Ruki x Reita - Ještě pár hodin svobody. - Část 2.

(Střecha)

Reita

"Promiň." Vydechne krátce, protože tohle by jim zrovna teď připomínat neměl a Ru má samozřejmě pravdu. Ještě mají pár hodin pro sebe, ještě pár hodin si budou užívat pomyslnou svobodu a on by to podobnými myšlenkami rozhodně kazit neměl. Všechna další slova zastaví jeho dlaně za krkem a on jej bez váhání natiskne na své tělo, tiše a spokojeně mu zamručí do rtů, než dlaněmi sjede na akurátní zadek a trochu rozverně jej stiskne. Tomu prostě nedokázal odolat. Jen velmi nerad jej pouští ze svého obětí. Bedlivě ho sleduje, co dělá a už se začíná usmívat, protože tuší, kam s ním půjde. Bez váhání ho následuje a zůstane na chvíli stát opřený bokem o přístřešek s rukama založenýma na hrudi.
"Mohl by ses tím živit." Dobírá si ho s úsměvem a pak překvapeně vytřeští oči když vidí, co se mu zaleskne v prstech.
"Ru-chan." Vydechne jen konsternovaně a začíná mít pocit, že tohle celé plánoval, pro něj.
"S Tebou je to vždycky prezidentské apartmá, i ten gauč u Kaze." Sdělí mu s něžným výrazem v očích, než se rozejde k němu. Převezme si do něj trsátko a s nadšeným výrazem si jej prohlédne.
"Jak…kdy?" Nechápe vůbec, vždyť byli skoro pořád spolu.
"Děkuji." Přitáhne si ho znovu do své náruče a věnuje mu další zamilovaný polibek, hodně procítěný a už ho z obětí svých paží nepustí a rozhodně nemá v plánu ten polibek přerušit. Odráží se v něm veškerá naléhavost a taky fakt, že po návratu domů spolu nebudou trávit tolik času.
"Znáš mě líp, než kdokoliv jiný." Šeptne do ticha, když si krátce opře čelo o to jeho, aby se mohl nadechnout a bez dalšího otálení se znovu přitiskne na jeho sladké rty. Nedokáže jim odolat, vždycky s tím měl problém a teď je to snad milionkrát horší. Trsátko stále svírá v ruce, která se ocitne na Rukiho boku a samovolně zapluje pod látku jeho svršku. Nutně ho potřebuje cítit, hebkou holou kůži ale to trsátko…s ním bude pravděpodobně i spát. Je jak malý, v tomhle ohledu určitě. Vezme jej pomalu za dlaně a sám se usadí na přehoz a vzápětí si ho přitáhne k sobě na klín. Jako tehdy na golfu, jako tehdy v Rukiho pokoji.
"Vlastně už jsem ti spropitné zaplatil Ru-koi, celým svým srdcem. Bude to dost?" Zeptá se jej sotva slyšitelně a krátce s otře špičkou nosu o ten jeho.

Ruki

Podle něho mělo to Ru-chan přijít mnohem dřív. Asi tak ve chvíli, kdy ho pozval na lože, ale nééé, on musí být typický chlap a zareagovat až na trsátko. Pousměje se nad tím, jak mu zazáří oči. Ohoh najednou! Nechá ho, aby si trsátko vzal a prohlédl, zatímco ruku svěsí a jen tajemně pokrčí rameny. Sehnali mu ho Kaz s Aoim, když měli čas procházet se městem a na místa, kam oni se školou rozhodně nešli. Reita pro něj vždycky dělal tolik, že zařídit tohle bylo vlastně to nejmenší, obzvlášť když ani netušil, jestli to klapne. Zářivě se usměje, když mu Rei poděkuje a přitáhne si ho k sobě. I on mu oplácí naprosto procítěný a hluboký polibek a pro tuto chvíli zcela zapomene, co je čeká za pár hodin. Vytěsní to ze své mysli, protože na to myslet prostě nechce. Bude to trochu jako konec světa, ale tomu se nesmí poddat, jinak zešílí. Na boku ho trochu poškrábe hrana trsátka, když se mu podívá do očí a jemně přikývne.
"Doufám, že to tak na dlouho zůstane." Hlesne zpátky, než mu podá ruce a nechá se jím odvést k přehozu na zemi. Klesne na kolena a jednu nohu si přehodí přes jeho boky, aby se na něm mohl obkročmo usadit, zatímco se mu stále dívá přímo do očí.
"Myslím, že je to víc, než v co jsem kdy mohl doufat." Odpoví mu tiše a zavře na chvíli oči, když se o sebe otřou nosy. Zvolna dlaněmi klesne od jeho ramen na boky, zaklesne prsty pod látku jeho tílka a začne ho hrnout vzhůru. Vždycky se moc těší, až uvidí jeho pěkné tělo a jakmile je kůže odhalena, klesne k ní očima a prochází se jimi po ní, dokud mu to Rei dovolí.
"Rei-chan... i kdyby se stalo cokoliv, viď, že na mě nikdy nezapomeneš..." Vydechne, než se předkloní a políbí on jeho. Co kdyby se opravdu musel stěhovat? Co kdyby mu časem vybledl ve vzpomínkách? Mohlo by se to stát?

