Hide x Shinya - Já nejsem blázen. - část 4.

(Shinovo hnízdečko)

Hide

Když na něj Shinya promluví kvůli spaní na zemi, ještě ho neslyší. Vůbec netuší, že je po všem a on má tvář položenou na jeho prsou. Pak ale odněkud z dálky zaznamená jeho hlas, který opakuje jeho jméno a znovu poslechne jeho volání. Nechá se vytáhnout z černočerné tmy a pomalu otevře oči. V tu chvíli už leží na zádech a Shinyovu tvář má přímo nad sebou. Ve stejný okamžik si rozvzpomene na všechno, co se tady před chvílí událo a nechápe, jak je možné, že na chvíli vážně ztratil vědomí. Připadá si teď trochu… jak to říct? Jako když nic nevydrží. To se tolik předýchal? 

"Shin-chan..." Řekne trochu ochraptěle, ale zaznamená jeho slova o tom, že něco možná přehnal. Po jeho otázce svraští obočí a ze všech sil se snaží vzpomenout si na to, co říkal, když byl duchem někde úplně mimo. Vzpomene si, co už by je asi nemělo překvapovat.

"Že tě nikdy neopustím." Mluví pořád trochu obtížně a cítí se neskutečně vyčerpaně. Jako kdyby někomu odevzdal většinu svojí životní energie a teď si není schopný dojít ani na záchod. Zvedne ruku a poškrábe se ve zpocených vlasech. Skoro se neznali. Na podobné velké sliby bylo opravdu dostatek času, to má Shinya asi pravdu, ale… Přece ho tolik hledal a vadilo mu, když na něj v klubu sahal někdo jiný. Z toho, co Shinya zatím říká, nemá ani ponětí, že jde o něco mnohem většího. Jeho oči už jsou toho věčným důkazem. Až se příště podívá do zrcadla, uvidí v nich zlatavý lem, který nikdy nezmizí. Většina lidí to bude požadovat za kontaktní čočky nebo si toho možná ani nikdy nevšimne, ale on na sebe vzal část Shinyovy podstaty a moci a teď mu patří. Podepsal se dobrovolně… tak jako se musí každému démonu. I když to byl v podstatě podvod. Už to nikdy nešlo vzít zpět. A pak to přijde. Hide mlčí, zatímco ho poslouchá, jenom jeho rty jsou pootevřené. Dá mu práci teď přemýšlet a nějak racionálně uvažovat, ale nepochybuje o ničem z toho, že to je pravda. Slib, který se nedá porušit. Něco jako svatba, akorát bez možnosti se rozvést. Místo toho si můžete pořídit rovnou rakev. Jeho obočí jde pomalu nahoru a není příliš jasné, co se v něm odehrává, ale ke šťastnému souhlasu to má daleko. A co víc, tak jako tak ho nejspíš čeká brzký konec, protože temnotu nezajímá, jestli budou pořád spolu a budou spolu vycházet. Ona ho stráví tak jako tak. Zvedne se na předloktí a nevěřícně se podívá do jeho tváře. 

"Pořídil sis dalšího mazlíčka?" Zašeptá. 

"Došel sis pro mě jako do zverimexu a teď mi oznamuješ, že až přijde správná chvíle, dáš mě utratit? Zatímco ty budeš spokojeně existovat dál a shánět nového, já umřu mladý a bez šance to změnit? Prima. Jsem rád, že se bavíš." Řekne, jemně ho ze sebe odstrčí a posadí se. Oči mu padnou přímo na tu příšeru. 

"Říkal jsi, že tady nebude. To byla taky lež?" Podívá se na něj a už je vážně namíchnutý. Ale co čekal, když se paktuje s démonem? Může si za to jenom a jedině sám. Co si myslel, neposlouchal dost pohádek, když byl malý? Prodal svou duši Peklu, Shinya si s ním párkrát užije a bude po všem a jemu se najednou umírat nechce, i když měl na to občas v noci jiný názor. Musí na vzduch, vážně, jinak o něj snad něco přerazí. Musí si dokola připomínat, že je Shinya démon a že když na něj spustí jako obvykle, asi nedostane ani těch pár měsíců. Sehne se ke kalhotám a vyloví odtud cigára a zapalovač. Rozhlédne se kolem, jestli je tady nějaký balkón a nakonec se postaví alespoň do okna. Honem si připálí, aby nezešílel a snaží se uklidnit nervy. Jde to těžko, když se nemůže vyvztekat po svém. Roztržitě hledí ven, ale nic z výhledu ve skutečnosti nevidí. 

