Yoshiki x Ju-Ken - To můžu i bez očí - Část 3.

(dům u jezera)

Yoshiki

Oplácí mu polibek, cítí jeho dlaň posouvající se po jeho těle od šíje až dolů po bok a doslova mu vláční v rukou, jak je mu Ju-kenovo hýčkání příjemné. Už je do toho zapletený i vlastním jazykem, přestává tomu všemu ve své mysli vzdorovat a odmítá se vzdát toho příjemně pohodového rozpoložení, které se nese celým tímhle večerem. Rozechvěle, ale naléhavě přikývne, když mu Ju-ken slíbí, že toto bloudění se do těch nepříjemných sfér nedostane a i proto si zakáže odpovědi na jeho naléhání, protože by byl prostě pesimisticky realistický. Stalo se toho tolik... z tolika věcí se obviňuje a stejně ví, že by je neudělal jinak. Dívá se na svět odosobněně a v podstatě celý život čeká, až ho bude moci skončit, až mu to nebesa dovolí a teď by mu to tu měl vyprávět a ničit tím jeho odhodlání? Ne, nevezme mu ho. Nechá si od něj namluvit tenhle nereálný sen, alespoň pro těch několik okamžiků, kdy budou sami. Ju-kenovo můžeme to zkusit zní skoro jako nabídka nějakého trvalého vztahu, ale i kdyby zrovna mohl mluvit, asi by se ho na přímo nezeptal a tak prostě zatne prsty proti kůži jeho hrudníku a neuhlídá se tiché vzdech proti jeho rtům. Už v tom lítají, on to ví, ale nepokusí se to zastavit. Už je pozdě. Bylo pozdě na balkóně, když přijímal nabídku sem přijet. On to věděl... Pokládá se v jeho rukou víc na záda, zatímco si ho táhne nad sebe, paže omotané kolem jeho krku a hledajíc vhodnou polohu pro svůj krk na opěradle pohovky. Nedovoluje mu se vzdálit, musel by rozplést ruce a dát mu trochu prostoru.

Ju-ken

Jeho polibky, se stávají, více naléhavějšími s každým dalším pohybem. Yoshiho vzdechnutí, se mu probojuje do hlavy, která si právě dovolila nemyslet na nic jiného, než na jeho přítomnost. Možná by ho měli zarazit vlastní slova, kterými mu přislíbil možné pokračování. Jenže nemohl jinak. Chce, aby to nebyl jen jeden víkend, chce si ho majetnicky hýčkat, i když jsou většinou tyto pocity pro něj cizí. Něco se změnilo, už od chvíle, kdy ho zasáhlo jeho rozpoložení při prvním setkání. Věděl to podvědomě, už po after party ale nedokázal si to pořádně připustit. To uvědomění přišlo až teď a s každou sekundou si je čím dál jistější. Zaplétá se, i přes své přesvědčení, že to není nejlepší vzhledem k tomu, jaký život vedou. Na tom teď nezáleží, bude spokojený za, byť jen nepatrný náznak. Neváhá ani vteřinu, když ucítí jemný tlak na své tělo a pomalu se přesune nad to křehké pokládající se na pohovku. Už teď ví, že se bude mít problém vtěsnat na tak malý prostor, ale minimálně se o to pokusí. Nakonec se mu přece jen podaří zapřít se dlaní o opěradlo pohovky a druhou pomalu přesune z útlého boku na stehno, jenž jemně stiskne a pozvedne jej kolem toho svého, aby se mohl lépe pohnout na to správné místo. Pomalu jí začne stoupat zase nahoru, ale zastaví se těsně nad lemem kalhot a s tichým vydechnutím do Yoshiho rtů si probojuje cestu pod jeho triko na sametovou kůži, která ho hřeje, skoro až pálí do konečku prstů. Nechá ji vystoupat ještě o kousek výš, hrnouc společně s tím pohybem látku trika nahoru a boky se krátce přitiskne k těm Yoshiho. Moc dobře vnímá jeho dotek a jisté partie na něj reagují taky velmi rychle. Celý den se tomu bránil, aby si neuhnal trapas a teď tohle? To už nedokáže ovládnout. Krátce se odtáhne rty, aby se znovu ztratil v jeho hlubokých očích, než se skloní k jeho šíji a zasype jí hromadou polibků. Je přesvědčený o tom, že zrovna on si podobné hýčkání rozhodně zaslouží a ještě mnohem víc.

