Aoi x Kaz - Zastav se na chvíli. - Část 2.

(pláž, Kazův byt)

Aoi

Znatelně vydechne nosem, když se Kaz po několika dlouhých vteřinách konečně pohne a dotkne se ho na rukou. Vnímá, jak mu po nich sjíždí na zápěstí a navádí ho, aby ho obejmul těsněji, než to teď dělá. Je trochu tuhý, jak je pořád nejistý, ale udělá to. Poslechne jeho pobídku a nechá se jím vtáhnout do vášnivější verze toho, co začal. Neoprény pěkně studí, když se k sobě přitisknou a Aoi si zvyká na ten pocit, že tělo proti němu rozhodně nemá ženské tvary a obecně není křehčí a měkčí. A pak ucítí jeho ruce na svém zadku, odtrhne se od něho a střetnou se pohledem. Na to, co najde v Kazových očích, není připravený. Takovou naději snad nikdy neviděl. Tolik doufá, že tohle je skutečné, že to tak bude... trvale? Ale než stačí zapřemýšlet trochu víc, ucítí jeho tenkou linii rtů na své čelisti, trochu pozvedne bradu výš a nechá ho plynule přejít na kůži krku. Tam je velmi citlivý, takže mu okamžitě naskočí husí kůže a brzy už se líbají znovu. Aoi nechá víčka klesnout a pokračuje v tom, dokud Kaz nepromluví. Znovu se od sebe odtáhnou a Aoi se na něj znovu velmi zkoumavě podívá.

"Musíš na mě pomalu." Odpoví něco úplně jiného, než měl. Bude si na tu změnu potřebovat zvyknout, bude se muset přenést přes rozchod s Kimiko a přes fakt, že ji vyměnil za kluka. Že chce seknout se školou a být muzikant, a že tím zklame úplně všechny. Není to schopný udělat ze dne na den. Tak trochu doufá, že ho kluci podrží. Všech pět. Nakonec ho přece jen pustí a jemně se oddálí, aby se mohl nenásilně vymanit z jeho sevření a přejít k té lahvi, co tu je v písku.

"Až ji vypijeme, můžeme v ní poslat vzkaz." Prohodí jen tak a dosedne do písku s nohama v tureckém sedu. Uvnitř je celý rozjitřený z toho všeho, co se děje, ale už se rozhodl. Přestává pro něj v tomhle směru být cesta zpátky. Snad to Kaz celé nějak pobere a nebude na něj naštvaný, že se s ním hned nechce vodit za ruku po celém městě. Ne kvůli lidem, kvůli sobě a své... hlavě? Své snaze si všechno uspořádat. Přál by mu někoho bezprostřednějšího.

Kaz

Aoi se odtáhne a v něm trochu hrkne, že to přece jen přehnal. Možná si to vyložil trochu jinak a byl to jen výraz vděčnosti. On v tomhle prostě nikdy chodit příliš neuměl. Nikdy v tom nepotřeboval umět chodit, Aoi je první u koho mu na tom opravdu záleží. Pak ale řekne jen, že na něj musí pomalu. No tak tohle bude pro Kaze rozhodně výzva, on a jeho živelné chování se bude muset hodně krotit, aby tohle vůbec dokázal splnit ale…není to nemožné. Aoi mu neřekl dost, neřekl, že to stačí, jen že má na něj jít pomalu.+To ještě jde.+ Dobírá si ho v duchu ale nic nahlas prozatím neřekne, jen si užije ještě zbytek celého toho okamžiku, když se od něj Aoi odtrne, to ty ruce, prostě je neuhlídal no...Nechá jej, aby odešel směre k lahvi a pozoruje ho se zkoumavým podbarvením v černých očích. Přibírá si to po svém do svého vlastního jazyka a pokud to nebylo odmítnutí, což nejspíš ne, tak je vlastně všechno v pořádku. MUSÍ! Pomalu přejde k jeho zádům, kde si kecne na zadek do písku a přitáhne si ho víc na své tělo, aby se uvelebil mezi Kazovýma nohama. Pak sáhne po lahvi a zručně ji otevře, dělal to už stokrát ale neodpustil si s ní zatřepat, aby to mělo ten správný efekt. Podvědomě si užívá Aoiho vůni, když se mírně naklání přes jeho rameno a nalévá do skleniček.

