Aoi x Tetsuya - Nikdy jsme se neměli potkat. - Část 1.

(Park, Dům na ostrově)

Tetsuya

Všechno, všem hrozně moc dlouho trvalo. Alespoň takový měl pocit od doby, kdy přišla od Aoiho zpráva, kde se sejdou. Od toho okamžiku hnal všechny křížem krážem po celém Tokyu a bylo mu úplně jedno kolik z nich během toho vypustí duši. Oběti na životech jsou pro něj momentálně povoleny. Už mu zbývá zařídit jen poslední věc a ten telefonát bude muset vyřídit později, nejspíš až na místě, protože už nemá čas. Hrozně to v něm vře, když si vzpomene na ty fotky. Nejradši by té malé rajdě zakroutil krkem a nechce si vůbec domýšlet, co se tam mohlo dít nebo ne. Aoi za to určitě nemůže, prostě to všechno umanutě dává za vinu Hydovi. Před budovou, kde se nachází jeho apartmán, už stojí naleštěná limuzína a před ní poslíček s pugétem rudých růží a malou dárkovou krabičkou, kde jsou ony šperky. Tetsuya sám pospíchá a snaží se, co nejrychleji obléknout, s tou ránou to jde vážně úplně pitomě. Nadává u toho na polovinu Tokya a tu druhou vraždí alespoň slovně. Povede se mu to ale už nabral menší zpoždění. Těch pár minut navíc odnese poslíček u limuzíny, kterému nevěnuje ani pohled, vezme si od něj věci a sebere mu bez váhání klíče od auta.

"Ale pane to…" 

"Co? Nejde? Já ti ukážu, co jde a nejde." Opáčí mu nabručeně a je na něm vidět, že ještě slovo odporu a pravděpodobně ho celého narve do té jeho směšné čepičky. Jede jako….no, jak to říct slušně. Nejspíš by na něj ani zákony nestačily a k jeho štěstí a nejspíš i všech ostatních ho nikdo nezastaví. Vysouká se z auta u jedné z bran parku, je to trochu na slepo, když nevěděl, ke které ale Aoi si může přijít, kdy chce, na něj počká jak dlouho bude potřeba. Trochu mu teď vadí, že nekouří asi by si tím ukrátil chvíli a uklidnil nervy. Mezitím zvedne telefon a dá se do zařizování posledních detailů jeho o ano, omluvy.

"Ale mě vůbec nezajímá, že dnes nemají otevřeno, pokud ty nudle v tom domě nebudou, prostě vám ten let nezaplatím rozumíme si, že ano." Zavrní až přehnaně sladce a povzdechne si otráveně.

"Ano, rozhodně šampaňské a jahody, k tomu ještě jahodový milkshake. Prosím? Ne, nežertuju…já nikdy nežertuju." Típne hovor, tohle už začíná být na dnešní den prostě moc. Raději zaloví v autě, krabičku se šperky si vloží do kapsy elegantního kabátu a ruku s pugétem svěsí podél těla a pak má pocit, že ho v dálce vidí. Jistě, je to on nemohl by se splést. Koutky se mu zlehka zvednou a v očích vřele zasvítí. Uleví se mu, že opravdu přišel, nic mu jeho omluvu nesmí zkazit nebo bude hodně zlý.+Nesmíš být zlý, jinak ti uteče…ani trochu? NE!+ Pohádá se sám se sebou.

"Aoi-chan, rád tě vidím." Broukne měkce a koukne na něj s mírně pozvednutým obočím, když se vykloní zpoza pugétu, aby ho nechtěl zastřelit hned ze začátku.

"Prokážeš mi tu laskavost a pojedeš se mnou?" Nadhodí opatrně, může být klidně mafián jaký chce ale teď má regulérní strach, že by mohl dostat košem nebo pár facek. Ne, že by si to zasloužil ale…to by mu přece neudělal ne? NE??

Aoi

Všechno to v něm hraje, když jde na místo domluveného setkání a nedovede si v hlavě poskládat vůbec nic. Když viděl Hyda, přišlo mu, že se na Gackta tak moc těší, ale zdá se, že jeho Gackt neměl na svědomí životy. A přes to ví, co Tetsuyovi řekl v té limuzíně. Totiž že ho miluje a bylo to velmi spontánní, bez ohledu na cokoliv, protože měl strach, že umírá. Poslechl si všechna jeho vysvětlení a sám se rozhodl, že se musí pokusit ho od tohohle způsobu života odvést, tak přece pohádky končí nebo ne? A on byl Popelka. Mělo by to tak být. Jeho postavu zahlédne už z dálky, jak by ho mohl přehlédnout, když mu za zády stojí černá limuzína a on sám svítí na dálku jen díky těm růžím, natož ještě ve všem tom drahém oblečení? Blíží se k němu rozvážně přes trávník, míjí lidi, které ve skutečnosti nevidí a na sobě má jen obyčejné džíny, černé tričko a sportovní sako. V dlani nese malou cestovní tašku s věcmi, které měl s Hydem v jejich azylu a když je až u něj, znervózní ještě víc. Nikdy by nepředpokládal, co s ním vnitřně udělá pohled do jeho tváře, když je tak blízko. Jak moc z toho bude šťastný a jak moc to bude zároveň bolet. Krčí mírně obočí, když se Tetsu vykloní zpoza růží, ale koutky mu to nezvedne. Měl by s ním teď kamkoliv jet? Přeskočí očima na limuzínu. A proč by přišel, kdyby ne? Nechtěl před chvílí domů? S ním? 

