Ruki x Inoran - Ani jsem si nezul boty. - Část 2.

(Nový dům)

Inoran

Dva ze čtyř s nimi nastoupí do taxíku, jeden k nim dozadu a druhý vedle ne moc nadšeného řidiče. Ale ani ten se neodvažuje protestovat. V Inovi se něco sevře o kousek víc, když pozná cestu k jeho domu, tím směrem ale alespoň míří. Myslel si, že koupi vyřešil velmi dobře a nemá šanci je najít ale spletl se…zase. Svírá pevně Rukiho dlaň a nehodlá ho ani na vteřinu pouštět. Sám nemá příliš zdravou barvu a ticho v autě se protahuje, dokud ho nepřeruší Rukiho hlas.
"Netuším ale vůbec se mi to nelíbí." Sykne tiše jeho směrem, když si vyslouží dloubnutí od chlápka vedle něj. Taxík zastaví po několika kilometrech na jednom z odpočívadel a muži beze slova vystoupí, zavřou za sebou dveře a mávnou řidiči, aby jel klidně dál bez nich.
"Tohle mělo znamenat co?" Zamračí se Ino a je vidět, že není ve své kůži a bojí se. Napadne ho i takové věc, že je někdo na podvozku bomba a jiné katastrofické scénáře.
"Měli bychom vystoupit." Podívá se na Rukiho s pozvednutým obočím, když si ho k sobě tiskne, jak kdyby mu ho chtěl někdo vzít.
"Tohle je cesta k nám Ru." Vysvětlí mu s obočím staženým k sobě.
"Zastav." Houkne na řidiče, jsou na místě, kde se jim podaří chytit nějaký další. Čeká všechno od protestů, přes zamknutí dveří, aby je dovezl na místo, kde bude Tetsuya ale to se nestane. Pomůže Rukimu z auta a chce zaplatit řidiči.
"Zaplaceno už jsem dostal." Kdyby nebyl poctivý, mohl by si nechat zaplatit dvakrát ale jak to vypadá, nechce s nimi mít nic společného. Inův pohled padne na půjčovnu aut.
"Tohle bude asi bezpečnější, nemyslíš?"+Třeba neví, kde jsme ten dům koupil třeba je to jen náhoda.+ Snaží se v duchu trochu uklidnit ale do té půjčovny zamíří. Nemůže přece Rukiho nechat lítat pešky, to by mu brzo asi omdlel.
"Jak ti je?" Zeptá se starostlivě, když žena za pultem tiskne papíry k pronájmu auta.
"Možná bychom tam neměli jezdit ale máme tam všechny věci…Je tam i náš pes." Prozradí nakonec svůj dárek pro něj poněkud předčasně, jenže teď není čas něco skrývat, musí se rozhodnout tady a teď.

Ruki

Ruki trhne obličejem směrem k Inovi, když mu řekne, že se mu to taky nelíbí a svraští u toho obočí.
"Kdyby nám něco chtěl, proč si tě nenašel dřív?" Hlesne tiše, ale krátce na to auto zastaví a oni v něm zůstanou sami jenom s řidičem. Ruki se hned nalepí na okýnko, aby se podíval, co dělají nebo kam to jdou, ale oni se prostě vracejí po silnici. Jen tak??? Inovi, zdá se, běží hlavou úplně to samé.
"Myslíš?" Zeptá se, ale vysvětlení dostane vzápětí. Nepře se s ním, sám vůbec netuší, co by měli udělat, dokonce ho napadne, jestli opravdu nezavolat na policii, ale přikývne a nechá se Inoranem pomalu dovést k půjčovně, kde se posadí na židli a nechá ho vyřídit všechno potřebné.
"Je mi dobře, jsem v pohodě." Zalže Ruki, kterému je hrozně slabo, ale neví, jestli je to tou nečekanou námahou nebo proto, jaký má teď strach. Povzdechne si při jeho slovech o neměli jezdit, ale pak dojde na psa. Ruki na něj vytřeští oči jako talíře a ty jasně vypovídají o tom, že toho psa měl mít v rukou už někdy před deseti lety.
"My máme psa?" Pípne a chce se zvednout na nohy. Musí se přinutit myslet nějak racionálně. "Myslíš, že nás tam něco čeká? Chci říct, neměl teď příležitost? Proč by nás lákal až domů?" Snaží se nenechat ovlivnit myšlenkou na psa, dojde k němu a vloží mu dlaň do jeho.
"Pojedeme tam. Kdyby nás chtěl zabít, moc dobře ví, kde teď jsme a že se pohybujeme pomalu." Rozhodne nakonec. Může to znít odvážně, ale není ani trošičku. Vůbec neví, jestli dělají dobře, ale jemu přijde cokoliv jako špatný nápad. Navíc to vypadá, že ať půjdou kamkoliv, nebude to dobré, dokud to bude poblíž tohohle města. Společně nasednou do auta a Ruki se nechá odvézt až před dům, který jim Ino koupil. Už když se blíží, předklání se, aby z něj čelním oknem viděl co nejvíc a ústa má u toho otevřená.

