Hromadné - Trochu se tam ztrácíš - Část 2.

(škola)

Reita Uruha

"Hm… v tom případě bych si měl uklidit v pokoji ale stlát asi nebudu." Naráží na ten večer u Rukiho a krátce se usměje. Ne, že by měl nějaké bůh ví jaké ambice ale přivádět Rukiho do rozpaků…Ano, to by mu šlo. Nadechuje se, aby mu ještě něco řekl, když ucítí měkké o rty na těch svých a pak už pocítí váhu jeho těla a dokáže jen tiše vydechnout, než mu začne polibky oplácet s jistou vášní. Tohle je něco neskutečného, čím víc jsou od sebe, tím víc ho chce a nedokáže si vůbec poručit. Paže pomalu obtočí kolem jeho pasu a přitiskne si jej k sobě. Už už by nechal víčka klesnout, když se ozvou kroky. Sotva od něj odskočí a tváří se, než otírá kytku od prachu, objeví se na chodbě učitel a pošle je do tělocvičny, aby to uklidili i tam, když to tady tak hezky zvládli. Zeptá se samozřejmě na Kaie a Uruhu.

"Myslím, že šli do druhého patra a tam doplňují ten papír." Kryje je Rei obratně a střelí pohled k Rukimu s pobaveným výrazem v očích. Počká si, až učitel zmizí za rohem a teď je to on, kdo ho popadne za zápěstí a za chvíli už za nimi zavírá dveře od místnosti s balóny, žíněnkami a podobnými věcmi, v tělocvičně nikdo není a o do oběda už nejspíš nebude.

"Nakonec mám i my štěstí." Zavrní spokojeně, když si ho bez váhání přitáhne k sobě a teď už se nemusí vůbec na nic ohlížet, dokonce mu dlaň zabloudí pod jeho svršek, aniž by si to uvědomil. Dojde mu to ve chvíli, kdy se mu pod bříšky rozhoří Rukiho hebká kůže.

"Hmm, není ti horko?" Zeptá se ho se zvláštně zastřeným podbarvením v hlase.

Uru hlasitěji vydechne, když ucítí Kaiovy doteky na svém pase a tiše se zasměje, nad jeho vydechnutím. Působí na sebe snad stejně, i když je to k nevíře. Mohl by tu s ním být zavřený i týden a vůbec by mu to nevadilo. Přitiskne se na něj, aniž by jej přestal líbat a nechá se tlačit kamsi dozadu, aniž by tušil, kam vlastně jdou. Snad se nepřerazí. Krátce vyjekne, když dopadnou po zádech do krabic a nepokrytě se rozesměje. Tenhle sklad asi začne mít hodně rád. Kouká Kaiovi do očí a jasně vepsaným vzrušením, když je takhle nad ním a je mu úplně jedno, že se válí v papírových krabicích, je to lepší, než kdyby se váleli na zemi no ne? Mozek mu úplně vypíná, jen se poddá rytmu Kaiových rtů a bez váhání už mu tahá svršek přes hlavu, chce se aspoň podívat, musí se aspoň kouknout a pak…sáhnout? Určitě! Svírá ho v dlani, než ho někam mezi krabice zahodí, však ono neuteče snad, a i kdyby tak se bude zbytek dne koukat na Kaiův hrudník a to zní skvěle. Ruce se mu rozběhnou o kůži na zádech a míří s jasným cílem na Kaiův pevná zadek. Jak kdyby nechal za zavřenými dveřmi všechen svůj ostych a uvědomění, protože kdyby sám sebe viděl, nejspíš se nepoznává. Z to může Kai! To on s ním provádí takové věci a Uru si pomalu odškrtává každý den v kalendáři, kdy konečně nadejde onen víkend.

