě sem dejte něco, co vypadá stejně. Rychle." Usměje se tak, že slibuje destrukci celé čtvrti, když to dost rychle nebude.
Mathew
Následuje ho velmi pomalu a pořád trochu vystrašeně. Nechce s ním srovnat krok, to by si nikdy nedovolil. Uvědomuje si, že by bylo lepší utéct, ale něco, co do jeho nitra hluboko zaryl jeho otec mu v tom brání. Porušil by to, co mu nakázal a o tom vždycky přišel trest, který nikdy nechtěl. Trhne sebou, když na něj neznámý promluví a má co dělat, aby na něj nezíral s otevřenou pusou. Nejen, že ho nenapomenul, protože mluvit nechtěl, ale ještě mu v podstatě řekne, že je to dobrý nápad. Matty vůbec nechápe, co se to děje. Neřekne nic, jen touha po útěku se trochu upozadí. Jeho zvědavost je najednou o cosi silnější a už tolik nepřemýšlí nad tím, co bude muset dělat, aby odčinil nehodu na trhu. Sepne ruce před sebou, když se objeví prodavačka a už zase hledí do země. Pak ale prudce vzhlédne, když mu dojde, co slyšel. Brýle pro něj? Proboha proč? Tohle přece nemůže odpracovat nikdy. Samozřejmě, že ví, kolik to stojí. U všech výloh tady strávil každou volnou chvilku. Počká si, až prodavačka poodejde a hned se nadechne. "To nejde." Sebere v sobě veškerou odvahu.
"Už tak vám dlužím a budou z toho problémy. Nemůžu přijít s novými brýlemi." Začíná vyloženě panikařit.
"Stačí mi ty moje, to se slepí, vážně." Jeho hlas se začne trochu chvět a příjemně hnědé, teď dost vyděšené oči ho prosí, aby to nedělal.
Antonio
Antonio chvíli vypadá, že ty protesty ani neslyší, ale když Matty řekne, že mu něco dluží, pousměje se a pootočí se k němu. "Nevybírám si dluhy prostřednictvím peněz. Mnohem raději mám informace." Řekne mu tak, aby je ta žena nemohla slyšet. Nechce po něm žádnou manuální práci a dokonce nechce ani teď hned, aby pro něho něco udělal nebo něco na někoho donesl. Byl přeborníkem v zavazování si lidí na pozdější drobné službičky tak, aby si toho ani oni sami nevšimli. Mnohdy nepotřeboval nic převratného, ale když všechny dílky skládačky dobře zapadly, něco velkého se nakonec odehrálo. Někdy se mu může hodit, aby třeba něco někam donesl nebo se zeptat, jestli někoho viděl… to je celé. Čím víc lidí si bude myslet, že je hodný strejda odvedle, tím víc lidí mu pomůže.
"Chci být jenom milý, když na to mám peníze. Třeba si na mě někdy vzpomeneš a nějak mi to oplatíš." Dává mu pocit, že nad tím má volbu. Že to udělá, až sám bude chtít a co bude chtít. I to se hodilo.
"No tak si je schováš a nasadíš si je jenom tedy, když ti nebude hrozit, že ti je někdo zase rozbije." Má jasné řešení. Pojede sám do města a může si je vzít.
"Mimochodem dej mi je." Natáhne dlaň i po těch rozbitých.
"Můžete je nějak co nejlépe spravit?" Zeptá se optičky.
