Sugizo x Miyavi - A je to tvoje vina. Že se nestydíš! - Část 1.

(Promoce)

Gackt, Mirai, Sugizo

Gackt byl velmi hrdý na tento den, který přišel. Jeho milovaná Mirai měla dnes promoci, ukončila vysokou školu a měla si společně s ostatními studenty na slavností akci převzít červený diplom. Byla vynikající studentka a měla se z ní stát uznávaná lékařka. Byla už dávno na místě a chystala se své vystoupení na pódium a převzetí titulu, když on společně s Uruhou usedali do publika mezi ostatní hrdé rodinné příslušníky. Zůstal s Uruhou po celý ten dlouhý čas a za celou dobu se neobjevil nikdo, kdo by narušil jejich soužití, kdo by snad na okamžik ohrozil Uruhovu neochvějnou pozici vedle něho. Byl mu dokonale věrný a oddaný a zatímco se z Gackta stal časem skutečný král Tokya tak, jak kdysi zamýšlel, z Uruhy byla velmi obávaná královna. Občas mu připadalo, že z něj měli větší strach, než z něho samotného. Dnes měl na sobě drahý bílý oblek, sluneční brýle a copánky delších vlasů vystřídal kratší černý sestřih. Byl nádherný slunečný den a všechno se konalo venku. Všude bylo plno květin a samozřejmě univerzita byla jen pro ty movitější, takže se tu sešla samá smetánka. Sugizo byl s nimi.
I on s nimi zůstal celý ten čas a nikdy se nepřišlo na to, co spolu s Miyavim měl. On, Mirai ani Uruha o tom nikdy nepromluvili. Když Gackt rozpoutal válku, celé Tokyo se ponořila do několika měsíců hrůzy, ale i když byl drak ve své sluji nedobytný, byl to nakonec Král Démonů, kdo tohle celé vyhrál a při jedné z těch akcí Miyaviho zatkli. Dostal deset let a všichni mohli mluvit o štěstí, protože při tom, co měl všechno na svědomí, by měl dostat minimálně doživotí, ne-li rovnou elektrické křeslo. Slyšeli, že Draka to rmoutilo, a že to mělo velký vliv na to, že se stáhl do ústraní. Nebyl sám… Sugizo si tiše plnil povinnosti a jako by se v něm něco důležitého zamklo před světem. Dnešek byl ale jiný. Dnes ho měli propustit, on to věděl, věděl všechno, co o něm mohl zjistit, poslal mu všechno, co mu poslat mohl, i když nikdy nesměl prozradit, od koho všechny ty pozornosti jsou. Měl v hlavě spíš tohle, než promoci slečny Mirai.
Drakovy aktivity utichly, proslýchalo se, že na nějaký čas dokonce odcestoval do Itálie a věnoval se především výchově svých synů, kteří nedávno dovršili dvanáct let. Zůstával po boku Reity a byl pro ně velkou neznámou. Poslední informace, kterou dostali, byla ta, že se určitě vrátí pro svého Miyaviho v den, kdy ho pustí z vězení. Tedy dnes. V Tokyu přišel skoro o všechnu moc, i když jeho majetky zůstaly nedotčené, ale co neovládal Gackt, ovládala Thaiwanská a Čínská mafie, které se tu rozlézaly jako plíseň a Gacktovi přidělávaly čím dál tím víc vrásek. Jeho moc byla po dlouhé době silně otřesená.
O Inoranovi a Aoim nevěděli vůbec nic. Sugizo na Aoiho čas od času myslel, říkal si, jestli je mrtvý nebo ne a pak, asi po pěti letech, přišli na to, že žije se svým milým kdesi v Karibiku, kde mají nevinnou firmu na pronajímání jachet. Su byl ale mistr sběru informací a na černém trhu brzy zjistil, že Aoi vystupuje pod jménem Yuu, svůj někdejší život na hřebíček rozhodně nepověsil a prodává svoje travičské služby za solidní sumy. Co dělal Inoran, to byl velký otazník, ani on nežil pod svým vlastním jménem, ale jednoznačně musel vědět, co dělá jeho miláček a že tu několikamiliónovou jachtu asi nemají jen tak ze slušného byznysu. Prý se často potloukala v japonských vodách. Možná kšefty s drahými auty a černými sázkami? Kdo ví… Jak byla jejich situace zoufalá, zdálo se, že teď se měli nejlíp.
A Ju-ken a Kai? Dnes měli oba dva volno. I oni spolu zůstali, spokojené hrdličky a z Kaie tygr vychoval skutečnou šelmu, i přes to, že si Kai na záda nechal vytetovat laň. Brzy vyšlo najevo, že restaurace, kterou Kai vlastnil byla kdysi domem významného samuraje, který sloužil pod samotným šógunem, a že to byl Kaiův prapředek. Kai se naučil ohánět katanou tak, že se mu všichni vyhýbali i se střelnými zbraněmi a s Ju-kenem ovládali podstatný kus Gacktova města. Samozřejmě pod ním, ale už jako hlavy vlastní rodiny. Nežili s nimi v rezidenci, měli svou vlastní, stejně jako vlastní kšefty. Sugizo stojí ve vnější uličce za ramenem svého pána a sleduje ho, jak se naklání k Uruhovi, aby mu řekl, že Mirai už bude na řadě. Brzy sledují nádhernou mladou dámu, jak přichází na pódium, uklání se, přebírá květinu i diplom a chystá se pronést děkovnou řeč. Září jako briliant, Gacktův a Uruhův briliant, je opravdu krásná. A pak se stane několik věcí najednou.
Její tvář se změní na zaskočenou a šokovanou, když shlédne na svůj talár a rudý květ, který se jí rozpíjí na hrudi. V několika dalších vteřinách padá k zemi a někdo začne strašně křičet. Naprosto není možné poznat kdo a odkud vystřelil. Sugizo sahá po zbrani, otáčí se směrem, odkud tuší výstřel, chce si stoupnout mezi kulku a svého pána, ale nemá to smysl. Gacktovi to trvá neskutečně dlouho, než mu dojde, na co se dívá, jeho krásné rysy jsou nejdřív zcela uvolněné, zatímco podvědomě vstává a pak se mu v očích promítne čiré zděšení. Když vykřikne její jméno, už se prodírá davem, lidi i židle kolem skoro odhazuje a nedbá na bezpečí svoje ani Uruhy.
Sugizo popadne Uruhu za rameno, oba jsou mu v patách, snaží se ho nějak chránit před davem, ale ví, že královna brzy začne být hysterická taky, protože měli s Mirai dokonalý vztah.
"Není mrtvá, rozumíš, ještě to nevíme!" Snaží se na Uruhu křičet Sugizo, Gackt už je na pódiu jako trofej na střelnici a klečí a tiskne dívčino tělo k sobě, zatímco jím nepokrytě lomcuje pláč a zoufalství. Odněkud se ozvou majáčky sanitek a taky policie. A Sugizo zůstává zmateně stát nad nimi. Znovu už totiž nikdo nevystřelil. Někdo chtěl Králi zasadit obrovskou ránu, bylo to nové vyhlášení války. 

