Hromadné - Tak! Na kolena patříš! - Část 2.

(Hideho hacienda a pokoje)

Hide

"Jestli to není tvůj styl..." Začne, když vidí, jak se na zbraň dívá a nemluví, ale z těch dalších reakcí si umí přečíst, že mu udělal radost.
"Třeba by sis ji nevybral a měl raději jinou?" Nadhodí, že i přes svou náladičku by to možná pochopil, ale na druhou stranu on se v lidech většinou neplete a na Reitu mu tohle sedí. Pak se sám zasměje.
"Postřílej těch ďábelských slonů, kolik chceš." Chce ho poplácat po rameni, jenže Rei ho zcela nečekaně obejme a to se mu tady snad ještě nestalo. Když nepočítá svoje bratry. Překvapeně zamrká. Na tváři ho lechtají ty jeho rozčepýřené vlasy a do nosu mu vleze jeho sportovní parfém a po chvíli dokonce zvedne dlaně a trochu váhavě mu to obětí oplatí. Jsou ještě tak, když se k nim s hurónským řevem rozeběhnou kluci a nejdřív se mu opletou okolo nohou a začnou se mu šplhat na ruce a pak udělají to samé i Reitovi. Ayane potichu dojde za nimi a ukloní se jim. Viděla, co viděla, ale nikdy by nic neřekla ani to nijak nekomentovala.
"Já chci dnes spát s tebou a strýčkem Reitou!" Křikne Hideaki, který už obíhá bazén a ohlíží se po bratrovi, jestli ho honí nebo ne. Ale Hikaru se místo toho škrábe na lehátko, sahá po krabici od zbraně a hned na to ji chce vzít Reitovi z ruky. Není nabitá, ale přesto...
"Nesahej na to, není tvoje." Zabručí Hide, který si mezitím vytáhl cigaretu a

zrovna si ji připaluje.
"Asi to mělo být něco jako Zbraně dětem do ruky nepatří, co?" Rozhodí rukama do stran, když se podívá na Reie a zašklebí se. Už je zase zpátky ten starý, pološílený Rudý drak. A vůbec mu nedochází, že slova malého Hideho vyzněla jako kdyby on a Rei spali v jedné ložnici. Ayane klopí oči do země a červená se. Už si stačila domyslet svoje.
"Já chci taky spát s vámi, já taky!" Křičí Hikaru jako na lesy, vypátrá bratra a letí z druhé strany bazénu za ním.
"Za chvíli se smeknou a začnou se topit." Pronese Hide vlažně, když vykročí kolem bazénu za nimi. Nejdřív popadne jednoho, udělá s ním letadlo, všechny možné nebezpečné kousky nad dlaždičkami a párkrát ho vyhodí do vzduchu, než ho pustí a udělá to samé i s druhým. Rozesmáté děti běží rovnou za Reitou a honí se kolem jeho nohou, když se jeden nebo druhý schovávají za ním.

