Ruki x Reita - Ještě pár hodin svobody. - Část 1.

(Nákupní centrum)

Ruki

Jejich pobyt v Americe se pomalu chýlil ke konci, zbývaly poslední dva dny, a i když se jim stýskalo po domově, zase tak moc tam nespěchali, protože jim skončí i jistá volnost. To odpoledne měli celé volné na nákupy dárků domů a podobné vylomeniny, protože zítra už se mělo balit a večer je čekal odjezd na letiště. Nestalo se poprvé, že chtěli každý někam úplně jinam, takže kráčí uličkami obchoďáku pouze s Reitou, drží se s ním úplně v klidu za ruku, a protože je to tady opravdu velké a nikdy se jim nic nepřihodilo, ani ho nenapadne řešit, že by mohli být kýmkoliv nevhodně spatřeni. Směli chodit po celém tomhle bloku a sraz byl za x hodin. Většina spolužáků byla někde na jídle nebo doháněli jiné věci, co nestihli. Společně zaplují do obchůdku s rockovým oblečením, ale místo, aby si něco vybírali, stojí za tyčí s ramínky, objímají se a hihňají a Ruki se snaží zabránit Reitovi, aby mu vyhrnoval tričko s úmyslem zkoušet mu jiné rovnou tady na tom místě. Ruki si skoro opírá nos o jeho, tváře má lehce červená a chytá jeho ruce u svého břicha, zatímco si šeptají sladká slůvka, když se za jeho zády rozezní známý hlas jejich spolužáka. A není sám. 

"Říkali, že jste teplí, ale nenapadlo by mě, že to je fakt pravda." Oznámí dost hlasitě. Ruki sebou prudce trhne, zbledne a otočí se k němu čelem. Dívají se do tváří čtyř kluků a všichni vypadají stejně zaskočeně nebo znechuceně. 

"Já jsem říkal, že to je divný, aby kolem něj bylo tolik holek, ale žádnou nikdy neobtáh." Ukáže další na Reitu a třetí se šklebí na Rukiho. 

"Co kdyby sis hleděl svýho." Odsekne mu. 

"Jo, to budu, ale učitelku a tvojí mámu tohle bude dost zajímat." Pohodí jejich protivník hlavou a znovu si je znechuceně změří. A Ruki zbledne ještě víc. Neumí si ani představit, co by na to řekl otec a s jakýmkoliv stykem s Reitou by byl konec. Najednou má pocit, že každou vteřinu omdlí.

Reita

Poslední dva dny svobody a neustálé společnosti Rukiho. Takže za dva dny prostě návrat do kruté reality, alespoň tak to Rei vnímal. Zase začne maratón výmluv a domlouvání, aby se mohli alespoň trochu vidět. Vůbec se mu domů nechce. Opravdu se těší na mámu, na sestru a na dědu ale taky ví, že bez Rukiho se mu nebude dobře přežívat. Zase se všechno vrátí do starých kolejí a on je opravdu přesvědčený, že takto by jim bylo nejlíp. Kdžy sem jeli, připadalo jim to jako dlouhá doba, než se vrátí zpátky, jenže to uteklo, jak lusknutím prstu. Chce si užít každou poslední minutu a je rád, že Kai s Uruhou to mají stejně a tráví čas jen společně. Rockový obchůdek je přesně pro ně ale jak by ho jindy zajímalo oblečení, teď má oči jen pro Rukiho.

"Ale no ták, za tím stojanem nejsi vůbec vidět." Dobírá si ho trochu a snaží se dotknou se ho pod trikem ale Ruki se dost obratně brání. Škoda.

"Můžeme si jít něco vyzkoušet." Těkne pohledem ke kabinkám a v očích mu rozverně zasvítí. Už už se sklání, že by si na chvíli ukradl jeho rty, když se ozve známý hlas jejich spolužáka. První poznámku jeho hlava ještě skousne celkem v pohodě, protože na tohle si jednou stejně bude muset zvyknout. Tuší, jak se bude většina dívat na výběr jeho partnerů.

