(golfové hřiště)
Ruki
Rei ho vzápětí obejme a on se tak nějak celý schoulí a poprvé v životě tohle někomu dovolí. Netulí se totiž ani k vlastní matce a člověku nedojde, jak moc mu něco takového chybí, dokud nedostane alespoň malou dávku. Neví, jak by tohle Rei mohl zařídit, ale je minimálně příjemné vědět, že by se pokusil, kdyby mohl. A pak ho Reita vezme za ruku a někam se s ním rozeběhne. Nechají všechno vybavení tam, i hole válející se na zemi v trávě. Však jim to tady nikdo neukradne. Běží s ním z kopce dolů a k velkým stromům a najednou se mu vlije do žil taková zvláštní radost. Neubrání se občas koukat spíš po něm, než pod nohy, ale naštěstí nezakopne a když se objeví ve skrytu velkých stromů a Rei ho stáhne k sobě na klín, nechá se a ani ho nenapadne, že si zamaže bílé kalhoty a matka bude nadávat. No a co, zalže, že upadl. Co mu chce říct, může mu jen nadat, že je nešikovný a že byly drahé. Snaží se posadit opatrně, aby moc nevážil nebo mu něco někde nezasedl, ale jednu paži nechá položenou kolem ramen, když se na něj ještě trochu udýchaně podívá a zvážní. Není to zrovna to, co by s ním chtěl rozebírat, ale... dovolil mu jisté důvěrnosti a Rei už pochopil, že dostat ho ven není jen tak. Možná by mu měl trochu říct, co a jak.
"Nemyslím si, že by moji rodiče pochopili cokoliv z toho, co teď děláme." Začne pomalu s očima upřenýma někam nad jeho hlavu.
"Jsou hodně..." Hledá vhodné slovo.
"Tradičně založení a... přísní." To přece není nic urážlivého nebo hanlivého. Nestěžuje si na ně, jen říká jak to je. A stejně se cítí provinile.
"Myslí si, že když mě zaměstnají a každou možnou minutu, nebudu dělat žádné potíže a nespadnu do problémů."Uzavře to nakonec, když se na něj zase podívá a tváří se jako by nic. Tohle má přece každý druhý. Jen trochu drezúra.
Reita
Pomalu protáhne paže kolem jeho boků a uzamkne jeho štíhlý pas ve svém obětí, když na chvíli koukne před sebe.Tohle místo má rád, vždycky se sem chodil zašít, když potřeboval chvíli pro sebe. Má rád společnost ale i on potřebuje být někde …v klidu. Po většinu času je bral děda do klubu s jeho setrou a té bylo všude plno. Má ji rád, hodně rád ale někdy je až moc ehm hlučná. Stočí pohled do Rukiho tváře, když se rozhodne se opravdu svěřit. Tak trochu čekal, že ho pošle do háje, nedivil by se…ale ono se to nestane. Nakloní hlavu mírně na stranu vnímajíc velmi dobře každé jeho slovo a jeho výraz se trochu změní. Po tom, co viděl u Rukiho domu má pocit, že to, co se tam děje je trochu přestřel. Vždyť ho nenechávají pořádně nadechnout, vůbec ho nenechávají žít a přitom se nemůže zbavit pocitu, že kdyby ho nechal, ukáže celému světu, co v něm je. Takhle to prostě vnímá a pochybuje, že by to kdokoliv dokázal změnit.
"To by asi v první chvíli nepochopili ani u nás..." Začne pomalu s pohledem na celou věc, jenže on je přesvědčený, že máma by se s tím nakonec vypořádala levou zadní, vždycky to tak bylo. U Rukiho mámy…ne, u ní o tom dost pochybuje.
"Já je teda neznám ale…" Začne pomalu, kouše si u toho spodní ret, aby neřekl cokoliv špatně. Odmlčí se na dlouhou chvíli, když mu kouká do tváře a krátce k ní zvedne dlaň, aby ho konečky prstů mohl pohladit.
"Já myslím, že tě spíš zavřeli do klece a nenechají tě vůbec létat...to přece není dobře." Vyjde z jeho rtů nakonec úplně upřímně a může jen doufat, že se třeba Ruki nenaštve, to by ho moc mrzelo.
"Zasloužíš si létat jako všichni, vždyť žijeme jen jednou." Dodá ještě a krátce kývne hlavou, aby potvrdil svá slova, když z kapsy u kolenou vytáhne krabičku cigaret.
