Ruki x Inoran - Ani jsem si nezul boty. - Část 1.

(Nemocnice, nový dům)

Ruki

Když se probudil, jen těžko si vzpomínal, kde je a co tady vůbec dělá. Cítil se mnohem lépe, než jak by se po takové události asi cítit mohl, ale jakmile byl jed z jeho těla pryč, vlastně nebyl moc důvod k tomu, aby ho něco bolelo jak po autonehodě. Brzy ho převezli na jednolůžkový pokoj, kde byl ale ještě stále pod dohledem personálu. Byl vděčný, že tam mohl být sám a soustředit se jen na sebe, protože toho bylo hodně, co mu běželo hlavou. A ta ho mimochodem příšerně bolela. Vybavoval si všechno to, co se stalo mezi ním a Inoranem, celé jejich sladké milování na koberci před postelí i ta nesmyslná hádka, která přišla potom a obrovská lítost, že to s ním tak rychle vzdal jen pro nějaké jeho bezpečí. Nepochyboval o tom, že to udělal ten muž, co mu vyhrožoval, jen ještě pořád netušil, jak to stačil tak rychle zařídit. Muselo to mít souvislost s tím klukem a tyčinkou, což mu později potvrdila i policie, ale událo se to někdy mezi tím, co mluvil s Hydem. Policie byla první, koho k němu do pokoje pustili a podrobili ho podrobnému výslechu, protože nemocnice jed samozřejmě nahlásila. Neřekl ani slovo. Byl příliš vyděšený, že by se to Tetsuya okamžitě dozvěděl a oddělal by Inorana za prvním rohem. Už tak měl sám obrovský terč na zádech, protože, co kdyby se někdy pokusil mluvit? I když nepochyboval o tom, že Ogawa by všechno popřel a žádné stopy k němu vlastně nevedly, kromě zbytku té tyčinky, druhu jedu a otisků prstů jednoho nebohého kluka, co to pěkně schytá, až ho dopadnou. Pokud už ho někde nezastřelili a dávno neleží ve stoce. Bylo mu z toho dokonale špatně a vůbec si neuměl představit, co se stane, až opustí bezpečí svého nemocničního pokoje. Vlastně si byl jistý, že dneska ani neusne a bude paranoidně poslouchat všechny kroky za dveřmi, jestli to nejsou jeho vrazi. Hned si vzpomene na všechny ty filmy, kde se nepohodlní svědci dusí polštářem, vytahují se jim důležité hadičky a další scénáře. Jakmile byl pokoj volný, sestra mu přišla říct, že má ještě jednu návštěvu. Nebyl si vůbec jistý, jestli chce, aby kdokoliv vstupoval, protože si myslel, že si zákonitě určitě už jdou pro něj, ale když se ve dveřích objevil Inoran, odhodil přikrývku stranou, i přes fakt, že měl na sobě jen puntíkatého andělíčka, shodil nohy dolů z postele a vyběhl mu v ústrety. Bohužel se pozapomněl s tím, že je to první vstávání a že z něj koukají dráty ze svodů, zatočí se mu hlava, klopýtne a přistane mu rovnou v náručí. Přístroje se okamžitě rozeřvou, dovnitř vlítne sestra, vynadá jim oběma, Rukiho s Inoranovou pomocí uloží zpět do postele a svody zase napojí a teprve pak zůstanou sami. Ruki se tváří trochu provinile, za ten infarkt, co právě všem způsobil, ale v očích mu sedí i jistá zarputilost.

