Hyeon-seong x Yusuke - To nic, to je jen kuře. - část 1.

(knihovna)

Yusuke

"Tak pojď půjdeš na své místo." Prohodí hlubší mužský hlas, než uloží zdobou uzavřenu truhlu do své tašky a přehodí si ji přes rameno. Je to sotva dvanáct hodin, kdy se Yusuke vrátil do Ósaky a stavil se ještě doma, aby tu odložil a vybalil menší cestovku, kterou bral s sebou. Cesta z Malajsie byla náročná, ale na něm není vidět, že by byl unavený. Byla to zase cesta plná adrenalinu a nebezpečí a nešlo jen o pašeráky a hledače pokladů, kteří chtěli to, co má uvnitř tašky. Jenže to k jeho životu už víc jak deset let patřilo. V tu dobu si připadal zvláštně ztracený a trochu znuděný životem. Hledal si práci, která by ho časem neomrzela a bylo v ní všechno i adrenalin. Nemyslel si, že to ve vetší knihovně v Ósace najde, ale byla to pozice, kdy se mohl rozhlížet dál a zaplatilo mu to bez obtíží nájem. To ale netušil, co všechno se za zaprášenými knihami a v suterénu skrývá. Teď už ví všechno a nastal čas, aby přibral dalšího, který ho později nahradí. Nebylo to jen tak a pod rukama mu už prošlo nespočet kluků, kteří na to prostě neměli. Ano, byl egoisticky přesvědčený, že dokáže odhadnout, kdo na to má a kdo ne. Stihl se vrátit právě včas a na dnešní den měl pozvané další uchazeče. Stejně si myslí, že zase nikoho nevybere. Už zašel tak daleko, že i v knihovně a po okolí obhlížel kluky, které by mohl zlanařit a měli jistý potenciál. Jenže když už na někoho přišel, jistý artefakt ho nepustil dál. Ano, bylo důležité, aby dokázal vycítit podstatu věcí, které jim zanechali předchozí generace. Nevěřil tomu, dokud to neviděl na vlastní oči. Stejně měl chvíli pocit, že je to až příliš neuvěřitelné. Od té doby už toho však viděl tolik, že by ho nic nedokázalo přesvědčit o opaku. Zamíří do suterénu svého většího domu, kde má garáž se svými oblíbenými kousky a vybere si jednu ze svých motorek černé barvy. Natáhne si helmu a vyrazí ke knihovně, kde mají za chvíli otvírat. Je tam i vrátný, který hlídá chod, když je pryč. Počítá, že se doma příliš neohřeje, ale zatím si může dopřát trochu odpočinku. Projede městem rychlostí, za kterou by schytal nejednu pokutu a už smykem zastaví před větší knihovnou, která se v podstatě stala jeho domovem. Stáhne si helmu a rozepne koženou bundu, pod kterou má velmi jednoduché černé triko, které přesně kopíruje jeho tělo. Na krku se mu houpe přívěšek ve tvaru slunce. Artefakt, který si jednou přivezl a už ho z ruky nedal. Prostě cítil, že k němu patří. Nebyl to zase tolik vzácný kousek, ale on sám cítil, že má sílu. 

"Dobře ráno." Pozdraví hlídače, který se na něj usměje a otevře mu dveře. 

"Už tu někdo je?" Zeptá se ho a dostane se mu zavrcení hlavou. 

"Výborně, aspoň stihnu kafe." Uchechtne se, než projde dovnitř a zamíří do zadní části budovy, kde je ukrytý skener a ten ho pustí dál a pak do rozsáhlého suterénu, který dalece přesahuje hranice budovy. S první krokem se rozsvítí místnost plná regálů a uprostřed je několik monitorů připojených na počítat, ve kterém jsou data o všech věcech, které tu mají. Nastartuje techniku, zadá údaje k artefaktu, který přivezl a najde místo, kam ho uložit. Z některých vitrín sálá tlumené světlo. 

"Tak tady budeš." Uloží truhlu na polstrované místo do průhledné vitríny, než ji zavře a tím spustí bezpečnostní zámek. 

"Ha Gary, ty jsi tu taky?" Odtuší, než se pomalu otočí a pohled mu padne na kočkovitého tvora s černou srstí a průzračně stříbrnýma očima. 

