Epilog - Ruki x Reita

Reita

Je to už pár týdnu, kdy se Rei poprvé postavil na nohy. První dny po tom, co se probudil, byly ty nejhorší, které zažil. Jen pocit, že nemůže vůbec pohnout nohama, byl pro něj naprosto nesnesitelný. Všechno vypadalo tak beznadějně. Nechtěl vidět vůbec nikoho a už vůbec ne Rukiho, protože nesl vědomí, že by ho viděl v podobném stavu. Prognózy nebyly vůbec dobré, i když ho pořád ujišťovali, že s pořádnou rehabilitací, je možné, že se na nohy zase jednou postaví. Pořád v tom slyšel nějaké ale. Po otázkách, kdy si zase bude moci zaběhat, sedne si na motorku nebo se prostě jen projde po ulici, přicházely vyhýbavé odpovědi. Všechno je otázka času, ale on jim tehdy kašlal na čas. Nikdy nebyl zrovna trpělivý a to se v tyto chvíle projevovalo dost patrně. Musel to být Hyde, kdo ho přemluvil, aby k sobě Rukiho vůbec pustil. Kluk jako on, proč by chtěl vidět mrzáka? Věděl moc dobře, že to je trochu postoj paličáka, ale nemohl si pomoct, prostě to tak cítil. Jenže on chtěl odehnat úplně všechny. Hyde se k němu dostal jen díky své praxi a známostem v nemocnici a pořádně s ním zatřásl. Když ale viděl poprvé Rukiho, konečně si uvědomil, jakou blbost udělal. Nikdo mu nemohl dát lepší motivaci, než právě on. Trpěl, když musel být ve škole, ale všichni se spojili, aby ho za ním vozili a on mu statečně pomáhal s pravidelným cvičením. Potřeboval si to v hlavě srovnat tím správným způsobem. Prostě se na ty nohy postaví, i kdyby u toho měl vypustit duši. Jeho pokroky pak byly den ode dne větší a teď...Už je schopný se belhat po svých, i když se posledních pár týdnů trochu přetvařuje. Má totiž v hlavě dost jasný plán. Něco Rukimu slíbil a to hodlá dodržet, i když je to tak hrozně dlouho. Po domě se opírá o berli, aby to vypadalo, že pořád to úplně nezvládá, ale už má za sebou pár tajných jízd na motorce. První dopadla úplně katastrofálně a odnesl to jeden z krytů, když ji položil. Doktor by ho asi zabil na místě a nepochybuje, že Ru taky. Ale…kdo nic nezkusí, taky nic nemá. Pak to zkusil podruhé a…ujel pár metrů, než to zase zaparkoval do garáže. Ano, do jejich garáže. Díky penězům z pojistky jim totiž koupil dům u lesa. Velká garáž, zahrada, i když domek je menší. Ale je tu i bazén, který se mu k rehabilitaci hodí skvěle. Jízda na motorce už tolik ne. Tvářil se, že v garáži dává dohromady nového miláčka, tedy veterána, na kterém je spousta oprav. Hned, jak je však doma sám, už zase riskuje a sedá na pekelný stroj znovu. Prostě ho do konce měsíce na té motorce sveze a dneska je den D. Chtěl uvařit oběd. Chystá si všechno možné, co by do toho mohl dát. Když tam dá něco dobrého, špatné to nebude, no ne? A na recepty rozhodně koukat nehodlá, je přece chlap, poradí si. Prostě to tam všechno nahází, podlije pivem a jde do garáže, aby zase trochu zapracoval a pohnul s opravou. Dopadlo to katastrofálně a v kuchyni je smrad spáleného jídla. No, tak tohle se úplně nepovedlo. Snaží se to všechno alespoň trochu uklidit, ale spíš se u toho popálí, než by něco zachránil. Možná tak vyvětrání trochu pomohlo. Co kdyby to vystříkal parfémem? Asi ne. Vyřeší to tím, že objedná z blízké restaurace a už jen čeká na Rukiho. Není nic, co by dnešní den mohlo zkazit. Snad jen kdyby se jeho rodiče zbláznili a chtěli přijet na oběd. Poslední návštěva byla před dlouhou dobou. Něco málo po jeho nehodě, kdy to celé prasklo. A ne, rozhodně je nepotřebuje vidět znovu. Asi by se zase pohádali jako tenkrát a že to byla hádka století. Málem jeho otci jednu vrazil. Měl to udělat, no vážně, už jenom proto, co s nimi musel Ru zažívat. A taky se kvůli nim nemohli vidět tak často, jak by chtěli. Hlavně prázdniny byly šílené. Ale co, už je dlouho potřebovat nebudou. Za chvíli se ozve domovní zvonek, když mu jídlo dovezou a voní tak milionkrát lépe, než to, co se snažil vytvořit.

