Hromadné - Tak! Na kolena patříš! - Část 3.

(Hideho obývák)

Reita

Nechce se mu pouštět jeho blízkost ani rty. Nejradši by tak zůstal, snad až do rána a dokonce ani víčkům se od sebe moc nechce, když se oddálí. Kývne mu hlavou nazpátek, když i jeho oči zabloudí k posteli a neslyšně se uchechtne, jak se ti dva malí dráčci proplétají navzájem a vykročí s rukama v kapsách ven z ložnice. Těkne pohledem k televizi a pak si pohlédne celou místnosti a vnímá celou tu atmosféru jakou to na něj dýchá. Oči mu zabloudí i ke dveřím a sám si není příliš jistý, jestli by opravdu neměl odejít. Hide ho ale nevyhazuje, neříká mu, aby ho dál nerušil, tak proč by měl, když je mu tu dobře. Zavrtí hlavou, že nic z toho, co mu nabízel, nepotřebuje a sám kouká chvíli do země. Přerovnává si v hlavě všechny pocity z jejich vzájemné blízkosti, měl by se cítit divně, Hide holka fakt není. Není si vůbec jistý, co by teď měl udělat. Hrozně by se chtěl vrátit k němu a užívat si ten pocit dál, to teplo, to, že si připadá doma. Nikdy mu to tolik nechybělo, jak teď, když to okusil. Stačilo jen kousek tepla rodinného krbu a on ho chce mnohem víc, i když v této situaci chtít neměl. Sleduje ho, jak si přetahuje triko přes hlavu, aniž by prozatím cokoliv řekl. Skoro má strach, že svým hlasem zkazí celé kouzlo, jaké tahle situace má. Zvědavě si prohlíží rozsáhlé tetování na zádech ale nenahání mu strach, on se všeobecně málo bojí, spíš naopak, vábí ho k sobě stejně jako Hideho osoba. Touží se ho dotknout a sebevědomě ví, že mu drak ruku neukousne ani ho nesežehne plamenem. Oplatí mu upřený pohled, když je od něj příliš daleko a koutky už mu zase stoupají nahoru. Nechal to celé na něm a on sám se musí rozhodnout. Poslední pohled ke dveřím ale nevykročí k nim. Prostě si sáhne na lopatky stejně jako on a po jeho vzoru si přetáhne triko přes hlavu a rozejde se směrem k němu. Po cestě ho odhodí za tím jeho s pobaveným zajiskřením v očích pokrčí rameny,aniž by si odpustil hraně nevinný výraz.
"Deku ani krb zrovna já nepotřebuji." Oznámí mu nakonec úplně klidně a jako se rozhodl, že se k němu přidá a nic to nezvrátí, rozhodl se, že tu zůstane a že udělá to, co podvědomě chce udělat. Poznat ho víc, zjistit, jak moc k němu náklonnost poroste, když spolu stráví čas. Jistým krokem přejde až k jeho zádům a konečky prstů se dotkne linií draka na zádech.
"Chci fénixe, ten mi bude slušet." Houkne, když si vzpomene na jejich debatu v klubu o neutralitě, skousne si krátce spodní ret a pak mu věnuje několik polibků mezi lopatky.