Ruki, Kai

Skoro by mu po té poznámce vynadal, ale nestihne to, protože má ústa zacpaná těmi jeho. Prý stlát nebudu. Kdo říkal, že se Ruki nechá povalit do jeho postele? Reitova vášeň je nakažlivá a i on se začne brzy zapomínat, ale pak od sebe doslova odskočí, tedy Ruki ho od sebe spíš trochu nevybíravě odstrčí, když dělá, že něco šudlá na té soše, akorát má ruku bez hadru a asi dvacet čísel někde jinde, než socha je. Vypadá to ale, že si učitel ničeho nevšimne a Ruki hledí někam pod nohy, když Rei s přehledem zalže o tom, kde kluci jsou. Musí se kousnout do rtu, aby potlačil úsměv, ale pak jsou odesláni do tělocvičny. Samozřejmě, že tam chce jít, ale zároveň ví, co by se tam mohlo dít a nepokrytě se stydí. Přesto tam v podstatě doběhnou a nezůstanou v samotné tělocvičně, ale zavřou se do skládku na nářadí. Je tam toho hodně a taky je tam vysoká hromada žíněnek a pak jedna taková ta velká, co se do ní skáče skok vysoký - vysloveně Rukiho parketa! Nechá se v táhnout do jeho obětí a aniž by odpověděl, zvedne ruce, aby mu Rei to tričko mohl sundat. Vůbec nechápe, proč to udělal, protože se normálně strašně stydí a rozhodně se nechce ukazovat před jeho očima, vždyť Rei má tak krásnou postavu, zatímco on...! Na co zapomene dočista je fakt, že má na předloktích, zádech a za okrajem kalhot mizející šlincy od pásku. Pořád je jím hodně poznamenaný a ještě pár dní bude. Uvědomí si to, až když před ním stojí do půl těla, i když se ještě zatím neotočil a na hlavě má pořád ten svůj šáteček. Jako pitomec. Tváře mu okamžitě zahoří a obejme si pravou dlaní levé zápěstí, jak se zastydí. Kai miluje, když se Uru nechá strhnout na tuhle notu a to jeho vypísknutí bylo vážně sexy. "Asi ti budu nečekaně podrážet nohy, jen abych to zase slyšel. Ale budu tě taky chytat, neboj se." Řekne mu, zatímco se dobývá jazykem do jeho úst a někdy v mezičase si nechává svlékat tričko. Pocítí jeho dlaně na svém zadku a musí nad nimi zavrtět hlavou, protože ještě pár dní zpátky byli úplně vyřízení, když si měli dát pusu. A teď? Nemyslí na nic jiného, než na to, jaké to bude, až spolu budou se vším všudy. Touha po něm v Kaiovi narůstá neskutečně rychle, je z něj úplně vyřízený, nadržený, je objektem vší jeho tužby a zájmu. A lásky. Zrovna si podává sladkou pokožku jeho krku, když mu dlaněmi hrne tričko vzhůru a hladí ho celou jejich plochou po tom pevném, štíhlém břiše. Nakonec ho svlékne i on jemu a v očích se mu zatřpytí samotné hvězdy, když si ho prohlédne.

"Krabice ti moc sluší." Zamumlá a vůbec si neuvědomuje, že jeho prsty zrovna obratně a velmi rychle rozepínají Uruhovy kalhoty. Neměl by tady zacházet tak daleko, jenže...

Reita Uruha

Rei se zarazí s trikem ve své dlani, když si prohlédne Rukiho tělo. Zamračí se a z očí mu číší zlost. Zlobí se ale rozhodně ne na Rukiho. Může být jen rád, že je tak strašně daleko od jeho domu, protože po tomhle pohledu by se rozhodně neudržel. Shlíží na něj s mírně pootevřenými rty a udělá krok jeho směrem. Tohle je jeho kůže, jeho krásná, hebká pokožka, která je tak neskutečně poznamenaná a to se stát nemělo. Měl tomu zabránit,ví to, i když to není v jeho moci. V očích mu láskyplně zahoří, když mu položí opatrně dlaně na boky a s pohledem upřeným do jeho očí klesne na kolena. Tolik ho ten pohled dostal.

"Je mi to tak hrozně líto." Šeptne do ticha a přiblíží se rty k jeho bokům, kde září ještě dost patrný šlinc koukající z kalhot. Téměř neznatelně to místo několikrát políbí a nakonec si opře čelo těsně nad jeho pásek.

"Tohle už se nesmí stát, nikdy." Mumlá si pro sebe, tiskne víčka k sobě, stejně jako Rukiho, aniž by pustil jeho boky. Působí na něj jeho blízkost ne, že ne ale mnohem víc teď svírá jeho nitro to, co se přihodilo v tom domě hrůzy. On to prostě nedokáže vnímat jinak. Snažil se vždycky všechny své blízké chránit a teď? Neochránil toho, na kterém mu záleží ze všech nejvíc, bere to jako osobní selhání, i když je to na kluka v jeho věku možná nezvyklé ale tak to prostě je a nedokáže tomu poručit.