Vypadá skoro jako menší jaguár, ale jen do chvíle, než se mu člověk podívá do očí, nebo zahlédne jeho rozeklaný jazyk. Yusuke ho přivezl z jezuitského chrámu z Paraguayie, který se zhroutil po tom, co vykradači sebrali artefakt a chtěli s ním zmizet. Yusuke je nakonec chytil, obral a vrátil se ke chrámu, který našel v troskách. Jediné, co po něm vcelku zbylo, byl jeho hlídač, Gary. Dostat ho sem nebylo snadné, ale povedlo se a teď hlídá onen artefakt právě tady. Yusuke poškrábe Garyho mezi ušima a ten se kupodivu nechá. Bude trvat tak den, než mu začne dělat naschvály, teď je rád, že se Yusuke vrátil. Pak přejde k jedné kleci, kde pobíhají kuřata. Pár jich vypustí a sleduje černou kočku, jak si s nimi hraje, než je sežere. 

"Dobrou chuť." Popřeje mu a vyrazí zase nahoru, aby se mohl přesunou do pracovny a začít plánovat další cestu. Tedy dokud nepřijde uchazeč, pokud vůbec. Prochází halou, kam se už se postupně trousí návštěvníci. Zastaví se v patře u zábradlí a chvíli si prohlíží lidi kolem. Vždycky se rád bavil nad tím, jak si lidé prohlížejí knihy, ale většinou ignorují starožitnosti, které jsou tu vystavené. I tohle jsou vzácné kousky, ale kdyby věděli, co se skrývá pod zemí..

Hyeon-seong

Sedí na pohodlné polstrované lavičce na jednom z ochozů v prvním patře a pozoruje dění okolo sebe i dole. Všude kolem jsou vysoké regály plné knih, různá oddělení a taky plno lidí. Všechno je obložené dřevem, krásně voní a obecně to připomíná jednu z těch starých anglických knihoven. Hyeon-seonga už několikrát napadlo, že je to tady divné. Nebyl tady zdaleka poprvé ani sem nechodil nijak přehnaně často. Většinou byl dokonale anonymní, splynul s davem a na kameru mohl doslova mávat a stejně by si ho nikdo nevšiml. Když studoval, chodil si sem pro speciální povolení do sekcí, kam se nedostala neodborná veřejnost. On, jako člen akademické obce, si to mohl ke svým pracím dovolit a kdyby snad ne, všechno zařídila jeho matka, lady Maeda. Jeho adoptivní matka, samozřejmě, protože Hyeon-seong nebyl Japonec. Narodil se jejímu manželovi a korejské služebné a lady Maeda byla tak laskavá, že se o něj starala jako o vlastního, protože děti sama nikdy neměla. Její manžel byl vysoce postavený státní činitel a rodina byla tedy velmi bohatá a vážená. Hye studoval u samých předních profesorů a ledacos získaly i rodinné peníze, ale pravdou bylo, že hloupý naštěstí nebyl a soukromí učitelé toho do něj hodně nalili. Lady Maedu vždycky velmi zlobilo, že si nikdy nechtěl změnit první jméno. Na veřejnosti ho nesměl používat, říkali mu Haruki, ale na jeho oficiálních pracích přihláškách a dokladech pořád existovalo jako černá kaňka na bílém svátečním ubrusu. Stačilo, aby na něj někdo zavolal Hye a všem bylo jasné, že je Korejec, protože podobné kanji neexistovalo a navíc e na konci bylo typickým znakem právě korejských jmen a v japonských se nevyskytovalo vůbec. Lady Maeda to nesnášela, ale její manžel to Hyemu dovolil a tak s tím nemohla nic dělat. Měla mu to za zlé, tlačila na něj, aby změnil názor, ale to se nikdy nestalo. Byla to tichá připomínka manželovy milenky a taky fakt, že ji měl pan Maeda rád, jinak by to Hyemu zakázal. Lady Maeda byla velmi krásná, ale taky velmi přísná a náročná macecha. Hye si nemyslel, že ho má doopravdy ráda a plnit její očekávání bylo složité a plné trestů. Byl však její jedinou dědickou nadějí a na tohle místo ho poslala samozřejmě ona. Nikdy se neptala, co by sám chtěl a jestli ho to tady bude bavit nebo ne. Pokud neodpověděl Ano, matko a neudělal, co chtěla, dopadalo to hodně zle. A tak tady sedí a jí navzdory natahuje čas, aby se ohlásil k zápisu. Proto o něm ještě nikdo neví. Lady Maeda všechny konkurenty dávno zlikvidovala a zdiskreditovala. Měla obrovskou moc a sama vypadala jako trénovaná gejša. Do její hlavy neviděl nikdo. Nevěděl, jak Yusuke vypadá a co přesně dělá, za to jakmile řekne své jméno, oni budou vědět hned, ale to nevadilo. Hye měl dostatečné vzdělání na to, aby tady byl. Jen si myslel, že jeho práce bude vypadat prostě jinak. To, že by ji nedostal… to by si tady pěkně zavařili a on by doma taky dostal, jak je neschopný, že ho nevezmou ani do knihovny. Povzdechne si a zvedne se na nohy, aby s rukama v kapsách zamířil přímo k vrátnému v hale. Je tam i prodavačka vstupenek, něco jako recepční, je tady několik knihovníků, co dělají tu běžnou práci nahoře u normálních knížek a tak dále, ale on si vybral jeho. Při tom docela těsně projde kolem Yusukeho, ale nenapadne ho věnovat mu pozornost. Má hlavu příliš zaměstnanou tím, co si tady počne. 

