Ruki x Reita - Už kdyby jenom kvůli němu.

(Reitův dům)

Ruki

V momentě, kdy mu přijde Reitova smska nastane naprosté zatmění Rukiho mysli. Naprosto nic ho nemůže udržet v domě a už vůbec ne daleko od něj. Je mu úplně jedno, že je noc, je mu jedno, jak to dopadlo posledně a nezajímá ho fakt, že má na sobě pyžamo. Obuje si tenisky na golf, protože v pokoji nic jiného nemá, přes hlavu nevleče černou rockovou mikinu, nechá si kapuci a už otevírá okno. Dneska se z něj musí dostat úplně sám. Ta výška je omračující, ale spustí se z parapetu a ani se nesnaží maskovat svou nepřítomnost. Dopadne do podřepu, z něj se skulí na rameno a vyválí se ve zbytcích sněhu na trávníku. Sprostě zanadává a už peláší na ulici. Teď v noci nic nejezdí, bude muset po svých. Tak rychle a tak daleko ještě nikdy neběžel, vzduch mu doslova hoří v plicích, ale padne až na jeho prahu. Jediné, co má s sebou, je telefon. Od úst mu jde pára, je naprosto nedostatečně oblečený na tak brzké jaro, ale teď to nevnímá. Návrat z Ameriky pro ně byl drsný. Neměli zdaleka tolik možností a zdravotní stav Reitova dědečka se nečekaně a podivně zhoršil. Už je nemohl krýt a nikam s nimi chodit, protože byl několikrát v nemocnici jen za tu dobu, co byli pryč. Reita těžce nesl, že si užívali, zatímco na tom děda byl zle. Byl to nesmysl, aby si to dával za vinu, ale to mu Ruki nemohl říct. Neviděli se ani ve škole, protože měli ještě pořád to prokleté volno a postel bez Reity byla studená a prázdná. Tu první noc si pobrečel do polštáře. A to dostal ještě vynadáno, že rodině nic nepřivezl a že z něj roste přesně takové kvítko, jako si mysleli. Bylo mu to fuk. Začínal být v těhlech věcech podobný Kazovi. Přestával se starat o cokoliv, co sám nechtěl. Nebylo to tak, že je neměl rád, jen si prostě dovedl představit život na vlastní pěst. Utíká, co mu síly stačí, až dokud se neocitne u místa, kde Reita bydlí. Oběhne malou zahrádku, sehne se pro kamínek a hodí ho do jeho okna. Nic se neděje, takže to zkusí ještě dvakrát a začne mu docházet, jak má mokrá záda od potu, a že je venku zima. Možná tam ani není? Možná jsou někde s rodinou. Po tváři se mu začnou kutálet tiché slzy. Fakt, že děda umřel, měl zničující dopad i na něho, a to ho skoro neznal. A věděl, jak jsou si s Reitou blízcí. Proto nečekal ani vteřinu, když mu ta smska přišla a utíkal za ním.

