Boogie x Ju-ken - Sladké sny, Boo-chan. - část 2.

(restaurace, Boogieho byt)

Ju-ken

"Neboj Boo-chan, sem rozhodně Sena nikdy nevkročí." Zasměje se jeho kradmému rozhlížení. Vypadal u toho neskutečně roztomile a bojácně. Vlastně nikoho podobného jemu ještě snad nepotkal. Nedokáže z něj spustit oči, aniž když má jídlo před sebou a to je co říct. Rýpe se tak trochu v tom svém, když mu Boo říká, že ho nezná. Vlastně má pravdu a sám neví, jak je možné, že k němu má tolik blízko svými city. Byla to jako rána z čistého nebe, pro něj nečekané. Ve své hlavě si plánoval poklidné soužití společně s rodinou, ke které měl stejně blízko jako k cestě do Ameriky. Nereálné v nejbližších třiceti letech a to už bude zralý tak možná do důchodu. Rozhodně se nedá říct, že byl doteď příliš šťastný, postupně se to spíš zhoršovalo.
"Arigato." Prohodí, když i jemu nalije šálek s kávou a mírně pozvedne koutky. Přitáhne ho k sobě a zahledí se na tmavou hladinu.
"Neznáme, to máš pravdu a já bych to rád napravil, když mi dáš možnost." Vzhlédne k němu s ujištěním v očích, že o to opravdu stojí ale spíš si trochu paličatě chce dokázat, že má pravdu. To, co dneska viděl u dětí, to vnímal po celou tu dobu. Už jen to, že když ho požádal, tak jel.
"Ne, nejsem z Tokya, přistěhoval jsem se před pár lety." Začne pomalu a ne, vůbec mu nehodlá říct, že už je to čtrnáct let, kdy dospěl a odešel z domu, aby si pořádně vydělal. Šel za bratrem, který je o kousek starší a ten mu pomohl v začátcích.
"Funabashi, tam jsem se narodil." Prozradí mu i město a nedodá, že by se nejraději vrátil do svého rodného kraje. Ne, že by se mu v Tokyu nelíbilo ale kdyby měl někde nějakou chatu mimo město, vůbec by si nestěžoval. Rád jezdí domů, zůstal mu tam táta a často tam bývá i týden, když mu to práce dovolí ale většinou sám.
"Mám to tam rád, je tam vážně hezky." Pokrčí krátce rameny a je mu v očích patrný zvláštní odlesk.
"A co ty Boo, jsi odtud?" Zeptá se jej na oplátku.
"A jak se kluk jako ty dostane až do…naší práce?" Nadhodí další otázku a začne konečně trochu jíst ale stejně ho momentálně víc zajímá jeho odpověď, jak kdyby v nich čekal záchranu a možnost ho přesvědčit, že club možná není špatné místo, ale Kamijo je dle jeho názoru nebezpečný člověk a prostě mu nikdy věřit nebude, i kdyby mu navykládal cokoliv. Už to, jak si ho zle podal, kvůli Boogiemu, na to rozhodně dlouho nezapomene. Každou minutu v práci se ovládá, aby z něj tu Boogieho smlouvu nevymlátil.