"Už žádné vaření, přísahám. Pokud nebudu chtít pojistku za dům." 

Ruki

Na to, co se stalo před rokem, nechtěl vzpomínat ani trochu. Do dneška ho budily noční můry, ve kterých si představoval, jak Reita padá ze skály, on potom běží do nemocnice, kde ho vidí mrtvého nebo stojí nad jeho hrobem a tak pořád dokola. Nic takového se nestalo, ale stejně to pro oba bylo období temna. Chtěl za ním, jakmile tehdy otevřel oči, ale Reita to nedovolil a pak ještě dlouho. Ruki tomu nerozuměl, nechápal to a všechny jeho problémy se vrátily v plné síle a s novou intenzitou. Jeho záchvaty byly nezvladatelné, výtržnosti jakbysmet a už se skoro nedostal na normální hodiny. Reita tu nebyl, byl v nemocnici a pro Rukiho to bylo k zešílení. Myslel si, že se rozešli. Navíc to nikdo z učitelů Reitovi neřekl, aby ho nezatěžovali dalšími starostmi. Pak se to jednoho dne otočilo a do jejich životů se vrátilo trochu světla. Konečně ho vzali za ním na návštěvu a když se tak navzájem viděli, nedokázal mu ani vynadat. A že hodně chtěl. Myslel si, že ho tam za to všechno snad rovnou zabije. Od té doby, co spadl, byl v permanentním stresu. Jenže zlomený Reita byl něco, co s ním otřáslo, takže mu jenom padl kolem krku a pak už byl s ním, kdykoliv to bylo možné. Všichni se spojili, aby ho za ním dostali co nejčastěji a Reita začal opravdu dělat pokroky. To bylo tehdy. Jenže na tom výletě všichni viděli, jak se k sobě mají a kromě toho už nechtěl jezdit domů. Tedy on nechtěl ani dřív, ale teď vrstvil výmluvu na výmluvu, až přišly také dny volna a prázdniny a… Ruki to znovu nedokázal. Prostě utekl z domova, sedl si do vlaku a našli ho až v Naganu, odkud ho otec kopajícího vlekl zase zpět domů. Tudy cesta nevedla a Hyde mu musel hodně domlouvat, aby mu vysvětlil, že takhle ho vyrazí i z téhle školy a vzhledem k jeho věku už by Reitu taky nemusel vidět. Ruki se trochu uklidnil, ale rodičům už bylo jasné, že se tu děje něco, o čem nemají ani ponětí a pak to všechno prasklo. Počíhali si na něj. Úplně sprostě. Ty věčné víkendové brigády jim asi připadaly podezřelé, takže ho od školy prostě sledovali a vyhmátli si ho u Reity doma. To byl kravál, že to bylo slyšet přes tři ulice. Ruki zarytě zapíral, rozhodně nepráskl nikoho ze školy, že mu v tom pomáhal, jinak by snad hrozily i žaloby personálu a vyhazovy, ale těžko vysvětlíte otci, který je už tak pedant a puritán, že chodíte se svým učitelem tělocviku, když je vám sedmnáct a doma už se nemíníte ani ukázat, i když máte před sebou ještě čtyři roky do plnoletosti. Všechno byl problém. Rukiho povaha, povaha rodičů, reputace rodiny, pohlaví jeho miláčka, jejich věk, Reitovo zaměstnání… Ta první hádka nedopadla vůbec dobře, málem ho odvezli i ze školy, aby Reitovi nebyl moc blízko… teď se otočil rok a… vůbec to nebylo lepší. Otci jenom došlo, že si to Ruki nerozmyslí, že z toho nevyroste a kdykoliv se k sobě dostali alespoň na délku telefonních vln, bylo patrnější a patrnější, že i když je Ru jedináček, skončí vyděděný. Jeho máma kvůli tomu pořád bulela a Ruki na ni křičel, že ho citově vydírá a domů stejně nejel. Byl příšerný syn a nebylo mu to líto. Nakonec to s ním vzdali, odřízli mu přívod peněz, na které byl zvyklý a i když mu platili školu dál, bylo to asi tak všechno, co od nich ještě mohl čekat. Bylo mu to jedno. Dokud měl Reitu, bylo mu to všechno úplně jedno, i když po mámě v noci občas tajně brečel. Prázdniny musel strávit převážně doma, kde spolu navzájem stejně nemluvili a bylo to všechny jenom utrpení, ale ty měl právě za sebou a první volný víkend se hrnul rovnou k Reitovi, do domku, který koupil a kde bude jednou bydlet taky. Už brzy. Dneska ho tu vyložil Aoi, který jel z práce rovnou pro Akiho a sami mířili na víkend v jednom pěkném domku, kam se chtěl Ruki taky podívat. Ještě mu zamává a pak už si najde klíče, aby si odemkl. Do nosu ho okamžitě praští smrad něčeho spáleného a přijde mu, že je v domě i nějaký kouř. 

