Aoi x Reita - Myslíš si, že to zvládneš? -část 2.

(Reitovo doupě)

Aoi

Reita. I to jméno tak zní. Zajímalo by ho, jestli je to pseudonym nebo ho tak doma doopravdy pojmenovali, ale i kdyby se zeptal, nejspíš by mu pravdu neřekl. A pak se dozví, jaký typ chování by se mu líbil spíš a už nepochybuje, že jeho první dojem byl ten správný. Po jeho otázce se usměje a stočí oči do koktejlu, který vezme za brčko a několikrát promíchá. Obemkne kolem něj plné rty a přemýšlí, jak to podat, ale Reita to obratně udělá za něj, za což je mu vlastně vděčný. Dovolí mu ten dotek na rameni, i když za ním stočí oči, usmívat se přestane a spíš zostražití. Pak je vrátí do těch naproti sobě, je to to jediné, co z něj může vidět, kromě rtů a vlasů. Hledí do nich ještě několik okamžiků, než si v hlavě přeskládá, co vlastně doopravdy chce. Doma by si hodně vynadal za zbabělost.
"Myslím, že je to to poslední jmenované. Máš dobrý odhad." Řekne tiše, ale neucukne před ním pohledem, když mu to říká. Až do okamžiku, kdy je pozván, aby spolu odešli. Tohle je příliš rychlé, to nečekal. V jeho výrazu je znát, že si ještě není jistý ani tím, kdo je on, natož, aby toužil rovnou po noci plné podobných vášní, ale po delším přemítání přikývne. Je to pro něj velmi citlivé a ošemetné téma, protože kvůli němu hodně zkusil. Věci se nepříjemně zvrtly, když se na to přišlo a dopadlo to dost - dle očekávání a zároveň nečekaně. Nesmí si dovolit udělat chybu, protože kdyby na to přišli nesprávní lidé a nedej bože úřady, přišel by o to nejcennější, co má. Pokud měl ale někdo výbornou pověst v tomto diskrétním ohledu, byla to Mihrunisa a lidi v něm. Dokonce nepřijel ani vlastním autem, nevstoupil hlavními dveřmi. Sena byl o všem informován. Aoi byl nadějný mladý advokát se slibně našlápnutou kariérou obhájce, ale už teď se potýkal s velkým společenským tabu, kterým byl rozpad rodiny. Nikdo sice nevěděl proč, ale to ani nikdy prosáknout nesmělo, v tu chvíli by skončil a to jen kvůli zemi, ve které žije. A práce stále nebyla to hlavní, co by obětoval. Sklouzne zvolna z barovky a porozhlédne se. Stejně by tu neměl zůstávat, nemusel být jediný, kdo hledal podobné povyražení a lidé byli nepřející. Takže s ním nakonec půjde víc, než ochotně.