Inoran

Příliš mu nevěří, že je úplně v pořádku ale stejně mu nezbývá nic jiného, než je přesunout někam jinam. Nemůžu být v půjčovně věčnost. Výraz mu na chvíli povolí, když se Ruki zeptá na jejich nového člena rodiny a kývne hlavou.
"Máme štěně, přivezli ho asi před dvaceti minutami." Broukne měkce a pak jen kývne hlavou. Vlastně má pravdu a on nesmí dovolit, aby ho strach ovládl. Nasednou tedy do vypůjčeného auta a konečně dorazí až k domku kousek od pláže. Z terasy v patře je výhled na moře a nejspíš tu budou krásně vidět západy slunce.
"Není to moc velké ale mohlo by nám to pro začátek stačit." Stočí pohled na Rukiho, když ho při vysedání z auta znovu podepře a políbí jej krátce do vlasů. Teď na vteřinu úplně zapomněl na strach a čeká, jak se mu tu bude líbit. Pomalu projdou ozdobnou brankou po mozaikovém dlážděném chodníku až k masivním dveřím. Zarazí se v půli kroku, když před nimi leží košík a přehozeným barevným plátýnkem, aby nebylo vidět, co je uvnitř. Krátce se ohlédne na Rukiho a opatrně plátýnko odhrne, aby odhalil, že je plný červených jablek s dalším vzkazem – Tyhle nejsou otrávená.- Mezi červenou bije do očí barva bankovek, ani jeden nemůžou tušit, že pod nimi se skrývá mnohem víc, skoro to vypadá jako omluva, i když přímo nevyřčená. Tetsuya je očividně ochotný udělat všechno, aby si u Aoiho vylepšil skóre.
"Tohle není vtipné." Stáhne Ino obočí k sobě a nejradši by ten košík vyhodil.
"Mám ho vzít?" Zeptá se Rukiho, to on byl otrávený, je to spíš pro něj, než pro Ina.  Když bude chtít vezme ho sebou dovnitř. Vyloví klíč z kapsy a otevře dveře, na nichž je cedulka se jejich jmény. "Vítej doma." Usměje se přívětivě a zamilovaně, když mu paží pokyne aby šel dál do prostorné chodby, dokud vede oblouk bez dveří do obýváku spojeného s kuchyní. Dole jsou ještě dvě pracovny a francouzské okno do zahrady.
"Ještě to není úplně zařízené ale s tím mi třeba pomůžeš Ru-chan, chtěl bych, aby se ti tu líbilo." Vede ho pomalu k velkému gauči, kde se ho pokusí usadit, ještě před tím se jím pod nohama proplete malá kulička, hodně malá kulička chlupů, která je očividně ráda, že někdo přišel.
"Ještě nemá ani jméno." Ino si přidřepne ke štěněti a podrbe ho za ušima, kdy pomalu vzhlédne k Rukiho tváři.
"Chtěl bych, aby ses tu cítil jako doma.“

