Mana x Hyde - Tyhle se bohužel trhat nesmí. - část 2.

(Hydův byt)

Mana

Dobře. Je opravdu rád, že sem jen tak někdo nevrazí, jak ho napadne. Neví, co by dělal, kdyby musel pokaždé hostit někoho, koho nechce, obzvlášť v tak plném domě. Vždyť by snad nikdy nebyli sami? Po tomto ujištění mu připadá zvláštní, že by se měl zamykat. Ohlédne se ke dveřím, které teď rozhodně zamčené nejsou. Neměli by to tedy udělat? A koho se Hyde obává? Zeptá se ho na to. Naoki? Chvíli mu trvá, než si to jméno spojí s dámou dole. Koho jiného by koneckonců Hyde mohl myslet. Přikývne a usměje se. Mohl by se cítit sám, nikdo tady nebyl, ani Sen ne. Možná by se mohl pokusit za ní jít, pokud Hyde nemá obavy z toho, že Mana nemluví a ledacos neví. Pozoruje ho ze svého místa, jak nandává jídlo na talíře. Úplně jiné talíře, než jaké zná. Žádné stříbro ani porcelán nebo zdobení. Opravdu všechno je to úplně jiné. Líbí se mu myšlenka, že by si nechal vyprávět všechny ty příběhy. Doma si rád četl. A pak najednou neví, kam se svou pozorností dřív. Hrozně ho vyvede z míry, že Hyde nese všechno jídlo k pohovce na ten malý stoleček. Jenže když se rozhlédl, nebyl tu žádný jídelní stůl, kde by se dalo prostřít, zapálit svíčky a jíst u něho tak, jak by se mělo. Nebyli v koupelně, ani se převléct k této příležitosti a než se ho na cokoliv z toho stačí zeptat, Hyde už mu vysvětluje, co je to televize. Obrátí k desce oči. Proč by se měl leknout? Jenže lekne. Ani tak ne toho obrazu, před kterým byl varován, jako spíš zvuku, který nečekal. Třeští na to oči. Je to tak realistické. Příliš nerozumí tomu, co to tam běží, ale připomíná mu to dnešní město. Zítra bude pršet? Cože? Jak to ví? Podle nějakých namalovaných obrázků? Nikdo přece nemůže vědět, jak bude druhý den? Obrátí k němu oči a rozhodí rukama. Je ta žena snad nějaká věštkyně? Pořád těká pohledem mezi televizí, která ho vábí, aby se na ni díval a Hydem, který jí s miskou v dlaních, na pohovce, prostě jenom tak. Voní to neskutečně, Manovi se žaludek opravdu kroutí hlady, ale zároveň je zralý na nějaký obklad. Dal by mu alespoň ubrousek na kolena, ale neví, kde jsou. Je z něj dočista na rozpacích. Co si má počít? Stolovat stejně? Připadá mu vtipné a nemožné, aby Hyde neuměl vařit odjakživa. Přece mu připravoval všechno jídlo a bylo vždycky skvělé. Pokusí se mu naznačit, že se tomu jenom těžko věří. Ještě však po misce nesahá. Původně mu chtěl něco úplně jiného, jenže se oba zaseknou na dalších pořadech a té pandě se musí tiše a s dlaní před ústy zasmát i on. Jeho jídlo už je nejspíš dočista studené, televize mu nejspíš nedá spát a ne, pořád ji nechápe ani trochu, rozhodně ne to, jak funguje, ale na to bude čas později. Teď musí přestat fascinovaně hledět na všechny poskakující obrázky, které v ní jsou. Nakonec se mu však podaří svou pozornost odtrhnout a položí mu dlaň na předloktí, ve kterém Hyde drží misku, když se mu vážně podívá do očí. Chtěl mu prostě říct, že se mu tady bude líbit, protože je tu s ním. Ujistit ho, že ten pokojíček je pěkný, protože vlastně nezáleží na tom, co v něm je. Pokusí se o to zmatečnými gesty svých dlaní a napadne ho, že by se o to slůvko možná mohl pokusit, ale nakonec to vzdá, až moc brzy a jen zavrtí jemně hlavou. Vřele se na něj usměje a odvrátí tvář, aby konečně sáhl po misce. Uvnitř cítí podivně beznadějný pocit. Nemluvil prostě odjakživa. Otec to nechtěl, takže s tím přestal jako dítě, jen co měl rozum na to, aby přestal pokřikovat na celý zámek. A teď už ho pusa vůbec neposlouchala. Ne, tohle dělat prostě nebude. 

