(Nákupní centrum)
Reita
"Ano, toho jsem si všiml…ale ještě si nejsem úplně jistý v jakém smyslu." Prohodí, aniž by se od něj vzdálil, jen pomalu došlápne na nohu. Pohledem zkontroluje jeho dlaně na svých pažích. V očích se mu blýskne, když si promne rty o sebe a má nutkání, něco mu provést. Tohle špičkování asi nemá konce.
"Jako třeba co? Není ti horko, když máš tolik hader na sobě?" Zeptá se, když se ještě o několik milimetrů přiblíží a očka mu padnou na jeho rty, než se zase zavrtají do těch jeho. Musí se usmívat s nádechem provokace.
"Nebo ještě něco jiného? Taky bych nemusel říkat nic a udělat krok blíž, oplatit ti tu blízkost v hotelu. Přece ti nezůstanu nic dlužný!"
Ruki
"Cože?" Je to první, co z něj vypadne a těká pohledem mezi jeho očima sem a tam. Rty má pootevřené a jeho dříve hravý výraz se začíná měnit na opravdu vykolejený. Je na něm znát, že přestává rozeznávat mezi srandou a tím, zda to myslí vážně. +Je to Reita, vzpamatuj se, ten to nikdy nemyslí vážně.+ Pomyslí si a už skoro nasazuje sebevědomý úsměv, když začne s tím hotelem a ještě se přiblíží.
"Takže..." Začne opatrně a těkne očima k závěsu, když se jich prodavačka za ním zeptá, jestli mají všechno.
"Ano, děkuji," Houkne, aniž by mu došlo, že je jasné, že jsou oba v jedné a vrátí pozornost k němu.
"Takže si můžeš dovolit tak maximálně otřít rty o moje ucho. A jsme si kvit!" Nadhodí mu a uvědomí si, že ho pořád drží. Kmitne pohledem ke svým dlaním, opatrně ho pustí a vsune si je za záda, nevinnost sama, když na něj se stejným úsměvem zamrká.
Reita
Má, co dělat, aby se nezačal smát, když vidí, jak ho parádně vykolejil. Kdyby se nad tím jen trošičku zamyslel, možná by si uvědomil, že mu to vlastně vůbec není nepříjemné, naopak. Jenže teď nemyslí prostě na nic, jen mu kouká do očí z takové blízkosti, jako už dlouho ne a nehne se ani o milimetr. Je skoro jako socha, dokonce ani v momentu, kdy se jich zeptá prodavačka, jestli mají všechno.
"Mmm. Zdá se ti to málo?" Houkne s jasnou provokací v hlase, když se začne pomalu sklánět k jeho tváři a rtům. Trošku ho zamrzí, že ho pustil, ale to mu docvakne později, mnohem později.
"Mě to přijde na začátek celkem dost." Dodá ještě, když ho dělí asi milimetr od měkkých rtů, ale přece jen to neudělá. Zamíří pomalu ke straně jemně řezané tváře, přiblížíc se k uchu.
"Možná bych ti to mohl vrátit i s úroky, to se přece dělá." Šeptne sotva slyšitelně, teď už se v tom trochu ztrácí i on, vdechuje jeho parfém a nějak se není schopný soustředit. Je toho nějak moc najednou. Otře se rty o jeho ucho zastaví se u lalůčku, který krátce stiskne mezi zuby.