Reita

"To ano. Mám, jinak bych tu nemohl být." Popustí uzdu svému sebevědomí ale je to trochu hrané, i kdy dost přesvědčivé. Poznal by to nejspíš později ale díky Senovi má tuhle část úspěšně za sebou a ví o Aoim to podstatné, totiž proč tu je. Dost mu tím ulehčil práci s hledáním potencionálního zákazníka ale je to vlastně dobré pro ně pro všechny. Vydělají na tom všichni. Pozoruje ho a odhaduje, co se mu prohání hlavou. Přitlačil trochu víc, než měl původně v plánu ale bylo to cílené. Tady je spousta uší a očí a jsou věci, které se líp probírají v soukromí. Přesto všechno je vidět, že Aoi váhá ale nakonec z té židle přece jen sklouzne a tím Reitu dost potěší. Zatím to jde celkem snadno ale nenechává se ukonejšit, je to teprve začátek a je hodně věcí, které se můžou pokazit. Odlepí se od baru několik vteřin po něm a vede jej rovnou do chodby, odkud se dostanou do dalších částí clubu.
"Jsou tu místnosti, kde budeš hýčkán a vynášen do nebe. Kde dostaneš pocit, že jenom pro tvé oči se točí svět." Vypráví mu klidným hlasem, když kráčí kolem dveří pokojů.
"Jsou tu dveře, za kterými musíš bojovat, o to co chceš." Pokračuje dál, když dorazí do patra, kde se nachází pokoj Taijiho. Pamatuje si moc dobře, kde kdo pracuje. Kamijo ho provedl a on měl talent pamatovat si všechny detaily a teď se mu to hodí. Pomalu dorazí ke dveřím, kde se nacházejí jeho budoucí pokoje. Zatím je v provozu jen část a herna ještě není úplně hotová. Což je škoda ale on pochybuje, že by se do ní hned první večer dostali. První mu musí dát ochutnat a pak ho hodlá tím správným koktejlem zničit.+Tohle už nebudou jahody.+ Pomyslí si pobaveně, než se opře o kliku dveří.
"Jsme jen na exkurzi, nezapomeň na to." Tentokrát už přijde v podstatě nařízení, když jeho hlas dostane přísnější nádech, pečlivě ho však kontroluje.
"Pojď." Vyzve ho a projde dovnitř jak první. Světlé barvy nahradily tmavější, nejsou však chladné ale rozhodně byl nádech nevinnosti dokonale odstraněn. Ložnice je úplným odrazem svého nového majitele. Počká až za nimi Aoi zavře dveře, než se otočí čelem k němu.
"Tady se nám bude mnohem lépe mluvit, nikdo jiný tu není ani nebude." Pokusí se postarat o jeho možné obavy a nechat je doplout do ztracena.
"Ještě pořád je jistá místnost nekompletní, tam tě nevezmu ale tohle je dost dobrá alternativa." Pozvedne pravý koutek.
"Přišel jsi sem, abys poznal sám sebe, to už vím." Začne pomalu a vykročí jeho směrem, první si jej jen obejde v půloblouku, aby stanul za jeho zády.
"Co ale nevím je, jak daleko tvé představy už zašly." Nakloní se k jeho rameni a vdechne vůni černých pramenů. Je stejně okouzlující jako on sám, tohle bude velká zkouška hlavně pro Reitu. Hlavou se prohání představy, do jakých situací by ho mohl dostat a ještě chvíli a neudrží se.
"Řekni mi, jak daleko už jsi zašel a já ti povím, jak své hranice posunout."

