Boogie x Ju-ken - Neoháněj se příliš věkem, Boo-chan. - část 4.

(Boogieho byt)

Boogie

Nechá se Ju-kenem úplně položit na záda, zatímco mu musí udělat velké místo mezi stehny. V podstatě ho přiměje, aby dal kolena tak daleko od sebe jak jenom dokáže. I v tomhle stavu mu to přijde dost hanbaté, ale jinak by to asi opravdu nešlo. Jeho ruce dostanou prostor a volnost a on ho okamžitě obejme kolem krku tak jako před tím. Zvyká si na ten pohyb proti vlastnímu tělu, pořád mu u toho hledí do očí a ty jeho jsou u toho stále dost omámené, ale zároveň už má v hlavě víc jasno. Tedy od alkoholu, milování ho opíjí zase jiným způsobem. Nakonec se naladí na jeho vlnu a pohyby a zjistí, že když se začne pohybovat společně s ním, je to všechno mnohem lepší a přirozené. Pak přijde to ujištění, on se prudce nadechne, ale ještě se neděje nic, čeho by se musel bát. Sklouzne dlaněmi na jeho ramena, která sevře, v očích má stopy obav, ale nechá ho, aby mu přidržel nožky výš podél jeho boků. Pak už pocítí jeho klín proti sobě, neubrání se myšlenkám, že to je příliš, ale to Ju-kenovo povzdechnutí ho nutí jemně se usmát. Líbí se mu, když slyší jeho hlas, líbí se mu, když vnímá, jak moc to na něj všechno působí. Chce, aby mu s ním bylo dobře, opravdu to chce. Musí zavřít oči, nakrčí čelo a jeho rty opustí první táhlý sten. Je jasné, že to trochu bolí, zavře se před ním a chvíli mu to trvá, než ho pustí zase dál, ale nakonec to jde a mnohem snáz, než si myslel. Všechno je v hlavě, je to jen o tom, přestat vymýšlet a naprosto mu věřit. Jeho steny se postupně promění v ryze slastné a tvář se opět uvolní, když ho přijme v celé délce a trhající se prostěradlo si ani neuvědomí. Nakonec se opět políbí a on se nechá vtáhnout do narůstající extáze. Čím se tempo stává rychlejším, slast intenzivnější a polibky hlubšími, tím víc přirozený je i on sám. Nakonec mu už dlaněmi spontánně vjíždí do vlasů, nehty jemně přejíždí po vší dostupné pokožce a nožky sám zaklesne za jeho stehna, když ho Ju-ken musí pustit, aby se mohl opřít. Asi je to vina toho, že už jedno uvolnění zažil, když je nakonec o pár kroků pozadu, ale jakmile pocítí všechno, co tělo nad ním dělá a prožívá při vrcholu, zatímco se sám cítí doslova vyplněný, dosáhne úplně jiného druhu orgasmu, který s tím první nemá zase tolik společného. Teď reaguje celé jeho tělo, duše, prostě všechno a otřásá to s ním tak silně, že o sobě chvíli ani neví. Ani o svém hlase, ani o tom, jak moc zatíná prsty do jeho svalů, svoje vlastní svaly a nitro, zas a znovu, dokud to celé milosrdně nemilosrdně nezačne přecházet.

