Kai x Uruha - Poslouchej, poslouchej mě a neplač.

(Uruhův dům)

Uruha

Cesta z Ameriky Uruhovi přišla hrozně krátká. Těšil se domů ale zároveň tím odpadala jistá svoboda, kterou s Kaiem měli. Teď je zase na řadě nenápadné přespávání, aniž by tušil, že už tak nenápadné nebylo před jejich odjezdem. Na střídačku u nich a Kaie doma probíhaly válečné porady, zatímco oni dva si užívali sami sebe daleko za vodou. Měli pár dní oddechu po náročné cestě, než se měli vrátit do školy a Uruhova máma ho nepustila ani na krok z domu, prý aby si ho pořádně užili a jemu to už lezlo na mozek. Jistě stýskalo se mu ale on je přece velký kluk, den stačí ne?
Myšlenkami byls stále u Kaie a alespoň mu volal, aby byli v nějakém kontaktu, jenže telefon byl hrozně málo. Bloudil po domě, vůbec se neusmíval a začínal být hodinu od hodiny protivnější a nesnesitelnější, že dokonce směle konkuroval své starší sestře i ta se mu klidila z cesty. Včera večer za ním máma přišla s nápadem, že pozvou Kaiovu rodinu i s ním na oběd. Uru se snažil tváři nezaujatě ale nejradši by udělal několik salt. Mohli se spolu zavřít do pokoje, i kdyby jen na hodinu, pořád to bude víc, než za poslední dva dny, kdy ho neviděl vůbec. Příšerné! Samozřejmě jí to odkýval ale něco v jejím pohledu mu napovídalo, že to není jen tak. +Něco jsme provedli?+ Proběhne mu hlavou. Poslední, co by jim chybělo bylo, aby dostal domácí vězení nebo nějaké podobné tresty a neměli vůbec čas pro sebe. Hned jak máma odejde, zavolá Kaiovi, který už všechno ví a chvíli to rozebírají, než se ozve zaklepání, aby šel spát. Popřeje mu tady dobrou noc s tichým zašeptáním vyznání a uloží se do postele. Ani dospat nemůže a tak se ještě chvíli zásobují smskami, než konečně odpadne.
Ráno samou nedočkavostí nemůže dospat. Je snad v sedm na nohou a pomáhá se vším možným, aby hodiny nestály a blížila se jedenáctá, kdy má návštěva dorazit. Je u dveří jako první, na sobě triko z Ameriky , které mu pomáhal vybírat Kai a ukloní se zdvořile jeho mamce a babičce, než je pustí dál. A oči už z Kaie nespustí. Neviděl ho dva dny a připadá mu to jako půl století. Nejradši by ho objal už nepustil.
"Tak my půjdeme nahoru ještě na chvíli, něco si zahrajeme." Už se chystá vydat do pokoje, když ho máma vyvede z omylu.
"Nikam, za chvíli bude jídlo." Ozve se přísný hlas a Uru sebou trhne, začíná tušit, že se něco děje. Trochu vyplašeně se ohlédne po Kaiovi ale samozřejmě poslechne a vydají se společně do obýváku, kde se usadí na pohovku.