"Pokud mě chytíš, klidně můžeš." Vydechne Uru hlasem poznamenaným vzrušením a touhou po Kaiově těle i jeho blízkosti. Už si ani nedokáže představit, že by to mělo být jinak. Takhle to cítí, takhle je to správně a je tím pocitem dokonale naplněný. Miluje Kaie, už to ví a uvědomuje si to, i když mu to zatím neřekl. Mírně se nadzvedne, aby mohl i on přijít o triko a na tvářích se objeví nádech rudé barvy, není to ale studem, ten už se momentálně uklidil někam daleko, je to spíš vzrušením, které se s každým pohledem s každým dotekem stupňuje. Pak znovu padne do krabic, když nakloní hlavu na stranu a udělá mu místo na svém krku. Tiskne jeho zadek k sobě a tiše si vzdychne, jak moc jsou příjemné doteky na citlivé pokožce. Očka už přivírá spokojeností a kouše se do rtu, aby nevydechl příliš nahlas. "Krabice nám sluší." Odpoví mu bez váhání a koutky mu vyběhnou nahoru, když ucítí pohyb u zapínání svých kalhot. On bez váhání protáhne ruce dopředu a začne se svým vlastním dobýváním. Pořád mají ještě spoustu času, určitě! Jakmile se mu to podaří, už v tom má celkem praxi, stáhne bez otálení Kaiovy kalhoty pod zadek a stiskne jej, tentokrát už cítí hřející kůži a tak se mu to líbí.

"Hm, akorát." Zavrní si pro sebe jako mlsný kocour a možná by se měl stydět, co mu to tady říká ale…nestydí, bude mu to říkat klidně i čtyřikrát za den.

Ruki, Kai

Ruki zaznamená změnu v Reitových očích a nevidí ji tam rád. Tedy, je rád za jeho starost, ale potřeboval by se přes to spíš přenést a tohle mu to příliš neusnadňuje. Vlastně si ten výprask zasloužil, byl nezvedené dítě, které se nadělalo víc vylomenin, než jeho rodiče vůbec vědí. Kdyby někdy přišli na všechno jeho záškoláctví, asi by se divili všichni, oni i on. Jemně se zachvěje, když Rei udělá krok směrem k němu, sleduje ho pozorně, jak mu pokládá dlaně na boky a pak pootevře rty, když před ním začne klesat na kolena. Vnímá výraz v jeho očích, všechnu tu náklonnost a je mu z toho rozčarovaně. Nejradši by se schoval k němu do náruče a vybrečel, což jsou pocity, které má zamknuté hodně hluboko uvnitř sebe. On prostě nebrečí. Nikdy. Znovu se zachvěje, když ho Rei líbne na to místo a pohladí ho oběma rukama ve vlasech, než jimi klesne na jeho ramena, která o něco víc sevře. A pak se opravdu něžně a zamilovaně usměje, když slyší jeho slova o tom, že už se to nesmí opakovat. Nenásilně od sebe odlepí jeho čelo a pomalu klesne na kolena k němu, takže je zase o kus menší. Sevře jeho dlaně ve svých a vystoupá očima do jeho.

"Stejně to za to stálo, nemyslíš?" Řekne mu tiše.

"Nothing could stop the two of us..." Hlesne a znovu se hřejivě usměje.

"Tys to říkal, tak tomu věř." Kai se pousměje, když Uru opraví jeho větu a nemůže se vynadívat na jeho tvář, poznamenanou vzrušením, které mu způsobuje. Nikdy by nevěřil, že by tohle dokázal zařídit. Uruha ho vyhecuje ještě víc, když se i on začne potýkat se zapínáním pro změnu Kaiových kalhot a stáhne je níž jako první. Hrdelně si vzdychne, když ucítí jeho dlaně na odhalené kůži svého pozadí a ucítí, jak se mu pýchou nadme hruď, když ho Uruha zhodnotí jako akurátní. Těch dřepů, co kvůli tomu taky dělá! A pak se probojuje pod látku jeho prádla a sevře to, co chce.

"Rád bych řekl to samé, jenže mi to slovo připadá málo." Řekne mu, zatímco bříškem palce přejíždí po jeho sametovém, napřímeném mužství. Udělá si místo mezi jeho stehny a dosedne na paty, aby mu ty gatě stáhl níž. Ta uniforma ale bude vypadat...