Ju-ken

Připadá mu to jako hrozně dlouho, než se dokáže trochu vzpamatovat. Celé jeho tělo křičí, aby se od něj oddaloval a zůstal v jeho obětí. Usmívá se do Boogieho kůže a věnuje mu pár letmých polibků, když je schopný se alespoň nadechnout. Představoval si, jaké by to mohlo být ale tohle dokonale předčilo všechno, co si kdy namaloval a že toho bylo dost. Pomalu vzhlédne s mírně pozvednutým obočím, když poposune paži a pohladí Boogieho něžně po tváři. Pálí ho kůže, kde se otiskly Boogieho nehty, je to však o to příjemnější, když si uvědomí, kvůli čemu to bylo. Ví, že by mu odpustil cokoliv a zároveň si uvědomuje, jak moc těžké to bude, když Boogie začne plnohodnotně pracovat v clubu. Jak kdyby mu teď došlo, jak reálná by ta představa mohla být.
"Boo-chan, jsi to nejkrásnější, co jsem kdy viděl." Líbne ho na čelo, když se trochu poposune nahoru a podnítí ještě zbytek příjemných pocitů z doznívajícího orgasmu, než se přesune vedle něj a přitáhne si ho pomalu na svou hruď a částečně i do náruče.
"Nemáš hlad nebo žízeň?" Zeptá se jej starostlivě, když mu odhrne pár pramenů z očí a políbí jej do vlasů. V tu chvíli ho přepadnou pocity, že to nebylo správné. Ne, že by to nechtěl ale spíš to v jakém Boogieho rozpoložení se to stalo. Vlastně toho dost zneužil, i když ubránit se, by nejspíš nedokázal nikdo.
"Jen už klidně spi, ať si pořádně odpočineš. Pohlídám si tě, opravdu." Zašeptá tiše, snad aby ho neslyšel nikdo jiný, než on sám, jak kdyby v bytě nebyli sami. Krátce si povzdechne s pohledem upřeným do stropu a prohrábne si vlasy, nechávajíc krátce prsty zabořené v pramenech.
"Promiň Boo, měl jsem ti odolat." Zamručí si pro sebe se zamračeným pohledem, než pomalu stočí oči k něm a široce se usměje. S ním to jde prostě samo.
"Budu tady, když budeš chtít a půjdu až ráno." Dodá ještě navzdory svým myšlenkám, než ho vezme za bradu a přitáhne si jeho rty k polibku.
"Dobrou noc a sladké sny." Popřeje mu už o něco vyrovnaněji. Nebude teď na to všechno myslet, užije si každou vteřinu v jeho společnosti a ráno se může začít sebetrýznit za to, že využil jeho opilosti.

Boogie

Jakmile ucítí jemný dotek na své tváři, otevře oči a podívá se do těch nad sebou. Už jsou oba v podstatě klidní a on k smrti unavený. "Arigato." Hlesne měkce a tiše, když krátce přivře oči pod jeho rty na čele a pak se jím nechá přetočit na bok a znovu do toho známého obětí. Stočí se u něj jako kotě s obličejem někde v jeho prsou a oči se mu klíží nebezpečnou rychlostí. Jen zavrtí hlavou na znamení, že nemá, ale ani si není schopný podobné pocity vybavit. Znovu se pousměje, když mu Ju-ken slíbí, že ho pohlídá, teď by rozhodně nesnesl, kdyby musel zůstat sám. Všechna jeho ostatní slova už vnímá z dálky, spíš ze snu a nestačí mu ani popřát dobrou noc, když usne vyčerpáním. Když se ráno probudí, je už slunce vysoko na obloze. Dneska do práce nemusí a Kamijo to jistě věděl, když ho opíjel, protože by mu tam stejně k ničemu nebyl. Leží na břiše s jednou dlaní dolů z postele, protože je v té části do uličky. Pokrývku má sotva přes polovičky, tělo dočista nahé a začíná si uvědomovat dutou bolest hlavy. Od žaludku mu naštěstí špatně není, asi nakonec zvládne víc, než si myslel, ale ta hlava! Hledí do ticha bytu před sebou, všechno je tam jak to nechal, ale brzy mu dojde, že v té posteli není sám. Jen maličký kousek od něj je další spící tělo a tiše oddechuje. Zvedne se na předloktí, pořád zůstávaje na břiše a otočí tím směrem tvář. V ten okamžik se mu začne velmi jasně vybavovat všechno, co se stalo a překvapivě do nejmenšího detailu. Vlastně se mu připomene i jeho vlastní tělo, protože to prostě cítit je. Polije ho horko a červeň a zároveň si připadá tak... jinak. Dospěle? Poposune se k němu, jemně ho líbne na čelo a pak se docela tiše vykrade z postele ven. Je to jen pár krůčků k lince, kde najde aspirin, vezme si rovnou dva a zapije je vodou. Má pocit, že do deseti vteřin umře na střepy v hlavě, dehydrataci a namožené tělo. Hlavně tam vzadu! Pak si docela tiše vleze do malé koupelničky a osprchuje se. Je jako myška, to mu jde dobře. Umyje si i vlasy, vyčistí zuby, omotá kolem sebe temně fialovou osušku a bos vycupitá zase ven, aby postavil na kávu. Když se přes rameno ohlédne k posteli, Ju-ken ještě pořád spí. Jak to dělá? Nicméně ho vnitřně potěší, že ani muž jako on nechrápe. Jakmile je káva hotová, nalije do hrníčku a vrátí se s ní do postele. Postel a její čelo od zbytku bytu odděluje jen nízká zídka, kam hrnek postaví a něžně ho pohladí po tváři. Sleduje pozorně každý jeho rys. Možná by ho neměl budit?

