Kai x Ju-ken - Na tohle nemůžu kývnout. - Část 1.

(Palác Tygra a Laně)

Ju-ken

Ju-ken zrovna sedá na svou motorku a míří si to hezky domů. Zrovna se postaral o další velký obchod, který jim odteď měl platit výpalné a mohl by si pogratulovat za skvělý den. On si vždycky rád zajel do akce a doslova nesnášel sezení na zadku. Tohle byl jeho život a miloval ho; ne se vším souhlasil ale nestěžoval si. Byly svými vlastními pány, teď už ano. Nepatrně se pousměje, když mu před očima vyvstane tvář Kaie. Vychoval z laně ladnou šelmu, nemohl by na něj být víc hrdý. Pár let po uvěznění Miyaviho jim trvalo, než dostali svou vlastní část města. Kai musel dokázat, že patří k démonům a Gakt Kaie nechal, aby tygra skoro podřízl. Nerad na ten okamžik vzpomíná, tuší, že ani pro Kaie to není zrovna příjemným odrazem minulosti ale dokázal mu svou věrnost a od té doby jeho reputace v rodině jen rostla. Ju-ken potěšeně sledoval, jak se stává stále obávanějším a po tom, co se naučil ohánět katanou ještě stokrát tolik. Přesto za zavřenými dveřmi dokázal rozzářit jeho den a Ju ani na okamžik nezalitoval, že se rozhodl zrovna pro něj. I to klubíčko nakonec dostal. 

Jejich muži za ním jedou autem. Nebyl blázen, aby pro výpalné šel sám, na to tu bylo příliš nových živlů a on věděl, že Králi se jejich rostoucí vliv nelíbí. Jeho dcera byla v nemocnici, Drak se vrátil do města a začíná to zavánět další válkou, jako před deseti lety. Jenže teď už by se o Kaie nemusel tolik bát, i když ten strach ho nikdy neopustí. On sám nikoho kromě japonského podsvětí neuznával a těšil se na každou chvíli, kdy jim mohl dát řádné do zubů. Ne, ani tohle se nezměnilo. Konečně zakřupe štěrk na příjezdové cestě, když se před ním otevře brána do jejich tradičního panství. Jejich soukromá zlatá klícka, jak tomu s oblibou říkal a nechá motorku přede dveřmi velkého domu, který dostali společně s částí města. Za věrné služby. Plynulým pohybem nohy odhákne stojan, nakloní stroj, aby se o něj opřel a sesedne, nechávajíc helmu pověšenou na řídítku. Nikdo by si na ni nedovolil ani sáhnout a kdyby ano, rozmáčkne je jak otravný hmyz..

"Tora- sama." Ukloní se mu muži hlídající dveře a on jim nevěnuje ani pohled. Možná jen koutkem oka, dneska má dobrou náladu. Zamíří rovnou do jejich pokojů, kde snad Kaie najde. Nebo zase bude v kuchyni? U něj není nic nemožné. Moc rád ho tam vždycky našel, vyhnal personál a při společném krmení se pak dělo spoustu věcí, které byly možná i slyšet. Bezděky se mu zvednou koutky, když si na tohle vzpomene.