Miyavi, Uruha

Deset dlouhých let...po dvou přestal dny počítat a Miyavi se ponořil do jakéhosi stavu smíření nad celou situací. Vlastně byl tak trochu obětí a byl ten, kterého zavřeli místo Draka. Nemohl by dopustit, aby kluci zůstali bez táty, i když měli teď dva. Ztráta strýčka, jen dočasná samozřejmě, byla dle jeho názoru mnohem schůdnější variantou. Věděl, že pobyt ve vězení přežije ale změnil jej mnohem víc, než si by si kdy pomyslel. První týdny byly kruté ani jako sadistický postrach Tokya neměl klid a mnoho z těch, kteří tu byli s ním si dobře pamatovali nevyřízené účty. Druhou noc skončil na ošetřovně s přeraženými žebry a tváři poznamenanou hlubokou ránou. Jakmile se ovšem dal do pořádku, vrátil jim to i úroky. Dotyčného našli pověšeného za jazyk, trčící z rány na krku na rámu postele. Všichni věděli, kdo to byl ale nikdo mu nemohl dokázat, že v tom měl prsty, své vlastní umění propletl se znalostmi od Uruhy, a když bachaři procházeli cely a hledali viníka, byl zase zpátky. Samozřejmě, že věděl, kdo mu ony dárky posílá a dokonale ho zásobuje, díky němu měl mnohem snazší cestu stát se tím hlavním v zamřížovaném panství. Po každé mu to vykouzlilo úsměv na tváři, když už prohrabaný balík otvíral a přebíral si jednotlivé detaily do jejich jazyka. Zvrácenost mu čišela z očí a za ty roky se prohloubila, jeho myšlenky však patřily prioritně jediné osobě a jen díky přehrávání společných chvil, mohl v dnešní den opustit brány věznice. Když na jeho tvář zasvítilo po dlouhé době slunce, nepatrně se ušklíbl, čímž rozpohyboval konec vytetovaného hadího ocasu, jenž byl pokračováním jizvy a mizel s ladností někam za jeho ucho a do delších vlasů. Zaostří na auto stojící u krajnice a bezpečně pozná svého vlastního mustanga; řidiče nezná ale moc dobře ví, kdo mu ho poslal, stejně jako vzkaz, že se sejdou večer v haciendě.
"Jako za starých časů." Ušklíbne se nad tou myšlenkou, než řidiče vyhodí, předtím si však do něj vezme telefon a hledá osobu, kterou chce rozhodně vidět první. Nevydrží ani den, aby ho alespoň nespatřil. Promoce Gacktovy dcery je velkou událostí a rozhodně ne utajenou, za chvíli už tedy míří tím směrem, dle jeho informací, je tam s nimi. 