Reita

Nejvíc se po návratu domů těšil na dědu. Na ostatní z rodiny taky ale prostě k sobě měli hrozně blízko. Pomáhal mu už od malička a nikdy se to nezměnilo ani po tom, co zjistil, jak to spolu s Rukim mají. Byla to rána, když ho jako první doma čekala zpráva o dědově stavu. Bylo to příšerné. Trávil v nemocnici hromadu času, někdy i s Rukim, kterému byl vděčný, že to s ním celé prožívá a to víc ho štvalo, že se vidí tak málo. Nebylo by mu líp, kdyby ho měl vedle sebe ale celá ta hrůza by byla snesitelnější. A pak to přišlo. Zítra chtěl jet do nemocnice, dokonce sehnal dědovi první vydání jeho oblíbené knížky, trvalo mu to několik hodin, vlastně tím strávil celé dopoledne, když za Rukim nemohl ale povedlo se, měl z toho upřímnou radost.
Slyšel mámu jak telefonuje a v tu chvíli se mu zhroutil celý svět. Viděl ji, jak se hroutí na sedačku, slyšel ji plakat ale neodkázal tam jít. Nedokázal ji být oporou a sám se propadl do temnoty. Bolest se mu rozpínala v hrudníku a slzy stékaly po tvářích několik hodin. Jediné, co zvládl, bylo napsat smsku Rukimu. Jakmile ji odeslal, popadl ho šílený vztek a rozbil všechno, co mu přišlo pod ruku, nejvíc to asi odneslo zrcadlo, do kterého praštil. Jak kdyby tím mohl cokoliv změnit. Nedokázal vnímat nic, ani fyzická bolest nedokázala předčit to, co se v něm odehrávalo, ani kapky krve z kloubů na ruce to nezvládly. Nakonec propadl naprostému zoufalství, odešel do malého pokojíku pro hosty, kde měl děda své oblíbené křeslo, kde se schoulil do klubíčka a koukal přes sebe s koleny přitaženými pod bradou a jeho knihou někde v klíně. Nikdo s ním nedokázal pohnout, jak kdyby se do toho křesla chtěl prostě vsáknout a zmizet. V uších mu duní tikot hodin a vůbec netuší, jak dlouho tu sedí. Za to jeho máma se snaží dělat všechno, jen ne spát, asi by to nedokázala. Zrovna uklízí u Reity v pokoji, oči má rudé a ve tváři neskutečně smutný výraz, když se ozve kamínek. Nakrčí obočí a nenápadně vyhlédne z okna. Bez váhání sejde ze schodů a vyjde na zahrádku.
"Ruki, měla bych tě poslat domů ale…pojď, třeba alespoň s tebou bude mluvit." Prohodí smutně, sotva slyšitelně, když ho gestem paže pozve dál. Měla by zavolat jeho rodičům, taky ale ví, jací jsou a je ráda, že u Reity někdo bude, tohle vyřeší později, hlavně, že se Rukimu po cestě nic nestalo.
"Nechce nic ani nikoho, mám tu nějaké léky na doporučení doktora na uklidnění ale odmítá je." Sdělí mu po cestě a dovede jej až ke dveřím pokoje, kde Reita tráví poslední hodiny, ve tmě a tichu.
"Pak za mnou přijď. Probereme,  co dál." Má na mysli to, že je tady a jeho rodiče. Otevře dveře a nechá ho projít. Reita sedí bez hnutí, po tváři mu stékají další slzy ale jejich už jen málo, už jich prostě nemá dost.

Ruki

V Reitově pokoji se vůbec nic nepohne a dokonce to vypadá, že je tam tma. Ruki si objímá tělo rukama a přešlapuje na místě, jaká je zima. Možná jeli rovnou vyřizovat pohřeb? Neměl ani tušení, jak se v těchto situacích postupuje. A pak se dveře otevřou a z nich vyjde Reitova mamka. Hledí na ni skoro vyděšeně, protože by ho tu neměl nikdo vidět a kromě toho nemá ani ponětí, jestli ona ví, co mezi sebou mají. Řekl jí to děda na poslední chvíli nebo ne? Shlédne na své nohy, oblečené v pyžamu a trochu se zastydí. Její pozvání ho naprosto překvapí. Pootevře rty, ale hned přikývne a popojde k ní. Je ještě menší, než ona a už mu to zůstane. "Konbanwa, nechtěl jsem rušit, myslel jsem..." Vykoktá a vejde do domu. Vidí jí ve tváři, jak je zničená. Podá jí ruku a vyjádří upřímnou soustrast. I na jeho tvářích jsou slzy, ale připadá mu to před ní nepatřičné, nemá na to právo. Je rád, že je Reitova maminka tolik ochotná s ním o tom mluvit a přikyvuje, když mu vysvětluje situaci. U těchlech dveří nikdy nebyl, neví proč je Rei zrovna tam. Přikývne na její poslední slova a ukloní se, když se dveře otevřou a ona je nechá samotné. Pohled na něho, jak tam sedí a pláče, mu doslova urve srdce a to je v pokoji docela tma. Stejně ho ale vidí ve světle ode dveří. Potichu za sebou zavře a dojde bos až k němu. Ani si do bot nevzal ponožky.
"Rei-chan..." Vydechne první slova, když vztáhne dlaně k jeho tváři a přitáhne si ji ke svému tělu, jak ho na sebe celého přitáhne. Sám zůstává stát nad jeho křeslem a díky své výšce si ho opírá o prsa. Musí hrozně moc zadržovat pláč, jak kvůli dědovi, tak kvůli tomu, v jakém stavu teď svou lásku vidí. Je příšerný řečník, takže vůbec netuší, co povědět, protože v takovéhle situaci nic není dost. Má prsty doslova zmrzlé a proti tomu mu připadá jeho tvář nezvykle horká.