Reita

"Chtěl bych ti dát mnohem víc." Hlesne sotva slyšitelně, když své dlaně položí na jeho stehna, jen do chvíle, než ho Ruki začne připravovat o triko. Skoro se zavrtí, jak se nemůže trochu samolibě dočkat, až uvidí, co se mu odráží v očích. Tohle je pro něj ta správná droga a je si jistý, že ještě dlouho bude. Nepatrně nakrčí obočí a zasekne se dlaněmi po Rukiho trikem asi tak v půli hrudníku, když pronáší slova o tom, že by na něj třeba někdy mohl zapomenout. Přemýšlí, jestli vůbec tuší, co všechno předcházelo tomu, než ho potkal. Jak dlouho se snažil srovnat sám se sebou a hledal někoho, kdo by to měl stejně, kdo by na něj tolik zapůsobil jako on. Jak dlouho čekal na osobu, díky které už se nebude schovávat za společensky přijatelnou masku.
“Ru." Začne tiše, když zatím jen jemně hladí kůži jeho bříška a boků a koukne mu upřeně do očí.
"Když jsem tě viděl poprvé…myslím, že už v tu chvíli jsem věděl, že k Tobě chci mít blíž. Já…" Odmlčí se chvíli, když uvažuje, jak mu vše, co nejlépe vysvětlit.
"Když víš, co si v sobě neseš a že to jinak nepůjde, že to jinak nechceš a taky víš, že to musíš v sobě nechat, je to těžké. Měsíce trvá, než se s tím smíříš a to se mi myslím povedlo ještě rychle. Měsíce přemýšlíš, jestli s tím kdy půjdeš na světlo. A pak se prostě smíříš s tím, že v nejbližší době to nebude možné." Začne pomalu, najednou má pocit, že by mu to chtěl říct a potřebuje, aby to slyšel.
"Máš pocit, že tě nikdo nikdo nepřinutí to přiznat, protože víš, co by tě čekalo ale podvědomě doufáš, že se objeví osoba, kvůli které to rád podstoupíš, ať už se bude dít cokoliv." Pokračuje a na tváři se mu po chvíli objeví upřímný úsměv.
"Od prvního polibku vím, že jsi ten, na kterého jsem čekal. Ten, se kterým můžu být, kdo opravdu jsem, ve všem. Nikdy to jinak nebude, rozumíš, nikdy." Slíbí mu a možná je to malicherné v jejich věku ale on si prostě pomoct nemůže.
"Nechci, aby to bylo jinak." Dokončí tiše, než se na něj roztouženě přitiskne a políbí ho se vší vášní a zároveň citem, jenž patří jen jemu a nikomu jinému.
"Udělal jsi toho pro mě neskutečně moc." Vydechne, když se na chvíli oddálí a opře se čelem o to jeho.
"Zasloužíš si, abych ti to všechno vrátil do posledního kousku."

