Ju-ken x Kai - Jestli začnu luxovat...!

(tygří doupě)

Ju-ken

Už ani nečekal na zaklapnutí venkovních dveří, aby se ujistil, že Kai odešel. Vůbec nepochyboval o tom, že ten kluk odtud vystřelí, co mu nohy budou stačit a ta myšlenka ho rozhodně pobaví. Zaleze si pěkně do obrovské vany, který je jediný luxus tady, on by se taky do menší pohodlně nevlezl a užije si svou půl hodinu nic nedělání a relaxace. Tohle je to, co potřebuje, svůj klid. Vyjde jen s ručníkem kolem boků a rozvalí sen na pohovku, kde se ještě chvíli válí a poslouchá hudbu, než se konečně odebere do ložnice. Přemítá si v hlavě dnešní celý den, dokud mu nezazvoní telefon a neozve se Gackt. Nějakým způsobem se provalila střelba a on dostal pěkně vynadáno a zároveň ho tahá sebou na nějakou honosnou akci.

"Vem si radši Sugiza, ten se na tyhle párty hodí víc, já bych si potřeboval vyřídit nějaký kšefty." Zamručí ve vší slušnosti a telefon ukončí. Tsech on mu žádný doplněk dělat nebude, však on moc dobře ví, jak ho tyhle akce baví a navíc…znamená to, že si bude moct vychutnat klidnou snídani, oběd a večeři. No prostě si tu Kaie nechá na celý den a pěkně se po sto letech nají. S tou myšlenkou, rukama za hlavou a úsměvem na tváři se odporoučí do říše snů. Dokonce ani nemůže dospat a naprosto nečekaně je vzhůru asi v šest ráno. Jako první si postaví na kafe, když zapluje do koupelny, a by se řádně opláchl a jen ve volných domácích kalhotách vyjde z koupelny. V tu samou chvíli zarachotí klíč v zámku a jemu se po tváři proběhne úsměv, který nahradí přísným, nebezpečným výrazem. Rychle se usadí do křesla s nohama na stole a už ho pozoruje jako šelma svou kořist a v duchu se plácá po rameni, jak si ten život hezky zařídil, teda pokud Kai nespálí hned snídani.

"Bré ráno." Ozve se jeho medvědí hlas s blýsknutím v očích a tak nějak doufá, že se ho aspoň trochu lekne, protože teoreticky měl ještě spát. Jak ho vždycky vidí, dostane nějakou zvláštně hravou náladu a nespíš ho jen tak nepustí.+Během dneška mi jednu střelíš.+ Vsází se pobaveně v duchu sám se sebou.

Kai

Kai si skoro ani nepamatoval svou cestu domů. Jel v podstatě po paměti, byl strachy bez sebe a v duchu si rekapituloval, co všechno se mu přihodilo. Podle něj byl jeho normální život v koncích, stalo se přesně to, co celou dobu nechtěl, ale on už s tím nemohl vůbec nic udělat. Ve svém novém telefonu neměl Reiovo číslo, ale neměl ani sílu, za ním hned jet do klubu a říct mu o všem, co se mu stalo. Potřeboval se zavřít doma, dát si sprchu a přebrat si v hlavě, co si počne. A hlavně se musel dostat z deprese dřív, než začne jeho ranní služba. Netuší, jak bude stíhat jeho a ještě vlastní restauraci. V noci toho moc nenaspí. Snaží se vymyslet nějaký konstruktivní plán, jak naložit s touhle životní situací a taky si na tom všem vyhledat pozitiva, to byla vždycky jeho silná stránka. Nakonec je v obchodě v šest hodin na otevíračku a dalo mu velkou práci takový najít, protože většina jich otevírala až v sedm. Jenže v sedm už musel mít nakoupeno a být na místě, aby do osmi stihl něco uvařit. Nemá ani šanci to odnést sám, takže si zavolá taxi, kde je řidič ochotný vynést to všechno až do Ju-kenova bytu. Ani tak nemá všechno, co by měl, bude to na hodně podobných nákupů. Odemkne dveře a doopravdy se lekne, protože si myslel, že bude vážně ještě v posteli, ale není sám a slušně taxikáře požádá, kde má všechno odložit. Pak mu zaplatí za jeho práci a zůstane v bytě s Ju-kenem sám.