"Tys opravoval motorku v obýváku?" Zařve do nitra chodby místo pozdravu, zahodí batoh a málem se neubrání, aby mu skočil rovnou do náruče. Přijde mu to jako tisíc let, co ho neviděl! Jenže nesmí, Reita by zahodil hole, upadl a byl by zase průšvih. Konečně ho najde v kuchyni, kde nemůže uvěřit vlastním očím. 

"Tys vařil? To se divím, že nehoří..." Zvedá pokličku, než ji odhodí taky a vrhne se mu kolem krku. Konečně sami! Ani ve škole, ani na výletě, ani v nemocnici, ani doma, prostě s ním a sám. U nich doma!!! Ru už najednou vypadá jako dočista obyčejný kluk. S tím, jak přišel o své bohaté zázemí byl rád, že měl nakoupeno plno oblečení ještě před tím, než se to stalo, ale to už mu bylo taky jedno. Kdyby o Reitu přišel… ne, to se nikdy nestane. 

Reita

Zrovna se chystá usednout na gauč, když se ozve Rukiho volání z chodby. Dojde mu, že berle nechal u kuchyně. Zkazil by si tím úplně překvapení a tak se rychle přesune právě tam, aby se částečně opřel o linku a částečně o jednu z nich. Rozhlédne se po kuchyni a dojde mu, že tu asi není zrovna takový pořádek, jak by měl být. Spálený hrnec stranou, rozházené krabičky od jídla a hrnek od kafe z rána o kousek dál...+Dobře, hospodyně ze mě asi nikdy nebude. Neměl jsi pravdu, Tet-kun.+ Proběhne mu hlavou, protože Tetsuya si zrovna s ním servítky nebral, ale Rei si z toho příliš hlavu nedělal. Teď by to neřekl a asi by ho poslal do garáže.

"Hm, ne tak úplně, ale vlastně by se to tak dalo brát." Křikne na něj zpátky a už se malinko pochechtává. On opravoval motorku a u toho vařil. Ne, dvě věci najednou asi dělat nemá smysl. U něj rozhodně. Nejradši by ho popadl a...no věděl by hlavně o jedné věci, kterou by nejradši první udělal, jak moc rád je, že ho vidí. Bez něj se mu doma úplně nelíbilo a dost často vzpomínal na dobu, kdy byli společně ve škole. Na samotku nezapomene už nikdy.

"Jo, já se divím taky, ale moc k tomu nechybělo." Sdělí mu, jak kdyby to byl původní plán a sleduje, jak nahlíží pod pokličku.

"Tajemství..." Nedořekne to, protože už má Rukiho kolem krku.

"Šéfa kuchyně." Zavrní mu do vlasů a musí si připomínat, že se musí opírat o berli a částečně i o linku. Přece ještě nemůže pořádně stát na nohou.

