Takeshi
"Máš pravdu, mohl bych. Teď bych mohl udělat opravdu hodně." Prohodí tlumeným hlasem Takeshi. Jenom to vědomí ho dostává do kolen. Nedokázal si představit, jaké by to mohlo být, kdyby se mu Aoi opravdu vydal. A teď je to tady a on je snad poprvé v životě nerozhodný. Jak kdyby si nemohl vybrat, jestli zůstat jen tichým pozorovatelem nebo si to užít úplně jinak. Obě dvě varianty jsou lákavé. Nikdy by ho nenapadlo, že by mohl odsunout své vlastní priority stranou. Když ale očima sjede všechno, na co mu Aoi dává výhled, je to vážně jiné, než kdy jindy. Svádí ho k tomu, aby se ho víc dotýkal a on vážně chce. Zároveň ví, že když vydrží, bude odměna ještě lepší."S tebou je to těžké, Aoi-chan. Sledovat tě, jak si užíváš den se sebou samým je rozhodně lákavá představa." Prohodí a dá si záležet, aby kladl důraz na ta správná slova. Je to pravda, rozhodně by si to užil, ale je mu jasné, že Aoi ho láká na úplně jiné věci. Ještě chvíli by s radostí ochutnával Aoiho kůži, ale moc mu není přáno. Nechá ho, aby se otočil čelem k němu. Zatím si odloží dlaně na jeho boky a krátce shlédne ke své košili sledujíc, jak ji rozepíná. K tomu se taky měli dostat později, ale Aoi zdá se nechce ztrácet čas. No dobře, tohle asi nebude na polovinu noci. Většina z Takeshiho milenců se nechala vést, ale to nebude podobný případ. Obočí mu jde nahoru, když se ohlédne na lehátko. On by si nejspíš dokázal poradit i s tímto a vymyslet nějaký přijatelný způsob.
"Je tu mnohem víc možností, než jen vratké lehátko." Bude Aoi zvědavý nebo vůbec?
"Ale je pravda, že tvé tělo a pár cigaret, možná sklenku něčeho ostřejší, to je večer, který by se mi mohl líbit." Zhodnotí to celé, pustí ho, aby si Aoi mohl dopřát cigaretu a je pravda, že mu ji trochu závidí, i když sám před chvílí jednu típl.
"Dneska to ale nebude v mých silách, tě začít malinko krotit. Vlastně ani nechci." Pokrčí krátce rameny, než se nechá odvést ke dveřím. Mohl by klíče vytáhnout sám, s radostí to však přenechá Aoimu a musí se dlouze nadechnut. Tohle bylo opravdu blízko a jeho tělo na to reaguje víc než dobře.
"Jsem rád, že už tě začínám pomalu probouzet. Začínám být opravdu zvědavý, co všechno mi ještě nabídneš." Okomentuje jeho úsměv a pokračuje s ním až do jejich kajuty, kde budou mít dostatek soukromí. Teď je to on sám, kdo za nimi zavře dveře a zůstane chvíli u nich. Prohlédne si znovu Aoiho a na některých partiích se na chvíli zastaví pohledem. Kochá se. Několika kroky překoná vzdálenosti mezi nimi, jednu dlaň položí na jeho bedra a druhou zamíří rovnou do jeho klína, kde ho jemně sevře.
"Nemám sílu držet se příliš daleko, ne dnes." Prohodí tiše do jeho rtů, než si je znovu ukradne. Ani teď svými polibky nikam nespěchá. Vychutnává si měkkost Aoiho rtů a vlhkost jeho úst. Ruka v klíně taky není v klidu. Potřebuje Aoiho dostat trochu dál, aby sám měl čas a mohl se mu rovnat výdrží. V jeho věku už to chtělo správnou taktiku. Z beder pomalu sklouzne na jednu z poloviček a pak trochu víc ke středu, aby ho mohl pohladit mezi nimi, přímo v místech, která by rád prozkoumal mnohem víc. Pomalu ho tlačí k posteli, kam ho později položí, aby si ho ještě jednou mohl pomalu prohlédnout.