"Dobré ráno." Ozve se jeho hlas zvučně a snaží se znít bezstarostně a jako obvykle. Svým ustrašeným přístupem nic nezmění, s tím musí být konec. Jak Ju-ken říkal, kdyby ho chtěl zabít, už to udělá. Takže se odebere rovnou do jeho kuchyně a začne uklízet nákup. Musí si udělat nějaký řád a pořádek, jinak se mu bude vařit na nic.

"Nějaké přání nebo to necháš na mě?" Křikne z kuchyně, ale v duchu si odpoví Nechám to na tobě a postaví na kávu i čaj. Tím mu zacpe pusu jako první. Pokud se Ju-ken chce cpát jeho kuchyní pravidelně, měl by myslet na jeho váhu a zdraví, takže se do toho pustí a chvíli to trvá. Káva i čaj brzy voní bytem. +Mám vařit, ne sloužit, takže si pro to pojď.+ Pomyslí si v duchu a pokračuje, dokud před sebou na lince nemá míchaná vajíčka se smetanou, lososem a cherry rajčátky, k tomu celozrnný rozpečený toast s máslem a bokem udělá několik plněných žampiónů s bylinkami. Na sladké by potřeboval víc času, kromě toho, tohle se mu zdá až dost.

Ju-ken

Ani se nepohne, když ho Kai zvučně pozdraví a rozhodně nemá v plánu mu momentálně s tím nákupem pomáhat. On by se i zvedl, to by mu nedělalo problém ale přece jenom ho chce ze začátku trochu potrápit. Jenže to spíš vypadá, že se s tím Kai smířil a srovnal nějak moc lehce a jemu to trochu kazí náladu. Ne, že by byl vyloženě zlý…teda doma ale taky mu tím kazí veškerou zábavu, kterou si mohl užít. Šklebí se směrem ke kuchyni, kam Kai zmizel.

"Copak já vím, co umíš a co ne?" Zavrčí jeho směrem hlubokým hlasem a sáhne po ovladači k rádiu, aby pustil nějakou hudbu. Za pár minut už zavětří kávu ale nic víc se neděje. Nějaké cinkání v kuchyni ale kafe se sem nesnese. Tváří se nadmíru zmateně.

"Mám si pro to jako jít sám?" Prohodí s pozvednutým obočím a se zapřením do područek se prudce vyšvihne na nohy do své plné výšky, protáhne si záda a vydá se potichu do kuchyně. Zůstane chvíli stát opřené bokem o rám dveří s rukama založenýma na hrudi a s úsměvem ho sleduje, jak tancuje po kuchyni. Musí uznat, že mu to jde od ruky, a hlavně mu to sluší, teda…je celkem šikovný a podobné myšlenky ho napadají jen kvůli tomu, že to začíná opravdu pěkně vonět. Vydrží stát u dveří asi dvě minuty, než se vydá jeho směrem ale kávu zatím ignoruje, ono to jídlo vypadá mnohem lákavěji. A teď se mu teprve začne plantat pod nohy. Natahuje se k různým kouskům přes jeho záda a zobe, co mu přijde pod ruky. Všechno je hodně dobré, už jedl ve spoustě restaurací ale aby mu někdo vařil a ještě tak dobře, to se nestává každý den. Když už má všechno nachystané na talíři na lince, uvězní ho mezi svými pažemi a kouká na ten výtvor přes jeho rameno.

"Hm, jestli to bude jen z půlky chutnat, jak to vypadá." Zavrní spokojeně jak mlsný, trochu přerostlý kocour nad smetanou.

"Ale já vlastně už skoro všechno ochutnal, takže…" Nějak mu ani nedojde, že by si s tím možná měl sednout ke stolu a jen stojí, vězní Kaie mezi svým tělem a linkou a zobe z talíře vidličkou.