"A kam?" Vypadne z něj a snaží se neznít podezřívavě. Možná není nejlepší nápad, chtít o tom mluvit tady na ulici, ale on si vůbec není jistý, jestli mu má padnout kolem krku nebo mu vrazit jednu do nosu. Jak dlouho chtěl před ním tohle všechno tajit? A vůbec mu neodpustil Rukiho, ani trochu! Ani Hyda, i když už se dozvěděl všechny důvody, proč se to stalo. Nakonec zavrtí hlavou, jako by byl sám blázen a mine ho, když do toho auta vážně nastoupí. Cítí se provinile, že si nepřevzal ty květiny, cítí se tak i kvůli těm fotografiím a kvůli tomu, že to na okamžik chtěl doopravdy udělat. Otočí tvář ke dveřím, než si za ním nastoupí a položí tašku na sedačku vedle, zatímco dlaně položí volně do klína. Tady už se klidně hádat mohou.

Tetsuya

Je nervózní, samozřejmě jen uvnitř, když se k němu Aoi blíží. Ten pocit, jak mu neskutečně chyběl narůstá s každým krokem, díky kterému se přiblíží. Ale pořád netuší, jestli mu chce všechno vyčíst nebo ho vezme na milost. Na ničem jiném teď nezáleží, mohlo by se kolem nich dít cokoliv a on by z něj neodkázal pustit pohled.

"To jsem chtěl nechat jako překvapení." Broukne a jeho hlas není tak ledový a nekompromisní, spíš zní měkce. Aoi je asi jediný na světě, kdo si ho může užívat, nikomu jinému to zatím dovoleno nebylo. Pocit nervozity v Tetsuyovi ještě vzroste, když jej bez dalšího slova mine a usadí se do auta. Krátce vydechne, zády k limuzíně stiskne víčka k sobě. Tohle bude zdá se mnohem komplikovanější, než čekal. Otočí se ale rána v břiše se znovu připomene, jak moc rychlý pohyb to byl a nutí jej bolestně se zašklebit. No výborně, tohle mu ještě tak scházelo. Obejde pomalu auto, otevře dveře vzdálené od Aoiho a položí pugét na sedačku vedle něj, on musí na místo řidiče, jinak daleko nedojedou. Usadí se a stáhne zástěnu, která dělí přední sedadla od zadního prostoru a zapře se paží o opěrku.

"Chtěl bych tě vzít na své oblíbené místo. Někde, kde jsem sám sebou." Oznámí mu klidně a nechá koutky lehce vystoupnout nahoru, než nastartuje a zamíří tentokrát už značně pomaleji k nedalekému soukromému letišti. Sám vystoupí, zapírá se o dveře, aby si pohyb usnadnil, než limuzínu obejde a otevře ty jeho, aby mu s nataženou dlaní pomohl vystoupit. Pokud ji nepřijme, stejně nezaváhá a přitáhne si jej do náruče o něco méně rázněji, než obvykle, protože prostě nemůže a podívá se mu zblízka do očí v těch jeho dravě zahoří, vnímá jeho tělo, vnímá celou jeho osobnost a už si sám dost dobře uvědomuje, že by kvůli němu udělal cokoliv.

"Něco jsem ti pořídil, stejně vždycky patřili jen Tobě." Zavrní tiše, když sáhne do kapsy svého kabátu a vyloví z ní krabičku s kolekcí černých perel. Přesně ty, na které Aoi dělal reklamu.

"Pořád mám chuť trochu si tě prohlédnout, jestli mi Tě příliš neosahal..." Neodpustí si poznámku, moc by ho chtěl políbit a opravdu se o to pokusí, jen krátce, ne tak dobyvačně jako jindy, i když pořád to nese jistou stopu sebevědomí.

"Pojď." Vyzve jej nakonec, když ho vezme za dlaň a vede si ho po obrovské ploše, až k připravenému vrtulníku. Popostrčí ho dovnitř a sám se usadí na místo pilota.

"Nebudeš se se mnou bát, že ne?" Dobírá si ho trochu a hrozně moc se chce vyhnout tématu jeho druhého života. Tuší že by se mohla rozpoutat bouře a přece víme, jak s v ní špatně létá.

