Die x Hyde - Příliš nezměním, nebyl bych to já. - Část 2.

(Hydova kancelář)

Die

Okamžitě k němu zvedne oči a chvíli je na něj upírá, když mu Hyde řekne, že holky nebalí. Má to minimálně dvojí vysvětlení, ale proč mu něco říká, že by nebyl tak namyšlený, aby tohle řekl ve smyslu To ony balí mě? To se mu prostě nezdá. Nechá ho, aby se posadil vedle něho, skoro cítí teplo jeho stehna na svém, i když se přímo nedotýkají a v prvním okamžiku mu dá práci soustředit se na akordy a vlastní prsty. Chvíli mu to trvá, než se zase uvolní a dovolí mu, aby ho přiučil něčemu novému. Pak už ale pokračují akord za akordem, on si od Hyda nechává ohýbat prsty do správného postavení, občas se tomu dost zasmějí, když to zní jako když tahá kočku za ocas a nakonec kytara dozní v posledním tónu. Potkají se pohledem, když se ho Hyde ptá, jestli budou ještě pokračovat, ale jeho ruka se pozapomene na té Dieho a kromě toho ze sebe nespouští ani oči. Die jemně pootevře rty, když si uvědomí protahující se okamžik a něco uvnitř hrudníku mu začíná říkat, že všechny ty dnešní narážky možná něco znamenají... nebo ne? Určitě by neměly... nebo se panu psychologovi občas někdo líbí a on to riskne, že to nepraskne, zatímco to s tím dotyčným táhne během školního roku? Dělá to takhle? On ale přece ví, jaký je důvod toho, proč tu Die je, to by si vybral komplikovaný cíl, takže o tomhle to není? Konečně oči sklopí, ale přikývne, že můžou ještě chvíli hrát. I když už ho prsty pěkně bolí a začíná je mít otlačené. Neumí si ani představit, kolik by mu tak mohlo být. V tuhle chvíli, kdy přemýšlí nad podobnými věcmi, je rád, že jeho tvář kryjí z obou stran měkké vlny jeho dlouhých vlasů.

Hyde

Jejich pohledy se střetnou, kdy dozní poslední tón a on nedokáže odvrátit  oči z jeho tváře. Je vážně okouzlující, ty rysy by si mohl prohlížet snad věky a neměl by dost. Nutí se, nad ním podobným způsobem vůbec nepřemýšlet ale je to marný boj už od začátku. Pomalu mu začíná docházet, co se to tu děje a je jen jediné řešení, zabít všechny podobné pocity dokud je ještě čas. Navzdory svým myšlenkám se mírně pousměje a krátce sklopí pohled na jeho mírně pootevřené rty, jenž ho vábí k sobě neskutečným způsobem. Jen díky zkušenostem a silné vůli jim dokáže odolat. Však on ví, že tím by určitě všechno pokazil, pořád má v hlavě jeho složku, k tomu je to jeho student a vlastně i pacient. Je to proti všem zásadám a pravidlům ale…kdy on se jimi vlastně řídil? Tentokrát by rozhodně měl. Tohle není žádný jeho kolega nebo známý, tohle je Die o spoustu let mladší a navíc…jeho vyděšená srnka. Vydechne dlouze, než zatím jen kývne hlavou na znamení, že můžou pokračovat a promne si rty o sebe, když se podívá znovu na jejich dlaně, které se vzájemně dotýkají a hrozně rád by pokračoval v dalších akordech. Pak mu oči zaostří na jeho prsty a mírně se zamračí. Odtáhne dlaň z krku kytary a otočí hřbetem dolů, aby si prohlédl zarudlé rýhy.
´"Bude tě to bolet." Zkonstatuje s jistou starostí vepsanou v hlase a přejede svými bříšky prstů po těch jeho skoro neznatelně.
"Počkej něco ti na to dám, musíme postupně, aby sis neublížil." Dodá ještě, než se pomalu vytáhne na nohy a zapluje do koupelny, kde je lékárnička. Vytáhne malou tubičku, kde je chladivý gel na otoky, zkontroluje datum expirace a vrátí se pomalu k němu. Sáhne po kytaře, kterou odloží stranou a usadí se znovu vedle něj. Ani si příliš neuvědomí, že automaticky popadne jeho dlaň a začne gel nanášet.
"Musíš si je otlačit ale pozvolna." Mluví klidně a tiše a znovu s emu podívá do tváře.
"Možná bych ti mohl pořídit měkčí struny." Vůbec mu v tuhle chvíli nedochází, že se o něj stará až příliš a že on sám měl bříška do krve, když začínal hrát a že to tak prostě bývá. Ale on prostě nedokáže snést, že by mu něco nebo někdo ublížil.