"Je nějaké místo, kde ti to nesluší?" Usadí se kousek od něj a vezme jednu jeho nožku do svých dlaní. Prsty zlehka kopíruje linii té pravé, než se k ní přiblíží i rty a věnuje mu několik velmi pomalých polibků. Zase tak spěchat nemusí a on si to hodlá užít. Přece jen je to poprvé, kdy jsou spolu a jsou místa, která nesmí vynechat. Rukou se dostane k vnitřní straně jeho stehna, zastaví se kousek do klína a podívá se mu do tváře.
"Vychutnej si ten okamžik. Nevíš, kdy to přijde hm?" Pozvedne pravé obočí, ale nenechá ho odpovědět. Když uvidí Aoiho nádech k nějakým slovům, sevře jeho chloubu a dopřeje mu několik neuspěchaných pohybů.
Aoi
S ním je to těžké… tuhle větu už dneska slyšel. Přesto se musí pousmát, protože to zní trochu jako kompliment. Nechce být předvídatelný ani tuctový, nechce být tak snadno dosažitelný jako všichni okolo a to už se mu snad podařilo. Možná chápe, co z toho Takeshi má, ale on by to dokázal tak po deseti letech s někým ve vztahu. Mění se tohle s věkem? A jestli ano, má se na to vůbec těšit? Skoro by se i začervenal nad tou poznámkou o vlastním těle. Vážně je tak pěkné? A to v poslední době vůbec neplave… Že by kvůli někomu zase začal jenom proto, aby ho dostával do kolen ještě víc? Na lodi to rozhodně půjde dobře a ty měsíce tady ho v kondici udrží. "Kromě lehátek je tady ještě studená podlaha." Záměrně ignoruje všechny možnosti stoje, lehání si na barové pulty a další kaskadérské možnosti. Nakonec se pro sebe vítězně usměje, když Takeshi přizná, že dnešní den mu vzdorovat prostě nedokáže. To by v tom byl čert, aby se pořád dokázal ovládat, když se Aoi malinko zasnaží. Nevinně zamrká, zatímco odemyká, jako by si snad ani neuvědomoval, co mu s těmi kalhotami provedl, ale ten nádech by nepřeslechl ani hluchý a dívat se tam taky nepotřebuje. Projde do kajuty jako první. Okýnka jsou malá, takže je tu jisté šero, i když je jasný den na moři. Dvě vteřiny stojí zády, než se pomalu otočí čelem k němu. Už si trochu zvykl na pocit vlastní nahoty. Stejně je to trochu divné, když ještě nevědí, co od sebe navzájem očekávat. Takeshi ještě pořád stojí u dveří a vlastně mu to tam sluší. Dokonce i bez košile. Je to něčím, co má v očích a v rysech tváře. Můžete být chlap i bez metru devadesát a svalové hmoty… říká se tomu asi charisma. Možná mu sluší ty vlasy… asi by nad tím měl přestat přemýšlet a věnovat se trochu jiným, delikátnějším záležitostem. Prudce se nadechne, když k němu Takeshi vykročí a nestačí udělat nic víc, než se jím nechat obejmout a sevřít. Okamžitě si povzdechne skrz pootevřené rty. Už je to docela dlouho, co s někým byl a touha se rychle hlásí o slovo. Spojí s ním svoje rty v pomalém polibku a rychle sladí jeho tempo s pohybem Takeshiho ruky v jeho klíně. V dalším okamžiku už cítí jeho pohlazení přímo mezi polovičky. Tohle bude Aoiho premiéra, ale od začátku s tím počítá. Ani si to nedovede představit obráceně. Tuší vůbec Takeshi, že je v tomhle ohledu panic? Svoje dlaně už opírá o jeho předloktí, ale nebrání mu v žádném pohybu. Jen bříšky prstů jemně hladí jeho kůži a poprvé trochu víc poznává jeho tělo. Začne couvat před tlakem jeho těla, dokud za sebou neucítí postel. Chvíli si s ním ještě vyměňuje polibky, než do ní klesne, ale Takeshi nejde za ním. Stojí tam a prohlíží si ho. Jak taky jinak. Znovu se pousměje a sám se trochu víc posune dozadu. Už tomu pohledu čelí o něco snáz a jeho touha taky dělá divy.