"Tohle byl pěkný podvod." Otočí se na něj z ničeho nic. 

"Měl bys vědět, že v podobných chvílích chlapi nepřemýšlejí mozkem." Řekne mu, ale… pořád je to jenom jeho chyba a to uvědomění ho dráždí ještě víc. 

"Podobné sliby jsi měl vyžadovat třeba někde nad pivem, až bych si to mohl sám rozmyslet, nemyslíš?" Pokračuje dál, pak udělá něco jako tseh a vrátí se k hromádce svého oblečení. Začne ho na sebe vztekle natahovat, ale chybí mu tričko. Navlékne si alespoň mikinu a vyrazí rovnou ke dveřím. Ta věc na něj začne nepříjemně vrčet. Kruci… To se asi nedá nakopnout? Nejspíš by přišel o nohu.

Shinya

Shin se první jen slabě pousměje. Vypadá to, že Hide nakonec nebude litovat svých slov a slibu, který mu dal. Skoro by se mu ulevilo, ale nemá to dlouhého trvání. Byl příliš mimo, než by mu to v první chvíli došlo. S jeho vysvětlením, ale začíná být jasné, že to není to, co by Hide chtěl. Jak to jen měl ovlivnit? Většina démonů podobné sliby vyžadovala vědomě, ale to nebyl tento případ. Nechal se dokonale unést. Varoval ho, že se to může stát, jen to varovaní bylo trochu před jistou situací. Nakrčí zlehka obočí, když se Hide zvedne a podívá se mu do tváře. Ne, už není pochyb, že nezůstanou v posteli a nebudou si užívat dozvuky jejich dokonalého milování. Pro něj tedy dokonalé bylo. Zavrtí hlavou a nadechne se, aby ho vyvedl z omylu. Ne o tom to nebylo, i když to u všech ostatních případů tak vypadalo. Nadechne se podruhé, protože zatím není schopný poskládat slova. Nikdo ho nevaroval, že by mohly nějaké věty tolik bolet. Vážně to má k příjemným pocitům hodně daleko.

"Já….Nejsi můj mazlíček, ani nebudeš, nikdy." Trochu se zakoktá a má obavy se na něj jenom podívat. Ostatním démonům by z něj bylo k pláči, ale on vážně nechce, aby odcházel.

"Pokud umřeš, půjde část mě s tebou a já netuším, jak velká." Prozradí mu neplánovaně, ale asi by to vědět měl.

"Jen ti nejmocnější démoni dokážou ovládnout, jak velká část se do člověka otiskne. Je dost možné, že pokud umřeš, pošle mě to zpátky do mé dimenze." Začne se na posteli zvedat, aby ho nějak zastavil. Není si jistý, jestli je to vůbec možné. Snad poprvé, co je na zemi se na svého mazlíčka, který tak drze přišel do ložnice, zamračí.

"Nebyla to lež, jen neposlouchá." Sedí na posteli se smutným výrazem a žmoulá lem Hideho trika. Neví, co by mohl říct, aby Hide neodcházel. Naštval ho a ne, tyto emoce on vážně nemá rád, chutnají příliš hořce. Pohrává si se svými rty, kouká na své ruce a malinko se mu uleví, když Hide nedochází, ale jde si jenom zapálit. Něco na hrudi trochu uvolní tlak, ale stejně ho něco pořád svírá. Už je to dlouho, co naposledy brečel, teď ale hrozí, že se mu to stane znovu. Jeho výraz tomu rozhodně napovídá. Prudce se na něj podívá, když začne mluvit znovu.

"Já dneska taky vůbec nepřemýšlel." Pokusí se mu to vysvětlit.

"Není to tak, že si řeknu, jo ten je fajn, prostě ho k sobě připoutám a ohrozím jeho i sebe." Vážně si Hide myslí, že je to tak jednoduché? Měl s tím vždycky problémy, nikdy se nenaučil tolik ovládat. Nechával se většinou příliš unášet emocemi a teď se to jen potvrdilo. Neví, co má dělat a jen zvládne sedět nešťastně na posteli, když se Hide začne oblékat. Musí být přece způsob, jak ho zastavit nebo ne? Nakonec rychle shodí nožky dolů a přeběhne pokoj, aby stanul za jeho zády, než ho popadne zlehka za látku mikiny na zádech a donutí ho na chvíli se zastavit.

