Aoi x Ino - Možná uličník, ale tvůj. - Část 1.

(Ráj v Karibiku)

Inoran

Tehdy měli víc štěstí, než rozumu a to oba dva. Ino, na to vzpomíná, jak by to bylo včera. Trávili několik dní u Reity na chatě, kde je nikdo neměl objevit, za to se měl objevit Reita se zásobami,  už se ale neukázal. Nemohli mu to mít za zlé, s Aoim věděli, že by mohl být příliš hlídaný. Navíc Drakův hněv většinou neznal meze, takže bylo dost možné, že Rei už nebyl ani mezi živými. Když jim došly zásoby, sedli do auta a vydali se na vlastní pěst pryč z Japonska. Naštěstí měl, Ino spoustu známých, ti od aut byli vždycky roztroušeni všude. Několikrát vyměnili svůj vůz, dokonce měli i taxi, a jakmile byli za hranicemi, konečně si pořádně oddechli. Všechny úspory obou padly na cestu daleko do Karibiku, kde pro ně bylo bezpečné začít znovu. Ino se chtěl o všechno postarat sám ale Aoi začal velmi slušně přispívat se svým uměním. Ze začátku to bylo objektem občasných sporů, které naštěstí končily vždy usmířením. Prostě se rozhodl, že Aoiho jedy vezme na milost, aby sám mohl rozjet větší obchod s kradenými díly a později i auty. Mohl jen doufat, že si to jeho labuť jednou nerozmyslí a některý z jeho snídaní nebude ta poslední. Nějak se přece živit museli a ani jeden z nich neuměl nic jiného. Pořád měli dost kontaktů i v Japonsku, takže další obchody mířily hlavně tam. Trvalo to pár let, kdy si pod falešnými jmény vybudovali skvělý byznys a mohli si pořídit dům na pláži, kde je každé ráno budil příliv. Stačilo jen udělat pár kroků a mohli si jít klidně oba zaplavat. Nebyli tu jediný, kdo odtud řídil černé obchody a brzy si získali dobré jméno i mezi touto sebrankou, vlastně to nejlepší. Jejich krytí bylo pronajímání jachet. Začali první s jednou a postupně se i tato činnost rozrostla. Ino se často bavil jejich opravou, i když na to později měli lidí dost. Jinak tomu nebylo ani dnes.
"Ino, tahle převodovka bude k ničemu, je úplně zadřená, co to zaměstnáváš za kapitány." Ozve se ženský hlas, kousek od velkého ponku uprostřed obří haly. Lesley je jedna z mechaniček, kterou Ino zaměstnává už pár let, společně s dalším dost obsáhlým personálem, který se motá okolo nebo pracuje v dalších halách.
"Cože?" Zařve Ino z podpalubí, kde se ve strojovně zrovna vrtá v olejovém čerpadle a taky podle toho vypadá. Odloží všechno, co měl v rukou a hadru od oleje zastrčí do kapsy společenských kalhot. Na sobě má bílou košili, která už asi moc použitelná nebude. Odskočil si sem jen na moment, aby se ujistil, že všechno funguje, jak má a měli s Aoim jít na večeři ke svým známým, shodou okolností jim dost podobným.
"Počkej, podívám se na to." Sleze po žebříku z lodi, která je na kolejnici, jenže vede přímo k vodě. Poslední stupínky ze žebříku seskočí a jde se podívat, jak moc zlé to je.
"Hm, je mi líto ale pacient nepřežil." Zkonstatuje zamračeně, když vidí, jak moc v háji je.
"Něco z toho se ještě bude dát použít, koukneš se na to Les?" Zeptá se rudovlasé dívky a ta jen kývne.
"Kouknu, ale na tebe se brzo nekouknu. Neměl jsi náhodou někde být?" Zeptá se ho s pozvednutým obočím a zatahá ho za už ne moc bílou košili.
"Do háje."
"Líp bych to neřekla, Aoi tě otráví. Slíbil jsi mu, že už pozdě chodit nebudeš a už vůbec ne v takovém stavu." Zasměje se Les, ale ona nic neví o tom, jak moc je blízko možné pravdy.
"Ehm, jo jasně. To nejspíš jo. Tak já letím." Ani hadru z kapsy nevytáhne, už se řítí na parkoviště. Tohle bude průšvih, jak blázen. Hopsne do žlutého jeepu, který sice vypadá jako ostatní ale rozhodně v sobě má samotného ďábla, jak je upravený a vyrazí domů. Telefon samozřejmě nechal tam. Smykem zastaví před domem a pokusí se srovnat si límeček, nutno dodat, že je to zbytečná práce. Napadne ho spásná myšlenka, že by možná mohl proklouznout domem do šatny a aspoň se převléknout, pak už to tak hrozné nebude a tak si nenápadně otevře dveře a plíží se chodbou.

