Boogie x Reita (Aoi, Ju-ken) - Víš, tady se neodmlouvá. - Část 4.

(Aoiho dům)

Reita, Ju-ken

Ju se zvědavě nakloní, aby to Boogie měl blíž. Opravdu chce slyšet, co se mu prohání hlavou a věří, že se mu to bude líbit. To ale netuší, jak moc. Už jenom ta první věta ho nutí pořádně se nadechnout a zavřít na chvíli oči.
"Boo-chan." Zamručí potichoučku, aby ho slyšel jen on a je z něj dokonale v pasti. Ale má, co chtěl. Řekl si o to sám a rozhodně si nestěžuje. A pak přijde ještě druhá část jeho odpovědi a teď už opravdu tiše zaúpí jako raněný medvěd. Tohle mu nemůže dělat, ne v případě, kdy mu sedí na klíně. Jak tohle má jeden vydržet? Podvědomě mu tiskne dlaní bok ale ne příliš a bez přemýšlení jí sem tam vystoupá kousek výš a zase zpátky. Má sto chutí, vzít ty dva návštěvníky za límec a prostě je vyhodit za dveře. Stačí mu klidně jen půl hodiny, to zvládne.
"Ty ani netuší, co to se mnou dělá." Prozradí mu tiše a nenápadně zapluje dlaní pod triko, aby si alespoň doteky vychutnal jeho hebkou kůži.
"No, možná už to…víš." Decentně si odkašle, než se rozesměje, protože už se to v jistých partiích trochu projevuje. V jeho přítomnosti tohle prostě kontrolovat nedokáže, i kdyby stokrát chtěl a po takové provokaci... A pak proč se z něj můžou všichni zbláznit. No, on to ví až moc dobře. Toho panáka mu ovšem klidně podá. Dokud je sním doma, ať si bez váhání dá. Však on ho přece zvládne a rád.

Rei na chvíli skloní pohled dolů, aby si pořádně promyslel, jak daleko tuhle provokaci nechá zajít. Dává mu zatím dost prostoru ale to se brzo změní. Aoi si hraje s ohněm, nebude trvat dlouho a ukáže mu, kam je on sám ochotný dojít. Jemu tolik nezáleží na tom, kde je a kdo by ho mohl vidět. I nějakou tu poznámku Ju-kena přežije, i když ten teď vypadá, že má svých starostí dost. Pomalu se zvedne ze svého místa a gratuluje si, že to zvládl bez sebemenšího škobrtnutí. Už začíná tušit, že má něco vypito. Místo toho, aby ale odešel třeba na záchod, si stoupne před Aoiho a skloní se k němu, opírajíc se dlaněmi o jeho stehna to dost vysoko.
"Řekl bych, že tady." Těkne očima ke svým dlaním a stiskne jeho stehna, jen však krátce. Pohlédne mu opět do očí a pozvedne pravý koutek.
"Aha, ty jsi měl na mysli něco jiného. Jak mi to nemohlo dojít." Snaží se ho dostat víc do úzkých. Musí si věřit a doufat, že to na Aoiho zapůsobí tím správným způsobem.
"U mě v ložnici už jsi byl, Aoi-chan." Mluví tiše, když se pomalu přiblíží k jeho uchu a krátce do něj vydechne. V jeho hlase však není poznat, jak moc je pro něj celá situace vzrušující o to víc, když tady nejsou sami a ví, že si nemůže dovolit příliš.
"Ale pořád jsi neviděl mou novou, velmi oblíbenou místnost. Už je dokončená a čeká jen na tebe." Odmlčí se krátce, když poposune ruce, ještě o kousek výš.
"Když budeš hodný, vezmu tě tam. Dostanu z tebe mnohem víc, než minule a ty to víš." Oznámí mu tiše, než se narovná a doje ke stolu pro ono jídlo, které mu přislíbil. Cestou do sebe otočí další sklenku, protože potřebuje uklidnit sám sebe. Jinak za své chování neručí.+Taky bys mohl být míň sexy.+ Obviní ho v duchu ale není to jen o tom. Působí na něj celou svou osobou a samozřejmě i povahou. Přímo vražedná kombinace.
"Nezabil, musel by se naučit ovládat." Odtuší směrem k hrdličkám a míří svými slovy na Ju-kena.
"Možná bys koukal, jak se to Květince bude líbit." Rýpne si do nich trochu, než jim ukradne tác s jednohubkami. Pár jich tam ještě zbylo.
"No co, tak mě baví se o něj starat." Ušklíbne se na Reitu a Aoiho Ju, který očividně nechápe, co by na tom mohli vidět.
"A není…vůbec není tak…" Uvede všechno na pravou míru a přitiskne majetnicky Boogieho k sobě, když zopakuje gestu rukou, které udělal Aoi. Nutno dodat, že u toho vypadá víc, než komicky a sám sobě se upřímně zasměje.
"Hleď si svého." Vypakuje dobrácky Reitu, aby náhodou Boogieho nezkoušel lanařit na podobné věci. Ještě by se musel něco na stará kolena učit. To tak. Trhne očima k Boogiemu a propálí ho pohledem, jak kdyby se snažil odhadonut, jestli by ho to mohlo zajímat.
"Nebo se pletu?" Zeptá se tentokrát on a mírně u toho pozvedne obočí. Boo je v rozverné náladě, možná by z něj mohl dostat mnohem víc, než by kdy čekal.
"Nějaké netušené choutky, o kterých bych měl vědět?" Teď si ho tak trochu dobírá a u toho mu v očích pobaveně jiskří.  Na jednohubky už si ani nevzpomene.
Za to Rei o nich ví, až moc dobře a jednou z nich míří rovnou k plným Aoiho rtům.
"Jen jez." Pobídne jej a u toho pozoruje jeho oči a následně i rty. Už chce moc vidět, jak si to sousto převezmou, tedy jestli to vůbec udělá. Sám si zatím postupně dolévá panáky, jak kdyby se celou jeho přítomnost snažil přepít. Samozřejmě ho k tomu trochu hecuje Ju-ken ze svého místa, který co chvíli zvedá skleničku a na něco připíjí. S ním to asi tolik nezamává s tím, jak je obrovský. Rei toho však příliš nenaspal a snažil se většinu noci promenádovat po clubu, aby si pořádně obhlídl terén. Pořád byl ještě nováčkem a rozhodně jím nechtěl být dlouho. Alkohol v lahvi, kterou má u sebe pomalu mizí a o to víc se naklání k Aoimu a šeptá mu do ouška.
"Tak ještě načneme tu druhou ne?" Ozve se hlas Ju-kena v jejich blízkosti, když na chvíli pustil Boogieho ze svého klína a donesl Reitovi další lok. Je to jiný druh a ten se mu začíná stávat osudným.
"Myslím, že jsem skončil." Už mu skoro nejde rozumět a u toho se pochechtává. Zády se opírá o zeď u postele.
"Je na čase jít domů." Pokusí se zvednout, ale svět se s ním zatočí a kecne si zase zpátky zadek, málem u toho skončí na zemi.
"Ještě posledního, na cestu." Pokračuje ve svém nalévání Ju, který se bude zítra královsky bavit, až ho potká v clubu, počítá, že mu bude hodně špatně.
"Tak ale posledního." Varuje ho Rei a vidí ho už minimálně třikrát.