Ju-ken

Boo usne rychleji, než by se stačil vůbec nadechnout. Jemu samotnému to chvíli tvá. Za prvé, je střízlivý, za druhé si uvědomuje, co se stalo a za třetí má plnou hlavu obav, co bude ráno. Tohle malé a neskutečně krásně stvoření ho nutí pořádně nad věcmi přemýšlet. On, který byl většinou citlivý jak pařez, si dlouho láme hlavu s tím, co se dál bude dít. Věděl, co chce ale co na to řekne Boogie, to netuší. Nakonec i jeho přemůže spánek, vlastně ho i trochu omámí vůně, která mu ho vtiskává do hlavy. Něco se mu zdá ale ráno si nebude schopný vybavit,co to bylo. Nejspíš nějaké nenechavé ruce na těle jeho lásky a hraničí to dost s noční můrou. Klidně oddechuje a jakmile usne, je mu úplně jedno kde, takže ho ani Boo nemá šanci vzbudit, když vstane a opustí teplo postele. On sám se přesune na břicho, vsune ruku pod polštář a poslední, co řeší, je přikrývka. Prostě tu vystavuje svůj zadek a nějak ho ani nenapadne, že by třeba neměl. Ani vůně kafe ho nemá šanci dostat z říše snů, na to se mu příliš dobře leží. Postel je měkká a to měl vždycky rád. Podvědomě vnímá jeho dotek a začíná se taky pomalu probouzet. Jinak by ho to určitě nevzbudilo. V první chvíli mu na tváři vyvstane naprosto spokojený úsměv ale nepohne se hned. Pomalu začne otvírat jedno oko po druhém a vidí Boogieho pěkně umytého, voňavého a vypadá, že se mu daří i po opilosti dobře.+Jak to dělá, že vypadá takto i po ránu?+ Zeptá se sám sebe nechápavě.
"Dobré ránko." Zamručí svým hlubokým hlasem a krátce stočí oči ke kouřícímu hrnku na zídce.
"Udělal jsi mi kafe?" Zamrká překvapeně. Nějak se mu nechce věřit, že se na něj nezlobí. A měl by!
"Arigato." Ozve se jeho hlas znovu a nenápadně hrábne rukou po jeho zápěstí, které se v jeho pracce doslova ztratí a stáhne ho k sobě do postele.

"Měl bys odpočívat." Začne první starostlivě a vůbec očividně neřeší, že na sobě nic nemá.
"Přivstal sis kvůli mně?" Nadhodí s nádechem pobavení a prohlédne si zblízka jeho tvář, než ho po ní pohladí.
"Chtěl jsem ti jako první říct, že je mi to líto ale není. Myslím to, co se stalo. Jestli jsem ti ublížil, tak se omlouvám." Řekne mu naprosto upřímně a prohlédne si ho celého, jak kdyby se snažil odhadnout napáchané škody. Je hrozně drobný, úplně se mu ztrácí v náruči.
"Příště do mě kopni, když budu tak dlouho vyspávat. Jsem schopný prospat i týden a ty jsi mi dal celkem zabrat." Neodpustí si narazit na včerejší večer. Trochu si mapuje, jaký na to má Boogie názor. Jeho dlaně se mezitím rozběhnou pomalu po jeho zádech a bocích, skoro to vypadá, že si jich užil moc málo.

Boogie

První, co uvidí, je široký úsměv, takže se usměje taky a uleví se mu, že ho tím neotrávil. Vůbec neví, jaké může mít zvyky, nálady, co si přeje nebo nepřeje. Vždycky viděl na prvním místě nejdřív lidi okolo sebe a pak až sebe samého, to proto si pro sebe kakao ještě neudělal. Mimoděk si prohlédne jeho potetovanou kůži, teď je na ni dobře vidět, takhle za světla, potom očima sklouzne i na odhalený zadek a při představě, že se otočí čelem a on uvidí tu zbraň - asi by rovnou omdlel. Jeho nitro si její velikost uvědomuje až moc dobře.
"Dobré ráno." Řekne mu honem, když klečí, tělo stále zamotané v osušce. Dlouhé vlasy mu budou schnout ještě dlouho.
"Hai." Potvrdí mu, že to kafe je doopravdy pro něho.
"Není tam ani mléko, ani cukr, netušil jsem, jak ho máš rád." Hned se omluví. Místo odpovědi ho ale Ju-ken popadne za ruku a přitáhne k sobě.
"Opatrně!" Stačí jenom vyhrknout, protože se hlava znovu ozve a tělo jakbysmet, ale to už leží na zádech, skoro pod ním, úplně stejně jako v noci. Jeho tváře polije červeň, když se mu podívá do očí.
"Nepřivstal. Ono je vlastně hodně hodin." Řekne mu, protože se blíží doba oběda. Pak ale zamrká, když Ju-ken začne mluvit vážně. V tu chvíli vůbec neví, co na to má říct. Nevybavuje si úplně plně svoje chování a provokace, ale ví, že v tom sehrál svou nemalou roli a že se vlastně cítí dobře. Rozhodně ne zneužitě. Zčervená ještě víc, když mu Ju-ken řekne, že to byl on, kdo dal zabrat jemu.
"Um, tak jestli je to pravda, tak lituju tvoje tělo, když vím, jak je mému." Neodpustí si jeden ze svých ne příliš častých, ale za to velmi trefných a najednou odvážných komentářů. Kamijo už je poznal, na Ju-kenovi je řada teď, zdá se. Cítí na osušce jeho dlaň, blíží se k místu, kde končí a začíná pokožka jeho stehna a on se mírně zachvěje.
"Neublížil jsi mi." Řekne vzápětí, aby si to Ju-ken nevyložil špatně. Bylo to spíš popíchnutí.

