Boogie x Ju-ken - Sladké sny, Boo-chan. - část 1.

(školka)

Ju-ken

Celé hodiny nedokázal myslet na nic jiného, než na to, jak s Boogiem strávit nějaký čas mimo club. Od té události v kuchyňce, měl neodbytný pocit, že se mu vyhýbá a nesl to hodně těžce. Jenže v práci s tím nemohl příliš dělat. Jediné, co si dovolil, byly pohledy jeho směrem, hlídal ho, jako to dělal posledních pár týdnů. Kamijo mu ležel v žaludku víc, než obyčejní hosté, i když se snažili všemožně si urvat Boogieho pozornost. Jenže tu byli za zábavou a ne jako Kamijo, který měl očividně na jeho černookou posedlost spadeno. Prostě se mu to nelíbilo. Měl slovo Seny, že s tím něco udělá a svým způsobem mu věřil, jenže chtěl proto taky něco udělat. Možná ukázat Boogiemu, že v něm vidí mnohem víc. V jeho očích to byl někdo, kdo měl být opatrován a hýčkán a rozhodně neměl, co dělat na místě jako je tohle. Jen pocit, že by na něj někdo sáhl a třeba by se mu bránil, mu dává rudou před oči. Zrovna se blíží konec směny. Poslední obchůzka po clubu, aby zjistil, jestli je všechno v pořádku a mohl se vydat do šatny, když zahlédne na konci chodby, jak Boogie vychází od Kamija. Znovu. Dlouze si povzdechne a zamíří do šatny ochranky, kde se převlékne do bílého nátělníku a přehodí si přes ramena kostkovanou košili s dlouhým rukávem. Ještě vymění kalhoty za obyčejné jeany a vyrazí s jednou ze sedlových brašen k zadnímu východu, kde parkuje svou motorku. Po cestě mu zazvoní telefon. Jeho bratr. Dnes dopoledne měl mít hudební kroužek s dětmi ze školky, dřív to dělali společně, než byl Ju-ken příliš zaneprázdněný. Švagrovou ale právě odvezli do porodnice a on samozřejmě jede za ní. Zpátky to včas rozhodně nestihne.
"Jasně, to přece není problém, i když těch špuntů bude víc, seženu si někoho s sebou." Odpoví mu klidně a v tu chvíli mu v hlavě svitne nápad. Típne s rozloučením telefon, posadí na motorku a rozjede se ke dveřím, odkud pravidelně Boogie chodí domů.
"Boo-ch-" Kousne se do jazyka.
"Boo-kun." Zavolá na něj, když ho konečně uvidí a radši mu rychle sdělí, proč na něj volá, aby vyděšeně neutekl.
"Chtěl bych tě o něco poprosit. Potřebuju pomoct a takhle na rychlo asi nikoho jiného neseženu." Pokrčí rameny se skoro nevinným výrazem, i když na jeho tváři to vypadá celkem divně.
"Jak vycházíš s děckama a hudbou?" Zeptá se ho s úsměvem a doufá, že mu nedá košem. Měl i jiné možnosti ale třeba…bude mít to štěstí a pojede s ním.

