Sugizo x Miyavi - A je to tvoje vina. Že se nestydíš! - Část 2.

(Hotel)

Miyavi

Vzdychne si několikrát pod jeho rty a ani si neuvědomí, že si jednu část dlaně myje pořád dokola, zatím co u druhé byl asi jen na dvě vteřiny. Nutí se opravdu soustředit na něco jiného, nejde mu to vůbec a nechá ze sebou v podstatě mávat ze strany na stranu, jen tím, jak se ho dotýká. Dlaň v klíně a Sugizův vzdech už je tou pomyslnou poslední kapkou a už kašle na celou krev, kupodivu se mu ji podařilo smýt všechnu.
"Už se to znovu nestane." Dokáže ze sebe dostat na téma vězení s tichým zasténáním, jak moc jsou jeho doteky příjemné. Bože, vždyť se za celých deset let kamarádil jen s vlastní rukou. Kdyby to bylo možné, řekne, že už zapomněl jak se to vlastně dělá. Jenže Sugizova pozornost mu to připomíná, jak kdyby od jejich posledního setkání v Gaktově rezidenci uplynuly jen dny a ne roky. Když opustil v dnešní den brány věznice, dal si jasné předsevzetí, že už se tam nevrátí. Ne, nehodlal zahodit svůj starý život, na to ho příliš miloval, i když Sugiza pravděpodobně miluje víc. Kdyby hrozilo, že ho znovu zavřou, nejspíš ukončí svůj život s hrdostí draků a vzlétne na své poslední cestě jako orel. Po cestě k futonům, už se potýká se zapínáním jeho kalhot, je na něm hrozně vidět, jak se nemůže dočkat až budou opravdu spolu. Je možné, že se nakonec udělá jen z pohledu na Sugizův připravený klín, pak možná vydrží o trochu déle. Je to příšerné a bude si připadat jak puberťák ale tohle je to poslední, co by ho přimělo přestat. Hladí dlaněmi jeho boky, tiskne jej k sobě a pomalu sjíždí pohledem až k tenké linii, jeho nedokončené práci. Slastně zvráceně zavrní, když přejede bříškem po poznamenané kůži, mírně přitom přivírá víčka, když se jej dotýká. Hbitě a téměř nepostřehnutelně vytáhne z boty malý, samozřejmě dokonale naostřený nůž s rovnou čepelí a přiloží ji na jemnou kůži slabiny.
"Slíbil jsem ti toho hodně a své sliby plním." Broukne měkce, když kůže napne svým dotekem přes kost a precizně vytvoří druhou ranku, než kůži těsně nad svým dílem několikrát políbí a přejede po ní jazykem. Rozebírá si v hlavě jeho otázku, proč zrovna on. Sám si není úplně jistý, kdy přesně přišlo to uvědomění, že nikoho jiného nechce, jestli už při prvním polibku nebo až ve chvíli, kdy z hotelu odcházel.
"Viděl jsi, co ostatní nevidí a neutekl jsi." Zavrní tiše a vychutná si chuť jeho krve s dlouhým vydechnutím. Musí se soustředit, aby se mu ruka nezachvěla touhou. Oči i zaujatý výraz ve tváři naznačují, jak moc se mu to celé líbí a pouští na odiv neskrývanou sadističtější stránku.
"Tvá podstata, tvé chování…ta touha, kterou mě nutíš prožívat, nikdy bych to za nic nevyměnil." Pokračuje dál a znovu se opře čepelí spojujíc dvě linie třetí Za čistotu řezů by se ani chirurg stydět nemusel. Vzhlédne krátce, uktovíc pohled do jeho očí a přejede jazykem středem jeho hrudi, kam jen mu to jeho výška dovolí. Pak už pokračuje dál a dál a na Sugizově těle se brzy tvoří krvavé umění ztvárňující kanji orla. Žije tím, kým je a teď bude vždycky létat společně s ním. Chce být jeho a tak bude jeho, ať se stane cokoliv.

