Mirai x Die x Kamijo - Salónní triky bych od vás nečekala. - část 2.

 

(večírek)

Kamijo

Schová svůj trochu vypočítavý úsměv za skleničku, když mu Die přikývne a po očku sleduje, jak se zrovna usmívá na Mirai. Ta očividně jejich rozpravou není nadšená. Oba ho dost dobře baví, i když si ostatní myslí úplně něco jiného. Mirai tím, jak dokáže odpovědět, aby jí nikdo nemohl nic říct a Die svými provokacemi. Vlastně tento večer nebude tak nudný, jak si z počátku myslel.

"Jeho důchod bude rozhodně trvat déle, než pár dní." Uvede všechno do většího světla, protože on není z těch, kdo by za sebou nechával krvavou stopu. Ne, že by na to neměl žaludek, ale přijde mu to zbytečné. Proč si špinit ruce, když jde zbohatnout legálně? Jistě, občas se stane, že dojde na policejní baterku na jeho smlouvách a živnosti, ale díky jeho velmi schopným právníkům, kteří do smluv zahrnou opravdu všechno, ještě nikdo na nic nepřišel. Dřív si tyto věci hlídal sám, dokud si nebyl jistý, že to někdo stejně dobře udělá za něj. Stejně si to občas musel zkontrolovat, jen pro svůj vlastní dobrý pocit a když našel chybu….Ne, on nemá problémy někoho vyhodit, i když je to zdá se pořád v této společnosti tabu.

"Pokud je daná firma v podobném stavu, není cesty zpět." Okomentuje to jen s pokrčením rameny. Nemá smysl zastírat, že pro něj má japonská společnost dost neznámých míst, která bude muset objevit. Nejspíš nad tím stráví několik dní, aby se přizpůsobil. Díky jeho působení za hranicemi má i v tomto praxi. Stejně zůstane u svého legálního rozkrádání firem. Na tom se vždycky vydělá nejvíc a pak může klidně obchodovat v oborech, které jsou mu blízké. Sám se příliš neusměje, ale v jeho očích se objeví chladné pobavení, když vidí vztek v očích Natusa. Klidně by ho podráždil ještě víc, ostatně proto tu zrovna tento muž je.

"V tom případě bych měl rozšířit sortiment." Reaguje bez váhání na slova Mirai a smyslně se pousměje.

"Pro drahé věci, kameny obzvlášť, jsem měl vždycky slabost." Podívá se na ni přes hranu sklenice, než shlédne na Dieho ruce. Jsou tam opravdu krásné kousky, určitě by si vybral, kdyby na to přišlo. Pochválil by i jejich nositele, stejně jako ženu, která přišla s ním, ale v podstatě to řekl, jen ne napřímo.

"To je ovšem škoda, vlastnit něco takového musí být skvělý pocit." Opře se očima do Dieho tváře a mírně pozvedne pravé obočí.

"Ovšem je na mě abych pochválil vkus. Jednou budou jistě vaše." Neodpustí si jemné rýpnutí, kterému nešlo odolat. Sám má na sobě nějaká kousky, ale nic přehnaného, co by na první pohled říkalo, kterému oboru se věnuje. To už je za nimi hlavní chod i dezert a on pokyne obsluhujícímu, aby každému nalil, co mu bude po chuti. Před Natusa nechá postavit klidně celou lahev, je to prý na nervy dobré a možná se přiopije, pustí na odiv emoce a shodí se před celou společností.

"Nyní bude na programu krátké představení. Nechal jsem pozvat vyhlášené umělce, snad budou mít úspěch. Za pár minut se odebereme do vedlejšího sálu." Tam samozřejmě bude mít přístup jen jejich společnost, ostatní bude rozptylovat druhá liga se svým tancem.

"Vaše firma je na rozkvětu." Složí Mir kompliment, když se jeho pozornost stočí tím směrem.

"Kdybyste chtěla rozšířit její působení, mohl bych být prostředníkem novým možnostem. Znám pár lidí, který by za kontakt, spolupráci svými dali opravdu cokoliv." Odmlčí se chvíli.

"Vím, není to můj obor, ale je potřeba mít široký rozhled." Dodá ještě, ale příliš se s ní zaplétat nechce. Kšefty s mafií…Ne, do toho by se jen tak nepouštěl, ovšem má k tomu své důvody. Ostatně to byly peníze jako každé jiné.