Hyde

Hydovi ani v první chvíli nedojde, že je něco jinak. Teď byl prostě doma a jeho chování tomu odpovídalo. Kolikrát přišel nad ránem domů z noční a jedl přesně takto. No, možná ještě hůř. Někdy si bral dokonce i jídlo do postele, ale tím ho zatím děsit nebude, když vidí jeho výraz. Taky ale přijde uvědomění, že má čím dál větší potřebu ho chránit. Je roztomilý. Každé jeho gesto mu žene koutky nahoru. Znovu se pousměje a na chvíli odloží už napůl snězené jídlo.

"Já si nejsem úplně jistý, jak přesně to funguje, ale mají spoustu přístrojů, které měří tlak vzduchu a tak podobné. Ty jim říkají, jak s největší pravděpodobností zítra bude." Pokrčí mírně rameny.

"A oni to pak poví nám." Kývne hlavou a zahledí se znovu na televizi.

"Čím je předpověď na víc dní, tím míň je přesnější." Dodá ještě a sleduje, co přijde jako další. Ta panda je supe, ale on mu chce ukázat ještě něco, možná za chvilku. Podívá se na něj zrovna ve chvíli, kdy to skoro vypadá, že se Mana snaží něco říct. Jeho hlas už slyšel, i když to nebylo kvůli mluvení a teď to vypadá, že se o to opravdu pokusí. Doslova na něm visí očima, plnýma očekávání, ale nestane se to, co by si přál. +Škoda.+ Proběhne mu hlavou trochu smutně, ale stejně se usmívá. Už jen to, že se o to pokusil.

"Nemluvil jsi nikdy?" Zeptá se ho a nechce se mu tohle téma moc opouštět. Má rád jeho hlas, i když zatím slyšel jen záchvěv. Třeba by... Znovu misku odloží, stejně už má skoro všechno v sobě a sevře volnou dlaní tu Manovu.

"Jsem rád, že se ti tu se mnou líbí. A budu rád, když to tak i zůstane. Kdybys cokoliv chtěl, řekni mi to, něco vymyslíme." Ujistí ho, že se pořád nic nezměnilo a v jeho očích ani nezmění. Chvíli ho pozoruje, jak mu jídlo chutná, než sáhne po ovladači a přepne na hudební kanál. Ne, tohle poslouchat nebudou, to se mu nelíbí. Znělo to jako nějaký za vlasy přitažený pop a to by asi nepřežil. Za pár okamžiků se z televize ozvou tóny příjemné, pomalé, ale rockové melodie.

"Třeba budeme mít stejný vkus." Usměje se na něj vřele a počká, jestli se mu zrovna tento ploužák líbit bude. Když ne, tak mu to klidně přepne zpátky, ale... Bude radši, když to nebude muset udělat. Počká, až Mana dojí a vezme mu misku, aby všechno odložil na linku. Tady se začíná projevovat jeho povaha a úplně mu nevadí, že to tam bude chvíli ležet. Kdyby mu sem Naoki nechodila uklízet, asi by ještě dnes zakopávali a nějaké jeho věci poházené všude možně.

"Ještě něco bych ti chtěl ukázat." Vezme jej jemně za ruku a vede ho s sebou k posteli. Na polštářích se válí Bruno, plyšový ptakopysk, na kterého nedá dopustit, ale nechal ho tady. Možná proto, aby na něj nikdo nekoukal divně obzvlášť, když šlo o pracovní místo.

"Dovol mi ti představit Bruna. Parťák do nepohody, jen toho taky moc nenamluví, asi si budete rozumět." Dobírá si ho trochu, ale hned mu vtiskne polibek na tvář.

"Tady si hezky lehni." Pobídne ho, aby se uložil na stranu blíž k oknu a sám si vleze za ním.

"Podívej." Broukne mu skoro do ouška, když ukáže na tyčící se budovy skoro do mraků. Měl by radši pod oknem moře, ale tohle taky není k zahození. Východy a západy slunce jsou kouzelné i tady.

"Bude se ti tady se mnou spát dobře?" Zeptá se ho tiše a měkce, než se mírně poposune a políbí ho na hebkou šíji.

"Myslím, že i do naší malé vany se oba dva vejdeme. Hm, Mana-chan, budeš se zlobit, když se tě zeptám, jestli to nechceš zkusit?" Mírně se odtáhne a se smyslným pousmáním se mu podívá do očí. Teď vážně nutně potřebuje správně přečíst jeho reakci. 