Boogie

Mezi sousty se mu podívá do očí, když mu řekne, že by ho rád poznal víc. Usměje se a jemně přikývne. To přece není nic proti ničemu.
"Ah, to je jen malý kousek od Tokya, takže jsi skoro místní." Řekne mu. Ví, kde to město je, protože je to opravdu skoro za rohem. Nikdy tam ale nebyl.
"Tak to jsi do Tokya jezdil možná už jako malý?" Zeptá se a pořádně se napije své sladké kávy. Povytáhne nad šálkem obočí a odloží ho, zatímco se sahá po melounovém koláčku.
"Iie, nejsem odtud. Nejsem vůbec z Honshu. Narodil jsem se v docela malé vesnici poblíž Kitami. Na Hokkaidu." Prozradí na sebe, co ví asi jenom Sena a Kamijo z jeho složky.
"Není tam skoro nic a moje rodina mi chtěla dát příležitost žít trochu jinak, takže našetřila nějaké peníze, abych mohl odjet do hlavního města. Potřebuju vydělat dost, abych..." Na okamžik se odmlčí. Rozpovídal se hodně uvolněně. Ale proč by to mělo vadit?
"Chci nějak normálně bydlet a zároveň zaplatit univerzitu." Prozradí mu svůj odvážný plán. Aby na tohle všechno měl, musí mít opravdu vysoký příjem, takže proto tahle práce, ale to už Ju-kenovi asi došlo. Jeho rodina samozřejmě nevěděla nic o tom, co tady dělá, mysleli si, že je to nějaká restaurace nebo bar, jakých je v Tokyu hodně, ale pro něj v tom nebyl rozdíl, až dokud nedostal tu nabídku od Kamija. Jenže s ní přicházely i neskutečné možnosti a samozřejmě úplně jiný plat. Dojí svou snídani a v dlaních teď svírá už jenom šálek s kávou. Brzy má dopitý i ten, takže se natáhne po konvici a nalije si ještě jeden.
"A ty? Jak ses k té práci dostal ty? Dělal jsi vždycky ochranku?" Zajímá se dál, ale když ho tak pozoruje, myslí si, že ano. Ta práce byla přesně pro něho a určitě tam taky nebral málo, obzvlášť jako šéf. Mohl by se zeptat, proč to není dámský podnik, ale po tom, co mu Ju-ken projevil náklonnost, to asi dobře chápe.

Ju-ken

Jen krátce zavrtí hlavou, když začne pomalu ujídat vajíčka, kterých si taky nandal požehnaně.
"Naši neměli Tokyo zrovna v lásce, byl jsem tady několikrát se školou ale to je všechno. Kdyby tu nežil předtím můj bratr, asi bych se nevydal zrovna sem." Pokrčí krátce rameny. Nešel sem proto, že se mu tu líbilo ale proto, že tady měl jak začít. A pak si vyslechne jeho příběh. Překvapeně na něj kouká, byl přesvědčený tom, že on z Tokya je. Ani neví, proč mu to tak přišlo.
"Studovat není zrovna nejlevnější záležitost. Já jsem se na to upřímně vykašlal. Nemělo mi to co říct." Dodá ještě na vysvětlenou ale u toho se spokojeně usmívá. Boogie není v clubu, protože by chtěl, alespoň ze začátku to tak očividně nebylo ale kvůli studiu a životu. Za tuhle odpověď je upřímně rád, dává mu to jistou naději.
"Určitě se ti to podaří, není to přece nemožné, kdybys chtěl, klidně ti s čímkoliv pomůžu." Klidně by mu dal všechny svoje úspory, aby se mohl, co nejdéle plně věnovat škole a stačila by mu jen nějaká ehm normální práce, je to pro něj prostě přirozená reakce, co se týče Boogieho tak rozhodně.
"No, vlastně úplně náhodou." Zasměje se krátce.
"Brácha pořádal rozlučku se svobodou a trochu jsme se dostali do křížku s jednou bandou v tom samém baru. Byl jsem ještě celkem střízlivý, tak se mi povedlo to trochu uklidnit a dostal jsem první práci, když nepočítám doplňování zboží po nocích. Bar vystřídal druhý bar, pak třetí zase o kousek lepší a za pár let jsem se potkal s Yuujim starším, který mi nabídl práci po skvělém doporučení od jeho známého." Povypráví mu zase svou část příběhu, jak se do clubu dostal.
"Po nějaké době jsem vystřídal starého šéfa ochranky, který šel do důchodu." Dokončí svou vlastní cestu nočním životem a tu podstatnou část vynechává, totiž to, že je ženatý. Jak kdyby na to dokonale zapomínal, když je s ním.
"Kolik ti vlastně je? A co bys rád studoval?" Zajímá se dál, obojí ho celkem dost zajímá. Krátce těkne pohledem k melounovému dortíku a uchechtne se.
"Nezdá se ti, že jsi sladký až dost?" Odmlčí se a radši si zacpe pusu dalším kouskem pečiva s výrazem, to jsem opravdu nebyl já, kdo ti to řekl.
"Ale klidně ti donesu od každého kousek, já přece jen něco vydržím." Ozve se sotva dožvýká a začíná mít problém, začít se bavit o čemkoliv jiném.