Kai

Jeho život už se ke starým pořádkům nevrátil. Vzdáleně se staral o svou rodinu, občas je navštívil, ale pryč byly ty dny, kdy byl zranitelný a nezkušený Kai, který se dokázal ohánět jenom vařečkou a s podobnými záležitostmi nechtěl nic mít. Teď byl někdo, jeho osobnost se změnila a stejná zůstávala jen pro jeho Tygra. Jen on mohl za zavřenými dveřmi vidět, kdo je uvnitř, ten milý, věčně vysmátý Kai, co mu rád uvařil, co mu na očích viděl. Venku byl strohý, s přísným výrazem a katanou na zádech, kterou neodkládal nikdy. Byl s ní snad rychlejší, než kulka, velmi smrtící a později, když na to měli, se nechával trénovat skutečnými mistry. Během těch let přibylo tetování na zádech i jemu, i když si trval na tom, že se své laně nikdy nevzdá a nebude tam mít malého tygra, jak si kde kdo myslel. Na kořeny se nesmí zapomínat. Přežil Gacktovo přijetí do rodiny a přežil i jeho válku. Přežil celé ty dlouhé roky a společně s Ju-kenem jenom rostli. Snad mu dokázal, že nehodlá zemřít tak snadno, jako kdysi ten, koho miloval? Působil jako chladnokrevný hajzl, na povrch se nestaral o nikoho a o nic, ale nikdy nezapomněl na Reitu a na to, jak se asi má. Věděl, že není v zemi a že je pořád s ním a ani při těch válkách se skoro neviděli nebo jen z dálky. Jako by je osud držel od sebe, aby si něco navzájem neudělali. Nepochyboval o tom, že by oba svou věrnost dokázali. I když měli svůj dům, oba se drželi Gacktových tradičních kořenů, takže si hodně zvykl na nošení yukat a kimon, když byl doma, stejně jako na nízký nábytek. Ví, kam Ju-ken jel a tak jako pokaždé, když nemohl jet s ním, byl velmi nervózní. Proto není ani v kuchyni ani v jejich pokojích, ale v zahradě, kde zrovna stojí do půl pasu nahý, od pasu dolů oděný do tradičního oděvu, vystavujíc tak své tetování přihlížejícím a v ostražitém postoji vyčkává na chvíli, kdy zaútočit na svého tréninkového protivníka. Jeho vlasy jsou za ty roky velmi dlouhé, skoro do pasu, sepnuté na temeni do úhledného ohonu a na spánku napletené do copánků. Kaoru byl synem jednoho člena jejich nové rodiny, ale jeho otec zemřel při práci pro Ju-kena a Kaoru byl ještě moc mladý, aby převzal jeho úlohu. Nikdy nezapomínali na svoje lidi a starali se o ně, hlavně o ženy a děti, pokud byli jejich muž zabiti. Mladík jim přirostl k srdci trochu víc, než by asi měl, takže u nich trávil hodně času a on ho čas od času rád trénoval. Nepřipouštěl si, že by měl nějaké osvojitelské ambice, ale opak byl nejspíš pravdou, i když o tom s Ju-kenem nikdy nemluvili. Sami mohli mít děti jen těžko a chlapci bylo teprve čtrnáct. Mezi očima má soustředěnou vrásku, než se odehraje série rychlých výpadů a mládě se ocitne na zádech s ostřím na ohryzku. Několik starších přihlížejících mužů tiše zatleská.

Ju-ken

Míjí několik mužů, kteří se mu klaní, aby se u poslední z nich, který hlídá jejich pokoje zastavil. První jen bokem, než se s pažemi založenými na hrudi otočí čelem. Cítí jeho strach a zároveň oddanost a má ten pocit rád, taky kdo by neměl. Shlédne na něj, oproti ostatním je většinou vyšší a to je dobře. Jen krátce pozvedne obočí s otázkou vepsanou v očích a ne, nehodlá promluvit ani slovo.

"Jsou v zahradě, Tora-sama." Odpoví mu vzápětí jeho muž a ukloní se až málem políbí zem.+Tak je to správně.+ Proběhne mu hlavou pobaveně, než mu odmávne, že si má jít po svých a ušklíbne se, jakmile vykročí daným směrem. Zastaví se až v posuvných dveřích do zahrady, kde uvidí Kaie a Kaoriho. Jeho milovaný snad vypadá den ode dne lépe a on se nedokáže vynadívat. Libuje si v tradičním oblečení mnohem víc, než on sám. Takže není divu, že Ju má na sobě tílko, přes něj košili a pohodlné kalhoty. Koutky se mu krátce pozvednou, když sleduje souboj a fandí Kaorimu, aby se dostal zase o krůček dál. Jejich malý Tygr, neřekl to nahlas ale prostě to tak je. Ví, že Kaiovi přirostl k srdci a jemu….taky. Je mladý, měli by ho chránit před podobným osudem jako potkal je ale v tomhle světe by se měl naučit bránit a vlastně…vychovají svého nástupce. Vidí to v něm a není jediný, rozhodně si to myslí. Na chvíli se mu na tvář dostane výraz hrdého otce, když je pozoruje aby to vzápětí ukryl zase hluboko do svého nitra. Odlepí se ode dveří ve chvíli, kdy zazní tlumený potlesk ale jeho pracky dunící o sebe všechno přehluší. Vykročí směrem k nim a ještě párkrát tleskne, když se zase pomalu zastaví a oči mu padnou na Kaiovo částečně odhalené tělo. Vražedným pohledem odežene všechny přihlížející a počká si až kolem nich opravdu nikdo nebude.