Aoi

Ty první týdny na útěku pro něj byly nervově hrozně vyčerpávající. Pořád se ohlíželi přes rameno, nevěřil, že Gackt by ho nechal jen tak odejít nebo že by si později nedokázal zjistit, kde je. Říkalo se, že z místa, jaké měl on, se odcházelo jenom v rakvi, ale jakmile byli pryč a týdny plynuly, žádný nájemný vrah se neukázal. I tak jim trvalo celé měsíce, než uvěřili, že ani neukáže. S tím, jak jejich jméno rostlo, mu bylo jasné, že je někdo musel poznat a identifikovat, ale ani tehdy se nic nestalo a po deseti letech už si na minulý život skoro ani nevzpomněl. Moc se nesháněli po novinkách o Drakovi nebo Démonovi, pokud to vysloveně nepotřebovali k obchodům, ale on se japonskému trhu spíš vyhýbal. Pohyboval se na něm hlavně Ino kvůli skvělým autům a dílům na ně, kterými byla jejich rodná zem vyhlášená po světě. A jeho nechal Drak odejít dobrovolně. S tím, jak i on zmizel ze země, se nikdy nedozvěděli o Reitově osudu a o tom, jak si vede, pokud nějak, ale i s tím se museli časem smířit. Z počátku se nebyli schopni domluvit, jak budou dál žít. Ino nechtěl mít s mafií nic moc společného, ale Aoi nic lepšího nedokázal, nerozuměl tomu, proč by si měl odpírat luxus a dřít někde podřadně, když může dělat tohle a udržet si životní standard, na jaký je zvyklý. Sem tam to vypadalo, že s příchozí každodenní realitou vezme jejich pohádka brzy za své, ale přenesli se přes to a teď už ho vytáčel jenom jeho olej na košili a jistá nespolehlivost v plnění termínů. Když mu o půl šesté došlo, že na šestou u známých rozhodně nebudou, rozhodl se omluvit a celou událost přeobjednat. Než Inoran dojede domů, umyje se a převlékne, dorazili by v osm. On sám je vyfiknutý jak na módní molo, dlouhé černé vlasy se mu lesknou podél tváře a hlubokýma ještě černějšíma očima propaluje skrz záclonku okolí příjezdové cesty. Už je opravdu naštvaný. Jakmile kola džípu zabrzdí na štěrku, trhne se záclonkou, div ji neurve, seběhne schody dolů a tam ho zahlédne, jak se pokoutně plíží domem. Přitiskne záda ke zdi, aby si ho Inoran nevšiml a velmi pomalu se vydá v jeho stopách. Na to si vážně počká, co tady na něj chce cvičit. Nechá ho dojít až do šatny, tiše vstoupí za ním a práskne dveřmi, takže se leknou i mrtvoly na hřbitově. Výraz v jeho tváři, hrdě pozvednutá brada a stisknuté rty prozrazují jeho rozpoložení. Klesne očima po jeho těle až na hadr v kapse a zavrtí hlavou.
"Má vůbec smysl něco říkat?" Vydechne rozladeně, ale při tom velmi melodicky a měkce, než za sebou dveře zase otevře a podmračeně vydupe do chodby.
"Možná bych si mohl myslet, že tam chodíš za tou mechaničkou, hm?" Už toho má prostě dost.