Ruki

"Nic přece není víc, než srdce." Řekne mu, když hledí někam k jeho pupíku, ale sám už rukama taky nehýbe. Ví, že tou otázkou rozpoutal nějaký tok myšlenek v Reitově mysli a trpělivě počká, než začne mluvit. Zvedne k němu oči, když zazní jeho jméno a hned na to se mu po tváři rozlije skoro plachý úsměv a oči zase skloní. Sám si dobře vybavuje okamžik, kdy šel po chodníku na autobus a viděl jeho a kluky a poprvé. On si v sobě něco podobného nenesl, teprve si to začínal uvědomovat, ale on byl taky mladší. Znovu se mu podívá do očí, když mu začne vyprávět o svém smiřování se se sebou samotným. On díky němu tuhle fázi zdá se úplně přeskočil. Reita ho toho všeho ušetřil. Všechno v něm se zachvěje, když ví, že on je tou osobou, a Reitův úsměv, který uvidí vzápětí, to je něco, co donutí jeho nitro naprosto roztát. Všechno mu to naprosto a odevzdaně věří a přikývne na jeho výzvu, zda rozumí. Okamžitě ho pevně obejme kolem krku když se k sobě přitisknou v dalším polibku, až do okamžiku, než Rei zase promluví. Tiše se zasměje.
"Já? To ty jsi ten, kdo mě pořád zachraňuje." Špitne do jeho rtů, aby ho vzápětí pohladil dlaněmi po břiše a pak sevře prsty kolem jeho boků.
"A teď mě zachraň znovu." Vydechne už výrazně horoucněji do jeho rtů, když se na jeho klíně podvědomě pohne proti němu a víc sevře stehna kolem těch jeho. Líbá ho na rty, hraje si s jeho jazykem a chce v něm vzbudit všechno, co jenom jde. Brzy si jeho malé dlaně najdou cestu k jeho poklopci, který pomalu rozepnou a odhalí lem jeho spodního prádla. Pohladí ho přes bouli v jeho kalhotách a uvědomí si, jak rozechvělý a nedočkavý začíná být.

Reita

Nejspíš by mu toho chtěl ještě tolik říct ale Rukiho blízkost jej připravuje o všechny myšlenky a slova. Rozdmýchává v něm hromadu příjemných pocitů a je to tak pokaždé, když jsou spolu. Od prvního dne až doteď a on pochybuje, že se to kdy změní. Užívá si každý kousíček jeho těla, ruce už si jdou na vlastní průzkum, i když zatím jen pod látkou, než ho vybídne, aby ho zachránil znovu. Blýskne se mu v očích, když mu bez váhání přetáhne triko přes hlavu.
"Bude mi potěšením." Prohodí už mírně zastřeným hlasem a dlouze vydechne, když na jeho klíně pohne. Už nedokáže, a ani nechce vydržet byť jen vteřinu. Jak by taky mohl, když jej tak smyslně vybízí. Sám už míří prsty k zapínání jeho kalhot, když se mu konečně dostane alespoň částečně volnosti, jakmile povolí Ruky ty jeho a bez váhání drobnou dlaň ve svém klíně okomentuje dalším vzdychnutím. Obratně mu kalhoty rozepne, když se rty skloní k bledé hrudi a věnuje se první jedné bradavce, se kterou si lačně pohrává a vzápětí i druhé, přece by ji o nic neošidil. Dlaněmi zamíří přes boky, až na Rukiho zadek, kde zapluje pod teď už uvolněnou látku kalhot a možná trochu víc jej stiskne. Jak kdyby tím, že mu všechno řekl, v sobě něco uvolnil a vypustil víc na světlo. Přitom jím lehce a provokativně pohne proti sobě a neubrání se dalšímu spokojenému zamručení do hřejivé kůže. Slunce pomalu zapadá rozzáří kůži, kterou právě laská, tenhle moment...mohl by v ně zůstat uvězněný na věky a byl by šťastný, nestane se to ale ví, že si musí užít každou vteřinu, která jim byla dána.
"Pořídím ty kalhoty, tvoru jdou sundat, aniž bys musel vstávat." Postěžuje si s jasnou nespokojeností vepsanou v hlase i ve tváři a je jasné, jak moc už sám sobě nevládne. Jemu totiž vládne Ruki. Zatlačí mu na boky, aby mu pomohl se zvednout ale vzápětí jej k sobě zase přitáhne, jak kdyby s nemohl rozhodnout, jestli to vydrží nebo ne.
"Promiň." Vypadne z něj pobaveně a tentokrát jej nechá vstát, sám si klekne proti němu a začne mu pomalu stahovat kalhoty i s prádlem z boků. Vzhlédne nahoru s provokativním blýsknutím v očích a pak pomalu klesne pohledem po jeho nahém těle až do klína. Kalhoty mu nechá válet se u kotníků, když dlaněmi vystoupá po štíhlých nožkách a zamíří dozadu na polovičky, rty se mezitím přitiskne ke stehnu a míří jimi pěkně pomalu do středu. Chce ho trochu trápit ale hezky trápit, aby se tenhle večer stal nezapomenutelným, nic menšího by si dovolit nemohl.