Die

Už si myslel, že mu chce dlaň znovu vést do správného postavení, jenže ji místo toho z krku kytaru poodtáhne a otočí ji tak, aby viděl na jeho prsty. Ono už to vlastně bolí, ale to přece nic není. Chce mu říct, že je kluk a něco vydrží, i když to tak většinu času asi moc nevypadá, jenže Hyde přejede bříšky prstů po jeho, až ho kůže dlaně zabrní a v žaludku se mu cosi pohne. Tenhle dotek rozhodně byl důvěrný, ale stačí jen zvednout bradu v závislosti na tom, jak se zvedá Hyde do stoje a jde do koupelny něco hledat. Netrvá to moc dlouho, než se vrátí, vezme mu kytaru, takže ji Die musí pustit a zase si k němu přisedne. Nechá ho, aby mu znovu vzal dlaň, tak trochu mu ji položí do klína, zatímco Hyde otevře mast a brzy se bříšek jeho prstů dotkne chladivý gel. Je to rozhodně příjemné. Vlastně si nikdy neuvědomil, jak moc příjemný může být dotek někoho jiného, když vám takhle hladí  a trochu masíruje prsty na rukou. Podvědomě začne dlaní mírně otáčet tam, kde je to příjemnější a citlivější, zatímco zavrní něco jako hmmm na to o otlačení. Hledí trochu nepřítomně před sebe, když se nepatrně usmívá, ani si neuvědomí jeho pohled do vlastní tváře a k jeho uším dolehne to o strunách.
"Když na tyhle zvládneš hrát ty, zvládnu to taky." Postaví si hlavu, i když velmi nenápadně. Na to tykání si bude muset dávat pozor, až odsud odejde, aby tak o něm nemluvil před klukama nebo ho nedej bože neslyšel někdo z dalších učitelů. Volnou rukou svírá okraj postele, zatímco tu opečovávanou už málem vykrucuje v zápěstí. Stává se z toho spíš masáž celé dlaně, než ošetřování otlačených bříšek. To je jedno na co ten gel je, úúúúplně jedno...

Hyde

Zabere se to ošetřování jeho prstů možná až příliš. Vrátí se k nim pohledem a po chvíli se z toho stane spíš masáž, když přejíždí i po dlani, jejím hřbetu až k zápěstí. Vlastně si to užívá skoro stejně, jak kdyby někdo masíroval jeho. Po slovech Die se zarazí uprostřed pohybu a znovu k němu vzhlédne, když uvězní jeho dlaň v té své a opře je o vlastní stehno. Ani na vteřinu by si ještě před chvíli nepomyslet, že z něj dostane větu, jen bude znít podobně. Opravdu si postavil hlavu a jemu to znovu vyžene úsměv na tvář.
"To zní jako výzva. To se mi líbí." Zkonstatuje jako první a spokojeně pokývá hlavou, aniž by z něj nezvykle velké ocelově šedé oči spustil. Mohl by na sebe být hrdý, jak obrovský krok v jeho očích Die dnes udělal a přitom se vlastně vůbec nesnažil, jen prostě byli společně.
"Mám nápad." Broukne měkce, když krátce těkne pohledem kytaře a pak zase zpátky.
"Když do měsíce zvládneš zahrát bez chyby písničku, kterou jsi pustil jako první je tvoje." Nabídne mu takovou menší sázku.
"Byla by škoda zahodit takový talent Die-chan, vím to." Prozradí mu svůj vlastní náhled na věc a jak se ztratí v jeho očích, neuvědomí si, že zvedá svou drobnou dlaň k jeho tváři a chce jej po ní pohladit. Dotkne se linie jeho lícní kosti jen konečky prstů, když mu doje, co to tu vlastně provádí a ruku zase stáhne, aby vzápětí vstal.
"Půjdu to uklidit." Oznámí mu klidně, jenže uvnitř se tak vůbec necítí, začíná se do toho slušně zaplétat.
"Už jsme hodně přetáhli, zmeškáš večeři." Broukne, když si uvědomí, jak čas strašně letí.
"Ale klidně můžeme ještě poslouchat, něco na zub tu taky bude." Zablýskne se mu v očích, když stojí uprostřed místnosti mezi vším tím bordelem. Tu druhou část rozhodně říkat neměl, tohle nebylo profesionální, celé tohle sezení se mu slušně vymklo z rukou a zároveň povedlo. Rozhodně by podle něj neměli psát žádnou příručku.

