Takeshi
Je hodně pobavený Aoiho mračením, když si všiml, co má na sobě. Takeshi si toho samozřejmě všiml hned a je přesvědčený o tom, že by nebyl sám, kdyby tu bylo víc lidí. Teď je rád, že jsou tu jenom oni dva. Možná přece jen dokáže žárlit, když je u něj ta správná osoba. Ne, že by si začal vytyčovat nějaké hranice, ale v klidu by nebyl, kdyby se o Aoiho ještě někdo pokoušel. Měl dost rozumu, aby nedělal scény a zároveň…Asi by to nenechal jen tak."Dobře." Odsouhlasí mu to surfování, pro oba to bude příjemný odpočinek a mají před sebou dost míst, kde to bude proveditelné.
"Ne všichni mě tu znají. Rozhodně to bylo kvůli oblečení." Je to spíš dobíravá poznámka, je mu vidět na očích, že se s ním nechce přít, ale říct to musel. Skoro si povzdechne, jakmile Aoi odmítne další přehlídku v prádle. Je mu to doopravdy líto.
"To je velká škoda, opravdu bych si to užil." Připomene ještě jednou pohnutky své mysli. Možná ho k tomu přece jen přemluví, až budou sami v ložnici, ale první musí překonat úplně jinou hranici. Tady pořád dost dobře hrozí, že mu Aoi uteče. Ten strach uvnitř něj je…Je těžké něco podobného popsat, ale nikdy to nezažil, tím si je jistý. Koutky se mu vyhoupnou nahoru, když se Aoi jeho dotekům nebrání, i když cítil napětí celého jeho těla. Pořád mu ještě nedovolí všechno a to je vlastně dobře. Takeshi by nebyl rád, kdyby to bylo příliš snadné. Takto ho Aoi nutí vymýšlet pořád nové způsoby, jak na něj zapůsobit. Upřímně by ho asi nikdy nenapadlo, že budou opravdu stačit jen slova. Samozřejmě pečlivě zvolená a přesto jen velmi obyčejné vyznání a popis toho, co vidí, když se na něj podívá. Je to vlastně úplně jednoduché a přitom tak složité odprostit se od běžných zvyklostí, které má. Tedy spíš toho všeho kolem. Teď jsou tady u bazénu, jen voda ruší celou jejich chvíli, když Aoimu hledí do očí. Je naprosto kouzelný, když mu oplatí pohled do očí. Vidí jeho nejistotu a zároveň jisté uvědomění, které se v nich objeví. Jsou tak hluboké a temné a zároveň září svým vlastním světlem. Nechápe, jak je to možné, ale dokonale se v nich ztrácí a ještě chvíli a nejspíš ho úplně pohltí nebo už se to stalo? Usměje se mírně, spíš jen pozvedne pravý koutek, když mu Aoi v podstatě složí kompliment.
"Vidíš ve mně všechno, co já sám vidět nedokážu. Slova jsou to jediné, co můžu použít, jinak už tě nemám čím překvapit." Ztiší svůj chraplavý hlas, aby udělal celou tuto chvilku ještě intimnější. Vzrušení se v jeho těle pomalu kumuluje, jak moc blízko mu můžu být a prohlížet si jednotlivé linie jeho těla. Zatím skončil u tváře, ale brzo se přesune jinam. Krátce začne sklápět oči a sjede pečlivě celou jeho postavu. Když znovu vzhlédne, ucítí Aoiho rty na těch svých. Okamžitě tomu polibku propadne. Oplácí mu ho se svou vlastní rozvážností. Nikam nespěchá a pečlivě se věnuje místům, která mu způsobí mnohem větší prožitek. Dlaň odloží na Aoiho stehno, které jen zlehka sevře a pak téměř neznatelně hladí. Zajíždí hodně vysoko, ale pořád zachovává jistou hranici, za kterou se zatím nepodívá. Když se mírně odtáhne od Aoiho rtů, ještě ten spodní pohladí bříškem palce.
"Teď bys mě mohl nechat, abych se o tebe trochu postaral." Znovu se nakloní, aby ho krátce líbnul. Jakmile opustí jeho rty v prstech se mu houpe klíč od celého tohoto prostoru. Jsou věci, nad kterými asi nepřestane přemýšlet nikdy.
