Sena x Inoran - V mém světě. - část 2.

(přehlídka)

Sena

Ten muž mu zopakuje svoje slova, ale Sena je neslyší ani tentokrát. Inoran totiž právě podává skleničku nějaké couře, mile se usmívá, je naprosto k sežrání jako vždycky a očividně si dost povídají. Jemu se ta ženská nelíbí a nelíbila se mu hned od začátku, ale teď je to samozřejmě ještě o tisíc procent horší. Ta ženská mu právě řekla něco, co ho uvedlo do rozpaků, které viděl v tom jeho zakuckání, takže s ním flirtovala. Opře se dlaněmi o ruce okolo sebe, aby se protáhl středem hloučku dopředu a dobře viděl a všechny ty lidi nechá za svými zády. Pomalu si dává ruce v bok a někdo za ním si decentně odkašle. Nepatřilo to jemu, ale upozorňují se tam navzájem na jeho reakci a na to, co dělá jeho doprovod. Asi z toho začínají mít slušné divadlo a Senovi by to nemělo být ukradené, pokud si chce mezi touhle společností udělat jméno, jenže se vůbec nedovede ovládnout. 

"Promiňte, ale módě nesmí chybět především vášeň." Prohodí přes rameno a někdo tam souhlasně zamručí. Naštěstí jsou lidé z téhle branže výrazně tolerantnější, než většinová společnost Japonska. Inoran se ve stejnou chvíli taky pohne a vypadá to, že chce odejít, ale když se ho ta žena dotkne na předloktí a zastaví ho, je to jako by Senovi před očima zamávala rudým hadrem. Ino se jí však pokusí vymanit a za chvíli se s ní doopravdy rozloučí. Sena se trochu uklidní a pro sebe pousměje a chvíli ho jenom tak sleduje, jak si jde pro novou sklenku. Podle hodin na stěně by se měli pomalu přemístit do sálu, kde bude probíhat prohlídka. Skloní oči k prospektům ve svých rukou, aby zjistil, že tato je podaná skoro jako divadelní představení, s kulisami a pianistou, který bude modelky doprovázet a nejspíš to bude naprosto úžasná podívaná. A oni budou hned u mola a všechno si budou prohlížet jako uznávané celebrity z toho světa. Když oči znovu zvedne, má dojem, že snad špatně vidí. Ta ženská je tam zase, pro změnu Inorana dostihla u švédského stolu a teď mu s omluvami a rádoby plachým pohledem strká vizitku do kapsičky na hrudi. A aby toho nebylo málo, vidí na vlastní oči sklouznutí jejích prstů po jeho hrudi. A tam prostě může sahat jenom on, i když to ještě pořádně nezkoušel. Tím hůř, nikdo ho nebude předbíhat!! Vyrazí k nim a rovnou se přitočí k Inoranově boku. Vezme ho kolem pasu a opře si spánek o jeho rameno. Vrhne po té ženě dokonale zářivým, úsměvem. 

"Dobrý večer, už jsem tady. Ageiwa Sena. A vy jsteee…? Eh, promiňte, asi mi to vypadlo. Jste tady kvůli mojí módě? Můžu vás pozvat do salónu?" A už zase lže jako když tiskne, ale ta dáma očividně není zrovna od fochu, čímž si potvrdí, že to není nikdo důležitý pro jeho budoucí kariéru. Zmateně zavrtí hlavou a koktá něco o tom, že jí o jeho jistě drahé návrhy nejde. Jenže v tu chvíli se u ní objeví i její doprovod a ten už z branže bohužel je. 

"Promiňte, říkal jste Ageiwa Sena? Obávám se, že o tom jsem ještě neslyšel, opravdu máte v Tokyu salón? A kde prosím vás?" Setře Senu jedna dvě a Sena na něj dvě vteřiny hledí s pootevřenou pusou, než začne couvat a vtahovat Inorana do davu. 

"Vy jste o mě ještě neslyšel? Ale určitě uslyšíte." Našpulí na pána jahodové rty a radši se smíchem zmizí. Honem jdou s Inoranem ke svým místům a posadí se. Sena se dobrých deset minut rozhlíží, jestli ti dva nejsou nikde poblíž, ale nevidí je. 

"To byl docela trapas, co? Doufám, že to není někdo, na koho v příštích deseti letech narazím. Co ti chtěla?!" Udeří na něj z ničeho nic a sjede ho pohledem, jako by na něm hledal dámskou rtěnku dokonce i pod oblečením. 