Sugizo

Zip jeho kalhot sjede dolů, ale nestane se to, co by mělo následovat. Nějakým záhadným způsobem se Miyavi přiměje přenést pozornost od jeho svlékání k jizvě, o které mluvil. Kmitne očima za jeho rukou, která obratně najde nůž a ví, že to přijde teď. Jemně pootevře rty, jak čeká bolest z řezné rány, která musí být dost hluboká na to, aby byla jizva jasně vidět a zároveň dost mělká, aby mu neublížil. Stiskne zuby k sobě jak když cení vlk, ale nevydá ani hlásku, ani se nezachvěje, jen nechá dlaně volně položené na jeho těle a cukání z ranky brzy odplaví Miyaviho rty. Mohlo by na tom být něco zvrhlého, když slíbává jeho krev jako upír, ale Su mu místo znechucení láskyplně prohrabuje vlasy a mimoděk se usmívá, zatímco na něj shlíží a dozoruje celé jeho dílo. Je to opravdu rajská hudba, slyšet ho jak říká, že ho nutí prožívat všechnu touhu a přejede si jazykem pomalu po rtech.
"Nikdy jsi mi nedal důvod se tě bát. Jako bys to nikdy ani nechtěl. Vždycky jsem se vedle tebe cítil... v bezpečí." Hlesne tiše a přemítá, jestli mu kdy někdo řekl něco podobného. Pak opět nakrčí nos, když přibude nová ranka. Potkají se společně očima a on na krátko zakloní hlavu, když mu Miyavi olízne celý hrudník. Opět k němu shlédne, když pokračuj ve vyřezávání svého znaku do jeho těla a lhal by, kdyby tvrdil, že to nebolí, ale nepohne se ani o kousíček. Nesmí. Drobné kapičky krve se perlí v řezech pořád znovu a znovu a vypadají jako drobné rubíny. Klesne očima na značku, chvíli si ji prohlíží a pak se znovu usměje, když mu nůž opatrně sebere z ruky a odloží ho stranou. Vezme ho za obě dlaně, navede si je na boky a naznačí mu, aby mu ty kalhoty konečně svlékl, což se vzápětí i stane. Kůže ho pálí jako čert, ale to brzy pomine ve vší slasti, kterou si chtějí vzájemně poskytnout. Přitiskne se k němu nahým tělem a celou vahou ho přiměje, aby se položil na záda, zatímco on sám se nad ním zdrží jen chvíli, aby mu mohl svléknout i jeho zbytek oblečení. Nemá ani tušení, že Miy, tolik závislý na sexu, ve vězení nikoho neobtáhl, nemohl by mu to mít za zlé, ale to, že se to nestalo... větší důkaz lásky existoval jenom stěží. Pomalu se vrátí nad jeho tělo, opře se o levé předloktí vedle jeho boku a uculí se skoro jako školák.
"Ani nevím jak a co si chci vybrat." Prozradí mu, co se mu honí hlavou. Nejradši by všechno na všechny způsoby. Volnou dlaní sáhne na krvavé místo na svém těle, umaže si prsty a přejede mu jimi po rtech.
"Dnešek je zbarvený rudě... pro všechny..." Pronese poměrně vážně. A do města se vracel Rudý Drak. 