Aoi

Vedle něho se ocitne kytice růží, ale rozhodně ne Tetsuya. Zarazí ho to a vykolejí, dokonce si až doteď nevšiml, že tu s sebou nemá řidiče. Proč? Je z toho velmi rozpačitý, že se neposadil vedle něho, ale někam dopředu, je to tak zvláštně neosobní, ale zdá se, že u toho chtěl být sám. Tak proč nevzal normální auto, kde si mohl Aoi sednout ke spolujezdci? Ostražitě ho sleduje ve zpětném zrcátku, když se dá limuzína do pohybu a poslechne si jeho plán. Nebrání se a jakmile dorazí na letiště, ještě pořád hledí zaskočeně z okýnka na to, kde to jsou, takže to Tetsu v pohodě stihne, aby mu otevřel. Podá mu svou dlaň, i když se snaží nijak ho nezatížit, všiml si, jak špatně se mu s tím zraněním pohybuje a vyvolává to v něm starost. Vůbec ale nepočítá s tím, že mu přistane v náručí. Opře se dlaněmi o obě jeho nadloktí a snaží se vypadat pořád stejně nečitelně, ale moc mu to v téhle pozici nejde. Do nosu ho udeří jeho parfém stejně jako celá jeho podstata zasáhne jeho bytí a on musí uhnout očima někam dolů, aby se hned nepodvolil. +Tohle není fér...+ Pomyslí si. Zase oči zvedne, když se chce podívat na to, co mu Tetsuya přinesl a uvidí perly, které měl od začátku nosit. Zná jejich cenu. Vydechne, ale hned na to uslyší tu větu a něco mu zaplane v černých očích. 

"Vůbec s tím nezačínej." Varuje hned z kraje, protože po tom všem, co se stalo a co se dozvěděl se cítí v právu na hodně věcí. Tetsu vůbec nemusí vědět, jak ho tíží svědomí. Neodporuje mu, když se jejich rty spojí na ten krátký polibek. 

"Růže!" Vyhrkne jenom, rychle se otočí a sáhne pro ně a poprvé dá najevo, že si jich vůbec všiml a že se mu moc líbí. Nese je s sebou až k vrtulníku a zírá na něj jako na všechno, co vždycky viděl možná tak zdálky na obloze. 

"Ty jsi pilot?" Vypadne z něj zaskočeně. +Já neřídím ani kolo...+ Ne, že by na něm neuměl, ale žádné prostě nemá. Sám si sedne do kožené sedačky vedle něho, odloží kytici za sebe a vůbec netuší, co má dělat. Nechá si pomoct se zavíráním dveří, přepásáním se i nasazováním sluchátek a snaží se nevypadat moc vyděšeně. ¨

"Ne, totiž... já... ty s tím chceš vážně někam letět?" Hlesne a vůbec si není jistý, jestli se mu nechce utéct nebo jestli se těší. Všechno tohle ho tak zaměstnává, že na nějakou diskuzi sám v tuto chvíli vůbec nemá myšlenky. Vrtule se roztočí, Tetsuya dostane povolení k odletu a celá ta věc se dá brzy kolébavě do pohybu. Aoi se hned křečovitě chytí všeho, co je po ruce včetně Tetsuyova ramene po své levici a snaží se dýchat zhluboka, když se jim země začne vzdalovat, ale čím výš jsou, tím zjihlejší a okouzlenější výraz má v očích. Začíná se mu to líbit, ten výhled je dechberoucí.

Tetsuya

Koutky se mu zavlní, když si Aoi hned po polibku vzpomene na růže, tak je přece jenom nebral zbytečně. Je rád, že se trefil, i když by nějak zvlášť nelitoval je vyhodit do popelnice, kdyby se mu nelíbily a samozřejmě by jel okamžitě sehnat jiné. Zdá se, že to ale nebude potřeba.

"Dobře, budu se tvářit, že mi vůbec nevadí, že na Tebe sahal někdo jiný Aoi-chan." Sdělí mu své vlastní myšlenky, které jsou milionkrát horší, když si to jen představí a má sto chutí něco s tím provést ale nemůže, tím by všechno jen pokazil. Pomůže mu se všemi věcmi ohledně usazení a připoutání, sám si nasadí sluchátka a začne s krátkou komunikací s centrálou, aby jim sdělil svůj cíl cesty, tedy souřadnice, které Aoimu pravděpodobně nic neřeknou a to je dobře. V očích se mu spokojeně blýskne, jakmile se vrtulník odlepí od země. Létání prostě jednou propadl a už má nalétáno opravdu hodně, jenže to málo kdo ví. Teď se mu to skvěle hodí. Ohlédne se po svém spolucestujícím, vidí jeho výraz a je rád, že se mu to očividně líbí.

"Bude to ještě lepší, až se dostaneme nad moře." Sdělí mu změněným hlasem díky mikrofonu a pustí knipl jedou rukou, aby tu Aoiho s jemným pohlazením přesunul na  jeho, který má mezi nohama. To samé zopakuje i s druhou.

"Hlavně to pořádně drž, můžeš si u toho představovat naprosto cokoliv." Dobírá si ho trochu a pak sám ovládání vrtulníku pustí.