"Začínám mít obavy, jestli tvůj trénink vůbec přežije." Neubrání se pobavené poznámce, a když je katana v dostatečné vzdálenosti od Kaoriho krku přitáhne si Kaie za pas k sobě.

"Budeš to zkoušet i na mě?" Zamručí spokojeně poblíž jeho ucha, když vdechne jeho vůni a už je zase jako tygr v říji. Neskutečné i po těch letech.

"Budeš se tu válet dlouho?" Těkne pohledem k chlapci ležícím na zemi a pobaveně se ušklíbne.

"Už jsi ho mohl dvakrát skolit mezitím, co nedával pozor. Zem není tvůj nepřítel využij ji."

Kai

Kai se ohlédne po tom výrazném zvuku, který vytvářejí Ju-kenovy dlaně a pak konečně uvolní postoj a svou katanu stáhne. Zasune ji do pouzdra, které má pro dnešek kolem pasu a po očku sleduje, jak všichni muži vstávají z kleku a odcházejí. Někteří z nich mají velkou vážnost a Ju-ken je občas maličko neomalený, ale zatím od nich kvůli tomu nikdo neodešel. Drží si pořád stejný podmračený výraz až do okamžiku, kdy jsou sami a Ju-ken ho k sobě přitáhne. Pak teprve se mu po tváři rozlije jeho typický úsměv. 

"Budu, ty víš, že budu." Odpoví mu a uvnitř si neskutečně oddechne, že je doma a celý, tak jako pokaždé. Kaoru pořád leží na zemi, jako by se bál narušit jim jejich chvilku a těká mezi nima očima. On je jeden z mála, kdo zná jejich skryté části, před kým se neschovávají, ale zároveň je dost pokorný na to, aby se pohnul, dokud k tomu není vyzván. Po Ju-kenových slovech se Kai trochu ušklíbne a udělá ke Kaorimu krok, aby mu podal dlaň a pomohl mu na nohy. 

"Nemůžu uvěřit tomu, co ti tady proti mě radí." Vydechne na oko podrážděně, ale Kaoru se usměje, opráší se a pak se Ju-kenovi ukloní a přivítá ho doma. 

"Řekl jsem mu, že dnes může večeřet s námi." Sdělí Kai Ju-kenovi a sleduje ho, co on na to. "Koláčky?" Zatváří se jako nevinnost osobně, než tleskne a nechá je pánům přinést. Dělal je on sám, ale přece pro ně nemusí taky sám letět. Jsou sladké, plněné švestkami a taky třešněmi. Dokonalé rýžové kuličky v křupavém obalu. Sám si mezitím dojde pro ručník na terase, otře se a oblékne si vrchní díl. Krátce na to už je v zahradě servírován čaj i ta malá svačina.

Ju-ken

Ten přerod výrazu Kaie by jen těžko dokázal popsat, obdivuje ho za to s jakou elegancí dokáže svou masku nosit ale…mají je všichni i on sám. Nebezpečný výraz je maskou pro něj a nepouští ji, dokud s nimi není o samotě. Teď už se ale široce usmívá a konečně se trochu odtáhne, aby mohl Kai pomoci Kaorimu na nohy.

"Když jsem radil tobě…" Odmlčí se na moment, aby vyniklo jeho blýsknutí v očích.

"Nic proti jsi neměl." Neubrání se dokončit svou větu ale úsměv z jeho tváře neopadá. Tady se cítí nejlépe a je to hodně znát. Jak jednou přičichl k životu, který by s ním mohl ží, nedokázal odolat. Má teď všechno o čem nikdy ani nesnil a dokonce i něco navíc. Ukloní se Kaiorimu na oplátku a vzápětí střelí pohledem ke Kaiovi. Není to poprvé, co si ho podobným a ještě mnohem rafinovanějším způsobem omotává kolem prstu. Ale on za ním vždycky jde poslušně jako kotě za hračkou. Ušklíbne se a využije ještě tu malou chvilku dokud jsou sami a Kaoru už míří k menšímu posezení vedle opečovávaných keřů.