Reita

Jen další tikání a tma, možná už se propadl úplně jinam a nebylo by to vůbec zlé. Třeba by to konečně přestalo bolet. V hlavě mu zni dědův hlas, není to tak dlouho, kdy si povídali o životě a co by chtěl dělat. Tehdy mu řekl, že by moc chtěl hrát. Toužil po tom, aby to celé s kapelou vyšlo, aby měli s Rukim kousíček své vlastní svobody. Vlastně se mu to splnilo v Americe, na chvíli ale ano. Když se vrátil, neřekl mu o incidentu v obchoďáku, povídal mu jen to hezké, už tak se kvůli nim, kvůli němu natrápil dost. Neměl ho do toho tahat a přitěžovat mu. Krátce si povzdechne, když vedle sebe najedou, uslyší hlas Rukiho. Podívá se na něj, jak kdyby ani nevěřil, že je tady. Co by tu taky dělal? Vždyť už je tma. Kolik je hodin, to netuší. V momentě je přitažen do obětí a jeho tělo se v něm citelně roztřese, když jej obejme kolem pasu a zaboří tvář do jeho hrudi. Možná chtěl něco říct ale hlas se mu zasekne v hrdle a zůstane tam. Trochu se probere ze svého transu, když ucítí jeho mokrý svršek, stáhne obočí k sobě. Dochází mu, že nejspíš musel jít pěšky a v tomhle počasí…na to ani není oblečený. Odtáhne se od něj a donutí jej udělat několik kroků dozadu, aby mohl vstát. Přejde ke skříni a vytáhne z ní deku. Sám si přetáhne triko, které má na sobě přes hlavu, bez okolků a bez ptaní mu svlékne to jeho. Jsou to takové automatické pohyby, jak kdyby nebyl úplně přítomný ale starost o něj zvládá i v tomhle stavu. Zabalí jej do deky, kterou mu přehodí přes ramena a podívá se mu do očí. Tentokrát je to on, kdo vezme jeho tvář do dlaní a přitáhne si ho k dlouhému polibku. Tiskne víčka pevně k sobě, a skrze koutky se vydoluje dalších pár slz. Pak se oddálí, usadí se do křesla a stáhne ho k sobě do náruče, aby ho mohl pevně přitisknout.
"Tohle prostě není fér." Šeptne tiše s jasným zoufalstvím vepsaným v hlase. Pak mu tak nějak dojde, že když je Ruki tady, není doma.
"Budeš mít problémy." Broukne znova ale tím víc ho k sobě tiskne.
"Měl jsem tě pozdravovat." Podaří se mu dostat skrze rty.
"Těšil se…" Hlas se mu zlomí a opravdu se snaží pokračovat ale nejde to, musí mu to říct.
"Těšil se, až nás uvidí v televizi hrát. Věřil tomu."