"Doufám, že ne." Odpoví mu a trochu překvapeně kmitne obočím, když si Takeshi ke svému hýčkání vybere zrovna jeho chodidlo. Nebrání mu, jenom by ho to asi nikdy nenapadlo. Je velmi citlivé a je to příjemné. Čím je Takeshi výš, tím větší má chuť se jenom tak položit do peřin a zavřít oči. Při zvuku jeho hlasu se pousměje, protože teď naopak čeká všechno a taky že měl! Vzdá se a položí se na záda. Trvá to asi dvě vteřiny, než se pod těmi pohyby v klíně začne trochu vlnit a společně s tím mu uniknou první tiché steny. Je opravdu snadné nechat se tím zcela pohltit. Jestli ho teď Takeshi nechá být a začne se věnovat jeho druhé noze, rozhodně mu v tom zabrání. Jeho výrazy tváře si brzy vezme touha a konečně přestane přemýšlet.
Takeshi
Takeshi je rád, že to Aoi nebral nějak špatně. Je to s ním těžké, ale pro něj samotného je to výzva, které má rád. Hraničí to s jistou závislostí a u Aoiho dostává přesně to, co chce. Nemá rád jednoduché věci, ale to vlastně ani jeho dnešní společnost. Čím komplikovanější to bylo, tím víc byl spokojenější. Snad to nakonec ocení i on. Ví, že si ho Aoi prohlíží, ale on není z těch, kdo by se styděl. Je mezi nimi dost velký rozdíl a mohl by mít strach, že Aoi teď začne couvat, ale podobné pochybnosti se mu nedostanou do hlavy. Kdyby byl takový, nehledal by si mladší společnost. Nikoho nikdy nenutil, aby se mu vydával jen tak a pokud měl někdo námitky, nic s tím neudělá. Tady se to zdá se neděje a jemu se vlastně uleví. Aoiho tělo příjemně hřeje, když je konečně u něj. Je to návykový pocit, který mu napovídá, že to chce dělat mnohem častěji. Dává Aoimu veškerou péči, který v této poloze jde a zjišťuje, která zákoutí mladého těla se mu líbí nejvíc. Asi všechny, to je nakonec fakt, který si připustí. Všechno by mohl obdivovat úplně stejně a je rád, že může začít od nohou. Postupně se dopracuje mnohem výš, ale taky má všechno svůj čas. Tím trochu odbourá slabinu ve formě vlastního věku."Jen si to pořádně užij. Chtěl jsi, abych dělal, co mě napadne. A já bych tě teď nejradši pořádně rozmazlil." Ozve se Takeshiho chraplavý hlas už dost poznamenaný touhou. Je toho tolik a přitom zase tolik času nemá. Bude si některé věci muset nechat na později. Ještě si pořád není jistý, jak to celé skončí. Tedy ne tím, co budou dělat, ale jakým způsobem si to oba užijí nejvíce. Jak jindy moc dobře věděl, co chce, je teď malinko nerozhodný. Nepřestane ani na vteřinu dráždit Aoiho klín. Musel by si hodně vynadat, když vidí, jak se mu to líbí. Potřebuje ho dohnat na hranici příčetnosti, aby srovnal jejich možnosti a užili si to oba. Nechá zatím nožku být a pomalu se přesune nad Aoiho tělo. Užívá si ho i pohledem a dopřeje si pár minut, než mu věnuje několik polibkům odhalenou hruď. Po chvilce přestane s pohyby v jeho klíně, který ale pořád svírá, dopřeje si krátký polibek, než se přesune stranou vedle něj. Pohodlně se opře loktem o postel a hlavu podepře dlaní.
"Zníš úžasně." Složí mu další kompliment.