"Dobrý den." Řekne perfektní japonštinou, protože jakékoliv stopy korejštiny lady Maeda dávno zlikvidovala. 

"Mám tady přihlášku." Řekne a podá muži složku s životopisem, ofocenými diplomy a takovými těmi potřebnými věcmi. Jeho výraz je tak nečitelný, že by ho jeden mohl podezřívat, že o to místo vůbec nestojí. On ale jenom občas netušil, co si vůbec může myslet a co už radši ne. Bylo to složité.

Yusuke

Yusuke stojí v patře a opírá se dlaněmi o zábradlí. Očima bedlivě pozoruje lidi kolem a přitom mu nedochází, že mu jeden pro jejich budoucnost významný uniká. Zase a znova mu přijde na mysli, jak rád je doma. Miloval svou práci, užíval si dobu, kdy cestoval po světě a zároveň...Vždycky to mělo speciální kouzlo, když se vrátil sem. Nepochybuje o tom, ž jednou přijde doba, kdy toho bude chtít nechat a zůstat jen v Japonsku. Miloval jeho kulturu a svým způsobem i lidi kolem. I když by některé věci změnil, stejně to jeho pohled na věc neovlivnilo. Dává si ještě pár minut, kdy bude nasávat atmosféru a pak už je čas vrátit se do své pracovny. Najednou má nutkání se ohlédnout. Takové příjemné mrazení podél páteře, jak kdyby tu bylo něco, co by rozhodně měl vidět. Mírně se ohlédne přes rameno a zahlédne záda kluka, který prošel kolem něj bez povšimnutí. Stáhne obočí mírně k sobě a jeho černočerný pohled ho provází, dokud nedojde k vrátnému a nevytáhne složku. Yusukemu okamžitě dojde, o co jde, a tak se jen pousměje a otočí se, aby odešel do pracovny. Pokud se mladík ohlédne, uvidí jen jeho záda. Když za ním zapadnou masivní, široké dveře, přejde rovnou ke stolu a usadí se do velkého koženého křesla. Vždycky mu připadalo, že se do této pracovny vůbec nehodí. Slušel by ji někdo v obleku a ne on, ve sportovním triku a v upnutějších, černých kalhotách, které jsou ideální na motorku, ale sem vůbec nezapadají. Jenže mají kapsy ze strany kolen, a to je hlavní. Přitáhne se, kousek se odsune a dá si nohy zkřížené v kotnících přes hranu stolu. Tak dobře, tohle asi není ten nejlepší posed na vítání uchazeče, ale...No co, buď si zvykne nebo ne. Tedy pokud ho vůbec vezme. Jen ten pocit musel přece něco znamenat. Nakloní se, aby otevře zásuvku stolu a vytáhne drobný medailon. On sám po jeho obvodu vidí drobné runy, ale je dost pravděpodobné, že nikdy jiný v této budově to nedokáže. Pokud onen mladík něco uvidí, konečně našel po letech někoho, kdo by ho jednou mohl nahradit.