Boogie

I on si tady dlouho zvykal. Hodně dlouho se rozkoukával, protože u nich doma jezdil autobus jednou za hodinu a tokyské metro pro něj bylo něco, co si myslel, že nikdy nepokoří, ale nakonec se přizpůsobil rychle. Vlastně dokázal být docela houževnatý na to, jak byl obvykle plachý a nenechal se velkoměstem zastrašit.
"A kam by ses vydal?" Je zvědavý na jeho osobní výběr města. On jel sem schválně, kvůli výběru univerzit. Vnímá na sobě jeho překvapené oči a znovu se usměje. Tolik ho tím zaskočil? Co si asi myslel před tím, než se to dozvěděl?
"Ne, to není, já vím. No, když já jsem si myslel přímo na Tokyskou univerzitu." Vysvětlí jádro problému. Na tu, co je dvacátá nejlepší na světě.
"Takže si všimli tvých kvalit rovnou v akci." Poznamená k věci a tiše se zasměje, zatímco dopíjí i druhý šálek. Odloží ho prázdný. Je už úplně plný a pomalu na něj jde únava po třetí noční.
"Um... je mi devatenáct." Prozradí svůj věk a jemně se začervená.
"A chtěl jsem na molekulární biologii. Docela mi jde chemie a tak." Přizná se, ale kdo ví, co by na to řekly hlavy pomazané. Tohle si myslel on, kluk z vesnice, ale možná vlastně neuměl nic. Stočí oči na koláček ve své ruce, který už v něm skoro zmizel a znovu změní barvu.
"Asi mi chybí energie." Ospravedlní se, ale zasměje se jeho výrazu a pak taky zvedne ruce, aby jimi zamával ve vzduchu.
"Ne, ne už jsem přejedený. Nic dalšího už do sebe nedostanu." Řekne honem, aby mu na stole nepřistálo další jídlo.
"Děkuji za snídani. Vůbec nevím, kde jsem. Pomůžeš mi dostat se domů?" Zeptá se ho ještě a nakrčí trochu čelo. Venku by se dokázal rozhlédnout a podle navigace najít, kde je i svůj spoj, ale takhle to bude rychlejší a taky možná nepojede sám.

Ju-ken

Vyslechne si pečlivě výběr jeho univerzity. Vlastně by nečekal, že dokáže být tak cílevědomý. Nejspíš to měl tušit, když kvůli tomu byl ochotný podstoupit hodně. Přiznává si v duchu, že ho obdivuje za jeho rozhodnost. Ju byl taky ale oproti Boogiemu se mu zdá, že pořád je to málo. Zrovna se chystá napít kávy, kdy mu prozradí svůj věk. Regulérně mu zaskočí, voda se mu nahrne skoro až do nosu, jak se rozkašle a přemáhá salvu smíchu.+Zamiloval ses do kluka, co není ani plnoletý, bravo Ju, opravdu.+ Vysměje se sám sobě v duchu.
"Promiň…" Musí se odmlčet, aby se mohl nadechnut a muž, který to tady obsluhuje, mu přinese sklenku vody. S tichým poděkováním si ji vezme a napije se.
"Promiň, já se nesmál tobě ale sobě…to nic." Mávne nad tím obrovskou dlaní a znovu se napije, aby se už nezakašlal. Tak tohle je vážně gól. Věděl, že je mladší ale o tolik? Vždyť by mu skoro mohl dělat otce, kruci! Trochu se vzpamatuje u debaty o jídle a zavrtí nad ním hlavou.
"Mladí kluci přeci jí hodně ne?" Dobírá si ho trochu ale kývne na znamení, že tomu rozumí. Zaplatí za ně oba, protože on už má své talíře dokonale vyluxované.
"Odvezu tě samozřejmě, to se na rande dělá ne?" Prohodí, jak kdyby se nic nedělo a dokonce ho pustí i prvního ze dveří ven. Asi ho někdo vyměnil, možná při tom jídle. Jakmile zajdou za roh na parkoviště, zastaví se dva kroky od své motorky, kráčí tak trochu za ním. Pomalu se natáhne po jeho zápěstí a přitáhne si ho čelem k sobě ale ne přímo do náruče.
"Víš, mám pro tebe dárek, už delší dobu." Řekne mu nakonec s trochu klukovským pousmáním a zaloví v kapse svých kalhot a vytáhne menší temně modrou krabičku se stříbrným lemováním a podá mu ji. Teprve v tuhle chvíli povolí stisk na jeho zápěstí a sjede jeho dlaň prsty. Nikdy nebyl příliš dobrý ve shánění dárků ale spona do vlasů s černým květem sakury a liniemi protkanými stříbrnou barvou, by se mu snad mohla líbit. Je to nezvyklé, jedinečné provedení ale to je pro něj i Boogie, někdo neskutečně krásný a jedinečný, který by si zasloužit žít a neohlížet se na to, co si může dovolit. Tohle mu Kamijo dát může, on k tomu rozhodně nemá prostředky a to uvědomění mu drásá nervy.
"Boo-chan, promiň ale já musím. Už to nejde vydržet." Povzdechne si sám nad sebou, než k němu přistoupí přitiskne si jej k sobě do náruče pravou paží a levou jej něžně pohladí po tváři a skloní se k polibku.