Boogie, Aoi

Boogie uslyší svoje jméno a jen pokrčí rameny, že to prostě řekl, když Ju-ken tolik chtěl. U toho se culí jako školačka. Při tom zaúpění se mu podívá do očí.
"Promiň, ptal ses." Hlesne s úsměvem a když mu Ju-ken řekne, jak to na něj působilo, polije ho další horko. Ano, už to taky cítí pod vlastním zadkem, jenže už jí taky slušně má, takže nějaké odpoledne je kompletně zapomenuté. Na vzdálenějším boku od kluků ucítí pod trikem jeho ruku na nahé kůži, jenže když se na ně podívá, Rei zrovna stojí, stíní jim výhled a očividně se věnují sami svým věcem. Vrátí tedy pohled zpět k Ju-kenovi a s dalším záklonem hlavy kvůli panáku, mu málem spadne z klína dozadu. Hrozně se u toho lekne, ale vzápětí se hlasitě rozesměje. Když se Rei začne zvedat, Aoi ho jen zvědavě provází pohledem, ale ani v nejmenším nečeká, že se mu opře o stehna a skoro se nosem otře o jeho. Zaskočen zamrká, když mu oplácí pohled a kmitne pohledem dolů na jeho ruce, které ho pálí do stehen.
"To není pravda... byl jsem u tebe v práci." Odmlouvá mu a ano, kluci by je mohli slyšet, ale i on si všiml, že si zrovna něco špitají, zaujatí sami sebou. Na oušku ucítí jeho dech a mírně se zachvěje, ale zase se mu podívá do očí. Takže ho zve do práce, ne k sobě... A už je zase tam, kde byl, když přišel. +Jsem pro tebe výdělek, lákáš mě zpátky, nic víc...+ Pomyslí si. Je krásný, dostal s ním všechno, ale o tomhle rozhodne jedině on sám, nikdy ne Reita. Nic na to neřekne, jen se mu odrazí v očích, že tohle tak úplně slyšet nechtěl. Jenže s tou hladinkou, kterou Rei očividně má už si toho stejně určitě ani nevšimne. Pak se však přesune pozorností k ostatním dvěma klukům a pobaveně sleduje, jak stejně přiopilý Ju-ken hájí Boogieho čest. Kluci toho začínají mít dost a to se jenom sedí a konverzuje. Vlastně se o nich ani nic nedozvěděl a oni se neptali jeho, ale možná je to dobře. Vždycky je to divné, když jste ten jediný, kdo zůstává střízlivý. Boo skoro nadskočí, když se ho Ju-ken na přímo zeptá, jestli by něco podobného chtěl zkoušet a oči se mu rozšíří.
"Ju-chan, já jsem ještě nedávno vůbec netušil..." Málem tady na plnou hubu řekne Co je to sex, ale včas se zarazí a honem se po nich podívá. Následující hodinka se nese v duchu popíjení, věčných přípitků na to, že je země kulatá, na to, že se potkali, na to, že mají všichni rádi kluky, protože jsou lepší, než holky.... Aoi čím dál obtížněji odráží útoky jednohubek i nalitých panáků a když se Rei málem skácí na zem, je mu jasné, že ten odsud sám neodejde. Ten už totiž nikomu nenadiktuje ani svou adresu. Snaží se jí z něj vymámit, ale nedozví se nic. Nikdy by ho nenapadlo, že zatím žádná neexistuje. Vlastně tohle netuší ani Boo, ten nákup mu dneska vůbec nedošel. Aoi by ho tady mohl nechat, ale kde? A navíc... nemůže ho vzít domů, jeho syn... ale má velký dům. Řekne, že je to kamarád... Nemůže ho vzít domů!!! Nemůže vědět, kde bydlí, to nejde. O třicet minut později sedí oba dva v cabriu, kam ho dovlekli s Ju-kenem, zatímco se Boo bavil pomalým tancem na rychlé písničky a doufá, že když je kolem tolik čerstvého vzduchu, Rei mu nepozvrací sedačky.