"Hlavně, že ty jsi jich obtáhl dvacet. Vy všichni, hm." Trefí se do nich na oplátku, protože je viděl několikrát, jak po holkách sice koukali ale vždycky vzali do zaječích. Při svým slovech se pomalu narovná a otočí k nim čelem.

"Máte strach z holek, já se nebojím ani kluků." Pokračuje dál celkem klidně a podívá se na Rukiho, který se jich očividně taky nebojí. Dokonce se mu v očích objeví jakýsi náznak hrdosti. Jenže pak přijde něco, po čem je donucen podívat se zpátky a už v klidu rozhodně není. V očích mu vztekle zasvítí, protože si moc dobře uvědomuje, co by se dělo potom. Asi ani jeho máma by to v první chvíli těžko skousla.

"Tak to ani nezkoušej." Překoná vzdálenost mezi nimi a popadne ho pod krkem za lem trika, až se mu svaly na paži výhružně napnou, když si dotyčného přitáhne blíž ke své tváři. Teď prostě nevidí ani neslyší a to, že jsou tu čtyři...to je mimo jeho myšlenky.

"Jestli se to někdo dozví udělám ti ze života peklo, přísahám." Zavrčí vztekle a je vidět, že je ve stádiu, kdy nepůjde pro ránu daleko a nepřemýšlí nad důsledky.

Ruki

Ani neví, jak se to stalo, a Rei už bere toho kluka pod krkem. 

"Rei-chan! Iie! Tohle se jenom zhorší!" Pověsí se mu Ruki na paži, zatímco po něm ostatní kluci posměvačně opakují jeho Rei-chan. Střelí po nich podmračeným, ale trochu vyděšeným pohledem. Ten kluk se ale Reity vůbec nebojí. 

"A co mi uděláš, zmaluješ mi ciferník? Myslíš, že pak bude učitelka radši, až za ní přijdu zmlácený? Buzerant a ještě agresivní, za to tě pošlou do pasťáku." Prská po Reitovi, ale v tu chvíli je u nich ochranka, popadne ty dva za uši a vyvleče je před obchod. 

"Koukejte odsud vypadnout uličníci nebo zavolám policii!" Vyhodí je ten chlápek všechny z obchodu, ale tím to celé nekončí. 

"Tak si to pojď rozdat ven!" Hecuje spolužák Reie, očividně mu nevadí, když schytá, protože ví, že mu ještě víc zavaří. 

"Nikdo ti neuvěří." Prskne po něm znovu Ruki, ale ozve se další. 

"Jo myslíš? Šeptá si o tom kde kdo. Počkejte doma! Někde si vás najdem!" Chtějí odejít a navzájem na sebe pokřikují, že jdou rovnou za učitelkou. Ruki neví, jestli by to mohla být pravda nebo jestli jim jenom tak vyhrožují, ale pokud to pravda je, rozhodně budou v ohrožení i Kai a Uruha. Pochybuje, že oni by téhle pozornosti utekli a Kai se hlídá z nich ze všech nejmíň. Ruki ještě pořád drží dlaně na Reitovu hrudníku jako by ho tím mohl udržet na místě, ale kluci se pozpátku vzdalují a dělají na ně posunky, jak teď vypadají. Ruki má na čele ustaranou vrásku a v žaludku ledovou kostku. Hlavou se mu honí takové myšlenky jako pokusy jeho otce jakkoliv v něm tuhle "nemoc" vyléčit. 

"Učitelka nás nepřistihla, nemůžou nic udělat." Ujišťuje se nahlas, ale dobře mu z toho není. Budou se bát ještě víc, s kontaktem ve škole je konec, budou se bát každého pohledu a nevhodného doteku a co teprve teď celou cestu domů?

Reita

"Možná by jsi pak vypadal, jak člověk a ne jak prase." Sykne po něm stejně vztekle a s každou vteřinou je to, čím dál horší. Jak se začnou posmívat ještě oslovení, které pro něj Ru má, začíná to v něm vřít natolik, že by ho z něj asi dlouho nikdo nesundal. Před očima má dokonalé rudo a málem se ožene i po ochrance, která ho popadne a odtahuje ho od spolužáka.