"Už jsem si myslel, že jí to šampaňské chrstnu do obličeje." Už zase se rozhlíží okolo sebe, ale je ještě celý rozhořčený nad tím, jak mu tady Inorana lovili a vůbec si neuvědomuje, jak moc žárlí. Světla trochu potemní a na molu se objeví pořadatel s úvodní řečí. Sena to všechno musí chtě nechtě pustit z hlavy, protože přehlídka právě začíná. A stejně ještě obratně zapluje prstíky do té kapsičky a vytáhne odtud vizitku. Roztrhá ji asi na milión kousíčků a odhodí do sklenky šampaňského, kterou rovnou odevzdá na tác procházející obsluze. Tak! A jestli ji Ino chtěl… nechtěl!!

Inoran

Ino je upřímně rád, že je té ženské zbaví. Nechtěl být neslušný, snad to ani neumí, ale její společnost mu přestávala být příjemná. Přece kdyby měl zájem, dal by jí to najevo. Před pár dny nadbíhal Senovi, jde to poznat, když někoho někdo stojí, no ne? Mírně se pousměje, když si vzpomene na první okamžik, kdy se jejich prsty potkaly na stojanu v tom obchodě a…šel by nakupovat hned znovu. Asi se to nakonec stane jeho oblíbeným koníčkem. Ne to nakupování, ale chvilky strávené se Senou, když vidí jak mu září oči. Navíc celé to podle něj bylo vlastně dost romantické. Takové oťukávání a klidně v tom bude pokračovat dál, jen si není jistý, že se v jeho společnosti udrží. Příjemné omezování, jen co je pravda. On je na podobnou trpělivost dost stavěný. Věří, že o to lepší to pak bude. Trhne sebou, když je dáma zpátky a on už chtě nechtě pozvedává obočí. Dal málo najevo, že nemá zájem nebo co se děje? Nepozná zdvořilé odmítnutí? No přece jí tu předem všemi na plnou pusu nepošle do háje? To mu jeho povaha prostě nedovolí. Musel by se stydět sám před sebou a uznat, že nebyl dobře vychovaný. Ne, ta představa se mu příčí. Nadechne se, aby jí řekl, že je mu líto a vrátil jí její vizitku. Nestihne to ani odtáhnou její dlaň. Rád by to udělal nenápadně a přesto důrazně. Teď je to on kdo se začíná mírně mračit. Prostě mu to přijde příliš, vlastně trochu ponižující pro oba. Necítí se vůbec dobře. Naštěstí přijde Sena a on se na něj s vřelým pohledem podívá. On na to pusu má, aby jí její snahu vyvrátil. Zachoval by se asi stejně, kdyby se někdo pokoušel o Senu. Jen…nebylo by to tak důrazné, ze začátku určitě ne. Bez váhání přitiskne Senu k sobě, přiblíží rty k jeho vlasům. Ten parfém je…

"Kde jsi byl tak dlouho?" Vyčte mu něžně a tiše a spokojeně se usměje na dámu. Nechápe, jak Sena dokáže tak obratně měnit svůj život za něco, po čem by kdokoliv mohl skočit, ale tahle jeho tvář se mu líbí. On sem opravdu patří. A tím spíš si dá za úkol, že si s Uruhou promluví a pokusí se mu pomoct. Udělá cokoliv, co bude v jeho silách, možná se pokusí i o to, co není. Najednou přijde někdo další a než si ho stačí Ino prohlédnout, už mizí v davu. Musí se upřímně zasmát.

"Ani bych řekl, jen tě bude hledat a chtít od tebe něco koupit." Vidí všechno o hodně růžověji, než Sena sám.

"Jsi okouzlující a vypadáš dokonale." Věnuje mu další komplimenty. On ho v jiném světle vidět nedokáže. Zarazí se, když se zeptá na něco, co sám neví. Jen opatrně pokrčí rameny.

"Nevím, prostě jsem si s ní povídal, když sama začala. Byl jsem jen zdvořilý." Brání se trochu a najednou vypadá snad i mladší, než Sena. Co on ví, co udělal?

"Tak nějak jsem se jí snažil utéct a vysvětlit, že jsem tu hlavně kvůli tobě." Na tváři se mu objeví upřímný úsměv.

"Přece bys nežárlil? Pochybuju, že to myslela podobným způsobem, abys musel." Pokývá hlavou a je vidět, že by ho něco podobného normálně nenapadlo.