Yoshiki

Je v tom cosi zvláštně dráždivého a zároveň trochu děsivého, když se na něj pokládá mužské tělo, o tolik silnější, než je to jeho a s takovým odhodláním. Jeho plaché já je vyburcované na maximum, ale zároveň nemíní utíkat. Zachvěje se pod jeho dlaní, když jí ucítí na holé kůži svého břicha a provází ho očima, zatímco jeho stehno jde výš a opře se o to Ju-kenovo. A pak znovu tiše vzdychne, když se Ju-kenovi boky opřou o jeho vlastní. Cítí okamžitě to, jak v těch partiích narostl a sám má slušně nakročeno, je jen zdrženlivější, nic víc, ale dlouho to trvat nebude. Zavře oči a otře se tváří o jeho, než mu uteče kousek níž na krk a on mu rád nastaví. Jemně se usmívá a prostě si ten okamžik užívá, dokud to jde, zatímco mu zaboří obě dvě dlaně do vlasů a prohrabuje se jimi v něžných pohybech. V mysli mu běží hodně možností od pokusu dostat ho nahoru, ale to by znamenalo vzdát se krbu a praskajícího ohně, až po Moment, rozložíme ten gauč. Jenže si vůbec není jistý, jak by po tom navázal a pokračoval. Dokonce ho napadlo něco velmi, velmi hříšného, když koutkem oka zahlédl to piáno stojící opodál. Ju-ken na něj chtěl hrát před spaním ne? Jen měl asi na mysli klávesy a ne rozvrzané nohy. Sklouzne konečky prstů z jeho vlasů dolů po páteři až do míst, kde začínají jeho kalhoty, protože na sobě stále nic víc nemá a pak se prostě odhodlá. Posune se ještě níž a přes látku kalhot mu ten jeho pěkný zadek stiskne. A vůbec to není špatný pocit. Rozverně se pousměje a v očích mu zajiskří cosi provokativního.

Ju-ken

Užívá si rty doslova každý milimetr jeho kůže. Možná už jej šálí smysly, ale připadá mu podmanivě sladká. Mohl by se hodiny a hodiny věnovat jenom těm místům a nejspíš si to přes víkend ještě párkrát neodpustí. Zatím se snaží celkem obstojně držet své rozpoložení na uzdě a nenechávat se úplně pohltit vášní, která pomalu prostupuje celé jeho tělo. Veškeré odhodlání však vezme za své, když ucítí dotek křehkých prstů mířící po zádech směrem dolů. Spokojeně zamručí do hebké kůže, v okamžiku, kdy se ocitnou na zadku, už opravdu tiše vzdychne. Jeho doteky jsou neskutečně spalující a ten poslední v něm rozpoutá něco dokonale nepopsatelného. On sám zamíří jednou dlaní po linii jeho těla až ke stehnu a zvedne jej o kousek výš kolem svého boku, totéž udělá s tou druhou a nechá se obemknout kolem pasu štíhlými stehny. S provokativním blýsknutím se mírně odtáhne horní polovinou těla, podvleče paži pod jeho bedra a přitiskne si jej k sobě, aby mohl společně s ním s vypětím svalů vstát. Za prvé, na tom gauči by to stejně bylo úplně na houby a za druhé, Yoshi bude zpívat, doufá v to, tak ať to má atmosféru. Když se narovná, přesune velké dlaně na jeho bedra a věnujíc mu další teď už nenasytné polibky s ním zamíří směrem k pianu. S každým pohybem, kdy cítí jeho tělo na tom svém, se jeho vzrušení stupňuje a on už nevládne svým myšlenkám ani pohybům. Pomalu ho usadí na piano a začne bez váhání prsty hledat zapínání jeho kalhot.

"Ve velkém stylu mm." Ozve se jeho hluboký hlas podbarvené touhou.