"Jsou věci, které nedokážu ovládnout." V očích mu zajiskří, než sáhne po Aoiho dlani a políbí ji na její hřbet. Pak mu ji bez varování položí rovnou do klína, krytého jen prádlem.
"Nikdo jiný tu kromě mě není a nikdo ani nepřijde. Možná bych ti mohl poděkovat úplně jinak." Nabídne mu možné vyrovnání, aniž by se ho pořádně dotkl. Aoiho dlaň se však díky té jeho začíná pomalu pohybovat. Je připravený přestat, kdyby přišla vyloženě odmítavá reakce, ale na tu snad nedojde. Kdyby ano, bude ho muset začít přemlouvat zase od úplného začátku, protože by přišel o část důvěry. To nechce a zároveň má chuť trochu zariskovat.
Aoi
Co on sám vidět nedokáže? Takeshi Aoimu připadá jako někdo, kdo o sobě nemá a nemusí mít žádné pochyby. "Hmm, vidíš… a já jsem si myslel, že..." Obtáhne rty jazykem a mlaskne v podvědomém flirtování.
"Zkušenosti toho mají k nabízení opravdu hodně." Znovu se mu podívá do očí. Koneckonců na co jiného chce chlap v letech utáhnout někoho mladého, pokud zapomenou na peníze? Pak už asi jedině na postel. Když si Aoi pokusí představit, jak dobré by to mohlo být, musí si přiznat, že je zvědavý. Většina lidí k tomu potřebovala jiné mladé a sexy tělo nebo někoho, kdo vás fyzicky přitahuje. Takeshi ty zbraně vlastně měl, měl opravdu velké charisma, ale zároveň si byl vědom svých slabin. Aoi je přesvědčený o tom, že stejně tak dobře zná svoje silné stránky a nebude se zdráhat je použít, jakmile mu to Aoi dovolí. A taky že se nemýlí, protože jakmile se políbí a Aoi mu dovolí, dělat si s jeho rty a jazykem, co si zamane, začne se mu dostávat velmi šikovné a cílevědomé odezvy. Takeshi nespěchá, protože ví, že není kam. Nenechává se zbytečně pohltit vášní, ale dráždí Aoiho nervová zakončení a zápolí s jeho jazykem víc, než obratně. U toho samozřejmě nezůstane a zdařile odvádí jeho myšlenky a pozornost jinam, když se ho zároveň dotýká i na stehnu. Je to velmi příjemné, podporuje to vzrušení a odvahu zajít o kus dál. Aoiho ostražitost je pořád vybičovaná na maximum, protože tu ruku cítí na samé hranici velmi intimních partií, ale Takeshi ji nepřekročí. Aoi mu v duchu musí složit kompliment, protože kdokoliv jiný by toho dávno využil nebo by se neovládl.
"Postaral?" Zopakuje po něm, ale pak sklouzne očima níž a zaostří na pohupující se klíče. Trvá mu asi dvě vteřiny, než mu dojde, že tady vlastně nikde nikdo není a nejspíš ani nebude.
"Tys podváděl!" Zamračí se hned a hrábne po klíčích, aby mu je sebral. Jenom pro ten pocit, že je má on sám.
"Donutil jsi mě myslet si, že jsi splnil všechny moje podmínky a stejně jsi potají zařídil, abychom tady byli úplně sami, i když jsi měl zákaz cokoliv zařizovat!" Zlobí se na něj.
