Die x Hyde - Příliš nezměním, nebyl bych to já. - Část 1.

(Hydova kancelář)

Die

Jakmile bylo po matice, den už probíhal celkem v poklidu. Ani jeden z dalších učitelů nebyl takový šílenec jako Ogawa a ve třídě po tom ranním tornádu taky panoval docela klid. Zhruba od jedné hodiny nedokázal Die dělat nic jiného, než pozorovat ručičky, jak se sunou po ciferníku a nezadržitelně se blíž k páté hodině. Kdo ví proč v něm narůstala neskutečná nervozita a nejistota, i když už s psychologem víc než mluvil a bylo to naprosto v klidu a pořádku. Jenže tohle bylo oficiální sezení. A to spolu měli ještě zítra vařit. Myslel si, že se bude odpoledne učit, dělat nějaké úkoly, ale vůbec toho nebyl schopný a nakonec jen s třesoucíma se rukama posbíral všechny věci, které mu Hyde půjčil, aby mu je mohl vrátit a vydá se k jeho pracovně. Dveře jsou kupodivu otevřené, jako by ho sami zvaly dál, na místo aby ho nutily čekat venku, dokud ho celé místo nepohltí. Udělalo to na něj příjemný dojem. Stejně na ně kloubky pravé ruky zaťuká, než vejde dovnitř a zavře je za sebou. Očima hledá nevysokou postavu, ale zatím ho nemůže najít. Je v tom svém kutlochu, jak tomu sám rád říká? +S ptakopyskem?+ Pomyslí si, když se mu koutky nepatrně zvednou. Dojde k jeho stolu, odloží na něj oblečení a chvíli si prohlíží, co je na něm. Mohl by si v těch složkách přečíst ledacos, kdyby byl dost drzý a otrkaný. Ležely tady jako na dlani a na jedné z nich bylo Miyaviho jméno. Trochu to podráždí jeho zvědavost, ale nakonec se přiměje sednout si do křesla proti stolu. Namotává si pramen vlasů na prst a kýve nohou, kterou má přehozenou přes druhou,

zatímco si druhou rukou objímá tělo, jako by se podvědomě bránil. Snaží se vypadat v pohodě, ale není ani trochu. Tmavé oči padnou na telefon. Nikdo z nich tady neměl mobil, nesměli ho mít a přístup k internetu byl jen pod dohledem a na studijní, schválené věci. Další obrovské lákadlo. Zavolat tátovi? Kamarádům? +Utéct...+ Projde mu hlavou, ale na to se necítí dost odvážný ani odhodlaný. Zajímalo by ho, jestli ho Hyde napínal schválně nebo na něj třeba zapomněl. +Třeba usnul.+ Napadne ho i tohle a začne se na svém místě otáčet k tajemným dveřím, o kterých přece ví, co je za nimi.