"Ahoj, Ru-chan." Pozdraví ho tiše, když ho několikrát líbne do vlasů a pak se mírně odtáhne, aby ho mohl políbit. Chtěl jenom krátce, určitě musí mít hlad. Nějak to však zvrhne a jeho polibek se stane mnohem hlubším a naléhavějším. Jednu paží ho svírá kolem pasu a než se Ru naděje, už si ho usazuje mezi ten nepořádek na linku. Díky berlím jeho svaly dost zesílily a nedělá mu problém ho zvednout i jednou rukou. Vždyť skoro nic neváží.

"Hm, tak už mám uvařeno. Možná spíš zákusek jsem připravil." Dobírá si ho trošičku, protože pro něj je Ru rozhodně dost sladký a hlavně, když se vzteká. Že by ho trochu pozlobil? Možná za chvilku.

"Mám se tě ptát, jak bylo ve škole?" Nadhodí první téma, kterého zajímá. Tak rád by se tam vrátil. Neví, jestli to kdy bude možné, po tom, co všechno se tam stalo a rozhodně není ve stavu a nejspíš ještě chvíli nebude, aby zas mohl normálně běhat, ale...Třeba jednou...Ano, práce mu hrozně chybí, vždyť pro ni tak dlouho žil. A teď žije pro Rukiho, každý den, každou minutu.

"Mám pro tebe překvapení a ne, nic spáleného to není." Už se hezky opírá mezi jeho stehny a probírá se prameny, aby si jeho pořádně užil.

"Ale první by ses měl najíst, určitě máš hlad." Kývne hlavou k jídlu na stole. Překonal se a dal to alespoň na talíře, když už to nevařil.

"Doufám, že ses ve škole pořádně vyspal." Pozvedne nepatrně pravé obočí a v očích se mu blýskne.

"Celý víkend tě totiž moc vyspat nenechám." Slíbí mu bez váhání, protože se stydět rozhodně nezačal.

"Jo, málem bych zapomněl, mám pro tebe dárek, je vedle na pohovce. A ne nebalil jsem to já, takže to vypadá celkem slušně." Zazubí se na něj a aniž by si to uvědomil, jeho dlaň už se posunuje po Rukiho stehně výš a výš. Asi v polovině týdne dorazila ušitá kombinéza na motorku pro Rukiho. Nebyla to levná záležitost, ale něco z pojistky zbylo. K tomu samozřejmě i helma. Úplně nedomyslel, když ho na tu linku vysadil. Má pocit, že to nevydrží ani vteřinu, než z něj začne ty hadry rvát dolů.

"Já si myslím dám studenou sprchu, možná po hlavě do bazénu." Protočí sám nad sebou očima v sloup.

"Asi to s rozbalováním nevydržíš tak pět až deset let co?" S hranou nespokojeností si mlaskne.

"Jo já vím, jsem nenapravitelný, nadržený a až moc zamilovaný." Odkývá si to sám bez váhání.

"Naprosto nesnesitelně paličatý, což poznáš za chvilku a na mou obhajobu, jsem tě týden neviděl." Zakončí to, než se nakloní a líbne ho na rty.

"Chyběl jsi mi, víš." 

Ruki

"Ahoj Rei-chan." Oplatí mu pozdrav s úsměvem, zatímco cítí Reitův nos ve svých vlasech. Trochu zakloní hlavu, aby mu při polibku mohl vyjít vstříc svými rty a tiše, překvapeně vydechne do jeho rtů, když ho Rei vysadí na linku. Uzvedne ho jednou rukou jako nic a ještě u toho drží balanc, jako by s nohama nikdy nic neměl. Rukiho to zahřeje u srdce, protože Rei vypadá s každým dnem líp a líp a spokojeně se usměje, když mu Rei řekne, že právě dorazil jeho dezert. Dlaně má položené pořád kolem jeho krku a teď ho mimoděk šimrá konečky prstů na pokožce, která je pod tričkem vidět. Při otázce na školu se okamžitě ušklíbne, ale od té doby, co jsou zase spolu, se doopravdy snaží, aby dodržel slib, který jednou Reitovi dal. Že bude inženýr a vystuduje tu školu v Naganu. Učení mu nešlo zase tak samo, i když nebyl hloupý, takže má před sebou obrovský kus práce, ale rozhodně nechce, aby měl Reita hloupého a nevzdělaného přítele. 