Mana

Spoustu přístrojů, takových jako je televize? Musí jich být tak moc, že ani Hyde neví, jak všechny fungují. Později se ho bude muset vyptat jak je možné, že jsou ti lidé vidět v černé krabici, když tam očividně ve skutečnosti žádní nejsou a jak je možné, že k nim takto promlouvají. Myslel by si, že jeho niterní pokus mluvit bude rychle zapomenut, ale opak je pravdou. Zavrtí hlavou, ale vypadá to jako odpověď, že nikdy, takže na to bude muset jinak. Naznačí gestem dlaně svou výšku, jak byl asi velký, když mluvit přestal. Byl vlastně velmi malý, ještě školkové dítě. Kdysi dávno to uměl, ale už si na to vůbec nepamatuje. Malé děti chodily na logopedii, aby se jim správně vyvinula mluvidla, jemu otec zařídil přesný opak. Živoucí panenka… tak mu to teď připadá. Hlavně nerušit, jenom pěkně vypadat a poslouchat. Nikdo jiný tady takhle nevypadal a čím víc nad tím Mana přemýšlel, tím mu bylo jasnější, jak moc to jeho otec nemá v hlavě v pořádku a že to, co udělal s ním nebylo normální ani trochu. Doteď si myslel, že je okolí divné. Divný byl ve skutečnosti on. Věřil ale, že to Hyde dokáže zpravit. Hračky se přece taky opravují? Chvíli mlčky jí a i když je jídlo nezvyklé, moc mu chutná. U toho po očku sleduje, co dělá Hyde s ovladačem a jak se kanál zase přepne. Tentokrát na hudbu. U nich doma hrála samozřejmě klasika. Z gramofonu. Tady tohle bylo velmi rytmické a Mana stačí jenom naklonit hlavu k rameni, než Hyde kanál znovu přepne a ukáže mu cosi tvrdšího. A v tu chvíli Mana ví, že tohle je přesně to, co jeho uši chtějí poslouchat. Zapomene jíst, sleduje televizi a videoklip, který v ní běží. Jsou tam lidé, co vypadají celkem podobně jako chodil on, v rukou drží nástroje, co dělají hrozný rámus a jemu se zvedají koutky nahoru. Vůbec si teď nehlídá výraz tváře. Opravdu moc se mu to líbí a brzy si neslyšně začne poklepávat chodidly o podlahu. Ani tohle nevnímá. Kytarové sólo se mu obzvlášť líbí a za chvíli si spánek snad položí na rameno, jak na něj zaujatě hledí. Nakonec však stočí tvář k Hydovi, ukáže na televizi přikývne, aby bylo jasno, že tohle tam může nechat. Pomalu dojí i on a kývnutím hlavy mu poděkuje, když mu Hyde misku vezme, ale pak ho překvapí, co s ní udělá. Nebo spíš neudělá. Tuhle jeho stránku vůbec nezná. U nich doma byl jeho majordomus. Všechno bylo v nejlepším pořádku a vždycky uklizené a tady? Povytáhne úhledné obočí nahoru, ale zdá se, že Hyde si toho vůbec nevšiml. Mana se nechá vzít za ruku a vstane. Následuje ho až k posteli, kde klesne očima na plyšáka. Nic podobného doma neměl, ale moc se mu líbí. Vymění si s Hydem pohled, ale natáhne po Brunovi ruce a prohlédne si ho lépe. Pak mu gesty sdělí, že je mu opravdu moc líto, že tu nemá svou panenku. Bude na noc ukládat alespoň Bruna. Příliš nerozumí tomu, proč si má teď lehnout, už zase myslí na to, že se ještě neumyl, ale splní jeho přání a pak to pochopí. Pootevře ústa a nechá se doslova okouzlit tím výhledem. Takhle z postele je to jako by seděli v hnízdě. Není schopný odtrhnout oči od okna. Je toho tolik, na co se dívat a město mu najednou připadá krásné. Vnímá Hydův dech na oušku, ale ten výhled si teď krade jeho pozornost. Nakonec se znovu usměje a přikývne. Bude. Bude se mu s ním spát dobře, i kdyby měli zase nocovat v lese na kořeni. A tady to bude krásné. Postel možná nebyla tak pohodlná jako jeho doma, ale už ji nepotřeboval. Většinou měl stejně hlavu na jeho prsou. Konečně vrátí svou pozornost Hydovi, když ucítí jeho horké rty na šíji a poslechne si slova o vaně. Tu ještě neviděl. Pomalu k němu obrátí tvář a modré oči, když se zadívá do těch jeho. Potřebují oba vanu jako sůl, i kdyby se v ní měli vystřídat a on už tuší, kam tohle míří. První noc v novém domě… Přikývne a kousne se jemně do rtu. 