Hyde

Hyde měl za sebou už několik sezení s pár studenty z ostatních tříd mimo program. Nabral si toho opět možná až příliš ale rozhodně mu to nevadilo. Miloval svou práci, vlastně jí obětoval téměř všechno a nikdy toho ani trochu nezalitoval. Byla to pomoc ostatním, co mu dodávalo potřebný elán ale i přesto si našel chvilku a vyhlédl si hodinu, kdy v bazénu nikdo nebyl a šel si zaplavat. Vždycky tak krásně vypnul a vyčistil si hlavu, než se měl zase ponořit do práce. Dokonce se trochu pozapomněl a opravdu nestíhá, když se vrací do své pracovny, kde potřeboval minimálně proběhnout sprchou a dostat ze sebe ten chlór. U bazénu to už nestihl, jelikož by se potkal s další třídou, která tam měla mít hodinu s Reitou. Podle toho, jak se tvářil, když ho míjel, jim dá tak třicetkrát přeplavat délku a bude spokojený. On sám by ho asi s tím poslal do patřičných míst, i když by spíš předtím vypustil duši. Ale klukům jeho přístup obvykle svědčí, tak mu do toho nemluví. Schválně nechá dveře otevřené a sám se zavře do kutlochu, proběhne sprchou a začne se oblékat, už tak jde pozdě. Trochu si zanadává ale ne nějak vyloženě sprostě, když se málem přerazí při natahování kalhot, jak zakopne o tašku od notebooku. Příště si to musí líp naplánovat, v jeho případě nereálné. Zapíná si asi třetí knoflík košile, když se loktem opře o kliku a vyjde do pracovny, kde už sedí Die.
"Uhm, promiň podle mě by si hodinky vážně řídit nemohli." Omluví se mu rovnou, protože na něj musel čekat a věnuje mu svůj typický úsměv. Složky nechává na stole vlastně schválně, stejně jako telefon. Dává tak ostatním potřebnou možnost přešlápnou anebo to neudělat.
"Už jsi byl v bazénu? Je tam skvělý výhled do lesa." Pokračuje dál a začne něco hrabat v malém baru schovaném u aparatury, až se mu mokré prameny svezou do tváře.
"Udělám čaj, vybereš zatím nějakou hudbu, víš kde to je." Mávne rukou vedle sebe a konečně vyhrabe sáček s jasmínovým čajem, který si nechá dovážet ve velkém a začne s přípravou.
"Jak bylo na hodině s Tetsuyou? Zase pouštěl hrůzu na všechno v okruhu třiceti kilometrů?" Zeptá se ho nenuceně a ušklíbne se. Vůbec nepochybuje, co mu odpoví.+Netykavka jedna.+ Pomyslí si na adresu profesora matiky a protočí očima v sloup, zády k Dieovi, aby to neviděl, to by nejspíš nebylo moc výchovné.

Die

Zrovna se dívá na dveře, když se doopravdy otevřou a v nich se objeví Hyde, který si teprve zapíná košili a ještě má mokré vlasy ze sprchy. Die dokonale zčervená, trhne obličejem do strany a před sebe a víc sevře svoje tělo. Proč zrovna teď leze ze sprchy? Odpověď se dozví záhy. Zavrtí hlavou na znamení, že v bazénu ještě nebyl a po pravdě se mu tam ani moc nechce, vystavovat svoje nedokonalé tělo před celou třídou, to tedy rozhodně nebylo něco, co by si vybral. Beze slova rozplete ruce i nohy, když se postaví, aby přešel ke skříni s CDčky, otevře ji a nějakou chvíli po ní bloudí očima, než si vybere metalové balady, které znějí všelijak, jen ne moc metalově. Po Hydově poslední otázce na Tetsuyu se nadechne a chvíli formuluje slušnou větu, protože je to přece jeho kolega a kdo ví, co si o nich pak říkají někde na poradě. Měl by si radši dávat bacha, protože kdo ví, co všechno je promyšlený psychologický manévr, o kterém on nemá ani ponětí. Je nervózní jenom z definice jeho povolání.
"Náročná. Dostali jsme test, kterému běžel čas, i když se celá třída dívala na to, jak řeší problém s Rukim." Vypustí jednu konkrétní historku, skříň zavře a vrátí se na své předešlé místo. Zase se celý zaplete a naštěstí má vlasy tak moc dlouhé, že si s nimi může hrát, aniž by musel mít ruce jinak než založené na hrudi. Upírá na něj typicky podmračený a trochu ublížený pohled, i když zatím jen očekává, co přesně se bude dít. Vlastně u toho ani nemrká a vůbec mu nevadí jak moc to je vhodné nebo nevhodné. Hyde konečně dokončí svůj čaj a po místnosti se rozvoní jasmín. Die tikne pohledem k hodinám. Už je 17:15. Kolik času na sebe mají, hodinu? Ještě ani nezačali.