Aoi

Kráčí po jeho boku do nitra clubu a vyšších pater, kde projdou kolem mnoha pokojů, ale žádný není ten, ve kterém se společně zastaví. Naslouchá jeho vyprávění, věří tomu, že je to pravda a mírně se pousměje u toho boje. To není pro něj, je mnohem radši v úplně jiné roli, kde se cítí dobře a která se vlastně míjí s jeho prací. Asi je to i proto, dravosti musí mít jinde dost a jsou chvíle, kdy se chce nechat hýčkat, kdy chce jiným dovolit, aby byli pány situace, zatímco on musí být jinak celý život. Už je hodně pozdě a dělníci z patra odešli, ale i tak je znát, že se tu něco renovuje a rekonstruuje. Po jeho upozornění, vlastně spíš ujištění, že nemusí být nervózní, se jemně usměje a přikývne, když se nechá odvést dovnitř. Hmm, tenhle Reita tu buď není dlouho nebo potřeboval něco velkého změnit, zajímavé. Diví se tomu, že ho sem vzal, dokud není všechno připraveno, ale vlastně mu to vůbec nevadí. Ale zná hodně lidí, kterým by mohlo. Pořád nezískává ten pocit, že se to všechno točí kolem něj, tak jak mu bylo naznačeno. Rozhlíží se kolem sebe, líbí se mu to. Taky je na tmavší odstíny, což je na něm asi všeobecně vidět a v přítmí se cítí mnohem lépe, než kdyby na něj zářila všechna světla pokoje. Možná by mu mělo nahánět strach, že jsou sami, ale vlastně je teď mnohem klidnější. I to ho ujišťuje v tom, že tohle co dělá, je to, co mu chybí. Reita se ocitne za ním, naruší mu jeho osobní prostor a on za ním mírně pootočí tvář, ale neohlédne se. Je to zajímavá otázka, u které se musí krátce podívat před sebe. Koutky se mu znovu zvednou vzhůru, ale pak se rozhodne nenechat se jím zase tolik vyvést z míry a vykročí sám od sebe ke křeslu naproti sobě. Prostě se do něj usadí, přehodí si nohu přes nohu a podívá se mu do očí. Ještě mu nic neslíbil ani nezaplatil, takže role mohou ještě chvíli počkat. Vlastně se na něj dívá malinko pracovníma očima. Těma, co vidí do lidí a ještě dál.
"Vlastně to nezůstalo jenom u představ." Rozhodne se být upřímný a otevřený.
"Byl to známý, v podstatě úlet, pokus... způsobilo mi to tehdy dost problémů, ale to není podstatné. Neuměli jsme to ani jeden a z těch důvodů už jsme v tom nikdy ani nepokračovali, ale od té doby na to myslím. Ty běžné věci prostě nestačí." Nakrčí jemně obočí. Neví, kolik lidských osudů a důvodů si tady vyposlechl, možná už tu někdo jako on byl a Reita by mu s tím dokázal poradit a pomoct?
"Měl bys vědět, že nejsem ten typ, co rád leze po kolenou celý den, moje práce je vlastně úplně opačná." Odmlčí se a podívá se někam ke stropu, když hledá, jak by se popsal.
"Chci... chci... aby to, co se děje, bylo zároveň hýčkání. Jen pro mě a jenom kvůli mě." Vlastně si stanovuje podmínky.
"Chci, aby to začalo měkce a všechno, kam to sklouzne mělo jen jediný důvod. Chci z toho zešílet, ale taky hodlám druhý den chodit, víš?" Pousměje se. Nebude šetřit slovem chci, on je tady ten, kdo má plnou peněženku. Není zase takový beránek, jak by se mohl zdát.
"Chci smyslnost, vášeň a sex appeal. A za to ti dobře zaplatím." Jeho pohled se stane trochu provokativním.