Ruki
"Na jaký začátek...?" Dostane ze sebe okamžitě a na jeho tváři se objeví podezřívavě přimhouřené oči. No jistě, on se nechá a Reita se mu bude smát ještě za deset let a k dobru to dá i klukům, to by nepřežil. Slova jako, ty bys vážně přeřízl kamaráda z kapely? Ne to nedá... možná je z nich údajně nejperverznější, ale všechno má svoje hranice. Provokace na pódiu a fan servis je jedna věc a tohle druhá. V další chvíli už není schopný ničeho jiného, než zírání na jeho blížící se rty. Ani si neuvědomuje, jak se mu jemně pootevírají ty jeho a jak podvědomě zvedá bradu, aby mu jimi byl blíž. Je to jako nějaká začarovaná chvíle. Pak velmi tiše, sotva znatelně vydechne, když ucítí jeho dech na svém lalůčku a naskočí mu husí kůže na pažích. Mohl by mu říct, ano, to jsi celý ty, ale... Reita se skutečně dotkne rty toho místa a stiskne jej v jakési hře, která normálně bývá milostná, ale teď je to k sakru co? Trhne sebou, ale pořád není schopný ho odstrčit, nepoznává se. Být to jako jindy, už by ho prohazoval chodbičkou, zamotaného do závěsu.Reita
"Mmm." Broukne jen jako odpověď, když pomalu pustí jeho lalůček a na krátký okamžik si stiskne špičku jazyka mezi zuby. Zatím se neoddaluje, nějak se mu do toho ani nechce. Myšlenky si pro tuhle chvíli vzaly volno a nejspíš odletěly do teplých krajin, jinak si to neumí vysvětlit. Když se oddaluje, otře se tváří o tu jeho, ale jen lehce, téměř neznatelně, než mu znovu koukne do očí s mírně pozvednutým pravým koutkem. Najednou mu to všechno docvakne, najednou si uvědomí, že to tak úplně není hra, že už to překročilo jistou hranici, jeho vlastní hranici, hlavně kvůli tomu, jak se cítí v jeho blízkosti. Byl blízko už tolikrát, ale něco je jinak a on sám neví, co to přesně je. +Je to Ruki!! Je s tebou v kapele a je to KLUK!!+ Proběhne mu hlavou varovný hlas s rudou kontrolkou. Nemůže ale před ním ztratit tvář, nemůže se nechat ovládnout zmatením, které mu duní v hlavě. Prostě se pomalu narovná a pobaveným mrknutím, jej chytne za rameno a vystrčí z kabinky se štípnutím do zadku.
"Ty kalhoty vzpomínáš?" Houkne, než za sebou s trhnutím závěs zatáhne. Jenže si je nezkusí, ani po nich nesáhne, jen se opře zády o stěnu kabinky a koukne do stropu s dlouhým výdechem. +Tohle bylo vážně divný.+ Pomyslí si ještě, než se oblékne, nemá ani chuť si je zkoušet a jakoby se nechumelilo, vyjde ven, odložíc je na stojan vedle kabinek.
Ruki
Reita mu vůbec neodpoví, o jakých začátcích to tady mluví a jeho to zmate ještě víc. Ta chvilka nemá konce, ani jeden z nich nedělá nic, ani tam ani tam a najedou už kmitá nohama směrem z kabinky a k tomu bolestivě sykne, aby si promnul pozadí. Totálně vykolejený zapadne do své vlastní kabinky, kde se opře zády o zrcadlo, aniž by tušil, že Reita vedle dělá něco podobného a chvíli uvažuje o sto šest. Byl to fórek? Dopadlo to tak... ale... bylo to tak skutečné... přece pozná něčí emoce, když je vidí nebo ne? Do prdele... Svlékne si triko, co chce koupit, oblékne si svoje věci a vyjde z kabinky. Očima zabloudí ke kalhotám, co Reita odložil.
"Tobě se nelíbí? Je to tvůj styl," Ptá se a pořád je zmatený, teď zase z tohohle. Po jeho boku dojde až k pokladně, kde vytáhne svou zlatou kartu a zaplatí. Není to tak drahé, jak si myslel. Vlastně se ani nepodíval... Tak nějak těká očima kolem sebe a když jimi znovu vystoupá k němu, snaží se usmát, jako by nic, ale je nervózní. Jako obvykle. Bok po boku dojdou až do obchodu s jeho cédéčky a mlčí. Bože, to je ještě divnější. Obaly útočí ze všech stran, ale nevnímá žádný z nich, jen se mu horečně točí v hlavě ta jedna scénka pořád dokola.