"Hodláte zničit celou naši společnost?" Ozve se hlas Natusa s už trochu vzteklým podbarvením. Kamijo na něj pomalu stočí pohled a krátce se zasměje.

"Ničit? Ale vůbec ne. Proč bych to dělal? Naopak, byl bych rád, kdyby obchod kolem mě dokonale vzkvétal. Proč ničit něco, co mě živí?" Odpoví mu bez váhání a nakloní se trochu víc nad stůl, aby mu byl blíž.

"Pokud k tomu důvod nevidím, což se stalo v případě zmiňované společnosti, není cesty zpět." Opře se zpátky.

"Emoce do obchodu nepatří. Vlastně se ani k této zemi nehodí." Zakončí to a pak pomalu vstane.

"Je na čase se pobavit uměním." Přesune se automaticky k Mir, aby jí pomohl vstát a vůbec mu nevadí, že vedle ní sedí Die. Nakloní se o něco víc.

"Tohle taky nebyla špatná zábava." Prohodí s chladným podtónem, když vidí, kolik negativních pocitů u muže způsobil.

"Prosím." Pokyne všem paží ke dveřím ze sálu, aby se přesunuli k místnosti s větším pódiem, před kterým se všichni můžou pohodlně usadit. Samozřejmě nesmí chybět patřičné občerstvení a obsluha, která se bude věnovat jen jim.

Mirai, Die

Po Kamiho otevřených slovech o tom, že byl firma pana Natusa ve špatném stavu udělá Ohoh pro změnu Mirai, zatímco Die zvedne pobavené obočí a všichni už se zase dívají tím směrem. Ne, že by to snad nikdo nevěděl, ale říct to takhle přede všemi… Pan Natuso tím ztratil tvář, což byla největší potupa, jakou mu Kamijo mohl uštědřit. Těžko říct, jestli si to zasloužil nebo ne, ale Kamijo by měl očekávat odvetu, pokud to kdy pan Natuso ještě rozchodí. Společensky byl momentálně zdevastovaný a v očích některých lidí u stolu se objeví ostražitost. Je na nich znát, že s Kamijem už nechtějí nic mít. Je tu ale i několik větších odvážlivců, možná taky egoistů a ano, samozřejmě Yakuza. Jak Mirai, tak Die se ocitnou v rozpacích, když jim přestane být jasné, jestli Kamijo ještě pořád mluví o špercích nebo už mají číst mezi řádky a on mluví o Mirai jako o šperku a o Die jako jejím majiteli. Vymění si spolu pohled, ale kdyby se zeptali, vypadali by hloupě a tak se Die raději napije vína, zatímco Mirai nasadí běžný japonský úsměv značící Ať je to co je to, usmějte se. Asiaté obecně takto skrývali rozpaky, zatímco si Evropané a Američané mysleli, že se culí a jsou spokojení. A co myslel Kamijo tímhle, že jednou budou její? To znamenalo, že si je má přijít koupit? Začíná pro ni být příliš velkým otazníkem. Jako by každý mluvili jinou řečí a Die se v tom očividně ztrácí také i přes svou zcestovalost. Tenhle Kamijo bude pro ně nakonec větší oříšek, než si mysleli. Nakonec se Kamijo v rozhovoru vrátí zase k obchodování a Mirai na něj upře dlouhý, nic neříkající pohled. Mohla by se ho samozřejmě zeptat, jestli se domnívá, že někdo jako ona, se všemi kontakty a prsty hodně daleko, potřebuje prostředníka, ale už ho v tom dnes přede všemi vymáchala dost. Znala tady opravdu všechny a díky Gacktovi a jeho váženosti si ji předcházeli i na policii. Kamijo možná myslí nějaké zahraniční firmy, ale Mirai teď měla trochu jiné starosti. Tak trochu byla myslí jenom u jediného města a tím bylo Tokyo. Z odpovědi ji vysvobodí pan Natuso, který pořád nechce pochopit, co se stalo a už není možné vrátit. Všichni se zase podívají přímo na něj, zatímco k ní se nakloní Die a tiše pošeptá: 

"Řeší v podstatě jenom tebe. Ostatní jako by tady ani nebyli." Mirai přikývne. O co mu jde? Bylo tady plno vhodnějších kandidátů, které by mohl lákat. Nenastrčil ho někdo? Víc toho nestihnou, protože Kamijo už vstává a míří přímo k ní. Kdyby byl Die opravdu její manžel, zadělával by si na další problém. Prominout mu to mohli jedině jako hostiteli. Die si však drží nečitelnou tvář a předstírá, že si ničeho nevšímá. Všichni společně se přemístí do vedlejší místnosti, kde to vypadá jako v divadle. Jakmile jsou usazeni, Mirai se nakloní k Die. 