Uruha se na dnešní den neskutečně těšil. Za poslední roky se stal tím, kým vždycky chtěl být. Po boku Gackta se stal děsivým jménem pro téměř celé Tokyo a jeho reputace nabyla gigantických rozměrů. Co jej ale těšilo mnohem víc, byla rodina, jenž získal. Mirai se brzy stala i jeho milovanou holčičkou, kterou viděl hrdě dospívat a ani on nemohl být pyšnější. Rozuměli si dokonale a ani osudovost vztahu mezi jím a Králem časem nevybledla. Ale i on měl svého strašáka v podobě Miaviho pobytu ve vězení. Ne, nikdy nedokázal z hlavy úplně vyhnat dračí kořeny, i když by Gackta nikdy nezradil, podvědomě tušil, jak moc těžké to Miyavi ve vězení bude mít. Díky svým informacím se i k němu doneslo, že ho mají pustit, ovšem své rozporuplné pocity zazdil hluboko ve svém nitru a hrdě se nese vstříc jejich místu, aby podpořili Mirai při této slávě. Na tváři mu seděl okouzlující úsměv, lehce zvýrazněné kočičí oči svítily, když kráčel hrdě po boku svého Krále. I přes fakt, že měli v poslední týdny starosti s děním v Tokyu, tento den jim nemohlo nic zkazit. Byl oděn jednoduše, v tradičním kimonu bílé barvy, která jemně přecházela v béžovou, aby ladil se svým partnerem. Stočí oči na Gackta, jakmile se k němu nakloní a kývne, že už se nemůže dočkat na její příchod. Naskočí mu husí kůže, jakmile ji spatří a hrdě pohodí hlavou, aby dal najevo svou vlastní pýchu nad jejím úspěchem. Chce vstát společně s ním, aby jí patřičně přivítal, když se noční můry stanou skutečností a ozve se výstřel. Několik sekund, je to skoro jak ve zpomaleném záběru ve filmu, mu trvá, než i jemu dojde, co vidí.
"Mir." Křikne zoufale a rozběhne se davem za Gacktem k pódiu. Oči se mu zalévají slzami a jeho mozek prostě ignoruje slova Sugiza o její smrti. Nesmí být mrtvá, ne to prostě není možné! Možná by měl sáhnout po zbrani také ale není toho schopný, jen přiklekne k nim a hladí jejich sakurový kvítek po vlasech a šeptá jim oběma přiškrceným hlasem, jak všechno bude v pořádku, snažíce se ovládnout slzy, je to marný boj. 

Jakmile Miyavi dorazí před bránu, kde se všechna sláva odehrává, zastaví nedaleko sanitky a stáhne obočí k sobě. Zaslechne jen slova postřelená dívka, Králův hněv a začne si dát dohromady malé kousíčky skládačky. Věděl jaká je situace, kdo je nyní pánem Tokya, to se neutají nikde. Jenže on nebyl policajt, byl drak a jeho pohled směřuje po okolí, kde zahlédne muže mizejícího z nedaleké budovy a do očí ho uhodí detaily čínského tetování mizejícího pod oblečením. Neměl Krále rád ale o to víc nesnášel ty čínské zmetky. Proto vystoupí z auta, rozejde se za ním, aby ho dostihl u jedné ze zapadlých uliček, využije moment překvapení a zatáhne jej do ní. Trvá to jen několik minut, než svírá v ruce srdce dotyčného a položí mu jej na hruď vedle fotky Mirai, jenž vylovit z kapsy kalhot. S uchechtnutím si své dílo vyfotí a odešle na Sugizovo číslo, jenž si poskládal z útržků tajné šifry v balíčcích, k tomu připíše krátkou zprávu.

Uruha se silou vůle přinutí vzhlédnout od Mirai a vidí, jak se doktoři nemůžou dostat, přes panikou šílící dav. Vlna vzteku se v něm zvedne jako něco nepopsatelného a sám se vydá do davu, aby jim pomohl dostat se blíž. Klidně u toho rozdá i pár ran, facek a vlastně je schopný udělat cokoliv, aby se k ní dostali, co nejrychleji. Nakonec přece jen ze záhybů kimona vytáhne malou zbraň, která se mu téměř ztratí v dlani posázenou diamanty, zvedne ji nad hlavu a vystřelí. Kolem něj se všichni položí na zem a on popadne jednoho z doktorů a tahá ho na nohy.
"Dělej, slyšíš. Musíš jí pomoct, jestli to nepřežije, půjdeš za ní, rozumíš!" 