Ruki

Tričko jde dolů, ale už se nestydí tak jako kdysi, už jen jemně zatřepe hlavou a podívá se mu upřeně do tváře, zatímco mu Rei rozepíná kalhoty. Vnímá jeho hbité prsty i reakce na to, kam mu sám sahá. Mírně zakloní hlavu a povzdechne si, když se Reitovy horké rty dotknou jeho hrudníku, jeho jazyk je vlhký a obratný a naprosto ho to dostává do kolen. Mnohem lepší jsou ale jeho dlaně na vlastním pozadí a způsob, jakým s ním pohne proti sobě. Tiše se zasměje Reitově poznámce a mimoděk se snaží takové kalhoty představit. 

"Možná kdyby měly otvory na patřičných místech?" Nahodí a chce vstát, ale jen napne svaly, už ho Rei zase stáhne k sobě, on se ho zachytí za ramena a znovu se tiše rozesměje. Nakonec se mu to ale přece jen podaří, myslí si, že Rei si stoupne taky, jenže to se tak docela neděje. Kalhoty i prádlo jdou dolů, on na něj stále shlíží a celý zčervená, když je mu jasné, jaký výhled z bezprostřední blízkosti teď Rei má. Krátce se rozhlédne kolem sebe, i když okolí ve skutečnosti moc nevnímá, ale tiše si povzdechne, když ho Rei políbí na stehno a blíží se k místům nejcitlivějším. Začíná se mírně chvět a to se ještě vůbec nic neděje. Neskutečně se těší a zároveň neví, jak u toho vydrží stát. Jednu dlaň nechá položenou na jeho rameni a druhou mu zaboří do světlých vlasů. 

"Rei-chan..." Broukne svým hlubokým hlasem jen tak, prostě protože to hezky zní a pak musí oči zavřít úplně a připravit se na útok na všechny smysly.

Reita

Ještě chvíli se věnuje olíbávání Rukiho kůže všude kolem jeho chlouby. Schválně ji vynechává, aby vystupňoval jeho pocity, které mu jistě způsobuje. Spokojeně vydechne , když pocítí jeho prsty ve svých vlasech, je to pro něj lepší, než pobídka a k tomu slyšet své jméno s takovým podtónem. Ne, nic nemůže být lepšího, to už dávno ví.

"Až budeš padat na kolena, řekni." Neopustí si menší dobírání, když obtočí prsty u kořeně jeho přirození a obejme jej rty. První jen velmi lehce, pomalu je pustí co nejdál a velmi pomalu zase zpátky. Užívá si to, není nic, co by mu dokázal odepřít a věří tomu, že si to opravdu užije. Ještě jednou plynulý pohyb zopakuje, než postupně přidá na tempu. Chvíli si pohrává s jeho špičkou, dokud nultí jemné záškuby mezi svými rty. Usmál by se spokojeně, kdyby mohl, místo toho ho nechá vklouznout zase hluboko a vyvrcholit do svých úst. Dlaněmi, kterými střídavě hladil jeho stehna, tiskl zadek a sem tam sevře boky, nechá na nich a trochu ho přidržuje, kdyby se mu na rozechvělých kolenou náhodou nepodařilo udržet. Musí si přiznat, že mu Ruki chutná, nikdy by ho nenapadlo, že by to kdy dokázal říct ale je to tak. Vytáhne se na nohy, aniž by ho pustil ze svého obětí a vyjede po bocích a linii jeho těla nahoru, aby vzápětí mohl po pažích sjet až k zápěstím a posléze i prstům, které zaklene na lem svých kalhot a s blýsknutím v očích si je začne stahovat dolů. Už mu fakt překáží, i když jsou volnější…teď je tam prostě hrozně těsno. Látka se sveze až ke kotníkům, než z nich vystoupí, tisknouc Rukiho za pas k sobě, aniž by ho přestal líbat. Jakmile narazí zády na přístřešek, sveze se podél něj se smíchem do sedu a přitáhne si Rukiho znovu na svůj klín s tichým zasténáním. Obě dlaně mu vyjedou podél páteře k lopatkám, skoro až k ramenům; jednou z nich sjede dolů, první jen na zadek, pak už zamíří mezi polovičky.