Die

Jemná masáž se změní v pevný stisk, když mu Hyde sevře dlaň a on k němu obrátí tvář, aby mu opětoval pohled do očí. Pootevře rty překvapením a také se podívá na kytaru a zpět.
"To přece nejde..." Vydechne jako první, ale hlavou se mu hodně rychle prožene, která že písnička dneska hrála jako první. Měl by doufat, že si to pamatuje dobře, protože by bylo asi dost úsměvné, kdyby trénoval úplně jinou a sázku prohrál tak jako tak. Pak se ale mírně začervená.
"Kdo mluví o talentu, vždyť na kytaru hraje kde kdo." Pousměje se, ale už zase se jeden druhému dívají dlouze do očí a pak se Hydova dlaň začne zvedat. Die zatají dech, když se přiblíží, až se ho doopravdy dotkne, on se trhaně nadechne, jemně zachvěje, ale neucukne a pak, jako by někdo píchl do mýdlové bubliny, kouzlo pomine, Hyde vstane a začne mluvit o úklidu. Die se zmateně rozhlédne kolem sebe, tady se přece nikdy neuklízí, a když ještě zazní slova o tom, jak velmi přetáhli a že zmešká večeři, dojde mu, že by měl hned odejít. Nejspíš se nic z toho nemělo nikdy stát a teď už ví, že si to nevykládal špatně. Taky vstane a přikývne, poukloní se na rozloučenou a chce říct už jenom na shledanou, jenže Hyde znovu promluví a tahle slova mají přesně opačný význam. Jako by skončila pracovní seance a začalo něco volnočasového. Pokud by Die chtěl. Netušil, jestli po něm nebude sháňka na jiných místech nebo minimálně od kluků, nejspíš se někdo bude divit, že nikde není, mohli by z toho mít problém? Znovu se na něj silně zmateně podívá a opravdu neví, co má říct. V jednu chvíli to vypadalo jako už odejdi, ve druhou prosím nechoď a stejně tak je zmatený sám ze sebe.
"Přiznám se, že teď vůbec nevím, co mám dělat." Řekne nakonec na rovinu. Co jiného by měl říct? Předstírat, že si s tou situací ví rady?

Hyde

Něco v jeho očích se změní a zvláštně posmutní, když se opravdu zvedne a vypadá to, že chce odejít. Neměl by se tak cítit a stejně tomu nedokáže poručit. Stojí tam skoro jako opuštěné štěně s vyhaslým pohledem kouká, jak se u uklání. Nepochybuje o to, že půjde taky…co by tu s ním dělal, když se může vrátit k sobě na pokoj. Dolehne na něj uvědomění, že je prostě sezení u konce a on by to tak měl brát. Jenže ten pocit, že by s ním mohl trávit víc času ho prostě nechce opustit. Okamžitě by měl vrátit celou svou licenci, jen za své myšlenky. Trochu se kouše do rtu, když se Die zastaví a podívá na něj. Teď by mu měl jako správný psycholog poradit, aby se vrátil zpátky za ostatními ale to mu vůbec říkat nechce.
"Přiznám se, že teď jsem na tom úplně stejně." Krátce rozhodí rukama a vrazí je do kapes volnějších kalhot, když mu naznačí své vlastní rozpoložení.
"Udělej co chceš, pokud chceš zůstat…" Odmlčí se krátce ale nedokáže se přinutit to nevyslovit.
"Budu rád. Pokud se chceš vrátit na pokoj nebo jít na večeři...vlastně bych ti to měl doporučit ale neudělám to." Pokračuje dál a trochu rozverně se uculí. Die by ho mohl před ředitelem velmi rychle potopit, kdyby mu řekl jen polovinu toho, co se tu dělo. Bude doufat, že to nemá v nejbližší době v plánu.
"Rozhodnutí je jen na Tobě. Právě jsem jako psycholog selhal." Ušklíbne se sám nad sebou a krátce zasměje.
"A můžeš za to ty." Obviní ho ještě něžně, přesně jak mu říkal, že to umí a sám se usadí na kraj postele a vezme kytaru do ruky, aby si ji položil na stehno. Zkusmo brkne pár tónů pomalejší, příjemné melodie, aniž by z něj spustil pohled, jak kdyby ho jím dokázal přesvědčit, že tady mu bude mnohem líp, než na pokoji s jeho vrstevníky. Někde uvnitř své hlavy ví, že Die prostě půjde, jako by to udělal kdokoliv jiný a Hyde pak bude celý večer a nejspíš i do noci sedět tady a přemýšlet, co se to tu vlastně děje, co se s ním děje  a proč na něj jeho přítomnost působí víc, než jakákoliv jiná.