"Ty jsi vážně nemocný. Naprosto nepoučitelný. Víš, co to znamená? Že jsi prohrál tuhle sázku a rozhodně..." Zamává ukazováčkem ve vzduchu ve stylu ne, ne, ne…
"Rozhodně si teď se mnou nemůžeš dělat, co chceš." Nasadí učitelsky káravý výraz. Takeshi se s ním příliš nemazlí, když ho popadne za ruku a položí mu ji do jeho vlastního klína. Aoi se napne a jako na povel ztichne. Už se nerozčiluje ani trochu. Místo toho se snaží potlačit povzdechnutí nad vlnou příjemných pocitů. Ta látka je pořád mokrá a studená, ale má pocit, že krev jeho těla v těch místech ji usuší raz dva. Vyčítavě hledí do jeho tváře, ale zároveň mu není schopný říct dost. Ne potom, co se před chvílí rozhodl, jak se rozhodl a sám se k němu naklonil. Konec konců tohle spolu přece dva lidé dělají, když k sobě cítí náklonnost. Aoi není z těch, co by hlásali Až po svatbě. To by se asi Takeshi hodně divil. A tak ho nechá, aby hýbal s jeho rukou, zatímco sám cítí, jak se jeho klín zpevňuje a nabírá mnohem jasnějších a zřetelnějších obrysů. Teď přišla ta chvíle, kdy si vyzkouší, jestli mu nebudou vadit ani podobné okamžiky a pak už jim nebude bránit v rozletu asi vůbec nic.
"Jeden by čekal, že tě budou zajímat i jiné věci, než je moje ruka..." Začne ho provokovat.
"Kloubky a jednotlivé články musí být jistě vzrušující, i když poněkud kostnaté a tvrdé..." Jen ať si vzpomene, jak měkký a hebký a zároveň pevný je pánský klín.
Takeshi
"Uvidíme, kolik k nabízení mají mé zkušenosti." Dá mu tím v podstatě za pravdu. Není tolik domýšlivý, aby mu řekl, že má k nabízení hodně. To taky záleželo na Aoiho preferencích. Dokázal se dost dobře přizpůsobit, ale nikde nebylo psáno, že díky zkušenostem, dokázal odhadnout opravdu všechny. Ne, ani někdo jako on. Samozřejmě dělal přešlapy a za ty roky jich bylo hodně. Teď je dost opatrný, aby neudělal ani jeden. A nakonec se mu to nepodaří. Byl přesvědčený, že je Aoi ve fázi, kdy si malinkého porušení pravidel ani nevšimne. Očividně všiml a dává mu to pěkně sežrat. Trochu se zakloní, aby mu dal potřebný prostor a při slově podváděl, se nepatřičně pousměje."Ale jen trošičku." Pokusí se ho trochu uklidnit.
"Když jsem tě viděl, jak odcházíš ve spodním prádle, nějak jsem nemohl dopustit, aby tě s tou mokrou látkou viděl kdokoliv jiný." Svede to na malou žárlivost. Daleko od pravdy to není, ale nikdy nebyl ten typ, který by dělal podobné scény. Spíš v sobě cítil vnitřní neklid. Nakloní hlavu mírně k rameni.
"Ale taky jsem měl za úkol tě svést. Takže kdyby se mi to povedlo a došlo na mnohem víc, musel bych pak odběhnout ke dveřím a zamknout nebo si tě odvést do ložnice a tak je velké riziko, že by sis to rozmyslel." Uvede další důvod, proč bylo potřeba přemýšlet dopředu. Využívá své schopnosti mluvit a mluvit, aby se z toho trochu vykecal. Částečně je to pravda a taky se mu líbí toto místo, kde by se dala provádět spousta věcí. To mu asi zatím říkat nebude. Teď to vypadá, že dosud odejde s nepořízenou a ještě zákazem přiblížení. Stejně je Aoi k zulíbání, když se vzteká nad takovou maličkostí. Pravé obočí mu jde nahoru a vzápětí se objeví trochu vypočítavý a nic neříkající úsměv, když dojde na to, co si s ním může dělat.
"Hm, to bych úplně nebral jako prohru." Nakloní hlavu mírně k rameni.
"Rád bych s tebou dělal to, co budeš chtít ty sám." Přebere si celou sázku po svém. Musí si věřit na to, aby něčeho podobného byl schopný. Zkušeností by na to měl dost, ale musí je správně použít. Naštěstí mu stačí jediný dotek, aby dál nemusel obhajovat sám sebe. Trochu si vnitřně oddechne, ale zatím plní Aoiho podmínku do puntíku. Odhaduje podle výrazu v jeho tváři, co by sám chtěl a na ta místa se vrací.