"Můžeme spolu napsat písničku a pak ji pustit do světa…" Zamručí spokojeně k jeho profilu a vtiskne mu skleničku do ruky.

"Sice to bude pravděpodobně slaďák ale zatnu zuby a nějak to přežiju." Ne, nemá v plánu rozebírat Aoiho pohnutky, které u teď jistě víří v hlavě. Kaz by nemohl být spokojenější a po dlouhé době mu stačí ke štěstí jen existovat vedle někoho druhého a dýchat stejný vzduch. Proto odmítl odjet, i když to byla jeho příležitost. Jenže on už dávno ví, že by se stejně za pár dní vrátil. Nejspíš by ho ani nepřinutilo Aoiho odmítnutí a stejně by tu zůstal, aby to zkusil znovu a znovu. Je paličatý až hrůza, zakousl se do skvělého pocitu být vedle něj a nehodlá se ho jen tak pustit.

"Na Tebe Aoi-chan." Broukne když pozvedne sklenku a koukne do dáli s nepatrným pousmáním, momentálně v něm není ani náznak obvyklého šílenství.

Aoi

Otočí za ním hlavu, když Kaz vykročí v jeho stopách a posadí se za něho. V první chvíli je trochu zmatený, ale jak si uvědomí, co chce udělat, dovolí si opřít se mírně dozadu. Opřít se prostě o něho. Černé oči se zvednou k horizontu a několik dlouhých chvil se upírají na moře před nimi. Je to neskutečná krása, mohl by se na něj takhle dívat celé hodiny a při tom si uvědomí, že takhle je spokojený. Je to opravdová romantika... Stočí pohled na Kazovy ruce, které má podél těla před sebou a pozoruje ho, jak otevírá lahev a nalévá jim.

"Tak jo." Souhlasí s tím nápadem a převezme si od něho jednu sklenku, kterou přizvedne a ťukne si s ním.

"Nemělo by to být na něco společného?" Vysloví a jemně se kousne do rtu. Opravdu říká tohle? Když řekne nahlas Na nás, bude to vypadat, že spolu chodí. Ještě neukončil ani svůj předešlý vztah a už skáče po hlavě do jiného. No dobře, Kaz do něj skáče po hlavě a on opatrně leze za ním, ale to je to samé! Chvíli jen tak popíjejí, dívají se na lesknoucí se vlnky, pak se společně vrátí na skútr a pořádně se vyblbnou, jak prve chtěli a nakonec se vrátí na břeh. Jsou už asi čtyři odpoledne a on bude muset do práce, ale cítí se z toho moře pěkně ztahaný. Jsou už oba dva převlečení a Aoimu ještě schnou vlasy na ramenou, když se s ním zastaví na autobusové zastávce, kde čekají každý na jiný spoj. Mimoděk se dotkne dlaní jeho předloktí a jemně jej sevře.

"Mám brigádu až do deseti, ale..." Na chvíli se odmlčí a krátce sklopí oči, než se jimi zase vrátí k těm jeho.

"Nějak se mi nechce domů... víš..." +Přemýšlet... užírat se tím vším...+

"Co když si pak vezmu věci a přijedu?" Pozvedne měkce obočí a vypadá maličko jako pejsek v útulku, který by chtěl novou rodinu. Fakt nečůrám na koberec a nerozkoušu vaše spodní prádlo! Nakonec se spolu musí rozloučit a on většinu práce s úsměvem na rtech převrací v hlavě celý dnešní den a především píseň, kterou spolu napsali a která byla mimochodem fakt strašný slaďák. Poslali ji po vodě a nechali tam kontakt na email s nic neříkajícím nickem, aby jim nálezce dal vědět, jak se jim píseň líbí. Aoi je zvědavý, jestli se to někdy stane. A musí uznat, že jim to spolu doopravdy šlo. To psaní... Kimiko už se zbytek večera neozve a doma si spaní jinde vyřídí celkem snadno. Však má odpracováno a všechno zařízeno a je dospělý... nejvyšší čas začít bydlet sám, jako Kaz. Jenže na to jenom brigáda nestačí. Čím dál tím víc ale cítí, že mu je pokoj u rodičů najednou hrozně těsný.