Ruki

Drží ho pevně u sebe, dokud se Rei sám od sebe nepohne a nepřiměje ho ustoupit. Dívá se na něj s očekáváním v očích, ale všechno mezi nimi se děje mlčky. Sleduje jeho chůzi ke skříni i to, jak se svléká. Sám zvedne ruce poslušně nahoru, když si nechá svléknout mikinu i tričko a obléct to jeho. Má to podivně konejšivý vliv. Přes ramena si nechá přehodit deku a pak se opatrně nechá stáhnout do jeho klína. Opře si hlavu o jeho rameno s dlaní opřenou o jeho nahý hrudník. Rty ho ještě bolí od jeho hořkosladkého polibku, ale nikdy v životě necítil větší souznění a větší spojení s jinou bytostí.
"Iie, to není." Souhlasí s ním šeptem. Nemohl mít k dědovi ani zdaleka takový vztah jako Reita a stejně ho to hodně zasáhlo, vůbec si nedovede představit, co musí cítit on. Vzápětí pokrčí rameny, protože mu na tom vůbec nezáleží, už od Ameriky má v hlavě úplně jiný plán a pokud se k němu má dopracovat přizabitý, tak ať.
Když ale Rei začne mluvit o dědovi, musí i on pevně sevřít víčka a začít v sobě dusit pláč. Stejně natahuje a jeho tělo se několikrát otřese.
"Je mi to moc líto." Pípne a hladí ho dlaní po hrudníku.
"Bude se dívat ze shora... není konec." Řekne, ale i když jsou oba budhisté, je dost těžké tomu věřit. Několik dalších dlouhých minut jsou úplně potichu a on se trošičku uklidní.
"Proč sedíš v tomhle pokoji? Házel jsem ti do okna kamínky..." Zeptá se po chvíli, protože toho ve tmě pořád moc nevidí. Tulí se k němu a moc by si přál, aby tu s ním mohl zůstat celou noc a několik dalších dní. Nemá mu jak pomoct, než že bude tady vedle něho, žádné řeči to nespraví. "Pamatuješ se... jak nás děda poprvé načapal pod tím stromem na golfu? To jsme si pěkně cvrnkli, co?" Připomene po chvíli jednu milou historku a pro sebe se usměje.
"Myslím, že by nám pěkně vyčinil, kdyby viděl, že nad ním brečíme."

Reita

"Hai, musím tomu věřit." Prohodí jako první ale je vidět, že o tom sám není vůbec přesvědčený. Bude mu to trvat asi hodně dlouho, než si to všechno srovná v hlavě ale úplně to nepřejde asi nikdy. Nepřestává jej tisknout k sobě a sem tam jej políbí do vlasů. Nikoho by u sebe nechtěl raději, než právě Rukiho. Má pocit, že když je tady, může se aspoň nadechnout, s ním je to celé snesitelnější.
"Tady býval, když přijel za mnou. Je to pokoj pro hosty, spíš jeho pokoj." Promluví po chvíli ticha a rozhlédne se po potemnělé místnosti.
"Pořád ho tu vidím. Sedával tady v křesle a četl noviny, než jsem se probudil. Vstával hrozně brzo, nachystal snídani pro všechny a seděl tady." Hlas mu několikrát poklesne, když vypráví a dokonce se párkrát zasekne, jak kdyby nemohl dál. Pak mu Ruki připomene načapání koutky se mu vyhoupnou nahoru, i když by se nejradši znovu rozbrečel ale už nemůže. Už to nedokáže.
"Až v té chvíli mi došlo, jak moc mě má rád. A pak měl stejně rád i tebe, myslím, že hodně těžce nesl, jak se k tobě doma chovají.Viděl v tobě talent, po koncertu už o tom byl přesvědčený." Povzdechne si.
"Už to nikdy nebude takové, já…mám pocit, že v tomhle baráku už nevydržím. Zblázním se tu." Zamumlá zoufale, když si vzpomene na jednu důležitou věc. Děda pro ně zařídil ještě jednu věc, než umřel a vlastně…udělal pro ně ještě víc.
"Ru-chan, máma už to ví. Řekl ji to a donutil ji slíbit, že s toho nebude dělat hrůzu. Myslím, že teď už to ale nehrozí vůbec, když tě sem pustila." Oznámí mu klidně a znovu se smutně usměje.
"Musíme to celé dotáhnout do konce." Odtáhne se od něj a vezme jeho tvář opět do dlaní, hladíc mu líce bříšky palců.
"Už kdyby jenom kvůli němu." Pokračuje dál.
"Byl bych hrozně rád, kdybys tu mohl zůstat." Skáče od jednoho k druhému a je vidět, že v toho má v sobě tolik, že neví, kde pořádně začít. Chce mu toho tolik říct a přitom ze sebe nedokáže vypravit nic příliš souvislého a srozumitelného.