"Co děláš..." Vyjede po muži alespoň slovně a vyfasuje nepříjemné dloubnutí do žeber. Konečně si začíná pomalu uvědomovat, všechny důsledky by to mohlo mít, kdyby jim to někdo dokázal. Odnesli by to všichni a po tom, co se Aoi s Kazem vzali...nepochybuje o tom, že by to někteří z rodičů hodili na triko jim. Po dalším provokování už by se do nich zase pustil a ven klidně šel, jenže mu překáží Ruki a je to jen dobře. Protože by je snad zabil.

"O tobě si šeptají, že se ti ani nepostaví, Aiko si trochu stěžovala, víš o tom něco? Hm?" Vrátí mu to alespoň slovně, když přes Rukiho nemůže, i když se ho pokusí odsunout stranou ale očividně se nedá.

"Nemůžu se dočkat, aby to netrvalo věčnost." Křikne po nich přes celý obchoďák a dýchá díky svému rozpoložení, jak kdyby uběhl maratón.

"Do hajzlu." Vydechne tiše, když shlédne do tváře Rukiho a pokusí se o konejšivý úsměv ale moc mu to přes vztek nejde. Ale přece jenom už to nejhorší opadlo, pomalu vztáhne dlaně k jeho ramenům a krátce mu přejede po pažích.

"Kdybych věděl, že z toho nebudeš mít doma peklo asi budu rád, když to klidně praskne. Mám o Tebe strach." Stáhne obočí k sobě, než těkne pohledem po okolí, už se začíná ohlížet přes rameno, tohle bude fakt za trest.

"Měli bychom varovat kluky, jestli to jde vidět na nás, na nich o to víc." Jeho hlas nese známku starosti. Pustí jeho ramena a prohrábne si prsty vlasy, než přešlápne z jedné nohy na druhou.

"Mám už toho plné zuby k čertu, copak děláme něco špatného?" Je na něm vidět, jak moc ho to štve, jak by tomu chtěl udělat přítrž a prostě jít a říct ano chodím s ním a co...Znovu si zanadává a praští zatnutou pěstí do tabule s reklamou až to zaduní.

Ruki, Kai

Pár těch Reitových poznámek bylo opravdu trefných a vtipných, ale Ruki teď vůbec není v situaci a ve stavu, kdy by se tomu dokázal smát a uvolnit se. Celý se vnitřně chvěje, zatíná prsty a zase je povoluje a stojí na místě jako tvrdé y. Pořád hledí do těch míst, ve kterých spolužáci zmizeli a v hlavě se mu honí páté přes deváté všechny tragické scénáře, které by je mohly potkat. Snaží sám sobě racionálně namluvit, že rodiče budou věřit jemu a ne cizím klukům, ale to by znamenalo ještě větší tajnosti a to, že pravda o jeho vztahu s Reitou už jen tak na světlo nevyjde. A to vlastně nechce. Takže co mu zbývá? Čelit tomu? V jeho věku? Klidně si to zase schytá, ale stýkat by se s ním nesměl a to nepřežije. Zvolna stočí oči do těch Reitových, jako by zapomněl, že tam ještě stojí a jeho výraz vypadá jako by hleděl spíš na ducha. Sotva patrně cukne koutky nahoru a zase zpátky, ale pak přikývne. Ano, měli by jít hned za klukama a o všem jim říct. Možná se poradit s Aoim a Kazem o tom, co teď dělat, protože jim reálně hrozilo, že se s nimi jen tak neuvidí. Co kdyby jim rodiny zatrhly zkoušky? Moc dobře chápe Reitův vztek, ale nedokáže tomu u sebe dát stejný průchod. Jen sklopí oči do země. Ano, podle spousty lidí dělají hodně špatnou věc. Jak kdyby si to snad vymysleli jako dětský rozmar. Jemně sebou trhne, když Reita bouchne do cedule, ale pouze se konejšivě dotkne jeho ramene, aby to nedělal. Vezme ho za ruku a chce vykročit zpět, ale hodně rychle si to zase rozmyslí a pustí ho. Radši. A tohle bolí, neskutečně to bolí a on musí zatínat zuby, aby se s tím uvnitř nějak popral. Cestou na hotel jdou mlčky, ani jeden z nich nemá chuť tahat toho druhého někam za roh. Ruce mají zaražené v kapsách, skoro nemluví... A jakmile se ocitnou na sčítání kvůli ukončení volna, učitelka je přepočítá a zatím nic neříká. Vypadá to, že jí o tom nakonec neřekli. Nebo řekli a ona tomu nevěnuje pozornost. Nebo řekli a ona si je podá později? Jakmile zapadnou do pokoje, Ruki na kluky všechno vyklopí. Musí se zabalit a jít spát, protože transfer na letiště tu bude ve tři ráno, takže dneska už se nic společného nekoná. Kai na ně třeští oči doslova jako vyoraná myš, ale pak si vymění pohled s Uruhou a spěšně uvažuje. 