Boogie

Zvedne k němu oči a chvíli na něj hledí jako by viděl ducha. Vůbec nedokáže pochopit, čemu se tak rozesmál. Je to proto, že tato univerzita byla jenom pro elitu? Nebo proto, že výběr jeho oboru byl moc legrační? Nebo proč? Sleduje číšníka, jak Ju-kenovi podává vodu, sám mu podává ubrousek a snaží se nebýt rozpaky polomrtvý. Myslel si, že je tolik mimo?
"Proč sobě?" Hlesne a je z toho patrné, že tomu moc nevěří. Kmitá očima kolem sebe a snaží se nebýt na rozpacích, ale je. Ju-ken zaplatí, oba dva se zvednou od stolu a teď je to on, kdo se málem zakucká, když dojde na to rande. Loupne po něm očima, ale vyjdou společně ze dveří, kde už panuje skoro poledne. Má toho hodně na přemýšlení, zatímco jdou k motorce, takže když ho Ju-ken z ničeho nic vezme za ruku a pootočí, skoro vypískne jako holka. Zmateně se mu podívá do očí, ale jak dojde na dárek, jeho tvář pookřeje novým plachým úsměvem. Asi to uvnitř vážně celé špatně pochopil. Spojí dlaně před sebou a trpělivě čeká, než se objeví krabička. V takových vždycky bývají cenné věci. Vlastně ani neví, jestli by si ji měl brát, ale vezme ji do prstů, položí si ji na dlaň a otevře ji. Něco takového nikdy nespatřil, ale moc se mu to líbí. Už jenom to, že to je spona a ne třeba řetízek, tím je to originální. Kromě toho na podobné motivy on je a barvu trefil naprosto přesně. Černá a stříbrná. Nebude to v jeho vlasech zářit, ale ani to nezanikne. Dokonale decentní. Uvědomí si, že na ni jen tak hledí, jemně se usmívá a přejíždí po ní prsty.
"Arigato..." Hlesne a zvedne k němu oči, když se Ju-ken omluví, ještě neví za co. Pochopí to vzápětí, když kolem pasu ucítí jeho silný stisk velkých rukou a na rtech jeho rty. Ještě několik úderů srdce hledí před sebe, neschopný se pohnout a všechnu pozornost soustředí na to, aby sponu neupustil, ale když na tváři ucítí ještě jeho dotek, oči zavře a velmi jemně pohne rty. Vůbec neví, co to dělá. Vnímá jenom teplo jeho těla a jemný vítr, který ho popotahuje za vlasy.