Ruki

Chápavě vydechne v jakési aha, když mu Rei vysvětlí, proč tenhle pokoj. Už je mu to naprosto jasné. Pořád se jemně usmívá, když mu Rei vypráví, jak tu děda vařil snídaně a mrzí ho, že on si od něj nikdy žádnou nedá. Přikývne. I on to viděl, jak má děda Reitu rád a vždycky mu přišlo jako malý zázrak, že muž jeho doby a výchovy nikdy neřekl ani slůvko proti jejich vztahu. Naopak, pomáhal jim, jak se dalo. Úplně od první chviličky.
"Už jenom to, jak pro nás musel přetrpět ten koncert..." Dokonce se tiše zasměje a vzpomíná, jak dědu postavili na vyvýšené místo, kde měl trochu větší klid. Když ale dojde na něho a na jeho poměry doma, nedokáže se litovat, takže to jen přejde. Rei je na tom mnohem hůř.
"Máma tě má ráda..." Stačí jenom říct, když Rei pronáší, jak tu nevydrží a jak se tu zblázní. A když mu řekne, že v něm děda viděl talent, má už zase na mále. Horší je, že jakoukoliv slzu Rei na své nahé kůži hned ucítí. Když se dozví, že Reitova mamka ví o jejich vztahu, vlastně se mu tím potvrdí domněnka, kterou získal, když ho brala dovnitř.
"Chovala se ke mě moc mile, na to, co zrovna prožívá. Mám za ní potom přijít." Prozradí mu zase on.
"Jsem moc rád, že se nemusíme schovávat alespoň před někým, a že z toho nebudeš mít problémy." Pootočí tvář, aby ho líbl na hrudník. Je to k zbláznění, vidět, jak trpí rodina, která pro něj měla tolik vřelou náruč. Pak se ale Rei odtáhne a on se musí nadzvednout, aby se mu podíval do očí. To odhodlání a plamen vnímá jako moc důležité, aby se měl Rei chuť sebrat a našel si nový cíl. Přikývne s nemenším odhodláním.
"Hai, myslím, že teď už jsme vázaní něčím mnohem větším." Přikývne. Pak se pousměje a sklopí oči.
"Vůbec nevím, jak se dostanu zpátky. Skočil jsem ven oknem. Zase..." Přizná se. Vlastně se diví, že si u toho nezlámal nohy a nevyhřezl tu plotýnku, se svou šikovností.