"Tvůj hlas rozhodně stojí za to. Dopřeješ mi ho víc?" Pohne se dlaní na jeho chloubě, ale jen jednou. Trápí ho a provokuje a je zvědavý, jak moc ho bude muset trápit, aby v něm probudil ještě víc. Přiblíží se nosem k jeho vlasům. Cítí vodu z bazénu, ale místo toho, aby se mu to nelíbilo, se nechá ovládnout představami. Vidí pod víčky Aoiho, jak proráží vodní hladinu při plavání. Bude si dávat pozor, aby mu neunikla jediná možnost ho přitom pozorovat.
"Můžeš jít za mnou." Pobídne ho. Přál by si ho vidět na svém klíně. Mohl by se víc kochat pohledem na to, jak se pohybuje, jen mu schnoucí prameny jemně splývají podél tváře a pohupují se v daném rytmu.
"Nebo mám snad říct, abys šel za mnou, že to tak chci a moc si to přeju?" Zjišťuje nenápadně Aoiho představy a taky trochu priority. Nakonec je to on, kdo to nevydrží. Sáhne po štíhlém, vzdáleném boku, sevře ho mezi prsty a tlakem ho donutí přitočit se k němu čelem. Sklouzne dlaní na stehno, které dá víc nahoru a mírně odtáhne, aby si jeho nožku mohl opřít o vlastní bok. Tím získá víc prostoru i u jiných partií. Zatím tam byl jen nakouknout, ale teď si navlhčí prsty mezi Aoiho rty a pak rovnou zamíří mezi jeho polovičky. S přípravou taky spěchat nechce. Užijí si ji opravdu hodně oba dva. První článek prstu je uvnitř velmi brzy. Postupně ho dostává dál a dál a hledá konkrétní bod, který jim to všechno usnadní.
"Tak už jsem ho našel." Zatváří se potěšeně, když dostane patřičnou reakci.
"Jen tak se toho místa vzdávat nechci a ty?" Zeptá se ho, když se prstem uvnitř něj pohne, aby mohl najít znovu ten správný bod.
Aoi
Potlačí nutkání protočit očima. Proč jen mu takové věci říkal? On by teď ze všeho nejraději naopak pospíchal a trochu se vybil a hýčkat se nechal až potom. Takeshi s pohyby v jeho klíně naštěstí nepřestává a to ani tehdy, když se postel pohne pod jeho vahou, jak se posouvá k němu. Aoi ho brzy cítí po svém boku, stočí tvář jeho tělem a oplatí mu několik polibků, než ucítí jeho rty i na své hrudi. Ten kompliment, který přijde, ho upřímně překvapí. Obvykle neslýchal chválu na svůj hlas, Takeshi je vlastně asi první. Jemu samotnému přišel při mluvení vlastně docela nepříjemný. To se trochu změnilo, když zpíval, ale to slyšel jenom málokdo. "Díky." Vypadne z něj trochu zaraženě, ale je mu vidět na očích, že ho to potěšilo.
"Nejspíš ano." Vyleze z něj trochu rozpačitě a doopravdy se začervená. Není z těch, co by u toho byli kdo ví jak hlasití, ale zároveň se nikdy neměl potřebu hlídat a nevydat ani hlásku. Prostě tak nějak… přirozeně? Snad? Vzápětí na to mu nový povzdech doopravdy unikne, ale je jen jediný, který patří také jedinému pohybu v jeho klíně, než Takeshi vysloví svoje přání. Aoi otevře oči a podívá se do těch jeho. Jak byl před chvílí samá odvaha, stud je zpátky, i když k němu nemá důvod. Je to totiž kvůli té vlastní nezkušenosti a hned takhle nahoru…? Ještě víc zpozorní, když Takeshi změní svá slova, aby přišel na to, jak přesně to chce Aoi slyšet. Aoimu teď nepřipadá, že by na tom nějak zvlášť záleželo, ale asi záleží… někdo chce být prošen, někomu se líbí příkazy… Co se líbí jemu? Dost často trochu obyčejné něhy. Někdy trochu živelnější, ale možná by vlastně dělal cokoliv, kdyby svému protějšku hluboce věřil. Než se rozhoupe s jakoukoliv odpovědí, Takeshi se rozhodne jednat a je to tak asi nejlepší, jinak by už zase začal moc přemýšlet. Nebrání se mu, jen se mu stehno mírně zachvěje, když ho má dát zrovna takhle. Přesto se na něj jemně pousměje a protáhne ruce kolem jeho boků. Vlastně se mu líbí být k někomu takhle blízko a cítit jeho tělesné teplo. Co vůbec nečeká je to naslinění a rovnou tak přímočarý pohyb dolů a dozadu. To bylo jako na něj? Jenže než domyslí i tohle, už cítí jeho prsty. Zaskočeně zalapá po dechu, unikne mu první hlasitější sten a prudce se propne proti jeho bokům, což mu způsobí další podobné pocity, ale rozhodně ne únik před nimi a nejspíš podráždil i svůj protějšek. Tohle je tedy opravdu nezvyklé, trochu divné, jenže to s ním dělá věci, které nikdy nezažil. Opravdu ty nejlepší věci a přiznat si to, by pro něj byl normálně běh na dlouho trať, jenže chtěl sprintovat a tak to má.
