Hide x Uruha - Vrať to zpátky. - Část 1.

(Uruhův byt)

Uruha

Se Shiniovým odchodem, jakoby se všechno otáčelo vzhůru nohama. Druhův zajetý život najednou dostával obraty o sto osmdesát stupňů. Jediné, co ho hřálo na duši, byl fakt, že se má očividně dobře. Asi mnohem lépe, než Uru a Taiji. Sdělil mu své obavy z celého dění a při příchodu nového obyvatele pokojů v klubu se jeho nálada vůbec nelepšila, právě naopak. Byl čím dál mrzutější  a nesvůj. Dokud tu byl Takeshi věděl, že má o práci postaráno a nemusel se obávat, že by někdy zůstal na pospas společnosti, teď už si tak jistý není. Těšil se domů na Hideho, se kterým teď trávili hodně času společně a v podstatě spolu žili u něj doma. Když byl Uru v práci Hide u něj spal nebo byl někde s tou jeho bandou. Jakmile ráno po práci spal, byl ve škole nebo mu přinesl oběd do postele. Hýčkal ho ale Uru měl pořád pocit, že je za tím nějaký háček. Hide podle něj prostě nepřekousl jeho práci a on mu to nemohl mít za zlé. Měl tušit, že to tak nakonec skončí a jeho pesimistický pohled jen přilívá do ohně. Jednou Hide prostě vybuchne a pošle ho pryč, ví to. A ještě tu byla jedna věc. Včera před prací mu Taiji volal, že mu musí něco poslat. Pak spolu probírali dlouho onu nahrávku, kterou nedávno pořídil. Kamijo vydíral Toshiyu a proč? Protože se očividně zamiloval do Taijiho a jejich nový šéf toho hodlal využít. Horší na tom bylo to, že jejich city byly vzájemné. Už už mu chtěl prozradit, jak mu rozumí. Sám je na tom dost podobně, i když o nich zatím nikdo neví. Co když je to čeká taky? Přijde o Hide díky tomu nebo proto, že se nedokáže vzdát své práce? Ono je to asi jedno, ten konec bude pořád stejný.  Sena byl podivně zamlklý celý večer ale Uru se tvářil, že o ničem neví. Kamija ani neviděl, prý ten večer ani nebyl v clubu a musel vyřizovat potřebné objednávky na konci měsíce. To mu ale vůbec nevěří. Začíná mít pocit, že se celý club brzo zhroutí a zkrachuje a to mu na náladě nepřidá. Vezme si taxi, aby byl co nejdříve doma. Usadí se hezky dozadu a přitáhne si dlouhý vypasovaný kabát blíže k tělu. Není mu zima ale připadá si, jak kdyby se potřeboval nutně někde schoulit. Chlapík za volantem se mu očividně snaží zvednout náladu. Zná ho, vezl jej už tolikrát domů  a vždycky si povídali. Podvědomě už vytáčel stejné číslo, aby si nepřipadal tak sám. Hide bude jistě doma, potřebuje se přitulit, cítí aspoň na chvíli, že za ním někdo stojí, někdo kdo mu je blíž, než Taiji. S krátkým povzdechne a slovy rozloučení se vysouká z auta, než zamíří k výtahu a ke dveřím ke svému bytu. Hudba je docela nahlas, musí se trochu zamračit, protože je brzy ráno, celý dům pravděpodobně chce spát.
"Co tu vyvádíš proboha." Zamračí se na dveře, když strká klíč do zámku, prudce otevře dveře, jak chce rychle zjistit, co se děje. Jestli mu tu udělal mejdan, tak ho asi zabije. Málem se přerazí o Hideho body a bundu na zemi. Zamračí se na ty věci, jak kdyby za to mohli a sám se zuje.
"Hide-chan?" Zavolá do nitra bytu ale netváří se vůbec přívětivě. Vynadá mu za ten binec a pak ho k sobě přitiskne a už nepustí.
"Prosím tě ztlum to nebo mě nás vystěhují." Houkne svým příjemným hlasem, který nese stopu starosti a snaží se dostat z kabátu, aby to šel pro jistotu udělat sám.