"Budu ti otvírat dvířka té pitomé klece, jestli budeš chtít." Dá mu nabídku naprosto vážným tónem hlasu. Však už se jednou dostal k němu a dneska ho dostal ven, v neděli to půjde taky a dá si za úkol, že to bude dělat pokaždé, když to jen trochu půjde.
Ruki
V první chvíli se trochu upokojí, když mu Rei řekne, že by to byl problém i u nich. Nepřipadá si tak divně. Tiše vydechne, když ho Rei pohladí po tváři a trochu si zvyká na všechny ty důvěrnosti. Má pocit, že Reiovi to připadá jako by se znali věčnost a dělá to všechno tak hrozně přirozeně, ale on nikdy nic podobného nezažil a je ze všeho nervózní. Přeskočí k němu očima, když mu řekne, že ho rodiče nenechají létat a chvíli tak setrvá, než jemně pokrčí rameny.
"S tím ale já ani ty ještě nějakou dobu nic neuděláme, že ano?" Nadhodí nepopiratelný fakt. Někde uvnitř má rodiče rád a ctí je, ale jedno ví jistě. Jakmile to půjde, zmizí z Yokohamy a už ho tady neuvidí. Možná, když se přijede z nostalgie jednou za deset let podívat. Dá si to jako předsevzetí.
"Až to půjde, odjedu někam jinam. Nejspíš do Tokya." Začne se svými plány a jeho tvář vypadá odhodlaně.
"Všichni, kdo něco znamenají, odjeli tam. Ještě nevím, co to bude, ale nemůžu se dočkat." Zarputí se ještě víc. A pak se usměje a přeostří na cigarety. To je hodně dobrý nápad, hned by si dal. Ty jeho už nemá, padly v tu noc, kdy Rei odešel z jeho pokoje.
"Tak jo." Souhlasí najednou zlehka a s úplně uvolněným úsměvem. S rebélií on rozhodně nemá problém, jen mu na ni nesmějí přijít, pak to špatně dopadá, ale o tom mlčí. Dvěma prstíky mu sáhne do otevřené krabičky a úplně moc se neptá, když jednu cigaretu vytáhne ven a vloží si ji mezi rty, ale on se určitě zlobit nebude. Ještě ráno by si vůbec nepomyslel, že místo úkolů bude sedět s Reitou na golfovém hřišti pod stromem, kouřit a.... líbat se s ním? Je to skoro legrační. Nechá si od něho i připálit a najednou se cítí dobře a uvolněně. Vydechne obláček stranou od něho.
"A co budeš dělat ty, až skončíš se školou?"
Reita
Dlouze si povzdechne, když Ruki pustí do éteru holou pravdu, se kterou on nic nezmůže. Taky co by mohl dělat teď, když mají ještě nějakou tu školu před sebou.
"Rád bych s tím něco udělal." Přizná se mu nakonec upřímně a krátkým pokrčením rameny a sleduje s mírným pousmáním, jak si z krabičky bere cigaretu a sám si taky jedno vezme. Zaloví ještě v kapse hledajíc zapalovač a bez váhání mu připálí s pohledem upřeným do jeho očí. Vůbec mu do nich kouká tak nějak pořád a vůbec se mu nechce to měnit. Bude mít hrozný problém, když ho ve škole uvidí a nebude se ho moct dotýkat, aspoň trošičku….maličko. Připálí i sobě a zapalovač zase schová, druhá dlaň zatím spočívá na Rukiho boku a jemně ho hladí míříc většinou na bedra a zase zpátky. Opře se hlavou o kmen, chvíli si opravdu myslí, že by koukl do dáli před ně, ale nejde to. Za dvě vteřiny už zase kouká do tváře před sebou a usmívá se.
"Nejsem si jistý, že bych dokázal odjet tak…daleko. Já nevím, tady jsem doma je tu máma a sestra, děda, babička. Asi by mi vadilo vidět je jen jednou za čas." Prozradí mu bez váhání a rozhodně se za to nestydí. Vždycky spolu měli skvělý vztah a s dědou úplně nejlepší. Vlastně s ním trávil hodně času, hlavně dřív, když byl mladší. I teď si pro něj vždycky vyšetří chvilku, má pocit, že mu dokonale rozumí. Ruki ho však nutí přemýšlet mnohem víc do budoucna, nějaké vize v hlavě má ale nic moc konkrétního.