Miyavi

Krátce se uchechtne, když mu sdělí, že se vedle něj cítí v bezpečí. To je přesně to, co na něm tolik miluje. Ostatní se ho báli, někteří před ním utíkali, jiní si mysleli, že nad ním vyhrají ale on ne. Zůstal v podstatě po jeho boku od první chvíle a přijímal ho takového jaký je. Tím si probojoval cestu do jeho nitra, prošel labyrintem plným ostnů v jeho hlavě až k jeho středu, kde je on sám ve své vlastní podstatě. Ten, který pro své blízké udělá cokoliv, spráská na hromadu a umučí každého, kdo se na ně jen křivě podívá. Ctí rodinu a ctí jeho svým velmi osobitým a málokdy pochopeným způsobem. Každým říznutím do dokonalé kůže způsobuje bolest i sám sobě, jak moc jej mučí vědomí, že narušuje bezchybnost, kterou má před očima, zároveň ho uchvacuje pohled do Sugizovovy tváře, která v sobě nese stopy všech pocitů. Nechá si krotce vzít nůž z ruky, jak je konsternovaný a pohlcený vším, co se tu stalo. Svlékne jej a zhluboka vydechne, když odhalí i jeho klín. Je to, jak kdyby po desetiletém absťáku dostal svou drogu, něco co nemohl mít a hrozně chtěl. Stiskne víčka pevně k sobě, aby oddálit vrchol, který se málem přihlásí o slovo ale tentokrát se udrží. To culení už na něj začíná být opravdu příliš, přitiskne si ho víc na své tělo a zmučeně zasténá.
"Udělej cokoliv ale hned." Pobídne ho nedočkavě, obejme prsty zápěstí zkrvavené dlaně a hravě oblízne jeho prsty. Pak jej pustí a naléhavě vjede dlaní mezi jeho dlouhé prameny a přitáhne si jej za ně k náruživému polibku, do kterého obsáhne celou tu dobu bez něj a vzrušení, které s ním lomcuje jak tajfun.
"A nejen dnešek. Jenže nikdo neví, že rudé slunce je jen naše." Zavrní, když vezme jeho tvář do dlaní a přitáhne si jej výš, aby mohl konečně pořádně stisknou pevná stehna a přesunout si jej na svůj klín.
"Romantika musí počkat." Ozve se jeho nedočkavý hlas podbarvený touhou.
"Chci tě." Je vidět, že neovládá nic ze svých myšlenek ani slov, které opouštějí jeho rty, už je to na něj prostě příliš. Tiskne jeho boky ve svém sevření, pohne s nimi v rytmu, který hodlá za pár okamžiků následovat a zakloní u toho hlavu s roztouženým zasténáním. Pořád je to po čertech málo. Nechá své vlastní prsty zmizet, mezi svými rty s patrným zajiskřením v očích. Pak se mírně nadzvedne, aby jej znovu políbil a vlhkými bříšky míří mez jeho polovičky za jasným cílem. Druhou probojuje mezi hřející těla a sevře Sugizovu chloubu, po které několikrát přejede dlaní, než ji jemně stiskne. 

Sugizo

Celý se zachvěje, když jeho tělo obejmou Miyaviho paže a pobídnou ho k čemukoliv. Moc rád by tuhle chvíli udělal ještě víc speciální, jenže na to jsou moc nadržení oba dva. A nic tu s sebou nemají. Sleduje ho pozorně, jak olizuje jeho prsty od krve a následně uposlechne jeho pobídku, aby se posunul na jeho klín. Tiše vydechne, když mu Miyavi pohne boky proti sobě.Trvá to jen malou chvilku, než ucítí obě jeho ruce, jednu vpředu a druhou vzadu a skloní se, aby ho políbil. Jakmile se Miyaviho dlaň sevře kolem jeho penisu, jako by ho celé jeho menší já okamžitě poznalo, každý otisk jeho prstů a všechno v něm se probudí z toho dlouhého zimního spánku, který dosud měl. Za okamžik mu už sám boky vychází proti sevřené dlani, jako by byl uvnitř někoho, tiskne víčka pevně k sobě a přestává si uvědomovat realitu kolem sebe. Miy mu dělá moc dobře i vzadu, připravuje ho a snad by ani nemusel, jak moc mu chyběl. Nic by necítil, jen jeho a to, jak mu chyběl a jak moc chce být s ním. Když ucítí první jeho prst uvnitř sebe, zruší rytmus, který Miy nastolil a pohne sebou v opačném směru, aby ho sám dostal co nejhloub do svého těla. Okamžitě jím projede vlna nezřízeného vzrušení.
"Kašlu na prsty, je to moc málo." Vzdychne si, sám sáhne pod sebe, najde jeho ruku a dá ji pryč, aby se otřel o jeho chloubu a dal mu jasně najevo, že už nějaký čas má být někde jinde.
"Miluj mě jako nikdy nikoho... chci cítit každý jeden rok, kdy jsme nebyli spolu..." Vyzve ho se zamlženým pohledem do jeho očí. 