Mathew
Matty se trochu bojí, co svými slovy může způsobit a je to vidět i na jeho výrazu. mnohem víc se ale bojí toho, co by mohlo přijít doma. Taky proto už nezvládl mlčet. Vážně is myslel, že si ten problém dopracuje a bude moct domů. Trochu na neznámého zírá, když mu začne říkat, co má raději a nechápe u vůbec nic. "Ale já přece nic nevím." Brání se sotva slyšitelně. Jak by mu mohl být v tomto ohledu užitečný? Zrovna on? Zírá na něj pořád stejně nechápavě, když mu řekne, že chce být milý. Tohle nezná, na něj nikdo milý nebyl. Nic přece není jen tak. Nadechne se, aby znovu protestoval kvůli novým brýlím, ale začíná mít pocit, že je to zbytečné. Není ten typ, co by se s někým přel, prostě to neumí. Tedy nejspíš, možná by se to změnilo, kdyby ho někdo opravdu moc naštval. Z té věčné práce by měl asi i sílu, ale to neví jistě. Zamrká znovu, když si neznámý řekne o jeho staré brýle, ale dát mu je nechce.
"To ne, potřebuju ty staré, aby nebylo vidět, že jsou opravené." Očividně přijal fakt, že dostane nové, ale ty si někam ukryje a bude na ně celou dobu jen obdivně hledět.
"Stačilo by jen kousek izolepy." Podívá se vyplašeně na prodavačku a zkusí se mile pousmát. Doufá, že mu projde alespoň tohle.
Antonio
Antonio není ani trochu zvyklý na odmlouvání a nesouhlasně stiskne rty, když se ten kluk začne vztekat, že mu druhé brýle na opravdu nedá. "Musí se alespoň nějak slepit, ne?" Sekne po něm trochu přísně, ale hned na to se ovládne.
"Ty poslyš, jak se vlastně jmenuješ?" Bude dobré to vědět. Prodavačka vypadá trochu nechápavě, když sem přišli spolu a on mu chce všechno kupovat a platit a ani se neznají jménem. On si jí ale nevšímá. A jakmile se hoch otočí na prodavačku a přestane dávat pozor, hrábne po nich tak rychle, že mu je prostě sebere.
"Izolepu, no jasně, to bude hrozně držet. Ty skla nechte poškrábaná, ale tady to nějak přitavte nebo co se s tím dá dělat." Naordinuje jí a ona přikývne. Chvíli jsou z jejího doslechu, když odejde někam dozadu, aby brýle trochu opravila.
"Zatím si vyber nějaké jiné." Ponoukne ho a pořád vypadá přísně. Ještě mu neodpustil to, že mu tady před ní řekl Ne.
"Vypadáš, že neumíš ani počítat a pak mi klidně vzdoruješ. Něco nesedí." Přimhouří na něj podezřívavě oči. Teď ho trochu griluje, ale i kdyby… něco v něm je, on to vnímá. Naštěstí je přeruší optička a podá klukovi trochu opravené brýle.
Mathew
Matty se příšerně vyděsí, když vidí, že ho svým odmítnutím naštval. Očividně na to není zvyklý, ale nemyslel to zle. Prostě má strach, co by se dělo doma, kdyby přišel s novými brýlemi. Schoval by je, ale bez nich vážně nic nevidí. Z druhé strany by se mu taky mohlo stát, že by si je zapomněl přehodit, a to už by nevysvětlil. "Omlouvám se." Už zase klopí oči a je jasné, že ho to opravdu mrzí. neznámý se k němu chová hezky a on mu odmlouvá. Po jeho přísném hlasu dokonce i vyděšeně o krok ustoupí, jako by znovu čekal ránu.
"Mathew, říkají mi Matty." Pípne rychle, aby alespoň tohle splnil.
"Docela to drží, většinou, když nezmoknou." Přizná mu, že s tím už má docela dost zkušeností. Už dál neodmlouvá, když říká optičce, co má dělat. Tu izolepu si tam nalepí hned, jak přijde domů, aby nebylo nic poznat. Zvedne k němu jen na krátko oči a pak poslušně přikývne. Moc se do toho zatím nemá, ale ani neudělá krok a zase na něj promluví.
"Já nechtěl, jen vím, co by to znamenalo." Snaží se mu to nějak vysvětlit, ale vůbec se mu nechce říkat, co přesně by to pro něj znamenalo. Podá paní brýle. Nejistě přešlápne a pak se radši vydá vybírat. Skončí samozřejmě u těch nejlevnějších, i když se k nim musí hodně naklánět, aby viděl kolik stojí. Pomalu a opatrně se na něj otočí a naznačí, že už má vybráno.