Reita

Vůbec se neuvědomil co, že to udělal. Nějak mu prostě v první chvíli nedošlo, že se prostě neudržel a objal Draka a on mu to vlastně oplatil. Trhne sebou s uvědoměním, stejně jako ho z rozpoložení vytrhnou kluci. Odtáhne se od něj možná rychleji, než měl původně v plánu a  je svým způsobem rád, že už tu nejsou sami. Tohle by vážně jen těžko vysvětloval. Nikdy ni nedostal jen tak. Neměl špatné dětství ale všechno si musel vydřít a proto se taky nechal strhnout kluky z ulice, kteří mu říkali, jak může mít všechno snadno. Blbost střídala blbost a pak přišlo vězení. Možná proto měl z tohohle kousku takovou radost. Dostat něco takového, ať to mělo jakýkoliv podtext, bylo pro něj neskutečné. Upřímně se uměje ale hned mu zase zmrzne na tváři, když si uvědomí, kam se právě prcek napasoval nebo spíš kam napasoval jeho. +A kruci, to mělo být jako co?+ Zeptá se sám sebe v duchu a raději to nechá plavat. Radši dělá, že nevidí pohled guvernantky a věnuje se rozruchu kolem.
"Bylo by to výchovnější asi." Ušklíbne se nad tím pobaveně ale vlastně…to bylo skoro to samé. Po očku pozoruje Hideho, jak si s kluky hraje ale nemá na to příliš prostoru, protože za chvíli už blbnou spolu. Cákají po sobě vodu z bazénu, smějí se a kluci si to očividně užívají a on…taky, možná až příliš. Vždycky chtěl malé brášky, bavilo by ho s nimi blbnout a možná je i něco naučit. Samozřejmě takové ty strašně potřebné věci jako jezdit na motorce a podobné kousky. Za chvíli už se válí na zemi a kluci se ho snaží ulechtat, ani na vteřinu však neodkládá masku. Když ho vezmou na milost, přidřepne k jednomu z lehátek a vezme z něj vycpaný polštář. V očích se mu pobaveně zablýskne, udělá v něm díru a pošeptá něco Hideakimu a vyšel ho za tátou, který se momentálně věnuje jeho bratrovi a nedává pozor. Ten se rozběhne k nim a vyklopí jim na hlavu peří, jsou trochu mokří, také se na ně hezky přilepí.
"Tak a teď budeme rychle utíkat." Směje se Rei a vůbec mu nedochází, že by to třeba mohlo být příliš, prostě ho kluci strhli na svou hravou notu. Jenže odpoledne netrvá věčně a je čas na večeři. On sám ber mladšího ke stolu a pomůže do něj nacpat, co nejvíc. Kluci si ale stojí na svém, že musí jít s nimi oba. Oplatí pohled Drakovi a jen kývne, nemá chuť jim něco odpírat, pokud nemusí. Záleží jen na něm, jestli s tím bude souhlasit nebo ne. Vůbec ale vůbec se nemíní podívat na guvernantku, protože mu je úplně jasné, co si myslí a ještě by zrudl nebo něco podobného.

Hide

Rozhodli se večeřet dole v hlavní jídelně a překvapivě jsou v ní sami, protože ostatní se ještě pořád klidí stranou v domněnce, že Hide stále zuří. Kluci sedí ve vysokých židličkách, ale stále s nimi šijí všichni čerti a i když nemají ani tři roky, jsou hodně šikovní a ukecaní. Nemůžou z nich spustit oči ani na chvíli, ale jsou na ně tři dospělí a nakonec je nakrmí, i když je jídlo na jejich oblečení i na stole. Hide uzobává z kdečeho, co jim kuchař přinesl, moc mu nevadí, že to jsou chleby okrájené od kůrky a jogurty pro děti,  v podstatě nemá ani náladu jíst něco honosného a pokud má trávit tohle odpoledne s rodinou a jako rodina, tak se vším všudy. Ayane s díky odmítne a když nadejde čas, aby kluky odvedla spát do jejich ložnic, nastane ten správný řev a brek. Hide si vymění pohled s Reitou a pak otočí tvář na Ayane.
"Dnes v noci už vás nebudeme potřebovat. Děkuji. Vezměte si pro jednou volno a vyzvednete si je ráno v osm." Řekne jí a jen ji utvrdí v domněnce, že má s Reitou pletky. Což on vůbec netuší. Ayane se ukloní, rozloučí se s dětmi a odejde a on si vezme Hideakiho na ruce, zatímco Reita si vezme Hikaru a společně vyrazí do míst a pater rezidence, kde byl jen málokdo. Dveře do toho křídla jsou hlídané a chodba sem dlouhá. Jsou tu ložnice dětí i Ayane a jeho byt. Hide vyštrachá v kapse klíče a odemkne dveře. Pak postaví synka na zem a nechá ho běžet napřed. Je to apartmán neskutečných rozměrů, s velkou chodbou, několika koupelnami, obrovským obývákem a dokonce vlastní malou kuchyní. Ložnici vidět není, ale obýváku vévodí pohovka, která je do čtverce a uvnitř je něco jako letiště. Na stěně je obrovská plazma, v podstatě malé kino, je tu audio soustava jak na malé koncerty a celkově je to pánské doupě, jen světlé a uklizené. To ale není jeho zásluhou. Taky jsou tu dva krby, moderní, vestavěné a samozřejmě tajemné dveře do ještě tajemnější ložnice. "Zout boty!" Okřikne Hide kluky, kteří už se chystají rajtovat na gauči a moc ho netrápí, že mu ho tímhle stylem za chvíli tak leda pozvrací.
"Pustíme si Totora a půjdete spát!" Zavelí a kluci se dožadují Reitovy přítomnosti na pohovce. Hidemu chvíli trvá, než pohádku najde, všechno zapne, zhasne světla a nastaví barevné tlumené hvězdičky pro děti, které se promítají na stěny a na strop. Pohádka začne, kluci lezou Reitovi po hrudníku a on po nich hodí ještě pyžamka, zatímco jim jde uvařit kakao na pěkné sny a jim dvěma umíchá pěkný koktejl s whiseky, ledem a citronem. Přeleze pohovku přes opěru za jejich hlavami, sklenku Reitovi podá, klukům dá lahvičky s uzavřenými pítky, aby kakao nevycintali a konečně se zhroutí do lehu k nim. Mají děti namačkané mezi sebou, vrtí se i u pohádky a kopou do nich, i když nechtějí, ale Hide je zdá se terénní, když cucá svůj drink a hladí je po zádech, až párkrát zavadí o Reitovu dlaň.