Inoran

Inoran od Rukiho přijetí do nemocnice skoro nespal. Kdy nepočítá krátké kóma na židli tady nebo v křesle vedlejšího hotelu. Všechno je v něm úplně naruby a jeho tělo dokonale ovládá strach o jeho lásku. Ne, nepochybuje, že to tak je, věděl to od začátku a hrozně si vyčítá, že vůbec pomyslel na to, aby ho poslal pryč. Ví, že to nedokáže ale zároveň se hrozně bojí o jeho život. K tomu ještě krátká návštěva Hyda v nemocnici a jeho svět dostává úplně nečekaný zvrat. V těch ojedinělých chvilkách, kdy je do své hlavy ochotný pustit něco jiného, než Rukiho, přemítá, proč se o něm nedozvěděl víc a že by si s ním rozhodně chtěl promluvit. Ti, kteří ho vychovali, považoval za sovu rodinu, i když ose příliš často nestýkali. Měli mu za zlé jakou cestou se vydal a přerušili s ním časem kontakt úplně. Ve dny, kdy Ruki leží v nemocnici odmítá všechny své focení, nemluví ani se svým manažerem a ten je na něj už hodně naštvaný, tedy podle smsek. Konečně Rukiho přestěhovali na pokoj a on přešlapuje na místě a nemůže se dočkat, až ho za ním pustí. Aby nepřišel s prázdnou zajel do přístavu a přivezl mu ze stánku, kde koupili jeho náhrdelník ještě náramek, který zatím leží v bezpečí jeho kapsy. Protáhne se hbitě dveřmi, když může a neskutečně se mu uleví, jakmile ho spatří. Je sice trochu pobledlý ale očividně v pořádku.
"Ru-chan, měl bys…" Nedořekne to se starostí vepsanou v hlase a silně jej přitiskne k sobě, když na krátký okamžik zaboří tvář do jeho vlasů.
"Mrzí mě to, všechno…" Vydechne měkce a vzápětí už je u nich sestra. Úplně přeslechl přístroje. Zatváří se omluvně, když si způsobně sedne na kraj jeho postele a počká, až všechno zapojí. Zatím jen svírá jeho dlaň.
"Jak se cítíš?" Přitáhne si jeho dlaň do klína a začne mu náramek kolem zápěstí zapínat.
"Už se mě nezbavíš, rozumíš." Ujistí ho naléhavě, když konečně osamí a přejde dlaní po jeho tváři v jemné pohlazení.
"Kdy budeš moct za mnou domů?" Zeptá se jej. Prodal svůj starý dům a koupil úplně jiný, mnohem hezčí a taky blízko moře.
"Pojedeme hned jak tě pustí, všechno ostatní už jsem zařídil."

Ruki

Nechává dlaň položenou v jeho klíně, když jemně přejede palcem po jeho kůži a mírně se pousměje. Klopí u toho před sestrou oči, ale za chvíli už jsou sami a on se konečně podívá do jeho tváře.
"Je mi dobře, vůbec bych tady nemusel ležet." Řekne mu navzdory tomu, co se mu před chvílí podařilo a sleduje ho, jak mu připíná náramek kolem zápěstí. Pozná, že je hodně podobný tomu přívěšku, co mu Inoran koupil tuhle u stánků v přístavu a pro sebe se znovu usměje. Jakmile to je, přitáhne si zápěstí před oči, aby si ho pořádně prohlédl.
"Díky." Vydechne tiše a hned je mu líp, když jako marůdek dostal nějaký pěkný dárek.
"To doufám." Zamumlá hned na to, protože už by nikdy nechtěl zažít, co to s ním udělalo, když ho pro jeho dobro chtěl zkusit odhánět.
"Vidíš, jak to dopadne, když se rozruším a impulsivně odcházím." Trochu si ho dobírá, spíš pro sebe mumlá a zase se na něj podívá, když ho Ino pohladí po tváři a on se o jeho dlaň jemně otře.
"Zařídil jsi taky, aby nás nezastřelil hned, jak uděláme krok před nemocnici?" Zeptá se ho docela naléhavě a je vidět, že má opravdový strach. Že tohle nebyl jeden z jeho kousavých vtípků. Vždyť nedávno málem přišel o život a dostatečně mu to ukázalo, že na Tetsuyu už nikdy v životě hubatý nebude. Momentálně se domnívá, že to je nějaký superpadouch, co pozná i to, co tady snídal, aniž by na to nasadil lidi. Pak ale pokrčí rameny.
"Nevím kdy, asi až budu mít krev úplně čistou, ale mě je dobře, můžu to podepsat klidně hned a na kontrolu jít ambulantně." I tohle myslí vážně. Ležet v posteli může kdekoliv jinde a třeba tam nebude mít pocit, že Ogawa ví, kde jsou. Možná by bylo lepší, kdyby zůstal tady, ale policie mu nezakázala odcházet nebo mu dát ochranou vazbu a kdesi cosi.