Reita

"Muselo to být hotové utrpení." Uchechtne se krátce, když si vzpomene na jeho výraz, když si myslel, že se nedívají. A stejně věděl, že je rád, že si to oba užívají. Celý ten víkend byl jen díky němu, většinu toho, co prožili, mohli, jen díky němu.
"Já vím, že ano." Kývne krátce hlavou a zatváří se překvapeně, tohle od ní úplně nečekal ale asi smrt jeho dědy zařídila mnohem víc, než by si kdy býval mohl myslet.
"Byl bych raději, kdybychom z toho neměli problém ani jeden." Povzdechne si už zase vážně, protože tohle dle jeho názoru bude průšvih jak blázen. Až to Rukiho rodiče zjistí, že za ním utekl. Přemýšlí, jak by to celé šlo zařídit, jak dosáhnout toho, aby Ruki neměl trest ale ať se snaží sebevíc, nepřichází vůbec na žádné řešení.
"Myslím, že bys tu klidně mohl zůstat. Máma to určitě pochopí, když tě za mnou pustila. Myslím, že jsem jí přidělal víc starostí, než by si teď zasloužila." Povzdechne si podruhé. Tohle celé vůbec nezvládl, měl být oporou, jako jim byl děda celé roky, v tomhle ohledu prostě selhal.
"Jen nevím, jak by se tví rodiče tvářili, kdyby jim teď zavolala, že jsi tady a co se stalo. Myslíš, že existuje nějaká šance, že by to kvůli dědovi pochopili? Třeba, že jsem ti volal a že pro tebe přijela nebo něco takového?" Napadne ho jako jediné ale stejně bude problém, že jim o tom neřekl. Celé to spěje jen k jedinému a to, že ho zase dlouho neuvidí. Maximálně ve škole a on není vůbec ve stavu, aby tam šel.
"Nevydržím bez tebe, jen ta představa mě hrozně děsí. Po té Americe mi to přijde jako zlý sen." Přizná se mu upřímně a pohladí ho palcem po spodním rtu.
"Jsi to nejdůležitější, co mám." Šeptne tiše a nakloní se pro další dlouhý polibek. Je unavený, na pokraji sil; nejradši by si s ním zalezl tady do postele a prostě jen existoval. Alespoň na pár hodin mít pocit, že jsou zpátky za vodou a že tohle můžou bez možných trestů a výčitek.
"Chci mít moc to celé změnit, všechno otočit v to dobré. Žít tak, jak chceme a ne tak, jak si ostatní myslí, že bychom měli."

Ruki

I on by byl rád, ale to asi není možné. Neumí si představit, že další útěk rodiče jen tak přejdou, ale kdyby za nimi přišel sám, stejně by ho teď v noci nikam nepustili, natož, aby ho sem třeba přivezli. Pohladí Reitu po tváři, když si začne vyčítat, že nebyl své matce oporou.
"Ty si najdeš vždycky něco, co jsi podle tebe udělal špatně. Rei-chan, kdybys netruchlil, myslel bych si, že s tebou něco není v pořádku. A ona to taky moc dobře ví a chápe." Ubezpečí ho. Pak pokrčí rameny.
"Já nevím, já..." Vypadá na chvíli trochu bezradně. Snad by je obměkčilo, kdyby věděli, jaký je důvod, ale stejně by asi ráno musel domů pak si to stejně slízne. "Myslím, že by mi máma nevěřila, že tvoje máma ani nezaklepala a že jsem já nic neřekl. A okno je otevřené..." Hořce se usměje.
"Nechci vrhat špatné světlo ještě na vás, když vás mají pořád za ty největší slušňáky." Přizná. To je jediný důvod, proč se smí s Reitou celkem bez problémů přátelit. Věděl, že smrt jeho dědy bude mrzet i jeho mámu, ale to pro ni nebude důvod, aby omluvila jeho jednání. Má v očích nekonečnou lítost, když mu Rei říká, že to bez něj nezvládne, ale nedokáže s tím nic dělat. Zavře oči, když se dlouze políbí a snaží se do toho vložit všechen cit, co pro něj má.
"Mám to úplně stejně, Rei-chan." Ujistí ho.
"To bych si taky přál." Hořce si povzdechne, ale pak se pomaloučku zvedne z jeho klína.
"Měl bych se za ní zastavit, aby mi mohla říct, co chtěla...a co uděláme." Domů nechce, ale neuteče tomu a čím později bude, tím to bude horší. Podá mu svou dlaň, aby šel s ním a i s tou dekou přes ramena a v Reitově tričku se společně vydají do kuchyně, kde je Reitova mamka. Pohled na ni je strašný. Sedí za stolem se schoulenými rameny a ani nepláče. Úplně se jí bojí oslovit, ale tiše obejdou stůl a posadí se k němu taky. Překvapí ho tři nalité hrnky s teplým čajem, ale jeden si vděčně vezme.