Reita

Při Hideho větě, že už ji nebudou potřebovat, odvrátí tvář stranou. Ne, že by myslel na to, co se jí asi musí honit hlavou ale prostě viděl ten pohled u bazénu. Jemu ale nepřísluší cokoliv říkat, možná jí to vysvětlí pak, až jí bude pomáhat s kluky. Povídali si celkem často ale jen tak o všem a o ničem, on prostě nik neměl problém s někým zavést řeč, si to bylo způsobeno i tím, že měl klub, tam se taky bavit s kde kým. Bylo ale vidět, že Ayane si dávala pozor, co mu říká a co ne. Vezme prcka a zamíří společně s nimi domem až do –zakázaného- území. Snaží se moc nerozhlížet, pořád si trochu připadá, že tu nemá, co dělat, i když mu do Hide nedal pocítit ani náznakem. Když vstoupí dovnitř, už nedokáže potlačit své klukovské já, které po většinu času blbne s jeho syny a začne se ohlížet a zapomíná, kde je a hlavně s kým.
"Tak tohle je teda bomba." Ujede mu obdivně, když na všechno kouká, na každý sebemenší detail. Zuje se stejně jako kluci a počká až Drak všechno přichystá. Nabídl by mu pomoct ale nějak mu přijde, že se to nehodí.  Převezme si s díky sklenku a ještě mu k tomu kývne hlavou. Pořád si připadá trochu nesvůj. Bez řečí oblékne kluky do pyžama a pokusí se je dostat ze sebe vedle na pohovku, aby se mohli koukat. Z Totora je vysloveně nadšený, má tu pohádku hrozně rád, takže to ve výsledku žere víc jak kluci. Dokonce jim pomalu předříkává, co za chvíli uslyší z televize. Sem tam se napije a dává si pozor, aby při vrcení těch dvou šídel nic nevili a směje se společně s nimi. Při jednom zasmání se podívá na Hideho a chvíli kouká na jeho profil se zamyšleným výrazem. Ještě ráno by ho nenapadlo, že konec dne bude vypadat takto. Když hrozí, že se na něj podívá nebo spíš po Hideakim, rychle stočí pohled na televizi a dělá, že pohádku sleduje. Trhne sebou lehce, když Hideho ruka zavadí o jeho dlaň. Projede jím zvláštní příjemné mrazení a okamžitě se podobné myšlenky snaží z hlavy vyhnat. Jenže to mu nevydrží dlouho, protože si Hideaki vezme Hideho ruku a Reitovu a tiskne je k sobě společně. Je vidět, že už se mu klíží oči a brzo bude spát. Rei stočí oči na to, jak jsou blízko, pak koukne zpátky a s dlouhým výdechem položí sklenku bokem a sundá si masku. Nějak má pocit, že by teď mohl…že by měl.