"Tohle tě bude stát víc, než koláčky." Šeptne mu tiše do ucha, když se k němu nakloní přes odhalené rameno a krátce ho na kůži líbne. Teprve pak se odtáhne a i on zamíří ke koláčkům. Kdyby se nehlídal určitě by slintal, jak hezky to voní.

"Že on mě vždycky ukecá." Neodpustí si zabručet pod nos a střelí pohledem po Kaorim, který se snaží nesmát.

"Ty jsi asi ještě neměl pořádný hlad co?" Zamračí se na něj ale vzápětí výraz v jeho tváři povolí a protočí sám nad sebou očima.

"Tak tohle byl tvůj plán, první si mě rozmazlit jídlem a pak mě jím vydírat." Snaží se tváři na oko uraženě ale nespouští pohled z Kaie.

"V pátek nás čeká Král, bude to něco velkého nechal svolat skoro všechny." Sdělí Kaiovi novinu, kterou mu zavolal Sugizo a dlouze si povzdechne.

"Začínám mít pocit, že historie se opakuje." Zamručí nespokojeně, i když se snaží tvářit, že se ho to vůbec netýká ale týkat se to bude jich všech, už zase.

Kai

Pousměje se pro sebe, když se od něj Ju-ken vzdálí za Kaorim. Kai moc dobře ví, že je jeho zvykem zamířit rovnou do ložnice a on mu to teď trochu překazil, ale neuškodí mu chvíli se na to těšit. Naučit se trpělivosti, tak je to. Brzy se k nim připojí, zaklekne za nízký stolek a sleduje Kaoriho vysmátou a uvolněnou tvář. Není to zase tak dlouho, co přišel o otce, ale zdá se, že ho občas dokázali přimět, aby na to zapomněl. 

"Měl, měl jsem pořádný hlad, ale taky jsem o dvě hlavy menší." Odpovídá zrovna Ju-kenovi a Kai se elegantně nakloní přes stolek, aby k Ju-kenovi poposunul plný talířek. Kaoru vyprskne v nový smích, zatímco Kai vůbec nic neříká a jenom se culí. Jeho plán? A kdo se ho ani neptal, když ho zavřel v tom bytě ve městě a chtěl po něm vařit od rána do rána? Pak ale dojde na mnohem zásadnější téma, on zvážní a sáhne po vlastním talířku a hůlkách. Jeden koláček si vloží mezi rty, než promluví. 

"Slyšel jsem o tom. Mirai je prý v kómatu a nevypadá to dobře. Mysleli si, že touhle dobou bude dávno mrtvá, ale nikdo neví, jestli pořád bojuje, nebo ji naživu drží přístroje a příkaz Krále." Řekne tiše. Byly to nebezpečné řečičky, ale pokud měli Kaoriho dobře prověřit, museli riskovat před ním. On věřil, že bude loajální a všechno, co tu uslyší, tady taky zůstane. 

"Kdo ví, co se stane teď, když je Drak zpátky ve sluji." Prohodí na to a Kaori prozatím mlčí a jí svou část svačiny. 

"Jedno je ale jisté, Gackt to takhle dál nenechá a buď vyhraje nebo přijde o všechno a my všichni s ním. Není z toho jiná cesta." Dokončí a na okamžik zauvažuje nad tím, jestli to nakonec Černá Labuť neudělala nejlíp nich všech. Žila si někde na tropických ostrovech a nestarala se o žádné rodiny, už ne.

Ju-ken

Koukne se na Kaie¨, na Kaoriho a pak zpátky na Kaie a neubrání se ušklíbnutí.+Počkej v ložnici.+ Proběhne mu hlavou pobaveně ale místo dalších slov si přitáhne talířek k sobě a ochutná první kousíček. Vlezly by se mu do pusy i tři ale přece jenom v sobě krotí hladovou šelmu.

"Já vím, to mám za trest, ještě pořád." Narazí na jejich první hodiny v jeho bytě a dlouze si povzdechne. Stejně by nezměnil ani minutu, nechoval by se jinak, to ví. Všechno mělo dospět k tomuto soužití a on je o tom opravdu přesvědčený. Jenže téma, které nakousl nesnese odkladu. 