"Půjdeme." Usměje se znovu a radši na to chrstnutí nic neřekne. Jen s pozvednutým obočím pozoruje vizitku, která je vzápětí skoro na prach. On na ni vlastně úplně zapomněl.

"Sluší ti, když se zlobíš." Broukne mu tiše, kdy si ho za pas vede s sebou mnohem blíž, aby měli ten nejlepší výhled. Ino sám zaujatě sleduje pořadatele a v duchu hodnotí jeho slovní projev. Tomu se říká správná pracovní deformace. Hned by vyměnil několik obratů, ale nahlas nic neřekne. Možná je mu to vidět na tváři. Je to něco, čemu on sám rozumí a asi jediné, co by tu mohl hodnotit. Za chvíli už molo prozáří barevně ladící světla a dojde na vyprávění jistého příběhu. Vidí to v celé přehlídce. Zaujme ho víc, než přímo modely, které předvádí. Začíná tušit, že si v tom každý najde něco osobního. Muselo to dát opravdovou práci to podobným způsobem spojit dohromady. Vášeň, jistá žárlivost následné touha být nejlepší. Od jednoduchosti do precizní propracovanosti. Až po něžnější kousky měnící jeho pohled v něco láskyplnějšího. V ten okamžik se podívá na Senu a ví, že tento pocit v sobě dokáže dokonale najít a jen pro něj. Když se u posledních modelů rozezní piano s pomalejší písní, nakloní se k němu, částečně si opře bradu o jeho rameno. Přiblíží rty k jeho oušku a dojde i na jeho oblíbenou činnost. Vnímá rozložení básně a kombinuje ji s hudebním podkladem.

"Kde zlato vzal bůh lásky, z které žily,

na ty dva copy kadeřavých vlasů?

Kde v trní růže? Z kterých zeměpásů

ten křehký sníh, v nějž dech a tep se vlily?

Odkud ty perly, z kterých letmo střílí

ta cudná slova tlumeného hlasu?

Odkud má tolik nebeského jasu

a božských krás pro mramor čela bílý?

Od kterých kůrů, z kterých kruhů ráje

ten zpěvný hlas, jenž trápí mě a tráví,

že snad mě stráví za nedlouhý čas?

Kterého slunce záře vrozena je

těm očím, v nichž můj bol i mír můj pravý

a z nichž mě žehnou plameny a mráz?"

Sena

Musí nad těmi jeho slovy nakrčit čelo a pousmát se. Někdy mu vrtá hlavou, co Inoran myslí vážně a co už je jakási naivita. Měl hrozně zvláštní povahu, co se tohoto týkalo, ale byl nesmírně roztomilý. Trochu se upokojí, když mu Ino řekne, že před tou ženou utíkal a mluvil při tom o něm. Samozřejmě, že mu to věří a zatváří se spokojeně. To tu couru naučí! A už je to tady zase. Ta jeho naivita. On pochybuje, ale bylo to tak. A Sena žárlil naprosto příšerně. Nějak to nedovede nahlas popřít a tak raději mlčí a shlédne do klína, kde si pohrává se zdobením svých nehtů. Pak už je ale oba pohltí zpracování celé přehlídky, které je podle Seny opravdu velkolepé. Čekal něco podobného od místa nebo spíš pořadatele jako je tento, ale teď, když tady sedí, to celé působí úplně jinak. Mnohem intenzivněji. Je naprosto pohlcený provedením i tím, co mají modelky na sobě. Sem tam se dívá i na reakce ostatních a na okamžik zapomene na všechen svět tam venku, dokud na něj Inoran tiše nepromluví. Podvědomě se nakloní blíž k němu, aby ho lépe slyšel a zároveň se ho mohl nenápadně dotknout, ale to, co uslyší, mu vyrazí dech. Něco podobného už se dělo v kabinetu, ale Inoran toho očividně jenom tak nenechá a možná se to teď v jeho životě bude dít opravdu často. Už zase mu recituje básně, nádherné básně, o kterých Sena neví ani to, že existují, ani to jak si je pamatuje a on pomalu zapomíná na všechno před sebou. Poslouchá jenom jeho hlas, žádné piáno a vidí jenom jeho oči a žádné modelky. Kdykoliv jindy by řekl, že je to škoda a později by mu to bylo líto, ale teď… najednou jsou pro něj chvíle s ním cennější, než to, co by ho jindy zajímalo nejvíc na světě a když si to uvědomí, trochu zaskočeně k němu obrátí svou tvář. Dlouze se dívá zblízka do jeho očí a nepřeje si nic víc, než aby tohle nikdy neskončilo. Aby mohli být na věky už jenom spolu. V ten okamžik ví, že se strašně zamiloval. Ještě pořád na něj hledí, když se světla rozsvítí a pořadatel začne mluvit, probíhají děkování a modelky i návrhář se předvádějí a uklánějí. Všude blýskají fotoaparáty a kde kdo se tlačí blíž kvůli rozhovoru, kontraktům a otázkám, kde nakoupit. Celý svět je dávno v pohybu, když Sena procitne, zčervená a trochu zaskočeně se konečně postaví. Společně s Inoranem ještě chvíli tleskají a užívají si všechno kolem, než se rozhodnou přehlídku opustit. Jakmile jsou venku na čerstvém vzduchu, Sena ucítí známé šimrání v žaludku. Teď pojedou domů, tedy k Inoranovi, kde nikdy nebyl a on si ve své hlavě předsevzal, že to bude dneska. Těší se na to a zároveň je čím dál rozechvělejší a je pro něj čím dál těžší předstírat jisté sebevědomí. Bylo legrační, jak to mezi lidmi dovedl bez škobrtnutí a jakmile došlo na to, že má být někde s tím nejmilovanějším, připadal si jako by měl pronést řeč před nastoupenou zeměkoulí. I tentokrát Inoran zavolá taxi a když si do něj Sena sedá, má pocit, že nevydrží sedět na místě ani minutu v kuse. Nervózně si pohrává s psaníčkem, se šňůrkami, které trčí z ošoupané sedačky i s Inoranovými prsty a zalituje, že teď už s sebou žádné šampaňské nemají. Kdyby jenom věděl, jak s ním cvičí… 