Reita

Skoro omluvně se pousměje, když mu připomene, jaký umí být. Vlastně má pravdu, vždycky se snaží, aby dělal všeho, co nejlépe a někdy má pocit, že je to málo. Možná by nad tím měl začít přemýšlet trochu z jiné strany. Možná je ten nejvyšší čas. Hodí po něm smutným pohledem, když se začne zvedat z křesla, nejraději by ho stáhl zpátky ale ví, že to stejně jedou přijde. Nemůžou tu sedět celý život. Škoda. Pomalu se zvedne a zamíří za ním zatím beze slova do kuchyně. Nějak mu ani nedojde, že na sobě triko vlastně nemá a že ho má Ruki. Napadne ho, že by si měl zajít pro další, jenže když uvidí mámu, je mu snad ještě hůř. Sedne si vedle ní a obejme ji kolem ramen, stejně ale nepřestane svírat Rukiho dlaň. Však to všechno ví, tak na co by si hrál. Tohle je jeho rodina a Ruki do ní neodmyslitelně patří.
"Mami, já…" Začne pomalu ale ta jen zavrtí s jemným úsměvem hlavou.
"Nedělej si starosti." Umlčí ho na tohle téma rychleji, než by býval čekal.
"Já to přece vím." Ujistí ho vážně ale sama vypadá, že se za chvíli zhroutí. Byl to její táta, není se čemu divit.
"Teď jen musíme vymyslet, co bude nejlepší, aby měl Ruki, co nejmenší problém. I když to chápu, neměl jsi utíkat." Napomene ho trochu ale její oči jsou měkké a plné pochopení.
"Mohla bych si s tvými rodiči promluvit, jestli chceš, třeba to alespoň trochu pomůže." Podívá se na Rukiho s dalším mateřským pousmáním a sama si vezme svůj šálek, stejně jako Reita.
"Nevím, jestli můžeš říct něco, co by to zlepšilo." Stáhne Rei obočí k sobě.
"Napadá mě jen jediné, odvézt Rukiho domů a pomoct mu zpátky do pokoje, aby si toho nevšimli." Řekne narovinu, protože to je dle jeho názoru jediný způsob, jak by se mohl vyhnout pásku, pokud na to ještě nepřišli. Podívá se naléhavě na mámu. Neví, kolik jí toho děda řekl a jestli věděl o pásku, jehož otisk na sobě Ruki dlouho měl.
"Nedovolím, aby na něj sáhli." Tentokrát se jeho výraz změní na vzdorovitý a možná teď prozradil víc, než měl původně v plánu ale…přece musí vědět, co se tam děje, třeba pak bude přístupnější.
"Sáhli?" Zamračí se tentokrát jeho máma a podívá se na Rukiho.
"Opravdu?" Samozřejmě, že zaslouží trest ale tohle je dle jejího názoru příliš.
"Kdybys to viděla…" Začne Rei a je vidět, že brzo znovu vyletí, je teď hrozně náchylný k výbuchu emocí. Zklidní ho trochu až dlaň mámy na předloktí.
"Rei, zlatíčko, běž se obléknout ano." Na Reitovi je vidět, že tu Rukiho nechce nechávat samotného ale poslechne a odejde na chvíli do pokoje, aby si přes hlavu natáhl triko a mikinu.