Yoshiki

Kdyby neměl kalhoty, asi byl právě omdléval z toho, co s jeho stehny dělá, protože by se nejspíš hodně styděl, ale on je naštěstí ještě pořád má, takže si užívá příjemné brnění v žaludku i na kůži. Kdo ví proč se s ním cítí, jako by objevoval něco úplně nového, co nikdy s nikým nedělal, ale je to tak. Jenže Ju-ken ho krátce na to zvedne do sedu směrem k sobě a obejme ho, pevně přitiskne ke svému tělu, takže nechává ruce pořád kolem jeho krku, když se mu uhrančivě podívá do očí z té těsné blízkosti, a když s ním pak začne vstávat, zatváří se překvapeně, ale stisk svých stehen zesílí, aby se v téhle poloze udržel a trochu mu ulehčil se svou váhou. On mu snad četl myšlenky, že někam jdou? Zvonivě se rozesměje, než jsou jeho rty umlčeny těmi Ju-kenovými a on mu polibek oplatí teď už s jasnou vášní v něm vepsanou. A pak se jeho zadek dotkne dřevěné desky piána a to vydá tichý zvuk. To snad není pravda! Bude si muset dávat pozor na všechny svoje hříšné myšlenky! Konečně se ho pustí, když se dlaněmi zapře dozadu a trochu se na piánu posune. To vydá další tichý zvuk a on sklouzne očima ke svému poklopci, který má být brzy dobyt.

"Nebudu lhát, že jsem nemyslel na to, že jsi chtěl zahrát před spaním." Dostane ze sebe a uculí se, ale je to docela stydlivý úsměv. Zapínání povolí a on se opět dlaněmi dotkne jeho rukou nad lokty, aby ho jimi po nich pohladil. Mohl by ještě provokovat, že je zvyklý dirigovat, ale ne... teď radši ne!

Ju-ken

Mírně se pousměje do jeho rtů, když zaslechne zvuk, který piano vydá. No tak hudbu už by měli a teď ten zpěv! Některé věci by si rozhodně měl nechávat pro sebe, protože by ho taky mohl vyděsit, i když...Zapínání povolí skoro jako na povel a zvedne pohled k Yoshiho očím s nepřehlédnutelném blýsknutím, když mu prozradí, že něco takového se v jeho hlavě odehrálo.

"Já spíš doufám, že mi zazpíváš." Prohodí se skoro odzbrojující upřímností a dlaní vklouzne do těsného prostoru, zatím jen krátkým pohybem a zase vyklouzne ven. Sleduje pečlivě každou jeho reakci a svůj pohyb ještě jednou zopakuje, než s dalším skoro až provokativním pousmáním zahákne prsty za lem jeho kalhot, počká si, jestli mu trochu pomůže a nadzvedne se, aby je mohl stáhnout. Pokud ne tak si ho prostě zvedne sám, odnesl ho až sem, to nebude problém. Látka jen zašustí, když proletí vzduchem kamsi za jeho záda a jeho dlaně zamíří po kůži od lýtek, skoro až mučivě pomalu ke stehnům, které stiskne. Možná by ho chtěl ještě provokovat, ještě chvíli se jen mazlit s jeho kůží. Bude si to ale muset nechat na později, protože jen pohled na něj a na odhalené tělo na pianu v něm vzbuzuje neskutečný chtíč. Bez dalšího váhání uzamkne jeho chloubu ve své dlani a rty se znovu přitiskne k těm jeho. Celkem obratně zamíří druhou rukou k jeho vchodu a s náznakem nedočkavosti v tomto pohybu ho dráždivě obkrouží prstem. Chce ho, strašně moc; neskutečný pocit, jenž ovládá jeho nitro.

"Začínám mít strach, že ten víkend bude málo." Vydechne skoro až nešťastně.

Yoshiki

Mohl by mu na to něco konstruktivního a velice inteligentního odpovědět, ale copak je teď schopný takhle přemýšlet? Bude se muset blýsknut jinak, protože se z něj pod jeho rukama stává trochu blondýna. Jenže to už se ho Ju-ken dotkne mezi nohama rovnou na holé kůži, on si hrdelně vzdychne a okamžitě zvrátí hlavu dozadu, až se mu světlé vlasy přelijí dozadu na lopatky. Za chvíli se to stane ještě jednou a on se celý propíná, zapřený dlaněmi o piáno, protože z něj své ruce musel už zase stáhnout. Sám zvedá kolena instinktivně výš, ale i tak mu pomůže, aby z něj sundal zbytek oblečení. Znovu tvář předkloní a upře na něj jeden ze svých dlouhých a teď už vyloženě svůdných pohledů, hodných focení do časopisu. Však on je moc dobře umí, má je natrénované a teď se mu chce líbit. Propne špičky chodidel pod jeho rukama a povzdechne si, když se dlaně sunou po jeho nohou vzhůru, stisk na stehnech mu způsobí krátké zatmění před očima a další hlasový projev. Však už zpívá a Ju-ken proto nemusel ani udělat nijak moc. Ale pak se jeho mužství ocitne v obklíčení jeho dlaně, on zasténá už opravdu nahlas a v tu chvíli podklesne na předloktí, protože tohle se nedá snést. Opět zakloní hlavu dozadu, vydávajíc mu svoje tělo na milost, vzdálí se mu sice rty, ale usnadní mu útok na to nejdůležitější a mírně se pousměje, když k jeho uším dolehnou jeho slova. Hmm, tolik se mu líbí?