Kaz

"Ale ono je to společné, copak to nevidíš." Sdělí mu svou vlastní myšlenku a široce se zazubí. Samotnému je mu úplně skvěle. Ať si říká, kdo chce, co chce, on tu vždycky trávil dost času, hlavně když na něj padly temné chvíle a teď už tu sám není a…možná ani už nebude. Píšou s Aoim písničku a baví se u toho přímo dokonale. Nakonec je s jejich prací naprosto spokojený a je vážně zvědavý, jestli se k nim někdy dostane reakce. Netlačí na Aoiho, užívá si jen letmé doteky, jakoby se pořád podvědomě bál, že ho třeba může vyděsit. Pořád mu v hlavě zní slova o tom, že na něj musí pomalu a on to pro něj rád udělá. Dostal svou šanci, nebude si ji přece jen kazit. Pak už se jejich chvilka nachýlí ke konci, vrátí se zpátky, zaplatí všechno, co je potřeba a převléknout se. Na zastávce se na něj ohlédne a těkne pohledem k dlani na svém zápěstí. Už jenom, jak zazní ale se mu v očích neskutečně rozsvítí a v tu chvíli by mu odkýval jakýkoliv návrh by měl. Je v háji a totálně. Pak přijdou ještě Aoiho pohledy a v tu chvíli je štěstí, že není skládací, jinak by si ho složil do kapsy a odnesl sebou.

"Hm, co ti jen na to říct?" Dobírá si ho a promne si zamyšleně bradu, jak kdyby nad tím trochu přemýšlel ale popravdě, odpověď už má na jazyku a stojí ho to neskutečné přemáhání, aby nezačal skákat tři metry vysoko, skoro má pocit, že to na něm musí být vidět.

"Tak to bude zlý, nevím, co budu vařit." Oznámí mu nakonec a rozesměje se upřímně, než ho prostě obejme. To jim snad na ulici nikdo nemůže mít za zlé. Jen se rty přisune k jeho uchu.

"Právě jsi mi udělal Vánoce, díky Aoi-chan, těším se." Broukne tiše a pak se vydá domů. Cestou se staví ještě na nákup a dopadne to jako ten první, prostě narvaných několik tašek k tomu nějaké to víno a dokonce mu koupil nové triko na spaní, černé s vyobrazením bílých křídlech na zádech. Tohle si prostě nemohl odpustit. Pak začne ten pravý chaos, když se Kaz zakýblí v kuchyni a začne vařit. Za chvíli je bordel naprosto všude ale těsně po desáté už začíná bytem vonět jídlo a kuchyň vypadá jako po třetí světové válce. No co, ono se to pak nějak uklidí. Dokonce se mu podařilo vytvořit několik chodů. Nějaké maso, nějakou tu rybu, nudle k tomu a i trochu rýže. Je při vaření typický chlap, prostě míra od oka a je v tom prakticky všechno i spousta koření ale nakonec to chutná dobře. Kdy se ozve zvonek, nemá na sobě triko a utěrka, samozřejmě špinavá, mu trčí ze zadní kapsy, bytem se rozléhá rocková hudba a opravdu přemýšlí, kde skončila zástěra, kterou měl před chvíli na sobě.

Aoi

Naštěstí si stačil vzít věci ještě před tím, než odjel do práce a místo jeho brigády je vinou náhody dost blízko Kazovu bytu, takže ještě není ani půl jedenácté, když se ocitne za jeho dveřmi a zazvoní. Cítí zřetelně vůni večeře až sem a je mu úplně jasné, že Kaz dostál své prupovídce a něco v kuchyni podniká. Aoi se pro sebe usměje a počká, dokud mu neotevře. Musí si ho zaskočeně prohlédnout hned ve dveřích, protože Kaz je do půl těla, po celé paži se mu klikatí ta jeho kérka a jeden by neřekl, kolik má pod těmi volnými věcmi natrénováno. Zatahá ho za utěrku, koukající z kapsy a vyzuje se, aby mohl jít za ním. Po cestě si svléká koženou bundu, kterou přehodí přes opěru pohovky v obýváko kuchyňce a pod ní má jak jinak, než černé tričko, celkem na tělo a černé džíny. Není to to samé, co posledně, ale jak jde o černou, jeden nerozezná jeho věci jednu od druhé. Kolem krku má několik kožených řemínků, stejně jako na zápěstí levé ruky a na pravé má potítko. Prostě tak z frajeřiny. Pro jistotu s sebou vzal i kytaru, ale po pravdě je docela ztahaný a ráno musí samozřejmě do školy. Rozhlíží se zvědavě po kuchyni a je evidentní, že má výrazně lepší náladu, než jakou měl přes den. Jako by z něj něco zásadního spadlo. Dokonce v práci stihl sprchu, takže je z něj cítit mýdlo a šampón a už se s ničím z toho nemusí zdržovat tady.