"Take-chan..." Vypadne z něj spontánně a není si jistý, jestli to nezní trochu divně, když je Takeshimu, kolik je, jenže on to důvěrnější oslovení asi potřebuje, už jenom proto, že jeho vlastní jméno ohýbat nejde. Jak taky, když je složené jenom ze samohlásek? Zvyká si asi dlouho, ale jeho milenec mu dává dostatek času a je na něm vidět, že je zvyklý naslouchat. Neunikne mu žádný pohyb ani povzdech, který prozrazuje, kde je to pro Aoiho to pravé a pak přijde okamžik, kdy se Aoimu zatmí slastí před očima. V tu chvíli je mu jasné, že tohle je ono i bez Takeshiho slov a společně s tím si dovede představit, že tohle místo dráždí něco ehm… trochu… výraznějšího. To je to, co na tom všichni vidí a divit se jim opravdu nemůže.
"Ne… já taky ne..." Odpoví mu přerývaně a s výraznými obtížemi, jak se snaží ovládnout sám sebe alespoň trochu, ale začíná se dostávat do fáze Dělej si co chceš, hlavně s tím nepřestávej. Kroutí se mu z toho prsty u nohou a přistihne se, že se sám začíná nastavovat tak, aby to bylo ještě lepší. Kruci…!
Takeshi
Takeshi se zatváří spokojeně, když vidí, že Aoiho svým komplimentem překvapil. Je pravdou, že raději chválil věci, které na první pohled nebyly patrné anebo by někomu jinému mohly připadat třeba i obyčejné. On v nich rád hledal jisté kouzlo, které před zraky mnohých bylo skryto. To platí i o Aoiho hlase. Jeho barva...Člověk se do něj musí zaposlouchat a taky vnímat i obsah slov a rozhodně stojí za to. Pokud se k tomu přidá i touha, je to úplně o něčem jiném. A jsou zase u jeho odlišného pohledu na svět. Spokojeně vydechne, jakmile Aoiho tvář zčervenají. Další jeho slabost a teď si ji může naplno vychutnat, stačí to jen vidět. Pozoruje bedlivě výrazy, které Aoi hezky mění a odhaduj v duchu, co který znamená. Dojde mu během chvíle, z čeho by mohl mít obavy. Stačí si domyslet pár nezbytných detailů a dobře se k jistě správnému závěru."Neboj, povedu tě takovým způsobem, že to ani nepostřehneš." Slíbí mu, když se rty dotýká téměř těch jeho. V očích je mu vidět, jak moc si něco podobného užije. V podobných kouscích už má taky své zkušenosti, aby si mohl dostatečně věřit. Už přišel i na to, že je lepší nenechat Aoiho příliš přemýšlet. Ne v podobných chvílích, jinak začne vymýšlet spoustu věcí a důvodů, proč by to nešlo. Půjde, jen ho k tomu musí nenásilně dotlačit. To se mu právě dost dobře daří, když vidí a hlavně cítí reakci těla vedle sebe. I jemu tím způsobuje dostatek příjemných pocitů, aby se jeho dech znatelně prohloubil. Stačí jen, aby se pohnul proti němu a nedokáže se tomu ubránit. K tomu vlastní jméno vyslovené takovým způsobem, že…Nikdy ho ani nenapadlo, jak to může znít. Nikdo mu tak neříkal a doufá, že tohle Aoimu taky zůstane. Nějak si nedokáže představit, že by mu tak říkal kdokoliv jiný.