"Je to vážně dobrý." Zahuhlá spokojeně s plnou pusou a otočí vidličku proti jeho rtům, najednou je celá ta maska nepřístupného chlapa pryč. No jo, taky mu dal dobře najíst, to dělá hodně.

Kai

V první chvíli si ho vůbec nevšimne, protože si připadá jako na kuchařské soutěži. Co chvíli kontroluje nástěnné hodiny, aby to měl do osmi hotové a on mu nemohl nic vyčíst hned z kraje jejich nucené spolupráce, jak jejich vztah v duchu pojmenuje. Jakmile ho má v kuchyni, je všechno mnohem složitější, protože se o Ju-kenovi nedá říct, že by nepřekážel a jídlo je zjevně silnější, než on. Nejradši by ho odtud vyhodil se slovy, že tohle je jeho území, ale to si teď opravdu ještě netroufne. Nakonec to ale dokončí a zrovna si otírá dlaně do utěrky, když se podél jeho těla natáhnou ty jeho potetované pracky a přišpendlí ho čelem k lince. Ztuhne a zvolna odloží utěrku a horečně uvažuje, co má tohle znamenat.

"Bude to dobré, uvidíš." Odpoví mu měkce, sám sobě v tomhle ohledu hodně věří. U jeho Takže znovu znejistí a prostě jen stojí a vyčkává s očima upřenýma před sebe a rty mírně pootevřenými. Ju-ken se asi rozhodl snídat takhle, protože v něm mizí jedno sousto za druhým, až je všeho pomalu půlka, ani si k tomu nesedne a pak přijde pochvala a Kaiovi se doopravdy vnitřně uleví. Dobře, tak to by měli. Horší už to snad nebude. Jediné, co mu dělá opravdové vrásky na čele je fakt, že takhle jeho restaurace pomalu zajde. Když tam nebude, může zavřít. Vidlička se natočí směrem k němu a on na ni stočí oči. Má hlad jako vlk, vždyť sám nesnědl vůbec nic a i jemu to všechno krásně voní. Takže tu pusu prostě otevře a stáhne z vidličky žampión. Chvíli kouše a pak udělá uznalý obličej.

"Mohl jsem tam dát víc tymiánu." Jako správný kuchař není nikdy dost spokojený.

"Kávu?" Pokusí se mu vysmeknout a poruší vlastní pravidlo, že mu posluhovat nebude.

Ju-ken

Je pravda, že s každým soustem přestal o to víc kontrolovat hodiny. I kdyby byla snídaně na stole o půl hodiny později, ani by si toho nevšiml. Ono taky domácí strava je domácí strava a u někoho, kdo na to nikdy příliš nedbal, je tohle malý zázrak o to víc mu chutná, že je to jen pro něj. Spokojeně žvýká, vdechuje u toho Kaiovu vůní, která se mu dostává do podvědomí sama od sebe, aniž by si to pořádně uvědomil. Dojde mu to částečně, když sleduje rty, jak pomalu stahují žampion z vidličky. Stiskne čelisti k sobě a nějak si nedokáže v hlavě úplně přebrat, proč na něj musí tak koukat. Ten pocit, který se objevil v autě, je tu znovu. Taková menší slabost vůči Kaiově osobě. Stáhne obočí mírně k sobě a nakonec se nad jeho konstatováním mírně pousměje.

"Možná trošičku." Rýpne si do něj a nabídne mu ještě sousto ale zatím se neodtáhne a rozhodně ho nemá v plánu pouštět. Hbitě odloží vidličku a sevře okraje desky a trochu se nakloní jeho směrem, prohlížejíc si výraz v jeho tváři.

"Hm, to nezní vůbec špatně, sladké už bych k tomu měl. Dáš si taky se mnou?" Mluví tiše a jeho hluboký hlas sympatický vibruje, zatím se ale neodtáhne, než mu položí dlaň na tvář, tedy spíš na půl na krk a na tváři má jen palec a jemně mu promne šíji s jistým zaujetím na ten pohyb, pak se nárovná a zamíří do obýváku.