"Co to bylo za báseň?" Zeptá se úplně pitomě svého učitele literatury a jazyka a dá tím najevo vlastní nevzdělanost. Takhle to vypadá, když začne myslet něčím jiným, než je mozek.

Inoran

Při recitaci pro něj neexistuje nic, než Sena. Vlastně od začátku celé přehlídky. Je to krásné, rozhodně by to jindy urvalo jeho pozornost, hlavně její provedení a příběh. Vždycky studoval dopodrobna podtext, ať už to byla báseň, kniha nebo hudba. Hledal něco hlubšího a vlastně i sám v sobě. Teď hledat nemusí, právě to dostává plnými doušky a je těžké se od toho odprostit. Ani nechce. Je příjemné, pokud něco podobného může dělat, vždycky byl romantik a vyžíval se v podobných věcech. Pro některé to byla zbytečnost, pro něj podstatná součást vztahu. Ano, už o tom takovým způsobem přemýšlí, pro něj nic menšího neexistuje. Známosti na jednu noc nikdy nebyly jeho styl. Opětuje mu pohled do očí, když se světla rozsvítí a vůbec nevnímá ruch kolem nich. Je to, jak kdyby je tato chvíle uzavřela do jakési bubliny a nechtěla pustit. Chtěl ho po přehlídce vzít do pěkné restaurace, má tam i rezervaci, ale právě v tento okamžik si to rozmyslí. Ne, nečeká od prvního večera nic navíc, než chvíle strávené v jeho blízkosti a rozhodně nepočítá s tím, že Sena navštíví jeho ložnici. Jen mu přijde momentální myšlenka mnohem uvolněnější a lepší, než restaurace plná lidí, kdy by se snad i měl bát na něj podívat. Nechce se krotit ve svých vyznáních a rád by ho poznal mnohem víc. Nakonec se i on postaví, zatleská a nabídne Senovi rámě, aby společně mohli vyjít před budovu. Vnímá změnu v jeho chování a první ji nedokáže přisoudit ničemu. Možná to opravdu už přehání a Sena se lekl. Je mladý, třeba se mu podobné věci nelíbí. Je znát věkový rozdíl mezi nimi a on si není jistý, jestli dokáže odhadnout, co si myslí. Taxi je u nich během chvíle, to už má Sena jeho sako přes drobná ramena, aby mu náhodou nebyla zima. Ani tohle si odpustit nedokázal. Starost o něj je na prvním místě. Otevře mu dveře a sám nastoupí, aby řidiči nadiktoval adresu k sobě domů. Zaskočí ho, když se Sena zeptá na onu báseň. Příjemně zaskočí. Vřele se usměje a krátce se ho dotkne konečky prstů na tváři a pohraje si s pramen jeho vlasů. 