"No a co, tak něco viděli, to jim na žalování stačit nebude a učitelé s nimi vyběhnou, když budou někoho jen tak obviňovat." Vidí to mnohem optimističtěji, ostatně jako vždycky.

Reita, Uruha

Neví, co by měl dělat. Nejradši by ze sebe všechen ten vztek, možná spíš bezmoc dostal. Jenže to není tak jednoduché. Má sto chutí se vrátit do Japonska, stoupnout si na nejrušnější náměstí v Jokohamě, kde na něj budu koukat jejich rodiče a veřejně vyhlásit, že ho prostě miluje a porve se s každým, kdo mu to bude mít za zlé. Snad i s vlastní mámou. Tolik pocitů se v něm kumuluje a zklidní ho až Rukiho jemné gesto na rameni.

"Promiň." Broukne měkce, když mu koukne do očí a s tichým povzdechem stiskne jeho dlaň, než to i jemu dojde.

"Tohle prostě není fér." Zamručí znovu nespokojeně ale vydá se po jeho boku s rukama v kapsách zpátky do hotelu. Tam je sečtou a konečně se dostanou i na pokoj. Rei si sedne na kraj postele a umanutě si založí ruce na hrudi, když začnou rozebírat, co se děje a neděje.

"To možná nebude ale jak dlouho si myslíš, že bude trvat, než se to dostane domů.?Myslíš, že máma si ničeho nevšimne, když tě začne zkoumat?" Pozvedne mírně obočí Rei a plácne sebou naznak do postele a v tu chvíli si sjede dlaní po tváři.

"I moje máma s tím bude mít určitě problém." Dodá ještě s dlouhým povzdechem. 

"Nechci si ani představovat, jak zareagují Rukiho rodiče." Koukne po něm starostlivým pohledem a nešťastně nakrčí obočí.

"Kdybychom byli o pár let starší." Postěžuje si ještě a znovu se zadívá do stropu.

Uru si vymění pohled s Kaiem ale v tom jeho je mnohem víc nejistoty. Rei má v podstatě pravdu. Mámy je znají dobře, Kaiova babička taky. Občas měl pocit, že jim vidí až do žaludku, a co když se v tom neplete.

"Budeme si muset dávat pozor. Nejsem si jistý, že se dokážu tvářit jinak." Teď je to on, kdo se usadí na židli, opře si předloktí o kolena a podívá se do země.

"Jak moc zlé by to mohlo být, kdyby to prasklo?" Broukne sotva slyšitelně a upře trochu vyděšené kočičí oči na Kaie. On prostě ví, že to nedokáže ovládnout, že to na něm každý uvidí, když se řeči rozšíří. Jak kdyby hledal u Kaie ujištění, že to společně zvládnou, ať to bude jakékoliv. V hlavě si přehrává rozhovor s Aoim a moc rád by si s ním promluvil znovu. Jenže ti dva mají v podstatě svoje líbánky a on by jim je opravdu nerad narušil, i když by si to situace žádala.