Ruki

Zavře krátce oči při polibku do vlasů, ale nemůže odtrhnout oči od toho domu. "Není to moc velké? Ty si asi neumíš představit, v čem normální lidé v Tokyu žijí, viď?" Řekne mu a vykročí okouzleně k domu. Je světlý, s vyřezávaným zábradlím, ne moc tradiční a moře je slyšet až sem. Nejradši by šel hned k němu. "Je nádherný." Vydechne, když projdou brankou a jakmile uvidí košík, myslí si, že je v něm ten pejsek a vrhne se k němu s nadšením v očích. Klekne si, nechá Ina, aby plátno odhrnul, ale místo toho kouká na jablka a spousty peněz pod nimi. Hned je oběma jasné, od koho jsou, ale proč mu posílá zrovna jablka? Asociace s pohádkou mu zatím vůbec nedochází, nemá ani tušení, že si jeho přítel nechává říkat Popelko a jeho kamarád zase Růženko. A že on je už navždycky Sněhurka. Dá na stranu několik jablek a vytáhne peníze. Podrží je proti světlu, aby se podíval na vodoznak.
"Ty poznáš, jestli jsou pravé? Aby nás nezavřeli, až s nimi někde budeme platit." Je s tím hotový raz dva. Proč by si je neměli nechat? Je tohle opravdu odškodnění za to, že ho málem zabil? A kolik toho je? Jenže Ino se spíš mračí. I tak ale přikývne, aby košík vzal a pak společně vstoupí. Ruki se hned rozhlíží na všechny strany, projde přes chodbu sem a tam a v jeho očích září hvězdy. Celý dům je cítit dřevem a novým nátěrem, někde chybí vybavení, ale je dokonalý.
"Líbí se mi tady." Zamumlá okamžitě a jen nerad se nechá odchytit a vést k pohovce, protože by si býval chtěl prohlédnout všechno.
"Ani jsem si nezul boty." Vydechne, ale než to stačí udělat, pod nohy se mu konečně připlete to štěňátko. Je to dočista maličká hnědo černá čivava. Ihned si dřepne k Inovi a vezme pejska do dlaní. Oči už má jenom pro něj. Samozřejmě si všimne, že je to opravdu on, mačká ho ke své tváři a nechává si ji olizovat, zatímco se nadšeně směje a do očí mu z toho všeho vstoupí slzy. Nechce brečet jako malá holka, ale prostě to nejde ovládnout a jemu skutečně stečou po tvářích slzy jako hrachy. A když mu Ino řekne, že chce, aby se tu cítil jako doma, padne mu kolem krku, jednou dlaní ho obejme a v druhé pořád svírá psa, který je teď mezi nimi a nadšeně se vrtí. V tu chvíli už nepokrytě brečí.

Inoran

Pořád si v hlavě přebírá ty peníze. Jemu se nelibí, že si je nechávají, přijde mu to jako připomínka toho, co se stalo. Zvládl mu jen přikývnout, že ty peníze jsou pravé ale po očku pořád sleduje košík, jak kdyby on pozoroval jeho. Minimálně ty jablka pro jistotu vyhodí a začíná si nebezpečně plánovat, jak bude příštích několik let nejspíš ochutnávat všechno, co bude mít  v plánu Ruki pozřít, jen pro jistotu.
"To nevadí, zuju ti je později." Broukne konejšivě, protože on na to taky zapomněl, pro jednou se ale snad nic nestane. Vzápětí má oči jen pro něj a sleduje, jak štěně dostává nového pána do kolen. Najednou má pocit, že nemohl vybrat lepší dárek, než tuhle malou kuličku. Ino se sám usadí na zem, s nohou pokrčenou a paží přehozenou přes koleno, když je pozoruje, jak se vítají.
"Ru, ty pláčeš?" Zeptá se jej starostlivě, když vid, jak mu do očí stoupají slzy. Je očividně šťastný a v tu chvíli Inova láska nabude neskutečných rozměrů. V tohle ani nedoufal.
"Až si vybalíš věci z tašek ve své šatně ukážu ti i patro, až si odpočineš samozřejmě. Jsou tam dva pokoje dvě koupelny a dvě šatny, abys měl dost prostoru." Popíše mu, co se nachází nahoře a che ještě dodat něco o tom, jak je rád, že se mu tu opravdu líbí. Nadechne se a vzápětí dlouze vydechne, jakmile ucítí jeho tělo na tom svém. Stiskne víčka spokojeně k sobě a obejme ho bez váhání, natáhne nohy před sebe a usadí jej na svůj klín. Konejšivě mu dlaní přejíždí po zádech.
"Slíbil jsem ti, že se o tebe postarám, zatím se mi to moc nepovedlo ale už to bude v pořádku." Snaží se tak trochu omluvit, když mu koukne zblízka do očí, pozvedne jemně ukazováčkem jeho bradu a dlouze jej políbí se vší láskou.
"Není to hrad ani palác ale je Tvůj, já jsem Tvůj." Zašeptá mu do rtů, když se mírně odtáhne a vzpomene si na Hyda. Úplně to vypustil z hlavy po všech událostech.
"Ru, měl by jsi o mě vědět všechno." Začne opatrně, když si opírá čelo o to jeho. Měl by ho zahnat do postele a nepřetěžovat jeho organismus ale taky mu nutně chce říct všechno, aniž by tušil, že se s Hydem už potkal.
"Já mám bratra, o kterém jsem ještě před pár dny nevěděl. Moje rodiče si mě adoptovali, když mi byly dva roky, neznám svou biologickou rodinu."