Hyde

Krátce k němu těkne pohledem, když opravdu vybírá CDčko a spokojeně se pousměje. Nemá v plánu ho hned první hodinu, kterou stráví společně, položit na tu lenošku a tahat z něj rozumy, on tak vlastně nikdy nepracoval. Ta pohovka je tu jen proto, že se mu na ní dobře leží ale co by trochu nevyužil toho, co mu tahle škola nabízí, byl by blázen…ano, moc dobře si pamatuje, co si řekli při sém prvním setkání tady.
"To zase muselo být divadlo." Okomentuje to Hyde nakonec nahlas a krátce se uchechtne. Úplně ho u toho vidí. Konečně dokončí přípravy čaje a rozlije oběma do dvou šálků, jeden postaví před Die na stůl a druhý kousek od něj když se usadí na hranu stolu, ani jednou nohou se nedotýká země, kdyby aspoň dosáhl špičkou ale ne, on musí mít metr šedesát a trochu to ztrácí efekt. Krátce upře očka k přehrávači, když tu skladbu poznává a párkrát pokývá hlavou společně s tóny a zamyslí se, jak dlouho už zrovna tohle CDčko neposlouchal.
"Jestli čekáš výslech a otázky, které na tebe budu něžně pálit a sondu do tvé hlavy, tak tě asi zklamu." Začne pomalu, když si prohlédne jeho posed, očividně je zavřený uvnitř sebe a sáhne po svém čaji, kterého se krátce napije se spokojeně přivřenými víčky.
"Hmm…tohle bych mohl po litrech." Zavrní spokojeně.
"Vlastně mám zatím jen jednu." Odtuší po chvíli.
"Jak ti chutná čaj?" Zeptá se nenuceně s krátkým zasmáním, protože Die se zatím čaje ani nedotkl.
"No dobře, tohle nebyla ona ale jsem rád, když mi někdo výběr pochválí." Pokračuje dál s naprostým klidem, jak kdyby byli někde v čajovně a ne na sezení.
"Co tě zaujalo na tom CDčku?" Zeptá se ho vzápětí na tu otázku, kterou chtěl položit jako první. Potřebuje v něm probudit pocit, že z času stráveným s ním nemusí mít vůbec strach a obrátit ho víc na přívětivější notu. Mají na sebe celý rok, takže vůbec není kam spěchat, právě naopak dává si se vším hodně na čas a jeho typické metody jsou založeny na dlouhodobé spolupráci.

Die

Poděkuje, když se před ním na stole ocitne čaj a mírně se pousměje, když se Hyde snaží působit lidštěji kvůli rozhovoru o matikáři.
"Ne? A proč jsem teda tady? Abychom si povídali o matikáři?" Mohlo by to znít útočně, ale tón jeho hlasu takový není. Jen moc nerozumí tomu, proč s tím tedy Hyde ztrácí čas. Typy jako Ruki tu hodinu zarytě prosedí na místě a pak odsud bezstarostně vyběhnou, jak z toho vyšly hladce.
"Tak hlavně, když to bude něžně..." Splyne mu ze rtů nakonec a příliš si neuvědomí, jak to mohlo znít. Jen se porozhlédne kolem sebe a trošku si poposedne na místě.
"Oh." Mírně sebou trhne hned potom a natáhne prsty po šálku, aby se teda napil, když už ho dostal.
"Výborný." Řekne mu, když k němu zvedne oči. Pravda je taková, že je dobrý, ale určitě pil zajímavější kombinace. Jen se snaží být slušný.
"Nevím, mám rád, když jsou v tom emoce a zrovna teď nepotřebuju nakopnout..." Rozbalí ruce, aby mohl slova doprovázet gesty jako obvykle. Cítí se spíš poklidně a potřebuje, aby mu k tomu něco podobného hrálo.
"Kdyby to bylo moc energické, asi by to nevystihlo moje rozpoložení." Dodá nakonec, ale netuší, jestli to Hydovi bude dávat nějaký smysl.
"Nevybírá si takhle hudbu každý?" Napadne ho posléze a znovu zkontroluje hodiny. Nespěchá odsud, jen to pořád celé vůbec nechápe a protože je vlastně hodný hoch, snaží se to tu trpělivě odsedět a udělat Hydovi radost. Aspoň jeden v záplavě těch, co se ho budou snažit vysodit.