"Nikdy jsem si nevšiml, jak ti ty školní hadry sluší. Myslím, že je nezneuctím, spíš naopak." Vydechuje touhou zastřeným hlasem a s očima upřenýma do jeho klína si pohrává s myšlenkou, že by to mohlo být trochu jinak, než jako - no obvykle je u nich pořád silné slovo. Nakonec si dodá odvahy, předkloní se a dotkne se ho rty rovnou v těch místech. Opatrně jimi přejíždí po jeho délce, jen nenásilně a šetrně a naslouchá celým svým já jeho reakci. Bože, jak on by chtěl pokračovat, udělat to, přesně takhle.

Reita Uruha

Rei se prozatím nezvedá a tiskne víčka k sobě, když mírně pohne tváří a otře se nosem o pokožku na Rukiho bříšku. Mohl by takhle zůstat klidně celou dobu a jen se k němu tisknout. Krátce vydechne, když ucítí dotek Rukiho dlaní na svých ramenem a stejně jak se sevřou, sevře se i něco uvnitř něj. +Není to fér, tohle prostě není fér.+ Proběhne mu hlavou trochu zmučeně, když ho donutí mírně se odtáhnout a on vzhlédne, klesajíc pohledem společně s tím, jak Ruki klesá na kolena. Je to zvláštní okamžik, skoro jakoby se čas na chvíli zastavila pohltil je ve svých sítích. Nedokáže z něj spustit oči je dokonalý, ten jeho výraz ho dostává snad nejvíc.

"Kdybych měl modříny já a ne ty, tak řeknu, že ano…každá minuta s Tebou by za to stála." Oznámí mu ale nakonec jen na jeho slova přikývne, protože má pravdu, pomalu přesune dlaně i těmi jeho přes břicho na hrudník a nahoru až k jemně řezaným tvářím, které v nich uzamkne. Skloní se s mírně pozvednutými koutky.

"Dneska to zvládáme bez kohoutku." Uchechtne se krátce a tiše, než se jejich rty opět spojí, jenže tentokrát se nemusí ohlížet přes rameno a je to znát. Za chvíli už ho pomalu tahá sebou na nohy. Neopouští ani na vteřinu jeho rty a polibky se stávají naléhavějšími společně se vzrušením, které roste v jeho těle. Obtočí paže kolem jeho boků a za zády je spojí, aby ho mohl pozvednout několik čísel nad zem a udělat pár kroků k velké žíněnce, které je tu rozhodně nejměkčí. Pomalu ho postaví na zem a s hlavou mírně na stranu a s hravým blýsknutím v očích ho do ní šťouchne.

"Trochu se tam ztrácíš ale já si Tě najdu všude." Neopustí si poznámku, než padne do měkkého vedle něj, až Ruki trochu nadskočí a bez váhání si ho za boky přitáhne ke svému tělu. Pak už jeho dlaň překoná linii drobného těla a skončí v Rukiho vlasech, které jemně sevře a přitáhne si ho k dalším polibkům, které přesně odrážejíc touhu po jeho blízkosti. Uru musí stisknout víčka k sobě, když si Kai vzdychne. Tohle je úplně neskutečné slyšet a nejspíš se na to stává závislým. Pak už konečně ucítí dotek svém klíně na holé kůži a i z jeho rtů se ozve o něco hlasitější vzdychnutí společně s pohybem jeho boků proti Kaiově ruce, společně s tím zakloní hlavu mírně dozadu a stiskne o trochu víc jeho zadek. Koutky se mu vyhoupnout vzhůru, když zaslechne jeho kompliment a upře kočičí oči do Kaiovy tváře.

"Děkuji." Zareaguje podbarveným hlasem, sledujíc s jistou fascinací v očích, jak Kai dosedá na paty a s hvězdami v očích a láskou v nich.

"Jsi krásný." Broukne do ticha tváře mu mírně zrudnou, protože už přichází částečně o kalhoty. To, co se stane vzápětí mu možná tak proběhlo ve snech ale nečekal, že se to vůbec stane, nebyl natolik smělý, aby mu to kdy navrhl a ono se to děje. Je to jak zpomalený záběr, když se Kaiovy rty sklání k jeho klínu a společně s tím jdou jeho rty překvapením od sebe. Stačí jen jeden dotek a jeho tělo se napne v závislosti na dosud nepoznané pocity. Jedna dlaň skončí v Kaiových vlasech, aniž by si to vůbec uvědomil a druhá si najde cestu na tvář a přitiskne si ji na rty a následně se kousne do sevřené dlaně v pěst, aby si opravdu nevzdychl nahlas. Jen ta představa, že jsou to jsou rty, kterých se ho dotýká na nejcitlivější místech v něm probouzí neskutečnou explozi.