Ju-ken

"Mléko nepotřebuju a sladkého mám teď dost." Broukne spokojeně jako medvěd, který dostal svou oblíbenou pochoutku a rozhodně nemá v plánu ho pustit. Už jen ta červená barva v jeho tvářích. Ne, nesmí se a na něj vůbec koukat, protože by Boo okamžitě viděl, jak na něj působí. Dlaní putuje pomalu po nožce až nad koleno a hrne látku osušky nahoru. Zastaví se však v půli stehna. Nechce po něm nic víc, než několik doteků, to mu ke štěstí momentálně stačí. Navíc si dokáže představit, že Boo teď bude nějakou chvíli trochu indisponovaný.
"Hm, asi jsem si trochu přivlastnil tvou postel. Jakmile usnu, je těžké mě vzbudit. Můžeme tu zůstat klidně až do večera." Ne, tomu nedokázal odolat, jen ta představa je něco, co by si rozhodně nechal líbit. Mohl by tu s ním ležet i celý víkend ale to by jeho miláček musel chtít.
"No, myslím, že se z toho vzpamatuju mnohem líp, než ty vlastně už se stalo." Přitiskne se k němu a přejede špičkou nosu po jeho šíji, než se rty zastaví u klíční kosti a celou ji olíbá. Nemá žádné další ambice, jen si ho prostě chce užít. Pak k němu oči pozvedne, stejně jako kousky ve svém typicky bezstarostném úsměvu. Naštěstí pro něj si ho na to téma Boo očividně jen dobírá a nemusí si dělat až takové výčitky. Stejně je má ale jsou maličké.
"Nerad totiž ubližuju věcem, které miluju." Zaonačí své vyznání v dalším dobírání a poposune ruku zase o kousek výš po jeho stehnu. Látka se povážlivě odhrne a málem i odhalí Boogeho klín. Zaujatě sklouzne očima přesně k těm místům.
"Čím bych tu tvou rozbitost odčinil." Přejíždí špičkou nosu po jeho tváři a líbne jej na rty, jen krátce a trochu hravě. Je sním snad o deset let mladší nebo co? Nejspíš chytá druhý dech.
"Čerstvá snídaně do postele?" Líbne jej podruhé, tentokrát na koutek a víc si ho přitiskne na tělo.
"Nějaký dobrý zákusek?" Vzpomene si na jejich jídlo v jeho oblíbeném bistru.
"Panáka na spravení?" Uchechtne se krátce, než zaboří tvář do jeho kůže a jen se pro sebe culí. Tohle je příšerný, odkdy se chová jako zamilované pako?+Od té doby, co zamilovaný jsi?+Vrátí si to v duchu i s úroky.