Reita

Rei usnul, ani neví jak a kde. Vlastně si pořádně nepamatuje, co se stalo tak poslední půl hodiny. Za to může Ju-ken, že tak dopadl. Ať se tvářil jakkoliv, nebyl zvyklý na podobné dávky alkoholu a nechal se prostě ukecat a to by se mu stávat nemělo. Rozhodně si na druhý den pěkně vynadá, protože k tomu si pozval Aoiho a dopadlo to takto. A bude to o to horší, že ho odvezl a k tomu k sobě domů. Může mluvit jen o štěstí, že má dost dobrý žaludek a to auto mu opravdu nepozvracel. Už tak se ráno propadne hanbou a ještě k tomu něco podobného…asi by se odstřelil na místě. Vůbec není schopný odhadnout, jak dlouho spal ale pomalu se začíná probouzet a rozhodně to není nic příjemného. Jazyk se mu lepí na patro a už od prvního okamžiku pocítí, jak moc jeho žaludek dostal zabrat a taky hlava! Pokusí se otevřít oči ale víčkům se od sebe vůbec nechce. Nechá je tedy ještě chvíli tak a snaží se popřemýšlet, co všechno se včera ještě stalo. Poslední, co si pamatuje je první panák z nové lahve a pak už jen záblesky, které mu vůbec nedávají smysl. Červené auto, mohlo to být možná nějaké soukromé taxi? Dlouze se nadechne a cítí zvláštní vůni povlečení. Tohle není postel v clubu. V tu ránu prudce otevře oči a vzápětí toho zalituje, i ten nepatrný pohyb dokáže zabodnout střep v jeho hlavě mnohem hlouběji. Pomalu a hodně opatrně se přetočí na záda a podívá se do stropu. Tohle určitě není club a on začne být vážně vyděšený, protože to není ani postel i Boogieho a Ju-kena.
"Do hajzlu." Okomentuje to po svém ale jen tiše, hlasitěji to prostě nejde. A pak se začne opravdu rozhlížet a hned je mu jasné, že tohle celé nebylo nejlevnější. Všechno je v tradičním stylu, jednoduché ale očividně dost drahé.
"Kde to…" Odpíská snahy mluvit a začne se pomalu zvedat, první jen na předloktí a pak i do sedu. V tu chvíli se s ním zatočí celý svět a jeho žaludek udělá tak tři salta.
"Ju, já tě asi zabiju." Vzpomene si na původce celého jeho stavu a přemýšlí, jestli náhodou nešel ještě někam pokračovat. Ani ve snu by ho nenapadlo, kde se nachází. Ale je nejvyšší čas to zjistit. S hrůzou si uvědomí, že na sobě nemá kalhoty ani triko. To všechno visí na věšáku na dveřích skříně.
"No ještě toho trochu." Promne si skoro nešťastně tvář a pokusí se vstát. Na nočním stoku zmerčí sklenici s vodou a to je jeho první cíl, po kterém se netáhne. Je to skvělé, osvěžující a následuje další pokus o pochod ke svým věcem. Natáhne na sebe ztěžka kalhoty, stejně jak triko a z kapsy vytáhne telefon, aby zkontroloval kolik je hodin. Jedenáct, no výborně. Přejde jako první k oknu, ze kterého vyhlédne a nestačí koukat na dokonale upravený dvorek. Tohle muselo stát jmění. Dlouho si dodává odvahy, než vyjde ze dveří. Snaží se být, co nejvíc potichu a odhadnout, kudy se má vydat. Zkusí jedny dveře, ale najde jen koupelnu. Potřebuje si nutně opláchnout obličej a trochu dát dohromady vlasy, které stejně i tak vypadají jak vrabčí hnízdo. Nechá to být, než se vydá na další obhlídku a konečně narazí na schody dolů. Mohl by se nenápadně vytratit a bude. To se mu však jen tak nepovede. Dojde až do velkého prostoru. Nestačí se ani rozhlížet, protože jako první mu padnou oči na Aoiho jak tancuje v kuchyni. Vypadá úplně jinak a přesto pořád stejně elegantně jako včera.+Do háje, takhle mě nemůže vidět a po tom včerejšku…+ Začne si hezky nadávat v duchu a pak konečně poposune oči kousek dál a uvidí dítě a zůstane na Aoiho syna nepokrytě zírat. Tak tohle by ho ani ve snu nenapadlo.+Má dítě…a ženu? Určitě. Do háje podruhé.+ A hned si připadá jako ještě větší idiot, v jakém stavu sem musel přijet nebo spíš ho Aoi dotáhnout.
"Ehm, dobré skoro poledne." Dodá si dost odvahy, aby vůbec promluvil a vypadá snad poprvé v životě dost nejistě.
"Já bych měl…hm poděkovat a …" Ukáže paží kamsi do neznáma vedle sebe, kde by možná mohl být východ.
"To se mi normálně nestává a..." Doluje ze sebe dál, ale oči mu pořád ujíždí k prckovi. U toho se rozpačitě škrábe ve vlasech na temeni.
"Máš syna?" Automaticky ho k němu řadí, i když je to skoro neuvěřitelné.
"Kolik mu je? Teda...už zmizím. Už jsem byl dost na obtíž."