"Já nevím, možná fotbal. Chtěl bych se naučit na basu. Vidíš, to jsem ti neřekl, zítra mi ji pomůžeš vybrat, když tam budou nějaké kvalitní kousky." Vzpomene si a v ořích mu spokojeně zahoří, hrozně se těší ale v Rukiho přítomnosti úplně zapomněl, že mu děda dneska dal obálku se zbytkem, který mu k našetřeným penězům chyběl. Prý na Vánoce jako předdárek.
"Nebo se můžeme zastavit v obchodě. Teda..." Zarazí se a najednou vypadá trochu nejistě.
"Pokud tam se mnou jít chceš?"
Ruki
Znovu se pousměje, prostě tam sedí a pokuřuje, nechává se od něj letmo hladit přes košili po zádech a vrtí špičkami v polobotkách, dokud mu Rei neřekne, že by tak daleko nedokázal odejít. Pootevře trochu rty a není si jistý, jestli si to Rei uvědomil, ale v tom případě se jejich cesty jednoho dne asi rozdělí. Teď je ale ještě opravdu hodně předčasné na něco takového myslet. Sotva spolu začali... co, kamarádit? Jeho žádná rodina nedrží.
"Buď rád, že s nimi máš takový vztah." Natočí k němu tvář čelem a usměje se.
"Hm, fotbalista, co umí na basu. Ty už nevíš, co bys dělal, aby z tebe davy šílely, co?" Je to on, kdo si ho najednou začne dobírat a trochu vystrčí svoje růžky. Ještě před chvílí byl sama plachost a teď se trochu otrkal a vypustil na světlo svoje normální já. Potlačuje rozverné jiskřičky v očích, když se snaží dívat někam jinam a podívá se na nebe, které se zatahuje a trochu zahřmí. V Japonsku nic neobvyklého a tady u moře obzvlášť. Oceán co chvíli přinášel změny počasí a bývaly docela chladné. A pak dojde na zítřek. Sám úplně zapomněl na to, že mu neodpověděl na jeho pozvání. Znovu se mu podívá docela vážně do očí, než cigaretu típne vedle nich do hlíny a pak přikývne.
"Šel bych rád." Souhlasí a rozprší se. Není to úplný slejvák, ale prší dost hustě a i když jsou pod stromy, brzo mají mokré vlasy i oblečení. Ruki vstane a podá mu ruku, aby se Rei taky postavil. Děda je určitě bude hledat a navíc... čas plynul příliš rychle. Budou se muset vrátit. Zvedne oči, když ho Rei ve stoji převýší a pak klesne očima na jeho hruď, jak se k němu lepí mokré oblečení. A uvědomí si, že to jeho pohled dokonale přikovalo na místě. Líbí se mu. Rei se mu doopravdy líbí. Nejsou tam žádná prsa....teda ne v krajkách... tahle jsou... ehm... mohl by si sáhnout? Málem tu ruku opravdu zvedne, než ho polije horko a uhne očima prudce do strany.
Reita
"Jsem rád, hodně mi to pomáhá být tím, bych chtěl." Prohodí tichým hlasem a nepatrně se nad svým prohlášením usměje. Možná to znělo trochu divně od kluka v jeho věku ale on …nad podobnými věcmi občas opravdu přemýšlí. Oni pomohli jemu a on se to snaží vrátit ostatním, Kai a Uru jsou toho celkem dobrým příkladem. Nikdy by na ně nedal dopustit a může jen doufat, že to ví ale nejspíš ano. Vlastně by pravděpodobně neodmítl pomoc komukoliv, i kdyby ho neznal. Na chvíli se ztratil ve své vlastní hlavě, dokud ho do reality nevrátí Rukiho smích. Koukne na něj s výrazem-to jako myslíš vážně?- ale vzápětí se rozseje také.
"Ne, davy ne…ale ty bys mohl." Snaží se ho přivést do rozpaků, když si do něj tak hezky rýpl a vrátit mu to i s úroky, jenže teď už si plně uvědomuje, že je na tom hodně pravdy. Ne, že by neměl rád pozornost, je to fajn, teď už to jde ale tak trochu stranou. Bude peklo se tvářit, že to tak není; Ruki mu to pěkně zavařil a ani o tom pořádně neví, i když teď už to nejspíš tuší.