Inoran

Mělo mu být hned jasné, že mu to jen tak neprojde. Možná, kdyby měl Aoi jinou minulost…Ani si nevšimne, že jde v jeho stopách a opravdu se snaží být, co nejvíc potichu. Prostě se převlékne, aby mu nemohl vyčinit za zničené oblečení. Jeden bod k dobru. Samozřejmě, že to dělá všechno jen pro něj a celé tohle šílenství s pozdními příchody má jeden jediný důvod. Navíc samozřejmě jeho obliba ve strojích. Cokoliv, co má motor jej dokáže vytrhnout z reality, prostě se do toho tak zakousne, že neví, kdy přestat. Přesně jak se zakousl tehdy do Aoiho a nemohl si pomoci. Prudce sebou trhne, když za sebou zaslechne prásknutí dveřmi. Zrovna si přetáhl košili přes hlavu, které se hodlal vzápětí nenápadně zbavit.
"Aoi-chan." Houkne za ním měkce a stáhne obočí s nešťastným výrazem. Tohle nechtěl, nikdy ho nechtěl rozzlobit a trhalo mu srdce, když ho tak viděl.
"No tak, počkej." Prohodí znovu nahlas, aby ho slyšel, ale nic se nestane, zůstanou po něm jen otevřené dveře.
"Kruci." Pokusí se rychle vysoukat ze špinavých kalhot, až se málem přerazí a natáhne na sebe jiné, které mu jako první padnou pod ruku.  A pak přijde takové lehké obvinění z toho, co by mohl v dílně dělat. První si zaběhne umýt ruce, aby ho náhodou nezašpinil, i když má jistě i ve vlasech trochu toho oleje. Pak se vydá za ním, když si zapíná knoflík kalhot a na košili úplně zapomene. Na zádech mu září tetování, které je připomínkou toho, kým byl. Stejně jako to Aoiho.
"Víš moc dobře, že nikoho jiného, než tebe nechci a nikdy milovat nebudu. Navíc, já nikdy po holkách nekoukal, možná tak v patnácti." Pokusí se uklidnit trochu atmosféru.
"Promiň mi, že jdu pozdě." Omluví se mu upřímně a poslední metry přeběhne, aby ho objal zezadu kolem pasu a přitiskl k sobě.
"Moje lásko, vždyť víš, že jsem měl od první chvíle oči jen pro tebe. Zemřel bych pro tebe." Šeptne mu skrze záplavu sametových vlasů do ouška. Opravdu ho nechce zlobit, ale něco mu říká, že na onu večeři už nejspíš nepůjdou. Musí se pokusit všechno urovnat, aby se na něj nezlobil. Moc dobře si uvědomuje, co tenkrát Aoi všechno vyměnil za to, aby mohli být spolu.
"Dovol mi to celé napravit, hm?" Broukne měkce do jeho ouška, pustí jej jednou paží, aby mu mohl dát černé prameny za něj a odhalit tak bledou šíji, které věnuje několik něžných polibků.
"Dneska je to deset let, kdy jsem tě viděl poprvé. Kdy jsem ti úplně propadl." Šeptá mu tichým, skoro zasněným hlasem, jak na něj útočí jeho parfém. Vždycky bude proti němu jen obyčejný kluk z ulice, ať si oblékne cokoliv.
"Vypadáš nádherně. Překrásně voníš, až se mi z tebe točí hlava." Věnuje mu několik upřímných komplimentů.
"Noční nebe ti jen tiše závidí hloubku tvých očí a hvězdy se před tebou raději schovávají, když se usměješ. Tak moc bys je dokázal zastínit." V jeho hlase je patrná známka citu, ta zamilovanost ho nikdy neopustila a nikdy neopustí.

Aoi

Slyší za sebou jeho hlas, ale je příliš rozzlobený tím, že se to děje opakovaně. Ino mu pořád jenom sliboval, jak už se to nikdy nestane, ale nebyl schopný si nic pohlídat. Aoi rozuměl jeho vášni pro motor, ale jiné věci byly zase důležité pro Aoiho. Ano, on to opravdu ví, ale jak si má být jistý? Mohlo jít jenom o flirt, o osvěžení po letech?
"Tahle moc často jako holka nevypadá." Rýpne si do Leslie, i když jí má jinak opravdu rád. Jenže pokud někdo z nich vypadal jako dokonalá dáma, byl to Aoi, klidně by si to mohli vyměnit a kdyby se hodně snažili, lidé si popletou i jejich pohlaví. Prudce se nadechne, když se na jeho záda přitiskne Inoranovo tělo a sevře ho v náručí. Skrz tenoučkou látku černé košile cítí jeho nahou horní polovinu těla, dokonce i ten pach oleje mu sluší. Je s tím takový pořádný a sexy chlap. Nebrání se mu, jen zůstává hledět před sebe s očima rozčarovanýma, i když krotkýma. Musí zavřít oči a vydechnout skrz pootevřené rty, když jemným pohybem hlavy následuje jeho rty, otírající se mu o ouško a šeptající všechna ta krásná slova. Takhle umí mluvit jenom on a na Aoiho to hrozně platí. Vždycky to fungovalo. +Moje lásko...+ Opakuje si po něm v duchu, po páteři mu běhá mrazení, jako by spolu byli dnes poprvé a celý se pod jeho rukama rozpouští. Je to zoufalá zamilovanost, deset let nebo ne. I kdyby se tenkrát nedomluvili, už by snad zůstal napořád sám. Labutě měli jen jednoho opravdového partnera pro život, pak sešly žalem. Nechá si odhrnout vlasy z tváře, políbit na hrdlo a pořád víčka neotevírá, jen se temenem víc zapře o jeho rameno za sebou. Dnes, opravdu... +Mě se z tebe točí hlava...+ Konverzuje s ním v duchu, ale nahlas to neřekne, ještě chvíli ne. I tak už Ino vyhrál. Vnímá celou svou bytostí tón jeho hlasu, když mu šeptá slůvka, která připomínají báseň. Nemůže bez téhle jeho romantiky vůbec žít. Nakonec si tiše vzdychne, pod rukama se mu přetočí čelem k němu, obejme ho pažemi kolem krku a přitiskne svoje plné rty na jeho. Ten polibek je vášnivý jako letní noc kolem nich a zároveň hluboký a pomalý. Tiskne se tělem proti Inoranovu jako by se z nich mohla stát jediná osoba a úplně mu propadá. Měli krásný život, krásných deset let, ale některé okamžiky byly výjimečnější, než jiné. Jako třeba tento. Aoi by dokázal zničit kohokoliv, kdo by se na Inorana díval jinak, než by měl. Dobře pozoroval všechny, kdo se po jeho dílně pohybovali. Zatím to nebylo za potřebí, ale tuhle svou nebezpečnou stránku v sobě nikdy nedokázal potlačit. Byly věci, kterých prostě nelitoval.