Inoran

Zatváří se trochu káravě, když mu Ruki oznámí, že by tu vůbec nemusel ležet. Po tom, co viděl…ne, že by ho nechtěl u sebe ale má strach, aby se mu náhodou nepřitížilo. Kdyby mohl tak ho pravděpodobně zabalí do bublinkové folie, dá do krabice s polystyrenovými kuličkami a tak si ho odnese domů, aby se mu náhodou nezkřivil ani vlásek. Jeho nejhorší pohled v životě byl, když ho odvážela sanitka a on mohl vůbec nic udělat, jen nečině přihlížet.
"Tak to tě budu muset jen příjemně rozrušit." Usměje se na něj s něžným výrazem v očích a přitáhne si hřbet jeho dlaně ke rtům, dotkne se jemně jeho kůže a koutky se mu zvednou.
"No, vlastně…" Zarazí se v půlce pohybu. O Tetsuyovi od té doby neslyšel a přijde mu to trochu podezřelé. Občas má pocit, že ho někdo sleduje. Za to články v novinách si ho vychutnávaly dosyta. Řešil se jeho pobyt v nemocnici, proč sem chodí, vlastně tu skoro spí a hlavně za kým. Dokonce i zjistili, kde Ruki pracoval a dozvěděli se i hodně detailů z onoho večera.  Nemohl sám vytáhnout paty z nemocnice, aby za zadkem neměl dvacet novinářů s dotěrnými otázkami, které zatím sice trochu unaveně ale pořád s osobitou zdvořilostí a elegantně odpálkoval. Možná kvůli tomu rozruchu měli zatím klid a nikdo se mu neozval. Má obavy, že to ale brzy přijde.
"Pamatuješ na tu ehm…debatu a rozhovorech v novinách." Začne pomalu a opatrně, aby to s ním nešvihlo.
"Nějak jim to neušlo a…" Rozpačitě a bez svého typického sebevědomí se poškrábe na temeni ve vlasech.
"Možná se bude hodit, když si vzpomeneš, jak si jim chtěl odpovídat. Ale já se tě nechci vzdát, i kdyby to mělo stát všechno." Ujistí ho naprosto vážně, když se poposune kousek nahoru, aby mu byl blíž.
"Už nikdy nedopustím, aby se něco podobného stalo. Pokusím se třeba Tetsuyu uplatit nebo něco podobného a dají nám všichni pokoj."

Ruki

Pro sebe se uculí a mírně se začervená.
"To bys mohl." Pípne, zatímco žmoulá volnou rukou okraj svojí peřiny. Koneckonců má s ním jen jednu takovou zkušenost a to už je několik dní. Stočí k němu koutky očí a mírně pootevře rty, když ho Ino políbí na hřbetu dlaně a projede jím jedno velmi konkrétní zachvění. Opravdu moc mu chyběl. Ino začne trochu podezřele, Ruki zvážní a podívá se mu rovnou do očí a brzy se dozví, o co jde. Je to další z jejich předmětů drobné hádky nebo jak to nazvat a jemu přijde skoro roztomilé, jak se o tom Ino pomalu bojí mluvit.
"Ty bys byl hrozný podpantoflák, kdyby tě dostala nějaká semetrika." Řekne mu a pobaveně zavrtí palci u nohou.
"Nemůžeš se bát, co na to řeknu, musíš mi to vrátit. Třeba neuteču." Nasadí si nevinný výraz, ale miluje ho pořád víc už jenom za to, jak opatrně se s ním snaží jednat. Kdo tohle pro koho dělá? Cítí se jak skutečná princezna. Jenže jediná, která snědla něco otráveného, byla Sněhurka a k té se hodí možná tak jeho bledá pleť, ale rozhodně není nejkrásnější v zemi.
"Mám jim opravdu odpovědět to, co jsem ti tuhle řekl?" Pozvedne překvapeně obočí nahoru, ale hned na to ho zahřejí jeho slova o tom, že ať se stane cokoliv, Ino už ho nikomu nedá. I kdyby sám měl dělat taky pokojskou? To jednoho prostě musí zaujmout. Ruki celý pookřeje, jeho oči zněžní, předkloní se v sedě a obejme ho oběma rukama kolem krku, když se k němu přitiskne co nejblíž. "Doufám, že o práci kvůli tomu nepřijdeš. Sice nejsem zlatokopka, ale už jsem se těšil na život v luxusu a na rozhazování tvých peněz." Řekne mu do ouška a pak se odhodlaně odlepí, sáhne po zvonku a nechá si zavolat sestru.
"Prosím vás byla byste tak hodná, domluvila mi schůzku s lékařem a přinesla k podepsání revers?" Požádá ji za jejího zmateného pohledu, ale neodmítne ho a odejde plnit jeho přání. Však už tady chvíli leží a jeho orgány prý neselhávají, tak proč by s tím měly začínat právě teď?
"Pomůžeš mi vstát a obléct se? Ale mám tady jenom ty věci z té noci. Upadl jsem v nich na zem, takže vypadají příšerně. Budu ti dělat ostudu hned ve dveřích." Řekne mu a už zase odhazuje cíp deky, že bude vstávat a chce vystrkovat bosé nožky přes okraj postele.