Die

Je pořád stejně zaskočený, když o něco rychleji zamrká v okamžiku, kdy mu Hyde řekne, že taky neví, co má dělat. Mírně se pousměje, protože tahle upřímnost je odzbrojující a dost mu napovídá o tom, že to, co se tu děje, není nic prvoplánového. Mohl by se mu skutečně tak zalíbit? A co Die, je vůbec připravený na cokoliv? Hyde je opravdu moc krásný a kromě toho je to psycholog, třeba by byl dostatečně... trpělivý. Cosi se v něm velmi příjemně zachvěje, když mu Hyde řekne, že by byl rád, kdyby zůstal. Hrozně mu to sluší, jak tam tak stojí s rukama v kapsách a vypadá, že tohle celé nečekal ani on. Koutky se mu zvednou o něco víc, když mu řekne, co by měl, ale neudělá.
"Můžu za to já?" Zopakuje po něm, ale taky se uculí, mírně začervená a sklopí na chvíli oči. Hyde mezitím přejde ke své kytaře a k posteli, začne hrát a když k němu Die pohled zase zvedne, střetne se rovnou s jeho očima a znovu se zachvěje. Myslel si, že se bude dívat někam do strun, ale on se dívá přímo na jeho. Trvá to ještě pár vteřin, než se pohne, pomalu k němu dojde a opatrně se posadí na svoje předchozí místo, vedle něho na postel. Pootočí za ním svou tvář, jasně tím dávaje najevo, že se rozhodl zkusit tuhle zvláštní a neplánovanou cestu. Koneckonců on je muž a jemu to po jeho zkušenostech paradoxně přijde daleko bezpečnější a důvěrnější. S ženským pokolením se asi bude ještě nějakou chvíli vyrovnávat.

Hyde

Kouká na něj a nespouští z něj pohled ani na vteřinu. Nemohl by si ani za nic nechat ujít jeho rudé tváře, které nutí něco v něm se příjemně pohnout. Měl by si konečně pořádně přiznat, že se mu líbí. Vlastně je to tak od prvního okamžiku, vidí v něm mnohem víc, než on sám. V hlavě by mu měl blikat obrovský vykřičník, že je přece jeho student ale na to není prostor. Mnohem víc ho pohlcuje kouzlo okamžiku, když se přece jen rozhodne jít k němu.
"No, nikdo jiný kromě Bruna tu není." Odpoví mu sotva slyšitelně a jeho hlas jen zlehka doplní zvuk kytary, když nepřestává hrát. Stočí krátce oči vedle sebe a  nepatrně se pousměje.
"Takže to budeš nejspíš ty Die-chan." Jeho hlas zní měkce a konejšivě, když mu dává typický melodický podtón. Koukne krátce na kytaru a pak znovu na něj, když na chvíli přestane hrát a položí mu kytaru na stehno. Krk však nepustí a je rozhodnutý, že akordy bude mačkat sám, aby si náhodou neublížil. Tahle starost ho jednou pravděpodobně zabije a nebo připraví o práci, což se může stát velmi brzo. Volnou paží se přesune za jeho záda, kde dlaní sjede do ramene přes paži až k zápěstí, aby jej nenásilně donutil ji přehodit přes tělo kytary a kývne, aby začal hrát. Musí přivřít spokojeně víčka, jakmile se mu znovu dostane jeho vůně do nosu a spokojeně si zavrní.
"Už ti někdo řekl, že vydržet vedle tebe v klidu je skoro nemožné." Broukne do melodie podruhé. Nechtěl ji tak úplně narušovat ale nedokáže poručit svému jazyku, aby vyslovil první myšlenky, které se mu v hlavě objeví.
"Pověz mi něco o sobě, cokoliv." Vybídne jej s jistou zvědavostí vepsanou v hlase ale tentokrát je to čistě jeho osobní zájem, chtěl by vědět víc. Vůbec mu nedochází, že za velkým oknem už slunce zapadá za vysokou horu tyčící se v dáli.