Inoran

"Jenže pořád jí něco chybí a něco přebývá." Broukne Ino měkce a tak trochu dvousmyslně. Pak se krátce odmlčí, aby trochu popíchl jeho mysl a nechal si Aoiho myslet na úplně jiné věci, než má v hlavě on sám. Vnímá, jak jeho dokonalé, štíhlé tělo povoluje a začíná si uvědomovat, že urovnal své pochybení. Poslední dobou to dělal dost často, ne však bez důvodně nebo jen díky svému koníčku. Jemně se otírá nosem a rty o jeho šíji, užívá si chuť Aoiho kůže i vůni, která ho nutí přivírat spokojeně víčka.
"Chybí jí tvoje či, kterým mi vidíš, až do duše Aoi-koi." Začne mu pomalu sdělovat důvody, pro které ho miluje. Díky kterým, pro něj dýchá.
"Přebývají jí zlozvyky, které ty předčíš svou elegancí v každém pohybu, stejně jako každým slovem, které zní jako hudba." Pokračuje dál se svými komplimenty.
"Chybí jí tvůj úsměv, kterým hned ráno rozzáříš každý den, jak by byl ten první, kdy jsem se probudil vedle tebe." Zavrní naposledy, než se Aoi přetočí čelem k němu a upřímně se na něj usměje. Nadechne se, aby se mu omluvil znovu, ale to už nestihne. V ten okamžik ho o slova připraví Aoiho rty, kterých se ani po těch letech nedokáže nabažit. Tiše si povzdechne s jistou spokojeností a přitiskne ho za pas víc na své tělo. Začíná vzdávat boj se svou touhou a nejraději by ho vzal na místo, kde se budou moci sami sobě dokonale oddat. Vlastně jedno takové má ale na to je ještě chvíli čas. Dnešní večer má být speciální a tak to taky bude. Velmi neochotně se od něj odtáhne a pohladí konečky prstů jeho rty s dlouhým povzdechem.
"Máme před sebou celý večer a tím ho doufám zakončíme." Usměje se na něj, ale přece jen neodolá a líbne ho ještě jednou. Málem se z toho stane podobný polibek jako před chvíli ale nakonec přece jen zázračně odolá a pohladí jej hřbetem dlaně po tváři.
"Dej mi chviličku a vyrazíme." Poprosí jej, aby mohl dostat olej ze svých vlasů a dopřevléct se, než kamkoliv vyrazí. Navíc má všechno sice naplánované ale vůbec nic připraveného. Všechno si nechával na zítřejší den ale to, že večeře jeho vinou odpadla…s tím prostě nepočítal.
"Všechno pořádně oslavíme, každý jediný den za těch deset let." Ujistí ho vážně, než ho velmi neochotně pustí a vydá se do koupelny. Cestou si vezme svůj telefon z kapsy lehké bundy, která visí na věšáku. Zavře se do koupelny a začne ten pravý hon na romantický večer. Jako první vytočí Les, která bude snad ještě u opravované lodi.
"Les, musíš mě zachránit. Bude to dneska a ne zítra. Vem kluky a nachystejte to, všechno musí klapnout, jinak je po mně." Vychrlí na ni rychle a hned zavěsí. Další je telefon do restaurace, kde by jim měli připravit jídlo. Pak se pokusí, ze sebe smýt všechno, co na lidské tělo nepatří a následně zapluje do šatny, aby se vhodně oblékl, i když velmi jednoduše. Bílá košile, u krku ledabyle rozepnutá, černé oblekové kalhoty a jen jediný šperk. Svůj oblíbený kříž vyměnil za znak labutě, který nosí vždycky a nikdy ho nesundává. Draze vypadající hodiny, které kdysi dostal od Aoiho a už může vyrazit. Snad to všechno stihnout připravit, než dorazí na místo.
"Tak můžeme vyrazit."  Popožene svého miláčka ven z domu a vybere schválně Aoiho auto, které je mnohem elegantnější, tak jako celý Aoi. Sám se pasuje na řidiče a vyrazí na cestu k přístavišti. Nezamíří ale k velkým halám, kde se nachází základna pro jejich živnost ale kousek dál k molům, kde kotví lodě. Zastaví se, otočí se na něj, aby vytáhl z kapsy hedvábný šátek.
"Jen na chvíli." Poprosí jej měkce, než mu oči zaváže a pomůže mu vystoupit z auta. Následně jej vede k jednomu určitému molu a vidí, jak jeho spolupachatelé postupně mizí. Mávne jim a kývnutím hlavou poděkuje, než stane s Aoim na prvních prknech mola, na jehož konci je postavený stůl se dvěma židlemi. Na něm večeře pro ně dva a samozřejmě nesmí chybět srdcovky. Pomalu vztáhne ruce k šátku na Aoiho očích a jemně jej rozváže.
"Doufám, že si pochutnáš mnohem víc, než tehdy."