"Prostě ho jen drž rovně a nepouštěj a vidíš už letíš…" Zavrní spokojeně, tady se moc stát nemůže, on sám je pořád v pozoru a pod nimi už se rozprostře modrá, průzračná hladina.

"Vidíš tenhle budík, ukazuje ti směr, drže se pořád tady." Ukáže mu na ručičku a kývne hlavou na potvrzení vlastních slov.

"Poletíme ještě chvíli ale není to daleko." Oznámí mu ještě klidně a sáhne na jeho dlaně, aby mírně srovnat kurz.

"Sluší ti to ale to si všechno, co budeš dělat." Neodpustí si ještě dodat, než po pár minutách znovu převezme pilotování a začne mírně klesat. Přecvakne pár páček, zamáčkne několik tlačítek, když oznámí centrále, že hodlá přistát na jeden z ostrovů, který se pod nimi rozprostřel. Není opuštěný, je vidět několik velkých domů daleko od sebe a k tomu ještě přistávací plocha, mnohem menší, než letiště, ze kterého odlétali. Ušklíbne se, když si poryv větru pohraje s vrtulníkem a trochu jím hodí do strany ale není to nic, co by nepředpokládal a za chvíli už pěkně dosednout a motor zvolna utichne.

"Vítej na víkendové chatě." Neubrání se menšímu vtipu se svým osobitým podtónem a kývne ke vzdálenějšímu domu, který jen trochu trčí z bujné vegetace.

"Nebo se chceš vrátit?"

Aoi

"Nad moře?" Zopakuje po něm, ale pozorně se dívá kolem sebe a nakonec se pod nimi skutečně rozprostře akvamarínová nekonečná dálka. Vlnky se třpytí a zároveň nejsou moc daleko, vidí všechny lodě i jemné odlesky slunce a je to skutečná nádhera. Zaskočeně se po něm podívá, když mu Tetsu přesune ruce na řízení vrtulníku, vůbec ho nenapadlo, že je to z jeho místa taky možné. Poslechne okamžitě a sevře ho, ale jakmile prohodí tu svou větu, vrhne po něm trochu káravý pohled. 

"Kdybych to tak měl udělat, zajímavě bychom tu poskakovali." Řekne mu, ale ta představa jak skotačí po obloze je tak úsměvná, že má co dělat, aby se nerozesmál, a to ještě nechce! V první chvíli mu vůbec nedojde, že už vrtulník řídí on a ten se ani trochu nevychýlí, ale jakmile mu to Tetsuya připomene, hned se celý mírně zhoupne a Aoiho polije studený pot. Jenže ono na tom vážně nic není. Tedy v tento okamžik, kdy jsou nahoře a nebe je klidné, ne. Stočí oči na budík a přikývne. Soustředí se na to, aby byl pořád tam, kde má být a po chvíli si uvědomí, že ho to začíná strašně bavit. Cítí jakousi lítost, když si Tetsuya ovládání zase převezme, ale jen do chvíle, kdy s nimi hodí poryv větru a on se zase chytne jako klíště všeho okolo. Kruci, na tohle si bude muset nejdřív trochu zvyknout. Ani mu neřekl, co by měl dělat, kdyby náhodou havarovali! Sleduje blížící se střechy pod nimi i přistávací plošinu, ví, že je pro ně a že tohle je nějaký prominentní ostrov pro bohaté, kteří mají vrtulníky místo rodinného vozu. Po pravdě čekal nějakou samotu, nějakou divočinu a vůbec netuší, co od tohohle místa očekávat. Nakonec hladce přistanou a vrtule se dotočí. Zvědavě vyhlíží ven a mezitím si rozepíná pásy, když ho Tetsu přivítá na místě. Co všechno je asi ještě jeho? 

"Kdybych se chtěl vrátit, vůbec bych za tebou nepřišel." Řekne mu ještě před tím, než vystoupí. "To ale neznamená, že to nechci řešit a že je všechno jako dřív." Dodá spěšně. Vůbec neví, kudy na to. Tetsuya toho pro něj neudělal málo, jenže mu taky dost lhal a kromě toho... Aoi rozhodně nechce žít tenhle jeho život. Má obrovský strach, že to špatně skončí, že to jinak prostě nepůjde.

Tetsuya

"Vím, že to budeme ještě rozebírat, vůbec nepochybuji o tom, že mě nevezmeš na milost jen tak." Luskne prsty v návaznosti na svých slovech a přes tvář mu přeběhne stín. Už od onoho večera přemýšlí, co s tím vlastně bude dělat. Jak spojit obojí anebo se vymanit ze spárů své vlastní rodiny, aby to přežil. Zatím ho napadlo jen jediné, zbavit se strýce, jenže to je taky velká sázka do loterie a pochybuje silně o tom, že by mu Aoi tenhle krok schválil. Jenže lístek ze spárů mafie je většinou jen v rakvi. Otočí se k němu čelem a opatrně ho vezme za dlaně, aby si ho přitáhl k sobě. Je to ovšem spíš jen jemné pobídnutí, než nucení ke kroku blíž k němu. Navíc se svým fyzickým stavem by ho asi ani u sebe neudržel.