Gackt, Sugizo

Gackt vypadá jako smyslů zbavený, když kolébá tělo své dcery sem a tam, tiskne ji v náručí, až má celé bílé sako od krve a uslzenýma očima se rozhlíží po davu, kde je Uruha a co dělá. Později mu bude za to všechno velmi vděčný, ale teď ho musí několik párů rukou doslova odervat od Mirai, aby mohli doktoři pracovat. Pořád ještě klečí na zemi, neschopný udělat cokoliv, když ho Uru zvedá na nohy a šeptá mu, že musí jet s ní do nemocnice. Poslechne ho a naprosto v šoku spolu s ním usedne do policejního vozu, který jim dělá eskortu až na místo.
Sugizo by měl jet okamžitě za nimi, ale telefon ve vnitřní kapse saka ho upozorní na novou právu a on doslova vytřeští oči na Miyaviho staré číslo a na tu fotografii. Pozná tu ulici, je to jen kousek odtud. Napíše Uruhovi SMS, že má možnost stopovat vraha a že se za nimi vydá později a okamžitě se rozeběhne k tomu místu. Není tady ani noha, jen na asfaltu leží lidské tělo s rozervaným hrudníkem a vytrženým srdcem. A on ví, že to udělal on. Mohl si na několik vteřin myslet, že tohle celé je dílo Draka ku příležitosti jeho velkolepého návratu do Tokya, ale Myiavi byl živoucím důkazem, že tohle nebyla jejich práce. Nikdy by Hidemu takto nezkřížil plány. Tak kdo to tedy byl? Jenže místo toho, aby řešil tuto otázku nebo aby spěchal do nemocnice za svými pány, bezhlavě se rozhlíží na místě a skoro zoufale očekává, že ho uvidí. +Ale no tak, přece jsi neodešel, když jsi věděl, že sem hned půjdu...+ Pomyslí si, nakonec poklekne vedle těla a prohledá ho. Najde doklady, vražednou zbraň a všechno si to vezme jako pozdější důkazy. A pak za sebou skutečně uslyší kroky. Vystřelí na nohy a ještě v otočce ho pozná. Nestačí si ho nijak zvlášť prohlédnout, prostě mu padne kolem krku a přitiskne se na jeho tělo, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá. Vjede mu oběma rukama do vlasů a políbí ho s takovou vášní a zoufalstvím, že to snad nikdy uvnitř sebe necítil.
"Jsi pořád stejně vysoký." Vydechne nakonec, když se mírně odtáhne a konečně uvidí jeho oči, jeho tvář. Zestárli oba, i když je pořád stejně krásný, jen… unavený, vysátý, trochu šílenější. A ta strašná jizva… a… tetování hada? Oči se mu rozšíří, když ho v koutku mysli napadne, jestli by to mohlo mít souvislost s ním. Ještě pořád při tom svírá jeho tvář v dlaních. 

Miyavi

Miyavi se ještě chvíli kouká na tělo válící se v prachu. Cítí stále tlukot srdce, cítil poslední údery, jak ho z těla vytáhl a něco se v něm spokojeně pohne. Vždycky byl takový ale po pobytu za mřížemi, se v něm všechny podobné sklony ještě prohloubily. Ví, že se tu Sugizo objeví, nic jiného si ani nepřeje a nehodlá o tom ani na vteřinu pochybovat, jen se pro jistotu skryje v uličce navazující na ni, aby nebyl tolik na očích před případnými nepřáteli či policií, dává si pozor, aby měl kudy utéct. Slyší kroky a musí víčka stisknout na vteřinu k sobě, když jej konečně spatří. Každý detail jeho tváře měl po celých deset let před očima. V hlavě svůj slib, že dokončí osobité tetování ve slabinách, který zatím nesplnil. Neskutečnou silou jej zasáhne, že se to opravdu děje a nepatrně se zachvěje, jak kdyby se dostalo na světlo po dlouhých letech i jeho nitro. Vyjde ze stínů s koutky mírně zvednutými, ruce má rudé a v tuhle chvíli by dle jeho vzezření mohli napsat horor ale jeho nevyděsí, tím si je jistý. Dlouze spokojeně vydechne, když jej obejme a nadechne se osobité vůně, která v jeho hlavě ani trošičku nevybledla. Konečně ucítí jeho rty svých, oplácí mu polibek poznamenaný tíhou let bez něj.
"Snažili se ze mě udělat dva ale…já je udělal z nich." Broukne osobitou odpověď se zvráceným pousmáním ale v očích se mu šílenství vymění za něhu a cit. Položí dlaně na ty jeho a sjede jimi po pažích, přes linii těla až na boky.
"Řekni, že se ti stýskalo, mě ano." Zavrní měkce, když sáhne po svých dlouhých pramenech a odhalí kam, až tělo hada pokračuje a jak se klikatí po zadní straně šíje a nemít triko, tak je vidět že pokračuje na ramenech a končí na hrudi v místě srdce. Trvalo to dlouho, není to precizní, jak od mistra, který má svědomí orla. Každé bodnutí jehly s inkoustem má v živé paměti ale nemohl jinak.
"Řekni, že jsi můj." Broukne znovu, když ho pohladí po tváři zkrvavenou dlaní a skloní se k dalšímu, velmi intenzivnímu polibku. 