"Mnohem víc by mě bavila, kdybych tam nemusel přespávat a mohl bych jezdit sem." Jenže to nejde, to vědí oba dva. Je to podmínka školy, že musí být zavřený tam a už takhle to v jednom kuse obcházejí pod nejrůznějšími záminkami a jen díky protekci pana ředitele. Kdyby tam Reita alespoň mohl být s ním… Přes rameno se mu podívá ke stolu, kde je naservírovaný oběd a usměje se. Zase vrátí pohled k jeho očím, ale už vrtí hlavou, že jíst teď rozhodně nebude. Nejdřív to překvapení! Už už by seskakoval z linky a šel ho hledat, kdyby se nezačal smát Reitovu prohlášení o spánku. 

"Jasně, že vyspal, co jiného bych tam taky dělal?" Zeptá se ho tónem, který jasně říká, že to je přece samozřejmost, ale tváře mu i tak trochu zčervenají. Vnímá až příliš dobře, jak se Reitovy dlaně posouvají po jeho nohou nahoru a stejně s tím cítí i vzrušení, které se vkrádá do jeho těla. Jeho oči měknou pořád víc, když poslouchá jeho krásné vyznání a nakonec se tiše rozesměje. 

"Ty už po hlavě rozhodně nikdy nikam neskákej, jo?" Broukne, oplatí mu políbení a pak jemně zatlačí do jeho těla, aby ho přiměl udělat krok vzad. 

"Taky tě miluju, víš?" Řekne mu upřímně, seskočí z linky a už se hrne k pohovce. Ta krabice je teda pořádně velká. 

"To asi není šťěňátko?" Ozve se ze svého místa, protože už klečí před pohovkou a dobývá se dovnitř. Ten souboj chvíli trvá a na okamžik to vypadá, že vyhraje krabice a on poprosí Reitu, aby to udělal za něho, ale nakonec z papíru vytáhne krabici, ve které je helma a po ní taky to oblečení. Ví moc dobře, na co se dívá a jeho hlavě pomaličku dochází, že to je pro něj. Už jen ta velikost. Viděl něco podobného u Reity v garáži, ale… nechápavě se po něm ohlédne. Chce, aby teď na jeho motorce jezdil místo něho? Na to nemá odvahu! Sedne si na ni a rád, ale jedině za něj, sám ani omylem. 

"Rei-chan…?" Splyne mu ze rtů zaskočeně a dojatě, ale zároveň je znát, že ještě nepochopil, kam Reita tím dárkem míří. 

"Mám si to zkusit? Nebudu vypadat jako pitomec? Podobné věci sluší jenom tobě." Zrovna převrací v rukou lesklou helmu, narazí si ji na hlavu a se zazubením se po něm znovu ohlédne. V další vteřince už stojí a začne spontánně odhazovat kalhoty s úmyslem nasoukat se do kombinézy. Všechno to voní kůží. Kolik to muselo stát, to radši ani nekomentuje. Měl mu dát něco pořádného, dokud ještě měl z čeho… 

Reita

Nenechal by se dlouho pobízet, kdyby ho Ru neodtlačil od sebe. Je to strašné nevidět ho celý týden. Z druhé strany se na něj o to víc těší. Celou duší a no...i tělem, to si nebude lhát do kapsy. Jenže by taky přišel o jeho výraz, až to překvapení uvidí, protože by z té postele nevylezli, možná až v neděli, kdy by musel zpátky do školy. Tohle je hrozné dilema, je rád, že si nemusí vybírat, to by prostě nezvládl. Usměje se vřele, když vidí, jak se žene do obýváku, aby si dáreček hezky rozbalil. +Já bych taky rozbaloval.+ Povzdechne si v duchu, ale vydá se za ním. V polovině druhého kroku se zarazí a vrátí zpátky. Zapomněl totiž....No jo berle.. To by mu taky mohlo být hned jasné a to nechce. Užije se jeho výraz, až mu to ukáže a řekne. Anebo mu dá pár facek, že mu to neřekl dřív. U Rukiho je holt všechno možné, asi by se měl připravit na všechny možnosti.