Aoi

V první chvíli si myslel, že ho snad kousne, když mu řekl, že je to jen proto, že jí něco chybí, ale Ino to rozvinul tak nádherně a dokonale, že nebyl schopný myslet na nic jiného, jen v duchu opakovat každé jeho slovo a líbat ho stále silněji a zamilovaněji. Cítí svoje i jeho probouzející se tělo, nechce se oddálit ani o kousek, jen ho později přinutit, aby to všechno napsal, aby si to Aoi mohl číst kdykoliv chce a nikdy nezapomněl na přesné znění. Trochu rozmrzele si zavrní, když Ino jejich polibek přeruší a položí mu prst na ústa. Zvedne řasy, aby se mu mohl podívat do očí, ale nakrčí maličko nešťastně čelo a znovu se s ním střetne v další vlně polibků, až dokud ho Ino nepřiměje oddálit se znovu.
"Vyrazíme?" Zopakuje po něm poněkud zmateně. Kam by měli vyrazit, když tu večeři zrušil? Ino chce doopravdy slavit a to ještě dnes? Pousměje se, ale nebrání mu. Mohli by slavit v posteli, prostě zůstat doma, ale deset let bylo kulaté číslo, nebylo to málo a asi mu chce vynahradit zrušenou večeři? Honem se rozeběhne do vlastního pokoje, aby přehodnotil, co má na sobě, jestli je dobře nalíčený a učesaný a ještě trochu to vylepší, aby to celé bylo víc nóbl a především sexy. Opravdu tak, jako když za ním šel poprvé do hotelu. I stříbro vymění za peří do uší. Když uslyší, že se v koupelně dole vypla voda, zase schody seběhne a počká na něj v hale. Inovi to opravdu sluší, ani k tomu nepotřebuje vylepšení a make-up, jaký nosí on sám.
"Dobře." Řekne jednoduše a jen těžko zakrývá nadšení v hlase i v očích. Zbožňuje jakákoliv romantická překvapení, v tuto chvíli mu odpustí cokoliv. Zamíří společně k Aoiho vozu, což prozrazuje vážnost situace a to, že by měla být ve větším stylu. +Takže přijel naschvál pozdě? Udělal to proto, že měl pro mě překvapení a potřeboval se zbavit té večeře? Věděli o tom naši přátelé a nic mi neřekli?+ Běží mu hlavou, protože tohle přece nevymyslel teď. Usadí se na místo spolujezdce. Cestu do přístavu pozná, na tomhle ostrově není zas tak velká loděnice a velká část patří přímo jim. Chce ho snad Ino vzít na jednu z jejich jacht? Nebo na nějakou menší loďku? Zaparkují auto a vystoupí. Po těle ho pohladí chladivý noční vzduch, který vane od moře, ale zima tu není. Překvapeně se podívá Inovi do očí, když mu chce zavázat oči, ale je to čím dál tím zajímavější a celý jeho žaludek se svírá trémou a očekáváním. Přikývne a přizvedne si vlasy, aby mu mohl šátek uvázat a pak sevře jeho ruku, když se opatrně nechá vést až na místo. Pod botami slyší vrzání přístavního mola i šplouchání mořských vlnek a brzy také ucítí vůni nějakého jídla. Ino ho zastaví a šátek sklouzne z jeho očí. Uvědomí si, že stojí na samém konci mola, hledí na osamělý stoleček, který je však luxusně prostřený a na něm je večeře, kterou si velmi dobře pamatuje.
"Srdcovky..." Vydechne tiše a nemůže popřít slzy dojetí, které se mu tlačí do očí. Nadšeně se po něm ohlédne, ale nechá se dovést ke stolu a přisunout pod sebou židli. Všechno si to prohlíží, včetně malých lucerniček, protože svíčky by tu hned zhasly.
"Ino-chan... To všechno bylo schválně..." Vysloví nahlas svou domněnku a naprosto září štěstím.