Reita

Je to sotva chvilka, kdy si užije Aoiho blízkost a vzápětí o něj přijde. Mohl to čekat a taky je vidět, že ho to příliš nepřekvapí. Obchází se tu trochu jako kočka s myší ale ta šelma bude v každém případě on sám, proto tu taky jsou. Aoi je jiný, moc dobře ví, co si smí dovolit a zdá se, že toho využije. Rei nehne ani brvou, nepohne se z místa, když se usadí do křesla naproti němu. Vloží si ruce do kapes ale nepřestává jej sledovat svýma očima, které se rozhodně ničeho nebojí. Právě naopak, miluje výzvy a tohle je jedna z těch, které se mu budou líbit, Prostě to ví.
"Kdo ochutná, nechce jinak. Tak to bývá, pokud to v sobě máš." Oznámí mu úplně klidně. On sám si zkusil obě strany, první trochu nechtěně a zároveň zjistil, že z opačné strany, je to pro něj pravé. Neměl klidné mládí a vyzkoušel si spoustu věcí, než se ukotvil v tom, co ho dělá šťastným a spokojeným.
"Jistě nejsi první ani poslední, kdo chce něco úplně jiného, než jak ho vidí okolí. Podvědomě hledáme to, co zdánlivě nemůžeme mít, co bychom neměli mít." Sdělí mu s krátkým pokrčením rameny a zablýskne se mu v očích. Zachtělo se mu hýčkání, nechat se od někoho zhýčkat do bezvědomí. Mít kontrolu nad někým jako je on. Oh ano, to rozhodně chce.
"Ano, to zaplatíš." Kývne hlavou jen krátce.
"Chceš, aby se o tebe někdo hezky postaral." Popouští uzdu svému hlasu, který dostane přesně ten sebevědomí podtón, jaký zrovna chce.
"Představuješ si, jaké by to bylo, kdyby někdo dokázal ovládnout tvé smysly a napnul je nejvyšší možnou míru." Teď už se dostává za hranice běžného rozhovoru a začíná se svou vlastní hrou. Pomalým pohybem si stáhne bundu z ramen a odhodí ji plynulým gestem na postel, která je celkem blízko a ani se tím směrem nepodívá. Odhalí tak černé upnuté triko, které dokonale kopíruje vypracovaný hrudník a v jeho středu se houpe přívěšek zdánlivě připomínající čepel s černým vsazeným kamenem. Je to vlastně jen cetka ale pro něj má dost vysokou hodnotu. Rozejde se jistým krokem směrem k Aoimu ale mine jeho křeslo a opře se předloktími o opěrku, aby mu byl co nejblíže.
"Někoho, kdo tě připraví o příčetnost a bude to jen na něm, kdy dosáhneš nejvyšší možné slasti. Tomu já rozumím Aoi-chan. Ukážu ti, kolik příjemný pocitů tvé tělo vydrží." Pokračuje dál v tichém našeptávání a lákání Aoiho na svou vlastní hru.
"Mám taky jedno pravidlo. Chci od tebe slovo, které nikdy nezapomeneš, ani když bude tvá mysli mimo tuhle realitu. Vyslovíš ho a všechno skončí. Žádné prosím ani počkej, na mě platit nebude, jen to jedno, které si sám určíš. A tím skončí všechno, co by sis přál. Protože já přece vím nejlíp, cosi přeješ nejvíc." Natáhne paži přes jeho rameno a položí mu ji na hrudník, než s ní pomalu začne vyjíždět nahoru, než dráždivě promne přechod mezi ramenem a krkem. Přiblíží se rty k jeho uchu.
"Ale neboj se, dneska tě neuhýčkám k smrti. Jen ti ukážu, jak moc to chceš a že nemůžeš jinak." Šeptá mu rozhodným hlasem do ouška a odrhne dlouhé prameny z ramene, aby měl lepší výhled.
"Jen kousek posunu tvé hranice a pak se vrátíš, abych v tom pokračoval. Protože tohle je to, co chceš mám pravdu? Odpověz." 

Aoi

Oběma dvěma teď jiskří v očích, když se na sebe dívají a Aoi si uvědomí, že se mu Reita líbí. Je to dobře, je to moc důležité.Sotva patrně mu přikývne, když mu Rei začne potvrzovat, jak to je. Je to zvláštně uklidňující vědět, že existuje místo a osoby, které to vnímají stejně a kde není za někoho, kdo by se měl jít léčit. To, co mu Rei říká vlastně zní spíš tak, jako by to bylo úplně normální. Je to hlavně o tom, co by neměl, než že by nemohl. V jeho případě rozhodně. A pak se ten úvodní rozhovor zlomí a on ví, že to začalo. Znovu mu po zádech přeběhne to příjemné mrazení. Tsss, jak je drzý, když mu říká, kolik tady utratí. Jenže se mu jen dál nehnutě dívá do očí, zatímco v jeho vlastních začíná hořet. Přesně to chce. Přesně to si představuje. Být dohnán na pokraj touhy a rozkoše, nechat se tím smést, přestat myslet a nechat někoho jiného, aby to udělal za něj, protože ví, že se mu může svěřit. Kdyby nemohl, následky by mohly být velmi zlé. Sleduje ho, jak si svléká bundu. Taky se za ní nepodívá, ale očima si začne důkladně prohlížet jeho hrudník a paže a moc se mu to líbí. Je to akorát. Uvědomí si, že si na to chce sáhnout. Na okamžik zatají dech, když se Reita vydá jeho směrem, pohlédne před sebe do ztracena, když se mu ocitne za zády a ucítí jeho bezprostřední blízkost. Před očima se mu rozeběhnou jisté představy a jemně pootevře rty. Ano... to je přesně ono. Už teď to působí a to o tom jenom společně mluví. Trochu se probere, když si Reita řekne o slovíčko a krátce se po něm ohlédne přes rameno. Chvíli se na něj dívá, ale mají jen jedno společné téma jejich setkání.
"Jahody." Řekne mu a usměje se, v tu chvíli je jeho pohled nevinný. Slova jako přestaň a prosím se vlastně mohou stát vhodným kořením hry, proč se o ně připravovat? Když je podvědomě nebude myslet vážně? A pak mu Rei řekne, že to on ví, co Aoi chce, ne Aoi sám. Znovu nechá koutky vyskočit nahoru v trochu omámeném a spokojeném úsměvu. Na hrudi ucítí jeho dlaň, příjemně mu promne ztuhlý krk a on trochu zakloní hlavu. Celý den se skláněl nad pracovním stolem. Ten příslib ho znovu přiměje zadržet dech a o jeho dlaň ve vlasech se sotva patrně otře tváří.
"Ano, máš pravdu. To chci." Řekne mu na souhlas velmi tiše.