"Doufám, že mě taky miluješ." Opoví mu, aniž by ho mohl slyšet a hraně se dobelhá až k němu. Ty měsíce tréninku tomu dodávají věrohodnosti. Nikdy by neřekl, že je za ně rád ale teď se mu dost dobře hodí.

"Hm, nemá to díry na vzduch, to už by nebylo moc akční štěňátko." Tohle by asi nic živého dlouho nevydrželo, když si uvědomí, že ta krabice tady leží od poloviny týdne. Ochránci zvířat by mu dali, že si to vůbec představí. Koutky se mu tlačí nahoru, když vidí Rukiho zmatení. Asi trochu čekal něco podobného.

"Doufám, že se ti líbí, možná by sis vybral jinou." Pozvedne nepatrně obočí a ani nemusí kývnout, aby si to Ru začal zkoušet. Strčí si berle pod paže, když si nasadí helmu, zvedne mu sklo a líbne ho na špičku nosu. 

"Vypadáš naprosto dokonale. Prostě sexy." Ujistí ho, že se mu i v té helmě neskutečně líbí.

"Bude ti to na krásce hrozně slušet." Doplní ještě kompliment, než se zarazí, protože Ru už se začíná svlékat.

"Uhm, tohle jsem úplně nedomyslel." Broukne si pro sebe a mírně polkne. Nemá vůbec žádné sebeovládání, to už ví. A má se koukat, jak se převléká? No výborně, tohle nedá.

"Víš, ono to překvapení má ještě druhou část, ale...Já si teď nejsem úplně jistý, že se k němu dopracujeme." Decentně si odkašle a jeho oči nepokrytě sjíždějí k Rukiho pozadí, které se souká do kombinézy. Měl by se modlit, aby mu byla akorát, podobné věci se šily na míru a on to jen odhadoval. Snad si jeho míry dost dobře okoukal a jestli ne, bude na tom muset zapracovat. Bude na tom pracovat hodně rád.

"Teď mi dej minutku, za chvíli jsem u tebe." Překoná sám sebe, ale po zadku ho přece jen plácne a pak pohladí, než se odbelhá vedle do pokoje. Tam má nachystanou svou kombinézu, do které se oblékne. Berle nechá hezky opřené o stěnu, snad si je nechá jako památku, než se vydá zpátky. Přede dveřmi se nadechne, napočítá do pěti a vejde za ním do obýváku.

"Něco jsem ti slíbil a já své sliby plním, i když mi to trochu trvalo. Gomen." Omluví se mu upřímně a rozpřáhne ruce, v gestu, tady mě máš. 

"Sice trochu kulhám, ale to se taky dotáhne do konce. Už jsem malinko potrénoval a jde to, takže můžeme vyrazit. Vím o jednom místě, kde nás nikdo nebude rušit. Už se hrozně těším, až se mi budeš muset lepit na záda." Zazubí se na něj a přemýšlí, jaká reakce přijde. Ještě taky může na příští návštěvu přijet s monoklem. Při té představě a poznámkách ostatních se málem rozesměje.

"Uhm, jen mě napadlo, jak bych vypadal jako oběť domácího násilí, až mě zabiješ, že jsem ti to neřekl dřív." Klidně mu práskne, co se mu honí hlavou jako takové malé rýpnutí. No jo, má absťák, když je tu celý týden sám. S ním si ještě Ru užije, než se vrátí do práce. 

Ruki

"No já..." Vydechne a převrací kůži v rukou. On by si asi nevybral žádnou. Myslel si, že si za něj naskočí jen tak, v džínách a teniskách a projedou se a podle téhle výbavy to vypadá, že na tom pojedou kolem světa. Jenže jakmile si to pomyslí, ta myšlenka se mu hrozně zalíbí. Pro sebe se tajemně pousměje. Jestli se mu to bude líbit, později mu navrhne, na co by mohli šetřit, aby si jednou splnili přání. Chtěl by s ním dělat úplně všechno, objevit celý svět. Spokojeně se usměje, když mu Rei řekne, že mu to v té helmě moc sluší. Jakmile se začne převlékat a uslyší za sebou jeho komplimenty, ohlédne se s jiskrami v očích, ale dál pokračuje v soukání nohy do kombinézy. 