Hide

Když byl den, on měl práci nebo školu a potažmo pobýval s kumpány, nepřišlo mu to na mysl. Když byl s Uruhou, byl šťastný a přesvědčený, že zvládne cokoliv na světě, ale jakmile byl sám, ocitl se rovnou uprostřed svých dobře skrývaných depresí, o kterých věděl opravdu jen málokdo. Stačilo mu chvíli ležet v posteli a zírat do ticha a do prostoru, aby z toho začínal bláznit a čím víc bláznil, tím víc hledal, jak se toho zbavit, jak před tím utéct. Jeho největší strach už nebyla samota. Jeho největší strach byl, že Uruhu někdo odvede a pak přijde samota. Nikdy mu o tom neřekl, ne proto, že by mu nedůvěřoval, ale byla to velká pánská slabina, bolístka jeho ega a něco, co před ním chtěl utajit. Dneska se to krutě nepovedlo. Neptal se na jeho zákazníky, neptal se, které dny jsou takové a které je vážně v ložnici, ale tahali ho tam nějak často a on cítil i ze svého přítele, že v poslední době není ve své kůži. Dokonce ho ani nestačil představit klukům, prostě nebyla nálada nebo čas. Domů ho přitáhli teprve před hodinou, naprosto bez sebe. Po cestě stihl někomu rozbít ústa a mohl se jen modlit, že to není na pouličních kamerách. Málem se popral i s klukama, když se tahal o klíče od auta a byl opravdu vytočený, že mu je nechtějí dát. Jakmile by opilý, byl totálně nezodpovědný, rovnou na zabití. V setmělém bytě na něj zaútočil parfém majitele bytu, který tady ale nebyl a Hide byl čím dál rozmrzelejší. Sako i boty ze sebe nějak serval v předsíni, pustil si alespoň hudbu, aby tu neumřel z toho ticha a našel si lahev whisky. Když zarachotí klíče v zámku, sedí v křesle proti oknu, lahev drží v ruce, svěšené přes opěru a druhou si opírá loktem o druhou opěru, zatímco si prsty mne obličej. Ani si nerozsvítil. Ušklíbne se pro sebe, když je napomenutý za kravál a paži zvedne, aby si znovu pořádně přihnul. V tu chvíli hudba skoro utichne a jeho to kdo ví proč naježí. Co je mu po nějakých pitomcích okolo, ať se odstěhují oni.
"Řekni jim, ať jdou do prdele..." Oznámí ze svého místa mezi dalším douškem, v lahvi je asi polovina. Ještě chvíli a bude mít otravu alkoholem.
"Jak bylo v práci?" Protáhne. Ne, špatně... pozdě. Protočí očima sám nad sebou a postaví se. Vzápětí na to si zase kecne a povzdechne si, jako by to byla vina toho, kdo ho do křesla zarazil. Ani tam nedojde...