Ju-ken

Každý jeho byť jen nepatrný pohyb poutá jeho pohled. Je to neskutečné, jak dokáže být naprosto okouzlující za každé situace a stačí k tomu jen třeba záchvěv mimiky. Vidět ho, položeného na pianu…má sto chutí si dojít pro foťák nebo aspoň telefon a vyfotit si jej, tohle by bylo hodno zvěčnění.

"Za chvíli přijdu o oči, pokud mě budeš ještě chvíli oslňovat." Neodpustí si kompliment, který myslí smrtelně vážně a aniž by ustal v jeho dráždění, skloní se rty k jeho hrudi a věnuje jí nespočet polibků, zanechávajíc za sebou vlhké stopy. Stoupá jimi nahoru, kam jen dosáhne, jen na chvíli si dovolí přestat, když si nasliní prsty, aby mohl dál dobývat jeho nitro. Velmi opatrně, skoro až něžně. Neví, kde se to v něm všechno bere, tohle není jeho typický nájezd, kterým si krátí dlouhé chvíle. Tohle se dostává do naprosto jiných vod, jež v sobě tak dlouho dusil. To Yoshi to v něm probral a on už nemá sílu to zatlačit zpátky do hlubin své duše. Pomalu připravuje jeho nitro na svůj vpád, postupně otevírá bránu k jejich společnému potěšení beze spěchu ale s náznakem naléhavosti. Mírně se narovná, když prsty opustí jeho nitro a položí mu dlaně na boky, za které si jej přitáhne o něco blíže k sobě. Konečně se osvobodí z kalhot, nechá je spadnout ke kotníkům a odhodí je stranou, aby mu už dál nepřekážely. S touhou čišící z očí pomalu navede své přirození tím správným směrem a velmi pomalu do něj začne pronikat. Neubrání se tomu, aby zaklonil hlavu a stiskl víčka pevně k sobě s tichým zaklením. Bože, kolik ho to stojí ovládání, aby svůj pohyb neurychlil. Místo Yoshiho boků stiskne kraj piana, až mu klouby na rukou zbělají, musí někde ventilovat svůj chtíč a má pocit, že by ho těma prackama mohl rozdrtit. Paino něco vydrží, Yoshi by nemusel.

Yoshiki

Začervená se a stočí tvář k rameni, ale z jeho očí září spokojenost s celou touhle situací. Je hrozná primadona, samozřejmě, že miluje komplimenty a pozornost a všechno to ujišťování, jak krásný a úžasný je. Tohle se v něm nikdy nezmění.

"To ne, myslím, že my oba potřebujeme, aby ti zůstaly. Potřebuju ubezpečovat, že vypadám pořád dokonale." Broukne směrem k němu a znovu mu vjede prsty do vlasů, když přenese váhu těla jen na jedno předloktí. Jenže Ju-ken si pak nasliní prsty, on samozřejmě moc dobře ví proč a zasáhne ho další vlna trémy. Pro pána, ono se to už za chvíli doopravdy stane. Po těle se mu zježí všechny chloupky, když se ho vlhké prsty dotknou v těch místech a on se velmi citelně zachvěje, když se v návaznosti na to, zcela položí na záda a vlasy se mu rozprostřou po desce piána. Už přivírá oči, jednu dlaň zvednutou k obličeji konečky prstů se jemně dotýká vlastních rtů a pravidelně vzdychá, zatímco se mu snaží otevřít a přizpůsobit svoje tělo. Ju-ken je k němu velmi něžný a pozorný, což by do něj od stolu nikdy neřekl, ale ne nadarmo se říká, že se nemá dát na první dojem. Popojede na desce piána blíž k němu, aniž by si stačil uvědomit proč přesně a pak už ucítí, jak ho celého postupně vyplňuje. Hlas se mu zadrhává v hrdle, když se propíná v zádech a není schopný pod ním vydržet chvíli v klidu. Jeho dlaně ho opustí, ale možná to neměly tak docela dělat, protože vinou těch přírazů není schopný udržet se na místě. Jediná děsivá věc na tom všem začíná být jeho přerývaný dech, ale tak je to pokaždé... nic, co by nezvládl.