Kai

Vrátili se domů. A i když se na rodinu a vlastní postel neskutečně těšil, zároveň tím přišel o Uruhu a v tu chvíli si dokázal dokonale srovnat priority. Potřeba být s ním byla prostě větší. Máma i babička ho uvítaly vřele, ale nemohl si nevšimnout takového zvláštního, smutného podkreslení v máminých očích. Kdyby se stalo něco vážného, tak by mu to snad řekly a babička vypadala jako jindy, takže to Kai hodil za rameno jako většinu věcí. Nezapomněl jim z Ameriky přivézt taky nějaké dárky, které jim dal ještě ten den a jakmile byl volný a mohl přestat vyprávět, upaloval nahoru do svého pokoje telefonovat s Uruhou. Nemohl mít ani tušení, že se mu máma přikradla za dveře a chvíli poslouchala. Nešlo jí o to, o čem to je, potřebovala jen vědět s kým, a to se jí potvrdilo.
Ani jeho nechtěly příští dva dny pustit z domu, pořád bylo plno práce, hlavně s babičkou na zahradě a Kaiovi už připadalo, že si to na něj snad šetřily, než se vrátí a sami tu nic nedělaly. Když se dozví o pozvání k Uruhovi, nevidí v tom vůbec nic divného, ale Uru byl vždycky mnohem opatrnější a pesimističtější, takže si dlouho telefonovali o jeho obavách. Kai v tom neviděl nic víc, než příležitost, jak být s ním, takže byl samý úsměv a druhý den se podvědomě vyfikl jak do divadla. Tou dobou už si za jeho zády maminka s babičkou vyměňovaly pohledy na téma Je to jasné, jenže pak dorazili všichni na místo a on měl oči jenom pro něho.
Tiše okomentuje výběr jeho trička a neskutečně bojuje s touhou dát mu pusu alespoň na tvář. Má pocit, jako by byl v Americe bez něj a teď ho viděl po čtrnácti dnech a ne po dvou. Rozesměje se, když ho chce Uru hned zavléct nahoru, ale to jim neprojde a hlas jeho matky je tak řezavý, že sebou trhnou oba dva. Ať se děje cokoliv, nese to hůř, než jeho rodina. Odplíží se společně na gauč, ale jakmile sedí vedle sebe, už zase nadšeně švitoří rameno na rameni a baví se zážitky z Ameriky. Jenže místo podávání hlavního chodu se okolo nich posadí obě rodiny - tedy bez Uruhových sourozenců, kteří jsou dnes zjevně pryč a Kaiovi je do ruky podána jakási fotka. Nechápavě po ní natáhne ruku a v ten moment umře na místě. Je to ta fotka z jejich prvního rande z fotobuňky, jsou na ní do půl pasu nazí a v obětí. Měl ji schovanou za odchlíplou tapetou u postele. Jak ji našla??? V tu ránu je mu naprosto jasné, o co tady dneska jde. Může začít zapírat a tvrdit, že to byla hra, ale to by zapřel Uruhu. A navíc... co ještě vědí??? Máma mu to řekne okamžitě.
"Kaii... my víme, že ty dva kluci, co s nimi hrajete spolu bydlí. Ať už vás popadlo cokoliv, doteď sis vždycky vyrážel s děvčaty. Myslíme si, že je to jejich vlivem a neměli byste se s nimi dál vídat." Řekne mu máma a Kai je bledší, než babiččin rýžový porcelán. Pomalu zvedne oči k Uruhovi a podívá se na něj.

Uruha

Uruha těká pohledem z jedné mámy na druhou a občas loupne očima i po Kaiovi ale nějaký šestý smysl mu napovídá, že to, co si dlouho srovnává v hlavě, se nejspíš děje. Teď a tady po návratu z Ameriky, po době klidu, kdy mohli být spolu, přijde trest za to, jak moc si užívali. Upřeně pozoruje fotku, která je Kaiovi podávána a jakmile on sám zbledne, hrábne po ní a podívá se, co je zač. No jistě, jak jinak. Místo toho, aby se ale zamračil, se jen nepatrně usměje. Prostě si vzpomněl na celý ten víkend a na chvíli se mu ulevilo a v ten okamžik prostě ví, že je připravený na všechno. Jeho máma je rentgenuje pohoršeným pohledem a Uru se proti němu obrní.
"Takže podle vás to, že spolu Kaz a Aoi bydlí má za následek naše chování?" Pozvedne obočí a podívá se do země, než se zvedne z pohovky a přejde kousek dál zády k nim. Krátce se ohlédne přes rameno na Kaie a pak zase před sebe.
"Zlatíčko." Začne jeho máma a vstane, aby za ním přišla a položila mu ruku na rameno.
"Já to z jedné strany chápu ale musíš si uvědomit, jak by se na nás dívali ostatní, to přece nemůžeme dovolit. Co tvoje budoucnost? Chceš přece mír ženu a rodinu…s takovou pověstí. A co ve škole? Tak se na univerzitu nedostaneš." Pokračuje dál a snaží se mluvit klidně ale je vidět, jak moc jí to vadí a že jsou tohle jen vedlejší důvody.
"Takže na tom záleží? Že by na nás koukali skrze prsty? Mám to vyměnit za štěstí?" Ohlédne se na ni prudce a teď je i na něm vidět, že ho to naštvalo. Jeho klid a strach je ten tam.
"Tak já ti něco povím, mami. Kaz a Aoi jsou naši přátelé a oni se na nás nedívají skrze prsty…ani nebudou." Založí si ruce na hrudi v obranném gestu ale někde uvnitř se přece jen třese strach, jak tohle dopadne. Zároveň je rozhodnutý bránit Kaie všemi možnými způsoby. Co pak přijde, až zjistí, že zakázat jim kamarády nepomáhá, nebudou se moc spolu vídat? To nedopustí.
"Oni dva s tím nemají nic společného, začalo to dřív, než jsme je pořádně znali." Vpálí ji pravdu bez dalšího zaváhání a znovu se podívá na Kaie, mírně a láskyplně se pousměje, než naznačí rty něco ve stylu –Promiň, já musel.- Kai mu ale několikrát řekl, že ho bude bránit a snad mu nebude mít za zlé, že jde s pravdou ven.