Hide

Není to zase tak dlouhá chvíle, co se nic neděje, ale on z Reity nespouští oči. Pořád trpělivě čeká, jak zareaguje na to, co udělal a on nakonec následuje jeho příkladu. Ukáže mnohem lepší postavu, než má on sám a je na něj opravdu luxusní pohled. Líbí se mu, co k němu vykročí, rozhodně má, na co se koukat a mimoděk zvedne koutek rtů nahoru. A po jeho poznámce se krátce zasměje.
"To je pravda, ale sníh by se ti nelíbil. Máš rád teplá místa." Hraje hru s jeho novým já a jemně za ním pootočí hlavu, když ho Rei obejde zezadu, ale neotočí se k němu čelem. Překvapilo ho, že zůstal tam, ale jakmile ucítí konečky jeho prstů na svých zádech, jak mapují okraje jeho tetování, naskočí mu husí kůže a jemně pootevře rty, aby skrz ně dlouze vydechl. Je to vždycky tak nečekaně příjemné, jako by nikdy nic podobno necítil a poznal to teprve dnes, i když to není pravda. "To bude. Nic jiného bych ti snad ani nedovolil." Ušklíbne se pro sebe. Potrvá to roky, než budou jeho záda zdobit dokončená zářivá pera mýtického ptáka, ale to nevadí, všechno má svůj čas a Reita se toho má ještě hodně co učit. Stáhne lopatky jemně k sobě, až tetování znovu zahraje, když ucítí i jeho horké rty a trochu u toho zakloní hlavu, až se rudé vlasy přelijí. Pak už to nevydrží a na místě se otočí čelem k němu.
"Můžeš mě škrábat na zádech až do rána, vydržím to. Ale až po tom." Řekne mu tiše, když si podává za bradu jeho rty a konečně ho pořádně a vášnivě políbí, i když se uvnitř pořád cítí tak zvláštně klidný. +O jednoho jsi přišel a výměnou za to jiného získal...+ Projde  mu hlavou, ale tohle není to, co by chtěl od osudu slyšet. Nechce se smířit s tím, že by se Uruha nevrátil, ani na okamžik. Přesto je teď v tento okamžik pomalu odsunut do pozadí jeho mysli, protože na výsluní má teď místo jen jediná osoba a ta stojí proti němu. Sklouzne dlaní po hraně jeho čelisti, po krku, za který ho vezme už pořádně a druhou ruku umístí na jeho pas, za který si ho přirazí proti sobě. V krbu to zapraská, jak polínka spadnou níž a odhořívají, stejně jako to zajiskřilo mezi nimi. Couvne o jediný krok dozadu, aby uctil okraj pohovky a dosedne, zatímco ho strhne za sebou a na sebe. Nepoloží se, chce ho mít na klíně a zaklání hlavu, aby jejich polibek nebyl přerušen, zatímco se oběma dlaněmi přesune na ten dokonalý zadek a stiskne ho.

Reita

Koutky se mu samovolně vyhoupnou vzhůru, když mu odsouhlasí výběr tetování. Ono by to ani nic jiného být nemohlo ale i tak je rád, že nemá nic proti.  Očima sleduje linie tetování, které má při polibku neskutečně blízko a konečky prstů pomalu sjíždí dolů, až k okraji kalhot. Vnímá pod bříšky hebkost jeho kůže a i každý sval na jeho těle. Vnímá to jiskření, které se odráží a vibrují mu z toho bříška prstů.
"To je dobře." Broukne hlubokým hlasem a znovu, naposledy přitiskne rty na jeho záda.
"Až do rána? Hm…a kdy budu spát?" Zeptá se s nádechem trochu drzého pobavení ale jinak to ani v tuhle chvíli nejde. Teď už se hranice posunula o kousek dál, nejspíš ve chvíli, kdy ho Hide políbil, možná i v tu další, kdy odložil triko. Jestli má přijít trest, ať je to hezky se vším všudy.
"A po čem?" Zeptá se po druhé se stejnou provokací, kterou vkládá do podtónu svého hlasu. V očích mu plamenně zasvítí s jistým očekáváním, co se bude dít, i když to vlastně pár minut sám moc dobře ví. Krátce se nadechne, jakmile ucítí dotek prstů na své bradě ale nebrání se mu. Těkne od jeho rtů k očím a pak už nechá svá víčka klesnout, když se jejich rty spojí ve vášní naplněné polibku. Nechá se bez zábran strhnout, paličatě si stojí za svým rozhodnutím, že se to prostě stane a víc v jeho hlavě nemá prostor. Žádné pochyby o tom, co se chystá udělat, žádné myšlenky na to s kým chce momentálně strávit noc. Bude si hodně nadávat, pokud ho pak vyhodí a jen využije ale ten pocit vůbec nemá, právě naopak někde hluboko se objevil pocit, že takhle to rozhodně nedopadne. Nechává se táhnout směrem ke gauči a ochotně dosedne na jeho klín, ani si k jeho překvapení nepřipadá divně. Ruce se pomalu přesunou po jeho pažích, přes krk až do rudých pramenu a ztratí se v nich bez větších problému. Vzdychne si a popotáhne jeho spodní ret, než se opře čelem o to jeho a krátce se uchechtne.
"Já se nerozpadnu." Ozve se jeho hluboký hlas poznamenaný touhou, reagujíc na ten stisk na zadku. Ani nečeká na odpověď a už si nárokuje jeho rty znovu a dlaň samovolně sevře ohnivé prameny.