 Sugizo

Mírně se pousměje, když z jeho úst slyší, jak s nimi zatočil. Ano, to je jeho Miyavi. "Stýskalo, ty víš, že stýskalo." Odpoví mu bez váhání. Jinak by mu neposílal všechny ty věci, všechno to, díky čemu se mohl mít ve vězení líp. Tušil, že Hide by ho nenechal na holičkách, ale proč by mu nemohl přilepšit i on? Kromě toho se mu občas povedlo napsat i šifrovaný dopis a to bylo víc, než si mohli přát. Díky tomu si Miy mohl ve věznici zřídit systém prodávání věcí za službičky a informace a brzy mu dlužil opravdu každý. Všichni chtěli kouřit, nebo si dát něco na zub, vyfasovat o deodorant víc a podobně. Ukloní hlavu mírně k rameni, když si pozorně prohlédne tetování, které mu ukazuje a najde v jeho očích jen samou něhu a náklonnost. Je to skutečně on. Deset let nezabilo jejich krátký románek, a pak že tvrdí hoši… Nechá se jím znovu vtáhnout do obětí a nevadí mu ani ta krvavá šmouha na tváři, kterou mu tam právě udělal.
"Jsem tvůj. Celou tu dobu..." Hlesne, než se znovu políbí a on mu v rukou skoro zvláční. Trvá to dlouho a mrtvé tělo opodál nevadí ani jednomu z nich. Měl by řešit úplně jiné věci, ale on to nedokáže. Celé jeho nitro je jako hladina rozbouřeného oceánu.
"Drak pro tebe neposlal? Ty nespěcháš domů?" Zeptá se po chvíli. Rád by s ním strávil pár chvil, svedl by to na stopovanou, ale nějak se mu nechce zdát, že by Hide nečekal s uvítacím výborem, až Miyavi dorazí. Zřejmě si nemohl dovolit přijet před vězení, ale nepochyboval, že hacienda už je zase v provozu. Nikdy ji neprodali, i když byla celé roky zavřená a tichá. Bříšky prstů mapuje jeho tvář, jako by si do nich otiskoval každý nepatrný detail. Tak rád by konečně došel tomu, že i oni dva budou moct být chvíli spolu… Před deseti lety si myslel, že jeho největší starost budou jejich rodiny. A pak mu ho vzalo vězení.
"Miyavi-chan… Aishite iru..." Řekne mu. Přijde mu, že teď je nejvhodnější a nejdůležitější chvíle. Už nemůže váhat, nemůže čekat, až se zase něco přihodí, protože to může být za chvíli. 

Miyavi

Spokojeně se pousměje a v očích se mu zablýskne, když uslyší odpověď v jakou doufal. Věděl to, cítí Sugizovu náklonnost a stejně to potřeboval slyšet. Jak kdyby tato slova dokázala vymazat celých deset let a nechat jej zapomenout na vězení a události v něm. Nechává víčka klesnout při jejich polibku, když si pře čelo o to jeho a dlouze vydechne. Musel ho vidět, jeho přání se mu splnilo a musí si přiznat, že po tom všem chce jen, aby konečně mohli být spolu. Všichni žili společně, co on věděl; jen oni dva zůstali věrnými a rozervali se na kusy. Proč by to konečně nemohl být jinak, copak si to nezaslouží za svou oddanost. Je to snad poprvé, kdy takto přemýšlí, nejspíš za to může tohle setkání a uvědomění, kam se jeho myšlenky celou dobu upíraly.
"A já tvůj." Oplatí mu jisté vyznání, když palcem přejíždí po jeho rtech. Samozřejmě se těší na Hida a kluky, taky na Reitu, zajímalo by ho, jestli už tu masku konečně rozcupovat, jak mu kdysi poradil ale na ty bude čas později.
"Poslal mi auto, Drak s Fénixem přiletí později." Vysvětlí mu krátce ale příliš se nechce okrádat o společně chvilky, ještě že se letadlo zpozdilo, jinak by tu nebyl.
"Chtěl bych být s tebou doma. Mělo by to tak být." Stáhne obočí k sobě s jistou bolestí ale není to ta, kterou většinou vítá, tahle jej dusí od prvního večera, kdy byli společně. Zhluboka se nadechne, kdy padne ze Sugizových rtů vyznání. Může být jaký chce, může mít na svědomí, koho chce, tohle chce slyšet den za dnem až do konce života.
"Aishite iru Su-koi, zabil bych kvůli tobě i smrt." Zavrní na oplátku a otře se tváří o tu jeho. Neví, jaká je přesně situace má jen útržky, které si spojí s událostmi dneška ale všechno by to mohlo konečně hrát v jejich prospěch. V očích mu zvláštně zahoří.
"Čína sem nepatří, tohle vždycky byla země Draků a Démonů…" Začne pomalu, otře se rty o ty jeho, než ten spodní uvězní mezi svými zuby a popotáhne jej. Dlaně, první tedy prsty mizí po záhyby Sugizova oblečení a hřejí se na kůži, přejímajíc jeho teplo.
"Co když jim dáme myšlenku, že bez sebe nevyhrajou? Ztratil jsem deset let…nechci přijít o další." Samozřejmě, že myslí být bez něj. Nebýt jeho pobytu, nejspíš by se vídali, i když tajně ale po tom všem? Chce svou odměnu, svůj život jak má být. 