"Hm, to se mi opravdu líbí." Sdělí mu své vlastní myšlenky a prozatím nepřestane dráždit jeho nitro. Jen ať si to pořádně užije, pak už bude jen kousek k tomu, aby se společně posunuli dál.
"To je dobře, moc dobře. Je to místo plné netušených možností." Opáčí mu tiše a o poznání chraplavěji. Daň si vybírají roky v křesle s cigaretou a taky je znát touha, která si bere jeho tělo i mysl. Poslouchá Aoiho tělo, vrací se na místa a zákoutí, která mu schválně nastavuje. Trochu se pootáčí postupně na záda, aby bral mladé tělo s sebou a přesouval ho pomalu na to své. Ani na vteřinu nepřestane připravovat jeho nitro na svůj vpád, který už není daleko. Těší se na něj a zároveň je pořád schopný tomu pokušení odolávat, ještě chviličku je to potřeba. Volnou dlaní si užije kůži na jeho zádech, aby se zase mohl vrátit na pevný zadek, kde se mu taky hodně líbí. Jakmile je přesvědčený, že už nesvede víc, leda bych chtěl Aoiho dohnat k vrcholu, připraví ho o své prsty.
"Promiň, ale je to nutné." Omluví se mu rovnou. Je to malé popíchnutí, protože tuší, že se mu tahle pauza nebude líbit. Rukou víc mu poposune stehna nahoru, aby ho líp nasměroval na svůj klín.
"A teď pěkně pomalu." Směruje ho přesně, jak slíbil, když ho dlaněmi pohladí po hrudníku a zatlačí, aby se s jeho pomocí začal narovnávat. Sám zůstane ležet na posteli. Jak se Aoi narovnává on sám, klesá dlaněmi po linii jeho těla a prohlíží si ho celého. Je to krásný pohled, když nad ním sedí a na sobě nic nemá.
"Ještě malinko nahoru." Plácne ho zlehka přes stehna a následným tlakem ho donutí se trochu pozvednout, pak už jen nasměruje svou vlastní chloubu mezi Aoiho polovičky a tlakem mu naznačí, že může pomalu dolů. Sám má oči přikované právě k místům, kde se za chvíli spojí. Tohle nutně potřebuje vidět. I jeho hlas se ozve s prvními milimetry, které společně překonají. Oči však ani na vteřinu nezavře. Připravil by se o dokonalou podívanou.
"Ještě chvíli a vrátíme se tam, kde jsme byli před chvílí. Vybavíš si ten pocit, který jsi dnes zažil?" Vrací mu vzpomínky na své prsty, aby překonal nepříjemné pocity. Dokonce znovu sevře jeho chloubu a několika pohyby mu v těch pocitech pomůže.