Hide

Líbí se mu hravost s jakou ho Rei provokuje, když se domáhá svých odpovědí, i když mu na to neodpoví slovně. Jakmile ho má na klíně a sevře jeho polovičky, Rei ho pobídne, že může být klidně plamennější, což mu pozvedne obočí trochu výš, ale chvíli se dívá do jeho očí, ani na chvilku nesklopí pohled na jizvy a nakonec ho opravdu pevně zmáčkne a pak ho přes ten zadek plácne.
"Máme vedle děti, nesmíme zbourat půl obýváku. Kdyžtak mě zadrž." Pobaveně se ušklíbne a pak ho prudce skolí vedle sebe a pod sebe, spíš jako by si na něm trénoval sebeobranu, než něco jiného, ale znovu se tiše zasměje, když ho napůl zalehne a posune koleno výš, aby podráždil jeho rozkrok, zatímco se jeho dlaň rozeběhne po jeho hrudníku.
"A tady se taky nerozpadneš?" Vrátí mu jeho škádlení, když kolenem několikrát opatrně pohne nahoru a dolů. Prohlíží si u toho výrazy jeho tváře, to jak bude reagovat a vypadat, až si roztouženě vzdychne a začne si ho brát všechna slast a extáze. Nikdy by si nepomyslel, že by zrovna jeho mohl takhle vidět. Připadal mu jako nedostupný heterosexuál, co čeká na paní dokonalou modelku, která mu pofouká bolístku a heleme se! Jenže to nevydrží dlouho a znovu se skloní, aby ho mohl políbit na rty, zatímco mu pravou rukou bloudí po hrudi, přejíždí celou plochou dlaně po jeho bradavkách a pak prsty vyjede na jeho krk, který znovu silněji stiskne, ale ne proto, aby mu nahnal strach nebo cokoliv jiného, jen ho prostě vzrušuje linie jeho šíje a divoce se zvedající tepny.
"Rei-chan..." Vydechne jen pár milimetrů od jeho rtů, když se o něj otře nosem, sjede rukama na jeho boky a znovu si ho přetáhne na sebe. Prostě se mu ten pohled líbí. Nedovolí mu posadit se, musel by pustit jeho boky a za chvilku i zadek. Chvíli mu to potrvá, než si ho osahá dost na to, aby mohl pokračovat někde jinde. Jeho samotného tlačí pistole zasunutá za pasem na bedrech, takže po ní sáhne a prostě ji odhodí na druhou polovinu gauče. Rei by ho mohl zastřelit jako toho slona, mohl by teď udělat cokoliv, protože Hide je dokonale nepozorný. Prostě mu věří.