Ruki

Přeleze si obkročmo na něho pořád se tiskne k jeho tělu. Štěňátko se mu vymotá z ruky a vyrazí na svou veselou obhlídku domu, kde o kus dál stačí udělat loužičku. Ruki ale ještě stále přemáhá návaly dojetí a snaží přestat fňukat Inoranovi do ramene. Jenže jak to má udělat, když u toho poslouchá, co všechno je nahoře v patře, aby měl on dostatek prostoru? Neochotně se nechá mírně odtáhnout od něho, když mu chce Ino něco říct a dlouze se mu podívá do očí. Hřbetem dlaně si stihne otřít oči a přikývne, když mu slíbí, že teď už bude všechno tak, jak si naplánovali. I on mu opětuje velmi dlouhý a procítěný polibek.
"Je to hrad." Stojí si na svém, ale už to na něj zase leze, když mu Ino řekne, že je jeho. Měl by ho asi nechat doříct, co všechno by o něm měl vědět, jenže má myšlenky jenom na něho, na jeho blízkost, na to jak mu sedí na klíně a jak se před chvílí líbali. Znovu si uzme jeho rty a chvíli to trvá, než ho nechá nadechnout a pokračovat, ale Inoran je jako vždycky velmi cílevědomý a nevzdá se snadno. Zrovna mu drobnými polibky olíbává čelo, když mu Ino dopoví, co měl na srdci. Musí se mírně oddálit a nechat si to svádění na později.
"Já vím." Zazdí to a několik dlouhých vteřin ho nechá, aby na něj zíral jako na půl zadnice z křoví. Musí se tomu chtě nechtě trochu uculit a nakloní hlavu mírně k rameni.
"Je to asi neuvěřitelné, ale potkal jsem se s ním tu noc, co jsem odešel z hotelu. Vrazili jsme do sebe na ulici, vzal mě na kafe a když zjistil, jak se jmenuju, ukázal mi vaší složku. Prý ji dostal v nemocnici od své matky. Myslel jsem si, že je to příliš nemožné a že to je někdo, koho poslal Tetsuya, ale ukázalo se, že ten poslal někoho úplně jiného." Řekne mu všechno, co si z té noci pamatuje.
"On tě kontaktoval?" Dojde mu vzápětí. Proč by o tom jinak mluvili?
"Dal mi peníze na vlak..." Zamumlá a mimoděk sáhne do kapsy, ale jsou to jiné kalhoty... peníze v nich nemá.
"Vlastně..." Pořádně se podívá do tváře svého milého.
"Je ti strašně podobný. Teď už to vidím." Vydechne.