"No tak uvidíme." Nechá medailon ještě v zásuvce a sám se natáhne po sklence, kterou naplní zlatavou tekutinou. Očima najde okno, ze kterého vyhlédne a počká, než zaklepe vrátný a donese mu složku mladého uchazeče. Yusuke do ní jen spěšně nahlédne. Je to sice impozantní, ale pokud neuvidí runy na medailonu, je mu to k ničemu. Odloží tedy složku a kývne na vrátného, aby mladíka pustil dovnitř. Nepovídá se ke dveřím hned, jakmile vejde, ale po chvíli k neznámému stočí svůj černý pohled a pravý koutek mu cukne v náznaku pousmání. 

"Vítejte. Prosím, vemte místo." Pokyne mu dlaní a pak k němu posune sklenku.

"Dáte si?" Zeptá se ho a vlastně ani nečeká na odpověď prostě mu nalije. Kruci, vypadá vážně dobře, což zezadu zase tolik vidět nebylo. No, pokud to neklapne, asi ho pozve večer ven. Za hřích a volný čas by to rozhodně stálo. Na jeho výrazu naštěstí není vidět nic, co si právě pomyslel. 

"Dost impozantní životopis na váš věk." Pochválí ho jako první, aniž by z něj pustil pohled. Vedle v místnosti se ozve zvláštní hluk, který Yusuke očividně ignoruje. 

"To mě přivádí na otázku, proč zrovna tohle místo?" Obočí mu jde nahoru a konečně shodí nohy ze stolu, aby se mohl opřít předloktími o desku stolu a trochu se k němu přiblížit. Nakonec přece jen vstane a začne přecházet po místnosti. 

"Neříkám, že tu není spousta zajímavých věcí, ale pro většinu lidí ve vašem věku je tohle místo…" Zastaví se a vypadá to, že přemýšlí, jak to nazvat. 

"Trochu nudné." Najde konečně to správné pojmenování. Přejde po obvodu pracovny, a nakonec skončí za Hyeho zády, opírajíc se o opěradlo jeho křesla. 

"Nebyla by škoda se začít nudit před třicítkou?" Prohodí tiše, když se k němu nakloní. Jeho blízkost trvá jen chvíli, než se zase narovná, přejde ke hraně stolu a kousek od něj se o dřevo polovinou pozadí. Shlédne na Hyeho a je vážně zvědavý, co mu odpoví. Ten kluk vypadá a podle jeho životopisu je dost chytrý. To se samozřejmě vždycky hodí. Yusukeho práce obsahuje poměrně dost studování materiálů, které on sám z duše nesnáší. Hye vypadá jako někdo, kdo by si to mohl užívat, ale…Kdo ví.

Hyeon-seong

Hyeon-seong si je téměř jistý, že mluví na špatnou osobu. Tohle nebylo vedení knihovny, jenom hlídač. Nebyl to ani nikdo z kanceláře. Vstupenky se tady prodávaly jen do některých sekcí a to jen kvůli vystaveným exponátům mimo knihy a stejně to nebyl ani prodavač nebo knihovník. Hye si prostě občas rád dělal, co chtěl a maličko si z lidí střílel. Jenže s tím chlápkem to ani nehne, dokonce mu ani nevymlouvá, že to musí odnést někam jinam, ideálně na druhou stranu města. Prostě mu řekne, aby tady počkal a někam odejde i s jeho složkou. Hye chvíli přemýšlí, jestli udělal dobře, že mu ji dával do ruky. Přece jenom tam bylo hodně osobních údajů, ale tak… Netrvá to zase tak dlouho, když se ten muž vrátí – bez složky – řekne mu, aby šel za ním a vede ho někam, co už jako kancelář vypadá. Nikdo jiný se po nich nedívá. Za chvíli už se za ním dveře zavřou a on se objeví ve zvláštní místnosti, která přitahuje jeho oči do všech směrů. Rozhodně by ale nečekal, že jeho možný zaměstnavatel bude mít nohy na stole. Podívá se na něj zkoumavým pohledem a v hlavě mu běží analýza. Čekal něco úplně jiného, ale to by asi čekal každý, když se na toho muže podíval. Na vychování mu zdá se nesejde ani trochu. Měl zvláštní obličej, ostré rysy, někomu se mohl líbit a někdo si mohl myslet, že se vůbec nepovedl. Prostě jste se buď zamilovali nebo ho nesnášeli a Hyemu něco říká, že to tak bude i ohledně jeho chování. Yusuke se pousměje a vyzve ho, aby se posadil a tím vlastně ukáže docela milou stránku. Hye moc dlouho nečeká a pomalu přejde ke křeslu, do kterého se usadí. Nadechne se, aby mu řekl, že si nedá, ale Yusuke je mnohem rychlejší a prostě mu nalije. Je to vlastně milé gesto, ale Hye měl k alkoholu zvláštní postoj. Otec pil docela dost, jeho postavení vyžadovalo přípitky s kde kým, ale lady Maeda nesnášela, když Hye pil taky a tak… mu to vlastně ani nechybělo. Hye se sklenky zatím nedotkne a místo toho klesne nestejným pohledem na desky s životopisem. Co na to jenom říct? Že neměl na výběr? 