Hide

Hide je uvnitř sebe spokojený, že se jeho byt Reitovi líbí. Vlastně sem chodila jen Ayane, úklid a jeho bratři, jinak tu nikdy nikdo nebyl, ani Inoran ne. Pokud Reitovi věřily děti, domníval se, že by taky mohl, i když to možná bylo naivní. Ne, že by k Inoranovi nešly, ale nebylo to takové, kdo ví proč, při tom byl na pohled tak sympatický a Reita spíš strašidelný. Kluci měli očividně pro strach uděláno. Čím je pohádka dál a čím víc se Rei věnuje klukům, tím spíš on sám usíná na gauči, zabořený do polštářů a hladíc mimoděk chvíli děti a chvíli Reitu. Vlastně ten film baští všichni čtyři, jen on už je prostě tááák unavený. Dlouze si zívne jako lev a v okamžiku, kdy si Hideaki přivlastní obě jejich ruce a skoro je spojí, už má oči regulérně zavřené a děti spí. Trhne sebou až po chvíli, kdy z televize začnou řvát závěrečné titulky a trochu překvapeně se rozhlédne kolem. Jako první mu padnou oči na spící kluky, pak je posune dál k Reitovi, který... nemá masku? Vlastně si jeho hlava dovede překvapivě dobře představit, jak by vypadal, kdyby k tomu zranění nedošlo, obzvlášť tady v tomto šeru. Jizvičky jsou velmi drobné, dobře zahojené, ale stejně mu ten obličej pomačkaly v typické textuře. A to se vsadí, že má za sebou desítky plastických operací. Pocukne obočím, protože na něj nechce moc zírat, ale někde uvnitř je rád, že se tady v tuhle chvílí cítí tak, že to sundal.
"Dáme je do postele." Řekne tiše a ochraptěle. Nebojí se toho, že by odtamtud spadli, zas tak malí už nejsou a on není úzkostlivá ženská. Možná to někdy trochu přehání, ale jiný už nebude. Vyhrabe se do stoje, vezme Hideakiho do náruče a vykročí s ním ke dveřím ke své ložnici. Ta je překvapivě skromněji vybavená, než by se dalo čekat, ale s dokonalým výhledem na pobřeží a na moře. Celá stěna naproti nohám postele je totiž skleněná. Na protější zdi je velké posuvné zrcadlo, kryjící vstup do šatny a další čiré sklo tvoří stěnu a dveře koupelny, kde je jen vana v prostoru, žádný sprchový kout. Tentýž výhled ven a hlavně z postele do koupelny. Bydlí tu sám, tak co, před kým by se tam zavíral. Všechno je jednoduché a čisté v teplých béžovo zlatohnědých odstínech. Nerozsvítí, když obejde postel a uloží Hideakiho do peřin. Zvenčí sem dopadá světla dost. Přikryje ho až po nos a počká, až Reita udělá to samé i s Hikarem. Pak se rozlámaně narovná a protáhne, vrátí se po jeho bok a chvíli si kluky prohlíží, než se na něj spokojeně usměje jak kdyby byli bývali jejich. Ten pohled a úsměv je... jiný... naprosto vřelý a upřímný.

Reita

Kouká na pohádku a vlastně ji tak úplně nevidí. Tak nějak se mu v tomhle rozpoložení daří přemýšlet. Tohle odpoledne bylo pro něj plné překvapení a on na Hideho nahlíží v podstatě úplně jinak. Je to zvláštní uvědomění a není mu vůbec nepříjemné. On vždycky přemýšlel spíš nad podstatou osobnosti, než nad tím, jak se jeví na povrchu a teď ten pocit má znova. Mimoděk se ohlédne vedle sebe a vidí, jak Hide už dřímá a kluci vlastně taky. Prohlíží si ho dlouho, vnímá jednotlivé rysy jeho obličeje a je tak nějak klidný. Stáhne obočí k sobě s dlouhým výdechem, někde hluboko uvnitř si uvědomuje, že se mu líbí. Je na něm něco, co ho táhne blíž a nutí jej nad ním přemýšlet a uvažovat trochu jinak. V první chvíli to Reie hodně vyděsí, nikdy by si nepomyslel, že ho něco takového vůbec napadne a ono se to děje. Raději se zase rychle ohlédne na televizi a dopije sovu sklenku těsně předtím, než sebou Drak trhne. Úplně zapomněl, že si to masku sundal, že se válí vedle něj na gauči. Ohlédne se na Hideho, jakmile promluví a s mírným úsměvem kývne hlavou, než se pomalu vymotá z obětí. Hikaru už taky tvrdě spíš, takže ho bez problémů vezme do náruče a vydá se za ním. Zarazí se na prahu ložnice a musí se chtě nechtě prohlédnout. Je to krásný prostor, on sám má rád velké otevřené místnosti, připadá si volnější a ten výhled…Uloží velmi opatrně prcka do postele a hezky ho přikryje se starostí v očích, aby mu náhodou někde něco nekoukalo, než se pomalu narovná a nakloní hlavu na stranu. Ani si neuvědomil, že už je Hide vedle něj. Skoro se ho lekne, když se ohlédne a kouká mu přímo do tváře. Ten výraz ho dokonale vykolejí a stojí tam jak solný sloup a ani si neuvědomí, že se usmívá taky.
"Arigato, za celé odpoledne." Vypadne z něj dřív, než se stačí zarazit, vzpomene si na pocit, který měl, když ho odpoledne objal a ….udělá to znovu.
"Opravdu jsem si to užil." Dodá ještě, než se pomalu odtáhne s myšlenkou na to, že by už měl odejít. Navíc, už je to podruhé, když si dovolil být k němu takový a tuší, že by to dělat neměl. Odvrátí od něj poznamenanou tvář, spustí ruce podél těla  a vykročí ke dveřím.