Die

Nadzvedne dlaně mírně do vzduchu, když mu Hyde předá kytaru, převezme si ji od něj a pak ucítí dotek jeho těla na boku, když ho v podstatě obejme, aby mu mohl vzdálenější ruku položit na struny. Dlouze se nadechne. Není to nepříjemné, jen je to hodně blízko, ale není to nepříjemné. To pohlazení cítí ještě několik vteřin potom. Panuje tu taková atmosféra, že kdyby ji teď někdo narušil a praskl tuto bublinu, asi by si připadal, jako kdyby spadl do vody, která má dva stupně Celsia. Pohne rukou, aby společně vydali první tóny a hned to zní výrazně lépe a zkušeněji, než když hrál sám, protože Hyde přesně ví, co a jak má mačkat.
"Ne takhle... ne takhle upřímně." Řekne mu, protože podobné věci mu říkala ona, ale jen proto, aby ho dostala, kam chtěla, aby s ním manipulovala a přiměla ho nebránit se. To bylo ale něco úplně jiného a znělo to úplně jinak, než jak to řekl Hyde. Znovu za ním otočí obličej, aby se na něj mohl alespoň na malý okamžik podívat, jejich tváře jsou teď hodně blízko. Kdyby se trochu naklonil, mohl by se o něj otřít nosem. Chvíli přemýšlí, když je mu položena nová otázka.
"Nejím čokoládu." Řekne nakonec.
"Ne, kvůli kaloriím, nechutná mi." Vysvětlí, aby nedošlo k omylu vzhledem k jeho diagnóze, kterou má ve složce.
"Nemám rád, když prší..." Napadne ho další věc, která je mezi lidmi docela ojedinělá.
"Vadí mi to vlhko, to jak je všude mokro a jak je pořád zataženo..." Vydechne. Bouřky někomu přijdou romantické. Jemu ne.
"Než jsem se dostal sem, stihl jsem udělat řidičák." Napadne ho další nesouvisející věc. Vlastně by se mohl hodně pochválit za to, jak pilný a dobrý je student, ale to nezní zrovna moc dobře. Chvíli mlčky brnkají.
"Teď ty."

Hyde

Na pár okamžiků se zarazí, když mu řekne, že ne takhle. Trochu se začal obávat, aby něco nezkazil. Musel by si pak minimálně nafackovat. Tato atmosféra, kterou si mezi sebou a kolem sebe vytvořili se mu neskutečně zamlouvá a příjemně ho z ní brní celé tělo. Takové jemné šimrání a on by to nejraději natahoval, co nejdéle to půjde. Uvidí se hodně často, aby si ji mohli užívat víc, on rozhodně bude. Jeho výraz trochu povolí, jakmile mu dojde celý význam jeho slov a chápavě kývne hlavou, že mu rozumí. Chce být na něj opatrný, trpělivý, protože moc dobře ví, koho má vedle sebe ale nemohlo by jej to odradit, na tom tolik nezáleží, Hyde má totiž pocit, že dnes mnohem víc viděl pod jeho slupku, do úplného nitra jeho duše, která se mu prostě  a jednoduše líbí. Hledí mu upřeně do očí z té malé vzdálenosti ale prozatím nemá ambice ji zrušit, uspěchal by všechno, je o tom přesvědčený. Koutky se mu neznatelně zvednou, když mu začne prozrazovat drobné detaily a přesně tohle chtěl od něj slyšet. Takové ty drobnosti, které mu o něm prozradí mnohem víc, než jakákoliv složka. Vyslechne si všechno, než se jeho pohled vrátí ke kytaře a pak ho zase věnuje Dieovi. Dokonce je vyzván, aby prozradil něco on o sobě.
"Nemám rád, když prší, slunce je lepší." Začne s tím, co mají společně a tiše se zasměje.
"Takže procházky až bude hezky." Shrne to rovnou, aniž by se ostýchal. Určitě to půjde nějak zařídit, kdyby Die chtěl.
"Rád jezdím po lesních cestách a neplánovaně se zastavím, kde se mi líbí." Pokračuje dál na druhé téma aut.
"Mám byt ale jsem tady víc, než doma." Zamyslí se krátce, co by mu na sebe ještě prozradil.
"Hm…nerad uklízím." Sdělí mu a tentokrát se opravdu rozesměje, protože to je samozřejmě vidět všude kolem, než trochu zvážní a dovolí si položit dlaň, která doteď spočívala na strunách na Dieovu tvář a jemně po ní přejet palcem.
"A líbí se mi jeden kluk a nevím, co s tím."+Mlč už Haido!+¨Napomene se v duchu a stejně si nedokáže poručit.
"Jen nevím, co se jemu prohání hlavou."