Reita

Oplácí mu upřený pohled ale v jeho tváři se nepohne ani jediný sval. Úsměv je pryč a nahradila ho dobře hlídaná maska. Ta, kterou má na tváři je jen odrazem jeho nitra. Nikdo s podobnými věcmi nechlubil ale tady je to jiné. Tady se přímo vybízí si jich užít. Zopakuje silnější promnutí jeho šíje, když se otře tváří o jeho dlaň. Je opravdu krásný, zblízka ještě mnohem víc, konečně si ho může pořádně prohlédnout. Měl na poprvé velké štěstí a svůj první pracovní večer si skutečně užije. To by ho ani ve snu nenapadlo.
"Výborně. Na tyto jahody jen tak nezapomeneš." Ujistí ho tichým hlasem, který nenese stopu žádného pocitu a trochu víc se natáhne přes opěrku. Dlaněmi pomalu sjíždí po Aoiho pažích a zastaví se až na zápěstí, které stiskne.
"Dej mi ruce." Šeptne v blízkosti jeho ucha ale jeho hlas nese pevností příkazu. Počká až Aoi jeho vůli splní a vezme jej za hřbety dlaní.
"Potřebuješ ty správné doteky ale nebudu to já, kdo ti je dá." Odmlčí se krátce, když sjede, až na jeho stehna a přinutí ho tlakem na jeho prsty, aby si je pořádně stiskl.
"Budeš to ty sám. Musím tě hezky naučit, jak se to správně dělá." Zavrní, než stiskne jeho kůži na šíji mezi zuby. Ne příliš silně, nechce mu nechat po sobě dlouhé památky a je si jistý, po tom co mu řekl, že by je Aoi ani neocenil.
"Řekni mi, jak se ti to líbí." Vybídne ho a v tu samou chvíli, a jak jeho hlas uhodí poposune spojené dlaně na Aoiho pevných stehen o kousek výš. Už se nebezpečně blíží k místům, které jistě za chvíli probere k životu, pokud se tak už nestalo. Ještě kousek mu chybí ale ten hravě překoná, aby oběma palci přejel přes látku jeho kalhot v místě klína, kde pocítí jeho přirození.
"Hm, ještě není čas." Provokuje jeho výdrž a napětí mezi nimi, když přesune ruce na Aoiho hruď.
"Svlékni si tu košili. Chci se podívat, co pod ní schováváš." Začíná na něj celá atmosféra působit a to by se k tomu ani nemusel přidávat Aoiho parfém. Tohle bude zkouška sebeovládání pro něj. Dokonce se neubrání na chvíli zavřít oči, aby se zkoncentroval a nezrychlil se mu dech. Musí se udržet docela klidný, tohle přece umí a jde mu to. Jen máloco jej dokáže vyvést z míry ale Aoiho osoba se o to dost dobře snaží.
"Hezky pomalu, knoflík po knoflíku. Nikam nespěchej, chci si to užít." Varuje ho, jaký pohyb se od něj očekává a svými dlaněmi dost dobře koriguje tempo. Když to vypadá, že bude příliš rychlý, odtáhne je z jeho těla a znovu mu věnuje krátké kousnutí.
"Řekl jsem pomalu, copak se nechceš nic naučit." Pokárá ho ostrým hlasem a vzápětí zase přejde na šeptání.
"Mám tě tu pro sebe celou noc." Provokuje ho dál, když pustí jednu jeho dlaň, sáhne po lemu temných kalhot a popotáhne je nahoru. Ne příliš, tohle nemá bolet ale rozhodně chce, aby se látka víc dotýkala patřičných míst.