"Hide-chan, prosím nechoď." Pípne tiše. Po růžkách a dlouhých vlasech už není ani památky, jen oči pořád zvýrazňuje zlatavý kroužek.

"Odoláváš mojí síle, vzpomněl sis i přes to, že jsem tě nechal zapomenout. Je možné, že tohle pouto na tebe nebude mít takový účinek jako na ostatní. Vím jen, co to udělá s obyčejným člověkem, ale ty obyčejný nejsi." Kousne se několikrát do rtu, než pokračuje.

"Neudělal jsem to schválně, nešlo to ovládnout, bylo mi s tebou příliš dobře od první chvíle." Snaží se dál vysvětlovat, ale má pocit, že to nebude mít ten správný účinek.

"Dokonce si myslím, že pokud odejdeš a budeme od sebe daleko a dlouho, zničíš spíš ty mě, než já tebe." Teď už nekouká na jeho záda, spíš do země a nakonec povolí své sevření a pustí ho. Nevydrží to dlouho, než vzdá boj se sebou samým a pocitem, který se uvnitř něj rozpíná. Stačí jen myšlenka na to, že by odešel a prázdnota v jeho nitru sílí.

"Hide-chan, nechoď, prosím." Zašeptá do látky jeho mikiny, k níž tiskne tvář. Ozve se zavrčení od stěny, kde Kebu cení zuby. Shinovy oči se otevře a v nich skoro děsivě zaplane.

"Zmiz." Sykne po svém mazlíčkovi a ten k jeho překvapení s tichým zakňučením opravdu zmizí.

"I démoni mají slabosti a já vím, že jich mám mnohem víc, než ostatní. Možná proto, že jsem si nechal spoustu vzpomínek své schránky, jeho pocity i touhy." Možná pomůže, když mu prozradí víc ohledně sebe samého.

"Od první chvíle, kdy jsem tě viděl v tom sklepě, jsi pro mě měl neskutečné kouzlo. Proto jsem chtěl, abys na mě zapomněl. Asi jsem podvědomě tušil, že se to stát může. Bránil jsem se tomu, ale když jsi za mnou přišel…Poznal jsi mě…Já, chtěl jsem ti pomoct, aby ses nebál. Není to omluva, jen…Mrzí mě to." Povzdechne si a nakonec ho přece jen pustí. Stojí krok od něj, pohrává si s lemem jeho trika a kouká skoro provinile do země. Nikdy nevypadal křehčí, než právě teď.

Hide

Nejdřív se mu nechce poslouchat žádná vysvětlení. Pak ale musí natáhnout uši a začít se soustředit na jeho slova. Pokud umře, Shinya může jít s ním? Tam, kam žádný démon nechce a odkud se všichni snaží vyhrabat? I kdyby tomu snad uvěřil, pořád to nebyla konečná smrt a už to jednou dokázal. Ale Hide by se rozhodně odnikud vrátit nemohl a tak to pořád nebylo fér. Spěšně kouří svoji cigaretu a před sebou na parapetu má otevřenou krabičku. Má v plánu si jich dát mnohem víc. Řeč se na chvilku stočí na mazlíčka. Neposlouchá a stejně mu Shinya sliboval, že sem v noci nepřijde. 

"Na to, že jsi démon, nemáš věci moc v rukou, hm?" Možná udeří hřebíček na hlavičku. Kdyby věděl, že má Shin dobrovolně opatrovníka, asi by se začal hlasitě smát. 

"Nemělo by ti být úplně jedno, koho ohrozíš a koho ne?" Prohodí kousavě a stejně… i kdyby to byla pravda. Hide prostě končí. Je tu asi tak devadesáti devíti procentní pravděpodobnost. Mimoděk shlédne na konečky prstů, jestli už černají a bere si je temnota, ale ještě má asi pár hodin času. Dokouří první cigaretu, nedopalek prostě pinkne oknem ven a rovnou si zapálí další. Pak už je na cestě ke dveřím, ale Shinya se ho pokusí zastavit. Normálně by se ohradil, aby ho nechal být, ale teď se zastaví a s pohledem upřeným před sebe si počká na to, co mu chce ještě říct. Cítí jeho drobné prstíky na zádech někde pod lopatkami. On obyčejný není? V jistém slova smyslu… 