Inoran

Jemně se pousměje, když vidí, že si Aoi vzpomněl. Očividně to nemá jen on v živé paměti. Jejich první společný večer. Za zády dvě strany japonské mafie a jejich romantika. Spousta lidí by je označila za blázny, on by to ovšem jinak nechtěl. Prožili toho společně tolik, a přesto jsou tady a společně i po těch letech. Věří tomu, že to s ním Aoi neměl jednoduché a pořád nemůže uvěřit tomu, že  obyčejný kluk z ulice, žije s tím nekrásnějším, kterého kdy spatřil ale je to tak. Stačila k tomu jen jeho láska, nic víc. Někteří by se jim jistě vysmáli, on to však bere opravdu vážně. Pomůže Aoimu se usadit na židli a sám rozlije víno do dvou sklenek, než lahev odloží, aby se mohl usadit taky. Zatváří se trochu rozpačitě, protože toto není důvod jeho pozdních příchodů. Rozhodně mu nehodlá lhát, u něj to prostě nedokázal.
"Ano i ne." Začne pomalu a zkoumá výraz v jeho tváři, jestli se naštvanost nevrátí. Snad ne, to by ho opravdu mrzelo.
"Opravdu jsem nechtěl, abychom zmeškali tu večeří." Začne se mu pomalu přiznávat a vypadá u toho opravdu nejistě a provinile.
"Vím, jak ti na podobných setkáních záleží a já to ti v jednom kuse kazím." Omluví se mu znovu a udělá to ještě klidně stokrát, aby mu dokázal, že ho to opravdu mrzí.
"Tento večer jsem plánoval opravdu dlouho ale upřímně…měl být až zítra." Pokrčí krátce rameny a neubrání se uchechtnutí.
"Ovšem, když jsem ti zkazil ten tvůj, rozhodl jsem to napravit, jak nejlépe umím."  Ujistí ho vážně, gestem dlaně ho pobídne, aby se pustil do jídla.
"Dobrou chuť." Popřeje mu ještě.
"Doufám, že si užiješ večeři, ale tím celý večer rozhodně nekončí."  Natáhne k němu dlaň a jemně sevře jeho zápěstí, aniž by se mu přestal koukat do očí.
"Aoi-chan, jsi pro mě velmi speciálním. Někdo bez koho bych nevydržel ani den. Zasloužíš si mnohem víc, než mé omluvy." Pohladí ho bříškem palce po zápěstí a pak ho nechá v klidu se najíst, stejně jako ochutnat bílé víno, které pečlivě vybíral. V jedné chvilce nenápadně zkontroluje telefon. Má vypnuté zvonění, takže se nic neozvalo, ale na displeji září zpráva, že je vše připraveno. Opravdu se mu uleví, tohle mohlo dopadnout jako ta největší katastrofa. Naštěstí má pár opravdu dobrých přátel, kteří ho v tom nenechají. V jednu chvíli vzhlédne od jídla a zapomene, že má sousto na půl cesty ke rtům. Je opravdu nádherný, když se mu světlo lucerniček odráží ve tváři. Místo toho, aby pokračoval ve své večeři, si podepře dlaní bradu a nepokrytě jej sleduje.
"Opravdu nechápu, jak jsem se dokázal přinutit, nezůstat s tebou dnes doma." Natáhne se pomalu přes stůl a nechá proklouznout mezi prsty jeho náušnice.
"Víš, že je pořád mám. Ty, co jsi mi tehdy dal. Schovávám si je pořád. Tehdy jsem myslel, že už tě nikdy neuvidím." Zavzpomíná. Jak by si taky mohl myslet, že by ho kdy Aoi mohl chtít vidět znovu.
"Vlastně bych tě chtěl požádat o jednu věc." Vytáhne svůj telefon, který položí na stůl a zapne připravenu píseň, než vstane a natáhne k němu paži.
"Smím prosit?" Jemně se mu poukloní a jakmile se Aoi zvedne, přitáhne si ho natěsno ke svému tělu.
"Když jsem tě viděl poprvé, byl jsem přesvědčený, že hudba se tvoří podle toho, jak tancuješ." Další kompliment na sebe nenechá dlouho čekat.
"Tehdy jsem ti propadl."