"To je dobře, že ano; jak Tě budu vracet, tak to rovnou vyřešíme. Máma už to ví a nebude v tom nejmenší problém." Oznámí mu sebejistě, když se nechá zvednout ze země a koukne krátce k obloze. Má rád déšť, vůbec mu nevadí a občas se v něm rád prochází, zvláštní pocit. Pomalu sklopí tvář směrem k Rukimu, zrovna ve chvíli, kdy ji on odvrátí stranou a nepatrně se pousměje, skoro až něžně. Vezme obě jeho dlaně do těch svých a položí si je na hrudník, když se o půl krok přiblíží k němu. Pak jednu položí na bok a druhou zvedne k jeho tváři, položíc mu ukazováček na bradu a nenásilně ho donutí podívat se na něj. Pomalu se sklání k jeho rtům, nevnímajíc kapky stékající po své tváři, moc dobře ale vidí ty, které si razí cestu po té Rukiho, kterou začíná znát do nejmenší detailu a stejně je jí pořád dokonale unesený. Najednou má pocit, že hrozně září, že ho vidí v úplně jiném světle, než když si ho všiml poprvé.
"Myslel jsem, že víc se mi líbit nemůžeš." Odmlčí se krátce, když se ještě o kousek skloní a teď už se skoro rty dotýkají.
"Byla to blbost, jde to." Dokončí s dlouhým výdechem a políbí ho, tentokrát už je o něco odvážnější, přece jen ho zatím dvakrát neodstrčil, tak proč by to dělal teď? Pomalu pustí jeho bradu a ovine své paže kolem jeho pasu, aby ho k sobě víc přitiskl. Nejradši by ho jen tak nepustil a přestat ho líbat, je ještě složitější. Víčka mu pomalu klesnou a prsty spočívající na jeho bedrech se mírně zatnou v pěst, uvězníc tak látku jeho svršku ve svých dlaních.
Ruki
"Doufám, že s tím nebude mít problém ani moje máma." Řekne. Reita vidí všechno tak jednoduše, ale ono se to tak zdá, když má za sebou rodinu, jakou má. Zdá se, že on s tou svou může svobodně mluvit o čemkoliv a že se mu snaží vyjít vstříc, ale o tom si on může nechat jenom zdát. Nikdy by jim nesvěřil, co se mu honí v hlavě už jen proto, že ví, že oni mají úplně jiné hodnoty a představy o tom, jaké plány by měl Ruki mít. Život, jaký by si přál on, je pro ně život toho, kdo se není schopný ani pořádně učit. To on uměl, ale nechtěl. Všechno, co ho bavilo, bylo podle nich pro jedince, co nejsou schopní uživit se lepším způsobem. Nemělo smysl o tom ani začínat a už vůbec ne o tom, že by si snad o víkendu dělal, co chtěl, vždyť on neví, co je pro něho dobré a mohlo by ho to snadno svést na scestí? Oni netušili o tom, že si většinou beztak najde cestu, jak se z řetězu urvat, tím spíš, že to nesmí. Zachvěje se, když ho Rei vezme za dlaně a ještě o trochu víc, když si je sám položí na svůj hrudník. Cítí pod nimi jasně bušit jeho srdce. Rei udělá ještě krůček k němu a on k němu vrátí pohled. Jsou teď u sebe opravdu na těsno. Takhle blízko nepustí ani mámu. Je z toho hrozně nervózní. Rei se k němu skloní, pronese svůj kompliment tak hrozně blízko u něho a Rukiho svět se vypne a zaměří jenom na nepatrné brnění mezi jejich rty, které se ještě nedotkly, ale vzápětí se to změní. Silné paže se znovu ovinou kolem jeho těla a přitisknou ho k sobě a on má kolena jako želé. Vůbec neví, jak odsud