"Minutku?" Zazubí se, když se otočí čelem k němu. Nohy už má v kombinéze a snaží se ji dostat na tělo. 

"Ty si chceš odskočit beze mě, že jo? Abys vůbec mohl chodit." Dobírá si ho, než ho Rei plácne po zadku a odejde. Ruki si marně láme hlavu s tím, co tam dělá tak dlouho, jestli opravdu tamto a jestli by se neměl zase svléknout a jít mu pomoct, ale tou dobou už je oblečený celý a nakrucuje se před zrcadlem. Je mu v tom hrozné horko, ale kupodivu mu to dělá docela hezkou postavu a padne mu každý centimetr, který dokonale kopíruje jeho tělo. Když si nasadí i helmu, vypadá jako profesionální závodník a to se mu vážně líbí. Zase si ji sundá a v tu chvíli za sebou uslyší pohyb a pak i Reitův hlas. A když se po něm ohlédne, má pocit, že bude svoje ústa lovit po zemi ještě večer. Reita tam stojí prostě jenom tak, bez berlí a v kombinéze. V té, ve které ho viděl tenkrát a ve které mu to tak strašně slušelo a sluší zas. Chvíli mu to celé vůbec nedochází. On chodí bez opory? On už byl jezdit??? Odloží poslepu helmu stranou, ale Reita se začne něčemu chechtat a on vůbec neví čemu. Trochu na něj přivře oči, než přijde vysvětlení a pořád neví, jak s tím celým naložit. Je neskutečně šťastný, že ho tak vidí a zároveň má chuť po něm tu helmu hodit. Nakonec prostě vykročí k němu a jakmile překoná tu vzdálenost, prostě mu skočí do náruče s rukama kolem jeho krku a nohama kolem jeho boků. Málem mu to ta kombinéza nedovolí a skoro u toho Reitu porazí a odešle ho tak zpět pro hole, ale oba to ustojí. Nelíbá ho, prostě se k němu tiskne jako by ho tisíc let neviděl. 

"Ty pako… ani nevíš, jak jsem šťastný, že už ty klacky nepotřebuješ. Ale co kdyby ses zase natáhl?!" Mírně se oddálí a vlepí mu na oko pohlavek, až mu počechrá vlasy. Pak teprve přitiskne rty na jeho a je to dlouhý a procítěný polibek, než je ochotný slézt z něj dolů. Ruku v ruce s ním pak vyjde před dům a do garáže, kde je zaparkovaný ten jeho trhač asfaltu. Rukiho z toho brní v celém žaludku. 

"Co když mám asi strach?" Nejistě se na Reitu podívá a víc sevře jeho ruku. Najednou už není tak odvážný, ale… na tohle se přece celou dobu těšil. Jakmile ale nasednou a Reita nastartuje, ucítí mezi stehny tu neskutečnou sílu a jeho tělo zaplaví vlna adrenalinu. Skutečně nalehne na jeho záda, ale než vyjedou, ještě mu stačí něco říct. 

"Na tohle jsem čekal celičký rok, od té tělocvičny. Objedeme na ní svět, jo? Úplně celý. Sami dva." Ví, jak moc pro Reitu jeho motorka znamená a co kvůli ní měl v bývalém vztahu. Tohle ale doopravdy chce. Za ně za oba. 

"Miluju tě, ale už práskni do koní."

Reita

"Já právě můžu chodit, zatím." Připojí poznámku, když na něj kouká z druhé strany pokoje. Ruce má pořád trochu od těla a neodpustí si těknou očima k té helmě, jakoby čekal, kdy proti němu poletí. Jen se lehce usmívá a koutky mu ještě stoupnou, jakmile se pohne k němu a nakonec mu skončí v náruči. Udělá krok dozadu, ale nemá problém to ustát. Vážně poctivě trénoval, dával si zabrat a možná i víc, než by měl, ale jeho úsilí se vyplatilo. Je rád, že nedostal do nosu a že má Rukiho v náručí a může si ten pocit užít. Nesnášel vědomí, že je jen mrzák a těžce nesl, když se o něj Ru musel starat. To on se měl starat o něj a ne obráceně. Několikrát ho líbne do vlasů a tiskne k sobě, nejradši by ho nepouštěl už nikdy. Krátce se uchechtne, když přijde i menší výčitka.

