Ten den začal jako každý jiný, nijak se nelišil a vlastně bylo všechno od základů špatně. Nejenže chodil do jiné třídy, než Rei, Uruha a Kai… Rei dnes ani nepřišel do školy, protože dostal dvoudenní volno. Dneska měla jeho rodina pohřeb. A on na něj nemohl jít. Pro něj žádné rodinné volno neplatilo a jeho rodiče dali přednost tomu, aby se učil s tím, že na hřbitov může jít s Reiem později. Bohužel nevěděli nic o tom, co pro něj děda znamenal a zejména pro jeho vztah s Reitou. Další rána pro něj byla, když zjistil od kluků, že mají navzájem zablokované číslo telefonu a to i směrem k Aoimu a Kazovi. O něm s Reitou zatím jejich rodiče nic netušili. Všechny přestávky strávil tím, že s klukama řešil, co se jim stalo a zároveň jim řekl o Reitově tragédii. Místo obědové přestávky si všichni tři zalezli stranou k plotu a do kupy si poplakali nad vším, co se děje. Pak se vzali kolem ramen a slíbili si, že se v žádném případě nenechají zlomit. Cestou ze školy Ruki zavolal Kazovi, aby mu řekl o všem, co se semlelo a proč se klukům nedovolá. A taky proč teď chvíli nebudou žádné zkoušky. To nejhorší ho ale čekalo doma. V podstatě by nevymyslel nic, co by se mohlo ještě víc pokazit, a ono se to stalo. Výraz svého táty, když sundal boty a batoh a vešel do obýváku už asi z hlavy nikdy nedostane. Zatímco on se celý den učil, zavolal si rodiče do školy ředitel a povyprávěl jim o všem, co se dělo v Americe. Tedy o tom, jak byli několikrát viděni a jak si spolužáci stěžovali, že už se ani nenamáhají schovávat. Ti kluci to očividně dotáhli do konce. Nemohl tušit ani to, že tam s nimi seděly matky Uruhy a Kaie, které všechno potvrdily a byly přesvědčené o tom, že v tom jedou všichni, koneckonců jejich synové už se přiznali. Byl to malý zázrak, že jeho čísla ještě zablokovaná nebyla a jediný, kdo byl zatím z obliga, byl Rei, protože jeho rodina řešila rodinnou tragédii. Nikdo se ho na nic neptal, nikdo mu nedal prostor bránit se, jakkoliv to vyřešit. Jeho matka stála ubrečená v koutě a dívala se na něj jako na životní zklamání, bratr byl radši nahoře a táta svíral v ruce pásek. Ruki věděl ve vteřině, co ho čeká. Měl by tomu čelit jako chlap, ale místo toho oběhl sedačku a polovinu domu, než ho táta dostal a celou dobu na něj křičel, že mu ty prasárny vymlátí z hlavy. Skončil ohnutý přes desku stolu, zatínal prsty do jeho okraje a nevydal ani ceknutí, zatímco drtil zuby o sebe a s každou další ránou vnímal už jenom Reitův obličej a to, že ho tím spíš bude milovat. Večer nahoře v pokoji bolel, moc bolel a vypadalo to, že neexistuje žádný světlý bod, který by ho z tohohle dostal. Ale on přišel. Jako vykoupení za všechno, co se stalo.
Máte jednu nepřečtenou zprávu
(klikni na obrázek)
******
Máte jednu nepřečtenou zprávu
(klikni na obrázek)
Tak a máme tu další konec společně s datem hlásajícím
Štědrý den. Tento závěr stejně jako celou povídku bychom rády věnovaly velmi
důležité osobě, jejíž zásluhou tato story vlastně vznikla.
Bara-chan
Zlatíčko, které nás provází celou tu dobu a už nejen svými
komentáři na blogu ale i ve společných diskuzích, u kterých se rozplýváme a
brečíme smíchy. Stala ses pro nás důležitou součástí, kamarádkou se stejnou
závislostí, jež není nikdy dost. Aneb, když se tři ženské sejdou na „kafíčku“,
stojí to za to. XD Ale my bychom to nechtěly jinak.