"Samozřejmě, že mě zajímají i jiné věci, než tvá ruka." Odsouhlasí mu to tichým hlasem.
"Ale díky svým zkušenostem umím být dostatečně trpělivý, abych si dokázal vychutnat každou chvilku a stačí mi k tomu jen oči." Připomene mu, co mu řekl před chvílí.
"Jen se podívej dolů, jak se látka začíná pomalu napínat. Je to vzrušující. Víš, co je pod ní a takto to podbízí tvou představivost, jaké to vlastně může být. Dělí tě od skutečnosti a doteku milimetry a přesto je to zatím neproniknutelná bariéra." Donutí ho víc zatnout prsty a tím stisknout.
"Je to stejné jako tvé očekávání před chvílí." Položí druhou ruku na jeho stehno a pomalu s ní vyjíždí nahoru.
"Už jen ten pocit, jak moc se blížím a očekávání, kdy to skutečně přijde, je vzrušující nebo ne?" Zeptá se ho, než nakloní tvář blíž a špičkou nosu se dotkne jeho tváře. Jen zlehka, téměř neznatelně.
"Tak moc čekáš, že se tě znovu dotknu mnohem výš a když to nepřijde…" Odtáhne ruku i z jeho klína i ze stehna.
"Je to něco, co tě nutí dělat věci, na které bys jindy nepomyslel, třeba ji okamžitě vrátit zpátky." Pošeptá mu do kůže na tváři, na kterou i krátce vydechne.
"Mám rád pocit očekávání, které se třeba nemusí naplnit. Můžu pozorovat dokonalá stehna, jak jsou částečně zakrytá, představovat si, jak pokračují dál a přechází až do těch nejintimnějších partií a provokují mou mysl. Tebe chci taky trochu provokovat." Vezme jeho dlaň, položí ji na pevné bříško a zlehka zatlačí, aby se konečky prstů dostaly až pod lem prádla.
"Ovšem pokud dojde na tvrdost jistých míst, myslím, že už jsem něčeho dosáhl." Nemá potíže o tom otevřeně mluvit.
"A o měkkosti, hřejivosti další určitých míst, bych mohl také vyprávět dost dlouho." Zlehka se dotkne rty Aoiho kůže na šíji.
"Ale jestli ti to nečiní stejné potěšení jako mě, můžeš si to prádlo klidně svléknout. Pomalu, nikam přece nespěcháme. Už jsi někdy dělal něco podobného, když tě někdo pozoroval?" Vyzvídá klidně.
"Cítil na sobě hladová pohled, aniž by se tě kdokoliv dotkl? Nelíbil by se ti pocit, že je někdo úplně mimo jen z toho, že má tu možnost tě pozorovat?" Pohne jeho dlaní stejně jako před chvíli, tentokrát však na holé kůži.
Aoi
To byla věc, kterou si Aoi v tom momentálním rozpoložení nedovedl uvědomit, ale stejně to Takeshiho neopravňovalo k tomu, aby podváděl! I když je vlastně rád, že ho nakonec nikdo jiný neviděl. Vážně obešel celý bazén jako exhibicionista. Z ničeho nic se ale rozesměje, když na sebe Takeshi prozradí, že už pomalu plánoval, co se tady bude dít a zároveň se bál Aoiho útěku. Jak se tak zná, vlastně to byly oprávněné obavy. Nutno dodat, že to s tou sázkou řekl hezky a získal tím u něj nějaké omluvné plusové body. Jeho obočí jde pomalu nahoru, když Takeshi začne znovu mluvit o pozorování jeho těla a teprve teď si to spojí dohromady a začne mu to plně docházet. Musí se tam dolů mimoděk podívat, i když většinu pořád zakrývá ten ručník. Asi je na tom něco pravdy, protože i on najednou zadrží dech a musí si přiznat, že jeho fantazie mu plně podsune pohled na napínající se klín. A v tu chvíli je jeho problém úplný. Tak takhle ten starý chlívák funguje? A on mu šel v podstatě na ruku. Tseh! To je ještě horší, než s těmi klíči! Takeshiho tvář je najednou velmi blízko a on zvedá černé řasy nahoru, aby se mu mohl střídavě dívat do očí a střídavě jimi zase klesá dolů k vlastnímu klínu, který ho Takeshi přinutí stisknout. Drží v sobě povzdech, ale úplně se mu to nepovede a plný spodní ret se mu jemně zachvěje. Společně s jeho slůvky to tvoří neskutečně hutnou atmosféru a on má samozřejmě