Boogie

Dnešní směna byla zvláštní. Možná si jenom namlouval, že je tak moc jiná a možná doopravdy byla. Už věděl, co stojí za Ju-kenovými zvláštními pohledy, cítil je na sobě stále, i když mnohem míň a neuměl si s nimi poradit. Obzvlášť po tom, co udělal, co slíbil. Měl by se soustředit na svou práci, nenechat se ničím rozptylovat a už vůbec ne myšlenkami na to, že v něm někdo vidí někoho, koho včera pohřbil. A aby toho neměl v hlavě málo, znovu si ho k sobě zavolal Kamijo. Nebylo to tak důvěrné jako včera, spíš si trochu povídali o jeho budoucí práci, tedy tom konkrétním večeru, co je čekal a taky dostal za úkol o tom mlčet. A to i před Senou. Nemohl si pomoct, ale přišlo mu, jako by tady probíhala tichá válka a oba dva z nich si postupně stahovali na svou stranu některé lidi. Ani nevěděl, jak se v ní také ocitl. A kdyby býval tušil, předmětem jakého sporu se stal, asi by rovnou umřel na místě. Stejně jako ostatní i on měl svůj denní život, takže třetí noční za sebou nebyla žádný med. Těšil se na dvoudenní volno, které mělo následovat, i když měl zrovna zítra Sena své vystoupení, které tak neuvidí. Už si ale nutně potřeboval trochu odpočinout a pořádně se vyspat. Nakonec mu přece jen služba skončí a stejně jako ostatní zamíří do sprchy a potom do šatny, kde na sebe hodí bílé, úzké, potrhané džíny, černé tričko a lehkou košili s krátkým rukávem ve stejné barvě přes něj. Rozpustí dlouhé vlasy z ohonu na ramena a nechá je prostě tak, aby si pokožka jeho hlavy odpočinula. Už byly vážně těžké, ale stříhat je nechtěl. Na rozdíl od ostatních si ještě ani omylem nevydělal na auto nebo něco podobného, takže chce ze dveří zamířit rovnou na zastávku, když na něj někdo zavolá. Zastaví se na místě, ohlédne se a spatří Ju-kena na motorce. Sluší mu to, jak kdyby se na ní narodil. Poprosit? On by pomoc odmítl jen málokomu, takže změní směr a pomaličku vykročí směrem k němu.
"Cože?" vypadne z něj nejdřív, protože spojení takových dvou slov vůbec nečekal, a usměje se, ale pak se honem zamyslí.
"No já... trochu hraju na kytaru, ale do hudebky jsem nechodil. Děti nemám, já... nevím..." Rozhodí rukama a znovu se trochu nervózně zasměje. Marně uvažuje, kdy naposledy přišel do bližšího kontaktu s nějakým dítětem, když nepočítá třeba ulici nebo obchod. V okolí jeho rodiny nikdo malé děti neměl. Zastaví se malý kousek od motorky a popotáhne si na ramenou batoh za popruhy.

Ju-ken

Uvědomí si, že na něj civí příliš dlouho, aniž by něco řekl. Už jen ten pochod k němu ho dokonale vykolejí, jak má pak vůbec uvažovat? Pokusí se sebrat během následujících dvou vteřin, než se Boogie ocitne až u něj. Skoro to vypadá, že jeho slova přeslechl, jak moc se ztratil ve svých vlastních myšlenkách. Nakonec to vyřeší širokým úsměvem a pokrčením rameny.
"Hlavně, že se jich nebojíš…je s nimi sranda ale nesmíš se otočit zády." Zasměje se krátce hlubokým hlasem, když si vzpomene na několik svých zkušeností. Jendou ho museli vysvobozovat z živé laviny, které ho nečekaně zavalila, když se zády skutečně otočil.
"No vidíš, tím líp." Kývne hlavou a potvrzením svých vlastní slov a stáhne z řídítek helmu, kterou nosí jen velmi málo. Vlastně ji má spíš pro klid v duší své ženy.+Měl by si myslet na ni.+ Ozve se mu vyčítavě v hlavě ale stačí jeden pohled na Boogieho a tohle všechno odpluje někam hodně daleko.
"Je to jen dvouhodinovka ve školce, trochu hudby, zpěvu a prcci, ze kterých ti zalehne v uších. Brácha mě poprosil, sám musel do porodnice a já potřebuju někoho sebou, sám na ně nestačím." Vysvětlí mu to bez váhání, nelže vlastně vůbec, jen Boogie není jediný, koho by mohl poprosit. Vidí v tom však jakousi příležitost. Natáhne k němu ruku s helmou.
"Tak pojeď, bude zábava." Pohodí hlavou a počká, až si tu helmu skutečně vezme a vleze si za něj. Třeba se mu ta jízda bude líbit. Nepotřebuje rychlost, radši se kochá okolím a k tomu je jeho chopper úplně ideální. Sáhne po jeho pažích, aby si je ovinul kolem svého pasu a ještě se letmo ohlédne.
"Drž se pevně, ať tě nevyklopím, byla by tě škoda. Mimochodem, sluší ti to." Tohle si prostě nemohl odpustit a za hlasitého burácení motoru vyrazí na cestu. Provoz zatím není skoro žádný a oni brzo zastaví před větší budovou, kolem které je zatím celkem klid. Děti už jsou uvnitř a rodiče pryč. Odstaví motorku na stojan, jakmile z ní Boogie sleze, nechá na ní viset helmu a po cestě ke školce, mu hodí ležérně ruku kolem ramen.
"Bude jich jenom dvacet, to není žádná hrůza." Sdělí mu jednoduše, než na chodbě uvnitř potkají jednu z učitelek. Ju-ken ji očividně zná.
"Hai, vedu si trochu pomoci, aby to náhodou nedopadlo jako minule." Rozesměje se upřímně.
"Tohle je Boogie, umí prý na kytaru, tak nám něco zahraje hm?" S posledními slovy stočí oči na něj a v nich hřejivě zasvítí.