Aoi

V žaludku ho při tom příslibu příjemně zabrní a musí krátce pocuknout obočím, ale zvážní, když se Reitovy dlaně začnou pohybovat po jeho pažích až k dlaním, které vezme do svých. Poslouchá jeho pobídku, nechává se vést, až dokud nesklouznou na stehna a podvědomě trochu zakloní hlavu, aby mu byl blíž, zatímco tiše, rozechvěle vydechne, když ho Rei přiměje, aby stiskl sám sebe. Je to zvláštní poslouchat od něho, že ho musí naučit dotekům na vlastním těle, samozřejmě, že se od puberty sám sebe dotýká, ale rád se nechá poučit, co tím myslí on. Uhne mu hlavou trochu víc do strany a znovu si tiše povzdechne, když ucítí stisk jeho zubů, ne nijak silný a přesto dráždivý. Cítí s ním i otření jeho nosu, skrytého pod maskou. I ten materiál je vzrušující. Vlastně pořád tak docela neví, kdo jeho budoucí trýznitel je, jak vypadá.
"Je to vzrušující..." Řekne tiše, když dlaně jedou výš, až se doopravdy letmo otřou o jeho klín. Je v pozoru asi tak z poloviny, ještě ne úplně a Reita to samozřejmě patřičně okomentuje. Pro sebe se pousměje, mírně skloní hlavu a nechá jejich dlaně zastavit na prvním knoflíčku košile. Chvíli tak setrvá, dostane instrukce, že nemá spěchat a pak povolí první. Není jich zase tolik, protože ji měl u krku rozhalenou, ale stejně nad bříškem zrychlí a Reita ho zase zastaví. Oba si to chtějí užít, líbí se mu pocit, že se mu dívá přes rameno, jak se jeho kůže postupně odhaluje po maličkých kouscích a rád by věděl, co si o tom myslí, ale nezeptá se ho. Stejně by mu určit neodpověděl.
"Chci." Odpoví mu a potlačí nový úsměv, aby poslušně opravil, co se mu před tím nepovedlo. Ó ano, tahle věta byla opojná. On ho tu má celou noc, jako by to nebylo naopak. Zvedne černé oči k nástěnným hodinám, potřebuje si zkontrolovat, že ještě neuteklo moc času, ale neuteklo. Mohlo by se toho stát ještě hodně. Košile povolí přesně v okamžiku, kdy ho Rei zatahá za kalhoty a on si poprvé vzdychne. Jen krátce a tiše, ale pobídne to jeho vzrušení v klíně a on po něm honem natočí tvář. Nevidí na něj, jen se ho dotkne čelistí. Jemně pohne rameny a poloprůsvitná drahá látka se z nich sveze níž. V křesle se opírá, takže nespadne úplně, jen odhalí část paží.