"Dle mého spíš jen ty přístroje." Oznámí mu klidně ale vnitřně se ho to dotkne. Viděl Mirai vyrůstat, byl po boku Gackta opravdu dlouho a znal i jeho ženu. Nikdy by to nahlas nepřiznal. Dlouze si povzdechne, když se zastaví s dalším koláčkem na půl cesty ke rtům a zase ho odloží, aby sáhl po čaji.

"Bude válka, víme to všichni. Jen další z krvavých bojů, kdy se budeme muset ohlížet přes rameno víc, než obvykle." Dodá ještě a je vidět, že má starost, tentokrát ale nejen o Kaie ale i o Kaoriho. Vždycky byl ochranářský k těm, které miloval, ač jich bylo jako šafránu a teď se to zase potvrzuje. I tehdy ho vzal sebou do rezidence, aby jej ochránil. Teď to hodlá udělat znovu.

"Můžeme přijít o majetek Kai-chan." Zadívá se mu upřeně do očí, teď už odloží i čaj.

"Ale já nedovolím, abychom přišli i o sebe. Něco jsem ti slíbil a teď ten slib jen rozšířím." Prohlásí rozhodně.

"A ty mi slíbíš, že mě poslechneš, jakmile půjde do tuhého." Tentokrát se zatváří jako raněný tygr s prosbou vepsanou v očích. Už od chvíle, kdy se tu začala roztahovat špína, začal spřádat své vlastní plány, o kterých nikomu neřekl. Mohlo by ho to stát život. Pojistka, že oni dva budou v bezpečí, kdyby to vypadalo zle. Je mu jedno, jak to bude vypadat vůči loajalitě Gacktovi, on s ním klidně zůstane, když to vypukne ale Kaiův ani Kaoriho život mu nedokáže věnovat.

"Vždycky je jiná cesta, i kdybych měl zbourat zdi." Řekne nekompromisně a rozhodnost z něj doslova čiší.

Kai

Kai stiskne rty, když si představí, že by přišli o tenhle dům a o všechno, co si tak pracovně vybudovali. Nebyl vysloveně materialista, ale že by se chtěl vrátit do nějakého malého bytu? To ani omylem! Jeho výraz se změní na zaujatý, když najednou Ju-ken začne mluvit v množném čísle. Tuší, kam by tím mohl směřovat, ale místo toho si jenom poslechne, že má být poslušný. Už zase? Ošije se a nic na to neřekne, když skloní oči. Podle jeho už se umí dobře bránit sám a kromě toho i sám chodí do akce. A při té poslední větě mu začne trochu svítat, kam tím míří. Loupne pohledem po Kaorim, protože tohle je v podstatě zrada, ale ten buď nechápe nebo dělá, že neslyší a popíjí čaj. Ju-ken po něm chce, aby ho poslechl a schoval se... aby porušil přísahu, odmítl poslušnost, vzal mládě a odvedl ho někam hodně daleko. A jeho by tu měl nechat? Nesmysl... 

"Na tohle nemůžu kývnout." Mělo by ho děsit, že důvodem není jeho věrnost, ale to, že by tu Ju-kena nikdy nenechal samotného. Na okamžik se odmlčí, ale dřív, než se stačí Ju-ken nadechnout a něco říct, odvede téma jinam. 

"Když chceš rozšiřovat ten slib, neměl bys mu to říct pořádně? A uvědomit taky jeho matku?" Zvedne konečně oči a znovu zamrká jako panenka a teď je to Kaoru, kdo něco tuší, těká mezi nimi pohledem, ve kterém se odráží zmatek, ale také jistá naděje a zřejmě je mu jasné, že řeč je o něm. Co by to říkal Kai? On je tady v podstatě manželka, stará se o peníze a chod věcí a Ju-ken lítá po venku a shromažďuje majetek, tak je to.