"Hmm ty vážně umíš vařit?" Prohodí a sáhne pro něco do kapsy kalhot. Chvíli to loví, a pak odchytí Kaze pobíhajícího okolo.

"Zastav se na chvíli. Pojď sem..." Tiše ho napomene, když si ho za ruku přitáhne blíž. Zvedne jeho

levou dlaní nahoru, ale nic mu do ní nevloží a místo toho mu začne kolem zápěstí ovíjet složitý kožený náramek, který zvládne hned několik otoček a visí z něho pár stříbrných přívěsků. Je zespodu odrbaný, není nový.

"Nosil jsem ho posledních pár let." Řekne tiše Aoi. Ten náramek má pro něj jakousi hodnotu, jinu, než je cenovka. Dívá se na řemínky, ne na Kaze, když s ním mluví a nakonec je to hotové.

"Moje dárky nejsou takové jako tvoje... nejsou ani nové... ale..." Dlouze si vydechne nosem.

"Myslel jsem si, že jsi typ, který by tohle mohlo bavit víc." Prohodí pořád stejně tiše a svěsí ruce podél těla.

Kaz

Ohlédne se po něm skoro až dotčeně, když se ho zeptá, jestli umí vařit. Za sebou už má prohlídku celého Aoiho vzhledu pro dnešní večer a otočený zády je jen proto, aby po něm hned neskočil. Jenom se objevil ve dveřích, už by ho nejradši popadl za ruku a odtáhl sebou do ložnice a k tomu to triko!!! Bože. No nic, zažene baseballovou pálkou všechny myšlenky ve své hlavě.

"Vypadám na to, že bych umíral hlady?" Zeptá se ho s nádechem pobavení a už se snaží po bytě najít nějaké nádobí, na které by jim všechny ty porce nandal, jenže se mu zatím podařilo najít jen jeden talířek, jednu misku a možná dvě skleničky. No super, tak jim to asi naservíruje přímo na stůl, on prostě není na návštěvy vůbec vybavený. Zastaví ho, až Aoiho slova uprostřed pohybu a trochu zmateně se otočí jeho čelem a nakloní hlavu na stranu, než pohledem sklouzne na své zápěstí, kde doteď nic nebylo. Najednou se kolem něj obepíná kožený náramek a on by ho rozhodně vyvážil cenou zlata a že by to nebylo málo. Stáhne obočí k sobě, jak neví v prvních chvíli, co by mu na to mohl říct, teprve pak pomalu koukne Aoimu do očí a upřímně se usměje. Zvedne zápěstí k očím, když si náramek prohlédne zblízka a vůbec se nepřestává umívat, jen položí dlaně na jeho tváře a donutí jej se mu podívat do očí.

"Říkal jsem, že mě znáš nejlíp a měl jsem pravdu." Odmlčí se na chvíli ale zatím se ani o kousíček nepřiblíží.

"Tvoje dárky nejsou jako moje, jsou jako ty…" Odmlčí se na chvíli, když se mu v očích zvláštně zablýskne.

"Mají duši. Díky." Řekne mu naprosto vážně, jak kdyby to na chvíli ani nebyl on, když se s několika zastávkami přiblíží k jeho rtům a políbí ho. Ne, tomu nedokázal odolat.

"Jdeme na to jídlo." Pobídne ho, když začne nové kolo hledání a za chvíli už je na stole vyskládané všechno. Nakonec to dopadne tak, že ho krmí Kaz sám pálkuje všechny jeho snahy se najíst. Směje se a ne málo, protože dost jídla skončí všude možně, jen ne tam, kde má.