Sugizo

Rty ho z toho doteku jemně brní, zatímco se mu dívá do očí a uslyší, že Miyavi to má stále úplně stejně jako on sám. Pak se dozví vysvětlení a vnitřně ho to potěší. Tedy by na sebe mohli mít chvilku?
"Jenže my nemáme doma, Miyavi-chan..." Připomene mu ten malý fakt. Mohli by sehnat nějaký malý byt, občas se v něm sejít a tvrdit, že to je domov, ale bylo to velmi riskantní, zdržovat se na jednom místě. Dřív nebo později by je někdo vystopoval.
"Chtěl bys být doma se mnou?" Zvedne posléze koutky rozverně nahoru, i když vidí bolest v jeho očích. Nedopustí, aby mu přidělával další vrásky tím, že se sám bude tvářit jako samo neštěstí, takže si udrží tento výraz. Pak jemně přivře oči, když se o něj Miy otře tváří a on ucítí na té své linii jeho jizvy. Taky spokojeně vydechne, když se mu Miy vyzná a ještě k tomu tímto způsobem. To je celý on, ale Su věří, že kdyby to šlo, klidně to udělá.
"Ne, to nepatří. Nikdo je tu nevidí rád, ale jsou velmi mocní. Je to velká země s mnoha možnostmi, a i když Gackt bojuje tvrdě, bojím se, že nás prostě není tolik. Nikdo z nás nepřežije, pokud by město měla rozkrást zrovna Čína. Kdokoliv..." Souhlasí s ním, zatímco ucítí, jak mu vytahuje košili z kalhot, aby se ho dotkl na holé kůži. Bude mít tu cizí krev opravdu všude.
"I kdyby se Gackt nechal okolnostmi přimět, aby spolupracoval, Hide bude navždycky trvat na tom, aby stál na stejné úrovni a kromě toho... jeho jméno tady ztratilo svůj dřívější lesk. Jak to chceš zařídit, aby byl zase stejně důležitý a kromě toho spolu ti dva vyšli? Ten váš Fénix s Gacktem nikdy spolupracovat nebude, chce ho vidět hořet." Připomene, že Hideho hlavní našeptávač sám nikdy na nic podobného nepřistoupí.
"Miy-chan... než zase pojedeme každý jinam..." Začne o něčem úplně jiném, když mu sám vykasá košili na břiše a zapluje dlaněmi pod ni. Pohladí jeho pevné břicho, řekl by, že ho má snad ještě vypracovanější, než dřív. Je to možná povrchní, chtít teď tohle, ale všechno, co je nad ním ví, že kdyby měl hodiny jenom na to, aby si společně povídali, využil by je, jenže je nemá. 