Uruha

Má na paměti, že by třeba Hide mohl spát. Bůh ví, jak s jeho kumpány byl dlouho vzhůru a prostě jen nechal zapnutou hudbu. Snaží se být, co nejtišejší, když míří do obýváku a málem se znovu přerazí tentokrát o stolek s kytkou. Umělou, jiná by mu asi brzo zvadla, jak by zapomínal na vodu. Zanadává si pro sebe a nakonec se natáhne vysoké lampě, která ozáří pokoj tlumeným světlem. Neví, jestli ho jako první dostane vztek nad tím v jakém stavu tu sedí a ještě s flaškou  nebo to, že vypadá…vážně by ho v první chvíli napadlo smutně? Jak tam tak chudák sedí v křesle a sám. Naštvané a rozpoložení z posledních dní nakonec zvítězí a založí si ruce v bok.
"Já bych tu rád ještě chvíli bydlel a měl jsem za to, že by s tu rád byl se mnou. Asi jsem se spletl ne?" Ušklíbne se na něj a vzdorovitě pohodí hlavou. S těmi slovy, jak kdyby se jeho nitro vzepjalo ještě víc a udělá několik rázných kroků směrem k němu. Zarazí se v půli kroku, když se ho zeptá, jak byl v práci a pozvedne nad tím obočí. Nakloní hlavu na stranu a stáhne obočí k sobě. Ve tváři se mu mihne náznak zklamání, však on ví, že se mu jeho práce nelíbí a teď to dokonale cítí. A to se nemohl dočkat, až se k němu přitulí. Tak rychlé to jak se zdá nebude.
"Dej mi to, už toho máš dost." Natáhne se hbitě pro lahev, počítá s tím, že jeho reflexy otupené alkoholem mu dají výhodu a podaří se mu ji vzít. Očima zhodnotí množství a vynásobí si ho tak třikrát, určitě nezačal pít tady. Měl sraz s jeho kumpány, takže jistě už měl hladinu, když sem dorazil. Minimálně.
"Proč se ptáš, když to nechceš slyšet Hide-chan." Prohodí měkce a do jeho hlasu se promítne náznak smutku. Je to tady a dřív, než myslel. Odnese lahev do kuchyně, kde si povolí vrchní knoflíky košile a přehodí dlouhé prameny přes pravé rameno. Teprve pak se pomalu vydá zpátky za ním.
"Takhle se zřídit." Zavrtí nad ním hlavou.
"A ještě nám tu udělat takový bordel." Protočí očima v sloup a pokusí se ho dostat na nohy.
"Nebudu se dívat, jak tu nasáváš a pak tě budu muset křísit. Neumíš pít?" Uhodí na něj, protože je zatraceně těžký. Musí ho dostat ještě do koupelny, táhne to z něj jak z lihovaru a takhle vedle něj spát prostě nechce. Nejradši by si s ním promluvil hned, kouše se ale do jazyku, protože tuší, že by to nedopadlo dobře.
"Věděl jsem, že to dřív nebo později přijde." Povzdechne si tiše pro sebe.
"Tak mi trochu pomoz." Zamračí se na něj a našpulí rty. Prostě nemá tolik síly, aby se o něj mohl postarat.
"Dokázal ses takhle ztřískat, tak se snad zvládneš i umýt." Bože, připadá mu, že zní jako jeho matka, i když ji v životě neviděl.
"Kde jsou tví kamarádi teď, když tě potřebuju dostat do postele." Brble si pro sebe a vzápětí mu dojde, jak to mohlo vyznít.
"Možná lepší, že tu nejsou." Dodá spěšně. Úplně slyší ty poznámky, jaké by měli, to už by Hide rozhodně nerozdýchal. Věří tomu, že v opilosti by se do něj trefovali, i když určitě ne ve zlém.
"Řekneš mi, co se děje nebo mám věřit, žes to prostě jen přehnal?" Pokusí se z něj alespoň něco dostat. Možná bude v tomto ohledu úspěšnější, než s jeho zvedáním. Jde to vážně pitomě.

Hide

Zacloní si dlaní oči, když se v pokoji rozsvítí, přijde mu to nepříjemně řezavé, i když je to jenom tlumené světlo. Znovu se ušklíbne a jak nakrčí nos, tak i nespokojeně vycení zuby, jen na chvíli. Co tohle bylo? Ošije se, je to jediná osoba na zeměkouli, po které nechce startovat a u které si to uvědomuje i v tomhle stavu.
"Tak snad můžeš bydlet se mnou, ne?" Opáčí mu podrážděně. Co má kruci za problém? Uruha se ocitne vedle jeho křesla, ten výraz neviděl, ale chce cuknout rukou s flaškou dozadu a nenechat se. Nestihne to. Tak teď už se vážně zlobí.
"Vrať to zpátky." Zavrčí na něj a následuje reakce na jeho předešlou otázku. Hide-chan... jeho Hide-chan... znovu se ošije, jako by si protahoval krk, ale jen pevněji sevře opěrky křesla. Nechtěl mu to vmést, no stalo se. Dlouze se nadechne, když jeho krásná žena spustí svoje kázání o bordelu a ohlédne se do předsíně. Nic tam nevidí.
"Troška alkoholu ještě nikoho nezabila." Pronese úplnou hovadinu a překvapeně zamrká, když se ho Uruha pokusí vytáhnout na nohy. Vůbec mu nepomáhá, i když se ho chytí za předloktí. Voní nádherně.
"Já že neumím pít? Ještě jsi ani nešel se mnou. Já umím pít to bys koukal!" Brání svojí čest. Uruha pořád nadává, je toho čím dál víc a jemu začíná docházet trpělivost. Na místo, aby se zvedl, stáhne ho k sobě prudce do klína a pevně sevře.
"Do postele chodit nemusíme... nedělej, že to nevíš." Přivoní si k jeho krku, na který ho začne nevybíravě líbat. Jenže on to prostě nemůže nechat jenom tak. Pustí ho a uhodí zatnutou pěstí do opěry, když pohodí hlavou a rozzlobeně se na něj podívá.
"Co je pořád, nic se ti nelíbí. Už toho koukej nechat." Vyjede po něm, než si jeho rty zase přitáhne na svoje. Celé jeho tělo a bytí volá po jeho přítomnosti, je to skoro k pláči. Za chvíli asi v pláč doopravdy propukne. Otře se nosem o jeho, zajede mu dlaní do vlasů na spánku a přidrží si ho za ně u sebe. Není teď úplně něžný, ale neubližuje mu.