Ju-ken

Ještě několik milimetrů jej dělí od toho, aby se uvnitř něj ocitl celý. Dlaně spočívající na bledých stehnech se mu mírně zachvějí pod přívalem neskutečně příjemných pocitů. Musí se hodně přemáhat, aby neskončil ještě dřív, než vůbec začali. Celý tu dobu, od jejich příjezdu, těch několika provokacích, je to pro něj neskutečně těžký, ale hrozně příjemný boj, až moc příjemný. K tomu ještě Yoshiho hlas, který se mu dostává do hlavy a všechny ty pocity jen umocňuje. Nadechne se zhluboka, aby mu odpověděl, ale jako první se mu z hrdla dostane jen přidušené zasténání, když ho za stehna natiskne ještě víc ke svému klínu.

"To můžu i bez očí." Odpoví mu nakonec úplně pitomě, protože jeho mozek už dávno není na svém místě a přesunul se úplně jinam. Nepohne se v jeho nitru, zůstává nehybný, dokud si není jistý, že mu spíš neublíží a konečky prstů levé dlaně přesune až k jeho hrdlu a pomalu sledujíc fascinovaně svůj pohyb s nimi jede ve středu jeho hrudníku níž a níž. Dotek na Yoshiho kůži jej příjemně brní a hřeje a on si to dokonale užívá. Kochá se pohledem na tu neskutečně krásnou bytost před sebou a začíná si být jistý, že nic víc už vidět nechce. Nejspíš má problém, pokud zůstane jen u jednoho víkendu. Bránil se tomu tak dlouho a pak přišel on a je…v pasti. Promne krátce jeho bok, ke kterému se rukou přesune a poprvé se pomalu pohne. Další sten na sebe nenechá dlouho čekat a s každým dalším pohybem se jejich frekvence zvyšuje. Ztrácí se v přívalech slastných pocitů, užívá si je každou buňkou těla, dokud ještě zvládne odolávat. Jen na krátkou chvíli otevře oči, aby se podíval do jeho tváře a stáhne starostlivě obočí k sobě. měl si toho přece všimnout dřív. Zkoncentruje veškeré své ovládání, by zastavil svůj pohyb a natáhne dlaň k jeho tváři.

" Jsi v pořádku?" Ozve se jeho zadýchaný hlas s patrnou starostí.

Yoshiki

Ta jeho roztomilá poznámka ho přiměje se ještě víc uculovat, i když je mu naprosto jasné, že Ju-ken už příliš nevnímá a rozhodně není ve stavu, aby dával dohromady nějaké souvislé věty. V okamžiku, kdy se jeho velká dlaň přiblíží k Yoshikiho krku, zpozorní, protože to vypadá, že ho za to hrdlo v zápalu vášně vezme a bude chtít být trochu drsnější, ale nic takového se nestane a místo toho dostane pohlazení po celém těle až dolů. Jejich tempo narůstá, aniž by si to oba dva plně uvědomovali a zřejmě mají oba taky slušnou výdrž, protože ho probere až fakt, že jeho alveoly protestují. Nemá s tím obtíže, dokud nedostává zabrat hodně a teď zřejmě dostává. On je na to sípání natolik zvyklý, že ho z míry nevyvede, ale Ju-ken není a utne jejich společnou slast. Za normálních okolností by velmi ocenil jeho starostlivost, ale teď má pocit, že se spíš na místě zblázní. Prudce otevře oči, zvedne hlavu z desky piána a podívá se na něj způsobem Buď tímhle zabiješ ty mě nebo za chvíli já tebe, za to, že nepokračuješ!