"Viděl bych to minimálně na vlnu tsunami." Zareaguje na jeho slova jako první Rei a vjede si dlaní do vlasů. Pak se prudce posadí na posteli.

"Kdybych věděl, že tví rodiče jsou normální, asi řeknu, že s tím půjdeme ven dřív, než to vážně praskne." Prohodí naprosto vážně směrem k Rukimu a z očí mu čiší odhodlání, že se ho prostě nevzdá za žádnou cenu.

Ruki, Kai

Ruki stojí u okna, objímá si tělo rukama a hledí ven. Kai sedí na druhé posteli naproti Reitovi a při jeho slovech rozhodí rukama. V první chvíli je to takové gesto No a co, protože se domnívá, že by šlo jenom o neškodný drb, ale jakmile dojde na jeho mámu a zkoumání jeho osobnosti a chování, přehodnotí to v duchu i on a jemně se kousne do spodního rtu. Je jen malý krůček od toho, aby řekl No a co po druhé a nahlas, ale dojde taky na Rukiho. Všichni vědí, jak zle dopadl, když utekl oknem do klubu. Co by asi jeho rodina dělala, kdyby se dozvěděla, že chodí s Reitou? Podle něj by snad byli schopní se odstěhovat a poslat ho k psychologovi, jen aby ho od Reity udrželi a přinutili ho myslet si, že to byl jen nějaký blud mládí. Ruki se u okna ani nepohne, když dojde na jeho osobu a dál hledí ven jako by tu ani nebyl. Honí se mu toho hlavou spousta a zvažuje možnost upsání se nějaké velké společnosti, kdyby se jim jejich hraní líbilo. Znamenalo to hodně omezování, společnost by měla kontrolu nad jejich životy, vydáváním muziky, zakázala by jim holky (no a co, že ano?), ale taky by zajistila, že by odešli z domu i jako neplnoletí. Čím víc nad tím uvažuje tím si je jistější, že jiná cesta neexistuje. Kaz ani nikdo z kluků nebyli zdaleka v takovém postavení, aby pro ně mohli něco podobného udělat a zařídit, přes ně pro jednou cesta nevedla. A kdo ví, když budou úspěšní, třeba by se za pár let zbavili i té společnosti? Zatím si však tuto možnost nechává pro sebe. Ještě se nic nestalo, prostě počká a uvidí, co se bude dít po návratu domů. Kai se zhluboka nadechne, když se ozve Uru se svými starostmi. Je tak plachý a sladký... Než ale stačí něco říct, Reita ho předběhne a vyděsí mu ho ještě víc. Kai nakrčí obočí v jemném zamračení, ihned vstane, přejde před Uruhu a přidřepne si. Vezme ho jemně za obě dlaně a vřele se na něj usměje.
"Ať se bude dít cokoliv, nikdy mě nikdo nemůže přimět, abych tě přestal milovat. Možná to bude chvíli zlé, ale není to nic, co bych pro tebe rád nevydržel." Ujistí ho a Rukimu na tváři vyvstane jemný úsměv, když se decentně pootočí, aby na ně pohlédl koutkem oka. Pak oči stočí na Reitu a usměje se ještě vřeleji.
"Já vím." Naznačí mu svými rty. V ten okamžik někdo zaklepe. Ruki jediný stojí, takže přejde ke dveřím, aby otevřel a snaží se zachovat pokerface při pohledu do tváře učitelky.
"Večerka je dneska už po večeři, kluci. Jakmile dojíte, okamžitě půjdete na pokoje, snesete dolů svá zavazadla, zapíšete se, že jste tu všichni a půjdete spát." Řekne jim jenom a odejde.
"Ano, paní učitelko." Řekne jenom Ruki a zase zavře. Opře se zády o dveře a zvedne obočí. Zase nic. Uf...