Uruha

Krátce si povzdechne, když mu Hide nabídne bydlení s ním. Úplně vidí, jak ho jeho rodiče vítají s otevřenou náručí. To určitě. Přinutí se neprotočit očima v sloup.
"Jistě, copak tobě se tu nelíbí?" Zamračí se na něj a už by se rád narovnal a založil si ruce na hrudi. Zaonačil to za názor na jeho bydlení ale pravda je trochu někde jinde. Nelíbí se mu, jak se tváří ani jak se na něj dívá. Vypískne, jakmile si ho Hide přitáhne k sobě do klína, navzdory svému přesvědčení se na něm uvelebí.
"No právě, já koukám." Pokračuje dál v takovém něžném obviňování. Tolik se na něj těšil a teď? Bude se tu s ním přehadovat, příšerné. O to horší, že je mu u Hideho na klíně moc dobře, jen kdyby byl takový jako vždycky.+Až vystřízliví…+ Ujistí se v hlavě, že zas bude všech no v pořádku. Ví ale, že Hide si v sobě nese Uruhovu práci, že ji nedokáže snést. Trochu si připadá, že upadá do jakési slabé deprese z toho všechno. Je toho na něj příliš. Všeho, co se kolem děje. Situace v clubu tomu vůbec nepřidává. Škoda, že tu není Shin, věděl ho vždycky dost dobře uklidnit a Taiji je taky někdo v trapu.
"Ne, to nemusíme, to víme." Odpoví mu naprosto upřímně. Na dvě vteřiny podlehne rtům na svém krku a pak i polibku a tiše si povzdechne, než nakloní hlavu na stranu. Pak se ale dlaněmi zapře do jeho hrudi, přijde to v okamžiku, kdy se do jeho citlivého nosu dostane pach hospody. Hrůza!
"Nelíbí, nelíbí se mi kolik chlastu v sobě máš. Nebudu spát s výčepem." Zamračí se na něj jako bůh pomsty a pohodí hlavou a snaží se postavit na nohy.
"S někým nasátým jak houba, odmítám vlézt do postele." Nafoukne tváře a odvrátí od něj hlavu.
"Jestli mi nechceš říct, co ti přelítlo přes nos tak dobře ale nemysli si, že jsem idiot a nevidím to." Pokračuje dál. Nechtěl to řešit ale jeho rozpoložení se dost dobře projeví navenek.
"Chtěl jsem přijít domů za tebou, hezky se uvelebit do postele a prostě jen být." Už po něm opravdu vyjede a konečně se vysouká z jeho klína.
"Vadí ti, co dělám, tak to řekni...tím, že se ztřískáš, to nezmizí. Věděl jsi, kde pracuju…věděl jsi, co dělám, byl jsi můj zákazník, vzpomínáš. Tváříš se, že je všechno okey ale není hm?" Není to Hideho vina, že to nedokáže skousnout ale Uru už je tolik napjatý, že mu slova na jazyk padají sami od sebe.
"Živím se tělem. Takového jsi mě chtěl, to jsem já a nikdo jiný. Ale neboj se." Štěkne po něm se zablýsknutím v očích a jak kdyby se začnou lesknout náznakem zoufalství. Černé myšlenky se hlásí o slovo a v nich se spojuje všechno, hlavně strach, že by o Hideho mohl přijít.
"Už to nebude nejspíš dlouho trvat a budu bez práce. Pak už bude všechno v pořádku hm? Pak si třeba budu moct klidně užít fakt, že mám přítele a že za chvíli neuteče, protože to nezvládne. Všichni odešli, víš…vždycky." Dodá už o něco tišeji, podívá se do stropu s dlouhým povzdechem a rezignovaně rozhodí rukama. Ne, nebude tu před ním brečet to v žádném případě. Elegantně přejde do koupelny a třískne za sebou dveřmi tak, že se znovu otevřou. Začne ze sebe stahovat oblečení a je mu jedno, jestli ho může vidět nebo ne. Potřebuje vanu a relax. Kouše se do rtu, protože by nejradši, aby šel Hide s ním. Cítí se unaveně,  pod psa a je mu Hideho líto. Tohle si nezasloužil ale vybral si prostě špatný den, kdy přišel opilý. Posadí se na kraj vany, nechává si jen kalhoty a vloží si tvář do dlaní.