udělá krok. Hrozně se mu líbí ta Reitova kolínská nebo co to sakra kluk jako on používá a zadá si, že příští peníze, které bude mít po ruce utratí za něco podobného. Proč... kvůli němu? Nebo to přehodnotí a koupí nějakou pro něho? Bylo by to poprvé, co by dal někomu mimo rodinu dárek. A ty on shání většinou na poslední chvíli a rozhodně o nich takhle nepřemýšlí. Je špatný syn. Opatrně mu oplácí pohyb rtů, nechce nic zkazit, nic víc si sám od sebe nedovolí. Je zoufale nezkušený a opravdu to nemíní trénovat někde jinde, to ani za nic! Zdá se, že to nechtějí skončit ani jeden. Někde na kopci se ozve volání Reitova dědy, ale v dešti je to špatně slyšet. Musí být už někde u pohozených holí.Reita
Vnímal moc dobře drobné zachvění těla ve své blízkosti. Už jen kvůli tomu nebo možná právě proto by to udělal znova. Je dokonale ztracený, nikdy si nepřipadl tak …dokonale mimo realitu jako ve chvílích, kdy má Rukiho u sebe. Nutí ho přemýšlet o všem a zároveň nemyslet na nic, jen na jejich společné chvilky. Stačí jen lehký dotek jeho rtů a on se neubrání krátkému vydechnutí. Nejsou to jeho první polibky a stejně má pocit, že je to poprvé, kdy něco podobného zažívá. Ten neskutečný pocit, že by byl pro někoho ochotný udělat cokoliv, kdy se v jedné vteřině zastaví čas a můžou kolem nich padat domy nebo stromy, prostě cokoliv a jemu na tom nezáleží. Tiskne jej zlehka k sobě neopouští jeho rty, věnuje mu pořád trochu opatrné polibky ale s každým dalším pohybem rtů má tendenci do nich vkládat všechny své pocity. Donedávna byl přesvědčený o tom, že si svou orientaci ještě chvíli nechá pro sebe a až bude dost starý prostě to doma řekne jako hotovou věc. Najednou má pocit, že už to v sobě nevydrží dusit ani den navíc. Tahle odvaha ho jistě brzo opustí ale teď í má plno, hodně zvláštní pocit. Nechce se mu vůbec přerušovat polibek, i když se pravděpodobně bude muset za chvíli nadechnout, bude muset tak trochu vzpomenout, jak se to vůbec dělá. Úplně zapomněl na to, kde jsou, a že by je někdo mohl vůbec hledat, dokonale zapomněl i na čas. To, že prší, už je mu úplně jedno. Volání neslyší nebo ho podvědomě ignoruje, možná spíš to druhé. Jen do chvíle, než…
" Je čas kluci, musíme jít." Ozve se několik metrů od nich a Rei sebou trhne, protože je to hlas jeho dědy a je opravdu blízko. Zvládne jen zvednout hlavu a podívá se mu vyděšeně do očí. Ani si neuvědomuje, že svírá pořád Rukiho pas, dokud od něj sám neodskočí.
" Já totiž..." Začne Rei koktat, na tohle vůbec nebyl připravený a veškeré odvaha ho právě opustila. Hledá v očích dědy jakékoliv emoce, znechucení, smutek, vztek z toho, co tu provádí ale…není tam nic z toho. Překvapeně na něj kouká s mírně pootevřenými rty a snaží se ještě něco říct, vůbec to nejde. Sleduje jeho kroky směrem k nim a čeká, co přijde. Položí i jemu i Rukimu dlaň na rameno a na oba se usměje.
" Musíme jet, jinak bude mít Ruki problémy." Oznámí jim klidně a kývne hlavou na potvrzeních svých slov. Pak se beze slova otočí a rozejde se z lesíka pryč.