"Co myslel tou poznámkou? Myslíš, že je tak zlomyslný?" Die chvíli přemýšlí. 

"Nevím. Chvíli mi to připadalo jako by na tebe chtěl nějak udělat dojem. Jsi na něj dost zlá." Odtuší a Mir ho plácne dlaní přes stehno. 

"Ale pak se mi zachtělo říct Ano, je." Dodá ještě Die a po očku sleduje, kde Kamijo je, aby neposlouchal. 

"Promluvím si s ním v soukromí." Řekne nakonec Mirai a Die se zamračí. 

"Ne dnes, zjisti si nejdřív víc." Mir jenom rozhodí rukama. Co se může stát? Kdyby si Kamijo něco zkusil, trénink jejího táty udělá jistě svoje a kdyby ne, tak on osobně. I kdyby ji snad Kamijo například připravil o život, Miyavi by se postaral o to, aby ten jeho byl ještě hodně dlouhý.

Kamijo

Emoce, kterých bylo v této společnosti pomálu, rozvířil tak možná u Natusa, který už je nedokáže ovládnout. Baví se nad tím ve svém nitru, ale navenek nepráskne víc. Doba strávená mimo tuto společnost se na něm podepsala víc, než si byl kdy ochotný připustit. Z druhé strany ho jistá otevřenost a touha jít tak trochu přes mrtvoly ho dostala až sem. Nebyl důvod skrývat část svých záměrů, ale motivace byla někde trochu jinde. O té nikdy nikdo nesmí vědět. Natuso s nimi dál do sálu nepokračuje. Opustil večírek na Kamijův vkus příliš brzy, ale nepodceňuje ho, i když to celou dobu vypadá, že ano. Tento boj a jeho touhu po pomstě hodlá porazit, ať vyjde s jakýmikoliv zbraněmi. On bude vždycky připravený a bude dávat pozor na jemné náznaky. Na jeho tváři se objeví nečitelný úsměv, když se usadí na své místo před zahájením představení. Dovolil si příliš, nikdy do této společnosti nezapadne, nebylo by to možné, ani kdyby se snažil, ale on nechce. Vybral si místo na pomezí dvou světů. S každého si bere to, co mu pomůže mnohem výš. Je dost možné, že brzo spadne, ale do té doby...Musí dosáhnout svého cíle a ten je zatím příliš daleko. Nikdo neví, co ho přimělo vrátit se zpátky. Obchody jsou jedna věc, ale pořád je to jen prostředek k něčemu mnohem důležitějšímu. Krátce shlédne na svůj prsten na ruce. Nepatří do jeho kolekce, musel do něj dorůst, aby ho mohl hrdě nosit. Je to připomínka, kam až hodlá zajít. Veřejná potupa Natusa byl první krůček. Museli si ho všimnout, musel se dostat to podvědomí. Zatím o něm však neví hlavní osoba, kvůli které je tady. Brzo se to dozví. Oči má přikované k dění na jevišti. Hra plná emocí, bez jediného slova. Cítí, jak vztek skrze herce proudí do jeho těla. Chuť po pomstě je jako skvělé víno. Když je ho dostatek, člověk se cítí spokojený, stejně ho může rychle dostat k zemi. Půjde klidně do pekla, ale nepůjde sám. Chvíli to vypadá, že vůbec nemrká, dokud představení neskončí. Nebylo příliš dlouhé, přesto však plné jeho osobnosti. Tak to cítil vždycky, pokud sledoval tuto hru. Jeho nejoblíbenější. Zvedne ruce a dlouze zatleská společně s ostatními. Pak pomalu vstane a otočí se k ostatním.

"Hlavní program je u konce. Díky vám, za vaši společnost a nejspíš bych se měl omluvit za menší nepříjemnosti." Ukloní se jim všem.