Antonio
"No vidíš, tak teď už ti bude jedno, když zmoknou." Samozřejmě ho taky napadne, že Matty může s izolepou klidně podvádět, ale on na to určitě přijde, aby se trestu nějak vyhnul. Alespoň bude vnitřně v klidu, že se kvůli dešti brýlím nic stát nemůže.
"Jistě." Řekne mu jenom jednoduše na to jeho, že ví, co by to znamenalo a toho se zatím bojí víc, než Antonia. Chyba, ale on nemá v plánu nic mu provádět. Když si Matty vybere ty nejlevnější brýle, nepře se s ním kvůli cenovce, spíš si pomyslí něco o tom, aby hlavně byly co nejpodobnější a pak už to netrvá dlouho a oni mají svůj malý nákup hotový a vyjdou společně ven před optiku. Ta ženská má nos na skle, aby jí dějství z ulice náhodou neuteklo, takže se rozhodne pro jistotu sem poslat navečer Valeriana, aby jí rozmluvil případné roznášení drbů. Mohl ji zastrašovat sám a hned, ale o tom Matty zatím nic vědět nemusel. Zastaví se kousek dál a podívá se na svůj malý doprovod. Tím jejich dnešní setkání končí. On si půjde za svými záležitostmi, už pro něj udělal až dost a tenhle kluk stejně určitě spěchá.
"Tak se měj. Matty." Zvedne jeden koutek rtů nahoru ve frajerském úsměvu a dotkne se dvěma prsty klobouku.
Mathew
Matty se musí pousmát, i když se tomu normálně docela bránil, ale neznámý měl pravdu. Teď už bude vážně jedno, když zmoknou a nemusí na to pořád myslet. je to jen malá úleva, ale v jeho životě vlastně asi jediná, kterou má. Ani na vteřinu ho nenapadne se neznámého ptát na jméno. podle něj by mu ho řekl, kdyby chtěl. To se však nestalo a on se zatím moc bojí a nejspíš se neodhodlá. Je rád, že se muž neptá na to, čeho se vlastně bojí a nechá to být. Nemluvil o tom v podstatě nikdy měl vždycky pocit, že dkyby začal otec se to nějak dozví. Opatrně si prohlíží nové brýle, které se opravdu hodně podobají těm starým. To bude tím, že i ty byla ty nejlevnější a styl zůstal v podstatě stejný. Obyčejné černé obroučky bez ničeho speciálního. Když je dostane do rukou, asi až moc dlouho si je prohlíží a nějak mu nejde se neusmívat. Pořád nevěří tomu, že se to děje zrovna jemu. Sám si vůbec nevšimne, jak za nimi prodavačka hledí. Kdyby to tušil, byl by přesvědčený o tom, že je kvůli jeho doprovodu, který vypadá opravdu dobře. Málem by se začal červenat už jen přitom, co si pomyslel. Když se neznámý zastaví podívá se mu opatrně do tváře a na vteřinu vypadá zaskočeně. Vlastně není důvod, aby se s ním zdržoval dál. Sklopí znovu rychle pohled, než přikývne na rozloučení. Uvědomí si, že se k němu takto nikdo nikdy nechoval a je mu z toho zvláštně, ale vlastně příjemně a ten frajerský úsměv!! Přesto všechno neudělal jednu věc. Ještě, než je neznámý z dosahu, odhodlá se a opatrně ho zastaví dotekem na předloktí. "Já...Vážně moc děkuju, vážím si toho opravdu ano." Krátce na něj opře hřejivé, příjemně hnědé oči a usměje se. Pak už ho pustí a radši se rychle otočí k odchodu, už tak se červená až hrůza.
Žádné komentáře:
Okomentovat