Ruki
Lekl by se už jenom toho, jak sebou Reita trhnul, ale on sebou škubne, že div neodletí na druhou stranu golfového hřiště. Zhoupne se mu žaludek a všechno v něm se stáhne a scvrkne, když zírá na Reitova dědu stejně vyděšeně jako Rei samotný. Rei se pokouší nějak mluvit, on se nesnaží ani o to, jen není schopný odlepit oči od tváře starého pána a pro jednou se nečervená. Je bílý jako smrt. Doslova drtí Reitovu košili, i on úplně zapomněl na to, že by se ho měl třeba pustit a aspoň o dva metry od něj uskočit, ale jestli to udělá, omdlí na místě. Děda vykročí k nim, on Reie pomalu pustí a zůstane stát vedle něho a podvědomě se doslova připravuje na pár facek. Musí to přijít, je si tím dokonale jistý. Zná to z domova, nebojí se, ale tím spíš se trochu přikrčí, protože už ví, jaké to je. Nadechne se a zadrží dech, ale... nic takového se nestane. Ucítí jen dotek na svém rameni. Bojí se na dědečka podívat, takže před ním klopí oči k zemi a nevidí jeho úsměv. Je to jako sen, když je děda ujistí pouze o tom, že musejí odjet a nic víc. Vymění si s Reiem rychlý pohled, ale bez dalších průtahů se raději oba rozeběhnou k věcem na trávníku a pak směrem k autu. Rukiho boty jsou špinavé, věci promočené, vesta doslova na ždímání, protože ji tam nechal. Ani nechce vědět, co na to řekne matka. Oba zapadnou do auta a vypadají jako by byli na plavání a ne na golfu. V autě panuje stejné ticho jako když jeli sem, a když už jsou skoro u Rukiho doma, nenápadně poposune dlaň po sedačce směrem k němu, najde jeho prsty a stiskne je. Za okamžik všichni tři vystoupí a jen díky tomu si to neslízne hned ve dveřích. Dědeček začne své omluvy na téma, jak déšť nikdo nečekal a byli opravdu daleko od jakékoliv střechy, že Ruki určitě nebude nemocný a že je hrozný v angličtině a proto mu nabízejí doučování. Pohledy jeho matky jsou hodně podezřívavé, ale nakonec svolí. Přesto jako by jim všem chtěla pohrozit, oznámí, že si Rukiho samozřejmě budou ze všeho přezkušovat, takže by se měl opravdu snažit, aby mu to odučování prospělo. Oni by ho raději viděli na placených hodinách. Cokoliv by se mu mělo dít doma, je mu to jedno. Záleží jen na jediném. Zítra jde k nim domů a uvidí se s ním. A potom spolu půjdou na ten veletrh. Velmi uctivě se rozloučí s dědečkem, Reiovi radši jenom mávne a zapadne dovnitř. Jeho život se od čtvrtka obrátil vzhůru nohama a to doslova a vůbec nechápe, jak je možné, že se zatím vidí každičký den. Bude se muset smekat, jen aby stihl jazyk i volno. Pravděpodobně si vezme učebnici do postele a začne už v noci, protože den má jenom dvacet čtyři hodin a pokud se nezlepší, jeho matka ho k nim na hodiny posílat nebude. Z tohohle tempa umře, ale... vzpomene si na jeho tvář a na to, co dnes tajně dělali a... +Stačí mi spát tak čtyři hodiny denně, to zvládnu.+ Zadá si.
Aww :33 Něco nadhodil, jsem hrozně ráda, že má k Reitovi důvěru :33 Ááá a dlouhý, romantický polibek v dešti... Vy snad chcete, aby ze mě byl jen masný flek :D :33
Aawwh... to bylo něco úžasného :33 O tom bych si chtěla nechat zdát :33 A kdyby tak ty sny šly nahrávat :33 Nebo to někdo namalujte, nechám si to zarámovat :33
A určitě musím vyzdvihnout, jak se zachoval Reitův děda - i když jsem teda věděla, že je s tím ok, tak přeci jen vidět to na vlastní oči... Trochu mi bylo líto i Rukiho, jak očekával facana, a taky doma sprda za oblečení, ale dopadlo to dobře :) Aww, Ruki se muckal s Reitou a uvidí se hned další den :33 To je prostě paráda :33
Aawwh... to bylo něco úžasného :33 O tom bych si chtěla nechat zdát :33 A kdyby tak ty sny šly nahrávat :33 Nebo to někdo namalujte, nechám si to zarámovat :33
A určitě musím vyzdvihnout, jak se zachoval Reitův děda - i když jsem teda věděla, že je s tím ok, tak přeci jen vidět to na vlastní oči... Trochu mi bylo líto i Rukiho, jak očekával facana, a taky doma sprda za oblečení, ale dopadlo to dobře :) Aww, Ruki se muckal s Reitou a uvidí se hned další den :33 To je prostě paráda :33
Je potřeba trochu romantiky i tady. Bez toho by to přece nešlo. Někdy se potřebujeme rozplynout nad nějakým slaďákem ale začínám mít pocit, že poslední dobu se nám to daří čím dál častěji. XD Myslím, že kluci budou potřebovat i nějakou tu podporu a Reiův děda je tím nejvhodnějším kandidátem, i když představa toho výrazu, jaký museli oba mít. Chudáci. Vůbec jim tu situaci nezávidím a já bych se asi propadla do země.
Žádné komentáře:
Okomentovat