Miyavi

Nedokáže od něj odtrhnout oči, tolik mu scházel jen pohled na něj, na tvář změněnou slastí, kterou mu způsobuje on sám. Snaží se užívat si jen tu přípravu, už jenom tohle je pro něj neskutečně dráždivé, stejně jako Sugizovy pohyby proti jeho ruce. Sám už dýchá přerývavěji, jak kdyby se dělo mnohem víc, je to jen působení celé situace. Sem, tam bezděky zakotví pohledem na své vlastní značce, nutí ho spokojeně přivírat víčka. Pak už se mu ale dostane pobídky, nic lepšího v tuhle chvíli slyšet nemohl. Jen to stačí, aby vyburcoval jeho příčetnost na maximum. Bez dalšího otálení jej pozvedne za boky a svou chloubu nemusí ani moc směřovat, protože je namířená přímo proti jeho vchodu, jak kdyby se taky nemohla dočkat, však on ví…jsou na tom stejně. Chtěl se spokojeně zasmát jeho slovům ale s prvním milimetrem, kterým s ocitne uvnitř něj zalapá po dechu. Už snad nedokáže nic říct, stejně se o to pokusí znova.
"Nikdo jiný to nedokáže líp." Pro jednou bude majetnický a sobecký, nedá ho nikomu. Stačí, aby se na něj jen někdo podíval, jak nemá a ty oči mu vydloubne tím, co bude mít zrovna po ruce, i kdyby to měly být jen prsty. Jakmile se ponoří do jeho nitra celý, zavrátí s dlouhým zasténáním hlavu dozadu a jeho pánev se pohne, jak kdyby mu chtěl vyjít vstříc, i když to v této pozici moc nejde. Nakonec neodolá a vyšvihne se za ním do sedu, tisknouc se na jeho tělo, skoro to vypadá, že se do něj chce vsáknout. Prsty silně zaboří do kůže na bocích a rozpohybuje je proti sobě v tempu hodnému blízké smrti. Trvá to jen chvíli, než se Miyaviho tělo roztřese příchozím orgasmem s vyřknutí jeho jména a vzápětí stiskne mezi zuby kůži jeho ramene, mezi rty se mu znovu dostane chuť krve. Místo toho, aby přestal, nadechne se několikrát zhluboka, políbí Sugizovu kůži těsně pod lalůčkem, než zmapuje konečky prstů jeho tělo. Místo toho, aby si užíval doznívající slast pohne jeho boky proti sobě znovu, první jen pomalu ale jakmile se jeho mužství uvnitř těla napřímí znovu tempo postupně zrychluje. Po tak dlouhém absťáku nebude mít nejspíš jen tak dost.
"Nepřestanu, dokud nebudu muset." Skoro to zní, budu souložit, dokud u toho neumřu. 

Sugizo

Sleduje ho pozorně, když se jeho rty němě pohnou, ale místo toho se usměje, když Miy není schopný nic říct. Jenže pak mu samotnému smaže veškerou mozkovou kapacitu, když do něj vstoupí a přiměje ho hrdelně zasténat, až dokud ho Miy nedonutí zase ho začít poslouchat. Nedostane žádnou šanci se na cokoliv adaptovat, protože svými pohyby rozpoutal bouři, která ho teď pevně svírá ve svém středu, tiskne jeho tělo, že na něm bude mít modřiny a k tomu nasadí tempo, které není možné dlouhodobě sledovat. Brzy je udýchaný, srdce mu divoce bije a dokáže k sobě pouze tisknout jeho zpocené tělo, zatímco se nechává ničit. Brzy ucítí uvnitř sebe obrovskou explozi jeho extáze a sám ho následuje na vrchol, takže mu potřísní celé břicho, ale odpočinek je opravdu jen velmi krátký. Na rameni ho pálí jeho kousnutí, bylo to až do krve, ale na co by si mohl stěžovat? Přece ví, koho si vodí do postele. Nechápe, jak to dělá, ale jenom tím, jak hýbe s jeho boky ucítí, jak se uvnitř něho zase zvětšuje a napřimuje a hodlá pokračovat, aniž by z něho vystoupil nebo mu dal sebemenší šanci se nadechnout. Podívá se plamenně do jeho očí, protože zatím nehodlá dopustit, aby si myslel, že jeho tempu nestačí, ale něco mu říká, že ještě jedno nebo dvě kola a bude zničeně škemrat, aby mu dal alespoň chvilku na to, aby se posbíral. Možná dneska doopravdy umřou, ale zabijí se sami navzájem. Dostane infarkt v posteli a bude moct být spokojený za šťastnou smrt. Brzy ho svaly stehen začnou neskutečně pálit, jak dostávají zabrat a jemu je jasné, že bude muset změnit polohu, aby se zítra na ty nohy vůbec postavil.
"To jednomu nažene strach, po tom, co o tobě vím." Řekne mu zadýchanou odpověď, kdy mu polovina písmen není ani rozumět, pak ho tlakem na tělo přiměje, aby se položil a ve stálém obětí se s ním překulí, aby mohl být chvíli na zádech. Úleva pro zatnuté svaly je okamžitá, i když se zahákne kotníky za jeho stehna a brzy je i on schopný po druhé čehokoliv. Deset let a deset orgasmů? To nemůže nikdy dokázat... neumí si to ani představit. Jenže teď už situaci rozhodně nevládne, může jen čekat, až tenhle splašený kůň sám od sebe zastaví. A s pohledem upřeným někam ke stropu se usměje skoro tak šíleně, jako jeho milenec. 