Hide

Panebože, jistě, že se mu tady líbí, ale snad se bavili o sousedech, ne? Kohokoliv jiného už by asi přetrhl. Uru naštěstí neutíká, nebrání se jeho pozornosti a to ho trochu ukonejší. Asi by nesnesl, kdyby se mu teď vykroutil, nejspíš by si to ve svém stavu spojil právě s tou prokletou prací. Jenže on ho vážně odstrčí a prý kvůli alkoholu.
"Tak si běž..." Rozhodí dotčeně rukama, když na něj Uruha začne zase prskat a chce se postavit na nohy. Stiskne rty a dotčeně se rozhlédne kolem dokola, i když po ničem určitém. Další útok na to s kým bude nebo nebude spát a když mu navrch řekne, že tohle všechno je jenom kvůli tomu, odkud přišel - což tak docela není - prudce k němu střelí očima a je jasné, že je po legraci. Jeho oči dovedou být hodně divné, když to na něj přijde. Hmm... takže tohle všechno je samozřejmě jenom jeho vina. Nabrnkl si ho, i když věděl, kdo je, jasně, takže co...? Uruha je teď v tenhle okamžik opravdu jako naštvaná ženská, prostě neví, kdy má přestat a hecování je něco, co Hide prostě nesnese. Postaví se na nohy, teď už docela obstojně a trhne hlavou, snad aby lépe slyšel. Jistě, že si to pamatuje, kdo by to taky kdy mohl vyndat z hlavy? V Tokyu neexistuje chlap, kterému by se to podařilo, všichni ho chtějí a to je prostě zátěž na nervy. I kdyby oplýval nekonečným sebevědomým a sebejistotou, stejně by to bylo drsné, ale takhle? Prudce zamrká, když dojde na živení se tělem, zatím mu do toho neskáče, ale hromadí se to v něm jako v papiňáku a poletí to všechno najednou.
"Uhm, věděl jsem kdo jsi a vybral jsem si tě jako zvířátko ve zverimexu, tak nějak podle barvy chlupů! Myslíš, že se mě moje city na něco ptaly?" Křikne po něm zpátky, sousedi, ať se třeba pominou. ¨
"Má takovou a takovou práci, jo to by šlo?" Rozhodí znovu rukama a diví se, že stojí. U toho ale neboj se se zarazí a nechápavě nakrčí obočí. Cože, bez práce? A proč?
"A to hádám vadí... že budeš bez práce..." Ucedí nebezpečně. To proto je tak podrážděný? On se musí držet, aby nezačal křičet radostí. Jenže do Uruhovy půvabné tváře se promítne něco, s čím nepočítal. Zbraň obrovského kalibru. Hlavně žádné slzy!!! Sleduje jeho pochod do koupelny, aniž by mu odpověděl a po třísknutí dveří se ozve bouchání na stěnu. Dokonce i v takovémto apartmánu.
"Polib si prdel, krávo!" Zařve Hide skrz stěnu a je ticho. To snad není pravda, kam se to dostali? Je tak hrozně vytočený... Ještě jednou se rozhlédne okolo sebe, pak si to dlouhým krokem namíří přes pokoj rovnou k hudební soustavě, popadne hlavní panel, dlouhým energickým krokem s ním přejde k oknu a s ohlušujícím rachotem ho prohodí skrz. Tak! Je zázrak, že technika dole na chodníku nikoho nezabila, jenom tam začne houkat alarm nějakého auta a dovnitř začne proudit chladný vzduch. On se ale cítí asi o tisíc procent líp. Když chce v předsíni sundat svou mikinu z věšáku, málem ho urve celý ze zdi. Někde ještě určitě bude otevřeno!