Ju-ken

S obavami čekal, že ho Boogie od sebe odstrčí a řekne mu, aby ho nechal. To se ale nestane a v něm zahoří další a další pocity náklonnosti, které tím, že pohnul svými rty, rozpoutal. Byl rozhodnutý, že to bude jen krátké políbení, aby ho příliš nevyděsil. Jenže nepřijde žádné odmítání a tak ho znatelně prodlouží. Není to nic extra něžného, to asi úplně neumí ale rozhodně sebou nese stopu všech pocitů, které němu chová už několik týdnu. Nejspíš už od chvíle, kdy ho poprvé uviděl ale to si to nedokázal pořádně přebrat, teď však ví, co to všechno znamená a žene ho to do bezvýchodné situace. Popletl mu hlavu úplně dokonale, vlastně trochu nevidí ani neslyší a klidně by se mohlo stát, že na to doplatí. Příjemné zamrazení podél páteře ho jen podporuje v rozhodnutí svůj boj nevzdát předem. Tady ještě naděje je a on byl vždycky optimista. Třeba dokáže něco obyčejného vyhrát před hýčkáním ve zlatě. Málokdo by tomu odolal a on doufá, že Boo je jeden z nich, jinak nemá šanci. Při posledním prolnutí rtů, jej lehce zvedne několik čísel nad zem, aby ho vzápětí mohl zase stejně opatrně položit a mírně se odtáhne od jeho rtů. Chová se lehkovážně, kde kdo by ho tu mohl vidět ale na tom teď nezáleží.
"Boo-chan." Zamručí jako poraněné zvíře, když se k němu pořád sklání a opře si čelo o to jeho.
"Prosím, pojď se mnou rande, jedno opravdové rande." Strávil s ním dnes pár hodin a je mu to málo, chce víc, mnohem víc.
"Jak bude mít další volno, domluvíme se a já tě vezmu na výlet, když mi dovolíš." Podívá se mu do očí, zatím si pohrává s jeho dlouhými prameny a nedokáže se od něj oddálit. Nakonec neodolá a políbí jej ještě jednou, tentokrát jen krátce, jak kdyby ho tím chtěl přemluvit, že s ním má jet.
"Můžu ti třeba pomoct s nákupem, když mi slíbíš, že pojedeš." Zkusí to ještě trochu jinak a široce se usměje. Asi už lepší nebude ale pokud existuje jakákoliv možnost, jak ho přesvědčit, udělá to, i kdyby měl motorku u obchodu nechat a vzít si společně s ním taxi. Pak ho přece jen pustí a usadí se bokem na motorku, aby to trochu rozdýchal. Skoro mu přijde, že o něco důležitého přišel, když ho pustil.¨
"Kdo by si pomyslel, že máš takovou moc." Rýpne si dobrácky.

Boogie

Ten polibek je velmi rázný, i když pomalý a jen zkoumavý. Úplně ho obírá o dech a když se v jeho závěru Boogieho chodidla odlepí od země, honem se ho volnou rukou chytne za tílko na hrudi a sotva postřehnutelně vzdychne. Je to poprvé, co se ocitl v pevné náruči nějakého muže a úplně se v ní ztratil. Jeho vlastní jméno Ju-ken pronese takovým způsobem, že se celý zachvěje a úplně červený mu pohlédne do očí. A přes to uvnitř necítil nic horšího, než zvláštní klid a mír. Žádnou touhou někam daleko uprchnout, schovat se tam a vylézt až za několik týdnů. Neměl by chodit. Rozhodně by neměl míchat práci a cokoliv dalšího a oni spolu byli v jednom clubu, kde se Ju-ken skoro denně díval na to, jak na něj kde kdo sahá. A bude to horší. Byl moc mladý, neuměl v tom chodit, aby dokázal ty dvě věci oddělit a udržet si nad nimi nějaký nadhled tak, jako to možná dělali kluci seshora. Viděl Uruhu to ráno odcházet s tím klukem, co si ho koupil, drželi se za ruce. Nikomu o tom neřekl, ale viděl je na vlastní oči. Co by měl odpovědět? Všechno se mu to v hlavě míchá, horečně přemýšlí, zatímco má jeho čelo pořád opřené o svoje a pak se sám usměje, když dojde na nákup. Ju-ken ho zvolna pustí a on se za ním pootočí, aby ho sledoval, jak si sedá na motorku. A pak mu řekne něco, kvůli čemu se mu málem podlomí nohy. Protože tuhle větu on v tento týden neslyší poprvé. To samé mu řekl taky Kamijo a kromě toho i fakt, že by tuto svou moc měl použít proti mnoha dalším mužům, kteří do clubu přijdou. A už zase si připadá hrozně pokrytecky.
"Tohle bych neměl přijmout. Víš proč." Řekne mu, jenže na druhou stranu, už ho přece varoval tolikrát. Neřekl, že by měl v plánu s tím skoncovat a Ju-ken přesto naléhal. Nebylo to tím pádem jeho vlastní rozhodnutí? Skloní hlavu, až mu vlasy napadají do tváře a ještě chvíli přemýšlí.
"Dobře." Řekne mu nakonec a pousměje se. Na okamžik si z ramene stáhne batoh, aby do něj uložil sponu a vrátí si ho na záda.
"Odvezl bys mě teď domů?" Požádá ho, než se za něj znovu posadí na jeho stroj a nadiktuje mu adresu. Je to malý byteček, jenom jeden pokoj a kuchyň na jednom z konců Tokya, ale bydlí v něm sám. Alespoň tolik luxusu má. Cesta je ale hodně dlouhá a on je velmi unavený. Vydrží to ještě chvíli, než opře helmu v místě čela o jeho záda, zavře oči a prostě za ním za jízdy usne. Ani neví, jak se to děje, že se ho pevně drží kolem pasu a nespadne.