Inoran

"Já vím." Broukne pobaveně Ino na tu semetriku. Však on je prostě takový, zná se moc dobře za ty roky a ví to o sobě ale nemůže si pomoct, taková je jeho povaha a hned tak se nezmění. Nakloní hlavu mírně na stranu, když se znovu pousměje, než odmítavě hlavou zavrtí.
"Víš moc dobře, že nevrátím. Miluju tvé narážky, poznámky…celou tvou osobnost Ru-chan." Zavrní měkce a nejraději by se k němu natáhl do postele a prostě jen tak existoval. Neskutečně obrovský kámen mu spadl ze srdce, když mu oznámili, že bude v pořádku. Vůbec si nedokáže představit, co by dělal, kdyby to dopadlo jinak.
"Klidně můžeš, já ti to s radostí odkývám, mám jich za poslední dny plné zuby." Odpoví mu upřímně, než spokojeně vydechne, jakmile ucítí jeho tělo na tom svém. Nikde by si nepřál být raději, než právě teď a tady. Odtáhne se kousek, aby ho mohl políbit jako opravdovou Sněhurku, protože vzápětí už Ruki volá sestru a chce podepsat revers. No to probuzení bylo na jeho vkus trochu moc rychlé, možná mohl být drobek ospalejší.
"Je to dobrý nápad, když…."+Jsi byl před pár dny otrávený…+ Nemá smysl mu v tom očividně bránit, protože se Ruki rozhodl a s tím nehne nejspíš ani shikanzen. Povzdechne si nad jeho jednáním, ale taky ho hřeje pocit, že si jej odveze domů.
"Pomůžu ale ještě chvíli počkej." Položí mu ruku na rameno, aby ho trochu přibrzdil a vytáhne svůj telefon, než zavolá do jednoho z obchodů, kde je stálým a váženým zákazníkem. Naštěstí je asi články příliš neznechutili a vyjdou mu vstříc, když si u nich objedná kompletní oblečení pro Rukiho i s botami. Velikost samozřejmě ví, tohle by nezapomněl nikdy.
"Hai, děkuji, půl hodina bude víc, než bych si mohl přát." Ujistí ženu na druhém konci linky, než nachystají papíry bude tu mít čisté oblečení.
"Nakoupíme všechno, co budeš potřebovat. Já no…všechny tvé věci mám zatím u sebe v hotelu a ty své…jsem přestěhoval do našeho domu." Oznámí mu, když si ho přitáhne k sobě do náruče. Za nějakou chvilku ho ale musí pustit, když se objeví ve dveřích doktor a tváří se všelijak, jen ne nadšeně.
"Nebudeme vám bránit v odchodu pane Takanori ale doporučil bych vám, abyste se neunáhlil." I přes doktorova slova a Inoranův nejistý pohled k nim přijde sestra s papíry. V Inovi se to hrozně pere, z jedné strany by ho tady udržel co nejdéle a z druhé…chce ho mít u sebe. Dveře se otevřou znovu a dovnitř přijde poslíček s Rukiho oblečením. Ino se tedy zvedne a odejde vyřídit platbu i s dýškem, nejspíš ještě sežene taxi, jinak se z hotelu nedostanou. To ani netuší, že venku pořád okouní novináři, ještě je to nepřestalo bavit.