Kai

Kai vůbec nečekal, že se Uru hned impulsivně zvedne a začne se tak silně bránit. Má snahu ho ještě dlaní zastavit, ale nestihne to. Chtěl by mu říct, aby se uklidnil, že křikem si nepomůžou, ale místo toho se pootočí na svém místě, aby na něj viděl a s pootevřenou pusou čeká, co z něj vypadne. Pak se vrátí očima k mámě, která se do toho vloží.
"My si nemyslíme, že je to proto. Myslíme si, že jste ve velmi citlivém věku, kdy jste dívky ještě ani nepoznali a vlastně tak docela nevíte, co se sebou. Jste si blízcí od dětství a to váš přivedlo k sobě a navíc vás v tom podporují lidé, co jsou starší, než vy a sami mají tenhle... životní styl." Rozhodí matka rukama. "Slyšela jsem, že ten Aoi byl slušný kluk, co chodil na vysokou a měl dívku, ale pak potkal toho druhého a kde jsou teď? Budou žít jako dva..." Chtěla říct teplí muzikanti a všichni věděli, že to je naprostá spodina. Jak povoláním, tak orientací. V Japonsku se tomu říkalo parazitování na společnosti a vytýkalo se to i lidem, kterým bylo přes třicet a neměli rodiny. Kai nestačí zírat a vůbec netuší, jak má vysvětlit, že jeho city a emoce rozhodně nejsou zpovykané hormony puberťáka, co neví, co chce. A to ještě vůbec nemluví o tom, že na univerzitu nechce a že je sám leadrem tohohle cirkusu.
"Samozřejmě, že se na vás nedívají skrz prsty, když to sami dělají." Řekne shovívavě babička a nutno dodat, že má pravdu.
"Mluv se svou matkou slušně, jsi tady jen díky ní." Řekne vlídně Uruhovi. Na rozdíl od matek vypadá dost vyrovnaně. Po Uruhově prohlášení všichni zalapají po dechu a teď je to Kai, kdo se mírně pousměje. Babička otočí pozornost k němu.
"Takže... jak si to představuješ ty, Kaii, co myslíš, že se stane s tvým životem?" Zeptá se ho a snaží se ho přimět, aby si to přehodnotil z vlastní vůle. Kai se opře předloktími o kolena.
"Nó... stane se to, že budeme dál trénovat a budeme se věnovat hraní. Tohle bude naše soukromá věc, veřejnost se to nedozví, jinak by nám nedali angažmá, takže zas takovou ostudu mít nebudete... a..." Chce pokračovat, ale teď třískne dlaní do stolu jeho matka a vyletí na nohy. Kai otevře pusu dokořán a zírá na ní.
"Vůbec neuvažuj o tom, že zahodíš vyznamenání a budeš muzikant. Nezkoušej to na mě jen proto, že s námi nežije tvůj otec, aby ti řekl, co se sluší!" Rozkřikne se na něj. Kai několikrát zamrká a stiskne rty. To ale vůbec není kvůli tomu a on není neuctivý!
"Zeptali jste se mě a já vám odpovídám!" Křikne taky. Babička si promne dlaní obličej.