Inoran

Jen se jemně pousměje, když Ru označí jejich dům za hrad. Pro něj je to domov, místo, kde budou moci být společně, kde budou trávit čas vedle sebe a on si tyto hodnoty vždycky nanejvýš cenil. Ač mu byly předkládány různé vzorce, jak by se jako známý model měl chovat on k nim nikdy netíhl a ctil tradičnější hodnoty. Nejradši by ho ze svého objetí nepouštěl a hrozně špatně se mu soustředí, když olíbává všude možně z druhé strany, on se tak úplně soustředit nepotřebuje že? Jeho dlaně samovolně putují po Rukiho těle a něžně jej hladí. Pak mu ale vyrazí dech, když mu prozradí, co se ten večer stalo; to musela být neskutečná náhoda, že narazil právě na něj ale v tomto věří v osud a pravděpodobně to tak být mělo. Je dokonale konsternovaný, Ruki to vlastně věděl dřív, než on.
"To není možné." Pořád mu přijde hrozně nepravděpodobné, že by se něco takového stalo.
"Ale u sanitky s tebou nebyl…" Odtuší, protože ho tam prostě neviděl, za to Gackta ano. Doteď vůbec nepochopil, proč tam v tu hodinu byl on, ještě v takové ulici. Že by do toho byl taky zapletený? Je to možné, protože s Tetsuyou dost spolupracoval, co on ví.
"Moje matka je v nemocnici?" Dojde mu vzápětí a stáhne obočí k sobě. Měl Hyda vyslechnout víc, zjistit, co mu chce říct a jaké jeho rodina vlastně je. Netuší vůbec, jak moc je to s jeho matkou vážně a ve tváři se mu objeví starost.
"Já…no přišel za mnou do nemocnice ale nevěnoval jsem se mu tak, jak jsem chtěl. Podobný?" Zarazí se a podívá se mu upřeně do očí. Jemu to tak v první chvíli rozhodně nepřipadalo ale možná je to tím, že ho prostě nezná.
"Jak podobný?" Zeptá se zvědavě a netrpělivě vyčkává na odpověď.
"Měli bychom si s ním asi promluvit, chci vědět víc." Broukne ještě, automaticky už používá množné číslo, on už přece není sám a nikdy nebude  a krátce se podívá stanou do země.
"Ty jsi moje rodina ale…proč by nás nemohlo být víc, totiž…já se s rodiči taky nestýkám." Prozradí mu další kousíček a v tomhle jsou na tom dost podobně. Ne, že by věděl, jak se k Rukimu doma chovali ale dost dobře si domyslel, že on na oběd k rodičům rozhodně nechodí. On taky ne a už je to pěkná řádka let, kdy ho k sobě pozvali naposledy a tehdy to skončilo hádkou, tedy oni se chtěli hádat a Ino raději odešel.

Ruki

"Ne." Splyne mu pomalu ze rtů.
"Utekl jsem mu, protože jsem ho podezříval. Taky mi to přišlo moc divné a nepravděpodobné. Myslel jsem si, že by mohl být součástí toho všeho. Řekl jsem mu, že jdu na záchod a utekl kuchyní ven." Přizná se mu a trochu provinile k němu zvedne oči. Teď bude mít na čele dozajista nálepku útěkář, když utekl oběma bratrům a ve stejnou noc, a navíc v tom byl Hyde nakonec nevinně. Začíná mu být líto toho, jak se k němu za tu pomoc zachoval, ale kdo by nebyl na jeho místě paranoidní?
"Ano." Přikývne pak trochu nejistě a doluje z paměti všechno, co si pamatuje, že si přečetl v té složce. Nechá ho domluvit všechno, co má na srdci, i když má sám ustaraně stažené čelo. Rozhodne se začít trochu odzadu.
"Připadá mi, že máte podobné rysy a navíc... jste oba stejně šlechetní, jak to tak vypadá." Pousměje se. Jenže to není všechno.
"Půjdu tam s tebou rád, Ino-chan, jen bys měl vědět..." Na okamžik se odmlčí. "Že je asi nemocná opravdu vážně. Není to nemocnice, je to nějaký ústav pro dlouhodobě a nevyléčitelně nemocné. Já myslím, že umírá." Dostane ze sebe nakonec i to poslední a sklopí oči. Chvíli si objímá tělo rukama a pak se ohlédne po čivavě. A všimne si té loužičky.
"Ale nééé..." Protáhne a vrátí k němu pohled.
"Mrzí mě to. Opravdu." Líbne ho na čelo a vstane. Nechá ho samotného, aby měl prostor nad tím vším přemýšlet a sám se vydá po stopách čehokoliv na uklízení. Kdo ví, jestli tu už něco takového

mají? Původně si myslel, že to otočí v podobnou chvilku, jakou měli na koberci v hotelu, jenže se zdálo, že některé věci počkat zkrátka nemohly. Nemá mu to ani trochu za zlé, jen by nedal moc za to, že za chvíli Ina popadne záchvat a bude tam chtít jít hned. Kde žije Hyde, to ale netušili ani jeden z nich. Mohli se na něj vyptávat v ústavu, ale proč by jim měl kdokoliv, cokoliv říkat? Po chvíli přece jen najde něco na vytírání a pustí se do úklidu, zatímco se mu čivava radostně motá kolem kotníků a snaží se soupeřit s mopem.
"Pusť Koron-chan, pusť!" Pojmenuje ho, ani neví jak.