Reita

Kousne se do rtu a pobaveně ušklíbne, když ho přes ten zadek nakonec plácne, i když se z jeho rtů prodere trochu delší výdech,. Tohle provokativní bylo a ne, že ne. "Tak budeme muset bourat tiše." Pokračuje dál v podobné atmosférře a najedou je pod ním a kouká na něj s mírně pozvednutým obočím, když pohne hlavou k rameni.
"Máš štěstí, že jsi Drak." Neodpustí si poznámku a je očividné, že si ho prostě dobírá. Padly veškeré zábrany v Reiově hlavě určitě a on je znovu prostě stavět nechce. Shořely tak strašně rychle, nikdy by si nepomyslel, že je to možné a ono se to děje. Další poznámky mu z hlavy vyžene hodně rychle svým kolenem, které podráždí ta správná místa a Reiovy boky mu vyjdou vstříc, aby si ten pocit dopřál ještě jednou. Nechává se jím dokonale ovládat ale vůbec nemá pocit, že by ho k tomu donutil, prostě to sám chce.
"Mohl bys to zkusit ještě jednou?" Ozve se jeho hlas pořád stejně tiše, když pomalu vrátí hlavu ze záklonu, ke kterému ho donutil svým drážděním.  
"Hmm." Odpoví mu jen roztouženým vydechnutím i ten stisk v něm probouzí netušené pocity, jež byly asi doteď zamčené hluboko v jeho nitru. Zrovna se chystal na vlastní obhlídku rukama po Hideho těle, když se najednou ocitne nad ním, ani v podstatě nestačil mrknout.
"Budu z Tebe mít závrať." Napomene ho s tichým vzdychnutím pod jeho doteky. Těkne očima ke zbrani, která se odporoučí na druhý konec gauče a naplno mu dojde, jak lehkovážné by to mohlo být, kdyby mu chtěl opravdu ublížit. Věří mu, za několik dní, možná spíš za jedno dopoledne mu asi opravdu věří. Stáhne obočí mírně k sobě, když mu ten fakt dojde a podívá se na něj s vřelými plamínky v očích, než se skloní k jeho rtům a políbí ho se vší vášní, kterou rozpoutal. Postupně se rty přesouvá přes čelist a až na krk, který začne dobývat nenasytněji. Opřený o předloktí znovu zaplete prsty do jeho vlasů a začne se jimi probírat. Klínem se se otře o ten jeho a neubrání se vzdychnutí do Hideho rtů, než to pohyb prostě zopakuje. Přesune váhu na pravou ruku a levou dlaní se sune po jeho těle, obkresluje jeho linii a zastaví se až na boku, který silně stiskne.
"Měli jsme odejít dál." Broukne měkce do hebké kůže na krku a neubrání se tomu, aby ji skousl zuby a zanechal po sobě na pár vteřin zarudlý otisk.

Hide

"Ó, to budeš, v to doufám." Reaguje hned na jeho slova, když ho má nad sebou a postřehne ten pohled za zbraní, ale nenajde v jeho očích žádné plánování. Žádné uvědomění si, že teď by mohl mít příležitost, právě naopak. Jako by tím Hide sám získal tisíc bodů na Reitově osobním žebříčku. Vnímá to teplo z jeho pohledu a v duchu poděkuje sám sobě, že se opět nespletl. Potká se s ním v novém souboji jejich rtů, když se nad něj Reita skloní a neskutečně se mu líbí, jak se mu u toho stačí proplétat hustou hřívou jeho vlasů. Zavírá oči, vnímá jenom jeho a kdyby si teď kluci stoupli do dveří ložnice, asi by se chvíli divili, než by mu něco došlo. Nastaví mu svůj krk a hrdelně si vzdychne, když se Reiovy boky zhoupnou proti jeho a vydráždí tak oba dva ještě víc. Nestane se to jen jednou, protože je mu to zdá se stejně příjemné jako Hidemu a on ví, že ten zadek musí mít nutně v dlaních, až se tohle bude dít s pravidelností jejich splynutí. Když se Reitova dlaň vydá po jeho těle dolů, je mu jasné, kde skončí a těší se na to.
"Odejít dál?" Chvíli mu trvá, než jeho mozku doteče, co tím asi myslel, protože myslet je stále těžší. "To bychom je neslyšeli, kdyby se něco stalo." +Kruci mluví vůbec o tomhle?+ Pomyslí si a položí svou dlaň na tu jeho na vlastním boku, aby si ji hladově přemístil mezi vlastní nohy a několikrát s ní pohnul. Usměje se skoro jako rozverné dítě, přistižené u neplechy, ale hned ho umlčí v další vlně polibků a skrz hrdlo mu unikají už pravidelné vzdechy, když jednou pocítil jeho teplou dlaň tam dole. Pak ho konečně pustí a sám vecpe obě svoje dlaně mezi jejich břicha, aby mohl začít rozepínat jeho kalhoty. Jakmile se s nimi vypořádá, stáhne mu je pod boky, hrne s tím i prádlo a konečně tu prdelku sevře jen tak, bez jakýchkoliv překážek. Potěšeně se usměje do jeho rtů, i když oči už vůbec neotevírá, teď prostě vnímá a vidí rukama. Pravou dlaň tam nechá a levou se posune přes pánevní kosti dopředu, aby ho mohl pohladit po hebké kůži jeho penisu.