Reita, Uruha

Rei se zapře dlaněmi o stehna a povšimne si pohledu Kaie, jinak celou tu dobu hledí na záda Rukiho stojícího u okna. V očích se mu objeví omluva a jen rozhodí rukama, že vyděsit Uruhu přece nechtěl ale jak se zdá, povedlo se mu to úplně dokonale. Uru mezitím kouká do země a nedokáže se přimět zvednout pohled. Koukal sice na Kaie, jak kdyby se nemohl dočkat ujištění a mnohem víc měl obavy, že se mu ho nedostane. Najednou si je tak nejistý, vnitřní pochybnosti mu nedají spát, i když část jeho já ví, že Kai by se ho nevzdal. Jenže to prostě potřebuje slyšet nahlas. Objeví se mu v zorném poli, když si před něj přidřepne a on k němu zvedne své oči plné naděje. Jak kdyby jediný okamžik mohl změnit celý jeho život ale ono to tak v podstatě je. Stiskne Kaiovy dlaně a oplatí mu bez váhání úsměv. Vyšlo slunce, pro něj samotného určitě.

"Zvládneme cokoliv, já vím." Broukne sotva slyšitelně a na chvíli opustí sevření jeho dlaní, aby mohl těmi svými pomalu vystoupat po pažích až ke tváři a krátce se sklonit pro polibek. To jsou přesně ty chvíle, ty nebezpečné chvíle, kdy je mu úplně jedno, kdo kolem nich je nebo není. Dokonale se ztratí v jeho očích a skoro poplašeně sebou trhne, jakmile se ozve zaklepání. Vypadá to, jak kdyby si myslel, že jde skrze dveře dohlédnout až na ně.

"Tohle bude moje smrt." Těkne pohledem k Rukimu, když se vlastně nic neděje a zabloudí očima zpátky ke Kaiovi.

"Ale krásná." Rei sebou trhne taky a málem si nafackuje. To sebou bude škubat pokaždé, když secco bude dít? No tak to je čekají pěkné vyhlídky. Uru vypadá ještě mnohem hůř než on sám. Taky je ve svém nitru zvláštně vyděšený ale víc, než reakce svého okolí má starost o Rukiho. Vždycky bude mít prioritně starost o něj a to se asi hned tak neměnění. Však on už delší dobu ví, že jednou to o něm praskne, jednou by stejně musel s pravdou ven. V podstatě se s tím smiřuje daleko déle, než všichni ostatní. Možná kromě Kaze ale ten si hlavu nedělá vůbec s ničím očividně a musí si přiznat, že mu závidí.

"Musíme s tím něco udělat pánové ale vůbec netuším co." Povzdechne si a natáhne dlaň směrem k Rukimu s jasnou pobídkou, aby šel k němu.

"Ještě pár hodin svobody." Nějak to na něj dolehlo, jinak si ani nedokáže vysvětlit, že pronáší takové věci.

"Co takhle si zahrát?" V očích mu zasvítí a pokusí se o bezstarostný úsměv.

"Naposledy ukázat hotelu, kdo vlastně jsme?" Uchechtne se a plácne rukou do pokrývek, jakoby si tím chtěl své rozhodnutí odsouhlasit.

"No co? Teď už nás domů dřív nepošlou no ne?" Přidá ještě pobavenou poznámku a kývne vyzývavě bradou směrem k ostatním.

Ruki, Kai

Při otevírání dveří si musel Kai sednout alespoň na zadek, aby to vypadalo, že si jen tak povídají a nic podezřelého se tu neděje, ale asi všichni visí očima na Rukiho zádech a natahují uši po tom, co uslyší. Zkontroluje na hodinkách čas do večeře, není to za dlouho. 