Boogie

"Aha." Řekne s dalším trochu nervózním zasmáním na jeho slova o otáčení se zády. A pak se konečně dozví, o co přesně jde. To by mohl zvládnout, dvě hodinky utečou jako nic a pak se pojede vyspat. Teď je stejně přetažený, jel by ještě na nákup a kdo ví kam. A když se navíc dozví důvod toho, proč ho Ju-ken požádal, přikývne, usměje se zcela upřímně a sáhne po helmě, kterou si nasadí. Tak docela mu není, ale na tu chvilku to stačí.
"Takže tě v nejbližší době taky čeká cesta do porodnice. Gratuluju." Řekne mu, když se ho přichytí za rameno a nasedne na motorku. Nedává mu moc prostoru, než si sednout opravdu přímo za něj, očima hledá, kam opřít nohy a kde se chytit a Ju-ken to vyřeší za něj. Brzy pod dlaněmi ucítí pevné tělo jejich šéfa ochranky a pod helmou se začervená. Ten odstín se stane mnohem sytějším, když mu Ju-ken vzápětí složí kompliment, ale to už vyrazí na cestu a po chvíli se přistihne, že se opravdu kochá okolím a městem okolo sebe. Není to nic zběsilého ani vratkého jako na skútru, klidně stihne lelkovat podle libosti. Nakonec dorazí před školku, kde Boo sleze a odevzdá helmu, zatímco se rozhlíží po areálu.
"Jenom dvacet..." Zopakuje po něm, ani nestačí řešit jeho blízkost nebo ruku kolem ramen, ale jakmile jsou uvnitř a on spatří ty malé capartíky ve stejných oblečkách a čepičkách, málem se rozpustí. No teda, nikdy by si nepomyslel, že bude na tohle. Jsou naprosto rozkošní. Koukají na ně ze tříd a umývárek velkýma očima, zatímco Ju-ken mluví s učitelkou. Boo se představí a ukloní a pak zamává několika zvědavým očím. Všichni mu jsou asi tak po kolena. Vymění si s Ju-kenem pohled a přikývne, i když si není moc jistý svou hrou, nicméně téhle věkové kategorii to bude asi jedno. Stejně to bude něco jako Ó makiba wa midori, ale už se na to těší. Pak společně zamíří do třídy, kde stojí klavír a nějaké další nástroje a kam jsou děti přivedeny, aby se mohly účastnit jejich hodiny.