pravdu. Probouzí v něm touhu, která ho za chvíli začne nutit dělat věci, které by jindy neudělal, protože by se moc zdráhal. Jenže jakmile je šelma jednou probuzena, už se ji těžko konejší a Takeshi to samozřejmě moc dobře ví. Aoi byl velmi ospalou šelmou, ale i ta uměla řádit, když na to došlo. Možná ještě víc, když si pak uvědomila vlastní nevybouřenost. Ve chvíli, kdy Takeshi mluví o tom, že se očekávání nemusí naplnit, svou ruku taky stáhne a doopravdy tím v Aoiho tváři vykouzlí naprosto překvapený výraz, který značí, že tohle nečekal. Je ale dost jiný na to, aby toto gesto ocenil. Jenže Takeshi pro něj podobných udělal už dost, byl trpělivý spoustu nocí, kdy vedle něj jenom ležel a možná je na čase přestat si hrát na shintoistického kněze uprostřed desetileté meditace. Ucítí svou vlastní dlaň na svém břiše a vzápětí o mnoho níž. Vklouzla pod prádlo jako by tam odjakživa patřila a konečně přinutí Aoiho hlasitě si povzdechnout. Ví moc dobře, o jakých místech to Takeshi mluví teď a přinutí ho to trochu se začervenat. Zároveň se jeho ruka znovu pohne na holé pokožce, zatímco poslouchá všechny ty návrhy o svlékání. Teď a tady? Na tomhle lehátku uprostřed slunečného dne? Je z toho dokonale nesvůj. V noci v autě by to snad bylo takové… samozřejmější. Jenže jak právě pochopil, jeho ehm… milenec se rád dívá, takže žádné schovávání. On přece nemá co schovávat a některé věci už si ujasnil, tak by bylo na čase přestat se stydět, ne? Souboj v jeho hlavě snad nikdy nebyl větší. Není provokatér od přírody, aby mu to tady jen tak předvedl, potřebuje se mnohem víc ztratit. Nebo rozčílit… Najde jeho oči a trochu nejistě se pousměje. "No tak dobře..." Řekne a maličko ho odstrčí, aby mohl vstát. Nikam od něj neodchází, jenom pomalu odloží ručník stranou a vážně se snaží ovládnout chuť skočit do bazénu a utopit se. Stojí tady před ním, div mu vlastním klínem nevypíchne oko a přijde mu to trochu… no vážně se začíná culit.
"Budeš muset něco udělat, jinak na vlastní kůži zažiješ nevěstu na útěku." Řekne mu tiše, i když se zhluboka nadechne a zahákne prsty za lem svého prádla.
Takeshi
Je rád, že se Aoi už nezlobí. V jeho výrazu jde celkem dobře číst, hlavně pocity, možná i myšlenky. Ani na chvíli z něj nespouští oči, aby mu nic z toho neuteklo. Hodně na tom záleželo a závisel na tom jeho další krok. Celou dobu se snaží odhadnout, jestli už to náhodou není příliš. Sám zlehka pozvedne obočí, když se Aoi podívá dolů. Jak to tak vypadá, konečně vzal jeho slova vážně a začal jim přikládat mnohem hlubší význam. Bude z toho nesvůj nebo vůbec? Dokáže někoho, kdo to třeba má jinak nenásilně přimět, aby se mu malinko přizpůsobil? Neměl by to dělat, mělo to být čistě na Aoim, aby to měl celé v režii, tedy co se přání týká. Jenže Takeshi tomu pokušení nedokáže odolat. Tuší, že jistá dávka provokace tam je, viděl ji už několikrát, i když šlo o úplně jiné věci. Dokáže ji však probudit i teď? A když ne teď, tak kdy jindy? Krátce očima klesne na jeho spodní ret a nepatrně se pousměje. Ty náznaky tam jsou, jde jen o to je zachytit včas a vracet se k věcem, které Aoimu byly příjemné. To přece zvládne. Bylo to stejně jako při jeho běžném chování, staral se rád o ostatní, mít to celé pod kontrolou a sledovat, jak si to ostatní užívají. A je to tu zase, ta část povahy, která prakticky nikdy nespí."Vidíš, není tak těžké se tomu podvolit a přestat přemýšlet." Brouká mu dál do ouška tichým hlasem a nechává jeho ruku pod prádlem, aby se hezky činila. Nesmí tam zůstávat dlouho, chce to ještě trochu víc vybičovat Aoiho vzrušení.