"Aoi-chan." Začne pomalu a stáhne obočí k sobě, jak si přesně formuluje v hlavě, co mu chce říct.

"Nevzal jsem tě sem proto, abych se snažil všechno zahrát do autu. Je to jediné místo, kde můžeme být prozatím v klidu a nikdo nás rušit nebude. Tajím tohle před všemi, zatím mě tu nikdy nikdo nenašel. Tady budeme mít klid to všechno promyslet. Jedno ale vím jistě." Odmlčí se krátce, když mu dlaní přes tvář zajede do vlasů.

"Zešílím bez Tebe, nevydržím ani den, abych mohl žít s vědomím, že k Tobě nemůžu." Sdělí mu nakonec úplně upřímně až se sám diví, že je toho vůbec schopný.

"Rozložil bych cokoliv na ti nejtitěrnější částice, kdyby ti to jakkoliv blížilo. Mám sto chutí rozložit i sebe, protože jsem to udělal." Ušklíbne se sám nad sebou, tenhle pocit prostě má. Udělal to, aniž by to měl v plánu a nikdy by si nedokázal představit, že jej to tolik zasáhne.

"Pojď, zabydlíme se." Ztrácí se v temných očích, které si jej přitahují k sobě moc by mu chtěl být blíž, vrátit se do chvíle v apartmánu, kdy se ještě nic z toho nedělo a Aoi byl v blažené nevědomosti. Jeho přirozenost jej okouzlila a on na to hrozně rád vzpomíná. Vezme jej znovu za ruku a vydá se po prachové cestičce k většímu domu, který je převážně dřevěný, aby nenarušoval příliš atmosféru ostrova. I tak je to spíš vila, než víkendová chata. Vystoupí na terasu, kde je pohodlné křeslo a houpací síť a on zaloví v kapse klíč, kterým hlavní dveře otevře a nechá jej projít jako prvního. Většina nábytku je z ratanu, pár kousků z masivního dřeva, které se sem přesně hodí, je to úplně jiný styl, než jeho apartmán, jak kdyby tu žil někdo jiný. Jedna velká místnost jako obývák s kuchyní a pak několik dveří ale žádné patro. Sám zůstane stát kousek ode dveří, jen si svlékne kabát pod kterým má košili rozepnutou a několik knoflíků a odloží jej na křeslo, houpací křeslo. Nespouští z něj pohled a tak trochu očekává, co se bude dít na stole je nachystané vychlazené šampaňské, k němu samozřejmě jahody a vedle toho i jahodový milkshake.

"Promiň, to jsem si nemohl odpustit." Pokrčí krátce rameny, jak kdyby ho tam někdo přičaroval a ne že si o něj sám řekl.

Aoi

Pokývá hlavou, když mu Tetsu sdělí, že s tím počítá a že to budou řešit jako dospělí lidé. Když si vzpomene, jaký byl, když se poznali v kavárně a jak za ním kmital a teď je to on, kdo si stanovuje podmínky a Tetsuya dokonce souhlasí. Svět se zbláznil, od toho dne, kdy ho unesl Gackt, rozhodně. Nechá se vzít za dlaně a jeho první slova ho pohladí po duši. To by mu totiž ústa stejně nezavřelo. 

"Pořád tě hlídají, ale ještě nepřišli na to, kam létáš vlastním vrtulníkem?" Řekne silně pochybovačně, ale když mu Tetsu zajede dlaní do vlasů, utichne a podívá se mu do očí. Nakrčí obočí a vzpomene si na Hyda, jak vyměkl po tom, co mu podobné řeči psal Gackt. Není na tom o moc líp. Není schopný ho přestat milovat, prostě toho není schopný. Vůbec jeho slova nechápe jako nějakou výhrůžku, že by si bez něho ublížil nebo podobně, naopak. Přikývne a nechá se jím odvést do nitra domu. Zvědavě se rozhlédne a vůbec to nechápe. Celý ten styl se sem hodí, ale jako by do teď polovinu svého Tetsuyi vůbec neznal. Tohle skutečně zařídil on? Tohle se mu líbí? Je to bungalov, nejsou tu žádné schody do patra, ale k moři se to hodí a on se tu cítí o hodně líp, velmi uvolněně, jako by to bylo podobné spíš jemu. Oči se mu posunou na šampaňské na stole a on k němu přejde, aby na něj položil růže. Bez ptaní si najde očima vystavenou vázu, natočí do ní vodu a květiny do ní postaví. Až v ten okamžik si povšimne taky milkshakeu. Neví, jak to, že mu za tu dobu nespadla pěna, ale je to tak. Pro sebe se usměje, než se k němu otočí čelem a taky se svlékne do trička. Vůbec se mu to nechce nijak natahovat. Nervózně promne dlaně o sebe, nadechne se a nasadí nejistý úsměv. 