"Matka by mě pohodila u lesa, kdybych nebyl dobrý." Řekne a usměje se, ale v jeho očích sedí pořád stejný nečitelný výraz. Rád nechává lidi váhat, jestli říká pravdu nebo vtipkuje. Většinou si mysleli, že to je to druhé. On ale moc zábavný nebyl. Ten hluk zaslechne, je to divné, asi tam někdo pracuje, ale hlavu tam neotočí. Proč tohle místo… tahle otázka byla očekávaná, ale nenamáhal se na ni nachystat odpověď. Yusuke si sedne normálně, pak dokonce vstane a on ho trochu sleduje pohledem. 

"Já jsem taky trochu nudný, budeme si skvěle vyhovovat. S tou prací myslím." Řekne mu zase po svém ve stylu ani ryba ani rak. Yusuke se dostane za jeho záda, asi se ho snaží vyvést z míry a on se nadechne. 

"Pořád je něco, co jednoho zaměstnává…" Doma, ve škole, to bylo nakonec jedno. On ale tušil, že tady není pro nic za nic. Ne proto, aby třídil knížky. Sleduje ho, když se před ním tak opírá a nasadí maličko nevinnější výraz a decentní úsměv. Podle něj Yusukemu o něco jde, ale ještě neřekl, co přesně to je. Nechce mu vyjít vstříc, chce, aby to musel vytáhnout sám a jako první. 

"Nepředstavil jste se." Připomene mu. On o něm všechno věděl díky té složce, ale naopak to nefungovalo. 

"Tohle, nohy na stole… nevím, nejsem si jistý, jestli jste dostatečně dobrý zaměstnavatel pro někoho jako jsem já." Teď už si z něj doopravdy střílí a zajiskří mu v očích. Řetěz lady Maedy povolil a hned je to znát. Hye byl jako černý panter, který chodil způsobně na vodítku, ale bez něj se stával nebezpečnou a nevyzpytatelnou šelmou. A to hodně rychle.

Yusuke

Yusukemu je úplně jasné, že tohle není první dojem, který by kde kdo čekal a ano dělá to schválně. Z jedné strany si to může dovolit a z druhé…Asi by nemohl pracovat s někým, kdo by s ním nevydržel v jedné místnosti a jistá neúcta k běžným pravidlům k tomu prostě patřila. Ostatně jeho cesty občas vyžadovaly věci, které se nedělají. Občas někoho praštit, občas krást a podobně. Měl jisté morální hodnoty, které neporušoval, ale zbytek…Záleží na situaci samozřejmě. Je těžké si Hyeho neprohlížet, když k němu stočí pohled a není na první dobrou jasné, jestli ho zaujal nebo vůbec. Při první odpovědi mu koutky trhnou nahoru a pro Yusukeho je to jasné znamení, že s tímto klukem y se rozhodně nudit nemusel. Ať už to bylo myšleno jakkoliv, rozhodně se nebojí říct to nahlas. 