Ruki

Pořád svírá Reitovu dlaň, když už sedí u stolu, ale připadá mu to trochu nepatřičné. Ve tváři jeho mamky ale nevidí žádné znechucení ani nic podobného. Sklopí oči k desce stolu, když se začne rozebírat, jak mu pomoct z kaše, kterou si sám uvařil. Byl moc impulsivní, ale v tu chvíli by to neudělal jinak, ani kdyby někdo vrátil čas. Zatváří se ještě trochu provinileji, když dostane vyčiněno a přikývne. On ví, ale beztak! Nadechne se, aby něco řekl, když mu maminka nabídne pomoc, ale Rei je rychlejší. V podstatě má pravdu.
"Navíc si myslím, že teď máte svých starostí dost, poperu se s těmi svými sám." Řekne a nemyslí to ani trochu zle, jen je tohle pro něj dost dobrý důvod na to, aby strpěl klidně i ten pásek. A pak na něj tak trochu praskne, co se doma děje. Přeskočí očima mezi nimi a vypadá trochu vystrašeně. Nechtěl, aby to kdokoliv věděl, prostě se za to z nějakého zvráceného důvodu stydí. Už je dost starý na to, aby ho někdo bil a zároveň s tím nedovede nic udělat. A měl by, není malý kluk! A taky udělá, jen co dostane svou odpověď. Pokud bude kladná, bude jen doufat, že si to nikdo z kluků nerozmyslel nebo to nebude chtít odkládat na neurčito. Protože kdyby ano, asi by se od nich musel oddělit a zkusit to zatím sám, i přes jejich slib. Jenže to už se Rei vedle něj doopravdy zlobí a vypadá u toho k sežrání i přes to, jaká dnes panuje situace. Musí se mimoděk pousmát. Jeho lev... Rei se na chvíli vzdálí a on zůstane s jeho mamkou úplně sám. Vymění si s ní pohled a pousměje se, ale než stačí nastat trapná chvilka ticha, Rei je zpátky a dohodnou se, že lepší bude vsadit na to, že se o jeho útěku neví. Pokud neví, podaří se mu vylézt zpátky... +Jenže tak to bylo i minule... myslel sis, že máš vyhráno a neměls...+ A pokud ví, bude s sebou mít mamku, aby něco řekla. Společně sednou do auta a vydají se na cestu k jeho domu.

Reita

Reitova máma si Rukiho prohlíží a je vidět, že být to na ní, tak nejspíš domů taky nepustí. Možná proto, že Rei konečně komunikuje a byl schopný z toho křesla vůbec vstát. Ruki je asi jediný, kdy s ním v tomto ohledu dokázal pohnout a je mu neskutečně vděčná.
"Arigato, za něj." Poděkuje mu upřímně a pobídne ho, aby čaj dopil. Rei se přiloudá zpátky, asi chce podvědomě oddálit Rukiho odjezd. Přinese mu ještě svoji mikinu, aby byl pořádně v teple a bundu. Nejradši by ho ještě znovu zabalil do deky ale to už by asi byla přehnaná starost a tak se trochu krotí. Ani v autě jeho ruku nepouští a tiskne ji k sobě, nakonec vzdá boj sám se sebou a přehodí mu paži přes rameno, aby se k němu mohl víc přitisknout a šeptá mu konejšivá slůvka, jak to bude všechno v pořádku. Jestli mu ublíží, asi už mu opravdu přeskočí a půjde jim ukázat, jak to chutná. Opravdu by toho byl schopný, v tak rozebraném rozpoložení se právě nachází. Všude panuje tma, provoz skoro žádný, takže je nemá co zdržovat a jemu to neskutečně vadí. Před Rukiho domem vystoupí jen oni dva. Nikde se nesvítí, tak snad si opravdu nikdo nevšiml, že doma není. Pomůže mu do okna, stejně jako naposledy a sám se za ním vyšplhá, ale zůstane jen zapřený špičkami bot na římse a držíc se parapetu kontroluje, jestli na něj náhodou nikdo nečeká. Opravdu je všude ticho.
"Ru, opravdu děkuju." Už zase se mu chce brečet a to teprve odchází, co bude dělat, až ho neuvidí? Jak se musí cítit Ruki, když ho tu nechává? Počká si na poslední polibek a vytáhne z kapsy dědovi staré kapesní hodinky.
"Měl bys je mít, byl by rád." Ujistí ho s mírným pousmáním, než se spustí zase zpátky a poprosí mámu, aby tu chvíli vydrželi. Chce si být opravdu jistý, že se nic dalšího dít nebude. Napíše Rukimu po půl hodině zprávu, jestli je všechno v pořádku, a jakmile mu přijde ujištění, svolí k návratu domů. Tam se společně s mámou uvelebí na gauč, pustí si hudbu a nakonec tam i vyčerpáním usnou v obětí, jako když byl malý kluk.