"To nic není." Vyhrkne. I kdyby ho pak měli odvézt vrtulníkem tohle krucinál dodělá a to teď hned. 
"Dělej... pokračuj...." Dostává ze sebe se všemi obtížemi, když se zvedne na lokty a natáhne se po něm. On ho snad nezná? Neví, že od bubnů se zásadně plazí po zemi? Má trochu uřícený výraz, ale to ještě nikoho nezabilo. V tu chvíli už skoro sedí, tak jak mu tato poloha dovolí a snaží se přitisknout k němu. Nemá ho ani za co chytit, aby v něm tu slast vyburcoval, když Ju-ken vězí v něm. Jeho oči jsou velmi naléhavé.

Ju-ken

Sbírá opravdu pečlivě poslední kousíčky vůle, aby ovládl celou svou podstatu a dokázal zůstat nehybně koukat na Yoshiho. Jeho slastí poznamenaná tvář vůbec nevypadá nějak nezdravě, ale on ten dech přece slyší moc dobře. Jistě viděl spoustu záznamů z koncertů, jenže to přece neznamená, že bude pokračovat a zničí ho úplně no ne? Zapírá se o hranu piana, hlasitě oddechuje a s jasně vepsanou starostí v očích kouká do jemně řezané tváře. Trochu nechápavě zamrká, když mu řekne, že to nic není. Ne, že by měl delší vedení, ale tak přece nebude pokračovat, když vidí, že mu očividně není dobře. Ještě by ho pak odvezli rychlou nebo to nepřežije. Bože, co teď? Stojí tam jak naprostý idiot a dlouze vydechne, když mu přikáže, aby pokračoval. Tolik se ovládal, tolik se snažil, aby vůbec mohl přestat a teď tohle?! Pomalu ale ne příliš sevře jeho boky, když se začne zvedat směrem k němu a se zkoumavým výrazem se snaží zjistit, jestli to myslí opravdu vážně a jestli má opravdu nějaké šance to celé přežít. Vidí odhodlání v jeho očích a jistou nedočkavost a hlavně to přesvědčení. Musí na chvíli zavřít oči, než se skloní k polibku a znovu pomalu rozpohybuje své boky, proti těm jeho. První jen opatrně pomalu ale za chvíli už se nedokáže brzdit a pokračuje tam, kde přestali. 
"Jestli se ti něco stane..." Zamručí se zvláštním podtónem, jakoby říkal, ať se o to ani nepokouší. Teď už, i kdyby chtěl, tak by nedokázal přestat, už ta pauza byla skoro nad jeho síly. Ještě chvíli dokáže ovládnout svou výdrž, než ho s posledním přírazem smete vlna orgasmu a silně stiskne jeho boky, aby je mohl naposledy přirazit k sobě. Skloní zpocenou tvář, když se znovu zapře a hlasitě oddechuje, než koukne do Yoshiho tváře, jestli vůbec žije nebo ne. Pohled mu sklouzne i na boky, kde zůstaly rudé pozůstatky jeho prstů.

"Promiň." Zamumlá se staženým obočím a očividně je naštvaný sám na sebe, že mu ublížil.

Yoshiki

"Panebože...!" Vyrazí ze sebe, když se Ju-ken odmítá hnout a je na něm vidět, jak moc se o něj bojí. 
"Nebudu kvůli tomu souložit, jako by mi bylo osmdesát! Nestane se to v posteli, stane se to za bubny, ale rozhodně v akci!" Už se doopravdy vzteká a zaťatou dlaní bouchne do piána, až vydá nespokojený hluboký zvuk a druhou dlaní si zajede do zpocených vlasů, aby je nahrnul dozadu. 
"Říkám, že to nic není!" Vyrazí ze sebe vzápětí, už přece jen pozná, kdy začíná jít fakt do tuhého a teď je jediná tuhá věc v něm, ne on! A Yoshiki ji chce okamžitě v pohybu. Jeho poznámku přejde jako širé lány a pak jen slastně zasténá, když se to konečně začne dít znovu. Ano, ani on by nechtěl, aby jeho milenec dostal infarkt nebo něco takového, ale... prostě smůla, měl randit s někým, kdo nemá takové astma. Tempo se brzy dostane tam, kde přestali, on už ani neví, jestli se má pod ním zmítat vlivem slasti nebo toho, jak bojuje o každý nádech, ale šťastně se při tom usmívá a zcela ignoruje fakt, že bude mít na pánevních kostech nejspíš až do smrti otlačené jeho prsty. Horkost, rozlévající se uvnitř jeho těla, odnese do konejšivé náruče vrcholu i jeho mysl a pálení v plicích úplně ustane, protože se na okamžik ztratí někde na pomezí vědomí. Příliš jeho omluvu nevnímá, ale svět se pomalu začne vracet do normálu a on se jako mokrá kočka začne škrábat do sedu. Slabě dezorientovaně se ho snaží chytit a uklidnit rozbouřené srdce i plíce. Někde v tašce na hoře je ten jeho zpropadený dýchací sprej... nahoře... proboha. Lapá po dechu, ale tulí se k němu a stále se usmívá.