"Dones nám to kafe." Nařídí mu bez váhání a sám už stojí u své odrbané peněženky a vytahuje z ní bankovky a dá si je prozatím do kapsy k tomu ještě hrábne po klíčích od svého starého auta. Počká si, až Kai donese kávu na stůl a odloží ji a teprve potom si ho přitáhne do náruče za zápěstí a nedá mu možnost vůbec protestovat. Zblízka mu koukne do očí, pomalu se sklání k jeho rtům, než mu do dlaně vtiskne klíče.

"Moje Doe-chan nebude chodit pěšky hm. Co bude k obědu?" Zeptá se s mlsným výrazem a pořád nemá nějak v plánu ho pouštět. Mohl by si ho hezký označkovat, třeba zítra. Takové malé tetování, na nějaké hezké místo,třeba slabiny hmm.Tygří majetek, na který se rozhodne nesahá.

Kai

Málem se přelomí v pase, jak narazí do Ju-kenovy natažené paže, která ho odmítá pustit. Sice natáhne ruce směrem ke konvi a uchopí ji do dlaní, ale v tu ránu je mu nabízeno další sousto, které si vezme a div se s ním nezakucká, když u toho Ju-ken pronáší to o sladkém. Pootočí tvář do strany a už je mu jasné, že to má být on. Kruci on je a kluky? Bylo všechno to vaření jenom zástěrka a on by se měl bát o věneček? Co to je za otázku, jestli si dá s ním, to jako jestli souhlasí s takhle intimním chováním? Celý se napne, když se ho ho Ju-ken dotkne na tváři a na krku a v podstat zadržuje dech, až dokud ho nepustí a neodejde. Kai se trochu zhroutí v ramenou a několik vteřin zůstává dlaněmi opřený o linku, než se z toho zvláštního pocitu otřepe a nalije kávu do dvou šálků. Sám od sebe si další jídlo nevezme, musí se dojíst někdy po tom, až ho odsud Ju-ken pustí, to snad vydrží. Vykročí za ním, zástěru už ze sebe sundal a na sobě má světlé džíny a bílou košili, jejíž rukávy si vyhrnul nad lokty, protože si naivně myslel, že pak půjde no kam? Do práce. Odloží hrnky na konferenční stolek a jak se narovnává, už má na jazyku, že mu to prostě odvážně řekne, ale Ju-ken ho místo toho popadne za ruku a stáhne k sobě do klína, aniž by stačil cokoliv udělat. Málem u toho vyjekne jak holka. Jak se k němu blíží, Kai se zase zaklání, až se mu svaly na břiše napnou, ale v dlani ucítí nějaké klíče. Další? Podívá se na ně a dojde mu, že jsou od auta. Jeho cože??? To je jako on? Laň? Tygr a laň, no skvěle. "Spíš jelen." Opraví ho a horečně uvažuje, co ty klíčky mají znamenat. Má si prostě vzít jeho auto?

"K obědu? No já, doufal jsem, já...." Vykoktá, ale... když to půjde uvařit teď, stihne to.

"Koupil jsem křepelky." Dostane ze sebe. Kuře mu připadalo nudné.

"Myslel jsem.... s petrželkovými bramborami..." Nic složitého, alespoň pro něho. Pořád mu sedí na klíně a jediné, co má v hlavě je, jak se proboha dostat do restaurace a stihnout všechnu tu práci.

Ju-ken

Zatváří se spokojeně, když ucítí váhu Kaiova těla na svém klíně. Tak nějak by takhle mohl fungovat, poslední dobou tu byl hodně sám a svým způsobem byl spokojený, jenže teď mu tak trochu dochází, že mu možná i něco schází. Tora samotář, bylo tomu tak dlouho ale...že by s tím konečně chtěl něco udělat? Spousta myšlenek mu teď probíhá hlavou, jedna šílenější, než druhá. Nicméně postřehne Kaiův výraz ve tváři, než mu ten oběd odsouhlasí.

"Doufal jsi..?" Chytne se nevyřčených slov a dožaduje se odpovědi.