Ju-ken

"Na tohle musíš kývnout." Jeho výraz se stává čím dál víc nebezpečnější ale nezlobí se na něj, on ví, co za tím je. Přesto však má o něj neskutečný strach, vždycky měl. Teď to bylo trochu jiné, než ze začátku, když věděl, že se Kai o sebe dokáže postarat ale pokud Gackt padne nebudou mít klid, dokud se neuchýlí někam hodně daleko. Nesnese pomyšlení, že by se jim něco stalo. Jeho rodina a na tu se nesahá, nikomu to nedovolí. Pohled mu trochu změkne, když Kai naznačí, co by konečně měl vyslovit. Dlouze si povzdechne a upře oči na koláček před sebou, takovou chuť na něj měl a teď se k tomu nemůže dokopat. Hrůza.

"S jeho matkou už jsem mluvil, Kai-chan." Vypadne z něj nakonec upřímně a ohlédne se na Kaoriho. Usadí se o něco pohodlněji a kdyby měl po ruce panáka…ne, teď by do sebe nejspíš naklopil celou flašku na ex.

"Viděl jsem jak jsi k němu přilnul a já taky." Pokračuje dál, aniž by se podíval kamkoliv jinam.

"Teď už to záleží jen na tobě Kaoru, jestli se staneš naším synem pak bude má přísaha rozšířena a …" Podívá se upřeně na Kaie se zvláštním výrazem v očích a nepatrně pozvedne koutky, je to však trochu posmutnělý úsměv, moc by chtěl slyšet ujištění, že budou oba v pořádku, hned by se mu lépe spalo.

"A pak už nebudeš chránit jen sebe, protože chci ale budeš chránit i svého syna." Uhodí na něj, vlastně je to to jediné, co mu zbývá, aby si byl jistý, že se jim nic nestane. Zvažoval to celé dlouhé týdny, jestli Kaorimu připravit takový život po jejich boku. Možná je to trochu sobecké ale taky ví, že se o něj dokáží postarat a Kai z něj vychová skvělého muže o tom vůbec nepochybuje. Nebezpečného, sebevědomého, stejně jako je on sám.

"Tohle musím trochu zapít." Zamručí si pro sebe, dneska už je na něj té sentimentality zas moc. Vstane a zamíří na krátkou chvíli do domu, aby přinesl lahev a skleničky pro sebe a Kaie. Kaorimu nic, ten má na to ještě dost času a znovu se usadí k nízkému stolu. Taky ho nechává trochu přemýšlet, než se vrátí.

Kai

Kai zvedne k Ju-kenovi oči a trochu se zamračí při slově musíš, ale neodporuje a jen mu oplácí dlouhý pohled. Stejně ví, že ho Ju-ken nakonec ukecá, co by mu taky mohl odepřít? Je na živu jenom díky němu, všechno, co umí, umí jenom díky němu, to kde je teď, je díky němu. Znovu jemně pozvedne obočí, když mu Ju-ken oznámí, že tenhle krok už je vyřešený. Zdá se, že spolu dovedou komunikovat i na bázi jakýchsi mozkových vln a nevyřčených slov, protože Kaoriho adopce se tématem jejich rozhovoru nikdy nestala. Jeho matka nebyla zaopatřená špatně, ale sama mu podobnou budoucnost nikdy poskytnout nemohla, mohla by jenom doufat, že se vypracuje sám z nějaké podřadné pozice, a že ho nezastřelí, než dovrší plnoletost. Kaoru mezi nimi těká očima pořád rychleji a teď už pevně svírá okraj stolku, ale ještě pořád si nedovolí nic říct. Kai si nasadí výraz Já nejsem sentimentální, ale je a trochu mu u toho cukají koutky. Kaoru zalapá po dechu a chvíli na to Kai střelí po Ju-kenovi pohledem Nezkoušej mě zahnat do klece, ale trvá to jenom chvíli. Teď je na nich dvou, aby se rychle rozhodovali a čas běží. Ju-ken se mezitím zvedne a zajde do domu. Kai pomalu stočí pohled na Kaoriho, chvíli na sebe zírají a pak mu chlapec padne kolem krku. Dneska Kai asi nevyjde z údivu. Tušil, že je má rád, že to není jen o strachu nebo respektu, ale až tak moc? Pevně ho sevře nazpět, ale pak si odkašle a oba se usadí způsobně, když se Ju-ken začne zase vracet. 

"Bylo by mi obrovskou ctí, Ju-ken-sama." Řekne Kaori a ukloní se až k zemi. Nezvedne se, dokud nebude pobídnut. 