Aoi
Docela ho vykolejí, když si Takeshi přečte jeho myšlenky, ale zároveň mu odpoví tak hezky a takovým hřejivým tónem hlasu, že mu okamžitě propadne svou důvěrou a víc nad tím nepřemýšlí. Tak velkou nad tím Takeshi začíná mít moc. Možná si ani neuvědomuje, co všechno způsobil, když si k sobě Aoiho připoutal. Usměje se do jeho rtů, když mu Takeshi posvětí tuhle malou přezdívku, ale víc toho nesvede, protože má jeho prsty pořád hluboko uvnitř sebe a dělají s ním neskutečné věci. Tak neskutečné, že si ani příliš neuvědomuje změnu vlastní polohy. Zatím se k němu pořád tiskne, i když na něm v podstatě obkročmo sedí. Jenom svoje dlaně přesune z jeho těla vedle jeho hlavy, aby se o ně mohl opřít. Havraní vlasy se mu přelijí do tváře a svaly na pažích se napínají, dokud neucítí podivné prázdno uvnitř svého těla. V jeho očích se promítne okamžitý nesouhlas, o kterém by si asi nikdo ještě před časem nepomyslel, že by tam kdy mohl být, pokud jde o podobné věci. Chce to zpátky a hned. Teď, když už došli až sem, nemíní couvat a chce si užít všechno, k čemu byl ještě před chvilkou tak blízko a Takeshi mu to teď vzal. Takeshi ho někam směruje, poslouchá, i když se pořád trochu mračí a pak ho pod sebou ucítí. Prý pěkně pomalu… Na několik krátkých vteřin snad i zazmatkuje, zatřese hlavou, že tohle není rozhodně stejné, ale s tím, jak se musí narovnat, to najednou jde. Není si jistý, jestli by z toho raději přece jen neutekl, ale ono už není kam a pak to doopravdy ucítí. Naprostý výbuch extáze uvnitř sebe samého. Nejspíš je to vinou toho vytrvalého dráždění před tím. Všechno se smísí s počáteční bolestí ve velmi nevšední koktejl, který je ale silně návykový. Ten začátek by si jeden docela rád odpustil, ale když na konci čeká tohle? Nesmysl… a tak velmi pomalu a opatrně dosedne, zatímco mu Takeshi znovu bere příčetnost pohyby svojí ruky v jeho klíně. Dá si několik chvil, aby si zvykl a celé tohle rozdýchal. Teď už se nečervená. Prostě na to nemá čas. Je to trochu šílené, co tady teď provádí, ale stejně přesune dlaně na jeho prsa a zatne do nich nehty. Jakmile se zkusí pohnout, má pocit, že to snad ani nesnese, ale přinutí se k tomu a skrz jeho rty začnou unikat první jednoznačné steny jako důkazy toho, co to s ním provádí. I kdyby se stokrát snažil je potlačit, prostě to není možné. Brzy si v tom všem najde jistý rytmus a taky způsob, jak je mu to příjemné a konečně se na to nemusí tolik soustředit. Pořád má strach, aby mu nějakým neuváženým pohybem neublížil, asi by byl v závěru spokojenější dole, kde by to bylo víc na Takeshim, ale tohle přece zvládne, není nějaká nepolíbená patnáctka! Vzpomene si na všechno to, co se líbí jemu samotnému. Je to přece o tolik jednodušší, když jsou oba muži, přece nemusí chodit pro inspiraci nikam daleko. Ví, jaká místa na vlastní hrudi a břiše má rád a tak se k nim vrátí i u něho. Ví, jak se mu líbí, když ho svírá ženské tělo, tak proč by to sám nezkusil? Odezva je okamžitá, povzbudí ho a dodá mu potřebnou sebejistotu. Na jeho rtech se objeví trochu zlobivý úsměv a v černých očích zajiskří. Přece dovede uhnat jednoho staršího chlápka, no ne? Tohle neustále vysedání jeho mladému tělu nic neudělá a tak nasadí o něco rychlejší tempo a nejspíš s tím ještě nekončí. Občas musí sevřít sám sebe, aby neprohrál a nebyl dřív, než on. To by tak hrálo! Smaže mu ten jeho sebevědomí úsměv z tváře až mu ukáže, že s ním umí zamávat i v posteli, kde má asi o deset tisíc zkušeností míň, než on.Takeshi