 Aoi

Paní Ito se hodně divila, když se vrátil domů asi ve dvě v noci a táhl s sebou opilého kamaráda, nicméně mu i tak ochotně pomohla dopravit Reitu do postele a svléct ho. Vlastně se u toho dost nasmáli. Slíbil jí, že víkend jí nechá určitě volný a o synka i o dům se postará sám. Než se vysprchoval a převlékl, usnul asi na hodinu a malý Akio už se dožadoval krmení o čtvrté ranní. Pak ho nechal milosrdně spát skoro do sedmi a tím to skončilo. Synka v nejmenším nezajímalo, že byl tatínek celý den v práci a večer ještě na tahu, vypadal vesele a energicky a Aoimu nezbylo, než se s povzdechem uvést do provozu. Dům byl naklizený, takže snídaně proběhla v klidu a stihl u toho i ranní kávu. Pak se rozhodl zariskovat, nechat Reitu doma, i když ho vlastně neznal a vypravil se s malým na nákup. Když se vrátili, Rei pořád spal a on mu neskutečně záviděl. Nakonec se rozhodl pustit do vaření oběda i přes fakt, že Akio byl ještě na mléku a občasných zeleninových svačinkách. Oni dva taky budou muset něco jíst. Možná...? Rozhodl se udělat ramen, vydatný vývar, nudle, zelenina a vajíčko s masem, to by mu mohlo udělat dobře na žaludek. Touto dobou už má na sobě černé, volnější tepláky rovného střihu a na první pohled obyčejně vypadající černé tričko, i když i tohle nestálo málo a je to z kvalitních materiálů. Delší černé vlasy má prostě za ušima, žádný make-up. Synek si hoví v houpátku, kouká na něj z místa na koberci poblíž vnitřního jezírka s kapříky a novou osobu moc neregistruje. Mnohem víc ho zajímají věci, které jsou k jídlu, ale nejsou pro něj nebo dětské písničky v televizi. Aoi se překvapeně ohlédne od hrnce, když se Rei konečně objeví dole a pozdraví. Přestane s mícháním a maličko pobaveně ho poslouchá, zatímco si prohlíží jeho gesta a nejistý výraz. Je roztomilý, když je vyvedený z míry. Od té doby, co se poznali, se to Aoimu daří docela často.
"Ahá..." Řekne jako by mu vůbec nevěřil, že se to nestává, jak tvrdí a pak sám následuje jeho pohled k Akiovi. A pak se rozesměje.
"Hai, mám. Je mu pět měsíců, jmenuje se Akio." Prozradí mu ochotně a měří si ho ještě o to víc, protože když se vám někdo líbí, je pro vás jeho názor na vaše vlastní dítě extrémně důležitý. Někdo jako Rei by od dětí mohl utíkat hodně rychle a hodně daleko.
"To je škoda... on mi se vším tím jídlem moc nepomůže." Řekne, čímž vyjádří své trochu nesmělé pozvání k dalšímu společnému času a nakonec se rozhodne bez ptaní uvařit hrnek kouřící kávy. Má na to samozřejmě luxusní mašinku a vybranou kávu.
"Je kubánská... mám rád sladší." Řekne, když ji donese ke stolu, odsune židli a gestem dlaně na ni ukáže, zatímco vyčkává, jestli Reita přijme.