Inoran

"Vlastně se ti ani nedivím, po tom všem. Je mi to vážně líto." Omluví se mu za události onoho večera, protože za to dle něj nese hlavní vinu. Nebýt toho, že po něm Tetsuya chtěl jisté věci, nic z toho by se nestalo. Pečlivě poslouchá každé jeho slovo. Krátce sklopí pohled k zemi, když padne přirovnání se šlechetností a usměje se. Vlastně je to skvělé, kdyby v tomto ohledu byli podobní, přál by si, aby to tak bylo. Jistě by si dokázali vynahradit roky, kdy nebyli společně. Koutky mu spadnou, když Ruki pokračuje dál a nastíní mu pravděpodobný stav jeho matky. Samozřejmě, že ho to napadlo, vzpomíná si na výraz Hyda, když mu o tom říkal. To nemohlo být jen tak a Ruki mu jeho v koutky zastrčenou myšlenku je potvrdí. Dlaní ruky, kterou se opírá o koleno, si zajede do vlasů a nevzhlédne. Snaží se poprat se zvláštními pocity, o nichž nevěděl, že je bude cítit. Byla pro něj v podstatě cizím člověkem, z druhé strany cítil potřebu ji poznat víc a je dost možné, že se mu to ani nepovede. Uvnitř najednou ucítí zvláštní záchvěv prázdnoty a přestane na několik dlouhých minut vnímat okolí. Aniž by tušil, co se Rukimu honí hlavou, napadne jej, že by měl alespoň zkusit dohnat něco málo a jet do ústavu. Ovšem pokud je opravdu vážně nemocná, měl by nejspíš první kontaktovat Hyda a domluvit se, aby tam jeli společně. Kdo ví, jak na tom jeho matka je a jestli by jí spíš nepřidělal šok, než aby to dobře dopadlo. Trochu se pozvedne, aby ze zadní kapyy kalhot vytáhl kousek papíru, kde je napsané telefonní číslo. Chvíli jej převrací mezi prsty a připomíná si, že by se jako první měl omluvit za své chování. Pohled mu padne na Rukiho, který uklízí spoušť po jejich novém přírůstku a za chvíli se s ním i pere. Koutky se mu samovolně zvednou vzhůru, i když jeho oči zůstávají zvláštně smutné.
"Očividně ti chce pomoct." Broukne měkce a upíná se na myšlenku, že Ruki je tu s ním. Přežil otravu  a on by si měl vážit každé chvíle, kdy jsou tu spolu. Zavolá Hydovi, ještě dnes a pravděpodobně ze malou chvíli ale jako první….sevře papírek v dlani, než se pomalu zvedne ze svého místa na zemi a přejde ke svému milému, kterému vyprostí násadu mopu z ruky.
"Slušelo ti to s ním ale..." Odmlčí se krátce, když mop opře o stůl nedaleko nich. Pomalu jej za pas otočí čelem k sobě a pozvedne jeho tvář prsty pravé ruky.
"Děkuji za Tebe." Řekne sotva slyšitelně, když se k němu pomalu skloní a dlouze jej políbí.
"Udělám něco k jídlu a ty budeš hezky odpočívat."+Pak zavolám Hydovi a uvidíme, co se bude dít dál.+¨Proběhne mu hlavou a v očích se mu zvláštně zaleskne, když pohladí palem jemnou pokožku na Rukiho tváři.
"Máš nějaké speciální přání?" Zeptá se, aniž by ho pustil, nějak sek tomu nemůže přinutit. Neuvědomuje si, že Hydův telefon stále svírá v dlani a se strachem ze špatných zpráv se nedokáže přinutit k dalšímu kroku. Raději se vydá do kuchyně a dá dohromady večeři. Ruki toho moc nesní ale přece jen do něj dostane něco málo. Zbytek večera stráví společně na velkém gauči, než se přesunou do jejich nové ložnice a vychutnají si první první noc v novém domě.  I když s Rukim šijí všichni čerti, Ino se snaží odolávat ze všech sil a má na paměti jako ten rozumnější jeho odpočinek. Teď už přeci není kam spěchat. Popřeje mu dobrou noc s krátkým líbnutím do vlasů a usnou společně všichni tři jako rodina.