"Takže... co budeme dělat?" Položí tu nejjednodušší a zároveň nejtěžší otázku ze všech a podvědomě si od něj drží jistou vzdálenost. To aby neskočil po tom shakeu a nepadl mu do náruče.

Tetsuya

Nepatrně mu stoupnout koutky, když zní Aoi trochu pochybovačně. Pomalu se vydá směrem ke kuchyni ale zatím jej jen obejde, i když ho to stojí veškeré ovládání. Byl bez něj příliš dlouho, teď je ovšem rád, že mu nikam utíkat nechce a rozhodně to nemá v plánu změnit.

"Není můj Aoi-chan, ani tenhle dům v podstatě není můj." Vysvětlí mu jen částečně, jak se věci mají. Kdyby ho koupil sám, utajilo by se to asi pět minut a to je možná moc. Hlídají ho víc, než si předtím myslel ale teď už to ví.

"Mám pocit, že bych si nemohl dát ani víno, aby se o tom nedozvěděli." Není to úplně pokus o vtip, spíš takové ironické konstatování ale je na něm dost pravdy. Ohlédne se na něj, když zrovna kouká na milkshake a vzpomene si na ty dokonalé fousky, které po napití měl. Tehdy aby jeho největší problém provozní restaurace a jeho nesouhlas s tím, co chtěl udělat. Teď by si rozhovor s ním dal s radostí a možná by se i usmál. No vážně. Pomalu se přesune k baru, odkud vytáhne lahev kvalitní whisky a nalije do dvou skleniček. Kdyby věděl, co se po whisky dělo v hotelu, kde byl Aoi s Hydem, nejspíš už se na podobný druh alkoholu ani nepodívá. Jenže to on netuší. Otálí s odpovědí, protože je přesvědčený o tom, že Aoi nebude chtít ani jednu. Mluvit o tom ovšem musí a tak vsadí na svou přímočarost.

"Nějaké možnosti jsou…teda tu jednu jako možnost vůbec neberu a to je to, že bys mě už nechtěl vidět." Začne pomalu s tu pro něj nejhorší variantou. Zamrazí ho v zátylku, když si to zkusí jen představit a zamíří jeho směrem i se sklenkami, jednu z nich mu vtiskne do dlaně a jemně po ní sklouzne prsty, než se sám opře o pult nedaleko od něj.

"Druhá a asi pro tvou povahu nepřijatelná možnost je, že vše zůstane tak jak je a já se tě budu snažit držet stranou od všeho." Mluví klidně a bez zabarvení v hlase. Přijde mu to lepší, než se snažit o jakékoliv rozpoložení, sám si není jistý, jaké by si vybral.

"A třetí, že prostě řeknu dost a to jde hned několika způsoby. U všech je však reálná šance, že se nedožiju dalšího dne…" Podívá se na dno své sklenice a obrátí do sebe tekutinu na jednou. Barbarské ale situace si to vyžaduje.

"Hodně taky záleží na tvém vlastním názoru, vlastně je to jediné…" Odloží sklenici, když se přetočí do jeho blízkosti a uvězní ho k pultu mezi svými pažemi.

"Na čem záleží a je to tak už od té chvíle, kdy jsem tě uviděl."

Aoi

"Aha..." Vydechne překvapeně a honem zauvažuje, v čím domě to tedy jsou. To vysvětluje, proč tu nic není takové, jako by očekával. Mohlo ho to napadnout, ale už několikrát se obával toho, až Tetsu přijde na to, že možná není tak bystrý, jak by měl. Po jeho dalším konstatování mu přeběhne mráz po zádech. Teď už si to dovede živě představit. Přece jen se k tomu shakeu přiblíží, protože ho tam láká a byla by škoda, aby ta pěna vážně opadla, když už je tady kvůli němu. Upije zády k němu, zatímco Tetsu nalévá do skleniček, ale zaskočí mu v ten okamžik, kdy řekne, že možnost, že by ho už Aoi nechtěl, nepřipadá v úvahu. Vylétne mu to snad až do nosu, když se předkloní a snaží se ovládnout, a i když se k němu otočí čelem se zaskočenýma očima, má od jahod i nos. Chvíli na něj pomrkává, jak upřímné a krásné to bylo a pak si honem dlaní všechnu pěnu setře. I on si živě vzpomene na restauraci. Vůbec si neuvědomuje, jak moc bere Tetsu svá slova vážně, že by se doopravdy mohl tak moc bát. Už je zase hrozně naivní, když si neuvědomuje vlastní zbraně a sílu. Při té druhé odpovědi se zamračí, skloní hlavu a je mu vidět na tváři, že sice poslouchá dál, ale že se s tím nedovede a nechce smířit. A pak přijde ta třetí a on k němu vyděšeně zvedne oči. Ocitne se uvězněný v jeho náručí a výraz černých očí se dokonale zlomí. 