Reita

Jen se pousměje ale to je tak asi všechno, čeho je schopný. Doteď mu to celkem mluvilo ale jakmile si sám navede jeho ruku do svého klína už nedokáže myslet nad ničím jiný. Zvedá se v něm vlna živočišné touhy, která ho spaluje zevnitř a jeho dlaň sevře mírně přes látku Hideho kalhot jeho chloubu. Polibky mu bez zaváhání vrací se stejnou dravostí, kterou si nedokáže odpustit a znovu párkrát pohne rukou a užívá si všechno, co tím způsobí. Mohl by se chvíli koukat, jak si to Drak užívá a užívat si to společně s ním. Nikdy neměl potřebu vychutnávat si to tolik očima jako právě teď. Mírně se nadzvedne, aby mu udělal trochu víc místa a mohl konečně přijít o ten neskutečně těsný prostor kalhot, které mu momentálně hrozně překáží a sám chvíli ustane v dráždění Hideho klína, aby se mohl poprat se zapínáním i on. Neopouští jeho rty, užívá si je dostatečně; možná o něco odvážněji, než by si kdy pomyslel. Knoflík povolí přesně ve chvíli, kdy ucítí látku kalhot pod svým zadkem. Hideho dlaně na holé kůži skoro až pálí, jak se na ně těšil a on utlumí zasténání v jeho rtech, které nemá v plánu vůbec opouštět, dokud opravdu nebude muset. Najednou mu hrozně překáží Drakovy kalhoty, už už se odhodlal, že se prostě narovná a zbaví ho jich, když  prsty pohladí  jeho přirození a on se prohne v zádech a silně se kousne do rtu, aby mu neunikla ani hláska. Nakonec to přeci jen nevydrží a mírně pozvedne zadek, aby volno dlaní, mohl popotáhnout ty jeho prokleté kalhoty alespoň do půl stehen, dál prostě nedosáhne ale už chce mít taky dostatek prostoru, aby mu mohl jeho starost patřičně vrátit.
"Překážely mi." Omluví své uspěchané jednání, a kdyby mohl tak je nesjspíš odhodí na druhý konec.
"Snad je nebudeš potřebovat." Dodá ještě, než se dlaní vrátí do jeho klína a začne jej mučit pomalým pohybem nahoru a dolů a zkoušet věci, které mu jsou příjemnější víc, prostě si trochu pohraje.

Hide

Jen jemně zavrtí hlavou na znamení, že je opravdu potřebovat nebude a usmívá se u toho naprosto vřelýma očima a jemně pozvednutými koutky.
"Stejně to musíme sundat pořádně. Tobě určitě." Řekne mu tiše, protože Rei má gatě zaseknuté na bocích a musí se mu zařezávat do stehen. A jemu znemožňují přístup. Jenže Reita se rozhodl, že Hide dál mluvit rozhodně nebude, protože ho začne dráždit v klíně neskutečně pomalými, ale slastnými a procítěnými pohyby. Nechá víčka zase klesnout, vydechuje skrz pootevřené rty a je to čím dál rychlejší a trhanější až nakonec začne dočista tiše vzdychat. Snaží se hlídat kvůli klukům, ale je to těžké. Nakonec ale oči prudce otevře, dotkne se hřbetu jeho dlaně, aby na chvilku přestal, jen na malou chvilku a plácne ho přes stehno, že bude muset chtě nechtě na okamžik slézt. Potřebuje to ze sebe dostat a z něj taky. Kalhoty ze sebe tak trochu zkope a se smíchem se natáhne i po něm, aby mu je pomohl sundat, než zase zvolní, okouzleně se podívá do jeho očí a tahem za obě dlaně si ho přitáhne zpět na svoje boky. Je v tom něco zvláštně přitažlivého, sledovat ho, jak nasedá, ale už chce jenom jediné. Aby se proletěl na křídlech draka.
 "Rei-chan..." Vydechne znovu jeho jméno podmanivě zbarveným hlasem, když ho pohladí od žeber po obou bocích až na pánev, za kterou ho stiskne a sám si jím zhoupne proti vlastním bokům. Pak se pomalu zvedne do sedu s očima upřenýma do jeho a proplete ruce kolem jeho pasu, aby ho k sobě mohl přitisknout. Skoro se nosem opírá o jeho, když pravou rukou pokračuje dozadu a pohladí ho středem mezi polovičkami a po jeho vchodu. Má pocit, že Rei tam má tak o deset stupňů víc, než jinde. Políbí jeho rty v tom zvláštním souznění, než svoje pohlazení několikrát zopakuje a s tím posledním vsune prst dovnitř.