Hyde

"Můžeme povídat o čemkoliv ale za léta mé praxe, je nepříjemný matikář to nejvděčnější téma." Pokrčí rameny s uvolněným výrazem ve tváři. Však on si to s Tetsuyou klidně vyřídí, když se k němu něco dostane. Jen ta představa, že mu někdo řekne, jak používá Hyde jeho osobu k terapii, asi ho roztrhne. Nebo ne? Zarazí se v půli pohybu šálku ke rtům, když zazní ta větička, která nutí jeho hlavu přemýšlet úplně jinak. Na tyhle věci by rozhodně zrovna teď myslet neměl ale jeho povaha ho k tomu doslova nutí. Podobné dobírání, pro to měl vždycky slabost a několik sekund vážně přemýšlí, že to bez komentáře přejde.
"Vypadám na to, že to umím jinak?" Zablýskne se mu v očích, když ta slova opustí jeho rty a nejradši by si nafackoval. Je psycholog proboha, měl by se umět podobným výpadkům bránit. Jenže v Dieově přítomnosti to prostě nešlo a on si to bude nejspíš ještě chvíli vyčítat. Seskočí hbitě ze stolu i s šálkem a přejde ke skříni, aby zakryl svoje rozpoložení, musí se soustředit na práci a nenechat se ovlivnit čímkoliv jiným.  Protočí očima, aby ho neviděl, když mu sice čaj pochválí ale zrovna přesvědčivé to není. Otočí se k němu až ve chvíli, kdy znovu promluví.
"Emoce…hm ano, skoro sto procent lidí si podle svého rozpoložení vybírá hudbu a proto ji dost často používám." Ujistí ho naprosto upřímně a odloží šálek na nižší skříňku nedaleko sebe. Pak přejde ke stolu, vezme jeden z papírů, otočí ho tiskem dospodu a v rychlosti nakreslí laň a jemně stavěnou šíjí a trochu plachým pohledem.
"Takhle vidím tvoji emoci já. Zkusíš to taky?" Zeptá se ho s výzvou v očích.
"Zkusíš nakreslit jaká by tě napadla u mě?" Vyzve ho znovu s mírně pozvednutým obočím, opírajíc se dlaní o desku stolu. Je to jen hra ale proč ji nezkusit, zatím si ho jen trochu oťukává, aby přišel na to, kterým směrem se v jeho případě ubírat. Pořád má v podvědomí jejich zítřejší vaření a upřímně se na to těší. Přijde mu, že tady v kanceláři toho moc stejně nezmůže, jak kdyby tu byl pořád svázaný tím, co se od něj očekává ale v kuchyni by to mohlo být jiné, i když tam bude jídlo.

Die

"To se vůbec nedivím." Odtuší ještě na téma Tetsuya, jenže rozhovor nabere úplně jiný směr a on si najednou vůbec není jistý, jestli tohle mělo podtext nebo ne. Upře na něj víc, než zkoumavý pohled a sleduje ho, jak mizí ke skříni, ze které ale nic nevytáhne, jen do ní hledí. Možná tohle byla jenom řečnická otázka, ale i v něm se ozve něco, co ho přiměje na ni reagovat.
"Vypadáte jako někdo, kdo celkem obratně schovává svoje mnohem zlobivější já." Vypálí ze sebe, než mu dojde, že tohle bylo opravdu hodně přes čáru a sklopí oči. Jemně se kousne do rtu, ale v duchu si opakuje, že to přece chtěl slyšet. Mohli mlčet oba, neudělali to ani jeden. Zvedne oči až v okamžiku, kdy už je Hyde zase u psacího stolu a chvíli ho sleduje, jak tam něco tvoří. Překvapeně zamrká na obrázek, když mu ho Hyde ukáže a pojmenuje tak to, co v něm v tuhle chvíli vidí. Není si jistý, jestli chce být viděn zrovna jako ustrašená srna, jenže on je takový. Je velmi citlivý, snadno ho převálcují dominantnější povahy a jeho neschopnost bránit se... Hra se mu ale zalíbí a tak vstane, postaví se vedle něj, čímž ho slušně převýší a vezme si do ruky fix. Chvíli sleduje volné místo na papíře, než začne i on. Koutky se mu při tom jemně zvednou nahoru.
"Emoci, dobře." Řekne si spíš pro sebe a zůstane u zvířecího motivu. Pokusí se namalovat něco, co by dost dobře mohl být jaguár, válející se na větvi stromu. Elegantní, nad věcí, mazlivý, ale pořád šelma. Něco mu říká, že to tak je, že to zdaleka není takový miláček. Tedy ne, že by to byl špatný člověk, jen má podle něj rohy. Občas mu to vykoukne z poza očí. Stočí ty svoje k jeho tváři, když stojí bok po boku s očekáváním, co on na to.