Boogie

Tiše se zasměje tomu sladkému, ale jakmile ucítí hrnoucí se osušku, je tam kde byl před svou opilostí. Je to vážně paradox, vlastně je to asi pěkně pitomé, ale okamžitě v něm stoupne napětí jako když vylétne rtuť na teploměru při horečce.
"Do večera..." Zopakuje po něm s očima jako talíře, protože představa, že by to měl absolvovat znovu teď hned... ne, že by to nebylo hezké, ale jak mu má říct, že jíst bude nejspíš nějak v kleče nebo co? Další nervózní zasmání, to když i bez jeho ujištění ví, že Ju-ken by mohl klidně znovu. I kdyby to neřekl nahlas, cítí to z jeho vyzařování a projevů. Ta nadrženost se doslova zhmotňuje mezi nimi a on se jemně kousne do rtu. V dalším okamžiku už cítí jeho polibky na šíji i na klíčku a dostane opravdu velký strach z druhého kola, protože se cítí prostě... rozbitě. Jenže mu není schopný nic říct, natož, aby mu dal najevo odmítání. On ho vlastně vůbec odmítat nechce, jen... Přijde nové vyznání, teď už nezastřené jeho opilostí a on se mu podívá do očí. Kdyby neexistovala jeho smlouva a všechno to, co se událo mezi ním a Kamijem, asi by mu odpověděl něco podobného, ale teď prostě nemůže. Nesmí. Ani kvůli sobě, ani kvůli němu. Proč mu plést hlavu podobnými sliby a city, když by ho tím jenom zraňoval? Vlastně by si ho tu měl posadit a jasně mu vysvětlit co a jak bude, pokud něco bude. A kuráž na to nemá ani trochu. Cítí se teď kvůli tomu všemu naprosto příšerně. Hrozně se do toho zamotal, zamotal do toho jeho a je mu hanba. Ručník se poodhrne ještě o kus výš, všechno nasvědčuje tomu, že by se měla noc opakovat, i Ju-kenova další slova.
"To by bylo hezké..." Hlesne a mile se usměje, ale uvnitř se cítí spíš na pláč. Ještě chvíli a doopravdy v něj propukne.
"Ne, alkohol ne." Okamžitě zkřiví obličej. Je mu špatně snad jenom z té představy. Trhá ho na kusy, když vnímá jeho zamilovanost, mohl by si na ni doslova sáhnout. Teď nebo nikdy, prostě se tomu musí postavit. Opatrně se mu vymaní a zase se posadí. Bokem, aby si ulehčil ten malý problém. Odhrne si dlaní vlasy na stranu, ale hrdlo má úzkostlivě stažené.
"Asi bychom měli některé věci probrat. Hned." Řekne nakonec.
"Opravdu moc to nechci kazit. Je to celé moje vina, že jsme tady. Nevím, jestli mi můžeš odpustit." Rychle zamrká, když se podívá do stropu a slzy se trochu nahrnou do očí, ale ovládne je. Ví, že ho Ju-ken už dřív ujišťoval, že jeho práce na tom, co by mohlo být mezi nimi nic nezmění, ale on si tím vůbec není jistý. Kromě toho Kamijovy lekce, jeho doprovázení na akce, sliby, že se o něj postará a v neposlední řadě fakt, že ho už nyní nazývá svým klenotem. Má plnou kapsu peněz od něho a najednou si uvědomí i ten slib s kroužkem. Pro pána! Lítá v tom všem až po uši, asi skočí z okna. Rezignovaně se opře o čelo postele a jeho výraz ovládne jakási odevzdaná prázdnota.