"Vedle vás čeká další zábava společně s pohoštěním. Pokud vás zaujali mé obchodní záležitosti, jistě se domluvíme." Ukloní se všem podruhé, než se přesune k Diemu a Mirai.

"Pokud váš společník dovolí, rád bych vám něco ukázal." Pokyne jí paží ke dveřím vedoucím ze sálu, u kterých stojí jeho osobní ochranka.

"Nasbíral jsem pár historických kousků z této ze mě, roztroušených po světě. Myslím, že mám i jeden, který se váže s vaší rodinou." Ne, to taky není pravý důvod, proč ji chce stranou od ostatních. Vlastně je celý večer uspořádán jen kvůli Mirai. Podle toho, co zjistil, by nakonec mohli mít stejný zájem nebo by z toho jeho mohla těžit a on potřebuje příležitost, kterou by mu mohla dát.

"Něco k pití?" Zeptá se ještě a přivolá obsluhu, aby jí donesla, o cokoliv si řekne.

"Váš doprovod může jít samozřejmě s námi. Pokud je to nevyhnutelné." Střelí ledovým pohledem k Diemu a nepatrně pozvedne pravé obočí. Počká, až se oba rozhodnou, s kým stráví další pár minut a jakmile, vykročí, rozejde se i on sám.

"Je to pár let, kdy jsem na jisté aukci narazil na kousky s dalekou historií." Začne vyprávět příběh melodickým hlasem kývnutím hlavou poděkuje za otevření dveří. Za nimi je dlouhá chodba, na jejímž konci stojí další ochranka. Místo je dobře zabezpečené, nesnesl by, aby ho někdo připravil o cenné kousky.

"I do zahraničí prosákly zprávy o masakru v Čínské čtvrti, stejně jako hodně detailů. Člověk si nemůže být jistý, kolik je z toho pravdy, ale…Když oddělíte obal plný přibarvených vět od jádra, dostanete se k podvědomí o tom, co se dělo. Těch verzí bylo několik, ale střed zůstával stejný. Hlavně jména těch, kteří přišli o život." Ušklíbne se, protože jméno, které by chtěl slyšet, mezi nimi nebylo.

"Za pár let po tom jsem dostal pozvánku, která mi dovolila účastnit se prodeje pár velmi zajímavých kousků." Zůstane stát před dveřmi, na jejichž klice nechává dlaň.

"Jsou prý velmi cenné pro některé kruhy. Pro některé vůbec, ale…Možná pro vás budou mít úplně jinou hodnotu." Podívá se upřeně na Mirai, než dveře pomalu otevře. Uvnitř je několik skleněných vitrín a pár vzácných obrazů.

"Osobně nejsem fanouškem rozkrádání rodinného dědictví, pokud přímí potomci pořád dýchají." Pořád se tváří, že se ho to netýká, ale v očích má jisté zaujetí pro věc. První zamíří k jedné z vitrín, kde jsou vystaveny dvě zlaté zbraně.

"Věřte mi, že bych vás nezdržoval, pokud bych neměl důkazy o jejich pravosti." Dodá ještě, protože si s tím dal opravdu práci. Stálo ho to několik návštěv a dlouhých výletů.

"Hm, nutno dodat, že ta aukce nebyla zrovna…schválena jistým orgány." Prohodí s nádechem pobavení.

"Měl bych pro vás ještě jeden kousek, Mirai-san. Pokud vás moje nabídka zatím zaujala." Pozvedne nepatrně obočí a bez váhání jí položí krátce dlaň na bedra, aby jí ukázal směr, kterým by se měla dát.

Mirai, Die

Nakonec si to představení s Die docela užijí. Není ani krátké ani dlouhé, je velmi tradiční a má celkem poetický příběh. 

"Jednomu se chce do někoho zapíchnout nůž, co?" Prohodí Mirai, když začnou také tleskat a Die se pousměje. 

"Někdy si říkám, jak je možné, že máš Miyaviho geny… nebyla tvoje matka jeho sestra?" Zeptá se jí a Mirai se zatváří tajemně.