Hyde

"Myslím, že moje sbírka cédéček se ti bude líbit." Zkonstatuje tiše Hyde, protože je vyloženě nadšený z jeho reakce tvrdší tóny. Vůbec by to do něj neřekl a to zaujetí kytarou ho dostává do kolen snad ještě víc. Musí mu později ukázat, co má doma za poklad, i když to není elektrika, ale...Tu by mu mohl taky později sehnat, třeba se jeho staří známí ještě neodstěhovali a on na ně narazí. Určitě ho vezme na koncert, to si dá za úkol časem, až se tu Mana trochu rozkouká. Teď má ale před očima něco mnohem lákavějšího. Najednou jakoby nemohl uvěřit, že jsou opravdu tady. V zámku to vypadalo tak nereálné a teď s ním leží v jejich posteli a koukají na nebe nad Tokyem. Je to nádhera a on je opravdu šťastný. Nepotřebuje slova, stačí mu jen jeho gesta, aby byl spokojený. Mírně se pousměje, když se na něj Mana podívá a trochu se poposune, aby ochutnal krátce jeho rty. Víčka mu klesnou a doufá, že tyhle okamžiky jen tak neskončí a zároveň se bojí, že Mana jednou objeví něco, někoho mnohem lepšího, než je on sám. Pohladí ho zlehka po tváři, když se mírně odtáhne a podívá se mu ocelově šedýma očima do těch jeho.

"Užij si ještě trochu výhledu a hudby, hned budu zpátky." Odmlčí se krátce, než očima sklouzne po celé jeho postavě a krátce si povzdechne.

"Jen si nejsem příliš jistý, jestli vůbec od tebe dokážu odejít." Zavtipkuje pořád stejně tiše a něžně. Po chvilce se přece jen vysouká z postele a ještě se na něj ohlédne, aby mu poslal vzdušný polibek.

"Zkus si zatím promyslet slovo, které by ses rád naučil jako první. Já už bych o pár věděl." Broukne smyslně. Pak už zmizí v koupelně a začne napouštět vanu a regulovat teplotu vody. Prohrabe všechny skříňky a gratuluje sám sobě a zálibě ve vůních. Objeví tu s růžemi a hned mu to vyhoupne koutky nahoru. To by se Manovi mohlo líbit. Musí mu vynahradit, že tu příliš místa mít nebudou, ale to je možná spíš dobře. Poklepává si po líci konečky prstů a přemýšlí, co ještě přidat, aby to bylo opravdu ono a nezapomenutelné. Několikrát se kousne do rtu a nakonec sáhne po klasice, malé svíčky v rudých kalíšcích, no nic lepšího stejně s omezenými možnostmi nevymyslí. Rozmístí je kolem dokola a jednu podruhé zapálí. Než opustí koupelnu, ještě ztlumí všechny světla a vytvoří malé, ale velmi kouzelné místo. U televize se zastaví a prohrabe menší skříň pod ní, kde má nepřeberné množství cédéček, jedno z nich vybere, navolí příslušnou skladbu, kterou se pokusí odhadnout Manův vkus. S prvními tóny rockové balady se dostane až k posteli a natáhne dlaň jeho směrem.

"Budu doufat, že se ti to bude líbit, Mana-chan." Broukne melodickým hlasem a nakloní hlavu mírně na stranu.

"Bude to naše chvilka v malém ráji a já už se jí nemůžu dočkat." Ozve se smyslnější podtón a počká, až přijme jeho dlaň, aby si ho přitáhl k sobě do pevné náruče."Teď mi bude trochu scházet tvé oblečení. Svlékalo se mnohem pomaleji. Nevadí, určitě ti něco podobného pořídím, hlavně ty boty." Zavrní mu do ouška, o které se otře rty. S jemným pohupováním v bocích začne couvat bytem, aniž by se od něj oddálil. Nebyl tu sice dlouho, ale stejně pochybuje, že by o cokoliv zakopl."Zavři na chvíli oči, můj zámecky poklade." Počká si, až to udělá a konečně společně s ní vstoupí do koupelny."Už mi povíš to slovo?" Snaží se využít toho, že možná bude překvapení, aby mu ukázal, co by slyšel nejraději. 