"Máme něco společného, možná jen s menším rozdílem." Prozradí mu něco na sebe a taky nechá dost prostoru, kdy si může Hye domyslet, jak to bylo myšleno. Jeho matka ho v podstatě pohodila jen ne u lesa, ale ve městě. Yusuke nebyl ten, kdo by vynikal ve škole a soustavně ničil reputaci rodiny svým chováním. Nebyl teď bohatší, než jeho rodiče, ale mohl si dovolit všechno, co zrovna potřeboval. Měl hezký dům, v něm docela obsáhlou garáž a v ní hodně jeho lásek, které potřebovali jistou péči. Výdaje na cestu mu platil tajemný majitel této knihovny, kterého ani on nikdy neviděl. Yusukemu jde obočí nahoru, když mu Hye řekne, že je nudný. Chvíli nic neříká, jak kdyby hodnotil, jestli je to pravda nebo ne. Je si jistý, že má hodně vlastností, ale nudný nebude ani trochu. Už jen jeho chování ho nutí být v pozoru, a to se vždycky hodí. Neřekne mu na to nic, dokud se nenaklání blíž k němu a nepozoruje ten jeho nevinný úsměv, za kterým je mnohem víc. 

"Myslím, že bych vás mohl překvapit, jak moc není nuda na škodu. Podle mého." Je v tom možná i jistý dvojsmysl, který ale možná nakonec zůstane jen v jeho hlavě. Jeho blízkost si užije jen chvíli, než se opře a pak mu koutky znovu náznakem vyskočí nahoru. 

"Dobrý pozorovací talent. Nepředstavil. A vy nejste připravený, když ho nevíte. Figuruje všude a ve všech článcích ohledně knihovny. Dokonce i já s nohama na stole jsem si přečetl vaši složku. I tak se dá projevit zájem o dané místo." Nenechá se jím jen tak vyvést z míry. 

"Takže nevím, kdo se vlastně víc provinil. Pokud vím, žádáte u nás o práci, ale zájem? Je vlastně?" Vrací mu to i s úroky, ale nakonec se usměje. Jeho oči přece jen trochu změknou. 

"Jsem Yusuke." Představí se mu jménem, žádné příjmení ani podobné nesmysly. Je vidět, že ho svými slovy pobavil. 

"Ale pokud zvládnete Hye-san ještě chvíli v místnosti s někým jako jsem já. Rád bych ještě trochu otestoval váš pozorovací talent." Odlepí zadek od desky stolu a přejde za něj ke svému křeslu. Otevře zásuvku a vytáhne z ní medailon. Narovná se a vrátí se zpátky, aby se mohl znovu opřít. Natáhne ruku k němu i se šperkem a kývnutím hlavou ho vyzve, aby si ho převzal. 

"Co vidíte, Hye-san?" Zeptá se ho a v hlase je znát jistá zvědavost. On sám cítí jemné brnění, když ho drží, ale za ty roky už je schopný vnímat mnohem víc a pozoruje i jemné odchylky v okolní atmosféře. Pro něj bude dostatečný důkaz, když Hye uvidí aspoň obrysy run po obvodu. Uvědomuje si, že vnitřně opravdu věří v jeho schopnosti. Myslí si, že je to kluk, který by tu opravdu mohl zůstat a pracovat společně s ním. Nakonec by ho asi i donutil se chovat aspoň trochu slušně. No, třeba ty nohy na stole, ale spíš ne. Vedle z místnosti se znovu ozve zvláštní zvuk. 

"To nic, to je jen kuře." Odtuší bez většího zájmu. Ano, pravděpodobně je to kuře, ale dlouho nebude mezi živýma. Natáhne ruku za sebe pro svou sklenku, ale černočerným pohledem ho pořád pozoruje a čeká, co se bude dít. Je to už dlouho, kdy byl tak moc přesvědčený o tom, že se neplete. Má nutkání ho vzít, i když by se nic nestalo. Třeba by jen potřeboval něco, aby v sobě podobný talent probudil. Je přesvědčený o tom, že by se společně nenudili. Hye má drápky a on si s nimi umí bez mrknutí poradit. Možná je až příliš sebevědomý, ale…Takový už prostě je a nejspíš se to ani s dalšími roky nezmění.