Miyavi

"To bude nejspíš dobře." Vyrazí ze sebe s krátkým zadýchaným uchechtnutím, jak to na něj začíná být zase příliš. Tentokrát se však dokáže ovládnout a přesvědčuje sám sebe, aby vydržel mnohem víc. Už jen to, že ho udělal tak rychle, by mohl být na zaslouženou odměnu, jenže mu prostě nestačí jen jedna. Trochu vyhrkne, když se najednou ocitne nad ním ale místo toho, aby přestával, zapře se dlaněmi kousek do jeho hlavy a pokračuje dál ve svých přírazech.
"Chtěl jsi, aby to bylo jako nikdy." Připomene mu jeho vlastní slova, nejspíš je to to poslední, co zvládne říct, protože mu brzo asi hlasivky vypovědí službu a plíce je brzo budou následovat. K jeho štěstí a nejspíš Sugizově smůle má dost natrénováno z vězení, takže ho asi vážně zničí. Přejede si po rtech jazykem, když zahlédne úsměv, který směle konkuruje šíleností tomu jeho.
"Sluší ti to." Neodpustí si poznámku ale to už nedokáže snést a musí si ty rty uzmout ve vášnivých polibcích, jenž dokonale doplňují jejich závodní tempo. Zanedlouho se jeho tělo napne podruhé a rozechvěje se snad i to, co nemá, když se přes něj převalí vlna druhého orgasmu, kterému už nedokázal odolat. Tentokrát se paže mírně zachvějí a lehce poklesnou, jen na vteřinu, aby je zase narovnal a opřel se čelem o Sugizův hrudník. Přesto všechno však jeho tělo neopustí, tohle jak se zdá pořád není konec.
"Ještě máme před sebou osm let." Připomene mu s trochu zvráceným podtónem, když se jeho rty pohltí Sugizovu bradavku a začne ji jemně dráždit. Tuší, že bude teď citlivý na každý dotek a nechce ho připravit o chuť, právě naopak, hodlá ji potřetí probudit. Moc by si přál sledovat, jak si pak bude někde sedat. Trochu škodolibý humor ale tím, že to bude jeho práce, by se opravdu rád koukl. Asi mu řekne, aby mu to pak nahrál.
"Tentokrát poletím mnohem výš." Upozorní ho ještě, vlastně tím dokonale říká, co má v plánu. Možná by měl být už na cestě do haciendy ale teď si chce sobecky užít svou svobodu, tady a s ním. Je to sobecké a zlé ale čekali deset let, ještě pár hodin vydrží. 

Sugizo

Potěší ho, že mu to sluší, i když vůbec netuší, čemu přesně to patřilo. Není schopný uvědomovat si výrazy své tváře, možná mu jenom připadá krásný a to je samo o sobě velmi uspokojivé. Rty ho brzy brní a pálí ze všech těch polibků, stejně jako zbytek těla. Má je celé opuchlé a okousané, ale nic z toho mu není nepříjemné, jen se mu je snaží opětovat a vůbec si neuvědomuje, jak mu u toho slastní škrábe záda taky téměř do krve. Kdyby měl o něco delší nehty, rozhodně by z toho jeho tetování moc nezbylo. Miy je opět rychleji než on, jenže to vůbec ničemu nevadí, protože jakmile to ucítí, je z něj hotový taky a hned ho hrdě dožene. Nepřipadá mu to o nic slabší, než poprvé, jako by si jeho tělo vynahrazovalo všechno, co s ním doteď nemohlo mít. Jemně se chvěje a vůbec to nechce přestat, když klesne koleny podél jeho boků a opře chodidla o podložku. Musí, alespoň na okamžik musí. A když Miyavi zmíní, že před sebou mají ještě osm let, uvědomí si, že mu to nejspíš vyvrátí kyčle z kloubních jamek. Má pocit, jako by všechny jeho smysly někdo vydráždil tak, že vnímá asi o tisíc procent víc, než obvykle, takže když se horké rty dotknu jeho napřímené bradavky, celý se propne proti němu, vyjede mu prsty na zátylek a z něj do vlasů a pevně je stiskne mezi prsty. "Dobře..." Vydechne omámeně, když mu dá povolení k dalšímu letu. Najde jeho oči, pohladí ho něžně po tváři a pak sklouzne dlaní na jeho hrdlo. Štíhlé prsty se kolem něj pevně omotají a tisknou. Je to tak na hraně něhy a toho, kdy to začne být silně nepříjemné.
"Tak dělej." Vyzve ho a ani si neuvědomuje, že začíná přebírat jeho lehce maniakální chování. Pustí ho a zcela spontánně mu jednu vrazí, až to pleskne.
"To máš za to, žes mě tady deset let nechal." Skoro na něj zavrčí, když mu v očích zajiskří. Miyavi si myslí, že všechno bude podle něj? Spletl se, taky ho hodlá překvapit. 