Uruha

Při slovech, nevíte co se sebou, se podívá do stropu a snaží se neusmívat. Je ve stavu, kdy by jim klidně řekl, že moc dobře ví, co se sebou, zrovna oni dva ale nebude ještě přilévat do ohně. Ne, že by to pak Kaiovi, jestli ještě někdy budou spolu sami, neřekl.
"Možná by bylo lepší říct, že se pak zamiloval…třeba?" On sám si s Aoim povídal, věděl, jak moc mu na Kazovi záleží, jim oběma a takhle to zpochybňovat, skoro si to bere osobně, jak kdyby někdo zpochybňoval jeho lásku ke Kaiovi, ono se to vlastně děje a to ho štve ještě víc. Kdyby jim to jen mohl ukázat, možná by to bylo všechno jednoduší. Jak kdyby nemohl kluk milovat druhého kluka stejně intenzivně.
"Omlouvám se." Prohodí pokorně, když je napomenut. Ano, měl by se chovat slušně ale co oni? Taky by mohli vzít v úvahu jiné možnosti, než jen nějaký pubertální výmysl. Vždyť jim řekl, jak dlouho už to trvá. Není to žádná obrovská doba ale taky to není týden. Po otázce stočí kočičí oči na Kaie, jak kdyby na tom, co řekne, závisel jeho život. Spadne mu obrovský kámen ze srdce, když vlastně potvrdí jeho slova a ujistí jej, že se ho vzdát nechce, ani za cenu problémů. +Umačkám tě, až budeme sami.+ Proběhne mu hlavou a už při tom ani nezrudne. V očích má neskutečný cit, když vidí, že bojuje za ně všechny. První soukromou válku, bude jich ještě hodně ale někde se začít musí. Pak ale přijde na řadu pravý křik. První Kaiova máma a pak i samotný Kai. Udělá několik kroků za jeho záda a nakloní se přes opěrku pohovky, aby mu položil ruce na ramena. Hned jím projede elektrizující pocit, jen z toho doteku. Byl dva dny od něj i tohle mu teď stačí.
"Vidím to úplně stejně." Oznámí jim klidně a o něco víc stiskne Kaiova ramena, jak kdyby se o ně chtěl opřít a pak ustál klidně odboj proti celému světu. Tentokrát přijde na řadu jeho máma.
"Tak na to zapomeň a velmi rychle, žádná hudba v tomhle domě a okamžitě pusť jeho ramena." Vyštěkne na něj s přísným výrazem.
"Taková ostuda." Otáčí se k nim zády.
"Ostuda? Chceš mi zakázat vídat se s Kaiem a hrát na kytaru?" Zeptá se jí s nevěřícným výrazem a vlastně ji vůbec nepoznává.
"Ano, chci. Pokud to bude nutné." Třeští na ni oči ještě víc a ruce na ramenou svého milovaného se mu roztřesou, v tu chvíli by přišel úplně o všechno. Dojde mu, jak pro něj hudba moc znamená, mnohem víc však Kai.
"Promiň ale to nedovolím." Zavrtí nesouhlasně hlavou a hlas se mu zlomí. Vůbec netuší, co bude dělat ale ví, že udělá maximum, aby se to nestalo. Vůbec teď není schopný slova.

Kai

Při slovech o lásce se babička na oba dva kluky tajemně zadívá, ale matky spíš hořce polykají fakt, že by tohle měly přijmout. Babička kývne hlavou, když se Uruha omluví, ale nastane další plamenná erupce. Kai se drží jenom proto, že má na ramenou Uruhovy ruce, ale mračí se tak nehezky, že z něj jde doslova strach a tohle jeho rodina ještě nikdy neviděla. Pokud má být leadrem kapely, čekají ho horké chvilky, možná horší než je tahle a teď se projeví, jestli za něco stojí nebo je pořád malý kluk, co si neumí prosadit svoje. Nevěří tomu, že by je rodiny vyhodily na ulici, taky k nim mají nějakou povinnost, dokud nejsou plnoletí. Doma to asi bude drsné, ale prostě nevěří, že nad ním zlomí hůl. Mimoděk si vzpomene na dohodu s Kazem, že když tak půjdou bydlet k nim. Trochu ho opora v nich uklidní. Minimálně by se tam mohli alespoň na chviličku scházet po škole, kdyby jim teď mámy zakázaly kontakt a to se stane vzápětí. Kai znovu zbledne, ale Uruhův hlas za jeho zády se zlomí a to on prostě nesnese. Nesnese, aby byl nešťastný a aby nedej bože plakal!!! Na patě se otočí čelem k němu, zvedne mu dvěma prsty bradu a začne mu šeptat konejšivá slůvka, než ho jemně líbne na rty a pak pevně obejme. To už je zjevně moc na všechny zúčastněné a především je i dle babičky potřeba tolerovat přání Uruhovy matky. Zvedne se z místa a poklepe Kaiovi na rameno, takže ten Uruhu pomalu pustí a podívá se na ní.
"Jdeme domů Kaii. Slyšeli jste oba dva. Myslím, že je čas, abyste hodně přemýšleli. Máte před sebou ještě hodně času, než budete dospělí a budete moct svým matkám diktovat, jak chcete žít." Řekne mu něco, co nejde popřít.
"Můžu se s ním alespoň rozloučit?" Mračí se Kai a už vleče Uruhu za ruku za roh do předsíně, kde je neuslyší a neuvidí.
"Poslouchej, poslouchej mě a neplač." Říká mu naléhavě, protože mají jen málo času.
"Něco vymyslím, nenechám to tak, rozumíš? Necháme je vychladnout, ale na tom, že budeme kapela a že budeme spolu se nic nemění. Nevím, co dělat, ale na něco přijdu, věř mi. Miluju tě. A neopustím tě." Popadne jeho tvář do dlaní a se vší vášní ho políbí. Pustí ho jen tak tak, než se mu za zády objeví babička a máma. Obléknou se, rozloučí se a on se stačí ještě několikrát ohlédnout, než ho nacpou do auta. To byl tedy rychlý oběd. Jen co dojede domů, zavolá mu. Ať si zkusí zablokovat mu jeho číslo, mail nezablokují. Musí zavolat Kazovi a taky Reitovi a pořádně se s nimi poradit, co dělat. Jak kvůli kapele, tak kvůli svému vztahu. Zatím je ještě přesvědčený o své síle, ale... asi ho čeká krušná noc. Naprosto umírá z pocitu, že ho tam nechal samotného a nešťastného. +Vydrž to...+