"Padá ti to." Obviní ho Kaz se smíchem a vůbec se nepozastavuje nad tím, že je to jeho ruka, která se třese smíchy tak, že se pomalu ani trefit nemůže. U toho se sem tam napijí vína, kterého postupně dost ubývá. Bytem hraje hudba a v jednu chvíli se Kazovy prsty natáhnou k Aoiho rtům a palcem setře kousíček omáčky, která mu tam zůstala, než si prst vloží mezi rty a přece jen znovu neodolá, aby se nepřiblížil a dlaní v jeho vlasech a přitáhne si jej k dlouhému polibku.

Aoi

"Myslel jsem tím, že nejsou tak cenné..." Hlesne, aby to trochu víc upřesnil, když se mu podívá do očí s Kazovými dlaněmi na vlastních tvářích a v hlavě převrací to jeho Znáš mě nejlíp. Jak by mohl? Co třeba ti jeho přátelé, co jeli do Tokya? A pak upřesní pro změnu Kaz, co tím myslel on a Aoi zčervená. Už oči zase klopí a jemně přikývne na jeho poděkování. A pak se bez jakéhokoliv odporu nechá políbit a něco v žaludku se mu přetočí kolem dokola. Trvá to jen chvíli a je to něžné a procítěné, než ho Kaz odvede ke stolu a on sleduje, co všechno se před ním objevuje. Začíná z toho mít hlad jako vlk a v duchu si oddychne, že se Kazovi jeho dárek nakonec přece jen líbil. Jenže když chce sáhnout po své misce a hůlkách, je odražen jeho dlaněmi a brzy pochopí, jak se tahle hra hraje. Nejdřív se mu do toho moc nechce, dělá na něj obličeje jako by byl Kaz malý, ale pak se nechá strhnout na jeho vlnu a brzy už oba dva celkem zdatně popíjejí, nálada se uvolňuje, Aoi má kolem krku a na klíně nějaké Kazovo tričko a všude po něm jídlo a oba se smějí, až sousedi bouchají. A navíc je to opravdu moc dobré. Alespoň, že napít ho Kaz nechá samotného. Povídají si u toho o kde čem, hlavně o hudbě co právě poslouchají a nakonec se pozastaví v daném okamžiku, když se Kaz dotkne prstem jeho rtů. Aoi sklouzne očima na prst, který mizí v Kazových ústech a cosi se v něm probudí. Připadá mu to sexy. Doopravdy rajcovní. A když ucítí dlaň ve vlasech, nechá se zcela uvolněně přitáhnout na jeho rty a oplatí mu jejich pohyb, který je pomalý a hluboký. Trvá to dlouho, než se od sebe zase mírně odtáhnou a Aoi se dlouze podívá do Kazových očí, naprosto pohlcený kouzlem okamžiku. Mohl si dovolit nechat role, aby se otočily a možná je to právě tohle, co by ho dělalo šťastným? Mít vedle sebe někoho, kdo se stará, kdo je celkem pořádný chlap, na místo, aby se staral on? To je teda pěkně ujeté... ale pak se znovu předkloní a políbí ho jako před tím.

Kaz

Trvá to přesně dvě sekundy, než mu dojde, co že to vlastně udělal. Byla to hlavě tou hodně uvolněnou atmosférou a on se nechal velmi rychle strhnout. Jenže Aoi mu nebrání, právě naopak, měkké rty mu vycházejí vstříc a on je vyřízený jen z toho, že se to vůbec děje. Aoi s ním neskutečně mává, snad od první chvíle, kdy ho uviděl a upřímně, nemyslel si, že to takhle jednou dopadne, i když se snažil, aby to tak bylo. Hledí mu dlouze do očí, když se od sebe oddálí a nakonec se jejich rty znovu spojí. Teď už musí znatelně vydechnout, protože vzrušení z jeho blízkosti narůstá rychle a už se pomalu zvedá na nohy, aby se přesunul k němu a nenásilně ho donutil vstát. Nehodlá opouštět jeho rty, věnuje mu další a další polibky a najednou má pocit, že mu to nikdy nemůže stačit, že by se s ním mohl líbat rok a bylo by to málo. Přitáhne si jej na své tělo s dlaněmi zatím ukotvenými na štíhlých bocích a pomalu je posouvá na jeho záda a znovu na ten pevný zadek, ani na něj nemůže přestat myslet. Mírně se odtáhne, aby se pořádně nadechnul a v očích mu hravě zasvítí.