Ruki

Ino ho zastaví v polovině pohybu a tak zůstane sedět a drží se dlaněmi za okraj postele, zatímco nohy už má shozené dolů. Poslouchá ho, jak vyřizuje hovor a kupuje mu další a další věci. Vlastně jich má někde v hotelu plné nevybalené tašky. Ani si je nestačil prohlédnout a užít, než se tohle všechno semlelo. Bohatě by stačilo, kdyby Ino přinesl něco z toho, ale už se nebrání. Jen si užívá ten dokonalý pocit obletování a pak k němu zvedne oči, když na něj promluví.
"Do našeho domu..." Zopakuje po něm, ale víc toho nestihne, protože Ino si ho přitáhne k sobě a on čeká spíš nějaké pěkné umlčení. Jenže nestihnou ani to, protože do dveří vstoupí lékař a jde si s ním vážně promluvit. Musí si chtě nechtě sednout spořádaně, přenést na něj svou pozornost a vyposlechnout si veškeré poučení ohledně toho, jaké následky může mít, když opustí nemocnici předčasně. Dozví se toho víc, než by chtěl, má z toho někde uvnitř maličko obavy, ale zároveň se cítí dočista zdravý. Domluví si s lékařem i termíny všech prohlídek a ambulantních vyšetření, protože ho chtějí ještě nějakou dobu sledovat, než ho propustí z péče úplně a pak všechno podepíše. Jenže dojde na to, že není plnoletý a lékař chce ještě podpis někoho dospělého. Je naprosto nemožné, aby někde sháněl svoje rodiče, ale Ino...
"On je můj snoubenec." Řekne výmluvu, se kterou si Inoran začal sám a protože lékař i sestra vědí, kolik je Rukimu let, věnují staršímu muži trochu zaskočený a možná i slabě pohoršený pohled. Ino teď chudák vypadá trochu jako pedofil, ale při tom je to úplně mimo, protože Ruki si jako dítě nepřipadá ani trochu. Co s tím pořád všichni mají? Nakonec je všechno vyřízeno, ale ani teď neosamí, protože pro změnu přijde poslíček s jeho novým oblečením. Musí společně všechno vybalit a sundat z toho cedulky a pak si od něho konečně nechá pomoct s oblékáním. Cítí se slabý jako moucha, když stojí na nohou, celý v čistém a do tašek zabalí to, v čem ho sem přivezli. Oblečení až nepříjemně připomíná tu noc. Podívá se na Ina a vypadá celkem zranitelně.
"Tak... můžeme vyrazit." Broukne.