Aoi

Už chtěl sáhnout po hůlkách, ale ještě chvíli ho pozoruje, jak nalévá víno do sklenek a jak si sedá. Opravdu velmi ho miluje, dělal kvůli němu pitomosti už od prvního okamžiku, kdy se sešli na parkovišti, Gacktovi za zády a při tom přímo pod nosem. Kolik nocí byl s jedním a myslel při tom na druhého... Ani on nevěřil tomu, že by spolu kdy mohli být víc, než jednu ukradenu noc, ale Inova láska si razila cestu skrz všechny barikády a navzdory smrti. I kdyby měli dnes zemřít, byl by to pro něj dlouhý a naplněný život, protože mohl být deset let vedle něj. Něco, co by si dřív nedovedl představit. A pak Ino začne prozrazovat, jak to dnes doopravdy bylo. Natočí tvář mírně do strany, zatímco pohled nechává upřený na něm, ale jen poslouchá. Vlastně je mu vděčný za to, že si nic nevymýšlí a nepřibarvuje, i když by mu to všechno bez podezření spolykal. Ta upřímnost ho zahřeje na srdci a na samém konci se vřele usměje.
"Ty jsi uličník..." Odtuší, než si vloží první sousto do úst. Znovu se pousměje, když mu Ino řekne, že u večeře dnes opravdu nezůstanou. Znovu se na něj od talíře podívá, když se ho Ino dotkne na zápěstí a dál poslouchá všechno, co mu chce říct.
"Ty víš, že pro mě znamenáš totéž." Řekne měkce a tiše, než se oba vrátí ke svým talířům. Jídlo bylo delikátní, v podstatě je připravilo o slova a on si ani nepovšiml, že Ino kontroluje telefon. Zvedne oči až ve chvíli, kdy na sobě ucítí jeho dlouhý pohled a všimne si, že Ino nedojedl svou porci. Jeho tváře pokryje jemný nach, dokonce i teď, po těch letech.
"Myslíš celý den?" Řekne trochu rozverně a upře pohled do jeho.
"Potřeboval jsi umazat od oleje, ne od..." Schválně to nedořekne a tiše se zasměje. Ino natáhne ruku k jeho náušnicím a on se vnitřně potěšeně zatetelí, že neušly jeho pozornosti.
"Nikdy jsem je už znovu neviděl, ale doufal jsem, že je čas nevzal s sebou." Vydechne. Do dnes si pamatuje, jak vypadaly, jaký vínový odstín měly.
"Také jsem si to myslel. Víš... jak moc mě hlídali..." Dodá, ale moc se mu o Gacktovi mluvit nechce. Nikdy se o něm nebavili, o tom, jaké to s ním vlastně bylo. Proč by měli... Pohne očima za telefonem a ta píseň se mu taky povědomě připomene. Plně mu to dojde v okamžiku, kdy ho Ino požádá o tanec. Jeho oči se znovu zatřpytí, když mu vloží dlaň do jeho a elegantně vstane. Přitiskne se k jeho tělu, aby mohlo kopírovat Inoranovy pohyby. Vždycky se považoval za skvělého tanečníka, měl rytmus v bocích. U toho mu hledí do očí, ale jednu dlaň má způsobně na jeho rameni a druhou v jeho dlani. Pamatuje si i na to, jak se nakrucoval v clubu... provokoval... Pousměje se.
"Ino-chan, ty ani nevíš, jak nádherná slova tvoříš ty..." Zašeptá tiše.
"Opravdu to s nimi umíš, nikdy jsem neslyšel od nikoho, že by od svého partnera tolik dostával jako já od tebe." Řekne mu. Chce, aby to slyšel.
"Opravdu velmi si tě vážím a moc tě miluju. Na vždycky budu." Ubezpečí ho, než se nakloní blíž a jemně, velmi něžně ho políbí, aniž by zastavil jejich kroky. Jeho černé vlasy povlávají kolem jejich tváří, peří se otírá i o Inovu pokožku a ten okamžik je doslova magický.