Reita

"To asi budeme muset." Opáčí mu s tichým zasmáním ale své oči nedokáže pořádně zvednout od jeho klína. Vždycky jen na okamžik, aby se mohl kouknout do slastí poznamenané tváře. Sleduje zavřená víčka, jak se chvějí a vnímá jeho jemné rysy, ve kterých se odráží všechny péče, jež mu věnuje. Tne pohled je opravdu neskutečný a  Rei pochybuje, že kdokoliv jiný by měl na něj takový vlil, jako právě Drak. Podvědomě na něj nejspíš čekal, jinak si to neumí vysvětlit. Měl v plánu dál pokračovat a dohnat ho až na samý okraj příčetnosti, jenže k tomu nedojde. Bez váhání se přesune vedle a konečně se osvobodí z těch kalhot a ani na vteřinu se nepřipadá nepatřičně. On, který se tvářil, že má vždycky navrch, teď odkládá svou druhou masku a bez dalších průtahů se přesune na jeho klín.
"Hmm, zní to moc hezky, to se asi jen tak neoposlouchá." Broukne si spokojeným hlasem a přitiskne se na jeho tělo, které hřeje snad skoro stejně, jak kdyby před tím krbem opravdu seděl. Prudce vydechne a kousne se do rtu, když se zhoupne v bocích proti němu. Má pocit, že už to ani déle vydržet nemůže. Je to zvláštní pocit, když jeho dlaň míří za jasným cílem a pak se ho tam opravdu dotkne. Potlačuje vtíravý pocit ve své hlavě, že by mu to možná neměl dovolit ale jeho tělo říká úplně něco jiného a vyjde tomu doteku vstříc, stejně tak i ve chvíli, kdy v sobě ucítí jeho prst. Oči se mu rozšíří překvapením, nepřijde mu to vůbec divné, právě naopak. Po celém tom dráždění si nepřeje nic jiného, aby pokračoval. Jak kdyby mu vyhnal svou přítomností z hlavy veškeré zábrany a on se mu dokonale poddal. Jeho rty, stejně neskutečná blízkost v něm udržují to správné rozpoložení.
"Patřím Drakovi." Ozve se jeho hlas s dlouhým výdechem, když s mírně staženým obočím k sobě zmapuje prsty jeho tvář a pak ji pohladí a vezme si Hideho rty, tlumíc v nich své vlastní zasténání.
"Shořím, jestli už to neuděláš." Pobídne ho s dalším výdechem a silně jeho rameno, když v sobě tlumí další a další projevy touhy.