Die

Poněkud ho uklidní, když si jeho slova Hyde nevyloží zle a pro sebe přikývne jako by se ujišťoval, že je všechno  pořádku. Musí se tiše zasmát, když mu Hyde řekne, že s deštěm je na tom podobně, to je dobře.
"Půjdeme na procházku? Moc toho tady v okolí neznám. Kde jsou nejlepší kina, kluby, pláže..." Dělá si samozřejmě legraci, protože tady se dá jít jenom po areálu školy a pak všude tam, kam je vezmou učitelé. Všechno se ale týká přírody a zdejších hor, které umí být velmi nebezpečné.
"Byt vážně, a kde?" Zeptá se zájmem a na okamžik přestane hrát. On bydlí samozřejmě u táty a po těch událostech, co se staly, tady. Jenže vzhledem ke kauze a soudům dost uvažovali o tom, že se naprosto odstěhují z města. Šeptalo si o nich celé sousedství i celá Dieho škola. Vážně by ho zajímalo, jak to u Hyda doma vypadá, když uváží, jak to vypadá v téhle místnosti. A pak se společně rozesmějí faktu, který začíná být všeobecně známý. Jeho smích dozní do ztracena, když se ho Hydovy prsty jemně dotknou na tváři, on k němu zase obrátí oči a dlouze se podívá do těch jeho. Už zase cítí to zvláštní brnění, věří mu a tak se nebrání a s tím přiznáním se trochu okouzleně pousměje.
"Jak to že nevíš, vždyť přece zůstal..." Odpoví jako první velmi tiše.
"Myslel jsem, že ty víš všechno, co se týká myšlenek a něčích hlav." Dodá po chvíli, když se mu koutky znovu přizvednou. Sám neví, co by měl a neměl dělat, jak sám zareaguje na cokoliv, jen ví, že ho jeho přítomnost hřeje, že se mu taky moc líbí a že se mu nechce do ložnice kde je pět dalších lidí, ale nejspíš se ho budou vyptávat už teď, kde byl tak dlouho a proč nedošel na večeři. Snad se ho nezeptá nikdo z učitelů, co mají dozor, nemá připravenou vůbec žádnou výmluvu.

Hyde, Reita

"Hm…zeptej se mě za chvíli, právě jsem zapomněl jak se jmenuju." Prozradí mu tiše, když neopouští jeho blízkost ani hloubku jeho očí. Mohl by se do nich koukat pořád a bude mít hrozný problém to nedělat a držet se od něj dál, když je uvidí někdo druhý. Staví si pod nohy ani ne klacky ale obří klády, když si jej tolik připouští k tělu. Jenže jak se vždycky dokázal skvěle ovládat a soukromí odděloval od práce, teď to prostě nejde. Ve tváři se mu objeví něžný úsměv, jakmile se do jeho hlavy dostanou pořádně Dieova slova o tom, že tu přece zůstal a nakloní hlavu mírně na stranu, když se o několik milimetrů přiblíží svými rty k těm jeho. Tohle už by měl opravdu zastavit a ukočírovat své pocity, na to přece tolik let studoval a teď je mu to úplně k ničemu.
"To jsem si myslel taky ale ty měníš všechny vzorce, které jsem doteď znal." Zavrní téměř neslyšně, když se jemně otře špičkou nosu o ten jeho a zruší poslední milimetry, které dělily jejich rty. Není to vyloženě polibek jen jemné líbnutí, kterým si opatrně vychutná jeho spodní ret a rázem jím projede vlna příjemných pocitů, které snad nikdy necítil. Ztrácí se v sobě samém a nechává se unášet jeho blízkosti.
"Haido, jsi tady." Ozve se hlas z druhé místnosti a on sebou prudce trhne a překvapeně se ohlédne ke dveřím od kutlochu, které jsou jenom přivřené ale vidět sem nejde. Poznal Reitův hlas moc dobře.
"Jo jo už jdu, ladil jsem Dieovi svou kytaru, aby mohl sám trénovat." Vystřelí z něj odpověď rychlostí blesku a hbitě se vyšvihne na nohy s posledním smutným pohledem. Pořád nemůže se svých rtů dostat chuť těch jeho a nejspíš se mu o tom bude i zdát.
"Potřeboval jsi něco?" Zeptá se Reity, když vyjde do kanceláře a snaží se tvářit jako vždycky a ne přistiženě. Asi je dobrý herec, protože to vypadá, že Reitu nic jiného nenapadlo.
"No jo, chtěl jsem s tebou něco probral ale můžu přijít později." Kývne hlavou ke dveřím, měl za to, že už tady v tuhle hodinu nikdo nebude.
"Ne, ne v pohodě jen napíšu vzkaz kuchařkám, aby Dieovi daly pozdější večeři, trochu se nám to sezení protáhlo." Sdělí mu s krátkým vydechnutím, protože se mu vůbec nelíbí, že by měl Die jít ale to už by nejspíš bylo opravdu podezřelé.
"A hlavně ji sněz." Podívá se Dieovi dlouze do očí, jakmile mu podává papír se vzkazem; s výrazem, kterým jasně říká, že se dozví, kdyby to bylo jinak.
"Kytaru vem na příští sezení sebou. Uvidíme se ve středu."