"Hrozně ti to sluší…nahoře." Vyrazí ze sebe mezitím, jak se snaží nadechnout.

Ruki

"Ano..." Zamumlá jenom a těžko říct, jestli ho opravdu vnímal a ví, že na kolena padne nebo jestli to bylo jen takové zamumlání. Horkost Reitových úst přijde vzápětí, stejně jako jeho dlouhý vzdech. Je to neskutečné v tomhle pomalém tempu zajíždět dovnitř a zase ven. Cítí, jak se špičkou dotkl jeho patra a znovu se velmi silně zachvěje, ale to celé je pořád jenom začátek. Dokonale se ztrácí v tom, co se tu děje i v Reitovi samotném. Na špičce je zdaleka nejcitlivější a jakmile přijde zkušené a cílené hraní si právě v těch místech, přijde i jeho vrchol. Samotného ho udiví, že si ho Rei popustí tak daleko, ale je to něco dokonalého, naprosto nejkrásnějšího, co kdy zažil a kdyby to šlo, rozhodně už by to nechtěl jinak. Tohle je dokonalý sen každého kluka, musí být. Snaží se opravdu ze všech sil udržet na nohou, zatímco s ním cloumá slast, ale nakonec mu do náruče skutečně na okamžik podklesne. Ale i v tom způsobu, jakým ho Reita zachytí a zase postaví na nohy je něco, co ho dokonale vzrušuje a dostává. Nechá ho, aby ho uzamkl v obětí a konejšil jeho tělo doteky, než si Reita sám zahákne Rukiho prsty za své kalhoty. Ruki poslechne a stáhne je dolů, aby tak odhalil to, co miluje zase on sám. Je opravdu velmi ztracený. Oba se dostanou z kalhot, on za ním udělá krok, ale jak začne Rei sjíždět dolů, nakrčí starostlivě čelo.
"Sedřeš si záda." Hlesne. Vždyť je to beton! On sám klesne zpět na jeho klín, ale jak si nevládne, trochu si natluče kolena. To teď ale vůbec nevnímá, pálit ho budou až později. Cítí pod sebou jeho vzrušený klín, samotnému mu stojí chloupky po celém těle a nechce nic víc, než cítit jeho náruč kolem sebe a jeho uvnitř svého těla. Skoro se zalyká jeho přítomností a láskou k němu, když se na něj omámeně usměje. Vidí ten zamlžený a roztoužený výraz v Reitových očích, ví, že je to pravda beze zbytku. A pak si hlasitě zasténá, když ucítí jeho prsty vzadu mezi polovičkami. Zaboří nos do jeho voňavého krku a mírně se pozvedne, aby si ho Rei mohl nasměrovat, kam potřebuje. Stehna se mu chvějí nedočkavostí, když ho líbá do ohybu mezi krkem a ramenem a nakonec ho v tom místě jemně kousne.