"Nejdřív musíme zabalit." Povzdechne si Ruki, protože za dvě hodiny mají mít kufry dole v recepci zamknuté a s sebou jen batůžky do letadla. On i Uruha mají věci doslova všude a navíc si neumí představit, jak tam nacpe věci na spaní, všechno na hygienu, oblečení na ráno a nezbytnosti na let. Jenže kufry jim asi budou nakládat někdy během noci. Nakrčí nos, když se rozhlédne po tom nepořádku a sehne se, aby vytáhl svůj kufr z pod postele. +Nechci to tam mačkat.+ Pomyslí si podmračeně, ale co mu zbývá? Rei k němu natáhne dlaň, a tak mu podá svou a na okamžik k němu přejde, aby se mu posadil na klín. 

"Hmm, napadá mě, když je Kai lídr kapely a Uruha jeho miláček, je vlastně Uruha prominentní člen. Myslím, že žárlím." Začne, aby odlehčil atmosféru a Kai se rozesměje. 

"Radši balte vy dva, ať stihneme to hraní." Pobídne je a sami to mají s Reiem tak rychle, jako když přiletěli. Půlka věcí je totiž v kufru, druhou tam doslova naházejí a je mu srdečně jedno, jestli se mu šampóny vylijí mezi oblečení nebo ne. Uru mu vytrvale podstrkuje sáčky se zipem a on je vytrvale odhazuje na libovolných místech, jak u toho žvaní a nedává pozor. Nakonec si opravdu stihnou i chvíli zahrát, než jsou vyhnání na večeři a Ruki si musí odvláčet kufr sám, aby nevypadali podezřele. A když se všichni společně vrátí zase k pokoji, rozhlédne se kolem sebe po chodbě, zastaví Reitu dotekem dlaně a nakloní se k jeho uchu. "Už jsme spočítaní a zapsaní... pojď na střechu." Zašeptá a kývne na kluky, aby klidně šli dovnitř. Chce s ním být sám, ještě naposled a klidně nebude před cestou spát. Dotáhne to v letadle, kde se na něj nebude stejně moct ani podívat. Na střeše bude teplo i v noci, je mu jedno, že tam s sebou nebudou nic mít, jen beton pod zadkem, ale výhled na noční LA a oceán v dálce bude stejně krásný a kdo by je teď hledal? A kdyby, mají u sebe telefony. Klidně řekne, že byl kouřit, bude mít zas jiný průšvih, ale už je mu to všechno jedno.

Reita, Uruha

Všechno hrozně rychle utíká i to balení, které Reitovi přišlo jako ta nejhorší věc na světe, je nakonec v cuku letu. Popichuje Kaie i Uruhu, hází okem na Rukiho, který prý žárlí. Však on mu brzo ukáže, jak moc dobře se bude mít i jako ten neprominentní. Hned si to dá za úkol, když zrovna sedí na svém kufru a svou váhou se ho snaží přimět se sfouknout, aby šel zapnout. Nakonec pohledem poprosí Uruhu, který jde zrovna kolem a ten s veškerou sovu silou ten zip zapne. U toho se snaží nenápadně zabalit Kaiovi pár věcí z koupelny tak, aby ho neviděl a zdárně se mu to povede. Nemohl by být na sebe hrdější. Oba dva tak trochu přejde humor, když dorazí na večeři. Baví se normálně a snaží se vypadat jako parta nejlepší kamarádů ale mají prost pocit, že na ně všichni koukají. Kaze s Aoim není nikde vidět, taky by je tu ani nečekali, nejspíš si užívají večer dost po svém. Reitu píchne další osten závisti, když si uvědomí, že oni dva s ničím už hlavu lámat nemusí. Jak rád by byl na jejich místě a neví, že Uru má v hlavě něco velmi podobného. Rei se neskutečně těší, až zas zapadnou do pokoje a budou mít své vlastní soukromí, když ho zastaví Rukiho dlaň. Překvapeně se na něj podívá ale stačí mu jen první slova, aby mu docvaklo, co bude následovat. V očích mu rozverně zasvítí a popožene gestem dlaně Kaie a Uruhu s trochu škodolibým vypláznutím jazyka jejich směrem. Však co oni budou mít pro sebe pokoj ale jemu se vidina střechy líbí mnohem víc.