"Víš, je už dost hodin a ty vstáváš, takže…" Začne pomalu a skloní se krátce k jeho krku, aby se jej několikrát dotkl rty.

"Co kdybych ti tentokrát dal dobrou noc." Sdělí mu svůj jasný plán, má jednu velkou slabinu, hodlá si ho u toho pěkně převléknout a pravděpodobně se neudrží, ale zkusit to může. Proplete jeho prsty se svými a táhne ho pomalu za sebou směrem k ložnici, kde se na posteli válí Aoiho nové triko.

"Taky jsem ti něco koupil. Myslím, že bude akorát." Zavrní s jasnou spokojeností nad svým vlastním rozhodnutím a znovu se přitiskne na jeho rty, jen na chvíli, aby Aoi mohl vzápětí přijít o triko. Kaz je pořád přesvědčený o tom, že to nějak vydrží a půjde spát na gauč. Krátce shlédne na Aoiho tělo a zmučeně vydechne.

"Budeš spát bez trika." Oznámí mu nekompromisně, když se rty přitiskne na hebkou kůži kousek nad bradavkou a začne ji hezky zkoumat. Aspoň na chvilku!

Aoi

Vstane společně s ním, když mu Kaz naznačí, aby to udělal a tričko, které měl na sobě místo ubrousku spadne někam pod jejich nohy. Přiblíží se k sobě, zatímco se pořád líbají a Aoi brzy ucítí Kazovy ruce na zádech a vzápětí i na vlastním pozadí. Znovu jím projede ta zvláštní vlna, ale pořád je podivně v klidu a nepanikaří jako obvykle, ani se ho od sebe nesnaží odehnat.

"Ano já vím." Hlesne po chvíli s trochu rozpačitým úsměvem, protože to prve nepochopí jako konkrétní narážku, ale spíš jako Kazovu snahu dohlédnout na to, aby už šel spát. Připadá si najednou jako ten, kdo se rozhodl ho svádět a nenechat odpočinout a při tom tu kvůli němu obrátil kuchyni vzhůru nohama. Jenže Kaz pokračuje a u toho mu olíbá krk, takže se mu postaví chloupky na zátylku a chvíli hledí někam před sebe, jak se snaží rozklíčovat, co to znamená. Než něco odpoví, už ho Kaz vede do své ložnice a on... prostě jde. Oči mu padnou na tričko na posteli, ještě nevidí na to, co má na zádech, ale znovu se usměje a teď už celkem zářivě.

"Další dárek? Kazi..." Vydechne a chce se na tričko podívat, protože oblečení ho vždycky táhlo, ale nestihne ani to. Už má totiž pusu zase zacpanou tou jeho a vzápětí na to ucítí jeho prsty, jak mu zajedou pod lem trika a obratně mu ho přetáhnou přes hlavu. Má co chtěl, tohle si rozpoutal sám. Přece už ho zná dost na to, aby věděl, jak to dopadne, když mu v tomhle povolí otěže. Dívá se do jeho tváře, když si Kaz prohlíží jeho odhalenou horní polovinu těla a v další chvilce už cítí jeho rty na svém hrudníku. Prudce vydechne skrz rty a podívá se na okamžik nad jeho hlavu, když položí dlaně na jeho paže nad lokty, nejdřív s úmyslem ho od sebe odtáhnout, ale ono je to nečekaně příjemné a navíc má dost slušně upito. Musí to celé chvíli rozmrkávat a ovládat se, aby prostě nepadl po zádech do postele, pak přesune dlaně do jeho vlasů na spáncích a sklouzne jimi na tváře a nenásilně ho od sebe poodtáhne, aby se mu mohl podívat do obličeje. Usměje se a chce mu říct něco jako - Necháš mě podívat na to triko? Nebo - Dobrou noc, Kazi, uvidíme se ráno. A místo toho ho znovu políbí a drží ho za ty tváře u sebe, zatímco se mu srdce divoce rozeběhne.