Hyde

Hyde ještě chvíli přemýšlí nad jeho slovy. Ano, vlastně to vystihl docela přesně, jen si nikdy úplně neuvědomil, jak může působit. Pravděpodobně to ani nechce tolik skrývat, jak by vzhledem ke své profesi měl ale z druhé strany, on se necítí jak typický psycholog. Takže Die si u něj získal body k dobru v osobním žebříčku a postoupil tak do jasného vedení.
"Tohle bych si nejradši zarámoval a pověsil na stěnu." Zkonstatuje nakonec úplně otevřeně a koutky se mu potěšeně zvednou. Je trochu vnitřně netrpělivý, když čeká na jeho výtvor a zároveň je rád, že se nechal vtáhnout do téhle hry. Nenahlíží mu ale přes rameno a čeká v ideální vzdálenosti od něj, aby neměl důvod být nervózní. Počká si hezky až se narovná a nakoukne na papír. Je opravdu překvapený, že nakreslil zrovna jaguára a upřímně, tohle si asi opravdu zarámuje i s tou srnou. Chvíli zamyšleně zkoumá jeho výtvor.
"Hm…Diei tohle bych vážně nečekal ale budu nejspíš trochu egoistický a řeknu že ses trefil." Usměje se spokojeně a oplatí mu upřený pohled do tváře o něco déle, než měl původně v plánu. Něco ho nutí ji pořád sledovat ale měl by spíš pracovat, i když tohle začíná mít k práci dál, než by si kdy dokázal připustit. Opravdu ho zajímá, co je pod tím vším. Všimne si drobného detailu na papíře.
"Podívej, jaguár je pořád trochu výš, než srnka, ukážu ti takové malé kouzlo." Broukne měkce, když vezme opatrně jeho dlaň i s fixem. Projede jím zvláštní vlna lehkého brnění ale skoro na sobě nedá znát, jak ho to zaskočilo.
"Stačí jen opravdu málo, aby srnka jaguára převýšila." Skousne si spodní ret, než se skloní  nad papír a skoro ve vteřině promění ustrašenou srknu na jelena, který je nyní díky paroží mnohem větší, než celý obrázek jaguára a jen tím jak mohutnější vypadá se změnil i výraz v očích na mnohem sebejistější.
"Stačí jen kousek." Broukne, když  pomalu pustí jeho dlaň a mile se pousměje.
"S takovou proměnou už se dá bránit." Zavrní tiše, opírajíc se dlaněmi o stůl a stočí pohled přes rameno směrem k němu.
"Co ty na to? Chtěl by jsi k tomu něco doplnit?"

Die

Jemně se kousne do spodního rtu, když ještě pořád sleduje jaguára na obrázku, zatímco mu Hyde potvrdí, že se trefil. On si to myslel, někdy je dobře dát na intuici. Dlouhý pohled do tváře mu vůbec nevadí, jen posune oči na jejich spojenou dlaň, když Hyde začne vést jeho ruku a společně domalují lani paroží. Najednou vypadá majestátně. Ten jaguáří strom není zase tak vysoko, jak by se někomu mohlo zdát. Je to po dlouhé době poprvé, co mu nevadí, něčí důvěrnější dotek. Jemně se pousměje, když Hyde nadhodí sebeobranu, protože paroží je opravdu velká zbraň, ale on se chytí něčeho úplně jiného.
"Hmm, takže jsi mi nasadil parohy?" Broukne měkce, ale hned na to skoro viditelně zbledne.
"Jste." Opraví se hned, když se do jeho očí podívá tím typickým zaskočeným a trochu vystrašeným pohledem.
"Vlastně... to bylo asi špatně celé." Dodá a nepatrně se začervená. Možná by teď bylo nejvhodnější, kdyby odešel, ale to by mohl být útěk laně před jaguárem. Trochu rozechvěle se nadechne a není schopný si přerovnat v hlavě, proč takovou větu vůbec řekl. Ano, Hyde byl krásný, ale taky to byl učitel a to v místě jako je tohle. A on měl svých problémů s důvěrnostmi až dost i bez toho, aby vedl nevhodné poznámky k někomu, kdo se mu snaží pomoct.
"Myslím, že už tam pro bezpečí všech nic malovat nebudu." Zakončí to nakonec a trochu se kope do toho, aby se mu omluvil.