"Takže buď skousnu, že můj přítel je vrah nebo tě sám odsoudím?" Vydechne, padne mu kolem krku a do očí se mu tlačí nefalšované slzy. Nedokáže ani jedno z toho. Pravděpodobně v sobě nakonec zabije většinu svého já, aby neohrozil toho, koho miluje, ale bude se za to taky z duše nenávidět. Bude tím zavírat oči nad vším, co se děje a tiše s tím souhlasit. Najednou se ta první volba nejeví tak nemožná. Protože by se tím zachránili oba. Tiskne se k němu a tiskne víčka k sobě a trvá to opravdu dlouho, než se ho zvolna pustí. 

"Nikdy jsme se neměli potkat, Tet-chan... " Velká slza se mu skutálí po tváři. 

"Nevezmu si na svědomí tvůj život. Ale ani ničí jiný." Řekne tiše a chce se rozejít směrem z domu. Jak kdyby odsud měl kam jít...

Tetsuya

Nedokáže opustit pohledem jeho dokonalou tvář. Nemůže se od něj prostě odtrhnout a nechat ho jít. Nedokázal to ani po tom prvním ránu, kdy ho potkal v bistru. Jaká náhoda to byla, že se auto porouchalo zrovna u něj, mohlo to být kdekoli jinde. Prostě se měli potkat a Tetsuya měl konečně poznat jaké to je, když mu někom opravdu záleží. Svět byl pro něj hřiště s figurkami ale to se změnilo a může za to jeho Perla. Nikdy by to ale nechtěl jinak, nezměnil by to, i kdyby se měl vzdát všeho. Překvapeně trochu strne, když se mu Aoi pověsí kolem krku. Stiskne silně čelisti k sobě, jak se ozve rána v břiše, která je pořád ještě dost čerstvá ale prostě kašle na bolest a přitiskne ho k sobě do náruče. Absolutně by ho nenapadlo, co se odehraje hned vzápětí.

"Ne…" Chce u odpovídat, že to tak není. Je totiž úplně naopak, musí mu toho tolik říct, aby věděl, jak to celé doopravdy je, zároveň…tohle prostě on nikdy říkat nemusel a je to snad první věc, u které si přizná, že ji neumí. Už tak dost vydává své nitro na odiv ale jen před ním a tohle je další stupínek, který prostě musí pokořit. Dojde mu to ve chvíli, kdy zazní slova o tom, že se nikdy neměli potkat a pak i Aoiho pochod ke dveřím. Kouká za ním první trochu nevěřícně, než se spěšně rozejde za ním, popadne ho za zápěstí a prudce pošle proti svému tělu. Tuší, že mu minimálně jeden steh praskl ale rána už bude trochu zacelená, tak snad to nebude příliš vadit. Bolest je ochromující a mírně se mu zatmí před očima, stisk však nepovolí. Riskoval by tím, že by mu utekl. Vztáhne dlaň k jeho tváři a placem setře slzu, která se tak bezostyšně probojovala na pro něj dokonalou tvář.

"Mýlíš se Aoi-chan. Tím, že odejdeš si ho na svědomí vezmeš…život bez tebe totiž není nic." Hlesne do ticha panujícího kolem. Je to jen ryzí pravda, tak jak to cítí a jak to vnímá. Musel procitnou, aby to viděl.

"Skončím s tím tak i tak a vím, že se ti nebude líbit způsob, jakým to udělám. Jediný, kdo mě může zastavit jsi ty ale stejně bych to nejspíš udělal. I kdyby ses rozhodl se mnou zůstat, zničilo by tě to a to nedopustím. Pokud mi teda nehodláš říct, že mě nemiluješ a že to, co jsi řekl v autě, bylo jen vlivem situace. To je jediné, co může celý chod věcí zastavit." Sklání se k jeho rtům, paži má pevně ovinutou kolem jeho pasu a dlaň už mizí mezi černočernými prameny. 

"Řekni, že se pletu a všechno je jinak nebo pojď se mnou, zahrajeme si partii, jakou Tokyo ještě nevidělo a vyhrajeme. Já vždycky vyhrávám Aoi-koi." Zazní z jeho rtů s typickou dravostí a je to i tím, jak na něj působí jeho blízkost, tu chvíli má pocit, že pokud by chtěl, dokáže naprosto cokoliv. Bude potřebovat pomoct a už teď ví, za kým půjde, potřebuje svého černého koně, který zůstane utajen, tak jako do teď. Bude potřebovat krytí a a ví kdo mu ho může poskytnout.

Aoi

Vlastně trochu čekal, že mu odchod neprojde, ale stejně překvapeně pootevře rty, když ho Tetsu tak prudce přitáhne k sobě a hned se podívá dolů mezi ně, jako by čekal obrovskou krvavou skvrnu. Zvedne k němu oči v okamžiku, kdy mu stírá slzu. 