Reita

Čím víc ty dva pozoruje a těká pohledem z jednoho na druhého, tím víc pitomě si připadá. Takhle se zřídit, no to se může povést opravdu jen jemu. Být to kdykoliv jindy a s kýmkoliv jiným, asi mu to tolik hloupé nepřijde. Aoi má zdá se starostí nad hlavu a ještě se musel pravděpodobně vláčet s ním. Starat by se měl spíš Reita o něj, než aby to bylo obráceně. Pokusí se trochu pousmát, když se Aoi rozesměje, jak kdyby na něj nebyl vůbec naštvaný. Malinko se mu uleví ale opravdu jen trochu.
"Akio." Zopakuje si jméno jeho syna a Aoi zatím nic neřekl na to, že by měl odejít. Takže ho nevyhazuje? On by sám sebe nejspíš pěkně rychle hnal. Sem tam si Aoiho dlouze prohlédne, když se nedivá a musí si přiznat, že vypadá dokonale. Mnohem víc uvolněněji, než když ho viděl v clubu nebo na večírku. Je vidět, že je prostě doma. Přistihne se, že mu závidí. Ne ten dům ale domov, který má. On si o něčem podobném může nechat jen zdát. A pak přijde i věta o tom, že je škoda, kdyby odcházel. Nepatrně pozvedne obočí, jakoby přemýšlel, jestli to opravdu pochopil správně. Vzápětí se ale dá opravdu dohromady a nahodí svůj sebevědomý úsměv. Dokud ho nevypakuje, dobrovolně rozhodně odcházet nebude. Po tom, o co se snažil s pozváním a většinu doby na párty by byl sám proti sobě.
"Hm, kdo ti řekl, že na tohle slyším." Pousměje se znovu, upřímně, než se rozejde směrem k malému a přidřepne si k němu.
"Ahoj Akio." Pohladí ho jemně po vláscích.
"Já jsem Rei, trochu teď pomůžu tátovi, aby toho neměl tolik hm." Šeptá mu s úsměvem, ale dál ho děsit nebude, navíc mu očividně překáží v poslouchání písniček. Mezitím se místností rozvoní čerstvá káva. Vydá se teda jeho směrem ke stolu, ale neposadí se, místo toho jej vezme kolem pasu. Je to risk, pořád ještě neví, jestli tu Aoi žije sám nebo ne ale to si měl rozmyslel, když ho nevyhodil. Tak.
"Máš krásného syna, ale není se čemu divit, to má po tobě." Složí mu upřímný kompliment.
"Arigato za všechno i za kávu." Dodá ještě pořád stejně tiše.
"Jen budeš muset tentokrát radit ty mě, abych ti pomohl. Umím jenom instantní nudle." Prozradí mu svou slabost, protože on a vaření, to prostě nejde příliš dohromady. Nikdo to nepotřeboval, a když už něco připravoval, tak od oka a podle nálady.
"Na oplátku bych ti zase já mohl ukázat něco víc." Nechá se jeho blízkostí dost unést, ale stejně si neodpustí pohled k houpátku ale v jeho pohled trochu vyměkne. Tohle se mu přece nestává!
"Škoda, že jsem nevstal dřív, mohl bych ti popřát krásné dobré ráno a…" Nakloní se trochu blíž a bez zaváhání mu vtiskne pusu na tvář.
"Některé věci jdou i při poledni. Tak, co bych měl udělat?" Jako první se natáhne po kávě, aby ji ochutnal, aniž by pustil Aoiho pas.
"Páni, tak takovou jsem ještě snad nepil." Zasměje se upřímně, než si ho prostě k té lince odvede. Nenechá ho tady dřít samotného, to by prostě nesnesl.