Uruha

Promne si unavenou tvář, která sice neztratila své obvyklé kouzlo ale je vidět, že celou noc nespal. Každý životní styl má své pro a proti a u něj je to otočení denního rytmu. Měl by být zvyklý, ovšem i jeho tělo si občas vyžádá pozornost a přišlo to právě teď. Nejspíš je to i hromadou ne příliš optimistických myšlenek, které v ní má. Samozřejmě, že všechno, co Hide řekl slyšel a přebírá si to v hlavě tam a zpátky. Měl se na to vykašlat, měl ho poslat pryč, když bylo po všem; všechno by bylo jednodušší. Ale stejně jako ho Hide nechtěl pustit, on chtěl, aby zůstal. Bez pocitů by se žilo snáz ale ne líp. Každý klient přišel a zase odešel, aniž by si na něj Uruha vzpomněl. Jednu dobu to vypadalo, že mají s Takeshim pro sebe větší slabost, než by bylo vhodné ale podobné pocity si zakázal, byl to přece jen jeho šéf. S Hidem to ale tak úplně nejde. V jednu chvíli by ho nejradši přetrhl a teď…kéž by přišel a řekl, že to všechno bude dobré. Promne si tvář po druhé a prudce sebou trhne, když se ozve tříštění skla. Zvedne tvář, aby se podíval, co se vedle děje ale nedohlédne tam. Přistihne se, že se bojí se tam podívat…co kdyby. Ne, to by přece neudělal. Ano, napadl ho i ten nejhorší scénář, viděl na ulici už spoustu věcí. Pomalu se postaví a dojde, až ke dveřím o jejichž rám se zlehka opře. Sleduje ho bolestí a smutkem podbarveným pohledem, nyní už hnědým, jelikož kontaktní čočky jsou hezky naložené.
"Nemyslím si, že se tě na něco ptaly, stejně jako ty moje." Vyjde z jeho rtů ne příliš hlasitě. Sousedčino bouchání zdárně odignoroval. Však on to s ní zítra urovná, to nebude problém. Kouká před sebe do země, než se zase přinutí vzhlédnout a sleduje, jak sahá po mikině. Je mu líto, že odchází ale sám v sobě se pere s hrdostí a zároveň touhou se mu pověsit na nohu a říct, aby nikam nechodil.
"Je to moje práce Hide-chan, nevybral jsem si ji, ona si vybrala mě a já jsem jí vděčný a vždycky budu. Žil bych na ulici, nebýt ní. Takhle můžu pomoct rodině i sobě." Už by nedokázal žít v malém bytě na okraji města. On na to prostě není stavěný.
"Už se na podobné místo nevrátím, nikdy." Vydechne krátce a obejme si tělo pažemi s pohledem upřeným z rozbitého okna. Stojí tu do půl těla, není zima ale vnitřní rozpoložení ochlazuje okolní vzduch snad o deset stupňů.
"Už odcházíš..? Dávej na sebe pozor a…" Hlas se mu zlomí, jak moc to nechce doříct a stejně ho nejspíš nechá klidně odejít. Proč? Jenom proto, že to tak bude lepší, pro Hideho určitě. Otočí se čelem do koupelny a vzpomene si na první společný večer v clubu, v té vaně jim bylo nejlíp. Stiskne víčka pevně k sobě a párkrát se nadechne. Neměl by ho držet u sebe, bude se trápit, stejně jako do teď. Jenže jak nebýt v tomto ohledu sobecký? Polkne jen kvůli němu veškerou svou hrdost a vzhlédne před sebe, než stočí hlavu do strany a ohlédne se přes rameno.
"Hide-koi, nechoď prosím." Vyjde z jeho rtů sotva slyšitelně a vydává na odiv to, co viděl jen málokdo a zná jen pár nejbližších, jeho křehčí stránku.
"Potřebuju tě." Otočí se nakonec celým tělem, na odhalené hrudi se mu zhoupne šperk s vloženým smaragdem a rozhodí rukama s nešťastným výrazem.