Miyavi

Spokojeně se uchechtne do jeho kůže, když mu to odsouhlasí. I kdyby protestoval, tak mu to nejspíš nebude nic platné, protože on přestat rozhodně nechce. Celých deset let zavřel svůj chtíč někam hodně hluboko. Nikdy by si nedokázal představit, že toho je schopný a on to dokázal, jen kvůli němu. Obkrouží bradavku jazykem, když se mírně nadzvedne a překvapeně zamrká, když ucítí stisk na svém hrdle. Čekal všechno ale tohle?
"Kdes byl celý život?" Zamumlá naprosto zbavený smyslů, jak na něj jen tohle stisknutí zapůsobí. Týral ostatní, uměl to dost dobře ale nikdy si nikdo netroufl udělat tohle jemu. Ani by ho nenapadlo, že to bude tak dokonalé.
"Su-koi." Vydechne, dokud mu ještě dech stačí a znovu se pohne boky proti jeho tělo. Je celý splavený, sotva popadá dech, stejně hodlá pokračovat. Přirazí proti němu prudce v okamžiku, kdy mu na tváři přistane facka a jeho tělo se zachvěje dalším přívalem touhy. Teď si Su pěkně zavařil, protože po něm už nebude chtít nic jiného.
"Za co ještě dostanu?" Zavrní silně zastřeným hlasem a znovu do něj prudce přirazí, aby v něm vybičoval mnohem víc. Příště by to mohl klidně třeba seřezat, to mu vůbec vadit nebude. Bolest je pro něj něco s čím umí pracovat, co v něm probouzí úplně jinou stánku, mnohem divočejší, zvířecí, pokud je to ještě možné.
"Za co si ještě zasloužím facku?" Pobízí ho dál.
"No tak dělej." Zavrčí s trochu zvráceným podtónem a částečně používá Sugizova vlastní slova. Chce to takhle, jen ať klidně pokračuje, on si to užívá na maximum.
"Co mi ještě uděláš?" Nedá si pokoj a pokud měl pocit, že třeba bude mít po druhém kole dost…no tak teď už ho rozhodně nemá. 