Aoi

"Na to slyší každý chlap." Řekne jednoduše a sleduje ho, jak jde k malému. Na chvíli se u toho opře zády o linku. Akio přesune pozornost k nové tváři, prohlíží si ji a chvíli to vypadá, že se rozhoduje, jestli bude brečet nebo ne, ale nakonec se pousměje a zase se věnuje televizi. Reita pak přejde i k němu a Aoi se přistihne, že si před dětskýma očima připadá trochu nepatřičně, ale je to nesmysl. Akio je ještě velmi malý, než aby tomu věnoval kdo ví kolik pozornosti.
"Arigato." Mírně se ukloní a nejistě se usměje, ale kompliment se mu líbí.
"Vlastně nepotřebuju pomoct, je to skoro hotové. Jsme už nějakou dobu vzhůru." Vysvětlí mu.
"Až bude hlad, můžeme se do toho pustit. Nevím, jak se cítíš, vypadal jsi..." Nedořekne to, ale vypadal vážně hrozně. Podle něho vůbec nevěděl, kdo ho kam táhne. Připadá mu zvláštní, že by teď Reitu ani nebolela hlava, ale zatím vypadá dost v pohodě. +Něco víc?+ Prolétne mu hlavou a ano, i on se podívá k houpátku. Nechá ho však, aby ho na tvář opravdu políbil a v duchu uvažuje, jak jen mu říct to další, zatímco ho Rei vede k lince.
"Tak... co kdyby sis dal sprchu a já ti půjčím něco na sebe a potom se najíme?" Zatváří se nenuceně, ale cosi budou povídat on už v ní byl a zuby si čistil taky. Alkohol nepřebijí ani mentolky. Vlastně mu to připadá docela zábavné, je to jak po třiceti letech.
"Pohlídej ho chvíli, prosím." Řekne mu a prostě odejde zpět do patra, aby mu v koupelně pro hosty přichystal ručník, čisté oblečení a náhradní zubní kartáček. +Promiň Rei-chan, líbat se můžeme po tom... až se malý nebude dívat...+ Napadne ho a pořád není schopný pochopit sám sebe a to, co tímhle sleduje. Měl by to nechat v rovině Reitovy práce a pokud by se s ním vídal, tak ne doma a před dítětem, ale na to už bylo stejně pozdě. Stejně nastane chvilka, kdy mu bude muset vysvětlit co a jak. Nějak šetrně. A asi nastane brzo. Nechá dveře otevřené a zase se vrátí dolů.
"Jsou to ty dveře nad schody, jsou jediné otevřené. Snad ti nebude nic chybět." Nemilosrdně ho odešle do koupelny. Zatímco se Rei bude dávat do gala, on stihne synka nakrmit polední dávkou mléka.

Reita

"Vážně jsem spal příšerně dlouho." Zamračí se sám nad sebou, ale dál to nekomentuje. Prostě to celé bylo od začátku špatně. Tedy ne pozvání Aoiho, to udělat chtěl, i když k tomu byl trochu dokopán, ale alkohol do toho tolik míchat opravdu neměl.
"Vypadal jsem přesně tak, jak se právě cítím ale  snažím se  to maskovat." Zatváří se hrdinsky ale pravdou je, že hlava ho rozhodně bolí a žaludek…ten nejspíš s křikem utekl hned, jak vstal. Trochu si připadá, že má v břiše prázdno.
"Nic, co bych nepřežil." Vzápětí ale Aoiho pas pustí, jakoby si uvědomil, jaké to pro něj musí být. Přece jen v tomhle stavu to není nejspíš nic příjemného a navíc, je u něj doma. Kdo ví, kdo se tu jindy prochází. V duchu si nad tím faktem povzdechne, ale nedá na sobě nic znát.
"To by bylo vážně skvělé. Myslím, že sprcha mi opravdu prospěje." Přikývne jednou a vzápětí podruhé, když ho Aoi poprosí, aby malého pohlídal. To přece nebude žádný problém. Snad. No přece se on nebude bát malého dítěte! Vydá se neohroženě směrem k houpátku, před které si sedne a sáhne po jedné z hraček. Trvá to přesně dvě vteřiny, než tomu úplně propadne a už blbne, jak kdyby takto žil měsíce a ne, že je tu všeho všudy dvacet minut. Od doby, kdy odešel z domu si namlouval, že mu jeho způsob života vyhovuje. Nesnažil se o žádné závazky, s tím čemu obvykle propadal, si myslel, že by to ani nešlo. Ale není to tak, že by nikdy nechtěl. Snažil se to v sobě všechno potlačit a žít podle ostatních normálně. Stejně to vždycky zkrachovalo, protože to bylo po nějaké době nesnesitelné. Pak svou snahu vzdal a věnoval se naplno práci u koní. To bylo něco, co ho naplňovalo a dávalo nějaký smysl. Své nitro si nechával pro náhodné chvilky, kterých nebylo příliš, ovšem nestrádal. Tedy až na fakt, že v podobných jednorázových záležitostech nemohl popustit i svou druhou stránku. Nikdo nestál po jedné noci o starost a on by ji klidně rád věnoval. Club byl vlastně dost dobrým řešením, to by ale nesměl potkat jako první Aoiho. Už dokonale pochopil, proč si Kai odvezl Shiniyu. Být na jeho místě a potkat Aoiho, udělal by to samé.  To uvědomění je tu znovu a přistihne se, že sedí v tureckém sedu s hračkou ve vzduchu a hledí kamsi do neznáma. Trhne sebou trochu, když se ozve hlas Aoiho.
"Jasně, to najdu bez problémů. Ještě jednou Arigato. Opravdu." Kývne mu hlavou a vydá se do koupelny. Po pár krocích si uvědomí, že hračku má pořád ještě v ruce a jde ji zase rychle vrátit.
"Gomen Akio, tohle ti tu nechám." Protočí sám nad sebou očima a teď už opravdu jde. Koupelna je stejná jako celý dům. Dýchá z ní zvláštní, velmi příjemné kouzlo, které ho pohlcuje. Užívá si to tady opravdu. Dopřeje si osvěžující očistu, ale nezdržuje se příliš dlouho. Pak sáhne po nahřáté osušce a nakonec i po půjčeném oblečení. Všechno je z materiálů, které snad nikdy neměl v ruce a skoro se bojí si to obléknout. Stejně mu ale nic jiného nezbývá. Opláchne si obličej, konečně vyčistí zuby a s ještě trochu vlhkými vlasy se vydá dolů. Cítí se mnohem lépe a na jeho tváři se usadí mírný úsměv.
"Myslím, že se ze mě stal úplně nový člověk." Ujistí Aoiho po svém, že mu opravdu nic nechybělo.
"Vážně ti nemůžu s něčím pomoct?" Zeptá se jej s pokrčením rameny. Má pocit, že by mu to celé měl něčím oplatit, ale vůbec netuší jak.  A pak se zarazí, protože kouká na Aoiho, jak právě dokončuje krmení. Ten pohled je úžasný, nikdy by si nepomyslel, že by se mu něco takového mohlo tolik líbit. Zůstane na ně koukat, skoro u toho vypadá zasněně.
"Sluší vám to." Vypadne z něj dřív, než se stačí zarazit.