"Hmmm..." Zahučí Kai na znamení, že se vzdává, a že tedy slibuje. 

"Myslím, že jsi mi to koláčky právě solidně vrátil." Dodá ještě a sám se natáhne po saké, naznačí přípitek a otočí ho do sebe. To je panečku den!

Ju-ken

Vrátí se pomalu i s lahví a nespěchá. Pánové si mají, co rozmýšlet oba dva a on může jen doufat, že se rozmyslí správně. Tedy dle jeho názoru. Při minulé válce si vyčítal, že do ní víc, než zatáhl Kaie a teď do toho tahá oba dva ale…Kai by bezdůvodně neodešel a teď má sakra dobrý důvod. Samozřejmě to neudělal jen proto. Vždycky si přál syna a osud mu přihrál někoho, koho tak s hrdostí nazve. Pomalu se usadí, když Kaoru s tímto korkem souhlasí a upřímně, široce se usměje na Kaie, když mladík ukloní až k zemi.

"To nám bude ctí. Věř mi." Oznámí mu s naprostým klidem a slovy ho pobídne, aby se zase zvedl. Sám sáhne po sklence, zhluboka se napije.

"Zařídím všechno potřebné a domluvím se s tvou matkou. Můžeš ji vidět kdykoliv si budeš přát. Bude vždy vítaným hostem." Sdělí mu a úsměv mu z tváře prozatím nemizí. Oči upře do Kaiovy tváře, když s ním souhlasí a oči mu výrazně změknou, snad i tím, jak moc se mu ulevilo.

"Ty si jistě najdeš způsob, jak mě zase dostat. To už vím." Opáčí mu s naprostým klidem a ne, teď nemá potřebu se stydět za svou slabost, před svou rodinou nemusí. 

"Ještě si to pěkně hm sežeru." Protočí očima v sloup a upřímně se rozesměje. Jeho nitro se výrazně uklidnilo a ten slib, který z něj právě vymámil ho přiměje odsunout na chvíli starosti stranou.

"Muži se brzo dozvědí o tvém rozhodnutí Kaori a budou tě ctít stejně jako nás, stejně jako se to brzy dozví Král." Sdělí mu nakonec a nakloní se blíž, aby mu krátce položil pracku na rameno.

"Jsem opravdu rád, že ses tak rozhodl. Ale nepřej si mě, jakmile Kaie příště neporazíš." Pustí na něj trochu hrůzu ale koutky mu statečně cukají a ne, nemůže se ani podívat na Kaie, protože by se nejspíš rozesmál doopravdy. Stejně neodolá a ten pohled mu k němu zabloudí. Tuší, že ho pěkně zpraží minimálně pohledem.

"No co? Rozhodně lepší, než mu vyhrožovat vařečkou." Dobírá si ho trochu, tohle si prostě nemohl odpustit.

"Mimochodem, ten nový podnik, o kterém jsem ti zatím nic neřekl je ta luxusní restaurace, o které jsi mi vyprávěl Když budeš hodný vezmu tě tam." Samozřejmě, že se ho Kai ptát nemusí a klidně by tam mohl nakráčet sám, jenže on je v tak dobré náladě, že si tohle nemohl nechat od cesty.

"Třeba na výročí, kdy jsem tě tak prozřetelně zamkl u sebe v bytě."

Kai

Kai se usměje nazpět a sleduje Kaoriho, jak přikyvuje a znovu se krátce uklání. "Vypadá to, že tě čeká stěhování." Prohodí Kai a i on kývne, že jeho matka může přijít samozřejmě kdykoliv. Pak opět stočí pohled na Ju-kena. 

"Měl bys udělat všechno proto, aby to nebylo potřeba." Řekne mu, ale jak dojde na Krále a představování Kaoriho, zvážní a skloní pohled ke stolu. Pořád má v živé paměti jeho vlastní zasvěcování a i když Kaoru zdaleka není dospělý muž, už není ani dítě. Mohli by po něm už teď chtít kde co a Král je rozhodně nebude šetřit jen proto, že to jsou oni a že si ho přisvojili. Ale to se nedalo nic dělat, nešetřili by ho nikde. Zvážní i Kaoru, i když si plně neuvědomuje, co to pro něj znamená. Přes to přikývne, a když se Ju-ken dotkne jeho ramene, podívá se mu pevně do očí. Pak se ale zatváří překvapeně a vymění si rychlý pohled s Kaiem, než se opět všichni zasmějí. 