Sugizo

Vůbec ho nenapadlo, jak bláhové by tohle mohlo být gesto. Že by to třeba Miyavi mohl vzít nějak jinak a pěkně si ho podat, ale je to jen další důkaz obrovské důvěry mezi nimi. Překvapí ho to, že se mu to líbí, protože by si dřív vsadil na to, že to je on, kdo chce být ten dominantní, co rozdává rány, ale vypadá to, že by se v něm lidé nemohli mýlit víc. Ještě pořád ho drží za hrdlo a nenechává ho dýchat, když uslyší své jméno a ucítí první rázný pohyb jeho boků proti svým. Skoro to bolí, jak prudké to bylo, a jak je teď přecitlivělý. Zřetelně cítí zachvění jeho těla po tom, co si dovolil jednu mu střelit a hned následují další provokace. Hned to dostane zpátky v podobě jeho dravého přírazu, až u toho hrdelně vzdychne, spíš ze sebe vydá jakýsi zvuk, který se tomu blíží. Hledí do jeho očí těma svýma, trochu podezřívavě přivřenýma, ale s každým dalším Miyaviho slovem a ještě drsnějším přiražením se v něm zvedá touha pokračovat touhle cestou.
"Udělal jsi toho málo? Můžeš dostat za každou svou oběť. Klidně ti nařežu." Mračí se, jako by se na něj doopravdy zlobil. Zatlačí do jeho hrudníku oběma rukama, aby ho přiměl zase si sednout na paty, ale zvedá se společně s ním, aby nepřerušil jejich spojení a skončí opět na jeho klíně. Jakmile je tam, udeří ho bez varování hřbetem dlaně přes druhou tvář a pak ho vezme oběma rukama za vlasy a přitáhne si ho před svůj obličej.
"Ne to je mi jedno. Daleko víc mě štve každý z těch dní, kdy sis užíval v posilovně a já byl tady venku. Úplně opuštěný. Rozumíš? Zničil jsi mě. Vymazal jsi můj svět a donutil mě přežívat a ne žít. A je to tvoje vina. Že se nestydíš!" Při posledních slovech už na něj výhružně zvedá hlas a znovu sevře prsty obou dlaní kolem jeho hrdla. Uzme si jeho rty a líbá ho tak dlouho, dokud jasně necítí, jak bojuje o veškerý vzduch v plicích. Teprve pak ho pustí. Jak se tomu říká, erotická asfyxie? Nejnebezpečnější praktika všech dob. Ale jsou na ni konec konců dva.
"Myslíš si, že já u toho můžu umřít?" Jejich tempo už je zase divoké, když se prohne v zádech, nechá hlavu v záklonu a prostě se jím nechá držet a vynést na třetí vrchol.
"Proboha!" Vykřikne z plna hrdla a před očima se mu zatmí. Tohle do deseti nikdy nedotáhne. Už je prostě vyřízený. Teď v tuto chvíli ano, brzy bude stříkat krev a ne to, co obvykle. 

Miyavi

Neovládá se už vůbec, když znovu několikrát prudce přirazí. Možná ho pak jisté partie budou asi proklínat ale teď je mu to srdečně jedno. Jediné, co chce je pokračovat a Su se zdá se bránit nebude. Nikdy si nemyslel, že v něm něco podobného dokáže zažehnout a ono se to děje. V očích se mu chtivě zablýskne.
"Udělal jsem toho dost. Udělej to." Nedokáže poručit svým slovům a jediné, co opravdu necítí je strach. Právě naopak, je to jen vášeň a touha vychutnat si všechno, co teď má před očima. Tuhle celou proměnu, dokud bude schopný. Nechá sebou mávat jako loutka a poslušně si zpátky sedne, aby se mohl Su uvelebit na jeho klíně. Tiše si zavrčí, když dostane další ale není to odmítavé, spíš jak nedokáže nic jiného pod návalem slasti, kterým mu tím způsobí. Svírá silně jeho boky a hned po facce s nimi pohne proti sobě, rázně a nevybíravě.
"Neužíval." Odporuje mu, dokud je toho ještě schopný, jak kdyby si sadisticky přál, aby ho praštil znova a ono to tak je. Chce mnohem víc a to se mu vzápětí dostane, když se jeho štíhlé prsty sevřou kolem hrdla a jemu za chvíli začne docházet vzduch. Zalapá po dechu ale nejde to. Vzrušení se vystupňuje na neúnosnou hranici, nikdy se k ní ani nepodíval a teď ji hodlá překročit. Další zalapání po dechu, před očima se mu zatmí a celý se rozechvěje a jeho stisk mírně povolí, když se ocitne na tenké hranici vědomí. Hned na to se může nadechnout a dokonale podlehne Sugizovým přírazům. Přesune dlaně na jeho zadek, stále se snaží dostat do plic dostatek vzduchu a nakonec vyvrcholí s vykřiknutím jeho jména snad na celý hotel. Jestli byl přesvědčený, že toho zvládne víc…teď už rozhodně není. Je mimo reálný svět, mimo veškeré dění, když se jeho tělo otřásá vyvrcholením a tiskne jej k sobě, jak kdyby nic jiného na světě neexistovalo. Tohle byl let až do vesmíru, tam se žádný pták nikdy nepodíval a on tam byl. Místo toho, aby měl ambice na něco dalšího jen se roztřeseně společně s ním svalí na futony a z posledních sil olíbává všechno, kam jen dosáhne.
"Zabil jsi mě." Broukne tiše místo jakéhokoliv vyznání ale Su bude vědět, jak to myslí. 