"Nooo." Protáhne nenápadně, ale přitiskne ho víc k sobě, aby mu nepřistála další.

"Já se vlastně jednou natáhl." Práskne na sebe.

"Ale jen malinko a nic se mi nestalo." Culí se jako malý kluk, než Rukimu oplatí polibek a pak ho pustí na zem. Stejně musí brzo vyrazit, aby dokončil všechno, co si pro něj připravil. Vyjdou před dům a po Rukiho obavách si ho přitáhne za pas k sobě.

"Se mnou nemusíš. Věř mi." Líbne ho na tvář. Zamává sousedce, která jim pohoršeně hrozí a usadí se na motorku. Počká, až se uvelebí i Ruki, donutí ho víc jej obejmout a ohlédne se.

"Já na to čekal od té doby, co mám papíry. Až jednou svezu někoho, koho budu milovat a on bude spokojený. Moc si přeju, abys byl." V jeho očích se láskyplně rozhoří. Cesta kolem světa? To by snad nikdo jiný vymyslet nemohl.

"Hm to zní jako plán na příštích pár let." Prohodí jako první s naprosto spokojeností.

"To je vážně skvělý nápad. Proletíme ho celý, zastavíme se vždycky jen na chvíli a pojedeme, až budeme chtít. Jen my dva." Prohodí, než si helmu nasadí a s krátkým pozvednutím předního kola a hlasitého řevu motoru vyrazí. Jakoby jízda odrážela jeho absolutní nadšení. Cesta trvá asi hodinu, než musí opravdu zpomalit a projet městem. Užil si ji opravdu, ale nejvíc až ve chvíli, kdy ho přestal Ru křečovitě svírat a pořádně se uvolnil. Pak tomu pořádně šlápl na krk a doslova letěli zatáčkami. Má jasný cíl a tím je jedno jeho oblíbené místo kousek od Joetsu. Je tam krásný výhled na moře a pohodlná tráva, na kterou se můžou rozvalit i bez deky. Zastaví kousek v trávě, aby tam odstavil motorku, stáhne helmu a rozepne kombinézu nechávajíc spodní část spadat od pasu. Vezme Rukiho za ruku a vede ho s sebou, než se zastaví. Podívá se do dáli a pak zpátky na něj.

"Už nás vidím, jak křížíme celý svět. Budeme dělat, cokoliv budeš chtít." Řekne mu s hřejivým úsměvem, než ho stáhne k sobě na klín do trávy.

"Práce pro mě byla vším. Tak dlouho jsem si myslel, že je to ten největší smysl života. Je to důležité, ale hlavní je najít smysl v někom, s kým chceš strávit zbytek života." Odmlčí se na chvilku, když ho zlehka líbne a pak si opře bradu o jeho rameno.

"Já ho našel. Asi jsem to věděl hned, jak jsem tě viděl, víš? Bez tebe nejsem nic, neznamenám vůbec nic. Uzdravil jsem se jen kvůli tobě." Koutkem oka se na něj podívá a líbne jej ze strany na šíji.

"Půjdu za tebou, kam jen budeš chtít Ru." Ano, i na kraj světa, je mu to jedno. Sáhne do kombinézy, odkud vyloví malou krabičku. Vypadá hezky, ne nějak přehnaně.

"Nepotřebuju slyšet, jestli si mě za pár let vezmeš nebo ne, zeptám se tě znovu a s plnou parádou. Jen musíš vědět, že si nedokážu představit nikoho lepšího, s kým bych chtěl tak moc být. Teď už se o tebe postarám." Slíbí mu a pak mu jemně otočí tvář, aby ho mohl dlouze políbit.

"Arigato za všechno, Ru-koi, hlavně za to, že jsi." Šeptne mu do rtů, než ho s blýsknutím v očích začne pokládat do trávy. Nic je nedokáže vyrušit a domů je vlastně vyprovodí až východ slunce nad vlnící se mořskou hladinou.