Miyavi

"Chtěl, plamen nade mnou ví, že nic nechci víc." Odpoví mu bez váhání a i jemu koutky vystoupají vzhůru. Tiše si vzdychne, když už ucítí jeho ruce pod vlastním trikem, které si převlékl, když jej vytáhl z tašky na zadním sedadle auta. Naštěstí, jinak by tu nejspíš byl v hadrech, ve kterých ho zatkli a to by snad nepřežil ani on. Byly samá díra, jak je vyžrali moli.
"Dluží mi to, oba dva…dluží mi celých deset let." Houkne ještě, nikdy by jim to nevyčetl ale sám si to ve své hlavě nedokáže jinak srovnat. Nevidí jinou cestu, jak být společně. Jednou je útěk ale to vyjde s šancí na přežití stejně. Neumí si však vůbec představit, že by viděl po deseti letech Draka a řekl mu, s kým chce být, s kým chce sdílet život. Dle jeho názoru by ho buď zabil nebo poslal zpátky, aby to z něj za mřížemi vymlátili. Nejspíš…možná by to mohl zkusit, třeba by tíha odloučení pomohla. Ale co Su, byl by ochotný jít s tím za Králem. Ne, u něj by určitě neuspěl a odnesl by to vlastním životem, i když je Miyavi ten, který vykuchal zmetka, který má na svědomí jeho dceru. Nebo by to něco změnilo? Tuhle myšlenku mu pravděpodobně nikdy nesdělí, jen vědomí, že by ho třeba poslal na smrt je nesnesitelné.
"Zkazil jsem tě?" Nadhodí nakonec, když ho Sugizovy ruce nutí přestat přemýšlet a nechá se jimi ukolébat ke chtíči po jeho těle, který narůstá už od okamžiku, kdy jej spatřil. Dusil ho v sobě po celou tu dobu, stejně jako myšlenky na něj. Je mu úplně jedno, že tak pak bude muset Sugizo odejít, prostě popadne lemy jeho košile a trhne jimi od sebe, aby si prohlédl vábivě vypadající hrudník. Přitiskne se rty kousek na jeho klíční kost a tlakem dlaní na přechod mezi hrudníkem a břichem ho nutí couvat zády ke zdi domu. Nezáleží na tom, kde jsou, nezáleží mu na tom, že se tu o pár metrů dál válí mrtvé tělo a krev už zaschla na asfaltu. Hrozně moc ho chce a nikdo mu pravděpodobně nezabrání to udělat, žádná cena není dost vysoká. Ne pro něj. Přejede dlaněmi na jeho boky, které silně sevře, než bříšky prsů pohladí svou vlastní nedokončenou značku, jejíž linii moc dobře vnímá. Vzhlédne k Sugizově tváři s blýsknutím v očích, když rozverně zatahá za lem jeho kalhot.
"Není tu postel." Provokuje jej dál a je zvědavý, jak na to zareaguje jeho vlastní fantazie. 

Sugizo

Tolik ho hřeje na srdci, že s ním chce Miyavi žít, že to v tu chvíli ani nejde slovy vyjádřit. Možná mu to ostatní dluží, ale on pochybuje, že by na to došlo, natolik dobře už je snad zná...
"Už jsem dost zkažený byl." Nakrčí trochu nos, když mu to říká, ale prudce se nadechne, když se knoflíčky jeho košile rozlétnou do stran a tiše zacinkají na asfaltu. Nemá nic proti tomu, že se chce Miyavi podívat, je dobře, že mu to chybí, jenom si nemyslel, že to bude tady. Někde tady po okolí přece musí být místo, kam by mohli jít no ne?Zavře na okamžik oči, když ho dlaněmi obejme kolem krku, zatímco ucítí jeho rty na své klíční kosti a ani si neuvědomuje, že před ním couvá. Respektive si příliš neuvědomuje proč se to děje. Do zad se mu opře beton domovní stěny a i on na Miyaviho pohlédne, když padne ta poslední věta.
"Někde nedaleko určitě nějaká bude." Řekne honem, když vidí, co za chtíč se mu sbírá v očích a že má asi tak posledních pět minut před tím, než ho vysadí na kontejner a ojede ho hned vedle té čínské mrtvoly s rukama od její krve.
"Fakt si musíš umýt ruce, než mi šáhneš někam dovnitř..." Pozvedne obočí a zadoufá, že na tohle zabere. Není to jejich vlastní krev, aby to přehodnotil, cizí určitě nechce, ještě by něco chytil. Raději na nic nečeká, popadne ho za ruku a vyvede ho na ulici, kde panuje něco po poledni a svítí slunce. Je to skoro nepatřičné, po tom co se stalo, a co jsou oni dva zač. Je to drahá čtvrť a oni vypadají... jak kdyby je někdo přepadl. Raději odchytí první taxi, které jede kolem a nechá je odvézt na jedno velmi konkrétní místo. Ten malý tradiční hotel by si měl Miyavi pamatovat i po těch letech. No, snad je tam jiný personál, který si nebude pamatovat je.
"Odpusť mi tu trochu nostalgie..." Řekne mu, když se jim podaří vyřídit pokoje a zavřít se v něm. Hned za dveřmi zkopává boty a sám sebe zbavuje zničené košile. 