Ju-ken

Znovu se ohlédne, když Boo zamává několika dětem a on se na ně zašklebí, takovým způsobem, že se rozesmějí. Nevidí ho poprvé, jinak by asi utekly ale jak se zdá, teď už se ho nebojí. Jednu dobu tu byl ob den ale to už je pěkných pár let zpátky. Sjede Boogieho nenápadně pohledem a trochu odhaduje jeho věk. Vlastně mu to nepřišlo na mysli až teď, jakmile začal vzpomínat.+Vážně si věříš na kluka v jeho věku?+ Zeptá se sám sebe v duchu urýpaně a nenápadně si znovu povzdechne. Měl to v sobě udusit ale ví, že to prostě nejde.
"Je mi líto, že jsem se tak dlouho neukázal, práce bylo příliš." Tohle mu jeho žena v podstatě zakázala, prý aby se jí víc věnoval ale on začíná tušit, že to je hlavně proto, aby po ní nechtěl rodinu, na tohle měla očividně úplně jiný názor. Její přání samozřejmě splnil, aby to doma nemusel poslouchat. Ve třídě zamíří rovnou ke kytaře a podá jí Boogiemu do rukou, aniž by si odpustil krátký dotek svými prsty a jemně sjede po jeho dlani.
"To zvládneš, ty dětské písničky jsou skoro všechny stejné." Usměje se upřímně, aby ho trochu podpořil a v tu chvíli se na ně děti vrhnou. Uklidnit je, je stejně nemožné jako pochytat rukama hejno včel. Jedna z holčiček se pověsí Boogiemu na nohu a natahuje se po jeho vlasech.
"Asi se jí líbí, já se ani nedivím." Houkne tiše, aby ho slyšel jen on a pak se sníží v kolenou, aby jednoho z kluků vzal do náruče. Vlastně jsou si trochu podobní.
"Haiki-kun, ty jsi tu taky." Udělá s ním letadlo a pak si odbudou svůj pozdrav zaťatými pěstmi.
"To je bráchův kluk. Tak co parťáku, už to tu máš pod palcem?" Zeptá se ho pobaveně, když ho polechtá na břiše a na chvíli si ho hodí přes rameno. Malý je na to zdá se zvyklý a směje se na celé kolo. Učitelky se snaží pomalu děti srovnat a usadit na koberec na zem. Trochu marný boj a tak to Ju-ken vyřeší jednoduše, usadí se za piano, přejede celou klaviaturu jedním rozmáchlým gestem a začne hrát. Neumí na piano moc dobře, jen základ, který na tohle stačí, trochu na kytaru a zpěv je takové příjemnější bručení ale u toho se ksichtí a za chvíli už má zase pár capartů pomalu na klíně.
"Na Boogieho se taky dobře věší." Nasměruje je jeho směrem ale moc je pobízet nemusí a ještě si neodpustí na něj mrknout.

Boogie

Jedním uchem poslouchá jak se Ju-ken baví s učitelkou a zároveň se při tom rozhlíží všude kolem sebe. Některé ty jejich hračky jim docela závidí, to za nich podobné věci nebyly. Pak natáhne ruku po nabízené kytaře, ale není hloupý, aby nepochopil to letmé gesto a po zádech mu přejede mráz. Okamžitě skloní oči někam k zemi a přikývne, jako by sám byl studentem. Do chvíle, než musí stočit oči k jednomu z děvčátek. Znovu se kouzelně usměje a posadí se prostě na zem do tureckého sedu, aby některou z těch malých židliček nerozsedl. Nechá děvče, aby si hrálo s jeho vlasy, dokud ho netahá, tak mu to vůbec nevadí a opře si kytaru o stehno. Chviličku se s ní seznamuje, není to žádný převratný kousek, ale je v dobrém stavu a naladěná. Hlavou mu stále běží další kompliment a už mu je jasné, že pokud budou spolu, asi jen tak nepřestanou. Po očku ho sleduje, jak si hraje s chlapcem, snaží se v něm najít rysy jeho rodiny, ale nejde mu to. Ostatní děti se taky dožadují akrobatických kousků, ale jsou usměrněny učitelkami a kupodivu docela dobře poslouchají. Japonská disciplína je konec konců pověstná. Než stačí hrábnout do strun, Ju-ken se rozjede u klavíru a jemu prostě klesne brada, jak je bezprostřední a je mu úplně jedno, jak to zní, hlavně, když se všichni dobře baví. Většinu dětí to zaujme, připojí se ke zpěvu, ale některé dál zkoušejí své štěstí s děláním lotrovin a to i u něho. Pokusí se alespoň na malý kousek připojit k písničce, ale děti ho okamžitě vezmou útokem a nakonec ho jeden z chlapců zatahá za rukáv, že chce čůrat. A nutně to musí být s ním. Když se ho učitelka snaží odvést, spustí takový brek, že Boogiemu nezbude, než ho odvést na toaletu a pomoct mu. Připadá si u toho značně nepatřičně, ale zároveň ho to těší a přeci jen si poradí. Když se společně vrátí, málem se z něj stane záchodová asistentka, ale pak si přece jenom zahrají společně i několik písniček. Asi tak po třetí si děti ukradnou jeho dobrou náladu, usmívá se na všechno kolem a dokonce se velmi stydlivě připojí ke zpěvu. Čas tady utíká velmi rychle, alespoň jemu ano. Děti budou mít brzy čas na svačinu.