Hyde

Podvědomě očekával, že se Die bude jeho doteku bránit, bylo by to pochopitelné po tom, co má za sebou. Ale ono se nic podobného nestalo. Nechal se vést a projevil tak Hydovi jistou důvěru a to je přesně ten okamžik, kdy si uvědomí, že udělali za necelou hodinu krok kupředu. Možná proto má tyto metody raději. Sice jsou většinou nejisté a výsledek se ne vždy dostaví ale za to je to o to překvapivější, když přijde takto brzy. K tomu přijde ještě tykání a i kdyby to bylo sebevíc nevhodnější, nenapomenul by ho za to. Jen to svým osobitým způsobem potvrdilo jeho myšlenku, že se aspoň o krůček překlenuli přes bariéru nejistoty.
"Bylo to špatně jen v jedné věci Diei já parohy nenasazuji." Uvede to hned na pravou míru.
"Věnoval jsem ti korunu." Dokončí tichým hlasem, aniž by z něj spustil svůj pohled. Líbí se mu to už si přiznává, i když se červená ale mnohem víc se mu líbil, když se uvolnil při kresbě. Chtěl by ho tak vidět znovu a ne jen jednou. Tohle je nebezpečné uvažování a měl by si ho v hlavě hned zatrhnout. Pomalu zvedne paži jeho směrem, nespěchá když mu chce drobnou dlaň položit na rameno. Dává mu možnost ustoupit o krok, než na něj opravdu dosedne.
"Myslím, že pro větší bezpečí by jsi měl kreslit dál." Pobídne ho sebejistým hlasem a potvrdí to i kývnutím hlavou.
"Dneska jsi na moment probudil majestátního jelena, je škoda to nezkoušet dál." Pomalu stáhne dlaň v jemném pohlazení, není to ani málo ani příliš, pořád se snaží držet v bezpečných vodách.
"Pokud tě napadne, ještě podobné přirovnání nakresli ho, dej mu tvar a podobu, stejně jako před chvílí." Odmlčí se na několik sekund, když zkoumá výraz v jeho tváři, jestli mu alespoň trochu nasadil brouka do hlavy, toho správného, který ho popíchne k dalšímu samostatnému kroku.
"Můžeš s tím přijít kdykoliv za mnou, když si nebudeš vědět rady, společně budeme kouzlit hm?" Zkusí mu nabídnout pomocnou ruku. Aparatura za jeho zády pomalu dokončí poslední skladbu.
"Je čas na další Diei, změníš výběr?" Nadhodí se zajiskřením v očích a ustoupí o krok stranou, aby mu dal prostor  a uvolnil cestu ke skříni. Znělo to skoro jako změň svůj život. Je opravdu zvědavý, jestli vybere něco podobného nebo se ozve úplně jiná melodie.

Die

Snaží se uhlídat si naprosto vážný obličej, když mu Hyde řekne, že parohy nenasazuje, protože to by klidně mohl. Prostě mu představivost pořád ujíždí tímhle směrem. Ale to s korunou zní tak krásně, že se upřímně usměje a vtáhne rty do sebe, když se mu v očích cosi zatřpytí.
"Jeleni a jaguáři nežijí ve stejných podmínkách a pásmech, takže to opravdu sedí, že?" Neodpustí si další odvážnou větu, která je ale naprosto odpovídající jejich situaci. Kdyby se snad bavili někdy o něčem jiném, než je pravý důvod toho proč tu jsou.
"Dobře... konec hry." Dodá, aby naznačil, že nechtěl být moc drzý. Vnitřně sebou zacuká, což by mohlo být jen sotva patrně vidět na jeho svalech pod oblečením, když se k němu zvedne Hydova ruka, aby se ho dotkla a pohladila ho. Neucukne mu, jen to v něm probudí touhu se schovat. Jenže k němu, ne někam pryč... Při tom poslouchá všechna jeho slova. To kouzlení zní opravdu krásně. Hyde od něj ustoupí a vyzve ho ke změně hudby, ale ještě před tím, než to doopravdy udělá, znovu sáhne po fixu a v okamžiku, kdy Hyde nedává zase takový pozor, změní kresbu jelena na něco trochu jiného. Překreslí paroží výraznější čárou, zkrátí ho a zašpičatí a domaluje lani specificky velké oči a zabarvení. +Antilopa.+ Pomyslí si... ty už ve stejných podmínkách žijí. Pro sebe se pousměje, než vykročí ke skříni a dokonce u toho zapomněl myslet na čas. Hodina se otočila, ale Hyde ho ještě nevyhazuje kvůli dalším studentům. Chvíli do ní nahlíží, skoro u toho na něj zapomene a vybere si něco trochu rockovějšího, ale pořád dost mírného.
"Příliš nezměním, nebyl bych to já." Řekne ke svému výběru, když se rozezní první tóny, jsou jen o něco méně depresivnější a o něco více jistější. Pak se vrátí ke svému čaji, zvedne šálek ze stolku a několika doušky ho vypije. Už byl studený, ale to nevadí. Určitě by ho tady nechtěl nevděčně nechat.