Die, Ruki

Je to neskutečný pocit, vidět ho v tomto rozpoložení, vnímat fakt, že na něj doopravdy silně působí někdo jako je on sám. Vůbec nechápe, jak je to možné. Dělá mu to neskutečně radostný pocit někde uvnitř hrudníku. Vnímá náklon jeho hlavy, moc dobře ví, co by se mělo stát v příštím okamžiku, na chviličku klesne očima na jeho rty a pak si dovolí spontánně zavřít oči, když se Hydova sametová ústa dotknou těch jeho. Projede jím vlna vzrušení, které nelze potlačit, jenže ho má zakódované jako špatné. Jako něco, čemu se moc bránil, ale co bylo stejně probuzeno... stáhne mírně obočí, když se s tím uvnitř snaží poprat, protože jeho blízkost je tak moc příjemná. I přes to všechno se nakloní víc k němu, chce mu ten opatrný dotek zkusit oplatit, možná se ho poprvé sám od sebe dotknout, jenže pak se ozve hlas, který moc dobře zná,  a to z takové blízkosti, že má pocit, že stojí snad přímo vedle něho. A je to tady, jeho bublina praskla a on spadl do té ledové vody. Cukne sebou jako poplašené hříbě, očividně jsou na tom oba stejně, když ho provází očima, jakmile Hyde vstává, vychází ven a vypálí větu, která zní jeho uším neskutečně podezřele. Naštěstí se mu to asi jenom zdá. Vyskočí na nohy, duchapřítomně vezme kytaru za krk a pomalu vyjde z Hydova pokoje. Zamumlá pozdrav, když je dojde, natáhne daň pro lístek, aniž by ke kterémukoliv z nich zvedl oči a přikývne s pohledem zapíchnutým do země, když ho Hyde nabádá, aby večeřel. Normálně z toho má rudé tváře, ale snad by to mohlo být přičteno tomu napomenutí před dalším mužem.
"Hai. Arigato. Oyasumi." Řekne ještě, když se jim mírně ukloní, vyjde na chodbu a tam se okamžitě opře zády o stěnu s výrazem někoho, kdo v příští vteřině omdlí. Málem umře na místě, jak sebou trhne, když oči otevře a všimne si, že ho pozorují Rukiho oči. Co ten tady dělá?
"To s tebou ten psycholog tak zamával?" Ozve se Ruki a Die na něj třeští oči, jako by snad Ruki mohl mít křišťálovou kouli.
"Nesmíš se nechat, pošli ho do hajzlu, až se ti bude chtít dostat do hlavy. Kašli na něj, nerozumí ničemu, jen strkají nos do našich věcí." Nakrčí nos Ruki a Diemu konečně dojde, jak to myslí. Myslel si, že je rád, že odtamtud vypadl. Die jenom přikývne a vykročí chodbou ke svému pokoji, jak nejrychleji umí. Rukiho všímavé oči ho ještě chvíli provází a kytara na pokoji způsobí dokonce malý poprask. Dneska noční klid očividně nebude.