Je to hodně vzrušující pohled, když se noří do Aoiho nitra. Najednou má pocit, že čas plyne o hodně pomaleji. Vychutnává si to plnými doušky, nechce promarnit ani vteřiny. Tuší, že Aoi by se mohl cukat a je obrněný proti výrazu, který by sice nerad viděl, ale nedivil by se mu. Stačí prolomit jen velmi tenkou hranici a bude si to užívat, ale musí přes ni. Pomáhá mu s tím, jak jen dokáže, dlaň na jeho chloubě pracuje ve svém vlastním tempu a jakmile se ozve Aoiho hlas a cítí patřičnou odezvu, je mu jasné, že se mu to podařilo. Nechá ho, aby si přivykl, teď rozhodně není důvod nikam spěchat, jen by to celé zkazil a to nechce. Co nečeká je Aoiho protiútok. Hrozně příjemný protiútok, který mu věnuje a může pozorovat zarudnutá místa na svém vlastním hrudníku. Další povzdechy na sebe nenechají dlouho čekat. Je to příliš intenzivní a skvělé, než aby se tomu bránil. Není příliš hlasitý, nikdy to neuměl a bylo by to pro jeho přirozenost přehnané. Nechává své dlaně volně spočívat na Aoiho bocích, dokud se nepohne. První pohyby nechá čistě v jeho režii, než mu začne malinko pomáhat. Dává mu tím i najevo, že klidně může přidat a není potřeba mít strach. Jeho černé oči jsou přikované do Aoiho tváře, aby mu neunikl jediný detail. Potřebuje se pořádně dívat, sledovat, jak se Aoi přestává ovládat a plně se poddá společnému zážitku. Když spatří zlobivý úsměv na jeho rtech, je jasné, že úplně probudil něco, co dřímalo hodně hluboko. Pro něj samotného je to zvláštně osvěžující pocit, když si uvědomí, že za to částečně může on sám. Nekladl důraz na své ego, ale teď ho jeho společnost popožene nahoru."Věděl jsem, že to tam někde je." Pochválí ho značně udýchaným hlasem, je jasné, že musí něco vymyslet, jinak skončí mnohem dřív, než Aoi. Není v jeho silách ho uhnat bez pomoci a není naivní, aby si to sebevědomě myslel. Tady jde spíš o přiznání svých vlastních slabostí a v tom neviděl problém. Začíná mu být taky jasné, že Aoi se ho pokusí odrovnat. Vidí mu to ve tváři a je na to svým způsobem připravený. Zůstane klidně ležet, snaží se ovládnout svůj dech i když to jde ztěžka. Vrátí dlaň do Aoiho klína, který sevře a nasadí v těchto místech stejně rychlé tempo, jaké mu dopřává on. I druhou rukou se podívá do oněch míst, které skrývá ještě nespočet možností a citlivých kousíčků, které může konejšit a tím bičovat Aoiho touhu až na vrchol. Za pár vteřin si uvědomí, že tentokrát to rozhodně nevyhraje. Ani v nejmenším mu to nevadí, najde si úplně jinou cestičku, kterou půjde. Pustí Aoiho klín a obě ruce přesune na jeho boky, které pevněji stiskne a dostane se za ním nahoru. Protáhne paži kolem jeho pasu, aby mu s posledním přírazem mohl prudce pomoci a dopřeje si vyvrcholení, které ho smete jako přílivová vlna. Nepouští ani nepovoluje svůj stisk a drží Aoiho na svém klíně. Žádný další pochyb mu prozatím nedopřeje a ví, že ho trochu mučí, ale jen splácí svůj dluh. Vrátí ruku do Aoiho klína, který sevře a pokračuje v plynulých pohybech, i když tam příliš místa není. Zase tolik ho nepotřebuje. Jakmile ucítí známé pnutí, povolí stisk své paže, aby mu dopřál volnost a pustil ho do nebes, v nichž byl před chvílí. Věří, že mu budou stačit maximálně dva pohyby a podívá se za ním. Práci v jeho klíně z něj dostává i poslední kousíčky slasti. Nepřestává ho jemně svírat a pohybovat se nahoru a dolů, dokud z něj nedostane úplně všechno. Teprve potom ho nechá poklidně odpočívat, když se společně s ním velmi opatrně položí na postel. Sám se cítí příjemně unaveně a uvolněně, když sahá na noční stolek po cigaretě.
"Vypadáš neskutečně, celou dobu jsi takový byl." Ozve se jeho chraplavý hlas a jednu cigaretu mu nabídne.
Žádné komentáře:
Okomentovat