Ju-ken

Usmívá se na všechny okolo a klidně mlátí do klavíru. Melodii to má ale virtuóz z něj rozhodně nebude, tady to ale není potřeba. Jeho bratr je na tom v tomhle ohledu mnohem líp. Nakonec z toho je několik přestávek, kdy opravdu hrát nemůže a děti už mu zase visí na pažích. Ještě, že se jeho svaly nezapřou, jinak by měl nejspíš problém. Nakonec se Boogie ujme asistence a on na něm může oči nechat. Stačí mu jen pohled, jak se odvážně vrhá na akci záchod a sleduje je pohledem až ke dveřím. On by tu s ním chodil očividně rád, teď se mu tu rozhodně líbí a on se do něj zamilovává, čím dál víc. Tohle úplně nedomyslel. Jeho nepozornost se mu stane osudnou a skončí v obležení a nakonec se rezignovaně nechá pomalu povalit na zem a skoro umačkat. Naštěstí stačí jen rázný hlas učitelky a je zachráněn. Pak už se Boo vrátí a to už učí jednoho z chlapců mačka klávesy, aby z toho vzniklo pár relativně příjemných tónů. Na konci jejich času jim učitelky rozdají jednoduché nástroje a teprve začne ten pravý koncert. Děti dokonale přehluší všechno, o co se Boo s Ju-kenem mohli snažit a tím to celé skončí k očividně nespokojenosti malých muzikantů. Ju-ken už taky sedí na zemi v tureckém sedu a má v rukou malý bubínek, když se s nimi jsou děti rozloučit. Padá jen jedna hlavní otázka, jestli příště přijdou. Ju jen stočí krátce oči na Boogieho a trochu ho do toho svým prohlášením uvrtá.
"To se musíte zeptat vedle." Nasměruje pozornost k němu a u toho se uculí, jak kdyby on za nic nemohl. Svolí k tomu, že děti dovedou na svačinu a pak se musí opravdu rozloučit. S úklonami poděkuje učitelkám za jejich trpělivost a s Boogiem nakonec osamí.
"Očividně máš talent. Úplně tě rozzářily." Ozve se jeho hluboký hlas, když se na něj otočí.
"Byl bych rád, kdybys sem zašel někdy zase se mnou a oni určitě taky." Navrhne mu úplně upřímně, krátce ho pohladí po tváři a trochu nejistě se poškrábe na temeni ve vlasech.
"Totiž…co kdybych tě jako odměnu vzal na pozdní snídani nebo brzký oběd?" Nehodlá se vzdát své šance být s ním, co nejdéle.
"Za to jak jsi to s nimi zvládl a já nestačil zírat." Pochválí ho upřímně, než mávne paží, kterou už látka košile nezakrývá, tu má kolem pasu a dává tak na odiv své tetování.