Inoran

"Možná uličník ale tvůj." Odtuší Ino po chvíli, když se v pomalém rytmu pohybují po mole. Jemně jej svírá paží kolem pasu a druhou dlaní svírá tu jeho. Sem tam si neodpustí nahnout se blíže a vdechnout omamnou vůni jeho vlasů.
"V té posteli bych s tebou vydržel klidně i celý život. Jen to má pár háčků. Musíme jíst a pít, bohužel." Sdělí mu úplně jednoduše a v očích se mu rozverně blýskne. S Aoim není nic nemožné, ani to, že by v té posteli opravdu zůstali. Vlastně by to bylo to nejlepší, co by mohli udělat. Jen ta představa stojí rozhodně za to.
"Víš, Aoi-chan." Začne pomalu.
"Od první chvíle, kdy jsem tě spatřil, jsem věděl, že nikoho jiného nechci. Bylo to nemožné, a přesto jsem měl tolik štěstí. Tvoje krása nikdy nevybledne, protože vyzařuje přímo odtud." Položí svou dlaň na jeho srdce. Nezáleží na tom, kolik životů má Aoi na svědomí. Ino sám, není bez viny.
"Pro mě vždycky budeš výjimečný. A proto si zasloužíš výjimečné věci." Nakloní se k němu, pustí jeho dlaň, aby mu velmi jemně vjel přes tvář do vlasů, a políbí jej, když poslední tóny hudby pomalu dohrají.
"Je na čase na dárek pro tebe." Zašeptá měkce, opírajíc se čelem o to jeho. Proplete s ním své prsty a vykročí po moje zpátky na pláž, aby zamířil k dalšímu z nich. Otočí ho čelem k sobě a zády k moři, aby nestačil zahlédnout detaily lodi, která zde kotví.
"Věř mi." Usměje se na něj upřímně a nutí ho pomalu couvat po mole, až do jeho poloviny.
"Chtěl jsem ti darovat nové auto, ale přišlo mi to příliš obyčejné. Přemýšlel jsem, že ti dám nový dům ale upřímně…zbožňuju ten, kde žijeme; je tam tolik vzpomínek." Pousměje se s nádechem nevinnosti a krátce sklopí oči kamsi mezi ně.
"Mé srdce už dávno máš Aoi-chan a to ti nikdo vzít nemůže ale možná…" Odmlčí se, když ho velmi jemně vezme za pas a otočí směrem k velké lodi, která je zdobená tmavých dřevem a stříbrnými detaily. Vypadá jako z nějakého starého romantického filmu ale je vidět, že všechno je nové a opečovávané. Strávil nad touto lodí nesčetně hodin. Pokud se Aoimu bude líbit, nebyla ani jediná minuta zbytečná.
"Možná bychom mohli půjčit kousek srdce i této krásce." Zašeptá mu do ouška, když ho jemně svírá za pas a opírá si bradu o jeho rameno.
"Dlouho jsem přemýšlel, jak ji pojmenovat a nic mi nepřišlo dost dobré, ale nakonec jsem jedno jméno vybral. Můžeš ho samozřejmě změnit, pokud se ti nebude líbit." Kývne hlavou směrem ke zdobenému nápis na boku přídě. Umělecky vyvedená písmena hlásí jméno Odetta.
"Jsi taky zakletý v tomto světě. Každý den mám pocit, že je pro tebe příliš obyčejný. Přesto jsem rád, že ho vzals na milost a objevil ses v něm. Pojď." Vybídne jej měkce, aby se dostali na palubu a on mu mohl celou jeho loď ukázat. Jako první jej přivítá kapitán, kterého prostě koupil. Bude kdykoliv k dispozici, ve dne v noci, kdy si Aoi zamane. Celý interiér je laděný do stylu lodi. Renovace zabrala spoustu času, ale rozhodně se to vyplatilo.
"Budeš mít spoustu času si to celé projít. Ale rád bych ti hlavně ukázal jednu kajutu." Navede ho k úzkým, avšak pracně zdobeným dveřím a stiskne kliku, nechávajíc ho projít jako prvního. Před nimi se objeví, větší prostor, kde je manželská postel a nad ní visí obraz, v jehož středu jsou Aoiho náušnice, které mu kdysi daroval. Vedle nich je vymalované kanji labuti a lišky. Samozřejmě nesmí chybě stoleček s lahví šampaňského a dvěma skleničkami společně s jednohubkami, kdyby měli náhodou chuť.