Hyde

Vážně ho pobavilo to s těmi pásmy, protože Die má pravdu a jemu to v první chvíli vůbec nedošlo. To by mu Su dal, jak mizerně je tam s podobnými přirovnáními. Asi si za ním skočí na pár lekcí, aby byl příště přesnější. Die se jen tak nenechá ukecat, dokáže si očividně dávat do souvislosti věci, které mu v první chvíli vůbec nedošly. Zahleděl se ke skříni, takže ani nepostřehl, že Die jejich společnou kresbu změnil. Ale při výběru hudby mu chce dát trochu soukromí a tak se pootočí ke stolu a zůstane překvapeně koukat na kresbu. Teď je to on, který se snaží dát dohromady detaily k sobě a měl by nad tím přemýšlet z odborného hlediska ale pořád se mu tlačí do hlavy myšlenka, že by k němu třeba chtěl mít blíž. +Haido.+ Napomene se v duchu ale stejně se nad kresbou pořád usmívá a nedokáže od ní několik dlouhých minut odtrhnou oči.
"Jsi samé překvapení Die-chan." Ozve se jeho hlas téměř neslyšně, když si promne bradu a konečně se otočí jeho směrem, jakmile se místností rozezní první tóny. Jasně mu naznačí, jak se za tu hodinu posunul o krůček vpřed a jemu se…ano, uleví.
"Nebyl a to by byla škoda." Opustí uzdu svým slovům tentokrát on.
"Možná mám něco, co by se ti mohlo líbit, pojď." Vybídne jej měkce a sám se rozejde ke dveřím do kutlochu. Die je dneska jeho poslední sezení, pak už je čeká jen večeře a Hyda ještě práce s papíry ale ta počká. U dveří se zastaví a ohlédne se.
"Víš, ten nepořádek no..." Odmlčí se a mávne sám nad sebou rukou, protože tam samozřejmě vůbec neuklízel. Snad mu to nebude mít za zlé. Zamíří rovnou ke vzdálené skříni a sáhne dovnitř, než vytáhne akustickou kytaru.
"Hrál jsi někdy?" Zeptá se jej a natáhne ruku i s ní směrem k Dieovi.
"Láká tě to?" Pobízí ho dál a hlavou nakloněnou mírně na stranu. Možná by díky ní ještě o kousek popustil svou podstatu stejně jako u kreslení, je jen těžko říct, na co má všechno talent a Hyde má chuť je objevit všechny.