"Tak dostanu o pár týdnů navíc? Prima..." Prohodí, ale už to nezní tak kousavě jako na začátku. Teď je to spíš smutné. Shinyaova slova zní velmi opravdově. Jeden by jim snadno uvěřil, kdyby neměl neustále na paměti, že je to démon. Jako by to už nebylo jedno. Bylo mu to fuk doteď a věci dopadly tak jak dopadly. Kdyby zůstal sedět doma na zadku a nebyl posedlý svými vysvětleními, nic by se mu nestalo. +Jen bys možná vyskočil z okna vinou všech těch snů, nevyjde to nastejno?+ Musí se nutně zeptat sám sebe a těžce si povzdechne. Cigareta mu mezi prsty tiše hoří a popílek nakonec opadne na koberec. Zapomene na ni až do chvíle, než ho začne pálit do prstů. Honem ji típne o stěnu, ke které stojí nejblíž.

"Promiň..." Zamumlá, protože mu tady dělá nepořádek. Příliš nerozumí jeho posledním slovům o tom, že spíš zničí on jeho. Připadá mu velmi nepravděpodobné, že by mu na něm začalo tak rychle tak moc záležet, obzvlášť se Shinyovou podstatou. I on nechá víčka klesnout a hlavu pro změnu mírně zakloní, když na zádech ucítí dotek jeho čela. Společně s jeho slovy je to něco, co nikdy nezažil. Nikdy ho nikdo tolik neprosil. Nikdy ho nikdo nechtěl mít tak blízko u sebe. I on sebou mírně trhne, když Shinya z ničeho nic vykáže svého mazlíčka z ložnice s takovou razancí a takovým tónem hlasu, až mu přejede mrazení po páteři. Připomene mu to, kým doopravdy je a jak málo by stačilo na to, aby ho zničil, kdyby jenom trochu chtěl. Nemá tušení, proč ho tady Shinya přemlouvá a prosí, když by si všechno mohl vzít bez ptaní. Pomalu se k němu otočí čelem a zadívá se do jeho tváře. V podstatě tu před ním stojí takové dva v jednom. Nějaký chudák, jehož tělo obsadil, kterého nejspíš zabil a ze kterého zbyl jakýsi otisk a pak Shinya osobně. Už tuší, že tohle nebude jeho jméno. 

"Kdo jsi?" Zeptá se ho na jeho pravou podstatu. Od první chvíle mezi nimi bylo cosi, co cítil i Hide, to byla pravda. Táhlo je to k sobě, to proto nezapomněl a možná proto se dnes stalo, co se stalo. Začíná mu věřit. Už zase… možná je to nejhorší chyba jeho života, ale upřímně, pokud má propadnout temnotě, už je to dost jedno. Jeho vztek se začne pomalu vytrácet a s tím uvědoměním a přijetím se zlatý kroužek kolem jeho očí o něco víc rozšíří. 

"Mrzí tě to? Jak to, že máš tolik podobných emocí téhle? Co jsi to za démona?" Pozvedne obočí a nejspíš zní jako Mana, kdyby býval tušil, že někdo takový existuje. Nevydrží to dlouho, jenom tak se na něj dívat, když se Shinya tváří jako hromádka neštěstí. Vypadá křehčí, než ve skutečnosti je a opravdu neskutečně smutný. Copak tohle může být divadlo? Nakonec si dlouze povzdechne, udělá ten krůček blíž k němu a pevně ho sevře v náručí.

Shinya

Tiše si povzdechne. Hide má pravdu, od začátku to neměl příliš v rukou, proto je tu Mana, aby na něj dohlížel. Stiskne víčka pevněji k sobě, protože mu to jedno rozhodně není. Sám se v tom občas trochu ztrácí. Prohání se mu hlavou spousta vzpomínek, některé dokonce nejsou jeho. Je to ještě horší, nelibuje si příliš v chaosu. Bylo jednodušší, když si vybíral cíle, ke kterým ho nic netáhlo. Pak bylo snadné se proti všemu obrnit. Manovi se svěřil, co všechno se v něm odehrává, ale nikomu dalšímu. Nevydržel by na tomto světě ani týden, kdyby to někdo věděl. Měl by být opatrnější, ale něco mu říká, že by to Hidemu mohl všechno říct. Může za to jejich propojení. Pocit, který měl za začátku, tím jen roste.