Miyavi

Krátce se zasměje nad jeho poznámkou, když očividně přemýšlí, kam je zatáhnout. On je momentálně ve stavu nevidím, neslyším vůbec nic, hlavně co se týče místa a času. Přesto všechno jej poslušně následuje. Vlastně má pravdu, pokud to není jeho vlastní krev, tak už ji po něm vážně patlat nechce. Je mu upřímně jedno do kolika honosně oděných mužů vrazí a kolik pohoršených pohledů vyfasují, několik z nich počastuje zvednutým prostředníčkem, než se nasouká vedle Sugiza do taxíku a ani tam mu rozhodně pokoj nedá. Co na tom, že oči řidiče jsou dost často upřené do zpětného zrcátka, však on mu taky dost jasně dá najevo při vystupování, co ho čeká, když někde jen cekne. I kdyby mu to zrcátko měl narvat do krku. Pozná ten hotel okamžitě, o jejich společné noci se mu zdálo nesčetněkrát. Pamatuje si každý detail onoho pokoje, každý Sugizův výraz, který se mu ve tváři v tu noc objevil. Je jím dokonale pohlcený a jinak už to nejspíš nebude. Změnilo se tu pár věcí, výzdoba určitě a personál taky. Než Sugizo vyřídí potřebné formality, začne se nudit, otrhává lístky kytky na pultu a škube je na ještě menší kousíčky; je čím dál netrpělivější. Ani nepostřehne pohled recepční, která k němu těká očima s viditelným strachem v nich. Nepoznala ho ale nejspíš ji děsí jeho vzhled. Kdyby si toho všiml, asi by na ni bafl nebo něco podobného a pak se ještě chvíli smál. Jakmile dveře klapnout a oni konečně mají dostatek soukromí začne i on po vzoru Sugiza se svým vlastním svlékáním, jen jeho pohyby jsou možná trochu víc ráznější a nedočkavější. Konečně jde úplně vidět kobra, vytetovaná na jeho těle společně s ní vyjdou na světlo i jizvy, jenž zdobí jeho hruď a je jich přesně sto dvacet, za každý měsíc jedna, tyhle si způsobil sám. Lemují hadí tělo a dodávají mu děsivě, podmanivý vzhled. Na moment zase zapomene, v jakém stavu jsou jeho ruce, uvědomí si to, až k nim shlédne a protočí jimi před očima. Musí první do koupelny ale bez něj prostě nepůjde. Nechá kalhoty kalhotami, překoná vzdálenost mezi nimi a tisknou se na jeho polo odhalené tělo, jej znovu nutí couvat, tentokrát umyvadlu.
"Nemyslel sis, že počkám až se umyju, že ne?" Dobírá si jej, když rty drancuje jeho krk a okusuje spokojeně rameno, nedávajíc mu vůbec možnost protestovat. Bez váhání jej uvězní mezi svým tělem a hranou umyvadla, protáhne paže kolem jeho boku a začne smývat krev ze svých dlaní a vlastně i předloktí, aby konečně přestal brblat. 

Sugizo

Byli oba vzrušení a hladoví jeden po druhém už když sem šli, ale když se teď dívá na to, jak ze sebe Miyavi odhazuje svršky a jak se u toho tváří, jaký pohled mu věnuje, roste v něm neskutečný hlad po něm. Oči mu klesnou na ten bezpočet malých jizev, které tam dřív rozhodně nebyly, ale nemá čas se na ně vyptávat, protože v ten okamžik už je Miyavi u něj a tlačí ho před sebou směrem ke dveřím, za kterými je umývací koutek. Nechá se přibít mezi jeho tělo hranu umyvadla a zatím, co si Miy smývá krev z rukou, on sám ho hladí dlaněmi s roztaženými prsty po celém hrudníku i ramenou a následuje je svými rty. Má pořád stejnou chuť, vypadá pořád stejně mladě a krásně, jako by ani žádných deset let neuplynulo. Okradli je o obrovské množství času, ale dnes dostali novou šanci zase spolu být a on ji nechce promarnit.
"Musíš být opatrnější, tohle už se znovu stát nemůže... až bys vylezl příště, už budu o holi." Mumlá do jeho kůže na prsou, než si jazykem začne pohrávat s jeho bradavkami, s jednou po druhé. Jednu dlaň nechá opřenou o jeho rameno, zatímco tou pravou sjede přes břicho do klína a jemně ho stiskne přes látku kalhot. Vzdychne si sám pro sebe, jako by to byl jeho vlastní klín, když se mu pod rukou formuje ta jasná boule a nemůže se přinutit sahat někam jinam. Tak dlouho ho necítil a tak málo ho cítil před tím... Teď je to on, kdo zatlačí do jeho těla, aby ho začal pozpátku navádět k futonům na podlaze. Pro ně pro oba zadoufá, že už ta krev pustila, protože na tohle prostě nemají čas. Nechá ho posadit, když klesne za ním do kleku mezi jeho stehny a zůstane na kolenou, takže má jeho rty někde nad břichem. Oběma rukama mu vjede do vlasů a sleduje každou řasu mandlových očí.
"Miyavi-koi... máš práci, kterou jsi nedokončil." Vrátí se tam, kde v uličce skončili, totiž k té jeho jizvě. Nebojí se ho a měl by. Je to psychopat, stále větší a kde je napsané, že mu nepřeskočí úplně a neublíží mu? Ale on mu vždycky věřil, Hide mu věřil...
"Řekni mi, proč sis vybal zrovna mě." Dožaduje se s hříšným úsměvem na rtech, když mu bříšky palců přejíždí po spáncích.