"Už začínáš tušit, jaké to pro mě bude." Podporuje jeho odvahu, aby se toho přece jen nebál.
"Víš, jakou zbraň proti mně budeš mít? Stačí jediný pohled, jediný správný pohyb, který zahlédnu a bude pro mě těžké zůstávat v klidu." Prozrazuje Aoimu, jak moc by na něj mohl působit klidně i někde venku. Jakmile to Takeshi jednou uvidí, bude pro něj o to snadnější si to představit.
"Byl bych opravdu poctěn, kdybych konečně viděl, to z čeho jsem zatím postřehl jen záblesky. Občas se to probudí, proč to neprobudit mnohem víc." Je to další cílené přemlouvání, aby Aoiho osvobodil z té jeho schránky. Pořád balancuje na tenké hranici a právě teď ji dost překračuje. Koutky se mu zvednou víc, když Aoi opravdu vstane a očividně dojde na Takeshiho přání. Anebo mu uteče? Ano, i to by bylo možné. Uvědomí si, že zatajuje dech, když Aoi odkládá ručník a očima ho pořád pozoruje. Dovolí si krátký ale velmi intenzivní pohled, který prozkoumá všechno, co je k vidění a že je toho hodně. Potřeboval by snad i několik let, aby se dostatečně nabažil každého kousku a nemusí to být nutně jen jeho klín. Pohodlně se opře na lehátku a dlouze se nadechne nosem.
"Nemáš kam utíkat, je zamčeno a klíč mám já." V očích se mu zablýskne něco tajemnějšího.
"Můžeš se nechat vést, bude to příjemné pro nás oba. Klidně zavři oči, ty teď potřebuju hlavně já, aby mi neuniklo vůbec nic." Konečně zase vydechne.
"Pokud otupíš jeden smysl, začneš vnímat ostatními mnohem lépe." Prozradí mu známý fakt, na který on dost sází. Konečně se on sám zvedne z lehátka.
"Nikam nespěchej, jen si to prádlo pěkně pomalu stáhni. Pro mě je jen pocit, že by to byli mé ruce…" Trochu zmučeně si povzdechne a vykročí k němu, jen ho však začne pomalu obcházet.
"Vnímej svou vlastní kůži, jak hladí tu na nohou. Sám bych se nedotýkal moc, jen v jemných pohlazeních kloubky prstů. Pak zase pomalu nahoru jen po vnitřní straně." Přistoupí k jeho zádům a vydechne mu do vlasů u ouška.
"Je to jako slastné utrpení, když si představím, jak moc blízko jsem a přesto se nemůžu dotknout. Zatím ještě ne. To napětí mě dráždí." Krátce přejede rty po jeho odhaleném rameni a pak se zase trochu oddálí, ještě není ten správný čas. Konečky prstů zmapuje jeho pravou paži, jen milimetr od kůže. Vnímá v nich příjemné brněné, které ho nutí přivírat víčka.
"Možná se neudržím, když uvidím, jak si je svlékáš. Mám obavy, že i tím mě dokážeš vyprovokovat, aby nebyl trpělivý jako jindy. Jaké je to, Aoi-chan, mí v rukou takovou moc? Dokážeš si připustit, že bys ji mít mohl?" Podněcuje jeho podvědomí, aby začalo pracovat právě tím směrem.