Reita
"Ehm, cože? Jo." Zamumlá jen, když se ho zeptá, protože momentálně nebyl schopný nic kolem sebe vnímat. V hlavě má pořád tu chvíli a nemůže ji prostě dostat ven. +Bože vzpamatuje se. No ták.!+ Snaží se sám sebe uklidnit, než se s mírným úsměvem podívá na Rukiho a prohrábne si vlasy."Jo to jo. Ale nesedí mi!" Zalže mu nakonec s pokrčením rameny, než vyrazí k pokladně, kde stojí kousek opodál a tváří se zaujatě koženými pásky. Vážně uvažuje nad tím, že by si jeden koupil, aby nebyl tak nápadný. +Proč to kruci se mnou tak zamávalo?+ Snaží se přijít na důvod, co se to s ním děje, ale nějak to pořád nemá hlavu ani patu. Trochu z něj všechno opadne, když dojdou až k obchodu, který měl vyhlédnutý a začne se hrabat ve svých oblíbených kapelách. Nakonec přece jen najde jedno, které ještě nemá a usměje se spokojeně.
"Ty Ruki, koukej. A tohle je taky super. Pojď si to poslechnout." Hodí po něm pohled pětiletého kluka, co dostal na Vánoce přesně to, co chtěl a natáhne k němu velká sluchátka, kde už má navolenou nejlepší skladbu. Jestli si je dá na uši, se svým obvyklým nadšením se uchem přitiskne z jedné strany na sluchátko, aby slyšel aspoň něco a věděl, jakou část zrovna poslouchá a mohl to komentovat.
"Ještě chvíli počkej, teď přijde sólo!" Upozorní ho, protože to zná jako svoje boty a v první chvíli mu vůbec nedojde, že je zase tak moc blízko.
Ruki
Trhne sebou za jeho hlasem až ve chvíli, kdy ho Reita pobízí, aby se šel na něco podívat. Zasune dlaně do kapes a vykročí za ním. Na jeho jméno, ale zaberou dvě fanynky, takže se musí probojovat skrz bločky a propisky a pak už stojí vedle něho se sluchátky na uších. Snaží se je nasadit tak, aby si moc nerozhodil účes. Zaposlouchá se, v první chvíli se moc nechytá a pak si začne podupávat nohou do rytmu. Jaká výhoda, že mají všichni stejný styl, no ne? Stočí k němu oči a usměje se, teď ani jemu nedochází, že jsou tak trochu spánek na spánek. Prostě si tam spolu podupávají do rytmu, v podstatě sjednoceně, to už jim nedělá problém. Kdyby se mu do nosu zase nezačal vkrádat ten jeho parfém. Písnička skončí, ale není ušetřen další a pak ještě jedné a nakonec mu řekne.
"Proč si to albu, prostě nekoupíš a nepustíme si ho pořádně na hotelu?" Zeptá se ho a poklepe si konečky prstů na břicho. Říká mu tím, že má hlad. Hladový Ruki = protivný Ruki. I tohle mají ale dost často sladěné. Vlastní žaludky... Ruki začne a Reita má do dvaceti minut taky hlad.
"Když jsi hledal tenhle obchoďák, nebyly poblíž taky restaurace?"
Reita
Musí se usmívat, když vidí, že vkus mají prostě stejný a začne si podupávat do stejného rytmu. Prostě mají dost věcí společných se všemi, ale rozhodně nejlíp se cítí ve společnosti Rukiho, tak to bylo vždycky, i když do sebe po většinu času rýpou. Koutkem oka se na něj občas koukne, jak se tváří, ale sám neví, co přesně hledá v jeho výrazu za záblesk, nejspíš nějakou dopověď na to, co se dělo v kabince.
"Jo chystám se, ale tohle byla prostě pecka, neodolal jsem." Zatváří se jako naprostý andílek, ale je jasné, že by mu to nikdo nesežral a on ho navíc dobře zná.
"Myslíš, že nás nevyhodí, když si to ehm pořádně pustíme?" Zeptá se v náznaku žertu a s pozvednutým obočím sjede pohledem z jeho tváře až na ruku na jeho břichu. No jistě, on má taky trochu hlad, protože o snídani se přece podělili a navíc už je to táááák dlouho.