Reita

"Budu se pak na ně koukat doma." Zkonstatuje na podření svých zad. Skoro to ani nepostřehl ale pravdou je, že si nejspíš odnese památku. Vlastně bude pak doma doufat, že to sedřené místo nikdy nezmizí. Nakloní hlavu trochu na stranu, aby udělal víc místa Rukiho rtům, které se zaboří do ohybu a způsobí mu zachvění po celém těle. Víčka nechá klesnout a pobízí tím všechny ostatní smysly, aby se probudily. Nepřestává dráždit nasliněnými prsty jeho vchod, sám už hlasitěji oddechuje, jak moc příjemné jsou mu jeho rty a pak..on ho kousl? Zasténá si už opravdu nahlas. Vůbec to nečekal to a prvé a za druhé…bylo to neskutečně dráždivé. Je z něj úplně mimo. Dlaň, která nemá práci vzadu, se přesune pomalu na bok, který znovu jemně stiskne a pak s ním pohne proti sobě, ve stejnou chvíli už do Rukiho nitra obezřetně pronikne jedním prstem, co nejhlouběji ho pustí. Nechává mu dost času, mají zatím ještě dost času, aby nemusel nikam spěchat, i když prodlužovat to..na to prostě nemá vůli. Postupně přidává i další prsty, jak se mu Ruki podvoluje a burcuje sebe i jeho k nepříčetnosti dalšími pohyby na svém klíně, který už zoufale volá po splynutí v jedno. Jakmile ví, že víc už jej nepřipraví, vystoupí prsty z jeho nitra, pozvedne si jej na boky a nasměruje svou vlastní chloubu vstříc. Už s prvními milimetry se mu zatmí před očima, další vzdechy na sebe nenechají dlouho čekat. Je to slastné mučení a on si ho užije do poslední kapky. Vyčkává s posledními kousky trpělivosti, až si na něj Ru přivykne a jakmile se poprvé pohne, už to nedokáže zastavit. Jejich pohyby se ve chvilce sladí a postupně zrychlují. Bez váhání znovu obemkne prsty kolem Rukiho chlouby, aby mu dopřál veškerou péči. On sám se snaží přemluvit, aby ještě chvíli, ještě malinkatý okamžik vydržel. Jenže to všechno, co se dělo předtím jej vydráždilo natolik, že tomu prostě neporučí. Každý další přiraz, v něm stupňuje všechny pocity, až dosáhne svého vrcholu. S Rukiho jménem na svých rtech zatne prsty do jeho poloviček, prohne se v bedrech, jak se jeho tělo napne, než vzápětí povolí, stejně jako výraz ve tváři, kde se objeví naprosto spokojený, až blažený úsměv.

Ruki

Ani si to kousnutí sám neuvědomil, dokud se Reita tak hlasitě neprojevil. Jemu se to líbilo? Měl by být takhle odvážnější častěji? Víc? Nos oddálí jen mírně, zatímco ho nechá, aby jím znovu pohnul proti němu. Tím přecitlivělým klínem je to něco neuvěřitelného a to se k tomu ještě přidá Reitův prst. Pustí ho dál opravdu snadno, protože je velmi připravený a roztoužený a tato pozice k tomu hodně vybízí. Brzy má uvnitř sebe mnohem víc, Rei ho dráždí všude tam, kam jen dosáhne, zatímco jsou jejich pohyby už dokonale sladěné a to ještě pořád nejsou spojeni. Oči má zavřené, nechává se jím zcela vést a sám něžně přejíždí nosem po jeho rameni, do okamžiku, než do něj Rei pronikne. V tu chvíli ho opět kousne, aby utlumil steny a trochu bolesti, která nejspíš nikdy nezmizí, ale už si na ni zvykl. Ví, že k tomu patří a vlastně se na ni těší. Mezi nimi se tohle všechno stalo velmi přirozeným procesem, bez ostychu nebo zbytečností, které by je rušily. Jsou naprosto naladěni jeden na druhého, nemusí si říkat kde víc, kde míň, co ano a co ne. Ničí svoje vlastní kolena, když zrychlí vzájemné tempo, ale Reitova dlaň v jeho klíně a jeho přítomnost uvnitř něj ho nenechají ani na okamžik myslet na cokoliv jiného. Zvládne to vydržet, až dokud uvnitř sebe neucítí jeho horkost, ale i přes předchozí uspokojení se udělá brzy po něm podruhé. Slunce už se stačilo sklonit k obzoru a na nebi se objevují první hvězdy. Trochu zpocené vlasy se mu lepí k čelu, když se od něj oddálí tváří tak, aby se mu podíval do očí. Trochu omámeně se pousměje, ale hned se nakloní k němu a procítěně ho políbí. Obě dlaně má při tom opřené o jeho hruď a cítí pod nimi jeho prudce bušící srdce.