Ju-ken

Tulí se k němu a podvědomě by ho bral jako polštářek, aby ho mohl brát všude sebou. Nějak s emu do hlavy dostává myšlenka, že by se přece jen něco mohlo změnit. Boo mu sice nic nedlíbil ale když tu takhle spolu jsou a po dnešním večeru…Hrozně by si přál, aby měl pravdu a takhle to zůstalo napořád. Staví si ve své mysli vzdušné zámky a vůbec mu nedochází jak moc daleko by se mohly odporoučet do vesmíru. Po jeho ujištění, že snídaní do postele by rozhodně nepohrdl se začne pomalu zvedat na předloktí a vzápětí se zapře o celé paže ale zase klesne, aby ho mohl ještě jednou líbnout.
"Chovám se jak pitomec." Dělá si legraci sám ze sebe a otře si tvář o svou potetovanou paži, jak kdyby se na za ní mohl schovat.
"Neboj, alkohol bych ti opravdu nepřinesl." Zasměje se upřímně a už je rozhodnutý vstát, když přijde to, co opravdu slyšet nechtěl Okamžitě rozklíčuje o co půjde, hned po první větě se v něm něco úzkostlivě sevře. Ne, očividně to celé, co mezi nimi bylo, nestačilo. Koutky mu padnou dolů a zamračí se dřív, než to stačí Boogie doříct. Promne si tváře, když se usadí na kraj postele a sáhne po svém spodním prádle a následně i kalhotách. Bolest v jeho tváři je patrná. Omlouvá se mu? A za co proboha? Kdyby byl, co k čemu nechá ho v té posteli a půjde domů. Ale on ne, on se jím nechal unést, ani po druhé by tomu však neodolal. Vstane zatím beze slova a přejde k jeho kuchyni, kde začne drze hledat nějakou tu lahev. On toho panáka rozhodně potřebuje. Nakonec se mu podaří jednu najít, otevře ji a pořádně si lokne. Je to něco slabého, obrátí do sebe víc než čtvrtku a s úšklebkem se otřese. Je to příšerné pití ale pro tuhle chvíli to stačí.
"Můžeš mi říct, co ti mám odpustit Boo-chan?" Zeptá se ho a jeho jindy pevný a hluboký hlas dostane patrnou známku nešťastnosti. Práskne dlaní do linky a prudce se k němu otočí, už toho má tak akorát dost. Ať se bude dít cokoliv, musí o něj zabojovat. Na celý svůj život rezignovat a teď by to měl vzdát? Tak to teda ne!
"Řekni mi Boo, měl bych ti odpouštět to, že jsem byl po dlouhé době opravdu rád, že vůbec existuju." Založí si ruce na hrudi, jak na chvíli ale pak zase sáhne po lahvi. Začíná to všem vřít ale nezlobí se na Boogieho ale na Kamija a celý club. To oni za to můžou. Vrátí se k němu nakonec, klene si vedle něj a uvězní ho mezi svými pažemi.
"Tak já ti něco povím. Neodpustím, protože není co. Řekl jsem ti, že se tě nevzdám a to hodlám dodržet. Chceš to slíbit, klidně to udělám." Kouká mu zblízka do očí a skoro ani nemrká. Je tolik odhodlaný jako už dlouho ne.
"Jestli ti kdokoliv ublíží, zabiju ho a udělám to, i když mi řekneš, že tohle nic neznamenalo, že to nic nebylo." Možná z něj jde trochu strach ale to si vůbec neuvědomuje.
"Řekni mi, že se ti to nelíbilo Boo. No tak dělej. Podívej se mi do očí a řekni mi, že v tobě z té noci nic nezůstalo." Vyzývá ho jistým hlasem ale místo toho, aby počkal na odpověď vezme jeho tvář do dlaní, když se mrně pozvedne na kolena a pak ho se vší vášní a citem, který v něm tahle debata probudila políbí.

Boogie

On to věděl. Stačí mu jen to jediné hrozivé zamračení, aby si kolena přitáhl víc k tělu a obejmul je rukama. Pak už Ju-ken vstává, mne si tvář a obléká se. Teď odejde, nejspíš práskne dveřmi a bude vymalováno. Sleduje ho s hlavou skloněnou, jenom po očku, aby mohl pohledem rychle uhnout, kdyby se ohlédl. Vidí část jeho tváře a výraz, který v ní sedí a cítí se ještě příšerněji, než před několika okamžiky. Když Ju-ken dojde místo ke dveřím k jeho kuchyňce a začne v ní cosi hledat, přetočí se na kolena, aby na něj z postele viděl, co to dělá. Nejdřív mu to vůbec nedochází, ale pak uvidí alkohol v jeho rukou a s každým dalším podobným gestem je mu ještě hůř, než mu bylo před tím. Čekal toho hodně, ale tohle asi ne. Sladkost celé noci a milování je rázem ten tam. Může si za to sám, možná s tím neměl začínat, ale musel. Musel, když viděl, jak moc vážně to jeho milenec bere. Překvapeně zamrká, jak obsah lahve mizí a vůbec se mu to celé nelíbí, ale ani by ho nenapadlo, aby špitl a nějak ho vyprovokoval. Ju-ken konečně něco řekne a on na něj vrhne provinilý pohled, ale než se stačí nadechnout a něco odpovědět, Ju-ken práskne dlaní do linky, až nadskočí a okamžitě se na posteli stáhne dozadu ke stěně jako poplašené kotě. Hledí na něj přes oponu dlouhých vlasů a poprvé v životě má doopravdy strach. Další věta mu neusnadní vůbec nic, jenom ty kruhy pekel neberou konce a jsou pořád hlubší. Kdyby věděl, že má tak špatný život a vloží do něho tolik nadějí, nikdy by nesouhlasil ani s tím rande. Popletl mu hlavu a teď mu ubližuje, proboha, nikdy si nemyslel, že bude tak špatný člověk. V Ju-kenovi mizí další podstatný obsah lahve a on se rozhlédne kolem sebe, ale v podstatě nemá kam utéct. Ju-ken k němu vykročí, on se doslova vtiskne zády do stěny za sebou, ale skoro ani nedýchá, natož, aby se pohnul a zkoušel ho obejít. Už brzy hledí zblízka do jeho očí, když jsou na posteli zase spolu.
"Nechci to slíbit." Pípne Boo.
"Nechci to slíbit, protože to není fér a není to správné. Ode mě..." Věta o ochraně ho přiměje přestat se tvářit tak vyděšeně. Ne, že by si snad myslel, že by ho Ju-ken uhodil, ale strach z něj opravdu šel a on těm projevům nerozuměl. A pak přijde další naléhání a jemu steče po tváři první slza, kterou už nedokáže udržet. Srdíčko je v něm úplně malé a tluče jako splašené. Asi nikdy nevypadal nešťastněji. Dívá se všude pod sebe jen na něho ne. Ani tohle říct nemůže, protože to není pravda. Líbilo se mu to, opravdu ano. Nechá si pozvednout tvář a políbit se, ale u toho pláče.