"Ne, vařečkou vyhrožuju jenom já." Připustí Kai, ale pak se dozví, který že podnik jim to spadl do klína a ode dneška jim bude loajální a spokojeně se usměje. Moc tu restauraci chtěl a teď ji v podstatě má. V očích mu svítí a jen díky tomu si odpustí reakci na tu malou provokaci. Kaoru nastraží uši, ale tahle debata přestává být pro něj. Kai zvedne měkké a nyní spokojené oči od stolu a jemně se dotkne Kaoriho předloktí. 

"Běž domů. V klidu si zabal věci a pak zavolejte našemu řidiči. Odveze tě sem a služebnictvo ti všechno odnese do tvého nového pokoje." Řekne mu, Kaori pochopí, ukloní se jim oběma, rozloučí se, vstane a odejde. Kai ho ještě chvíli provází pohledem, než ho otočí na Ju-kena. 

"Ještě ráno by mě nenapadlo, co se dnes odpoledne stane." Řekne mu. Najednou měli syna. Doopravdy a se vším schválením. Ju-ken byl v otázkách jejich životů otevřenější a on si zatím úplně nepřál, aby věděl, jak začínal. Hodně lidí tady to pamatovalo, ale hodně už zase ne. Jako by měl nějaký vnitřní strach, že by mohl v očích kohokoliv příliš klesnout.

Ju-ken

Ju-kenovi se prohání v hlavě myšlenky na Krále a na to, jak přesně bude všechno probíhat. Má už tak starostí nad hlavu a není si úplně jistý, jestli se bude chtít vůbec věnovat nějakým debatám o to, že se Tygří rodina rozroste. Z druhé strany má upřímný strach, aby jeho rozpoložení Kaoru neodnesl víc, než by měl. Chvíli kouká zamyšleně před sebe, než pozvedne koutky.

"Do detailů bych raději nezabíhal." Neobrání se další poznámce ale kývne na Kaiova slova o tom, že si má jet sbalit. Ostatně tady bude mít teď doma, a on sám bude rád, když tu bude co nejdřív. Tak je bude mít oba dva pod neustálým dohledem. Ukloní se Kaorimu a rozloučí se s ním, dokonce se za ním s mírným pousmáním ohlédne a hned zase stočí oči na Kaie.

"To ani mě ne. Ovšem za ty roky už vím, že s Tebou není nic nemožné." Sdělí mu upřímně a konečně si dopřeje svou poslední rýžovou kuličku, aby polechtal chuťové buňky a spokojeně si zapřede. Tohle by mohl konzumovat od rána do večera ale za pár měsíců by se pravděpodobně neunesl.

"Měl bys mu ten pokoj řádně vybavit a taky zavolat mistrům, aby ho přijali do tréninku. Nejsem si jistý, že teď budeš mít tolik času." Zamručí vážným hlasem a založí si ruce na hrudi.

"Hlavně ho musíme pořádně připravit na setkání s Králem, nesmí se nic pokazit a nesmí zaváhat, kdyby šlo do tuhého." Vydechne ještě, je si jistý, že to byl dobrý nápad ale ochranitelský pud se v něm zase probouzí. Pokusí se všechny podobné myšlenky zahnat někam daleko, aby si užil chvíli v Kaiově společnosti, poslední dobou měl pocit, že na sebe nemají tolik času. Zahlcovaly je povinnosti vůči rodině a on sám byl často pryč.

"Tak teď budeme mít za zadkem prcka…ne, že mě budeš zanedbávat." Obrátí rozhovor příjemnějším směrem a bez váhání rozlije znovu do sklenek, aby měli co popíjet.

"Víš…" Odmlčí se na chvíli, aby si pečlivě rozmyslel, jak mu svůj návrh podat.

"To s tou vařečkou, co takhle jít vzít do kuchyně, vyhodit personál a něco si uvařit?" Zatváří se nevinně ale je vidět, jak se přemáhá, aby to tak alespoň trochu vypadalo.