Hyeon-seong

Když mu Yusuke na jeho poznámku odpoví, že mají tedy něco společného, zatváří se o něco víc zaujatě. Očekávaná odpověď byla Ha, ha, ha nebo To myslíte vážně a ne Jo, moje by to udělala nebo dokonce přímo udělala taky. Nahlas se ho ale na nic nezeptá, na to se znají moc málo a on nějaké vychování přece jenom má. Místo toho nechává chvilky běžet až do okamžiku, kdy Yusuke naznačí, že by mu ta nudnost zase tak moc nevadila. Nejspíš si myslí, že by si s ní poradil. 

"Já jsem přece neřekl, že nevím, jak se jmenujete. Řekl jsem pouze, že jste se nepředstavil. To byste měl udělat bez ohledu na to, jestli vás lidé znají nebo ne, vidíme se koneckonců poprvé. Myslíte, že celebrity se navzájem nepředstavují, protože předpokládají, že je každý zná, tak na tom nesejde?" Klidně si pustí pusu na špacír a nenechá se jím znejistit ohledně vlastní údajné nepřipravenosti. Yusuke je zvyklý na příliš snadné soupeře. Hye uměl mít hodně věcí na salámu, ale strach z lady Maedy byl často dostatečná hybná síla. Nemohl si dovolit v tomhle pohovoru neuspět. Yusuke naštěstí vůbec nic netušil. Netušil to vlastně asi nikdo ani jeho otec ne. Moc se mu ale nelíbil útok na to, že vlastně nemá žádný zájem na to tohle místo získat, přišel mu neopodstatněný. Budoucí zaměstnavatelé se rádi rochnili v otázkách Proč my a co vás motivuje pracovat zrovna pro nás a on si nemyslel, že Yusuke je nějaký blbý personalista, tak co to mělo být? 

"Kdybych neměl zájem, myslíte si, že bych sem chodil? Se svým životopisem?" Zkusí to na něj pro změnu on a Yusuke mu nakonec řekne alespoň své křestní jméno. Přikývne na usmířenou a i přes narážku na to, že by mohl být uražený konečně přijde ten test. Hye věděl, že to něco bude a konečně mají všechnu omáčku za sebou, aby se objevilo něco zajímavého. Sleduje ho, jak vytahuje něco ze šuplíku a vrací se s tím. Chce zjistit, co si pamatuje ze školy o historii? Jestli pozná něco z toho, co tady vystavují? To by mohlo být těžké. S jeho svolením si medailonek převezme a převrací ho chvíli mezi prsty. Ví, po čem by se měl dívat, ale v zásadě na něm nemůže najít nic tak zvláštního. Yusuke na něco čeká, ale on vibrace vnímat nedovede. Točí ho mezi prsty, pokouší se na něco přijít a začíná ho podezřívat, že odpověď je Je obyčejný, ale znovu je vyruší ten zvuk. Trhne tam hlavou. Kuře?? Co tím chce říct? Kuře v knihovně? Když vrátí pohled zpět k medailonu, má najednou dojem, že na něm něco zahlédl. Zamračí se a víc se na to zaměří. Jako kdyby se vedle v místnosti něco stalo, vytrhlo ho to z momentálního vnímání a přimělo podívat se na věci z jiného úhlu pohledu. Jako kdyby se mu něco přeplo v hlavě, ale vědomě to neudělal. Nic mu to neříká, neví, co to znamená ani jestli se mu něco míhá před očima nebo je to skutečné. Pomalu vstane z křesla, obejde Yusukeho a jeho stůl a najde na něm tužku a papír. Přepíše to, co si myslí, že vidí. Nikdy nic podobného neviděl, ale takhle nějak to vypadalo. Pak medailonek položí. 

"Mám dojem, jako kdybych…" Něco zahlédl? Bude si myslet, že je na hlavu. 

"Tohle mě prostě napadlo." Řekne mu a začíná mít dojem, že je čas říct Na shledanou. Co řekne doma, to tedy doopravdy netuší. Někdy by bylo lepší tam ani nechodit. Naposled se na Yusukeho podívá a podá mu svou ruku, aby se s ním rozloučil, ale ten hluk zesílí. 

"Proč je tam kuře?" Chce vědět a otočí se tím směrem, jako kdyby chtěl k těm dveřím vykročit. 

"Vy tady můžete mít zvířata? Koupím si psa." Už zase začíná a vážně tam chce jít.