Reita

"A bude ještě víc ale…" Odmlčí se na pár okamžiků, když se rty opře o kůži těsně pod jeho uchem, a otře se o ni zlehka nahoru a dolů.
"Musíš být hodný, pak si to teprve zasloužíš." Zazní jeho hlas. Není v něm ani stopa vzrušení přes to, že i jemu už začíná být látka kalhot poněkud těsná o to víc má chuť dosáhnout svého a svými slovy a společnými doteky přinutit Aoiho se mu úplně podvolil. Má tu moc, je o tom přesvědčený. Aoiho vzdechy jsou opojné. Je to jako skladba, které člověk nutí poslouchat ji pořád dokola, dokud ji nezná nazpaměť, pak si s chutí zazpívá s ním. Ještě jsou ale daleko od plnohodnotného pocitu. Jenže pak Aoi promluví, kdy nebyl tázán a Reitovy koutky se zvednout, jen do chvíle, než se k němu natočí tváři. V tu ránu má zase nepřístupný výraz a díky masce je to mnohem jednodušší, však on ví, proč si ji vzal. Pohledem doprovodí látku košile, která se sveze po bledých ramenou a pomalu zase vzhlédne před sebe.
"To nebyl otázka." Napomene ho přísně, když Aoi promluví, kdy nemá. Až se zeptá ať mu odpoví ale teď to přijít nemělo.
"Ruce na opěrky." Přikáže mu, než se narovná a vzdálí se od jeho těla. Je na čase dát mu ochutnat trochu víc ale nic bolestného, dnes ne. Možná jen bolestnou touhu, to se smí, to je v tento večer povoleno. Obejme pomalým krokem křeslo a zůstane stát proti němu.
"Vůbec mě neposloucháš a to se mi nelíbí. Mám ti něco dát ale na oplátku nic nedostanu, to není to, co chci." Nakloní hlavu k rameni, když si ho pomalu prohlédne. Udělá krok ke křeslu a zůstane stát těsně před jeho koleny. Nakloní se a zapře se krátce dlaněmi o područky, vedle Aoiho pažích. Přiblíží se rty těm jeho, které jej vábí k ochutnání ale odolá. Musí, jinak by to bylo k ničemu.
"Odteď žádná slova, můžeš jen sténat Aoi-chan. To ti dovolím, to chci a ty taky." Nařídí mu, po čem by měl toužit, jak kdyby mu tím vtiskl pocity do hlavy, vlastně do celého těla.
"A teď vstaň." Další rozkaz, po té, co konečky prstů sjede po kůži odhalené hrudi a jemně stiskne jeho chloubu přes látku. Jen krátce dráždivě, aby ho povzbudil. Sám se narovná a poodejde víc ke dveřím kudy přišli.
"Postav se hezky na ten koberec uprostřed." Vybídne ho sebevědomě.
"A pak zavři oči." Poručí mu s blýsknutím v očích. Vyčkává jako šelma na lovu, až to opravdu udělá a jeho víčka klesnou. Dál už je potichu, nezkazí mu přece překvapení. Tiše cvakne jedním vypínačem u dveří a spustí ze stropu kroužek na masivním řetězu, aby udržel lidskou váhu. Odhadne přesně ideální výšku, než se téměř neslyšeně vydá k Aoiho zádům a přitiskne se na něj, hlavně svým klínem k jeho pozadí.
"Za trest, teď budeš stát. Už se nemůžu dočkat, až se ti díky mě budou třást kolena." Zavrní s jemným nádechem spokojenosti v hlase a prsty si pootočí jeho tvář ok sobě, aby ho mohl líbnout na koutek. Pak se zase rychle odtáhne a plynulým, trochu neurvalým pohybem mu stáhne košili z ramen.
"Postarám se, aby ti nebyla zima." Položí dlaně na jeho boky a jede jimi nahoru, nezastaví se ale a nutí jej zvednout paže nad hlavu. Nehodlá ho poutat, to by mu svaly příliš nepoděkovaly, však on se za chvíli sám pustí a zhroutí na zem. Bezděky se usměje nad tou představou. Mírným tlakem na konečky prstů ho donutí se toho kruhu chytit a dovolí si cestu zase zpátky dolů po pevné linii dokonalého těla.
"Nech oči zavřené." Připomene mu, co mu nařídil a konečky prstů zapluje pod lem Aoiho kalhot a v tu samou chvíli jej přirazí dozadu proti svým bokům. Rty mezitím přejíždí po jeho rameni přes záda k druhému, jak kdyby se nemohl chuti Aoiho pokožky nabažit.