"Bože…Kai-chan." Vydere se mu skrze rty a pěst s dalším zavzdycháním, tohle přece nemůže vydržet ale rozhodně nechce, aby vůbec přestával.

"Nepřestávej." pobídne ho nakonec i slovně, aniž by si uvědomil, že vůbec něco říká. Nejspíš by se pak nepřestal červenat nikdy. V jeho přítomnosti má vůbec problém přemýšlet o obsahu svých slov.

"Je to úžasné, miluju tě." Vypadne z něj dřív, než se stačí zarazit na místo toho, aby si dělal hlavu se svým vyznáním a že by třeba na to mohlo být příliš brzo, vyjde jen lehce boky vstříc jeho rtům.

Ruki, Kai

"Ale já to mám přece úplně stejně." Odpoví mu měkce a následuje pohyb jejich spojených dlaní, až dokud se nedostanou na Rukiho tváře. Pak teprve je pomalu pustí a pousměje se, když mu Reita připomene jeho minulou zdrženlivost. Znovu nechá víčka klesnout, když se potkají v novém polibku a uvnitř něj se rozhostí jakýsi nastupující klid a důvěra, zatímco společně vstávají. Pevně se ho chytí kolem krku, když se jeho chodidla odlepí od země, Rei ho zvedne jako by vůbec nic nevážil a poponese ho k blízké žíněnce. Je tak měkká, že ho pád do ní skoro ani nezabolí. I on má pocit, jako by ho pohltila a nechtěla pustit, jako by byl na polovyfouknuté vodní posteli, která i s ním znovu nadskočí, když se tam Rei svalí za ním. Trvá to přesně dvě vteřiny, než si Rukiho přitáhne k sobě a znovu se začnou líbat, teď už s jasně narůstající vášní. Ruki tiše vzdychne, když se Reiova dlaň ocitne v jeho vlasech, vydoluje jednu svou dlaň od Reitova pasu a sundá si z nosu brýle, které už mu na obličeji stejně sedí nakřivo a odloží je někam za sebe. Jestli si na ně později lehne a rozbije je, bude mít o další problémy vystaráno, ale teď mu prostě překážejí. Vrátí ruku na Reitův bok a sevře v ní látku jeho školní košile. Neví, co tím chce získat, když ho tady začne vysvlékat, snad kromě problému v kalhotách, protože jsou prostě ve škole a navíc... jak ucítí jeho namakané břicho, zapomene se, ale stejně ji začne vyhrnovat z kalhot, kde je zakasaná a pak se jeho malá dlaň skutečně dotkne Reitovy pokožky. Samozřejmě, že Uruhův kompliment vynese Kaie do výšin jeho ega, i když se to všechno děje především uvnitř něj, protože má svoje rty zaměstnané trochu někde jinde. Jakmile se ho dotkne, ucítí pod sebou napětí jeho těla a na malý okamžik se pozastaví, aby dokázal rozklíčovat, jestli to budou odmítavé nebo kladné reakce. Nemuselo by se mu to líbit, každý to asi nemá rád a navíc na tomto místě... ale vzápětí už má jeho dlaň ve vlasech a z jeho rtů uslyší vlastní jméno, řečené s takovou touhou, že by se mohl udělat jenom z toho. Olíbá ho ještě několikrát podobným způsobem a Uruha ho pobídne, aby pokračoval. Mohl by ho poslouchat celé dny. Všechny jeho něžné řeči, navádění do správných míst, souhlas, že to dělá dobře, protože ho to pohání nahoru jako hélium. Při jeho posledních slovech ale přestane, střelí očima nahoru a doslova zastaví svůj nádech. Vidí jeho roztouženou tvář, to, jak se kouše do vlastní ruky a v uších mu rezonuje jeho vyznání.