Hide

Nemůže se na něj vynadívat, když si prohlíží každou jeho reakci na to, co s ním zrovna dělá a přesto nechává tempo pomalé, uvolněné a jako by bezpečné. Chce, aby se tu cítil dobře, chce jim vynahradit domov, kdo ví proč si vzal do hlavy zrovna tohle. Mohl by si to všechno vzít násilím s aurou nedobytného vůdce, kterému záleží jenom na sobě, jenže to on nikdy neuměl. Možná to bude nakonec jeho slabost. Protože Gackt to umí a je to jeho plus a zbraň. Reitovo tělo se pohne proti jeho prstu, jak kdyby se mu otevřelo a řeklo si o víc a pak Reita vysloví ta dvě slovíčka, která donutí otevřít oči do široka zase jeho. Co jsi to říkal, mohl by se ho zeptat nahlas, ale on vlastně slyšel moc dobře, jenom nechápe, jak se to stalo. Po tváři se mu rozlije šťastný a spokojený úsměv, když se jeden druhému podívají do očí a při Reitově pobídce už má uvnitř jeho těla i druhý prst. Teď je to on, kdo hrdelně a hluboce vzdychne, protože tohle vydráždí jeho ego i touhu do neskutečných výšek. Chtěl ho ještě chvíli připravovat, ale nakonec jeho prsty opustí Reitovo tělo, i když se z jeho pozadí nevzdalují a jen si ho opatrně navede proti sobě. Podrží ho za boky, aby ani jeden nebyli zbrklí, zatímco se kolem něj sevře Reitovo nitro a zapálí ho taky. Ze rtů mu unikne zmučené zasténání, není to schopný ovládat, už prostě ne, snad to stihnou, kdyby se kluci chtěli probudit. Nerad by ho zahazoval někam stranou a sháněl deku. Jednou dlaní mu vjede do vlasů a opře si čelo o jeho, ale kdyby ho měl ještě líbat, asi by se udusil, jak prudce oddechuje a zároveň se snaží

nevzdychat moc nahlas. Je neskutečný, jeho tělo je štíhlé a pevné a při tom tak nedotčené. Cítí tu úzkost, vnímá ji jako by kolem celé svojí osoby, ztrácí se v něm, stejně jako ztrácí pojem o realitě, když si ho bere jenom nekonečná slast a po pokožce se mu svezou první pramínky potu. Pomalu nechá svézt svou dlaň z vlasů, po krku a boku až na stehno, které se zatíná, jak se na něm Rei pohybuje, ale nesevře jej, jen ho konečky prstů škrábe po kůži sem a tam, zatímco se snaží přemluvit sám sebe a své tělo, aby ještě chvíli vydrželo, aby to ještě neskončilo.

Reita

Při jeho vydechnutí už se jeho prsty znovu pletou v pramenech rudých vlasů a předloktími na ramenou. Všechno je v něm dokonale nalazeno na tu správnou vlnu, na tu jeho. Nenechá se pobízet, sám už ho hrozně moc chce a mírně se pozvedne v bocích, aby mu pomohl do svého nitra. Nebojí se, z bolesti on rozhodně strach nemá, už je to dlouho, kdy zažil mnohem horší věci, i když tohle není zrovna nejpříjemnější, alespoň ze začátku. Stačí jen, aby Hide dosáhl určitého bodu a hloubky jejich spojení a po páteři mu projede příjemné mrazení a zatmí se mu před očima. Tohle opravdu nečekal, nenapadlo by jej, že to může být až takové. Kouká mu upřeně do očí, tlumí svoje vzdechy, jak je to možné, když se začne pohybovat ze začátku jen pomalu na jeho klíně. Občasně tiskne víčka k sobě a zatíná prsty v jeho vlasech, aby si alespoň trochu vynahradil to, že se tomu nemůže úplně poddat, alespoň ne hlasově.  Jinak ho všechny pocity dokonale pohlcují a jeho polibky se stávají s každou sekundou naléhavější, i když se sám nutí k oddalování vrcholu, který není daleko. Nutí se držet víčka otevřená, chce ho přitom rozhodně vidět, potřebuje vidět ty černé oči a všechnu touhu, jež mu způsobuje. Zatřepe lehce hlavou ze strany na stranu, jak kdyby si tím dokázal pomoct a přinutil své tělo ještě chvíli počkat. Najedou má pocit, že tohle všechno bude málo oproti tomu, co by sám chtěl a  z druhé strany se nemůže dočkat, až se jeho tělo napne a vzápětí uvolní.
"Hide-chan." Vydechne naposledy, když se naposledy pohne a jeho tělo zachvátí vyvrcholení. S plamenem v očích zatáhne za jeho prameny, aby ho donutil zvednout hlavu a utlumí své poslední zasténání v jeho rtech, možná ho i trochu kousl ale to si teď rozhodně není schopný uvědomit. Snaží se držet oči otevřené, aby viděl každou reakci jeho těla. Nutně to potřebuje vidět a pravděpodobně ne jen jednou, jak kdyby na tom dokázal být závislý. Jeho zpocené tělo se příjemně uvolní a jeho polibek se stane mnohem něžnější, jak kdyby si chtěl ještě trochu prodloužit dozvuk jejich milování. Pomalu se odtáhne, opírají se oroseným čelem a položí dlaň na jeho tvář, kterou palcem pohladí a pak jím přejde i přes rty.
"Nejsou ty krby trochu zbytečné." Zasměje se krátce a stále trochu udýchaně.