Reita

Ruki ho brzo následuje na vrchol. Skoro si ani neuvědomil, že dál pokračuje dlaní v jeho klíně. Všechno je tak nějak přirozené a je nad slunce jasné, že k sobě patří prostě ve všem. Bude od něj pěkně dokousaný ale to si asi taky uvědomí až později, bude se culit u zrcadla a nejspíš si to dvě hodiny prohlížet, jen pro ten opojný pocit, že je to od něj. Pravděpodobně víc času u zrcadla ještě nestrávil, i když si ho kluci kolikrát dobírají, že je to jinak. Otevře oči, když se jejich čela dotknou a oplatí mu bez váhání procítěný polibek, vnímá jeho chuť i vůni, kterou už nikdy nedostane z hlavy. Oddechuje jak po sprintu ale úsměv mu neopadá. Konejší Rukiho hebkou kůži ale zatím se mu nechce opouštět jeho nitro. Pomalu si jej přitáhne k sobě do obětí a věnuje mu několik polibků do zpocených pramenů. Oči mu zabloudí k obloze a děkuje, na koho si jen vzpomene, že tady mohli být, že se celý jejich sen o Americe stal skutečností. Je vděčný za každou vteřinu, kdy může být s ním. Kašle na to, jak moc ho tlačí beton pod přehozem, hlavně že si může vychutnat tuhle chvíli.
"Ru-chan, ai shite iru." Broukne měkce.
"Koukej, už ti svítí hvězda." Kývne bradou k té nejjasnější, která září na hvězdné obloze mezi ostatními.
"Tak budeš jednou zářit i na pódiu, já to vím." Odmlčí se na chvíli a otře se tváří o tu jeho.
"Chci u toho být." Jednou rukou na chvíli opustí Rukiho tělo, aby sáhl pro své kalhoty a vytáhl z nich krabičku cigaret. Vyklepne dvě, jednu vloží Rukimu mezi rty a druhou sobě. Připálí jim oběma a sám dlouze vydechne namodralý dým.
"Škoda, že jsme někde nesehnali šampus. Teď by bylo nejlepší jej bouchnout." Usměje se upřímně a pohladí jej bříšky prsů podél páteře tam a zase zpátky.

Ruki

Schoulí se k němu a opře si spánek o místo pod jeho bradou. Chvíli odpočívá, nechává se jen tak hladit po těle a ignoruje kolena, která trochu pálí, zatímco je ještě stále plný Reitovou přítomností v něm.
"Ai shite iru." Řekne mu hned vzápětí po jeho vyznání a jak Rei zmíní hvězdu pootočí tvář tak, aby se mohl ohlédnout a podívat na nebe. Usměje se a nepatrně se začervená. Tohle je neskutečná romantika. A když se k tomu ještě přidá jejich sen o kapele...
"Ty budeš zářit vedle mě." Odpoví a očima provází jeho ruku, aby viděl, co to dělá. Vděčně si převezme cigaretu, kterou si vloží mezi rty a pokusí se pootočit tak, aby ho nemohl nedopatřením popálit. Spokojeně spolu pokuřují, zatímco jemně přikývne na ten šampus. To by mohlo být hezké, kdyby měli pořádné deky, něco k jídlu, podobnou střechu a hvězdy nad hlavou. Na těle mu naskočí husí kůže po tom pohlazení. Setrvá tak tak dlouho, jak to jen vydrží, než je nucený z něj opatrně slézt. Rozhodně se ale nechce oblékat. Jen si přes ramena přehodí jeho tričko, aby mu nebylo chladno, schoulí se k jeho boku a společně se s rukama propletenýma dívají na noční oblohu a povídají si. Zůstanou na střeše tak dlouho, jak to jenom jde a do pokoje se vrátí až pro kluky, když je čas jít. Toho, co se dělo na střeše, zůstane svědkem jenom pohozený přehoz, jinak nic. Ruki se cítí až podivně klidný, když se bok po boku usadí v autobuse, který je veze na letiště a domů. Je asi jediný v celé třídě, kdo se prostě netěší zpět a na rodiče. A zároveň nedokáže panikařit nebo smutnit. Jako by se smířil s tím, že jinak to nebude a kromě toho odmítal připustit, že by jeho plán nemusel vyjít. On vyjde... A stane se to brzy.
"Sayonara..." Zamumlá jenom z okénka letadla, když se odlepí od rampy a letadlo se vznese do vzduchu. Pod sebou možná naposled v životě vidí LA. Kai s Uruhou vypadají mnohem zkroušeněji. Aoi s Kazem se na letišti stačili dozvědět o co jde, ale bylo na nich vidět, jak moc jsou ovlivnění svým sňatkem a jednoduše šťastní.
"Ani jsem domů nepořídil žádný dárek..." Prohodí Ruki k Reitovi jen tak mimoděk a pokrčí rameny. Nikdy se nepovažoval za dobrého syna...