Jsi pro nás motivací,
inspirací a osobou, kterou chceme potěšit, jak jen to jde a skáčeme radostí,
když se nám to podaří.
Náš dáreček k Vánocům je sice konec této povídky ale
díky ní a stejné posedlosti, toho začalo mnohem víc. Slova jsou opravdu málo na
to, co všechno by se hodilo vyjádřit a jak moc si tě vážíme.
V neposlední řadě ti chceme poslat přání, které k tomuto
období neodmyslitelně patří. Za nás i naše povídkové miláčky, ti přejeme ty
nejkrásnější Vánoce, ať dostaneš pod stromeček, co si přeješ (jakmile Ježíšek
začne nosit osoby, dej vědět!! XD) a hodně štěstí do Nového roku, ať je
minimálně o sto procent lepší, než ten předchozí.
S láskou
 |
 |  |
Mám se vůbec vyjadřovat, jak moc mě tenhle díl semlel? Nejenom tím, co se stalo, ale i tím, že je poslední, a pořád tu je tolik otázek, ačkoli částečně člověk odpověď zná, už jen tím, že zná Gaze...
OdpovědětVymazatNejkratší díl, ale na druhou stranu je v něm toho tolik... Rukiho postava je tady opravdu silná a je vidět, že i tu je to takový ten tahoun a že Gaze má prakticky dva leadery...
Už na začátku mě dostala ta Rukiho bezmoc, jak je najednou všechno špatně už jen tím, že nemůže být s Reitou celý den, a k tomu události minulých dní... A navrch se přirazily další problémy - sama jsem na jejich úlety v Americe nějak pozapomněla, protože to bylo na jednu stranu přirozené, jak se k sobě všichni měli, a ten jeden pozdní příchod ze svatby... no, mělo mi dojít, že nic z toho nebude bez odezvy, a upřímně jsem se děsila, co s Rukim bude...
Ty maily od Rukiho mě ale fakt dorazily... Na jednu stranu jsem za něj a za ně všechny byla strašně ráda, protože to hlavně pro prcka bylo jediné možné východisko nejenom jak se vymotat z toho příšerného kruhu zákazů, příkazů a bití páskem, ale taky možnost, jak si zároveň splnit s klukama sen a ještě k tomu být s Reitou... Celkem mě dostalo, že tam jel sám, měla jsem chuť ho prostě umačkat, když si představím Rukiho v tom věku a takhle uprostřed Tokya, samotného a navíc s nejistotou, co bude... Sice si něco všichni slíbili, jenomže to není jen tak, z ničeho nic opustit rodinu, nechat školu a všechno, a prcek prostě nemůže vědět, jestli dorazí třeba aspoň Kaz s Aoiem, nebo jestli tam zůstane sám, protože i kdyby Reita chtěl jet sebevíc a je od něj tak nějak samozřejmé, že se za Rukim vydá hned, jak si přečte zprávu, je tu pořád jeho dobrosrdečnost a s tím beztak rozpolcenost nad faktem, že nechává doma mamku a ségru zrovna ve chvíli, kdy jim odešel děda, a navrch jí oznámí vše, co s tím souvisí... Uru a Kai mají odchod jednodušší díky nevlídné situaci, která tam panuje, ale i tak to pro všechny, a snad nejvíc právě pro Rukiho, muselo být fakt dost stresující a to je ještě slabé slovo...