"Co myslíš, Die-chan? Měl Miyavi sestru?" Pokrčí rameny a nechá to tak. Die ještě dlouho hledí na její profil a vypadá zaraženě. Miyavi byl Drak. Kdyby měl sestru, byla by taky Drak a přišla do rodiny Démonů. Tak jako Uruha… 

"Tak jak to bylo?" Zamračí se a naléhá, ale to už je u nich znovu Kamijo, přeruší jejich rozhovor a Mirai ho nechá napnutého jako farářovy spodky. Historické kousky, jasně, pěkná záminka, jak odtáhnout holku do soukromí. Když ale dojde na zmínku o její rodině, vymění si s ní poslední pohled, který značí, že on by to celé udělal jinak a pak už se Mirai zvolna zavěsí do Kamijova rámě a s úsměvem přes rameno odchází. Nic samozřejmě nenamítal, už chvíli má v hledáčku jednoho roztomilého kluka a to by v tom byl Drak, aby ho nedostal. Vyrazí si pro skleničku šampaňského a pak rovnou pro něho. Mirai další skleničku s díky odmítne a zatímco se dívá po okolní společnosti následuje ho ze dveří pryč. Ta hlídaná chodba ji z míry nevyvede jenom díky Miyaviho tréninku, jinak by měla už všechny důvody obávat se, co čeká na jejím konci. Do podobných pastí se člověk chytil velice snadno a ona už jednou v kómatu skončila. Udělá všechno proto, aby se to nestalo znovu. Nedá na sobě znát žádné zaváhání, ale když Kamijo otevře staré rány, o něco víc stiskne rty. Dokonce i po letech to bolí a i když si sama nepamatuje nic, než ten okamžik, kdy pronášela děkovnou řeč a poté návrat do opuštěného domu, stejně se jí o tom někdy zdá jako by tam bývala byla s nimi. Jsou to jen vymyšlené scény, jako kdyby viděla nějaký film, ale oba její otcové u nich umírají stejně jako kdyby se to stalo. Velmi reálně a velmi… definitivně. Zatím nemá ani ponětí, proč to Kamijo rozebírá, ona ten příběh zná až moc dobře a vlastně se o něm nechce bavit, ale dovede být trpělivá. Tohle celé někam vede. Jenom se to zdráhá říct přímo, aby si zase nenaběhl. Překvapí ji, když za novými dveřmi najde malou galerii umění. Proč tady? Čekala by to někde… na oficiálnějším místě nebo naopak u něj doma. Proč tady, kde pořádá svůj večírek? Celé to sem někdo musel přinést, nainstalovat a hlídat… ráj pro zloděje. Nechá se dovést před první vitrínu a zůstane hledět na zbraně uvnitř. Nikdy je neviděla, pochopitelně, ale Miyavi by poznal ode dveří, co jsou zač. Nejspíš budou s její rodinou souviset v nějakém dobovém kontextu. Je to neskutečná práce, někdo na nich pracoval možná celý život a pak se dědily z generace na generaci. Kamijo je přivezl sem. Proč? Pro ni? Jen tak? Stěží… něco ji to bude stát a málo to nebude. Zatím neřekne nic. 

"Kdyby byla, nejspíš by je zabavili..." Řekne nakonec a podívá se do jeho tváře. 

"Zatím pořád neznám pravidla tohoto obchodu, Kamijo-san." Osloví ho uctivě a nechá se navést požadovaným směrem. Už teď jí ale intuice říká, že to bude něco, bez čeho neodejde a srdce jí začne tlouct rychleji.

Kamijo

Ano, mohlo to vypadat, že ji chodbou vede za úplně jiným účelem, ale v tomhle je jeho úmysl jasný. Jde o obchod a možnost uvolnit si cestu k úplně jinému cíli. Plánoval to opravdu dlouho, čekal, až se mu některé dveře otevřou a teď právě ten nejlepší čas se pohnout z místa. Očima přejíždí své skvosty, ale jsou tu jen kvůli dvěma z nich. Ostatní jsou tu spíš jen jako kulisa, i když jsou to všechno umělecká díla. Jeden za druhý krášlí jeho nově vybudovaný trezor. Převoz jich byl nebezpečný, ale pro něj to za tu cenu rozhodně stojí. Obětoval by úplně cokoliv, jen aby jeho plán vyšel.

"Vidím, že mám vaši pozornost. To jsem rád." Krátce se podívá do její tváře a svůdně se usměje.

"Ostatně, koho by to netěšilo." Mírně se jí ukloní, než ji zlehka vede do zadní části místnosti.

"Měl bych asi uvést vše na pravou míru, tedy z části." Kráčí pomalu k ztmavené vitríně, kde není nic vidět.