"Myslím si, že budeš mít o hodně víc, než jen pár týdnů. Cítím z tebe mnohem víc síly." Prohodí do jeho zad. Vůbec se mu nechce odvracet. Nejradši by se k němu tiskl po celou noc a nemusel nic. Nic řešit, podívat se mu do očí. Byl to na Hideho podraz, i když to neudělal schválně. Prostě se to stalo, ale to není omluva. Může se cítit démon provinile? Není si jistý, jestli dokáže přesně rozklíčovat pocity uvnitř sebe, ale asi je to ono. Mírně se odtáhne, aby věděl, proč se mu vlastně omlouvá a mírně se pousměje, nic veselého v tom ale není.

"To nic, Kebu nadělá mnohem víc nepořádku, maluju kvůli němu pořád." Pokrčí zlehka rameny a udělá krok dozadu, aby dovolil Hidemu se otočit. Chvíli jen kouká na své prsty, než si dovolí pomalu vzhlédnout. Hideho oči jsou nádherné, byly i předtím, ale zlatavý barva v nich ho neskutečně přitahuje. Cítí z něj sám sebe a je to opojný pocit. Nikdy si nedokázal představit, jaké to mohlo být. Jindy by se bál říct mu svou pravou podstatu, své pravé jméno, ale u nich už bylo pozdě na nějaké obavy z připoutání. Vlastně se posunou jen o krůček, když ho jménem bude moci kdykoliv zavolat.

"Ibaraki." Prozradí mu něco málo a do zbytku se mu příliš nechce. Taky ale nechce dál pokračovat v tajemstvích. Povzdechne si, když Hide narazí na jeho moc. Má pravdu, nemělo by ho to mrzet, mělo by mu to být jedno. Krátce se nadechne, než ho vezme za ruku a vede s sebou na malý balkonek. Je tam útulno, všude polštáře a v jednom rohu i houpací křesílko, které je vyložené plyšovou dekou. Otočí ho čelem k sobě a s dlaněmi na Hideho hrudi jej donutí zacouvat a usadit se do něj. Uvědomí si, že má asi vážně obsesi na zavěšené věci, možná proto že miluje létání a volnost ve vzduchu. Sám se mu vtěsná na klína do náruče. Opře se o jeho hruď celým tělem a pohrává si prsty Hideho dlaně, kterou má v klíně. Zjišťuje, že není zas tak těžké s ním mluvit, jak kdyby se znali už celá století. Podívá se mu na chvíli do očí a postřehne víc zlatavé barvy v jeho pohledu.

"Sluší ti to." Broukne měkce, než se nadechne.

"Démonům jako já, říkají Incubové. Živíme na slastných pocitech, touhách lidí a všem, co je jim příjemné. Čím upřímnější emoce to je, tím sladší se nám zdá. V dřívějších dobách nás využívali jako volavky. Mátli jsme hlavy nepřátel na bojištích, probouzeli v nich touhu po nás samotných a odváděli pozornost." Ušklíbne se.

"Fungovalo to skvěle, vždycky. Každý máme nějakou schopnost navíc, u mě je to právě změna vzhledu. Vidím lidem na dno duše a jejich touhy mě mění podle toho, na koho právě myslí, po kom touží. Dávám jim to, co chtějí a oni mi to oplácí svou slastí." Začne mu pomalu vysvětlovat a u toho pořád převrací jeho prsty a zlehka je mne.

"Ale máš pravdu, já jsem trochu jiný. Démoni nemají pocity, nedokážou litovat svých činů, i když po sobě zanechávají prázdné schrány a smrt." Zavrtí nad tím zlehka hlavou, jak kdyby s tím nesouhlasil.

"Když jsem dokončil rituál a objevil se tady, předem jsem si vybral schránku. Nešlo o vzhled, zaujaly mě jeho vzpomínky a pocity, který byl plný.Většina démonů, tohle všechno vyhodí, jak odpadky z koše, ale já si všechno, co Shinya prožil, nechal uvnitř sebe. Pokaždé, když narazím na nějakou situaci nebo pocit, objeví se vzpomínky. Cítím, co bych cítil, kdybych byl jím. Jsem plný jeho pocitů, které mi díky obrazům v hlavě předává. Je toho tolik, co jsem dosud neznal a…Občas mám pocit, že mě to úplně pohltí." Podívá se mu do tváře.

"Ne, není to tak, že bych to cítil jako ty, ale vím, jak to chutná. Rozumíš mi? Když bych měl cítit lítost, vnímám její chuť. Když bych měl být naštvaný, poznám to. Když…" Odmlčí se a zase očka sklopí.