"Počkej chvíli." Mrkne na Rukiho, když zamíří ke gauči s přehozem na chodbě, rošťáčky se rozhlédne, jestli ho někdo nevidí a prostě ho plynulým pohybem stáhne a zmuchlá do náruče. Pak hbitě dojde k Rukimu, popadne ho za zápěstí a už ho táhne ke schodům na střechu. Možná to bylo trochu lehkovážně ale fakt si byl jistý, že kolem nich nikdo není. Tou svou výzvou mu vliv energii do žil a je to hodně znát na výrazu v jeho tváři. Prudce rozrazí dveře, když se ocitnou na střeše, odhodí přehoz na zem a plynulým pohybem si ho přitáhne k sobě do náruče.

"Ru-chan." Zavrní měkce, když se konečně skloní k jeho rtům a může ho dlouze políbí. Skoro to vypadá, jak kdyby se rok neviděli ale dle jeho se jim čas neskutečně krátí.

"Nejradši bych tu zůstal." Vypadne z něj neplánovaně, když se sám nad sebou zamračí, jaké šílenosti se mu honí hlavou. Jenže on vážně nechce domů, moc dobře ví, co je čeká.

Ruki

Už sám skoro sahá po klice ke schodišti na střechu, když se po něm otáčí a uculuje se tomu, jak bere ten přehoz. Kluci samozřejmě rychle pochopili, zapadli dovnitř a podle něho si mají sami hodně co špitat a jak trávit čas. Ruki už s Reitou na střeše byl, takže vědí, že nebývá zamčená a tam a v sauně se jim líbilo nejvíc. Jenže v sauně nešlo vydržet dlouho. Schody vyběhnou ruku v ruce a vzápětí už stojí proti sobě a svět jim opět patří. Ruki se spokojeně usmívá, zatímco se mu letní větřík opírá do vlasů a rukama svírá Reitovo tílko na hrudi. Pak zavře oči a procítěně mu vrátí polibek.
"Teď na to nemysli... teď ještě ne." Zašeptá mu. Svůj plán má pořád jen ve své vlastní hlavě, ale nepochybuje, že by šli jeden za druhým na kraj světa. Trochu ho to uklidňuje a dává mu to naději. Jen aby kluci chtěli od rodin. Do Tokya, daleka od dědy a pod neustálým dohledem společnosti. A co kdyby je nevzali, co když jsou na to moc špatní? Bude dřít a skládat tak dlouho, dokud nebudou lepší, i kdyby to bylo na druhé straně světa a otec mu přerazil obě nohy. Ty na zpívání nepotřebuje. Stejně mu v tom nikdy nezabrání. Vytáhne se na špičky a znovu ho políbí s jistou naléhavou hladovostí. Vyjede dlaněmi na jeho krk, který jimi jemně obejme a chvíli si ho tak přidrží, než opět klesne na celá chodidla a podívá se mu do očí. Za hodinu tady bude dokonalý západ slunce. Udělá od něj pomalé dva kroky vzad a s jiskřičkami v očích se zastaví u upuštěného přehozu. Sehne se pro něj a poponese ho za jakýsi krychlový přístřešek, který na střeše je. Uvnitř je asi elektřina a kde co, on neví. Rozhodně ale ví, že sem nejde od vchodu vidět, za to oni kohokoliv uslyší dost včas. Klekne si a pokusí se tu věc nějak narovnat, stejně to je jak kdyby klečel přímo na zemi, ale... ve stoje se to prý taky dá. Musí se v duchu skoro napomenout za své myšlenky a zase si stoupne, aby se mu podíval do očí. Gestem dlaně ho pozve na to lože.
"Dneska je to prezidentské apartmá, pane. Doufám ve velké spropitné a dokonalý zážitek, za který vám samozřejmě zaplatím..." Pronese a sáhne do zadní kapsy svých kalhot, odkud vytáhne trsátko jeho milovaného bassáka, které tady tajně sehnal. Velkolepě ho podrží mezi prsty s bradou jemně nahoru a rukou vztyčenou mezi nimi.