Die

Chvíli si v hlavě převrací to, že ho překvapuje, no snad jedině v dobrém. Vlastně mu neušlo ani jeho oslovení chan, ale v tuto chvíli mu to nepřišlo nijak zvláštní, však on mu taky před chvílí zcela spontánně tykal. Nějak si nastavili tuhle úroveň komunikace a pro dnešek na ní není nic špatného. Obrátí za ním hlavu, když ho Hyde vyzve, aby šel za ním. Sleduje ho, jak kráčí ke svému osobnímu prostoru, kam už ho jednou vzal a otevírá dveře. A musí se opravdu zeširoka usmát, když mu naznačí, že ten nepořádek uvnitř pořád ještě neuklidil. To si mohl myslet... možná ho začíná trošičku poznávat? Vykročí za ním a vejde, oči mu hned padnou na ten bordel a diví se, že se Hyde vůbec vejde do vlastní postele. A když mu ukáže kytaru, kterou u něj ani nečekal, v očích se mu odrazí takové zaskočené překvapení.
"Jen párkrát, několik základních akordů, ale doma jsem ji nikdy neměl." Řekne. Ví, jak se drží, jak zahrát to nejlehčí, ale to je asi tak všechno. Tím obecně jeho hudební vzdělání končí. Je mu jasné, že mu ji Hyde neukazuje proto, aby se s ní pochlubil, ale proto, aby ji vzal do ruky a tak se rozhodne udělat mu radost i teď a natáhne po ní dlaň. Porozhlédne se, kam si s ní sednout, není tu zase tolik možností a nakonec prostě dosedne na okraj postele, kde jen odhrne stranou nějakou jeho mikinu. Opře si kytaru o koleno, připraví si prsty a vlasy se mu přelijí přes rameno, jak natočí hlavu za levou rukou.
"Vůbec nevím, co hrát, protože opravdu nic neumím." Řekne mu s novým úsměvem, ale nakonec hrábne do strun v něčem neurčitém, jen v takovém pobrnkávání. Není to zlé, ale už skoro zapomněl, jak náročné může být tam ty prsty namačkat.
"Na tohle balíš holky?" Ozve se po chvíli, když se rozhodne oplatit mu to chan. Na tenhle tenký led vstoupil už před tím, tak proč nezkusit jestli ho ten rybník udrží?

Hyde

Trefil se, v dnešní den se podruhé intuitivně trefil do něčeho, co by se mu mohlo líbit. Tedy vypadá to tak. Nebrání se dokonce mu Die přizná, že už kytaru někdy držel v ruce. Dle jeho názoru tenhle směr rozhodně smysl má. Klidně vyčkává, až si od něj kytaru opravdu vezme a pozoruje ho, kam se usadí. Něco se v něm zvláštně pohne, když si vybere postel. A to by rozhodně nemělo. Je tu sice ještě křeslo v rohu ale i přes bordel si sedl na kraj postele. Připomene si v duchu, co má Die všechno za sebou a zatlačí nesprávné, tedy dle tabulek nesprávné nápad stranou.
"Vždycky je čas na nový začátek." Nadechne se, aby mu řekl ať zahraje cokoliv ale slova nestačí opustit jeho rty, když se opravdu rozehraje. Není to vůbec špatné, na začátek rozhodně lepší, než sám čekal. V očích mu spokojeně zasvítí a zdá se, že on sám má pro kytaru opravdu slabost a jemu to s ní neskutečně sluší. Zaposlouchá se a najde několik míst, které by mu poopravil a dal pár dobrých rad. Možná později, pokud o to bude stát. Zarazí se, když přijde poznámka a donutí jej se upřímně zasmát. Tohle taky nečekal.
"Ne Die-chan." Dobírá si ho nazpátek a teď už opravdu odsouvá svou profesi stranou.
"Já holky nebalím." Dodá poznámku, kterou je možné si vyložit několika způsoby. Možná by měl zůstat stát na místě ale prostě nedokáže odolat pokušení mu ukázat, co by se mohl naučit.+Samozřejmě s kytarou!+ A tak se pomalu vydá za ním k posteli a posadí se těsně vedle něj tak, aby měl krk kytary před sebou.
"Zkusíme to společně, zatím nám to celkem jde." Pobídne ho měkce, jak kdyby mu vždycky chtěl předeslat svůj další krok, aby jeho dotek nebyl neočekávaný a nevyděsil ho, to by si opravdu neodpustil.
"První akord." Zavrní, když se nakloní přes krk a poupraví mu postavení prstů  a pak na něj koukne skrze prameny s kývnutím, aby začal hrát. Postupně mu ukáže dalších pět a společně dají dohromady celkem obstojnou melodii, i když tam několik chybek bylo.
"Společně tvoříme hezké věci." Vyjde z jeho rtů neplánovaně, k jeho štěstí to může znít jako promýšlený krok a ne naprosto spontánní reakci na to, co se tady děje. Měl by ho poslat  na večeři ale nějak se k tomu nemůže přinutit. Dokonce svou dlaň na chvíli pozapomene na té jeho.
"Ještě?" Broukne tiše a pokud to odmítne pravděpodobně svou ruku stáhne, aby to nebylo příliš.