"Celý tento večer měl jen jediný důvod a to je vaše přítomnost." Prozradí ji, ostatně k žádným obchodům nedošlo, i když měl dostatek kontaktů. Asi na tom přece jen vydělá i jinak.

"Stejně jako můj návrat do Japonska není jen kvůli navýšení svého majetku." Pozvedne pravý koutek, ale rozhodně to není milý úsměv. Jeho oči zůstávají ledové, ale je v nich vidět jisté zaujetí.

"Ty zbraně patřili vašemu dědovi a měly být předány Králi. Krátce po vyrobení se ztratily neznámo kam. Je to jen malá ochutnávka toho, co tu mám." Odmlčí se na chvíli a natočí jejím směrem.

"Oba troufám si říct, chápeme loajalitu k rodině, stejně jako snahu nad ní držet ochrannou ruku, že?" Pousměje se stejně vypočítavě a pak. Rozsvítí vitrínu, kde je vystavené nádherné kimono, nasvícené tak, aby bylo snad ještě krásnější.

"Trvalo mi roky, než jsem objevil originál. Prodělal jsem hodně, dokud jsem neobjevil kousek, u kterého potvrdili jeho pravost. Bylo roky považováno za ztracené. I toto je jisté dědictví. Poslední, kdo ho oblékl, byla vaše matka, než bylo ukradeno. Slyšel jsem spoustu verzí, proč se to stalo, ale znáte pověry, polovině z toho nemůžete věřit." Trochu ironicky se uchechtne, než kývne hlavou ke spodní straně vitríny, kde je certifikát.

"Je to velmi drahý kousek, ovšem pro konkrétní osobu by mohl mít daleko větší cenu." Podívá se do její tváře a snaží se odhadnout, jestli to mělo úspěch nebo ne.

"Můžete mít obojí Mirai-san a nebude vás to stát ani yen." Nakloní hlavu mírně na stranu, než upije ze své vlastní sklenice.

"Zajímá vás moje nabídka?" Pozvedne nepatrně obočí.

"Pokud vám stačí moje slovo, tato místnost je zbavena veškerého signálu, zabezpečení funguje na vyšší frekvenci, ale cokoliv jako telefony a podobné zařízení zde nemají šanci. Byl bych rád, kdyby tento rozhovor zůstal jen mezi námi." Dojde zatím jen na malé podmínky. Trochu chvíli natahuje, když se znovu napije.

"Bylo by ode mne fér, kdybych šel konečně s cenou ven, že?" Prohodí s nádechem chladného pobavení, než se natočí celým tělem jejím směrem.

"Je to jednoduché, stanu se vaším obchodním partnerem, společníkem a kdyby se někdo ptal, je jen na vás, co mu řeknete. Můj cíl je dostat se do podobných kruhů a troufám si tvrdit, že vám budu užitečný. Nejsou to jen šperky, se kterými obchoduji a moje konta nepochází jen z nich ani z mé značky oblečení." Jde s pravdou ven, ale svůj osobní důvod si zatím nechává pro sebe. Nerad by s ním šel na světlo, dokud to nebude nezbytně nutné. Kdyby se to dozvěděl kdokoliv jiný dřív, než by bylo vhodné, stálo by ho to život. Proto je rád, že se mu podařilo Mirai dostat stranou.

"Někteří mi s radostí svěřují své peníze, abych jim dal tu pravou barvu." V očích se mu zablýskne. Nikdy oficiálně nepatřil k mafii v žádné ze zemí, kde působil. Obchodovat s nimi bylo však velmi výhodné.

"Samozřejmě budete mít mou plnou loajalitu, to k tomu patří." Nabídne ji své služby a ujistí ji, že jeho cíl je trochu někde jinde.