"Ehm...Viděl jsem ceduli burger bar sto metrů, když jsme šli dovnitř a ty jsi koukal do výlohy. Táákže...pozveš mě tam? Nebo si mám vymyslet něco luxusnějšího?" Hodí po něm otázkou, když už si to šine k pokladně, aby za CDčko zaplatil, tohle mu rozhodně ve sbírce chybět nesmí, to dá rozum. Chvíli jim to trvá, než se vymotají z obchoďáku a zamíří si to směrem, který určil Ruki.
Ruki
"To nevím, ale vadilo by mi, kdybychom si to pustili nepořádně!" Řekne mu zpřísahanecky. Doprovodí ho k pokladně a počká s rozhodnutím, až to zaplatí a vyjde ven. Není ten typ, co by si vybral burger, on sám nejí maso, jen ryby, ale něco si tam najde. Snad...
"Jdeme tam!" Řekne mu rozhodně a vloží si ruku do kapsy, zatím co tou druhou mu pokyne, jako by pouštěl dámu do dveří. Restaurace je taková malá Amerika, vypadá to, že budou vařit slušně. Vyberou si malý stolek stranou lidí a zády ke všem, aby je někdo moc nerušil, kdyby je náhodou poznali a on sáhne po lístku, aby se podíval, co na něm stojí. Samé hovězí nebo jiné maso. Jsou tu ještě nějaká mexická jídla jako třeba tortily a některé jsou kupodivu bez masa. Vybere si jednu z nich a mochito. Reita bude honit bílkoviny, takže se z něj stane rozhodně masožravec, to je jasné. Když to není steakhouse bude to burger XXL. Schválně si počká, jestli to obsluze nadiktuje, zatímco se opírá loktem o desku stolu a prsty o bradu a zaujatě ho sleduje. Respektive jeho oči, protože z toho zbytku teď moc vidět není. Má krásný tvar očí... Pozasekne se, i když už je obsluha pryč.
Reita
"Ha děláš mi jen radost. Nejsi nemocný?" Zeptá se ho s jasným blýsknutím v očích a hodí po něm širokým úsměvem. Po cestě se zvědavě rozhlíží kolem, některé věci ho zaujmou míň, některé více. Brada mu ale málem spadne, když ho pustí jako prvního do dveří.
"Začínám se o Tebe opravdu bát." Broukne snažíc se nesmát a položí mu krátce ruku na čelo, jakoby zkoušel, jestli nemá teplotu. Nakonec nad ním jen zavrtí hlavou a zapluje na volné místo, spíš se tedy pěkně rozvalí a hrábne po lístku, zarazí se ovšem, když se krátce dotkne Rukiho dlaně.
"Ehm, tak si vezmu ten druhý." Prohodí a raději se na něj ani nepodívá, nějak ho to dostalo, u sluchátek byl ponořen do hudby, ale teď ne, teď to je schopný vnímat. Raději zaboří nos do druhého lístku, chvíli vypadá, že se za ním schovává, než si objedná ten největší flák masa, který tu mají. Pak se ohlédne po Rukim, který se a něj kouká.
"Ehm, co je? Mám nakřivo pásku?" Zkusí nadhodit důvod, proč na něj tak kouká a trochu se ošije, byl to zvláštní pohled. Prsty bezděky zkontroluje její stav.
"Myslím, že si dám ještě pivko, abych to měl čím spláchnout. Dáš si taky něco? Skočím tam." Zamumlá trochu vykolejeně, když se vyšvihne na nohy s úmyslem tam zajít, aby se obsluha moc nenaběhala.
Ruki
Smete ze sebe jeho ruku, když mu sahá na čelo, ale u lístků už si jen vymění rozpačité úsměvy a div né omluvy. Jak na prvním rande. Nakonec oči přece jen skloní.
"Nic, jen jsem si v duchu tipoval, co si objednáš. Spletl jsem se." Upřesní mu své myšlenky a dokonce ani nelže. Jen se trochu víc zasekl nad jednou, kterou mu neprozradil. Sice si objednal to mochito, ale to už zaskočeně sleduje vstávajícího Reitu.