Ju-ken

Ještě chvíli se snaží posbírat všechny své síly, aniž by opustil jeho nitro a opravdu se snaží se neusmívat, aby bylo jasné, že mu to určitě jedno není. Dlouze se nadechne, aby mohl vzápětí vydechnout a když vidí jeho snahu se vyškřábat do sedu, prostě mu omotá paži kolem boků a přitáhne si ho k sobě do obětí.

"Vyděsil jsi mě." Obviní ho s dlaní na jeho tváři, ji mírně pozvedne ke svým očím, aby zjistil, jak na tom je. Bez dalšího váhání z něj pomalu vystoupí, ale neoddálí se příliš, znovu ho zvedne do náruče a zamíří s ním na gauč, kde ho velmi lehce položí. Tohle bedu asi jeho poslední silový počin této chvíle, protože mu opravdu vypovídají službu. Přiklekne vedle gauče k němu a nakloní hlavu na stranu.

"Mám ti něco přinést?" Pokračuje dál ve své starosti ale koutkům neporučí, je spokojený jako už dlouho ne a ten výraz si prostě z tváře nesmaže jen tak.

"Nebo donáškovou službu do postele?" Napadne ho ještě, když si neodpustí krátké zmapování jeho kůži na hrudníku dlaní. Ne, rozhodně nepočítá s druhým kolem, není blázen, ale z druhé strany má potřebu se ho dotýkat a nejradši by ho vynesl do postele a prostě odpadl. Takové sporty…a ještě s podobným překvapením, to už je i na něj moc.

"Taky ti můžu přečíst pohádku, když jsi mi tak hezky zazpíval." Rýpne si do něj trochu, i když v jeho tváři je patrná obava o jeho zdravotní stav. Bude se tak tvářit nejspíš pokaždé, kdy tohle uvidí, prostě to z hlavy jen tak nedostane ale mnohem raději si upřednostní pohled na Yoshiho ležícího na pianu a…+To chce klid, to rozchodíš!!+

Yoshiki

Rád by mu na to něco odpověděl, ale nemůže moc popadnout dech, takže se jen choulí k němu do obětí a vzápětí je přenesen na gauč, kam se vděčně zhroutí. Okamžitě se převrátí na bok, aby se mu dýchalo o něco lépe a když se ho Ju-ken zeptá, jestli něco nepotřebuje, snaží se mu divokým gestikulováním naznačit, že potřebuje tu zpropadenou příruční tašku, která je nahoře. Nakonec ho pro ní musí nechat dojít, nadýchat se a úleva přijde skoro okamžitě.

"Tohle..." Zamává s diskem.

" Si budeme muset nechávat po ruce." Padne hlavou do polštáře, když se mu konečně uleví a sám si tak docela neuvědomuje, že automaticky mluví v budoucím čase. Nakonec si poručí donášku do postele i pohádku najednou a spokojeně usne v jeho náručí, opřený tváří o jeho široký hrudník. Už naprosto klidný a v pořádku, oddechuje spokojeně až do samého rána. Víkend se nese v podobném duchu i další dva dny, dopřejí si slibovanou lodičku, vytáhnou piáno pod kvetoucí stromy, grilují, milují se a příliš nemluví o tom, co bude v budoucnu. Čas teče kolem nich rychleji, než by sami chtěli a každá pohádka musí mít nějaký konec, ale když se s ním má rozloučit před svým nahrávacím studiem, vystoupí z jeho auta s brýlemi na nose a v plné parádě a u dveří se ještě nakloní dovnitř. Za opasek kalhot mu strčí vlastní vizitku se soukromým číslem a taky vytištěný maličký rozvrh příštího týdne. Pošle mu vzdušný polibek a je pryč....

(Konec)