Hide

Jemně stáhne obočí k sobě, když uvidí jeho reakci na vlastní blížící se vrchol. Taky nechce, taky by chtěl ještě pokračovat a jemu to přivodí další dokonalý pocit uvnitř hrudníku, stejně jako něžný úsměv. A pak uslyší své jméno s tou důvěrnou koncovkou. Tak mu říkají jenom jeho bratři, když jsou v soukromí. Ne, nevadí mu to, rozhodně ne teď a tady, sám se rozhodl pustit ho dál. A nejde jen o dveře do jeho bytu. Ucítí napnutí svalů jeho těla, stejně jako přicházející třes a jeho vrchol a prudce vydechne, když ho Reita přinutí zaklonit hlavu a zatahá ho způsobem, že to zabolí i vzruší najednou. Koutky se mu zvednou, když se tiše zasměje, ale hned na to ucítí krev na jazyku, jako ho Rei trochu kousne a kolem jeho penisu v jeho nitru se stáhnou všechny Reitovy svaly. Tím ho exkluzivně odešle do výšin hned po sobě. Ne, on není schopný udržet oči otevřené, jen ho pevněji sevře na stehně a kolem pasu a neuhlídá svůj hlas, když se i jeho tělo otřese v silné vlně extáze a emocí. Ještě je trochu mimo a duchem nepřítomný, jak se nachází mimo tenhle svět, když se Reitovy rty konečně rozhodnou zvolnit a přivolají ho zpátky k sobě. Ucítí, jak se všechno pod jeho rukama povoluje a dochází konečnému klidu a přijde mu to nepopsatelné. Nikdy nikoho nevnímal tak intenzivně jako dnes Reitu. Každý jeho prožitek, pohyb, všechno, co se s ním dělo, mnohem víc, než sebe samého. I on otevře oči, ale jen ospale a unaveně, když ho Rei pohladí po tváři a rtech a jemně zavrtí hlavou.
"Jsou pěkné víš...? Útulné. Kromě toho, my máme rádi vyhřátá hnízda." Připomene mu jejich společnou vlastnost, alespoň tu zvířecí určitě. Ještě chvíli ho s tišícími se výdechy objímá a tiskne k sobě a aniž by ho pustil, s posledním zatnutím břišních svalů se s ním položí na záda. Poslepu hledá za hlavou deku, která tam byla složená. Gauč je pohodlnější, než kde jaká postel, mohou naprosto v klidu spát tady.
"O půl šesté jsou vzhůru... jen tě varuju. Hideaki ti skočí na břicho, jakmile tě uvidí." Broukne a ani ho nenapadne chtít ho posílat pryč nebo před klukama maskovat, s kým tady leží. Však jim pod deky koukat nebudou, a co? Na co si bude hrát? Reitu mají rádi a ve svém věku stejně nepochopí, co tady dělali. Až teď si uvědomí, že jim nad hlavami pořád svítí ty hvězdičky, co klukům pustil, ale je to jen mdlé světlo a jemu se klíží oči. Na hrudníku ho hřeje jiné rozpálené tělo, vnímá jeho nádechy a výdechy, stejně jako tichý tlukot srdce a nos má doslova plný jeho vůně. Tohle mu nebude kazit žádný šampón, teď určitě ne.
"Oyasumi, Rei-chan..." Hlesne do ticha.
"Příště hned neusnu... slibuju." Ani si neuvědomuje, co vlastně slibuje, totiž... to příště.