Aoi

Když se Reita vrátí, zrovna sedí na židli u stolu s kotníkem opřeným o koleno druhé nohy a na ruce drží ležícího Akia, který spokojeně cumlá z lahve. Už to skoro bude mít a oči se mu znatelně klíží, jak se blíží jeho doba a bříško má plné. Aoi zvedne černočerné oči a podívá se rovnou do těch Reitových. Šampón cítí až sem.
"S tím souhlasím." Odpoví mu tiše, aby dítě moc nerušil od pití a usínání. Na chvíli oči zase skloní, ale když je zvedne podruhé, povšimne si, jak si je Rei prohlíží a trochu se mu sevře žaludek obavami. Tohle je jeho denní rutina, pokud není v práci. Žádný svobodný život, žádné chození kam chce a kdy chce. Ale tak se rozhodl, když si syna vysoudil. Vůbec netuší, jak by se na to potencionální nový partner mohl dívat a už vůbec ne muž. Naznačí rty slovo děkuji a upřímně se začervená. Lahev je dopita a on vstane, aby nechal malého na chvíli přes rameno. Pak Reitovi naznačí, že už jenom chvilku a odnese ho na druhý konec obýváku, kde bude maličko větší ticho. Uloží ho do postýlky, kterou má i tady a vezme si odsud chůvičku. Z oken je vidět na dvorek obehnaný kamennou zdí a na zaparkovaný Maybach, který se tam krásně leskne. Pousměje se při pohledu na auto a tiše se vrátí, odkládajíc chůvičku na stůl.
"Hned to bude." Řekne mu, když se vydá rovnou k lince, aby jim oběma nandal nudle a polévku do velkých misek. I tohle odnese na stůl a vrátí se ještě pro hůlky a vodu.
"Říkal jsem si, že tohle by ti mohlo udělat dobře na žaludek." Přizná se, že na něj myslel celou dobu, co spal, zatímco si sedá ke stolu.
"Snad to to bude chutnat, nevařím zas tak často." Usměje se a začíná cítit vracející se nervozitu. Teď je doma, ve svém, v poloze v jaké chce být, ne ten pan právník, co musí mít vždy nepřístupný výraz a na vrch. Tady se projevuje jeho vlastně klidná povaha.
"Teď už víš, proč jsem zatím nemohl přijít..." Odtuší s prvním soustem a mluví o synkovi.
"V tomhle domě nikoho dalšího nenajdeš. Jen chůvu." Cítí potřebu mu to říct, aby se pořád neohlížel přes rameno.
"Vlastně... jak se ti líbí? Je hodně specifický, že? Tradiční. Realitka si myslela, že jsem na to moc mladý." Rozhlédne se po vlastní domácnosti. Má z něj takovou trému, že se z něj ještě stane někdo upovídaný.