Mana

Cítí uvnitř sebe neskutečný, nekonečný klid, když ho Hyde líbá na rty a oplácí mu ten pomalý a procítěný polibek, dokud se od něj neodtáhne první. Je to tak zvláštní, když uváží, kde ještě před dvěma dny byli a co se tam dělo. Usměje se na něj a přikývne, když ho Hyde vyzve, aby na něj ještě chvilku počkal. Sleduje ho, jak vstává, v očích mu zaplane cit k němu, když mu řekne, jak moc se mu od něho nechce a nakonec na něj doslova vytřeští oči. Cože? Jak to myslí, jaké slovo se chce učit jako první? On mluvit nechce! Nadzvedne se na loket, aby umocnil svůj naléhavý, protestující výraz, ale Hyde už míří pryč. Chvíli se dívá za ním, když vstává, ale pak se přisune blíž k oknu a pozoruje výhled. Je tam toho opravdu hodně, na co se dívat. Střechy budov, drobná autíčka a ještě drobnější lidé. Každý detail, na který mu padne oko, mu připadá zajímavý. Teď už si nemyslí, že je možné, aby ho otec ještě kdy našel, v tomhle mraveništi, v tolika malých bytech, teď, když vypadá úplně jinak. Nejspíš by se ke své móde neměl úplně vracet, přece jenom byla dost výrazná a nikdo jiný tady takto nechodil. Upozorňoval by na sebe a ještě to potrvá dlouhé týdny, než se toho strachu zbaví. Jakmile je v posteli sám, před očima se mu promítne zkrvavený obličej kuchařky. Pořád se vnitřně nesmířil s tím, že ji tam nechali. Co když nebyla poslední? Budou tam lidé mizet beze stopy celé roky, on to bude vědět a nic neudělá? Kousne se jemně do rtu. Nechce s tím teď Hyda zatěžovat, ale… bude muset vymyslet, co s tím. Stejně tak s ním pořád lomcuje strach, když si vzpomene na zážitky z věže. Duch mu teď připadá dost daleko, ale stejně je rád, že tu v noci nebude sám. K jeho uším se i přes hudbu donese zvuk tekoucí vody a vrátí ho zpět do tohoto okamžiku. Dveře vrznou, když se Hyde objeví zpět v pokoji, Mana se po něm ohlédne a pozoruje ho, jak dělá něco s jakýmsi kulatým, lesklým předmětem. Hudba utichne a za chvíli se pokojem rozezní jiná, mnohem pomalejší a neméně nádherná. Mana musí na okamžik zavřít oči a pro sebe se pousmát. Nestráví hodiny nad televizí. První je stráví nad přístrojem na hudbu. Hyde se vydá jeho směrem a v Manově žaludku to jemně zavibruje očekáváním. Dívá se mu přímo do očí, než zvolna natáhne ručku, aby ji vložil do jeho dlaň a nechal si pomoci na nohy. Položí mu ruce na ramena, když spolu zůstanou na okamžik stát v objetí. Poslouchá jeho narážku na oblečení, nechá si velmi rád připomenout jejich chvilku s botami a koutky se mu vyhoupnou nahoru. Teď už plápolají smyslné plamínky i v jeho očích. Bude rád, po takových botách by se mu opravdu stýskalo, stejně jako po tom, jak je Hyde umí dokonale zouvat. Hyde se pohne, vede ho směrem za sebou a Mana se mu dívá stále jenom do očí, když ho následuje. To oslovení se mu neskutečně líbí a poslechne ho okamžitě. Věří mu tak moc, že nějaké zakopnutí je jednoduše nemožné. Nakonec se ale oba dva zastaví a on nečeká na vyzvání, prostě oči zase otevře a rozhlédne se kolem sebe. Je to opravdu maličký prostor s celkem malou vanou, ale neskutečně krásně to tu voní a všude hoří svíčky. Doléhá sem hudba od vedle a dokresluje kouzelnou atmosféru. Růže… cítí růže. Vrátí oči k Hydovi a znovu se usměje. Vůbec žádné slovo se učit nechce, ale jak by mu mohl cokoliv odmítnout po tom, co pro něj neustále dělá? Zapíchne ukazováček do jeho hrudi. První slovo, které chce umět, je jeho jméno. 