"Máš snad být někde jinde nebo co se děje?" Zeptá se ho upřímně s jistým zaujetím patrným ve tváři.

"Ta restaurace, ty tam vaříš? Sám? Proč nemáš personál?" Začnou mu pomalu docházet souvislosti. Vždyť to přece nemůže dělat pořád sám...nebo ano? Sedře se mu tam za chvíli z kůže? To přece nejde!

"To auto si vem, já stejně raději motorku." Opáčí mu pobaveně ale je jasné, že tu jeho restauraci z hlavy nepustil a očividně nepustí jen tak. Vůbec si neuvědomí, že už má částečně potetované paže kolem jeho pasu a bradu položenou na rameni. Prostě přemýšlí a nedochází mu, jak se chová nebo nechová.

"Hm, když ti zaplatím kuchaře, budeš mi vařit, aniž bys vypustil duši?" Padne Kaiovým směrem otázka, on mírně stočí hlavu stranou, aby na něj pořádně viděl ale neoddálí se, proč by to taky dělal, když je mu takhle dobře. Ono to jídlo klidně chvíli počká, nejspíš.

"Nebo co mě to bude stát, abych si Tě mohl nechat?" Pokračuje dál v upřímné zpovědi a nějak si ani nepřipouští, že by mu mohl mohl říct, že tu s ním prostě být nechce. Nějak mu to ani na mysl nepřijde. Zvláštní ale nejspíš bude naštvaný, když mu to teď Kai vpálí do obličeje. Je to trochu naivní představa na dospělého chlapa jeho vzezření ale tentokrát si to nechce tak úplně vynutit?! Tohle není úplně ideální, zarazí se vzápětí, oddálí mírně od Kaie a koukne mu do očí.

"Teda samozřejmě, že je mi to úplně jedno." Dodá a s hraně lhostejným výrazem se ušklíbne a koutky mu cukají.

Kai

Kai se na něj znovu podívá a chvíli mlčí s jemně otevřenými ústy, zatímco si probírá hlavou jak a jestli mu to říct. A pak přikývne.

"Vařím. Ne sám, ale je toho hodně, co se v restauraci musí udělat. Jsem sám sobě provozním, na všechno dohlížím a často pomáhám vařit, ano. Mám nějaký personál, ale ne dost na to, abych tam nemusel být. To bych ani nemusel mít restauraci." Pousměje se. Prostě ho to baví. Je to dřina, skoro žádné volno, ale jemu to nevadí.

"Nemůžu si jen tak vzít tvoje auto." Strká mu klíčky zase zpátky, ale do žádné kapsy se mu nevejdou, jsou moc těsné, když Ju-ken sedí a kalhoty se mu napínají přes stehna. Po chvíli to vzdá. Ani on si nejdřív neuvědomil, že má jeho ruce kolem boků, ale když má jeho tvář v podstatě v kůži krku, plně mu to dojde. A k tomu to, co říká. Jako by ho prosil a ne nařizoval. Kai začíná být trochu zmatený. Ráno, když sem přišel, byl ve špatné náladě a vrčel na něj a teď... ho pomalu div neprosí, jestli přijde.

"Můžu ti přijít uvařit, ale nemůžu tu být celý den a už vůbec ne večer..." Začne opatrně. Má dojem, že kdyby na něj rovnou vytáhl, ne to nikdy nestihnu, leda by ho zase naštval. Další otázka a on se prudce nadechne. Nechat si ho? Jak to myslí? Najednou se ho bude ptát na jeho názor? Ju-ken se nakonec narovná a znovu se na sebe podívají. A to, co z něj vypadne vzápětí, ho přinutí se hlasitě rozesmát, až se mu udělají dolíčky ve tvářích a zakloní při tom hlavu. Najednou má pusu přes většinu obličeje a vypadá naprosto uvolněně.

"No tak... já půjdu dát péct ty křepelky." Řekne mu, když se uklidní a začne se zvedat z jeho klína.