Sugizo

"Ale užíval." Trvá si na svém přísně, když pyšně pozvedne bradu zatímco mezi štíhlými prsty svírá jeho hrdlo. Nesmí stisknout moc, nechce ho udusit, ale zároveň cítí, kam až je tohle všechno dohnalo, jak nepříčetná je jejich v tuto chvíli úplně zvířecí touha. Vnímá, jak se mu zornice smrskly a zase rozšířily, jak bledne v obličeji a odkrvují se mu rty a sám je jako v transu jenom tím pohledem. Dá mu to práci, přestat, opravdu ano a v ten okamžik, kdy ho konečně pustí a prožije svůj vrchol, se oba zhroutí do pokrývek. Nechá se jím svírat a objímat, cítí, jak se celé jeho tělo třese a není schopné přestat a sám uříceně hledí někam před sebe. Konečně si začíná uvědomovat, co to tady s ním prováděl, kam až se dostali, a že se jim to oběma po čertech líbilo. Nepoznává se, ale zároveň ví, že by jen těžko mohl prožít něco silnějšího, než bylo toto. Moc rád by mu něco odpověděl, ideálně o tom, že těch zbylých sedm let asi už nedotáhnou, ale jeho mozek není schopný dát dohromady ani písmeno. Trvá mu to dlouho, než se vzpamatuje, než se jeho tělo uklidní a načerpá trochu energie k čemukoliv.
"Víš jak rád bych už zase prostě jenom vlezl pod tu deku a existoval?" Broukne, zatím co ho něžně a zcela proti tomu, co se tu dělo před chvílí, hladí ve zpocených vlasech. Už je zase sám sebou, ten vždy klidný a ničím nevyprovokovatelný Sugizo. Po chvilce se oddálí alespoň tak, aby se mu podíval do očí. Netuší, jak odsud bude kdy schopný odejít, prostě má pocit, že na to už nemá sílu. 

Miyavi

Je rád, že dokáže udržet oči otevřené, už to mu přijde jako nadlidský výkon po tom všem. Měl naplánováno, jak ho po těch letech zničí a místo toho, se očividně dokonale zničili navzájem. Nemohl by být spokojenější a o to víc na něj doléhá tíha toho, že se bude muset zvednout a odejít, pokud ho teda nohy poslechnou, což mu nepřijde v tuhle chvíli úplně reálně. Nosem přejíždí po Sugizově kůži, připomíná tak trochu mazlivé zvířátko, co s dravcem nemá pranic společného. Po tom, co tu společně prováděli je to totální obrat ale jinak by to ani nechtěl.
"Hm asi tak jako já." Zavrní odpověď měkce a je mu jasné, že by to sice mohli udělat ale pravděpodobně by to mělo katastrofální následky. Trvá to několik dalších minut, než se Miyavi konečně odhodlá zvednout, už tak dorazí pozdě a jistě na jeho hlavu padne pár otázek, na ně odpověď už má ale tu hlavní, kterou by teď chtěl řešit…na tu odpověď snad neexistuje. Zůstane sedět na futonu vedle něj, prohlíží si ho celého, přejíždí pohledem celé Sugizovo tělo a nedokáže od něj oči odtrhnout.
"Ještě jsem ani nevstal a už bych si lehl zase zpátky." Povzdechne si a rozhodně nejde jen o to si lehnout, i když svaly značně protestují, že se vůbec chce zvedat.
"Uvidíme se brzy." Vyjde z jeho rtů nakonec měkce, když se krátce přesune nad něj, zapře se dlaněmi vedle jeho hlavy a dlouze jej políbí, mělo to být původně na rozloučenou, několikrát se odtáhne, aby se zase mohl vrátit a uběhne asi deset minut, než se opravdu začne zvedat.
"Už tě tu zase nechávám." Zamračí se sám nad sebou s dlouhým výdechem, než se začne oblékat, aby se mohl odebrat do haciendy, kde už na něj nejspíš čekají asi i s balónky nebo nějakou podobnou šíleností. Nějak ho na nějaké oslavy úplně přešla chuť, tedy on by slavil ale tady a s ním.
"Dávej na sebe pozor." Houkne ještě ode dveří, stejně jako to říkal před deseti lety, měl by to možná spíš říkat sám sobě. Pak už ale opravdu za dveřmi zmizí a už se ani neohlédne, pak by se nepřinutil odejít.