"Ona by ti to donesla, až by přinesla tamto." Snaží se ho zastavit, ale pak jen zavrtí hlavou, že jemu to zatím stačí a provází ho pohledem. Dneska byl nějaký divný. Rozhozený... Měl by se ho zeptat? Dát najevo, že se zajímá? Ano, měl by. Počká si, až bude Reita zpět a posadí se, se svým pivem a pak si opře lokty o desku stolu. Spojí dlaně a... přijde mu to jako na pracovním pohovoru, takže je zase rozplete a nenuceně se opře. Upře na chvíli oči do těch jeho.
"Jsi v pořádku Reita-kun? Zdáš se mi trochu... nesvůj." Najde to správné slovo a snaží se tvářit tak, aby se té otázky nelekl nebo se nesnažil házet rameny. Aby tak nějak pochopil, že s ním o tom mluvit může. Může to být cokoliv.
Reita
Odběhne, když mu řekne, že nic nechce. Taky mu mohlo dojít, že si vlastně objednal to mochito. +Chováš se jak malej, opravdu.+ Osočí sám sebe v duchu, když zamíří k baru, aby si to pivo objednal a zdrží se u něj déle, než by možná bylo nutné. Sice si tam trochu pokecal, ale spíš se potřebuje dát do kupy, než se vrátí zase ke stolu. Vůbec netuší, co se to s ním děje a je z toho...v háji. Usadí se zpátky naproti němu a mírně pozvedne obočí, když zahlédne jeho spojené dlaně, které vzápětí rozplete a zase na něj kouká. Proč na něj kouká? Co je to za pohled, nemůže to vůbec rozkódovat do chvíle, než přijde trefná otázka. Chvíli kouká všude možně, než se zase vrátí pohledem do jeho tváře a snaží se působit úplně v pohodě.
"Nesvůj? Ehm ani ne, jen." Skoro na něm jde vidět, jak mu to šrotuje v hlavě.
"Jen už mám asi té práce tak nějak nad hlavu." Pokusí se to svést na jejich pracovní vytíženost.
"Tak mě napadlo, že bychom mohli zajít večer na chvíli mezi lidi, do klubu nebo tak?" Nadhodí myšlenku, aby ho donutil přemýšlet nad něčím jiným, než je on sám.
"Taky jsi u toho nakupování nevypadal úplně ok." Obrátí otázku proti němu.
Ruki
"S klukama?" Zeptá se ho vzápětí, i když oni málokdy někam chodí, aniž by se pozvali navzájem.
"Nejdřív ale musíme na zkoušku!" Dodá přísně, protože ty světla přece! A tím vlastně souhlasí s tím, že by mohli. A pak Reita připomene i jeho chování. Okamžitě se zamračí, předklon a hraně vybouchne.
"Co? Tys mě přimáčkl na stěnu v kabince, okusoval mi ucho a já se chovám divně?" Nenechá si nic líbit, ale v tu chvíli nad nimi stojí servírka s talíři v ruce a trochu šokovaně na ně kouká. Pak se omluví a položí jídlo před ně. On okamžitě zrudne a střelí pohledem do strany. Počká si, až odejde, ale místo, aby popadl příbor, zase se k němu předkloní.
"To byl prank? Řekni, co to bylo!" Zaútočí na něj, protože se v tom nemíní dál plácat. Všechno nebo nic, teď se rozhodně neztrapní tak moc, jako až ho příště políbí a pak se ukáže, že to prank byl, pro boha! Sáhne po noži a vidličce, ale je u toho tak razantní, že vypadá skoro nebezpečně. Jako by hodlal porcovat Reitu osobně.
"Nemají hůlky?" Rozhlíží se rozčarovaně, ale je to americký burger - nemají.
Reita
"Ehm no jasně, že s kluky!" Vypadne z něj ne úplně přesvědčivě, jakoby si sám nebyl jistý, jestli chce jít s ním samotný nebo to bylo vážně myšleno, že zas někam vyrazí všichni společně. Hned na to zase nahodí svůj naprosto v pohodě výraz a jen protočí očima.