Boogie

Vůbec neví, co má dětem slibovat. Na tohle trochu nebyl připravený. Opravdu se mu tu líbilo, ale zároveň má svou práci, kde se chystá zavázat mnohem víc a k tomu denní život, kdy chodí ještě na brigádu a přípravný kurz na univerzitu. Slyšel od kluků, že Taiji takhle suduje celkem v pohodě a myslel si, že by to taky mohl zkusit, až sám utáhne bydlení i školné. Byl prostě poměrně zaměstnaný na to, aby si mohl dovolit nabrat ještě dobrovolnickou činnost, ale děti přímo neodmítne. Odvedou děti k jídlu a jemu dojde, že sám začíná mít po celé noci hlad. Stačí je vidět, jak do sebe tlačí chleba s marmeládou a kakao. Klidně by snídal tohle, prostě jako kdysi doma. A to bylo hodně dávno, od jisté doby si musí ve všem poradit sám. Vlastně ho ani nenapadlo vařit kakao a v duchu si slíbí, že si ho dá hned, jak dorazí domů. Ještě ho koupit! I on se nakonec rozloučí a v šatně zůstanou sami. Zrovna se obouvá, když k němu Ju-ken promluví a on se usměje. Jednou dlaní se snaží držet vlasy stranou, aby na boty vůbec viděl, jsou jako živé. Ví moc dobře, kam tahle věta míří a proč ho Ju-ken zve, jak kdyby ho neslyšel, co mu řekl v kuchyňce. Narovná se a podívá se mu do očí.
"Bylo to fajn, děkuji ti za to. Jen zrovna nemůžu nic slíbit." Věnuje mu naprosto upřímný úsměv, protože ono to tak je. Nikdy nebyl typ, co by něco odkýval a pak se na něj vykašlal. Dotek na tváři ho trochu vykolejí, jemně pootevře rty, ale vypadá u toho jako pivoňka na slunci.
"No já..." Trochu se v tom zamotá. Neměl by chodit. Měl by mu nějak rázně vysvětlit, jak se věci mají, když to sám nechce chápat, ale zároveň má zakázáno mluvit. Vůbec netuší, co všechno zahrnuje pojem Kamijova výchova a sám ví, co cítilo jeho tělo, když byl blízko něj. Ono se to vlastně děje u obou, jen u každého úplně jinak. Volání tajemného luxusu a peněz vedle někoho, kdo vládne temnotě nebo úplně obyčejný, krásný život plný světla vedle někoho, kdo očividně vládne dni. +Hoď si korunou, Boo...+ Oba jsou krásní a oba úplně jinak. Ju-ken je kus pořádného chlapa, takového, co se za ním točí holky v parku a chtějí s ním mít rodinu. Ten druhý... Povzdechne si a přikývne. Snad Ju-ken chápe sám, co od něj může čekat. Kdyby tak sám věděl, co od sebe může čekat. Vlastně nakonec asi nic, oběma by utekl. Alespoň na záchod. Společně vyjdou před školku a znovu nasednou na motorku. Nechá ho, aby sám vybral, kam chce jet a až ho poveze domů, požádá ho o malou zastávku v obchodě. Pro kakao. Tedy... dojede si tam autobusem, samozřejmě.

Ju-ken

V hlavě ho pořád pálí jeho slova. Podle něho byl Boogie fér a to znamená, že se něco dít bude a vůbec nepochybuje o tom, že v tom má prsty Kamijo. Odtud rozhodně vítr vane. Trochu ho těší, že před jeho dotekem neuhnul a pořád je tu malá naděje, že by se s ním sem někdy ještě vrátil. Snaží se ho podvědomě přetáhnout na svou stranu ale sám začíná tušit, že i kdyby byl Boogie jednou dělal to, co ostatní, tak to jeho pohled na něj nezmění. Bude trpět ale pro něj je ochotný vydržet cokoliv. Pak jeho potencionální klienty někde v temné uličce uškrtí ale vydrží to! Čeká na jeho souhlas jak na smilování a ono se to stane a Boo přikývne. Kdyby mu viděl do hlavy, asi by se hodně divil, jak moc je rád, že se to děje.
"Potřebuješ se pořádně najíst. S radostí tě nakrmím." Odpoví mu jistý hlasem a vrátí se k motorce, kde se pohodlně uvelebí oba dva a vyrazí na cestu. Už ví, kam ho vezme, bude to sice snídaně ale po noční to bude nejspíš ideální. Míří směrem k pobřeží, kde je jedna z restaurací, kterou má nejraději. Mají i snídaně. Může jen doufat, že se tam Boogiemu bude líbit. Cesta jim chvíli trvá a on si užívá, že ho zase může cítit za svými zády, dokonce ji malinko protáhne, aby ten pocit měl delší trvání. Zastaví před menším domem, postaví motorku na stojan a s rukou kolem ramen si jej vede dovnitř.
"Mám to tu fakt rád, je to takové domácí, bez úsměvů se to tu neobejde a ten výhled." Kývne hlavou směrem k posezení, za kterým je skrze okna vidět pláž a moře. Jako první ho ale vede rovnou k pultu, kde si můžou sami nabrat cokoliv budou chtít a tohle se mu líbí snad ze všeho nejvíc.
"Jak jde o jídlo, neznám bratra." Zasměje se upřímně a podá Boogiemu talířek, aby si sám dal na co má chuť. Jsou tu různé druhy pečivě, saláty, vajíčka, dokonce i zeleninové nudle a nějaké polévky.
"Brokolice…" Ušklíbne se na ten divný kousek zeleniny.
"Tak to ani náhodou, koukej to je jak Sena, když se naježí…ty vlasy…" Strčí mu ten kousek až před obličej a upřímně se zasměje. Je vidět, že má velmi dobrou náladu.
"Hm, jak to tak vypadá, měl bych říct kuchaři, aby začal zase vařit." Zasměje se obsluhující muž, když uvidí, že u pultu stojí Ju-ken, zdá se, že ho tu znají.
"No no, dneska to bude bez dýška." Zamračí se na něj hraně Ju a pak se taky rozesměje. Jakmile se konečně dostanou ke stolu má přes sebou rovnou talíře dva a na nich je snad od každého kousek.
"No co? Víš, co to stojí to živit." Poukáže na své tělo a rozhodí rukama, než se mu dlouze podívá do očí a je v háji. V tu chvíli zapomene i na jídlo.
"Boo-chan, jen ti chci říct, že ať se rozhodneš jakkoliv můj…pohled na tebe to nezmění." Nechtěl to říkat ale má pocit, že musel. On je z něj tolik poblázněný, že by mu kývl snad na cokoliv.
"Nic víc, nic míň. Jen bys to měl vědět."