Hide

Už by mu skoro hodil ruku kolem ramen, vymotal se s ním zpět do obýváku, nalil si něco ještě o chlup ostřejšího a pustil něco drsnějšího, u čeho by tak jako tak za chvíli odpadli, jenže Rei ho obejme podruhé.
"Tak to vypadá, že jsi jediný, kdo si odpoledne v mém domě nakonec užil." Řekne tiše, protože ten cirkus, co se tu děl kvůli Uruhovi ne každý absolvoval tak snadno. Vlastně je Rei asi jediný, na koho se nerozčílil. Vydechne někam do jeho ramene, když si i on konečně uvědomí, jak uvolněně se celé odpoledne cítil. Jak se celá honička za mafiánskou mocí proměnila v úplně obyčejné odpoledne s rodinou. Jako by žádná válka venku na ulici nikdy nezuřila, Uruha byl doma a spal a on neměl žádné starosti.
"Počkej..." Šeptne, když se jeho ruka sveze po Reitově paži, až ho sevře za dlaň a přitáhne zpátky k sobě. Počká, až se k němu otočí zase čelem a tahem si ho vrátí blízko k sobě.
"Taky bych ti měl poděkovat. Ne, chtěl." Opraví se.
"Že jsi nějak zařídil, že byl tenhle den obyčejný a šťastný." Řekne mu, když mu hledí do očí, usazených v krajině popálené kůže. Sklouzne na ni pohledem a jemně se zamračí, když jeho dlaň zcela spontánně vylétne vzhůru a kloubky prstů ho pohladí po líci. Ta kůže je hrubá a zvrásněná a nikdy mu to nic nevrátí, ani nejlepší chirurg to nedokáže. Mohl by mu říct, že je mu to líto, ale sám se nadělal horších věcí a krom toho pochyboval, že Reita stojí právě o lítost.
"Už ti někdy někdo řekl, že jizvy jsou sexy?" Zeptá se ho místo toho.
"Jsi popálený, ale to není slabost. Dal ti mnohem větší sílu, než si uvědomil. Než si uvědomuješ ty." Šeptá mu, aby kluky neprobudil.
"Jsi fénix. Ten vstává z popela, když se znovu narodí. A je to bájné zvíře, tak jako drak. Všechna ostatní zvířata k nim vzhlíží víš?" Řekne mu a mluví naprosto vážně.
"Koho jiného by u sebe měl mít Rudý drak, než samotný oheň?" Dokončí a svoje poslední slova už spíš vydechne do jeho rtů. Tohle si vůbec nenaplánoval, ale stalo se to. Síla toho okamžiku a hvězdy v Reitových očích za to mohly, když se sklonil. Hleděl na něj tak pokorně a s důvěrou nebo se mu to jenom zdálo? Volnou dlaní mu zajede do vlasů, protože tu pravou má stále na jeho ruce, aby mu neutekl a vydechne dlouze nosem, když se z obyčejného políbení stane hluboký polibek.