"Samozřejmě, že to dáme první do kupy, vždyť jsem ti to slíbil." Ujistí ho naprosto vážně, i když to znamená celé odpoledne v jeho společnosti. Trochu by nad tím vším potřeboval popřemýšlet a srovnat si myšlenky v hlavě. Najednou ale ví, že to nejspíš přestřelil, protože Rukiho výraz je opravdu velmi jasný. Těkne pohledem k obsluze, která se snaží tvářit, jako že nic neslyšela a neví, jestli se má smát. Rýpajíc vidličkou do svého masa si počká, až dáma bude v dostatečně vzdálenosti od jejich stolu a kouká na maso, jakoby ho viděl poprvé.
"Hele a co to ráno, hm? To bylo co? Neházej to celé na mě." Pokusí se mu to vrátit i s úroky, protože si sám není jistý, co by mu na to měl odpovědět.
"Mmm, necháme to být." Ukončí nakonec debatu na tohle téma a raději si ukrojí větší kus, aby si ho mohl nacpat do pusy a tvářit se, jak moc je zaneprázdněný žvýkáním. Nechce mezi nimi nic zkazit, musí si pořádně ujasnit v hlavě, že to rozhodně jen škádlení bylo, takové jako vždycky. Nakonec se natáhne po pivu a pořádně to spláchne.
"A nedívej se na mě tak. Maso přece nejíš!" Neodpustí si ještě poznamenat, když ho probodává takovými pohledy. Není to zrovna dvakrát příjemné a on by se opravdu rád v klidu najedl, zatím co teď má akorát stažený žaludek.
Ruki
"Rá-." Stačí jen načnout slovo a zavrtět při tom nechápavě hlavou, než mu dojde, že asi mluvil o té těsné blízkosti, když mu kradl jídlo z talíře.
"Ale takové věci děláme pořád. Ale ta kabinka!" Snaží se argumentovat, že on si s ničím takovým nezačal, ale pokud by začal....a Reita to tak pochopil... reagoval, jak reagoval, tudíž... to nebyl prank? Najednou se nadechne jako by mu došlo nějaké velké tajemství a zatají dech. Zároveň s tím si přitiskne dlaň na ústa a zírá na něj. Nechá toho až v okamžiku, kdy už Reita jí a napomene ho, aby na něj nezíral. Sám si vezme příbor a začne jíst svou tortilu. Jenže Necháme to být na něj nějak nefunguje. Pořád to převrací v hlavě sem a tam. Hodnou chvíli jí mlčky a pak z něj přece jen vypadne.
"Hmm, to by ses divil, kdybych tě tam býval políbil." Trochu zlomyslně se usměje a zadá si jako úkol, že to při nejbližší příležitosti opravdu udělá. A pak se uvidí, jak to je! Nechá ho opravdu dojíst v klidu a složí příbor stranou. Mochito už má úplně vypité a rozhlíží se po obsluze, protože by si možná ještě něco dal. Určitě na pití. Pokud Reita ještě někdy promluví slovo....
Reita
Snaží se plně věnovat jídlu, jenže mu to vůbec nejde. Nějak se na to nedokáže soustředit a to už je co říct. Měl ho odpálkovat nějak líp, aby bylo jasné, že to prank byl a měl by pokoj. Tuší, že to nenechá jen tak na pokoji. Už už se mu zdá, že se z toho možná nějakým způsobem vyvlékl, jenže opak je pravdou. Sotva se začne už i trochu usmívat, ozvou se Rukiho slova a on na něj koukne se zvláštním výrazem v očích. Zkoumavě si jej prohlédne, jak moc to myslí vážně nebo do něj jen rýpe.
"Ale prosím tě, už ani nevíš, jak se to dělá!" Vypadne z něj rýpavá poznámka na oplátku a raději popadne svoje pivo, aby se řádně napil nebo ho ještě napadne říct nějakou podobnou kravinu. Když ten jeho zlomyslný úsměv ho k tomu donutil!! Sám ještě jedním lokem vypije pivo a prohlédne si prázdnou sklenku, raději zabrousí hovorem na pití, třeba už toho konečně nechá.