Ju-ken

"Někteří to tak mají, že mají byznys a jenom tomu šéfují." Pokrčí rameny na vysvětlenou, jak on to zná a vnímá ve svém okolí. Vlastně už je málo těch, kteří jsou do toho tolik zapálení. Přebírá si to ještě chvíli v hlavě, když na něj kouká a jen krátce pokrčí rameny.

"Dávám ti ho, tak si ho vem, ber to jako pracovní prostředek." Pokusí se to zahrát do autu a sleduje, jak se Kai směje. Je roztomilý, když má ty ďolíčky ve tvářích. Kdy se on naposledy takhle smál? To už je hodně dlouho. Ju-ken jen bez hnutí sedí a sleduje ho, jak zaklání hlavu a mírně se usmívá. Nakloní hlavu na stranu a ještě se krátce uchechtne, když ho popadne za zápěstí a stáhne zpátky k sobě do klína. Tohle bylo tak nějak automatické gesto, aniž by měl rozmyšlené, co tu s ním vlastně chce dělat. Teda on by si uměl poradit, to dá rozum ale…

"Víš co, uděláme to trochu jinak. Budu ti platit za obědy a večeře, které za týden stihneš. Nemám v plánu Tě sedřít z kůže. Ale taky musím jíst. Takže se prostě domluvíme po telefonu, buď se přijdu najíst za Tebou nebo ty mi přijdeš uvařit, když budeš mít čas." Jeho výraz je zvláštní, nemá tak přísné a nekompromisní oči jako vždycky. Vlastně mu tím dává určitou svobodu ale nemůže úplně, kdyby na to někdo přišel, zabijí je oba.

"Před ostatními, kdo se Tě bude ptát, budeš opakovat naši původní domluvu." Teď už se tváří zase jako tygr, kterému někdo leze do zelí a dlouze se nadechne. Skoro to vypadá, jak kdyby ho něco trápilo. Možná fakt, že mu dává volnost a že se mu nebude chtít přijít. No nic, nemůže být ve svém věku přece naivní.

"Běž na ty křepelky." Vyhodí ho slušně ze svého klína, když mu vrazí nějaké peníze na další nákupy a bůh ví,co ještě. On tomu přece vůbec nerozumí. Sám se vyhoupne na nohy a odebere se do ložnice, nechávajíc dveře otevřené, kde sáhne po cigaretě a zapálí si stojíc opřený ramenem o rám okna a kouká ven.+Co to tady provádíš chlape? Tohle Tě může stát hlavu nebo už jsi o ni úplně přišel? Dej mi pokoj! Nedám, hodláš se dorovnat kvůli jedné laňce? Vážně? I kdyby, tak co…Nikdo na to nepřijde!+

Kai

Ani teď se mu nepodaří vstát, protože si ho Ju-ken znovu stáhne k sobě a začne mu navrhovat změnu včerejšího plánu. On ho bude platit? A ještě mu navrhuje dohodu, kterou by mohl pohodlně stíhat? Žádné ždímání výdělků jeho podniku ani jeho samotného kromě toho, že mu přibyla brigáda? Kai nevěřícně zvedá obočí s každým jeho slovem a ani si neuvědomuje, že se jeho pohled projasňuje, měkne a že se začíná upřímně usmívat. V tohle ani nedoufal a ještě ráno se topil v depresích a najednou to vůbec není tak hrozné. Pořád ještě nerozumí osudu, proč se tohle celé vůbec muselo stát, ale nějakým záhadným způsobem donutil Ju-kena, aby změkl a choval se k němu takhle vstřícně. Okamžitě poslušně několikrát přikývne, když mu zdůrazní, že musí dál hrát určitou hru, ale to mu nevadí. Bude kvůli tomu herec na Oscara, jenom když to bude moci být takhle. Pak vyskočí na nohy jako laňka a utíká do kuchyně. Najednou má dobrou náladu, úsměv od ucha k uchu, hodlá udělat oběd a pak odjet do restaurace a na tu večeři tam Ju-ken klidně může přijet. A ještě stihne zajít za Reitou a říct mu, že je úplně v pořádku. Bytem hraje Ju-kenova rocková hudba a za chvíli jím voní i pečené maso. A protože brambory jsou hned a křepelky ne, rozhodne se mu i upéct. Jestli je na čokoládu bude mu jeho brownies rozhodně chutnat. Vyjde mu to tak akorát,. když vytahuje dezert z horní trouby, zatímco v té spodní pípnou křepelky. Ještě, že je to moderní kuchyně a jsou tu dvě, protože jinak by si podobné kousky musel odpustit. Nandá mu na talíř esteticky upravenou porci, na jiný i dezert s mátou na vrchu a všechno to odnes ke stolu. Pak se podívá na dveře do ložnice, které jsou stále otevřené a on je celou tu dobu tam. Žádné ujídání jako u snídaně. Potichu dojde k rámu dveří a nenápadně na něj zaťuká a nakoukne tam.