Hyde

To, co uviděl v Manových očích, by snad slovy nedokázal vystihnout. Od prvního okamžiku, kdy ho poprvé uviděl, až do této chvíle ho nepřestává udivovat, jak moc dokáže říct jen očima a teď...Je to snad nejlepší, ze všeho. Mol mu mít za zlé, že ho odvedl, mohl si to kdykoliv rozmyslet a přesto tu stojí společně. V jedné malé koupelné, malého bytu, který nikdy nedokáže vynahradit to, co měl na zámku a přesto mu hodlá ze sebe dát to nejlepší. Všechen cit, který se pro něj rozhořel. Není první, ale s nikým nepocítil takovou touhu dát dotyčnému cokoliv, postarat se o něj a být tím světlým bodem, který ho bude provázet. Bude jím velice rád a snad jednou prostě nevyhasne. Ne, to se nesmí stát.

"Jsem rád, že se ti to líbí." Ne, není egoistický, ale vidí, jak se Mana rozzářil díky úsměvu a je mu jasné, že to trefil naprosto přesně. Do příště jim ještě pořídí nějakou hezkou pěnu do koupele, ty bublinky se mu jistě budou líbit. A pak tu klidně můžou blbnout jako malí kluci. Ale ne dne, dnes by mu rád dal něco víc, když o to bude stát a zatím to vypadá, že Mana se bránit nebude.

"Moc ti ten úsměv sluší. Jsem rád, že bude na mě ti takový přivodit dnes a denně." Pohladí ho zlehka po tváři a pak překvapeně shlédne mezi ně, když mu zabodne ukazováček do hrudi. Trvá mu několik sekund, než mu plně dojde, co tím Mana chce říct a v očích mu láskyplně zasvítí.

"Jsi pro mě tím nejmilovanějším. Pamatuj na to, ať se budeš cítit jakkoliv. Čeká tě toho ještě spousta a o mě se vždycky můžeš opřít." Odsune pár pramenů dozadu a líbne jej na tvář, než se rty přiblíží k jeho oušku.

"Moje jméno bude z tvých úst znít naprosto dokonale." Pošeptá mu měkce smyslným hlasem.

"A úplně nejlépe, když ho vyslovíš v určitou chvíli." Vábí ho dál, aniž by jeho tváře změnili barvu.

"Ale první tě musím celého svléknout. Možná to nevíš, ale do vany oblečený nemůžeš." Popustí svou hravější stránku, než zaklene prsty za lem jeho trika a začne ho hrnout nahoru. Dlaně má položené na hebké pokožce, aby si ji užil pořádně. Nechce vynechat ani jediný milimetr. Jakmile je dostatečně vysoko, mírně odstoupí a skloní se, aby rty mohl následovat svůj pohyb. Vybere si střed bříška a hrudníku, dokud není příliš vysoko a o to triko je velmi pomalu připraví.

"Tak to zkusíme společně." Šeptne mu tentokrát do rtů, které ho neskutečně vábí, aby jim nedal příležitost se pohnout jinak, než při polibku.

"Dlouhý nádech." Vede ho měkce svými slovy a zapluje jen konečky prstů pod látku jeho kalhot.

"Haido." Protáhne své jméno a záměrně artikuluje.

"Jen měkce a nikam nespěchej." Krátce ho líbne na hranu čelisti, než zase polibky zamíří dolů, stejně jako celým svým tělem, dokud před něj nepoklekne. Krátce vzhlédne.

"Nepůjde to snadno, ale máme spoustu času, jen hezky trénuj." Pobízí ho dál a zlehka sevře jeho boky, aby bledou kůži mohl hladit bříšky palců.

"Haido." Zopakuje své jméno, než skloní oči a přiblíží se rty k podbřišku, aby ho několikrát políbil. Dlaně stáhne kousek níž a začne se potýkat se zapínáním kalhot. Vychutnává si to, dává si na čas. Však mají celé noci a dny, už není kam pospíchat ani čeho se bát.

"Až se ti začne tajit dech, Mana-chan, jsi velmi blízko a já taky." Neodpustí si malou provokaci, než zase použije své rty, aby donutil jeho tělo reagovat, co nejvíc. Teď už se jimi posune téměř k jeho chloubě, odhrnující látku prádla, které na sobě má. Ještě chvíli si dopřává pocit skrývaného, než zaklene prsty za látku kalhot a začne ji velmi pomalu hrnout dolů.

"Hm, možná že ti jazyk víc rozváže horká voda a horké chvilky." Zvedne znovu oči k jeho tváři a s rozverným pousmáním ho líbne u kořene chlouby, aniž by je sklopil. Nutně potřebuje vidět každičkou reakci, je to jako vzduch, který potřebuje k dalšímu nádechu, bez toho prostě žít nedokáže a ani nechce.