"Dáme si ještě nebo chceš vypadnout?" Zeptá se ho, než vyhledá pohledem obsluhu a kývne na ni. Tak či tak bude muset přijít.
"Já bych dal ještě jedno, času je celkem dost," Houkne s pohledem na hodiny, v obchoďáku se nakonec moc nezdrželi.
Ruki
Obrátí k němu docela prudce obličej a přivře na něj oči.
"Už nevím, jak se líbá?" Trochu na něj zavrčí. Co tím chce sakra říct? To, že s nikým nechodí - dobře, je to asi osm let - neznamená, že se s nikým nelíbá, když si najde jednorázovku. A je v tom dobrý, ne, že ne! Kromě toho, občas někoho z nich políbí na stagi, i Reitu! Honem se rozhlédne kolem, jestli na ně nikdo nekouká a využije okamžiku, kdy Reita kouká do talíře. Zvedne se rychle ze židle, hluboce se předkloní přes stůl, popadne ho za výstřih trička a silně přitáhne k sobě. Přitiskne své rty na jeho dřív, než si stačí uvědomit, co dělá a vloží do toho opravdu hodně, včetně vlastního jazyka, což je věc, kterou mu nikdy neprovedl. Čistě proto, aby mu dokázal, jak moc dobře on líbá!!! Nemůže to trvat moc dlouho, strhl by na ně pozornost, takže ho zase pustí a dosedne. Upraví si na sobě tričko, trošku se červená, když kouká všude jen ne na něj, najednou zase tak plachý jako obvykle, když po něm třeba cizí lidé chtějí rozhovor nebo tak něco.
"Jasně, můžeme si ještě něco dát." Zahuhlá. Panák by mu teď bodl. Hlavně se moc nezamotávat do toho, co to pro pána celé odpoledne dělají za hovadiny. Jak kdyby se neznali. U snídaně nastoupili tuhle vlnu a je to jako by z ní nebylo cesty zpět.
Reita
Nic mu na to neřekne, jen na něj kouká s mírně pobaveným výrazem v očích. Věděl, že tímhle rýpnutím ho dostane a taky se stalo. Prostě vidí, jak se to v něm hromadí a je jasné, že co nevidět vyletí, jak čertík z krabičky. Nejdřív nepochopí, proč se rozhlíží kolem, je z toho trochu zmatený. Jenže pak ho popadne za triko a cítí, jak ho táhne k sobě. Nestačí se ani nadechnout nebo cokoliv jiného udělat, než ucítí jeho měkké rty na těch svých. Je to jen krátký okamžik, kdy si probojuje i jeho jazyk cestu dovnitř. Pro něj jakoby se zastavil čas, jakoby se tam přes stůl líbali hodinu, tolik se v tom polibku ztratí. Dokonce mu naskočí i husí kůže, když mu polibek oplatí, aniž by si uvědomoval, co vlastně dělá, vůbec nad tím nepřemýšlí. Skoro až nespokojeně zamručí, jakmile se oddálí. Když dosedne na své místo, kouká na něj, skoro jako by viděl ducha nebo ho viděl poprvé. Prostě nechápe, co se to vlastně stalo, jen kouká a rozpačitě si mne rty o sebe, snad aby zachytil poslední zbytky chuti jeho rtů.
"Ehm, neměl jsem pravdu. Víš to moc dobře." Zamumlá ještě pořád trochu konsternovaně, než se rozhlédne po okolí, hledajíc záchranu z téhle situace.
"No, možná bych měl jít napřed a...-" Honem se snaží vymyslet nějaký normální důvod, proč zmizet. Má sto chutí ten stůl prostě odhodit stranou a znovu ho políbit. Jenže to prostě NEJDE, proboha!
"Zkontrolovat aparaturu, jestli je to okey, než se pustíme do světel." Začne se sbírat ze svého místa, snažíc se posbírat telefon a různé svoje drobnosti, které si tu stihl rozestlat, všechno mu padá z rukou.