"Ale budeš dýchat!" Stojí si paličatě na svém a dá jasně najevo, že jakékoliv drahoty chtěl dělat, miluje ho natolik, že by pro něho i odešel někam daleko, jen aby mu nebylo ublíženo. Snaží se pochopit, co se mu Tetsu snaží říct o tom, že se svou minulostí skoncuje, tím spíš tomu málo rozumí, když se mu to nemá líbit. Skoro dotčeně pohodí hlavou, když mu Tetsu naznačí, že jeho slova v autě nebyla upřímná. Všechna jsou vždycky upřímná. Skoro by ho obvinil, že to není on, kdo vede postranní tajný život, ale pravda je, že Tetsuya mu nelhal. Jenom o tom před ním nemluvil. Trošičku se zakloní, jak ho Tetsu tiskne proti sobě, vzdychne si pod jeho dlaní. 

"Děsí mě, co říkáš. Vůbec nevím, co to znamená." Řekne honem, než bude doopravdy políben. Nemůže popřít jeho slova, protože ho opravdu miluje, ale zároveň on není ten, který má žaludek na nějaké jeho hry. Nepochybuje o tom, že to bude poslední, co ve svém mafiánském životě udělá, ale bude to velké a zapamatování hodné a on si není jistý, jestli... +Co...? Tohle jsi přece chtěl. Aby kvůli tobě skončil. Kdyby z toho byla jiná cesta ven, nabídl by ti ji.+ Dojde mu s konečnou platností. Nakonec je to on, kdo mu zvolna položí paže kolem krku a políbí ho. A je po všem, po veškerém jeho smutku a trápení, po diskuzích, drahotách a odmlouvání. Kruci, ani se s ním nepohádal, nevrazil mu, prošlo mu to sakra hladko! Jenže... +On skončí, stane se to. Přestane a bude opravdovým princem.+ Věří tomu tak moc jako snad nikdy nikdo ničemu nevěřil. A pokud je tak velmi naivní, zaplatí za to víc, než draze. 

"Musí ti odpustit Ruki." Řekne mu najednou, když se od něho oddálí a vážně se mu podívá do očí. Tak!

Tetsuya

"Já bych byl raději, kdybys po celou dobu nevěděl, co to znamená." Přizná mu nakonec bez obalu. Musí být upřímný pokud se mají někam posunout. Je to podle něj jediná možnost, jenže by byl rád, kdyby byl detailů Aoi ušetřen. Nebude se mu to líbit a Tetsu by si rozhodně nepřál vidět jeho utrápený pohled. Všichni ostatní ať klidě trpí ale Aoi? Nikdy! Krátce koutkem oka zahlédne jeho paže, jak se přesunují za jeho krk a spokojeně si vydechne. Tohle si přál ze všeho nejvíc. Prostě to potřebuje k tomu, aby dýchal, aby mohl fungovat a být takový, jak ho okolí zná. Nebýt Aoiho, a kdyby mu opravdu teď utekl, bude nejspíš mnohem horší. Už si v hlavě spřádá plány, dedukuje kudy bude ta nejlepší cesta na zdánlivou svobodu, kterou bude moct mít. Užívá si Aoiho blízkost, jeho hluboké oči a měkké rty, kterou jsou tak neskutečně blízko a vábí jej k ochutnání. Skoro to udělal, jenže pak padne podmínka a on by ho pro jednou usadil a pomyslný trůn pekla, protože tohle je něco, co se mu nebude plnit snadno. Věří, že mnohem jednodušší by bylo snést mu modré z nebe. S Rukim si rozhodně nepadly do noty. Ten malý drzoun ho nemá rád od prvního pohledu a po tom, co mu udělal? Tohle je opravdu nereálná podmínka, obzvlášť pokud má odpustit jemu, Tetsuyovi, který se snad ani neumí tváři, že jej to mrzí.

"Aoi-chan." Zavrní trochu nešťastně, když pozoruje výraz v jeho tváři, jestli to myslí opravdu vážně. V nitru už ale ví, že po něm tuhle podmínku bude chtít splnit do nejmenšího detailu a hlavně…nenásilně.+Jsi v prdeli.+ Proběhne mu hlavou s ironickým pobavením nad svou vlastní situací.

"Ty jsi ho ani neslyšel mluvit, že ne?" Pokusí se to zahrát do autu, když se šklíbí, jak kdyby mu dal někdo ochutnat citrón. Odolává jeho pohledu ještě chvíli, než protočí očima v sloup a zavrtí sám nad sebou hlavou.

"No dobře, udělám, co budu moct." Slíbí mu nakonec, vlastně asi není nic, co by mu dokázal odepřít a teď se to jen potvrzuje. Už si v hlavě přemítá tisíc výrazů, které od Rukiho uslyší, až se o to pokusí a je přesvědčený, že budou daleko horší.

"Ale bez milkshakeu to nepůjde." Pokusí se stočit rozhovor úplně jiným směrem, samozřejmě daleko příjemnější. Nad tím, jak Rukiho uplatit, aby jeho omluvu přijal a on se u toho neosypal bude přemýšlet později. Nejspíš…