"Promiň, nechci tě rušit, ale budeš to mít studené. Zbytek je v troubě. Já letím. Kdybys mohl, večer přijeď ty. Musím si upravit rozvrh." Sám sobě zní jako manželka, co odjíždí do práce a nechává doma chlapa s dětmi. Děsné.

Ju-ken

Trvá to nějakou dobu, než se bytem rozvoní vůně jídla. Jak je to dlouho, kdy něco podobného cítil. Stiskne víčka k sobě a nechá se pohltiti vzpomínkami, které se mu v hlavě prohánějí jako krátký film. Vidí v něm kluka, skoro jako Kai, úsměv od ucha k uchu a sám sebe, jen o pár let mladšího. Není to tak dlouho….pět let a dva měsíce? Ano, tak to bude, pořád to nepřestal počítat. Byl to jiný byt ne větší ale rozhodně útulnější a trochu víc uklizený. Linula se zde taky vůně jídla a on se smál mnohem častěji. A pak? Nedával pozor, nebyl opatrný jako bývá teď a odnesl o někdo na kom mu záleželo. Haiko, to jméno bude mít nadosmrti vypálené v hlavě. Zařekl se v den jeho pohřbu, že už tohle nikdy nedopustí a teď? Má v kuchyni kluka, který se taky usmívá, jak sluníčko, donutil ho vařit mu jídlo a vídat se s ním a proč? Prý ho chrání…blbost. Dlouze si povzdechne, když si zapaluje už asi třetí cigaretu a pořád kouká z okna. Promne si volnou dlaní tvář. Byl to někdo s Hideho bandy, doteď neví, kdo ho tehdy podřízl. Podle stylu by to tipoval na Miyaviho, on na to měl dost žaludek. Trhne sebou, když za zády uslyší Kaiův hlas a krátce se ohlédne.

"Hai, arigato. Hned se půjdu najíst Doe-chan." Broukne tichým hlasem, je to spíš takové tiché zamručení a ještě se nadechne, aby mu něco řekl, než zas na chvíli vykoukne z okna a nakonec se vydá jeho směrem.

"Dávej na sebe pozor a kdyby cokoliv klidně zavolej hm. Nezapomeň si vzít auto. Je to ten starý chevy na parkovišti v tmavě modré. Má na sobě znak tygra." Prohodí, a když prochází kolem něj s mírným úsměvem podbarvený zvláštním smutkem v očích mu prohrábne vlasy.

"Večer se stavím, když mi to vyjde." Slíbí mu tak na půl, protože on nikdy neví, jestli ho náhodou Gackt nezavolá ale mají večírek, tak třeba by nemusel.

"Utíkej, ať nepřijdeš pozdě." Pobídne ho ještě s plácnutím přes zadek a sám se vydá k nachystané porci a mírně se usměje, když zaostří na brownies.

"Za chvíli se neunesu." Zabrble si pro sebe ale stejně si k jídlu sedne a kupodivu ke stolu, než se do něj pustí a přemýšlí, co s tou celou situací bude dělat. Nakonec to všechno spořádá, a aniž by si to uvědomil a automaticky nahází všechno nádobí do myčky a sám nad sebou zavrtí pobaveně hlavou, jakmile mu to dojde a s protočením očí v sloup jí pustí.

"Jestli začnu luxovat…"