Ju-ken

Hledí mu upřeně do očí a nedokáže se ani nadechnout. Vyděsil ho, a to rozhodně nechtěl, měli by se ho bát jiní a ne Boo, který vlastně za nic nemůže. Však ho nepřemlouval, aby se do něj zamilovat. Ani včerejší noc ho neprosil, aby to udělal. Chtěl to sám a teď ho líbá a jemu tečou slzy po tvářích. Zamračí se už při polibku a nakonec se pomalu odtáhne, aby se mu podíval do tváře. Nelíbí se mu, co vidí, nechce vidět, že pláče a podobný výraz už vůbec ne. Bez váhání si jej přitáhne k sobě do velké náruče, ve které se mu dokonale ztratí a hladí ho dlaní po vlasech.
"No tak, tohle mi nedělej prosím." Zamručí tichým hlasem, nesoucím známky smutku a hrdlo se mu bolestně stáhne. Tohle se prostě nemělo stát.
"Promiň mi, neměl jsem tak vyjet. Není to tvoje chyba, nic z toho není tvoje chyba." Pokračuje dál v tichém konejšení.
"Můžu si za to sám ale to nevadí, slyšíš." Odtáhne se od něj mírně, aby se mu podívat do tváře a stěží přemáhá slzy. On, který snad v životě nebrečel. Nadával, oháněl se pěstmi ale slzy by u něj někdo jen těžko hledal.
"Poslouchej mě. Tohle bylo naposledy hm." Slíbí mu měkce, kdy se bříška jeho palců rozběhnou po tvářích.
"Už nevybuchnu, opravdu ne." Klidní svůj hlas i emoce v sobě.
"Jen mě prosím neodháněj." Pokračuje dál a znovu stáhne obočí k sobě. Donutí ho pořádně zvednout hlavu a podívat se mu upřeně do očí.
"Pokud se ti to líbilo, není důvod to nechat být, ano?" Ujistí ho naprosto vážně.
"Zvládnu všechno, jen kvůli tobě. Ať budeš dělat cokoliv, zvládnu to." Přesvědčuje ho, prostě se obrní proti všemu a pokusí se to brát jako práci. Možná najde jiný způsob, jak ho přesvědčit, že to není ono ale rozhodně se nebude držet zpátky, to je pro něj mnohem horší varianta. Ano, až tolik ho miluje, že by mu odpustil všechno na světě. Chystá si vlastní hezký pokojíček v blázinci ale teď na ničem z toho nezáleží.
"Boo-chan, poslouchej mě. Všechno bude v pořádku, žádné výčitky, žádné slzy. Nemůžu se na to dívat." Líbne jej krátce a znovu si ho přitáhne do náruče. +Jednou to nevydržíš. Ne, to se nestane.+ Pohádá se v duchu sám se sebou.
"Miluju tě víš a to je to jediné na čem záleží." Posadí se s ním v náruči na postel, aniž by ho přestal hladit a konejšit. Dokud si nebude jistý, že ho aspoň trochu uklidnil, prostě ho nepustí.
"Bude to dobrý Boo-chan, opravdu ano."