Hide

Ohlédne se po něm, zatímco si mikinu přetahuje přes hlavu, Uru zrovna mluví o citech. Je mu úplně jedno, že k tomu má oblekové kalhoty a pod tím košili, kdo se stará? A jestli někdo, tak může dostat do zubů taky. Pořád poslouchá, i když je pootočený zády a nevypadá to tak. Nikdy se ho neptal na to, odkud je, z jakých poměrů pochází a vlastně by ho to ani nenapadlo. Uruha, vždycky krásný, draze oblečený, s luxusními doplňky... Něco z toho byla trošku iluze, jak se zdá. Mohl by se o něj postarat, tohle všechno mu dát, nebo spíš jeho rodina, ale pravda byla taková, že společně teprve začínali. Bylo to předčasné a pokud měl takový postoj a všechno ostatní mu bylo málo, Hide ho jen těžko přemluví, aby někde prodával nudle. Ani by to nechtěl... Pořád mlčí, když ho Uru nabádá, aby na sebe dával pozor, ale když se mu zlomí hlas, má z toho na krajíčku i Hide. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. V jádru je hrozná citlivka, brečí u každého romantického filmu, tohle nezvládne. Zírá do země na svoje boty, které si ještě neobul, čekají tam skopnuté tak, jak je nechal. A Uru začne prosit. Stiskne pevně víčka k sobě a najednou je mu to všechno líto. Jako by ty tři promile dokázal okamžitě vystřízlivět. Není to tak, ale hlavu má mnohem jasnější. Kdyby byl Uruha výbušnější, nejspíš by to dopadlo hrozně zle, ale je křehký i při hádce. Doopravdy je. Pomalu se otočí na svém místě a podívá se přes celou délku bytu do jeho tváře. Jeho oči už jsou krotké a měkké, dokonce vypadá trochu provinile. Vidí ty jeho, dokonale nešťastné a jemně se kousne do rtu. Nikdy mu nechtěl takhle ublížit. Stáhne obočí mírně k sobě a pomalu vykročí směrem k němu. Zastaví se v jeho těsné blízkosti, zvedne ruce a pomaličku si ho stáhne k sobě do obětí. Jakmile na sobě ucítí jeho hřejivé tělo a nadechne se jeho vůně, po tváři mu steče pár tichých slz. Něžně, úplně jinak, než před chvíli mu vjede dlaní dov vlasů na temeni a chvíli ho prostě jenom objímá.
"Je ti zima." Hlesne, povolí sevření jen trochu, aby se přes něj mohl natáhnout ke kohoutkům vany a otočit jimi. Zdařile ignoruje fakt, že vykoupat potřebuje především on sám, a že za chvíli začnou po ulici chodit lidé a podle díry v oknech snadno poznají, odkud aparatura vypadla. Měl by to dojít uklidit, než si toho všimne nějaký policajt.
"Vlez si tam, hned jsem zpátky..." Řekne tiše, otočí se a bez ptaní si půjčí jeho klíče, aby tam seběhl a přinesl tu věc nahoru. Musí ji pak odvézt někam na skládku. Taky mu koupit novou. A nechat spravit okno... Ještě, že má takové kapesné...