"A tak podobně!" Dokončí, než si rozpačitě zajede rukou do vlasů a koukne na něj krátce, než se pokusí vysoukat zpoza stolu.
Ruki
(Konec)
Archiv komentářů
Už jsem jsem se začínala bát, že k tomu vytouženému polibku nedojde, ale došlo :33 A jak jsem za to ráda :33 Aww, chtěla bych v tom momentu být tou servírkou, abych je mohla vidět :33
Bylo tak pěkné, jak je to k sobě táhlo a zároveň se prali s "rozumem" :33
Profesionalita je holt profesionalita... Ale budu doufat, že se někde v budoucí realitě téhle povídky dali nakonec dohromady :)
Nakonec k němu přece jen došlo, tak nějak úplně nečekaně i pro nás.😂 Hodně často se nám stává, že hrajeme, máme nějakou představu plus mínus a nakonec to dopadne úplně jinak!😇 Pak jen koukáme a nestačíme valit oči. Jinak teda…je fajn znát pohled třetí strany, to s tou servírkou by nás rozhodně nenapadlo.👍
Jin | 2. června 2019 v 11:49 |
Tak tu som pri čítaní viackrát ani nedýchala, a to, keď Reita dráždil Rukiho v tej kabínke, to som cítila, akoby až vzduch medzi nimi oťažel od napätia, veľmi sa mi páčia tieto okamihy, keď to medzi postavami nie je ešte tak ani onak, ale už sú tam nepochybné známky príťažlivosti. Sledovať to celé, ako proti tomu bojujú, momenty uvedomenia, aký mal aj Reita potom a jooooj ten bozk v reštaurácii, to bolo dokonalé! Ako sa Ruki nechal vyprovokovať a pekne! Presne takto sa robí a mne vám občas fakt pri čítaní napadne, o čo by to bolo jednoduchšie, keby sme navzájom poznali svoje pocity. Akým všetkým vnútorných pochybnostiam by sme sa vyhli, keby sme vedeli, čo pre toho druhého znamenáme, ale o tom to je a myslím, že tento rpg štýl to krásne ukazuje. Ako ste aj vy písali, že takto aspoň vidieť pohľad do hlavy obom a je úžasne sledovať ten paradox a zároveň podobnosti i odlišnosti. Ako to na nich oboch zaúčinkovalo a ako sa človek chráni, keď sa deje niečo, čo nevie tak celkom vysvetliť, ešte na úrovní emócií. Joj, keby som si nezačala ja trúbka čítať od druhej strany, tak by som si práve splietala prsty a dúfala, že sa dajú dokopy a už nikdy nerozdelia *srdiečko* ale nakoľo som si neprečítala záver (čo je u mňa dosť veľký úspech, priznám sa z toho barbarstva, lebo musím, musím vedieť, že koniec bude dobrý), ale teraz sa o to prekvapenie a napätie nepripravím, ďakujem, že si to smiem čítať a som teraz zvedavá, na aké okamihy medzi nimi ešte dôjde *srdiečko* (ono mne tie emodži nevyhadzuje, alee, kto chce, ten si nájde spôsob :* )
Hlavně se prosím Tě neudus!!!! To bychom nepřežili!! XD Ne, je parádní vědět, že to nemá takový vliv jenom na nás a že tu atmosféru dokážeme přenést i dál. Hrozně mě tyhle začátky baví, kdy ještě v podstatě není nic jasné. Takové to nenápadné oťukávání a nejistota, se kterou se postavy snaží zjistit, co a jak. Díky Rpg stylu je to v podstatě, jak v RL, když člověk neví, jak se jeho společnost zachová a o to víc nás tohle psaní baví. Někdy se opravdu nestačíme divit, protože postavy si u nás v hlavě žijí svým vlastním životem a občas je vidět, že přebírají kontrolu. (Tak a teď zním, jak případ pro psychiatra. XD) Hlavně doufáme, že se ti i zbytek bude tolik líbit a (nechceme být zlé)….ale jo, snad tě to dostane, tak jako nás. :D
Žádné komentáře:
Okomentovat