Reita

Pořád se ze svého místa nehýbe, jen kývne hlavou, když Aoi začne vstávat a odnese malého dál od nich. Pořád z něj nedokáže spustit oči. Je s ním opravdu sám? Nebo jen někdo není doma? A pokud je sám, jak se to vůbec stalo a co tomu předcházelo? Nikdo, kdo to má v hlavě v pořádku, by si tohle celé přece nenechal utéct. On tedy rozhodně ne. Má otázek plnou hlavu a chtěl by se o něm dozvědět víc ale pořád má pocit, že teď to není nejvhodnější chvíle. Pohne se až ve chvíli, když na stůl donese dvě misky a ještě mu prozradí, že měl starost o jeho žaludek, o něj. Ten pocit ho příjemně zahřeje. Dává mu to jistou naději, že by se to přece jen mohlo pohnout mnohem dál. Neposadí se však hned a počká si, až se Aoi vrátí i s vodou a hůlkami. Vypadá to skvěle a voní ještě lépe. Žaludek se připomene, že by neměl být tak úplně přehlížen a je mu jasné, že se mu Aoiho vaření bude rozhodně zamlouvat.
"Určitě bude, už teď se mi sbíhají sliny." Pochválí zatím jen to, co cítí a přesune se za jeho záda, když se usadí. Pomalu mu položí dlaně na ramena a jemně je stiskne, než se skloní a přesune tvář nad jeho rameno, aby se rty mohl přiblížit k oušku.
"Teď budu trochu sobecký, ale jsem rád, že to tak je. Vlastně se mi dost ulevilo ale ne kvůli tomu, že mě mohl vidět někdo jiný." Prozradí mu, kam směřují po většinu času jeho myšlenky a nechá se na pár sekund omámit jeho vůní. Teprve pak se narovná a zamíří k volnému místu. Konečky prstů jej však pohladí po celé šířce ramen. Ano, tohle přesně chtěl slyšet. Musí to být hrozně těžké zvládat všechno dohromady a rozhodně to stojí za obdiv ale tím, že tu nikdo jiný nebydlí, je mnohem větší pravděpodobnost, že by na něj mohl zapůsobit. Pohodlně se usadí na židli a přitáhne si misku blíž, aby se mohl pořádně nadechnout vůně jídla s přivřenýma očima. Voní to vážně skvěle, ale bude muset pomalu, aby to po včerejším večeru nebylo příliš.
"Přiznám se, že jsem na vlastní oči nikdy podobný dům neviděl, ale ano líbí se mi." Odpoví mu na jeho slova, než se chopí hůlek.
"Myslím, že se k tobě dost dobře hodí. Asi bych si představil takový. Elegantní, jednoduchý, vzdušný bez všelijakých zbytečností. Prostě okouzlující."  Při posledních slovech na něj znovu upře oči a je jasné, že už tak úplně nemluví o domě.
"Dobrou chuť." Popřeje mu, než se pustí do jídla a chvíli přemýšlí, jestli mu má o sobě prozradit něco víc. Jak se na něj bude pak dívat? No, bude to muset risknout.
"Víš, včera to nebyla narážka na club jako takový." Vrátí se k debatě o té ložnici.
"Ona to ložnice je teď na pár měsíců opravdu moje a to doslova." Naznačí mu, kde momentálně žije.
"Nejsem v Tokyu dlouho, bylo to pro mě nejlepší řešení…" Pokrčí krátce rameny a snaží se zjistit, jak se na to Aoi bude dívat. Vlastně nebýt Kamija tak bůh ví, kde teď bydlí.
"Ale je pravda, že já jsem svůj domov nikdy opravdu neměl. Donedávna jsem žil na ranči, kde jsem i pracoval. Nepohodl jsem se s bývalým šéfem a jsem tady." Detaily o nehorázných splátkách za auto a vydírání radši vynechá. Už tak toho řekl dost.
"Měl bys na sebe být hrdý." Ujistí ho vážně.
"Muselo to dát spoustu práce a k tomu ještě starost o syna." Nemůže se ani divit, že nepřišel. Určitě se v práci musel ohánět a pak druhá směna doma.+A já ho naposledy tak zničil.+ Vynadá si v duchu. Mezitím svými slovy do sebe souká jednotlivá sousta, ale s každým dalším se zase cítí o trochu lépe. Nakonec to celé zapije vodou a spokojeně vydechne.
"Bylo to skvělé, uvaříš mi ještě něco?" Zeptá se jej pobaveně, jak kdyby se chtěl trochu vyhnout dalšímu rozvádění své vlastní minulosti.