Mirai

Nechá se pomalu dovést až k vitríně, ve které zatím nic není k vidění. Kamijovi se musí nechat, že dovede být hrozně dramatický. Připravoval si pečlivě celé tohle divadlo, aby to budilo patřičný efekt a dojem. Na lidi to mělo silný psychologický vliv, ale ona byla trénovaná svým novým otcem. Přesto není připravená na to, co má vidět vzápětí. Ne, nepoznala, že by se tu dnes všechno mělo točit jenom okolo ní. Připadá jí příliš neuvěřitelné, aby nějaký muž, o kterém nikdy neslyšela, přicestoval ze Země Nezemě, pořádal pro ni nákladné večírky a nosil jí cenné dárky a to všechno pro důvod, který jí vlastně není ochotný říct. Proč to všechno? Proč si s ní nesjednal schůzku někde jinde a nějak jinak? Bál, se že by nepřišla? To, že po celém světe zapáleně hledal artefakty patřící její rodině jasně vypovídalo o tom, jak velmi mu záleží na tom, aby získal její náklonnost. Bylo to jako honba za diamantem, který někdo viděl jenom na obrázku, ale netušil, jestli doopravdy existuje. Ano, několik cenných věcí její rodiny časem zmizelo. Hodně lidí jim chtělo uškodit nebo se na nich obohatit a někdy se to podařilo. Ten, kdo na nich chtěl vydělat, měl pak velké problémy je na černo prodat a tak kolovaly z rukou soukromníků často až do muzeí, odkud je nebylo možné vykupovat, protože je stát začal prohlašovat za svoje. Takto skončily zbraně jejího dědečka. Když se ale vitrína rozsvítí a odhalí svatební kimono její matky, Mirai se zastaví dech. Není to jenom oslnivá krása toho kusu, ale především historie, která se k němu váže. Je asi dvě stě let staré, ručně vyšívané a nitě jsou z pravého zlata. Patří pod něj sedmnáct vrstev, nespočet doplňků a stejně nákladný pás obi. Pentle jsou hedvábné a brokátové a její otec ho dostal jako dar, když poprvé ovládl celé město. To bylo ještě před Drakem. Mirai ještě nebyla na světě, když ho matka oblékla, ale zná ho z fotografií. Když vypukla válka gangů, kimono zmizelo a nikdo o něm už nikdy víc neslyšel. Dá to vážně velkou práci ovládnout všechny emoce. Doopravdy se jí chce plakat, ale poznat to je jenom na jejích lesknoucích se černých očích. Prý Můžete mít oboje… Stiskne rty. Ten má tedy odvahu ukazovat jí tyto věci a myslet si, že by si je nedovedla vzít silou, teď když už ví, kde jsou. Ještě několik nádechů ovládá sama sebe a svoje nitro, než se na něj pomalu podívá. Pořád chodí okolo horké kaše. Zajímalo by jí, co se mu asi honí hlavou. Co si myslí, když se na ni podívá? Že je jen slabá žena? O jejím výcviku nevěděl vůbec nikdo, jenom Miyavi a Die. 

"Společníkem?" Vypadne z ní pobaveně. Společník, to znamenalo podíly. Myslel si, že za to kimono prodá svoje firmy, nechá ho zavrtat se do nich a pak je pomalu ničit tak, jako to dnes předvedl u Natusa? Aaaa prý loajalita, oddanost. Ví vůbec, o jakou cenu si řekl? Samozřejmě, že ví. Cizinec odnikud po boku nejsilnější ženy Tokya. Jen tak z ničeho nic. Udělal by si jméno a pozici během chvíle. Neotřesitelnou pozici. Z ničeho nic udělá krůček blíž, položí mu dlaň na prsa a rychle se přiblíží těsně k němu. Několika dalšími kroky ho před sebou dostane až k protější stěně, zatímco výraz její tváře je svůdný, jako by ho chtěla dostat. Přitiskne se k němu celým tělem, koleno vsune mezi jeho stehna a horce vydechne na jeho rty, když jsou tak blízko. Klesne pohledem z jeho očí na ně a ve volné ruce se zaleskne dýka, kterou přiblíží k jeho tepně v tříslu. 

"Chceš toho hodně výměnou za něco, co je stejně moje. Ale víš, co je největší problém? Že mi slibuješ věrnost a loajalitu, ale stejně přede mnou skrýváš svoje důvody a celé pozadí. Ne, to v kalhotách nemyslím." Mlaskne jazykem o horní ret a znovu se podívá do jeho očí. 

"Nejdřív musím mít pocit, že mi doopravdy patříš a pak s tebou možná… jenom možná začnu obchodovat." Pustí ho a udělá pomalu krok vzad. To kimono dnes zřejmě nedostane. Nechce dostávat hrdé muže na kolena a kochat se tím, ale nemůže si kolem sebe dovolit nikoho, kdo před ní bude cokoliv skrývat.