Uruha

Trochu se lekne, když se Kai tak prudce otočí ale všechno je v pořádku ve chvíli, kdy se mu podívá do očí. Žádný smutek, žádný strach, existují jen oni dva. Kaiovy prsty na bradě a okolní svět prostě zmizel. Kousne se do rtu, když mu věnuje úsměv, který má jen pro něj a vyjde mu lehce rty vstříc. Tohle by si nikdy nedokázal odpustit. Dlaněmi krátce sevře jeho boky a jemně ho po nich pohladí. Jen stěží zadržuje slzy ale kvůli němu to teď dokáže. Jen díky němu se ještě nesesypal.
"Děkuju, za tebe." Šeptne mu a je mu jedno, jestli je někdo slyší. Nechá se vtáhnout k němu do obětí a zaboří tvář do kůže na jeho krku, kde mu nenápadně věnuje několik polibků a otře se o něj nosem, aby do něj dostal, co nejvíce jeho vůně. Hlas ho vrátí zpátky do reality a musí se od něj chtě nechtě odtáhnout, aby se zamračil na všechny okolo a vzápětí se smutek vrátí do jeho očí. Nejradši by jim řekl, že ho prostě nepustí, už nikdy. Měl by to říct ale stejně tím ničemu nepomůže. Nestačí nic říct a už je vlečen za roh. Zoufalství z toho, že za chvíli odejde je hmatatelné. Hledí mu s nadějí do očí a věří mu každé slovo. Ano, Kai něco vymyslí, společně něco vymyslí a prostě se uvidí, nerozdělí je nic, ani kdyby se odstěhovali, on prostě nikam nepojede.
"Hai, věřím. Věřím ti každé slovo, Kai-chan, miluju tě a nikdy se to nezmění." Šeptne mu vyznání zpátky.
"Nezakážou mi tě, to nedovolím, počkám na Tebe, jak dlouho bude potřeba. Pro mě existuješ jenom ty." Ujistí ho a snaží se, aby jeho hlas nenesl známky smutku ale chce ho přebít jistotou, že se uvidí ve škole, Jediné místo. Do jejich polibku vloží veškerou lásku, kterou k němu chová a přitiskne si ho krátce na své tělo.
"Nerozdělí nás." Dodá ještě, když už se za jejich zády objeví babička a on ho musí pustit, stejně svírá jeho dlaň, dokud není dostatečně daleko. Nejde se rozloučit ke dveřím, to už by nezvládl. Zády se sveze po stěně na zem a zaboří tvář do dlaní. Nevidí ho dvě sekundy a je v háji. Co bude dělat celé dny? Nad ním se objeví máma.
"Uru, to přejde, najdeš si hezkou slečnu a zapomeneš na něj." V tu chvíli se v něm zvedne vlna odhodlání a jistotu, že takto to rozhodně nebude. To on přece ví. Pomalu se zvedne ze země a hrdě pozvedne bradu.
"Ne mami, počkám si na něj, i kdybych měl čekat roky. Pochop, že tohle mě nikdy nepřejde, možná bude lepší, když se s tím smíříš. Budu s Kaiem a budu hrát to je můj život, tím směrem mám jít. Vím to, tady." Poklepe si prsty na místo srdce. Možná to teď zhoršil ale nekřičí, je skoro až ledově klidný a prostě se otočí a odejde do svého pokoje. Potřebuje se zavřít a být sám. Popadne svůj mobil ze stolu a plácne sebou na postel. Projede si jejich první smsky a usmívá se. +To zvládneme, my zvládneme všechno.+