"Je to báseň italského spisovatele ze čtrnáctého století. Tato část je součást sta sonetů, které byly naspaná pro Lauru de Noves. Ženu, do které byl platonicky zamilovaný. Celá sbírka jménem Zpěvník vznikal dlouho necelých padesát let a je celý o ní. První část vznikla za jejího života a druhá po její smrti, za kterou mohl mor." Zarazí se a zatváří trochu omluvně. Za první už je v taxíku těsně u něj, pohrává si s prameny jeho vlasů a podvědomě se naklání blíž a za druhé… Nechce ho nudit.

"Promiň, nechal jsem se unést. Asi trochu z pracovní deformace." Pokrčí zlehka rameny a nadechne se, aby se ho zeptal, proč je nervózní. Možná se mu to jen zdá, ale přece jen se chce ujistit. Na přehlídce byl sebevědomí samo a teď... Vidí, jak jeho ruce nejsou ani chvilku v klidu. To už ale taxi zastaví a Ino mu samozřejmě pomůže vystoupit. Počká si, až auto odejde, než ho zlehka vezme za zápěstí a přitáhne k sobě. Je jasné, že nejsou u žádné restaurace a asi i Sena tuší, kam ho bere. V tu chvíli mu dojde, jak by to mohlo vypadat. Někdy si vážně stojí na vedení.

"Sena-chan." Osloví ho měkce a mírně se pousměje.

"Původně jsem tě chtěl vzít do jedné z mých oblíbených restaurací, ale na přehlídce jsem si to rozmyslel." Poupraví mu vlastní sako na ramenou, aby mu nepadalo a vezme jeho tvář do dlaní.

"Chci tě vzít k sobě domů, jen…není to z důvodu, který by napadl asi všechny ostatní kromě mě." Přizná, že mu jisté souvislosti doteď nedošly.

"Nechci tě přivádět do rozpaků…" Zarazí se a v očkách se mu rozverně zablýskne.

"No, možná trochu." Jeho hlas zní pobaveně nad sebou samým, alpak pokračuje.

"Chci tě vzít k sobě jen proto, abych na tebe nekoukal nikdo jiný." Složí mu kompliment a palci ho pohladí po tvářích.

"Chci tě víc poznat, chci s tebou trávit chvíle bez pohledů ostatních. Chci s tebou mluvit otevřeně, aniž by došlo na poznámky okolí. Nebojím se jich, ale nechci si jimi kazit večer." Osvětlí mu celou svou myšlenku a plán dnešního večera.

"Jsem schopný pro tebe udělat cokoliv a pokud budeme vedle sebe ležet v posteli, budu neskutečně šťastný, že tě můžu obejmout, jen to." Je vidět, že se v jeho blízkosti nehlídá, protože se bez váhání skloní a líbne ho na rty.

"Tak pojď. Doufám, že tam mám uklizeno, odcházel jsem trochu narychlo." Omluví se předem.

"A jestli zjistím, že mi k vaření něco chybí, asi se budu proklínat ještě dlouho." Zasměje se krátce a už ho pouští prvního do dveří. Cesta výtahem netrvá dlouho, Ino ani na vteřinu nepustí Senovu dlaň. Pak už stačí jen odemknout, rozsvítit a ukázat mu svůj vlastní svět. Místo, kde se cítí nejlépe. Sem tam se něco válí, ale většinou jsou to knihy a papíry s poznámkami v nich. Pracovní stůl je ponořený do menšího chaosu, jsou na něm učebnice, ale taky několik cédéček, které si k tomu pouštěl. Hlavní jeho prostor, je kožené křeslo v podstatě obklopené knihovnou. Byt je o něco vyšší, než je běžně k vidění a schody nahoru vedou k malému patru, kde je jen postel. Byt není velký, v dolní části je všechno v jednom a jen dveře do koupelny, ale jemu je tu dobře.

"Dáš si něco k pití? Víno? Něco ostřejšího nebo něco bez alkoholu?" Nabídne mu rovnou, než mu vezme sako, odloží ho na věšák a pokusí se část knih alespoň poskládat na hromadu.

"Jako doma." Pobídne ho, aby se klidně rozhlédl.

Sena

"Jenom platonicky? A to jí napsal tolik básní? Chudák..." Vydechne a na chvíli se podívá do svého klína a potom ven. Teď, když už si umí představit, jaký to je pocit, to pro toho básníka muselo být peklo na zemi. Tím spíš mu znovu vyrazí dech, když mu Ino prozradí, kolik let to trvalo. 