Boogie

Krátce se na něj podívá uslzenýma očima, tvář má trochu flekatou od slz a rozpoložení, ale nechá se jím sevřít. Prsty jemně zatne do jeho hrudníku a vděčně zavře oči, když to vypadá, že je všechno zažehnáno.
"Promiň." Pípne jenom, když mu Ju-ken říká, aby mu tohle nedělal a ve vlasech cítí jeho dlaň.
"Je to moje chyba. Je to moje práce, rozhodl jsem se pro ní a zároveň jsem ti slíbil, že někam půjdeme..." Snaží se mu to vysvětlit. Asi neexistuje pohádka, ve které by mohl dál dělat, co dělá a zároveň s někým žít. Hlavně... jaké by to bylo spát doma s někým a v práci s někým jiným? Bez ohledu na city? To prostě nešlo dohromady, i když by rád. Nejhorší na tom všem je, že je mu u něho dobře, cítí se tu v bezpečí a asi by si neuměl představit lepší poprvé, snad jenom, kdyby u toho byl střízlivější. Zvedne k němu tvář, zatímco se dlaněmi pořád opírá o jeho hruď, vidí, že má taky na krajíčku a nešťastně se na něj usměje. Přikývne na jeho slib o tom, že už nikdy do ničeho bouchat nebude a pousměje se ještě o něco víc. Jak snadno se vyděsil, tak snadno se nechá zase s důvěrou ukonejšit.
"Já nevím... myslím si, že to není možné..." Říká mu šeptem, ale pokud je tak opravdu rozhodnutý? Proč to nezkusit? Proč to ukončit hned, když se to může pokazit kdykoliv v budoucnu? Třeba by si našli cestu? Hřbetem jedné dlaně si otře slzy a opakovaně přikývne, že už žádné nebudou. Nechá se od něj přitáhnout do náruče a ještě chvíli se konejšit, zatímco si zvyká na fakt, že je do něj někdo zamilovaný. Měl by mu říct o Kamijových velkých plánech s ním? Měl by dopustit, aby se Ju-ken díval na to, jak se z něj postupně stává nová hvězda clubu? Někteří muži žili s pornohvězdami a striptérkami, byli na to dokonce hrdí, ale nebyl si jistý, že on je jedním z nich. Nicméně pokud by to nešlo, vždycky může říct dost. Bude jim to oběma líto, ale... teď to končit nechce.
"Uděláš mi kakao?" Hlesne po chvíli ticha.

Ju-ken

"Taky, že půjdeme." Ujistí ho naprosto vážně a usměje se široce, jak mu to jde nejlíp. Nechce už ho vidět nešťastného, na to prostě stavěný není. Udělá cokoliv, aby smutný už nikdy nebyl. Nemožný úkol ale on se s tím klidně popere.
"Uděláme si ten nejlepší víkend, hned jak budeme mít oba volno." Slíbí mu přesvědčeně a už si plánuje, kam pojedou. Vybere nějaké hezké místo, kde se jim bude líbit. Nic drahého to nebude ale třeba to Boo ocení i tak. Prospěje jim na chvíli vypadnout mimo realitu všedního dne. Trochu se zamračí, když mu řekne, že to není možné ale zase v tom není tolik odmítání, jaké by mohl čekat. Klidně ho mohl odstrčit ale to se nestane.
"Všechno je možné, pokud budeme chtít." Ujistí ho přesvědčivě a ví, že teď musí být ten, který to všechno rozhodne svou vlastní paličatostí. Pokud on sám nebude přesvědčený, nemůže přesvědčit ani Boogieho.
"Zkusíme to, já vím, že to zvládneme hm." Ozve se po chvilce ticha, když si ho nechává schovaného v obětí. Mohl by ho tak držet a pořád a nepustit nikdy, bylo by po problému. Pohrává si s jemnými prameny, hladí ho po nich, až na záda, aby věděl, že je tu pořád s ním. Trochu znejistí, když pořád nic neříká ale snad je to dobré znamení. Musí být. A pak přijde něco, co by nečekal. Boo má přece jen jeden požadavek ale nikdy by ho nenapadlo, že po něm bude chtít zrovna tohle. Odtáhne se velmi pomalu a nahlas se rozesměje. Kakao, takže jeho miláček má rád kakao. Skloní hlavu a zavrtí s ní, aby přemohl další smích. Nesměje se mu, jen celé té situaci. Nakonec ji zase zvedne a s upřímným úsměvem kývne hlavou.
"Hai Boo-chan. Udělám ti to nejlepší kakao, jaké jsi kdy měl." Pohladí ho po tváři a líbne jej na koutek.
"A pak tě vezmu na skvělý oběd, když jsem snídani prospal." Mrkne na něj, než se zvedne z postele a bez trika zamíří do kuchyně. Jak hledal flašku, kterou teď pečlivě uloží zpátky viděl všechno potřebné, takže se pustí do přípravy a jde mu to od ruky. Taky se spoustu let musel živit sám, tak snad Boo nakonec nevyhoří.