Reita

Koutky se mu zvednou trochu nepatřičně vzhůru, když mu sdělí, že je jeden z mála, kdo si tohle odpoledne užil. Prostě to tak je a on s tím nic neudělá. Ať se venku děje a bude dít cokoliv, tenhle den mu nikdo nevezme a on ho bude mít v paměti dlouho. Myslel si, že o tom někde v klidu popřemýšlí ale Hide ho zastaví a on k němu překvapeně zvedne oči. Nadechuje se, aby mu řekl, že přece není za co, že vlastně nic neudělal jen…vymýšlel blbosti s kluky ale momentálně se mu neodstává slov. Jeho pohled neskutečně hřeje a on se nemá k tomu, aby mu odporoval, že je příliš blízko nebo že ho drží za ruku. Jen zatím trochu nechápavě kouká do černých očí, které si ho přitahují k sobě a vůbec nikam se mu nechce. Trochu sebou trhne pod dotekem na své tváři. Je to zvláštní, nikdo se ho na popálené kůži nedotýkal a potlačuje nutkání mu v tom zabránit, jenže to není nepříjemné. Jen je to hrozně  intimní, skoro si připadá, jak kdyby na sobě neměl ani kousek oblečení.
"Říká se to ale já si to nemyslím." Odpoví mu tichým hlasem a z jedné strany by nejraději uhnul pohledem a z druhé má snad poprvé od té doby, co se mu to stalo pocit, že nemusí, jak kdyby viděl dál do nitra, než je jeho popálenou tvář. Fénix, ano. Něco v jeho nitru se radostně pohne a jemu zasvítí v očích svým vlastním plamen, když sáhne pod lem trika u krku a vytáhne stříbrný řetízek s přívěškem fénixe. Má ho už dlouho, vlastně od doby, co si pamatuje, jak kdyby mu to popálení někdo předurčil. Nic neřekne, jen svěsí ruku podél těla a pak už je neskutečně blízko, mohl by přesně popsat každý detail jeho tváře. Drakův plamen ho hřeje, nepálí jej jako ostatní ale příjemný a dává mu pocit, že konečně došel tam, kam patří. Ani jedinou myšlenkou si nemyslí, že by se měl bránit, prostě mu svými rty vyjde vstříc a polibek mu oplatí. Bez váhání, bez studu nebo pocitu, že by to mělo být jinak. Víčka mu pomalu klesnou a místo toho, aby se dotáhl a řekl, že je to blbost si jej přitáhne blíž ke svému tělo za pas a vloží do polibku všechno, co uvnitř něj zahořelo. Dlaň spočívající na bedrech se sevře v pěst a mezi prsty uvězní látku jeho svršku, jak kdyby měl obavy, že se mu to jen zdá. Je to spíš plamínek, který se rozhořívá do neskutečných rozměrů.

Hide

Jen těsně před tím, než se políbili, stačil postřehnout, co se to houpe Reitovi na krku a překvapilo to i jeho. Naprosto mu to vyrazilo dech a jako většina Japonců i on věřil v cosi vyššího, co se právě teď projevilo. Jako by to bylo nějaké znamení a i kdyby tomu nerozuměl, věděl, že už ho nikdy nesmí jen tak nechat odejít. Že on je ten, kdo mu sem by poslán a o koho se musí postarat. Možná to bylo naprosto iracionální, ale on si nemůže pomoct a v tu chvíli tomu naprosto uvěří. A místo toho, aby ho Rei od sebe odstrčil, přitáhne si ho k sobě a oplácí mu polibek s veškerým narůstajícím a hřejivým plamenem, který se však nemění v požár. Je to pořád teplo domácího krbu. Když si uvědomí, jak dlouho ho sem lákal, jak dlouho se Rei bránil a neměli ani tušení... Trvá mu to, než se přiměje od něj oddálit a krátce se ohlédne na dvě spící postavičky ve velké posteli. Pak k němu oči vrátí a kývne, že by měli odejít, aby je neprobudili. Televize už se automaticky vypla, jen hvězdičky zůstaly rozsvícené v jinak setmělém obýváku. Podívá se na obrovský gauč, na kterém je místa i pro víc jak dva, co by na něm chtěli spát, ale těžko říct, co by se mělo stát teď?
"Ještě drink? Kafe? Krb a deku?" Vyjmenuje nějaké možnosti, ale nakonec se prostě usměje a podívá se stranou a někam před sebe pořád s tím stejným měkkým úsměvem. Mohl by se na něj vrhnout, prostě ho svést nebo mu říct Zůstaň, jestli chceš, ale něco v něm chce tohle všechno nechat na něm. Uspal malé kluky, mohl by i toho velkého. Není to sex, o co mu teď jde, i když by to jistě bylo hezké. Nakonec prostě sáhne prsty mezi lopatky, zachytí látku svého trička a přetáhne si ho přes hlavu. Odhodí ho někam na křeslo opodál a pomalu obejde gauč tak, jako by si chtěl lehnout a jít spát. V tlumeném světle lamp se zavlní rudý drak na jeho zádech jako by sám žil a pouštěl na ně hrůzu svýma očima.

U nohou pohovky se zastaví a podívá se na něj očima, které čekají rozhodnutí.