"Když se mi opravdu někdo líbí, je to k zbláznění a nedokážu se ovládat. Je toho prostě moc najednou. Proto jsem tě nechal jít, smazal ti vzpomínky na tebe. Bylo to příliš silné. Něco ti ukážu." Šeptne do ticha, než mu pomalu položí dlaně na tvář a podívá se mu upřeně do očí. Díky poutu mezi nimi mu dokáže předat pár svých vzpomínek, společně s pocity, které přitom vnímal. Dostává mu do hlavy obrazy mladého chlapce, se kterým zažil něco podobného. Předává mu radost ze společně strávených chvil, dokud je nepohltí něco mnohem temnějšího. Obraz se začne postupně vytrácet, když mu mladík propadá čím dál víc. Jeho oči jsou čím dál prázdnější, než zbude jen schránka, zbytek pohltí jeho dimenze. Je cítit bolest, zoufalství, které Shinya vnímal. Stejně jako rozpad části jeho podstaty, kterou mu věnoval. Poslední obraz je výbuchem bolesti a utrpení, když se objeví mladé tělo na chodníku a kolem něj je spousta krve, v ruce dřímá zbraň.

"To se stane s obyčejným člověkem." Prohodí s bolestným podtónem, když obrazy zmizí. Jeho oči jsou plné slz, které se derou ven a zlatavě se třpytí.

Hide

Snad má Shinya pravdu. O svém světě toho jistě věděl hodně a po všech jeho vysvětleních už si Hide nemyslí, že lže. Teď je přesvědčený o tom, že tohle stvoření je spíš takový démonek v porovnání s jinými a k tomu dost ovlivněný tím člověkem v něm. Smířit se s faktem, že by mohl za pár týdnů nebo měsíců zemřít není záležitost jednoho odpoledne. Vlastně ani neví, jestli nad tím chce dál přemýšlet, ale ví, že většinu dní mu to nedá spát a bude pořád řešit, jestli se blíží jeho konec nebo ne. Jako když dostanete rakovinu a někdo vám řekne, že máte dva měsíce života, ale možná zabere neznámá léčba… jen možná. Spíš ne… Co všechno by měl udělat a stihnout? Jet na dovolenou? Zavolat mámě? Bylo to k zešílení a to ještě nepřišlo na chvíle, kdy se bude moct zavřít sám do své hlavy. Je si jistý, že to budou těžké chvilky. 

"Ibaraki." Zopakuje po něm nahlas a vzduch kolem nich jakoby zaševelí. Jako by se v něm zatřpytilo několik zlatavých jiskřiček. 

"To je prefektura, ne? To odtud pocházíš?" O ničem podobném nikdy neslyšel. Když ale řekl jeho jméno nahlas, měl výrazný pocit, jako by někde cvakl zámek. Jako by nějaký klíč otevřel dveře dokořán a jeho zaplavil pocit klidu a naplnění. Jako by je dosud dělily nějaké neviditelné dveře, které byly nyní otevřeny a oni k sobě na plno mohli. A najednou vůbec nemá pocit, že by měl umírat, dokonce už není ani rozčilený. Je to jako když vám dá někdo prášky na uklidnění, zatraceně to funguje. Bude to součást nějakého démonického kouzla a toho jejich nového speciálního vztahu. Možná je to jenom totéž, jako když beránka konejší před porážkou. Uvěří, uklidní se a pak bác. Ale je to milosrdnější, než před chvílí. Už pokojně a klidně se nechá odvést na balkón, odkud je krásný výhled na celé město zařící do noci. Dosedne na další houpačku, už by se tomu asi neměl divit a pohodlně se opře. Shinya se uvelebí přímo na jeho klíně, ale jako by snad ani nic nevážil. Jednou rukou ho objímá kolem pasu, zatímco ho nechává, aby si pohrával s prsty té druhé a tiše ho poslouchá. Oči má upřené právě na jejich prsty. 