Naaaah, nějak pořád nemůžu přestát, že už je to poslední díl... Vážně už tam nemáte ani malou povídečku k tomu? Nebo aspoň řádek? T__T
Moc vám děkuju, že jsem mohla tuhle povídku číst a všechno takto s klukama prožívat, utírat si slzy od smíchu, někdy od dojetí, být s nima vynervená a takhle krásně u té povídky zároveň odpočívat :33 ♥ Je to opravdu krásný příběh, se spoustou smysluplných a aktuálních otázek nutících k zamyšlení... :33
A po takovém konci, a navíc vůbec tomu faktu, že už je konec, ještě taková dojemná zpráva, u které se tlemím a slzím zároveň :D ♥ Awwww, moc vám děkuju, holky, a moc děkuju za to, že jsme se mohly poznat a že si píšeme ♥
A sice už je po Vánocích, ale pořád ještě není konec roku a přeju vám, ať se i ty poslední letošní dny povedou a strávíte je s klidem, pohodou a úsměvem na rtech, pořádně oslavíte Silvestra a Nový rok, a přeju vám, ať se v tom novém roce všechno podaří, ať je šťastný, úspěšný a plný radosti, ať se vám daří i na blogu a máte hodně inspirace i příležitosti k psaní a taky spoustu čtenářů, kteří vaše povídky ocení, protože je opravdu co číst a ocenit ♥ ♥
Jako ten náš mikro díleček? :) Ne, nás taky a awww vlastně je to těžké popsat, ale jsme rády, že tak působil, že prostě člověk celou dobu žije s klukama a prožije ten závěr, i když do toho komentu neobsáhne všechno, co chce. Najednou nám to přišlo tak rychlé, že je konec, a při tom se jedná o naši zatím nejdelší povídku! Ani nemusela mít kdo ví jak speciální zápletku, kluci se sami postarali :)
VymazatZávěr si vlastně můžeš udělat jakýkoliv. Ať už podle real kapely nebo ještě růžovější nebo naopak černější, říkaly jsme si, že není potřeba říkat všechno.
Jsem moc ráda, že se Rukiho podařilo takto napsat, i když je vlastně benjamínek party. Dokonce si s Kaiem ani nelezou do zelí, protože to každý vede v trochu jiném duchu a tak to cítím i u skutečných Gaze.
Všechno bylo napsáno očima kluků a oni vlastně byli slepí vůči světu okolo. A to je dohnalo. Ale slepí láskou a to se promíjí ❤
Víš, jak se mi vařila hlava, jak ho z toho vytáhnout v jeho věku, aby nebyl odsouzený další čtyři roky žít takhle? XD JO, to já taky. Maličký a mladinký Ruki s kufříčkem a nemožností se kamkoliv vrátit, s láskou za zády, kterou neuvidí a nejistou budoucností... ale dokázal to! Ne, nemohl se na ten slib vůbec spolehnout, protože to nebylo v moci kluků rozhodnout hned, ale na druhou stranu jim naivně věřil a kdyby do té vody neskočil, neděly by se velké věci.
To jo, Reity pohled na věc a reakci jeho rodiny už jsme si vlastně nepřečetli, ale i pro něho tím nastala naprosto šílená situace a Kaiovi s Uruhou taky. Akorát asi tak nějak míň. Rei byl poslední chlap doma, co se měl postarat a musel odejít, ale myslím, že ony to chápaly a poslaly ho za Rukim samy.
A co potom, co když se jim nebude dařit, a co když jim společnost nařídí, co nebudou chtít? Na partu takových kloučků je to husté, ale Japonci jsou houževnatí XD
Awww ty jsi zlatíčko ❤❤❤ Ale nemáme ._. Je čas nechat příběh spát, aby neztratil svoje kouzlo natahováním. Jsem vážně moc šťastná, že se tolik líbil. Moc děkujeme za všechnu chválu, komentáře, podnětná vyjádření, za to, že jsi četla a že tě to bavilo a byla pořád s námi i s klukama. Pro nás je zpětná vazba vážně moc důležitá. Ani jsme nečekaly, že by povídka měla nějaký větší přesah.
My jsme musely, protože sis ji opravdu moc zasloužila a je to pravda! Poznaly jsme se takovou náhodou, úplně si pamatuju ty oťukávací zprávy XD Děkujeme, že jsi ❤