Aoi

Blaženě se pousměje, když ucítí jeho rty na jemňoučké pokožce pod ouškem a naslouchá při tom jeho hlasu. Vlastně je zvědavý sám na sebe, jestli to dokáže a jestli ne, co se stane potom. Nebyla? Asi se mu nelíbilo, že vůbec promluvil? Poslechne jeho příkaz a vinou toho tónu opravdu rychle. Sevře jemně opěrky mezi prsty, aby se mu lépe držely a provází ho očima, jakmile se mu Reita dostane do zorného pole. Při jeho výtce, že ho vůbec neposlouchá, jemně nakloní hlavu k rameni a je vidět, že by se ho rád zeptal, proč si to myslí, ale pamatuje na svou domněnku o mluvení a zůstane tiše. V duchu s ním zatím nesouhlasí, ale když se Rei pohne směrem k němu, zahoří mu v očích, jako když si do křesla sedal poprvé a jemně pootevře rty. Rei se nad ním skloní, on sklouzne očima z těch jeho rovnou na rty a mírně se pohne dopředu v očekávání polibku, který nepřijde. Jenom první zákaz s příslibem, že sténat se rozhodně bude. Když sem šel, nebyl si jistý tím, že bude dělat víc, než popíjet u baru a konverzovat, ale najednou sedí v jednom z pokojů s někým, koho doufal, že najde a povoleno je zdá se úplně vše. Na hrudi ucítí jemný dotek jeho prstů, který skončí až v klíně a trhne s ním, stejně jako povel, aby vstal na nohy. Poslechne ho tedy, stočí tvář ke koberci, o kterém se mluví a pomaličku k němu dojde. Zastaví se tam čelem k němu a s novým úsměvem zavře oči. Je to docela pokušení, nechtít je alespoň pootevřít, ale vydrží to. Dělá to přece pro sebe. Nad hlavou mu cosi zacinká, nemá ani ponětí, co by to mohlo být, nemá moc přehled v tom, co podobné pokoje mohou obsahovat, ale okamžitě to nakopne jeho představivost a zároveň i drobné obavy. Ten koktejl se začíná zvolna míchat a utvářet první doušky toho, co by rád alespoň do půllitru. Zaslechne pohyb směrem k sobě, mírně za ním natočí ucho a vzápětí ucítí celé jeho horké tělo na svých nahých zádech a taky jeh klín proti pozadí. Opřel by se proti němu, ale pamatuje na jeho slova o poslušnosti a zůstane nehnutě stát. Ani teď nepřijde pořádné políbení, ale i on se těší, až se mu ta kolena budou třást. Přijde o košili a na bocích pocítí sevření jeho dlaní. Už teď ho brní pokožka, když jimi jede vzhůru, zvedá mu ruce a on nahmatá, co bylo to cinknutí. Nějaký kruh? Myslí si, že ho spoutá, ale to se stát nemá. Má se držet sám a to by nakonec mohlo být ještě náročnější, pořád si na to myslet. Teď je za opěrný bod ale docela rád. Reitovy dlaně jedou zase něžně, ale pevně dolů, přesně tak jak si přál a zároveň rozechvívá jeho tělo očekáváním z neznáma. Potřebuje, aby na něj šel postupně. A pak si prudce vzdychne, když ucítí Reitovu dlaň v klíně. Společně s tím trhnutím kruh zacinká a zhoupne se prudce dozadu, tak jako celé Aoiho tělo. Pohodí vlasy dozadu a velmi si užívá pozornost jeho rtů na linii ramenou. Tohle byl zatraceně dobrý nápad.