Uruha

Připadá mu to jako věčnost, jak tam jen tak stojí. Uvnitř něj se něco bolestně svírá a je mu ještě hůř, když se nic neděje. Hide tam sice neodchází ale zatím nic neřekl. Je mu z toho smutno. Nechtěl být na něj zlý ale bylo toho prostě moc. Strach o svou vlastní budoucnost společně s tím, že by o něj mohl přijít. Ne, nechce ho odhánět, nechce ho vidět odcházet, i když by to měl udělat. Ví, že sám od sebe se svou prací neskončí. Zničí se navzájem a je si téměř jistý, že to skončí špatně ale…proč to vzdávat tak brzy. Nešťastně se pousměje, když se Hide otočí k němu a tu chvíli jsou zapomenuty jeho promile, na vyhozenou aparaturu z okna už nemyslí vůbec. Touží jen po jediném….Mrká jako panenka, když se z kočičích očí snaží vyhnat slzy, pořád  je přesvědčený, že před ním brečet nechce. S jasným očekáváním v očích sleduje kroky směrem k sobě. Nepohne se ani o milimetr, dokud na sobě neucítí hřejivé dlaně a nenechá se přitáhnout do konejšivé náruče. Okamžitě protáhne paže kolem jeho boků a přitiskne se k němu, jak kdyby se měsíc neviděli. Je to příšerné, vážně ho málem nechal jít. Už to nikdy nechce zažít.
"Promiň mi to. Nevím, co to do mě vjelo." Zamumlá sotva slyšitelně do kůže na jeho krku a zaboří do něj tvář. Vypadá to, že ho v nejbližších pěti letech prostě nepustí.
"Už nikam nechoď. I kdybych tě stokrát poslal pryč, i kdybys stokrát chtěl." Hlas se mu na konci protáhne do tichého vzlyknutí. Jemně se zachvěje, když mu přeběhne mráz po zádech, jakmile vysloví, že je zima. Není ale hromada pocitů mu dává dojem, že je odhalené tělo příliš. Zavrtí jemně hlavou.
"Není." Odporuje mu paličatě ale nechá ho, aby začal napouštět vanu. Mezitím mu věnuje několik letmých polibků na šíji, jak je rád, že nikam vážně nešel.
"Už tolik nepij, měl jsem tam oblíbené cédéčko." Vzlykne si podruhé, je to trochu dětinské ale on má svou chvilku a to se smí. Hide se od něj odtáhne, aby ho nechal vlézt do vany. Skoro vyděšeně se na něj podívá, když mu v první chvíli nedojde, kam chce odejít. Prostě mu ruka vystřelí a obemkne prsty kolem jeho zápěstí, jak kdyby vážně odcházel. Tolik se bojí a uvědomění přišlo až teď.
"Počkám." Kývne nakonec jen hlavou a mírně se pousměje, když mu to celé dojde a pustí Hideho zápěstí, po kterém sklouzne konečky prstů. Nechá ho jít odklidit spoušť, kterou po sobě zanechal a začne si stahovat kalhoty. Jakmile uslyší cvaknutí dveří, vykročí do kuchyně, kde z lednice vytáhne čerstvou ovocnou šťávu v níž plavou i kousíčky. Odnese džbán se sklenicemi k vaně a pak se vrátí pro nějaké jídlo. Potřebuje dostat něco málo do žaludku po celé noci. Zkusí nakrmit i Hideho, když bude chtít. Přitáhne malý stoleček k vaně, kde všechno naskládá a konečně se ponoří do vody, kde se skoro ztratí v mléčné pěně, jenž příjemně voní. Cítí se mnohem uvolněněji, než před chvíli ale stejně pořád těká očima ke dveřím.+Je tam nějak dlouho, proč ještě nejde? Nerozmysle si to? Mám mu říct, že jsem mu koupil kartáček? Takový, aby ladil ke koupelně. Ne, dneska asi ne.+ Podobné otázky a myšlenky mu prostě nedají pokoj ani na chvilku. To už tak bude každý den? Zblázní se. Promne si tvář mokrýma rukama a nakonec svůj boj s hlavou vzdá. Prostě se ponoří pod hladinu, snad ho teplá voda na tváři trochu probere a dá se zase dohromady, přece nebude taková citlivka. Jindy to obstojně zvládal skrývat ale s Hidem mu to nějak nejde.