"Taky tě miluju, Uru-chan." Špitne rychle a pak

si pomůže dlaní, aby ho lépe vysvobodil z kalhot a prádla a prostě jeho penis obejme rty. Čert vem, jak se to dělá nebo nedělá, bude dělat prostě to, o čem si myslí, že by ho to mohlo potěšit a udělá to něžně a mazlivě, protože takový mu Uruha v téhle chvilce připadá. Dá to soustředění, aby všechno věnoval jenom jemu, není žádný odolný profesionál, nejradši by na něj prostě skočil, ale tohle je záležitost, kterou si doopravdy užívá. Neuspěchá nic, všechno je jemné a delikátní.

Reita Uruha

Trochu lítostivě se Rei podívá ze brýlemi, když si je sundává. Ne, že by měl nějakou obsesi na černé obroučky ale Rukimu to v nich hrozně sluší, i když hravě si poradí i bez nich. Volná dlaň se mu zatím rozběhne jemně po odhaleném boku a snaží se ho navzdory svému vzrušení moc nesvírat, protože opravdu nemá v hlavě mapu jeho modřín a taky by to mohlo dopadnout tak, že by si nakonec vysloužil jen bolestné syknutí a to rozhodně nechce. Ovšem všechny jeho starosti a přesvědčení vezmou za své, když se Rukiho dlaň začne potýkat s košilí a vyhrnovat ji z kalhot a pak ten samotný dotek v něm zažene část jeho sebeovládání a jeho rtu se ozve spokojené zamručení. Musí se hodně krotit, aby dlaní, která už se dostala kamsi k jeho bedrům a pak na jeho pozadí nestiskl tak, jak by si přál. V hlavě má pořád varovný vykřičník, že by tohle po Rukiho nedělní -odměně- moc fajn nebylo.

"A za tohle se taky zlobím." Okomentuje si to v momentě v návaznosti na své myšlenky, který si vyšetří k nadechnutí a nenásilně ho přetočí pod sebe, aby se dostal líp k zapínání jeho kalhot. No, původně to úplně v plánu neměl ale jeho přítomnost ho nutí jednat úplně jinak.

"Možná bych ti mohl trochu, hm…zlepšit náladu." Broukne do ticha místnosti, když přezka pásku povolí a následně i knoflík, v očích mu zahoří jeho vlastní plamen a rty se rozběhnou po kůži na jeho šíji, aby neměl možnost protestovat. Ne, že by si myslel, že bude chtít ale co kdyby náhodou.

"Jenom trošičku zlepšit náladu." Ozve se jeho silně zastřený hlas mezi jednotlivými polibky a už pomalu sune látku jeho kalhot z útlých boků, ze kterých už jen na pohled šílí.

Už ten první dotek byl naprosto dokonalý a ono to nekončí. Uru nedokáže vnímat skoro nic jiného. Až to chvíle, kdy k jeho učím dolehnout ta slova. Prudce se nadechne a překvapeně zamrká do stropu, když se mu dostanou až do hlavy a probojují si cestu k těm správným nervovým zakončením. Mírně se nadzvedne horní polovinou těla, aby na něj viděl, jak kdyby se chtěl ujistit, že to myslí vážně. Jenže to už ucítí teplo a vlhko kolem svého přirození a opravdu hlasitě zavzdychá, když znovu padne do krabic.

"Kaii." Vypadne z něj jako jediné, ničeho dalšího nejspíš ani není schopný. Všechno v něm hoří a jeho boky se začínají kroutit pod každých z pohybů. Tohle prostě nemůže dlouho vydržet a navíc, co si počne až to na něj přijde a že to nebude dlouho trvat. Taky, že to odhadl úplně přesně. Stačí jen několik pohybů a dotek na několik citlivějších místech a on ví, že vrchol není daleko.

"Kai já-" Pokusí se u naznačit, co ho pravděpodobně čeká, jestli zůstane tam kde je. Jeho dech a tiché sténání nejspíš napovídá všemu. Před očima se mu dokonale zatmí ale to ho nedokáže vůbec zastavit, aby hmátl po Kaiových předloktích a vytáhl si ho k sobě nahoru a uvěznil jej na své těle s dlaněmi přitisknutými na jeho pozadí s nekonečnou vlnou polibků, které mu věnuje.

"Nepouštěj mě." Zavrtí tiše do jeho rtů a najednou má pocit, že je to pořád málo, jak kdyby toho mohl být ještě o kousek víc a je jasné, že v jeho hlavě momentálně vládne úplně něco jiného, než mozek nebo racionální uvažování.