"Díky." Zamumlá, aniž by tušil, že Shinya mluví zrovna o jeho očích. O Incubech už samozřejmě slyšel, ale nikdy by si nepomyslel, že nějakého potká. Každý věděl, že jsou to démoni sexu, i když Shinya mluví i o dalších příjemných emocích a to mohlo být cokoliv, třeba štěstí nebo dobré jídlo… 

"Na bojištích? V jakých válkách?" Pochybuje o tom, že by se démoni nechávali ovládat lidmi a bojovali pro ně, takže šlo spíš o nějaké tajné démonické zápolení a využívání lidských stran k tomu, aby si navzájem brali teritoria nebo si posílali vhodnou potravu. Jasně, určitě existovalo mnoho démonů, kteří se pásli zase na smrti a utrpení. Dávalo to logiku. 

"Přede mnou se zase tolik neměníš..." Poznamená něco, co Shinya nejspíš dávno ví. Jeho skutečný vzhled neměl zase tak daleko do toho, který Hide běžně vídal jako obyčejný smrtelník a který na sebe Shinya bere před lidmi. Měl jenom vkus přímo na něj nebo se to dělo vinou jeho vlastní magické moci, že se Shinya nedovedl přeměnit tak dobře jako jindy? Dovedl Hide odhalit jeho pravou podstatou už na samém začátku? 

"Odpadky z koše..." Zamumlá po něm. Prostě obsadili cizí tělo jako paraziti, zabili to, co bylo uvnitř… Svým způsobem nechutné. 

"Kde je teď? Myslím Shinya…? Doopravdy umřel?" Nebo je někde tam uvnitř? Chudák… 

"Hmm, zkusil si nějaký experiment, který démoni běžně nedělají, ono to vyšlo a teď nevíš, co s tím? To zní jako ty..." Odtuší, ale ne proto, aby se mu vysmíval. Byl to prostě fakt. 

"Co se stane, až se staneš jím? Umřete oba a ty se vrátíš do své dimenze?" A co potom bude s Hidem? To asi umřou všichni tři… Má na klíně Shinyu a Ibarakiho v jednom. Asi vážně zešílí… a nepotřebuje k tomu ani špatné sny. Přikývne, když se mu Shinya snaží vysvětlit, jak pro něj vypadá vnímání emocí. Je to takový švédský stůl. Zvláštní… Neví, jestli chce po dnešku ještě něco ukazovat, už toho zjistil až moc, ale Shinya nepočká a provede s ním další ze svých kousků. Nedá se říct, že by to s Hidem neotřáslo. Jen tak se podívat přímo do hlavy někoho jiného, pocítit jeho emoce… Oči se mu rozšíří a pak je upře na Shinyu. Vážně viděl cizí vzpomínky? Cítil je na vlastní kůži, jako by je sám zažíval? 

"Shin-chan, zpomal trochu..." Řekne velmi tiše a má pocit, že mu dochází energie. Zřetelně se mu točí hlava a víčka má těžká. Drtí ho pocit, jako by měl spát celé dny. A co víc, před očima má ty prázdné oči chlapce, který Shinyovi propadl. Temnotě propadl… je to pohled, na který není žádný člověk připravený. Jako by byl už mrtvý a pořád chodil. Jen schránka bez vlastní duše. Upřímně ho to vyděsí. Takhle dopadne taky? Shinya mu chtěl ukázat sebe, to jak se při tom cítil, ale on nedovede vnímat o moc víc, než osud toho kluka, co se nakonec sám zabil. Kdo ví, kde je teď a co tam s ním dělají? A kus Shinyi očividně taky chybí. Dlaní se dotkne svého čela a nechá víčka klesnout. Tenhle sen… tenhle zvláštní sen…

Shinya

"Vlastně v každé, která se tu odehrála. Démoni si vždycky našli způsob, jak podobného chaosu využít ve svůj prospěch. Vládnout, získat víc území, bylo to různé." Pokrčí zlehka rameny. Pro něj to nikdy zvláštní význam nemělo, šlo spíš o množství potravy, která se při takových příležitostech sháněla mnohem lépe. Kluby a různé akce byly ale mnohem příjemnější. O trochu pohodlněji se uvelebí na Hideho klíně s jemným zavrcením. Je mu v jeho blízkosti příjemně, moc dobře cítí teplo jeho těla a skoro se v jeho náruči vyhřívá.

"To máš pravdu. S tebou se vůbec neměním a je to tak od první chvíle. To se nestává skoro vůbec." Připomene mu jeho výjimečnost a taky důvod proč se nad ním rozplýval od první chvíle. Něco ho k němu táhlo, proto ho nejspíš připoutal k sobě, aniž by si to zvládl uvědomit. Shin sklopí očka, když dojde na jeho hostitele. Přemýšlel nad tím už několikrát, ale nikdo mu nedokázal říct, jak to je. Asi by se měl stydět za to, co jednomu člověku udělal. Vnímá chuť té emoce, ale z druhé strany je pořád démon, umí být sobecký. Kdyby tu byl Shin, nebyl by tu on a jemu ze z tohoto světa opravdu nechce.