"Né, né..." Dodá honem. 

"Když to vyprávíš ty, vůbec to nudné není." Ubezpečí ho a je to pravda. Jako by si uměl představit, jak ti dva vypadali a jak tragická asi byla jejich láska a poté její smrt. Nejspíš by si to trochu zromantizoval, ale tak to s velkými příběhy přece chodí nebo ne? Netrvá to dlouho a vystupují před Inoranovým domem. Trochu nejistě se ohlédne za odjíždějícím autem, když oni dva stále zůstávají na místě a nikam nejdou a na chvilku ho napadne i taková šílenost, jako že ho Inoran pošle domů. Proč by to dělal a proč by nechával odjíždět taxi, na to už si odpovědět nedovede. +Přestaň blbnout.+ Napomene sám sebe v duchu. Usměje se na něj, když si ho Ino za ruce přitahuje k sobě a popojde k němu blíž. Dívá se mu upřeně do očí a tohle všechno mu připadá nesmírně romantické. Přesně takové jako by si jeden jenom dokázal vysnít. 

"Můžeme tam jít jindy." Hlesne a skloní oči. Tím dává najevo, že by s ním v tomto vztahu rád dál pokračoval. To, co mu Inoran říká, je hrozně hezké a jakmile dodá to svoje Trochu, Sena se tiše zasměje. I on chce být nejspíš trochu v rozpacích. Kdyby Ino seděl na opačné straně pokoje, než bude on, asi by mu to bylo vážně líto. To další vysvětlení je ještě úžasnější, než to předešlé. Inoran má pravdu. Když budou někde na veřejnosti, budou muset předstírat a existuje velká šance, že je společně někdo uvidí a pozná. Kdyby ve škole zjistili, koho Inoran bere ven, mohli by ho za to vyhodit a už by si nikdy nikde ani neškrtl. Napsali by mu takový posudek, že by skončil někde ve skladu v Tokyském zálivu. Trochu se začervená, když dojde na to ležení v posteli a zase oči na chvíli skloní. Srdce mu buší a je to vlastně velmi příjemný a rozechvělý pocit. 

"Ty chceš vařit?" Zeptá se ho, když se nechá vzít za ruku a společně vejdou do domu. Ještě nikdy pro něj nikdo nevařil. Ne v tomto duchu. Mamku samozřejmě nepočítá. Ve výtahu se Inoran chová velmi přístojně, až Sena chvíli uvažuje, jestli by něco neměl zkusit on, ale za chvíli z něj už zase vystupují a on se přistihne, že mu srdce buší ještě rychleji. To je očekáváním z toho, jak asi Inoran žije, jaké to u něj je. Když se dveře otevřou, jako první si uvědomí specifickou vůni bytu. Je velmi podobná té, kterou z něj cítí, když má na sobě svůj parfém a přece trochu jiná. Opatrně vejde a zvědavě se porozhlédne, ale jako první si samozřejmě zuje boty. Nechá ho, aby ho připravil o sako a popojde dál. Je to vlastně celkem malý byt. Možná čekal i větší, vzhledem k jeho povolání, ale pořád byl větší, než jaký kdo v Tokyu měl. Většina prostoru okolo připomínala studovnu. Tomu se ani nemohl divit, vzhledem k Inoranově povolání. 

"Stačí voda, děkuji." Odpoví mu, protože nějaký ten alkohol měli už na přehlídce a on zřetelně cítí, že ho potřebuje naředit. 

"Možná kávu?" Napadne ho posléze, ale to už má dlaň na zábradlí schodiště vedoucího nahoru a zvědavě tam nakukuje. Jediné, co tady dole chybí, je asi ložnice, pokud tam nejsou schované nějaké další pokoje, ale nevypadá to tak. Zase toho honem nechá a zatváří se přistiženě. S rukama za zády raději popojde za Inoranem a s decentním úsměvem se rozhlíží po jeho dalších osobních věcech. 

"Máš to tu moc hezké." Pochválí mu bydlení, ale nevydrží na místě dlouho. O pár vteřin později už si sedá do toho velkého křesla, ve kterém se skoro ztratí a nohy vyhodí na podložku. 

"Tady pracuješ? A to nikdy neusneš?" Natahuje ruce potom, co je tady navrchu ke čtení. +Noviny...+ 

"Burza?" Sjede ho udiveným pohledem. 

"No páni, a kdy to přijde? Myslím ty milióny?"