Inoran

Zrovna ukládá telefon do kapsy svých kalhot, kdy padne věta o podpisu a pak i přiznání, jak to mezi sebou mají. Je to logické, když tu nikdo jiný není, aby to podepsal. Z jedné strany ho hřeje fakt, že Rukiho napadlo přesně tohle jako první a z druhé. Podívá se na výraz ve tváři sestry i doktora a chvíli přemýšlí, co jim a to má říct. Nakonec jen smířeně pokrčí rameny, tohle si o něm stejně teď musí myslet všichni.
"Víte co se říká, proti gustu…." Usměje se svým typicky mírným a okouzlujícím úsměvem.
"Každý máme nějakou u obsesi." Pokusí se zažertovat a znovu se potvrdí, že tohle není jeho silná stránka, když se jeho vtip setká s úplným nepochopením a hned po jeho vzhledném podpisu raději doktor i sestra místnost opustí a ani jeho poděkování si nevyslechnout, jak nezdvořilé.
"Myslím, že příště budu radši mlčet já." Zasměje se upřímně, když sám nad sebou protočí očima a začne mu pomáhat do čistého oblečení, které sem právě poslíček přivezl. Stojí ho značné přemáhání, aby se jej nedotýkal víc, než by měl a snaží se držet pod pokličkou touhu po Rukiho blízkosti. Neopustí si ale několik delších pohlazení dlaní, když mu pomalu přetahuje triko přes hlavu. Vřelým pohledem zhodnotí svůj výběr po telefonu, je to výborné, jen ty kalhoty jsou trochu delší ale to se na botách ztratí.
"Ty věci sebou brát nemusíš." Řekne mu měkce, když jej vezme kolem pasu a víceméně jej podepře, aby cestu dolů zvládl.
"Nech je tady, tohle je minulost hm." Broukne ještě, když tu tašku prostě nech ležet u nemocniční postele a vede si svého zajíčka sebou dolů  k taxíku, který na ně čeká před vchodem. Už skrze prosklené dveře vidí, kdo na ně před nemocnicí čeká.
"Připravený?" Zeptá se o se starostí ve tváři. Je tam tlupa nenechavých novinářů, kteří se na ně nahrnou jak roj včel.
"Inoran-san, co je pravdy na tom, že si ho chcete vzít?" Začne jeden z nich a  už mu strká mikrofon před rty. O to samé se snaží druhý v Rukiho blízkosti.
"Pracoval jste v hotelu jako pokojský…jak se nyní cítíte, musí to být skvělé se nechat vydržovat." Pokračuje druhý neomaleně a v Inoranovi každou chvilku narůstá vztek.
"Myslím, že do našeho soukromí vám nic není. Mohl bych vás poprosit, aby jste nás nechali projít?" Pokouší se to stále držet v mezích své povahy, jde to hodně těžko.
"Prý máte bratra Inoran-san, je to pravda?" Padne další otázka a Inovi zvláštně zasvítí v očích. Ještě několik dalších minut jsou pod palbou otázek, když se skrze dav proderou čtyři muži oděni v černé, na očích sluneční brýle a svými těly, jim vytvoří cestičku až k taxíku. Ino vůbec nechápe, kde se tam vzali ale když jeden z mužů odhalí potetované zápěstí, dojde mu, čí muži to jsou. Dostane neskutečný strach ale jiné auto, kam by je nacpali, nikde nevidí. Jeden z nich mu vtiskne do ruky vzkaz nadepsaný spěšně.-Můžou se hodit.-
"Nedělejte blbosti." Zavrčí na ně jeden z chlapů a mračí se u toho.

Ruki

"Divím se, že na tebe nezavolali sexuologa po tom tvém prohlášení." Neodpustí si Ruki, když mu Ino pomáhá do rukávů mikiny, ale uvnitř ho to celé podivně hřeje. Podívá se na něj zaskočenýma očima, protože on není zvyklý oblečení vyhazovat a tohle by se dalo ještě zachránit, ale pak přikývne na souhlas. Ino má pravdu, tohle je minulost. Už se nenechají rozdělit a navíc by jim to oběma připomínalo špatné věci. Zavěsí se do něj a dokonce si i opře spánek o jeho paži, když se pomalým krokem vydají napříč nemocnicí a i to je pro něj jako sportovní výkon. Přede dveřmi ven se zastaví, on se podívá na všechny ty lidi tam venku a konečně mu plně dojde, s kým, že to chodí. Ne, není připravený ani trochu a hlavně na to nemá moc sílu, ale zarputile přikývne a společně vykročí. Okamžitě se kolem nich semkne malý dav, náhodní chodci se otáčejí, když se snaží přijít na kloub tomu, co se to tady děje a on je doslova oslepený blýskáním fotoaparátů. Před ústy má pořád malý les mikrofonů a nemůže přijít ani na jednu svou drzou odpověď, jen se nechá Inoranem vést, zmateně se dívá všude kolem a jde na něj slabost. Drží se ho oběma rukama a vzpamatuje se až ve chvíli, kdy je obestoupí muži v černém. Zvedne k Inoranovi tvář a podívá se na něj stylem Ty máš tolik bodyguardů, ale pak si taky všimne těch tetování a hned na to drobných odznáčků na jejich klopách. A polije ho studený pot. Tetsuya... je to přesně tak, jak si myslel a jak se bál. Donutí je nastoupit do auta, aby se tady nedělal bordel, někam je odveze a zabije a v tu chvíli skoro podklesne v kolenou, ale Inoran ho drží a někdo cizí mu pomáhá do auta. Uvnitř mu chvíli trvá, než přemůže mdloby, které na něj jdou, sedí natisklý na Inův bok, zmateně se rozhlíží kolem a doopravdy se slabě chvěje strachy. Ještě pořád se ho drží oběma rukama kolem jeho paže a v obličeji je dokonale bledý.
"Kam to jedeme." Špitne.