"Nevím, nejspíš je někde v pozadí, ale nic z toho, co se teď děje nevnímá. Pokud by byl dost silný a já odešel, možná by se dokázal vrátit. Jen…ta šance je malá." Hide by to po něm mohl chtít, mohl by ho zkoušet přemluvit, ale pak by možná opravdu zemřeli všichni. Hide mu na hlavu sype spoustu otázek, na které ani neumí odpovědět. Tedy myslí si, že odpověď zná, ale třeba to není pravda.

"Potkal jsem démona, který to jednou vyzkoušel. Možná jen lhal nevím. Když jsem dostal tu možnost, prostě jsem dal na jeho slova a ono to vyšlo. Byl to experiment, není to snadné, ale nechtěl bych to jinak. Je tu mnohem víc věcí, které bych chtěl jednou pochopit, třeba dostanu příležitost." Vždycky byl zvědavý a často to bylo pro něj samotného nebezpečné.

"Teoreticky by to tak mělo být, ale je taky možné, že se nedokážu vrátit a padnu do temnoty. Není to snadný proces." Pokrčí zlehka rameny a víc neřekne. Ano, po tom by nejspíš zemřel i Hide. Ani tím si však není jistý, protože Hide není obyčejný člověk. Už dokázal, že má mnohem víc vnitřní síly, než se na první pohled mohlo zdát. Shin ho nedokáže ovládat a pravda je, že ani nechce. Vzpomínky, které Hidemu předá, jsou vyčerpávající i pro něj, i když ne tolik. Spíš se v něm víří příchutě jednotlivých emocí. Navíc…Nechtěl, aby to tak dopadlo, stejně jako si k sobě nechtěl Hideho připoutat. Stalo se, nic z toho nedokáže vrátit zpátky. Nakrčí obočí, když se pozorně podívá do vyčerpané tváře před sebou. Asi toho bylo na jeden den příliš.

"Gomen, chtěl bych ti toho tolik říct a ukázat. Zapomínám, že toho může být příliš." S jemným pohlazením stáhne své dlaně z jeho tváře a krátce si povzdechne.

"Půjdeme spát." Rozhodne za oba. Hide potřebuje spánek jako sůl a on sám se k němu bude tisknout a odpočívat. Podívá se na něj s jistou starostí, když se chytne za čelo. Ano, bylo toho na jeden až moc. Vstane z jeho klína a natáhne k němu ruce, aby mu pomohl na nohy.

"Pomůžu ti k bezesnému spánku, ale musíš mě nechat." Pošeptá podmanivě, než vykročí do nitra bytu. Jde přímo do ložnice. Kebu tam není, asi se na něj urazil, ale s ním to urovná později. Stačí jen něco dobrého na zub. Nechá Hideho dosednout na kraj postele, sám se usadí na jeho klín a vezme tvář do dlaní, aby ho donutil podívat se mu do očí.

"Jen si klidně odpočiň, budu hlídat tvůj spánek i sny. Nenechám, aby tě nějaký rušil." Promlouvá k němu konejšivým hlasem a působí na něj, aby se opravdu uklidnil a nechat všechny myšlenky odplout do neznáma. Hide mu sice vzdoruje, ale jak je vyčerpaný není to tolik, jako jindy.

"Ráno ti udělám snídani do postele." Slíbí mu bez váhání a začne jeho tělo pomalu pokládat do postele. Bez problémů ho posune mnohem výš. Začne ho svlékat a pak přikryje. To už vypadá, že skoro spí. Zavrtá se k němu a přitiskne k boku a hlavu položit na jeho hrudník. Nechá svá víčka pomalu klesnout, nepřestane na něj však působit, dokud opravdu tvrdě neusne.

"Už k tobě žádné noční můry nepustím, Hide-chan. Jsi součástí démona, stejně jako já tvojí. Třeba jednou dokážu, že budeš opravdu spokojený." Prohodí něco, co běžně s démonem nemá vůbec nic společného. Pak u všechna světla v místnosti zhasnou a ložnice se ponoří do tmy. Snad tak jednu nedopadne i Hideho duše.