Aoi
To byla pravda. Aoi si to vlastně uměl dost dobře představit. Jen by musel mít dost odvahy takové věci na Takeshiho zkoušet, ale… on ji vlastně má. Jenom ze sebe konečně musí shodit všechny zábrany a pochybnosti. Takeshi se na podobné kousky očividně těší, jinak by mu o svých slabostech nevyprávěl. Možná si myslí, že mu Aoi nedovede zatopit tak moc? To by se mohl mýlit. Té jeho poznámce s klíči by se snad i zasmál. Jednak si ho nedovede představit jako někoho, kdo by mu násilím bránil v odchodu a jednak by si Aoi naopak mohl velice snadno klíče násilím vzít a prostě odejít. Pochybuje, že Takeshi ovládá bojové umění, když se mu nechce na prkno. Měl by zavřít oči? No, chtěl od něho pomoc, tak by asi měl vyzkoušet, co mu radí. Nechá tedy víčka klesnout, ale jakmile uslyší pohyb při tom, jak se Takeshi zvedá na nohy, jeho tělo se trochu napne. Prádlo dolů… no dobře… Tichounce se ještě dvakrát nadechne a pak ho doopravdy začne pomalu stahovat. Látka se nejdřív přehoupne přes obliny jeho kyčelních kostí, pak sjede níž, poslední zaváhání a už není co schovávat. Musí se předklonit, aby ho dostal pod kolena a mohl ho nechat sjet až ke kotníkům. Ani si nechce představovat, kde okolo něj teď Takeshi je a jaký má právě výhled. Musí se od toho všeho oprostit a skutečně začít vnímat sám sebe. Prostě si to užívat. Přece dělal podobné věci tisíckrát, když byl sám… Zase se zvolna narovná a pomalu z prádla vykročí dopředu. "Mohl bys, kdybys chtěl..." Trochu ho teď trápí, když se snaží nalomit jeho odhodlání a mírně se pousměje. On už mu přece svoje volení dal.
"Trvalo to tak dlouho, dostat mě až sem a teď jsme tady. To si opravdu vůbec na nic nesáhneš a necháš mě, aby to byl další obyčejný den se sebou samým?" Takeshi chtěl provokace, tak ho bude provokovat. Vlastně by ho to mohlo bavit. Když chtěl, uměl být docela kousavý. Na rameni na krátko ucítí teplo jeho rtů. Je to příjemné, protože jeho tělo je ještě chladné z toho bazénu. Pootočí za ním tvář a konečně oči zase otevře. Má ho teď po své levé ruce.
"Dovedu." Klidně mu odpoví na jeho otázku, protože nad tím přemýšlel před tím, než si prádlo sundal. Konečně se pohne, pootočí víc k němu a zvedne ruce. Položí je na první knoflíčky té jeho havajské košile a prostě je začne jeden po druhém rozepínat. Nijak nespěchá, ale už se s nimi ani moc nemazlí. Je to vlastně poprvé, kdy pořádně vidí jeho tělo jen tak bez košile nebo saka. Chvíli se na tom pohledu zasekne očima. Není to stejné jako dívat se na mladého kluka jeho věku. Přesto mu to vlastně nijak nevadí. Pohodí trochu schnoucími černými vlasy a stáhne mu ji z ramen úplně.
"Jsi si jistý, že máš kondici na to, abys mě dostával tady na tom vratkém lehátku? Já totiž nemám zase tolik trpělivosti, abych si tady hodiny hrál sám, zatímco u toho stihneš ještě čtyři cigára." Řekne mu zcela upřímně, když se sehne ke stolku, jedno vytáhne z krabičky, připálí si a vloží ho do koutku. Pak ho prostě vezme za ruku a tak jak je ho vede s sebou ke dveřím odtud. Kajuta je za rohem a skrz bar nikoho potkat nemůžou, leda přímo barmana, který má ale to volno. U dveří mu bezostyšně sáhne do kapsy, protože nikde jinde ty klíče být ani nemohou a dá si záležet, aby to bylo dost hluboko a on se dotkl všech možností, které kapsa nabízí. Usměje se jako andílek, ale jasně mu tím vyhlašuje válku provokací, o kterých se spolu bavili.
Žádné komentáře:
Okomentovat