Ju-ken

Zamračí se hned, jak mu začne říkat, že by to neměl dělat. Boo si snad připadá jako někdo špatný, místo toho je tu nejvíc špatný on sám. Neměl by se o nic pokoušet a dělá to. Zve ho rande a přitom má doma to, co má. Tedy spíš koho má. Přesto všechno mu spadne obrovský balvan ze srdce, když souhlasí a pojede s ním na výlet. Sám ještě neví, kam přesně to bude, pár nápadu sice má, ale který z nich bude lepší, to musí řádně promyslet. Tak nějak tuší, že to bude možná jeho poslední šance, jak s tím vším něco udělat a začíná být rozhodnutý, že taky začne řešit svou situaci doma. Podvědomě ví, že to měl už udělat dávno ale prozření přišlo až s tímto polibkem a dlouhým pohledem do Boogieho očí. Nebyl šťastný a spokojený, už dlouho ne, spíš ho doma držela jen myšlenka, že by tam měl být.
"Bude mi potěšením." Kývne hlavou se spokojeným výrazem a sám se pohodlně usadí na sovu krásku, nechá Boogieho, aby ho objal a vyrazí na vyřčenou adresu. Za nějakou dobu ucítí, jak tělo přitisknuté na jeho zádech je o cosi těžší.+Vážně usnul na motorce. Ale no tak Boogie,co mi to děláš.+ Pousměje se pro sebe skoro zasněně a snaží se celý zbytek cesty, co nejméně hýbat, aby ho náhodu neprobudil. Zastaví před domem, kde se nachází jeho byt. Vypne motor a pokusí se opatrně posadit bokem, aby mu Boo nesklouzl, dokud ho pevně nechytí a nepřesune si ho do náruče. Pohledy okolí zdárně ignoruje, některé jsou pohoršené, asi si myslí, že Boo přebral. Přitiskne si ho na své tělo a pomalu se s ním nasouká do dveří, aby ho nikde nepraštil. Jakmile jsou pryč z ulice, vtiskne mu polibek do vlasů a nadechne se jejich vůně, kterou z hlavy už určitě nedostane. Je prokletí ale zároveň by si nedokázal nic lepšího představit. Další boj začne přede dveřmi. Klíče budou určitě v batohu, který má přehození přes předloktí, aby mu nepřekážel. Přidřepne si i s ním, napůl si ho posadí na kolena, jistíc ho druhou rukou. Batoh položí na zem a začne boj s časem, protože ho takto dlouho neudrží, i když není vůbec těžký, pro něj rozhodně ne. V poslední chvíli se mu to podaří, zavěsí si batoh zase na ruku a pořádně ho vezme do náruče, aby mohl pomalu vstát. Tohle bylo těsné. Dostat se dovnitř už není problém. Cítí se trochu zvláštně, když mu sem jen tak leze, ale když vidí, jak sladce spí, byl by hřích ho budit. Rozhlédne se po bytě, zamíří směrem k posteli a pomalu ho do ní položí. Batoh odloží na zem a sám se usadí na kraj postele, aby mu mohl pomalu sundat boty a sáhne po přikrývce. Mohl by ho trochu svléknout ale bože, je taky jenom chlap a za své jednání by pak nemohl ručit. Místo toho se skloní k jeho rtům, letmo ho políbí a odhrne mu jemné, neskutečně černé vlasy stranou, aby mu nepřekážely.
"Sladké sny Boo-chan."+Aishiteru+ Vydechne tiše a v duchu mu proběhne jasné vyznání, než se začne zvedat k odchodu. Zarazí se uprostřed pohybu, když mu pohled padne na ledničku. Mohl by mu skočit nakoupit, určitě bude mít hlad, když se vzbudí.