Boogie

Zatváří se překvapeně a prohlédne si sám sebe. Je docela hubený, ale až tolik? Je ale pravda, že má hlad jako vlk. Jen z toho krmení je zase celý nesvůj. Ju-ken to ale nejspíš myslel tak, že ho zve. Někdy mu to oplatí, nebo třeba zkusí něco uvařit a přinést mu to do práce. Nějakou dobu vůbec neví, kam jedou, ale nakonec ucítí moře ve vzduchu a když motorka zastaví na dohled od něj u malé a rodinně vyhlížející restaurace, pousměje se. Z centra je to sem pěkně daleko a příměstské pláže jsou většinou přístavní, ale tady je to pěkné. Naprosto to zapadá do Ju-kenova profilu, který si o něm v hlavě vytváří z toho, co o něm zjišťuje. Přikývne na jeho slova, když společně vejdou do nitra podniku a on se zvědavě rozhlíží. Je tu pár lidí na snídani, ne moc, ono už je taky po desáté hodině. Vypadá to, že místní Ju-kena znají a on se diví, že ho vzal rovnou mezi své známé, protože... jemu to nevadí, že by třeba někdo poznal, jak se na něj dívá? Asi ne, asi jsou zvyklí? Přivedl sem už někdy v minulosti jiného kluka, muže?
"Vypadá to krásně." Souhlasí s ním a pak jeho oči padnou na pulty s jídlem, je to něco jako jídelna nebo bufet. Naber, co sníš, my to zvážíme a spočítáme. Líbí se mu to, protože má chuť skoro na všechno a zároveň mu to připadá zase jako doma. Zasměje se jeho poznámce o jídle, protože přesně na to on vypadá a sám si vezme talířek. Není toho na něm málo, ale vedle Ju-kena ani hodně, prostě normálně. Výrazně víc jde ale po sladkém, na které má dneska prostě chuť a k tomu vezme i konvičku s kávou, do které nasype tři cukry. Rozesměje se představě Seny se zelenými vlasy, ale zároveň se cítí provinile, když si dělá legraci ze svého nadřízeného, co kdyby je slyšel? Kradmo se rozhlédne, ale sem by asi někdo jako on jen tak nepřišel. Pak se společně posadí ke stolu a po jeho slovech si chtě nechtě prohlédne jeho hruď v tílku.
"Myslím, že už mi to začíná být jasné." Nalije si kávu z konvičky do šálku a bez ptaní udělá to samé i pro něho. Když mu přisouvá šálek po stole blíž, potkají se očima a Ju-ken ho osloví, takže už je neskloní. Ihned ví, že to je něco vážnějšího. A znovu to ujištění. Trochu se ošije na místě a poposedne si, když už se zase dívá do desky stolu. Oči k němu opět zvedne, až když Ju-ken větu zcela dokončí a chvíli si zkoumavě prohlíží jeho tvář.
"To je docela velkorysé. Vlastně vůbec nevím proč, protože se přece neznáme." Připomene mu, že by mohl být jakýkoliv, klidně to na něj hrát nebo být v jádru vypočítavý... Ju-ken si ho vzal do hlavy a on nikdy nic podobného nezažil. Je to velmi milé, ale taky silně matoucí.
"Ty jsi odsud? Myslím... z Tokya?" Pokusí se s ním poprvé mluvit normálně, vždyť si za celou dobu pořádně nic neřekli.