Ruki x Miyavi - Na trůn patří ten, co vládne - Část 1.

(tábor)

Ruki

Atmosféra na ostrově malinko houstla. Nejen, že se z nich staly dva tábory, z nichž jeden uvažoval o vlastním pokusu o odjezd, ale ještě se tu věčně přeli Hide s Gacktem a co hůř, Gackt se asi chytnul i s Kazem, protože jak byli před tím nerozlučná dvojice, teď přišel Kaz sám a Gackt dokonce až pozdě v noci. Už tu všichni celkem šíleli z toho kde je a jestli se mu něco nestalo. On po své děsivé zkušenosti s lodním trámem a probuzením na málem utopeném Miyavim nebyl zastánce plavby na pochybném voru a byl tedy členem jeho týmu a začínalo mu ho být skoro líto, ale Gackt nevypadal, že by stál o cokoliv, byť jen o slovo. Možná by za ním měl jít Hyde? Buď jak buď dneska bylo poprvé zataženo a pršelo, i když to nebyl tropický monzun, ale jen vytrvalé mrholení. I tak všichni kluci i Satsuki byli někde po okolí a on zůstal v jejich domečku sám. Někdo totiž musel udržovat oheň a tak nějak hlídat, kdyby cokoliv. Třeba kdyby na ně zaútočilo hejno papoušků nebo tak. Docela si sem zvykaly lézt opice a ty by jim mohly, kde co ukrást. Kdyby přišli třeba o křesadlo, bylo by to fakt špatné. Jeho záda už se zpravila, dokonce našli ještě nějaké další oblečení a on se tak mohl zabalit do Miyaviho velké mikiny. No ano, byla ze všech mikin zrovna jeho, i když po parfému cítit dávno nebyla. Byla vypraná s jejich možnostmi od slané vody v jezírku, ale... žádná aviváž se tady nekonala. Ještě, že měli tu břitvu na holení, jinak by snad zešílel. Stojí ve dveřích do domku, rukávy stažené dolů přes dlaně a sevřené v prstech a prohlíží si okolí. Lituje kluky, co musí na ryby a mušle a dříví a všechny ty další nezbytnosti. Hide navrhoval, že by nějakou opici mohli prostě zabít a sníst, ale on o tom nechtěl ani slyšet. Opice měl v kategorii pes, kočka, morče a Kai taky. Jíst je nebudou. Jeho smysl pro úklid a pořádek se nezapřel ani tady, takže jakmile byli kluci v tahu, zametl uvnitř i před domkem, poklidil všechny krámy, které se kde válely a "ustlal" ty jejich brlohy, tedy palmové listy a mikiny nebo jiné kusy šatstva, které měli místo přikrývek. Vlastně toho z vraku natahali tolik, že mu tu začínalo připadat měkoučko a útulno. Jeho hodnoty se dokonale převrátily vzhůru nohama.

Miyavi

Miyavimu už z toho pobytu začínalo pěkně hrabat. Povídal si s opicemi, vyplazoval jazyk na ryby, když se nudil, prostě potřebuje pozornost a té je tady až žalostně mál. Navíc…s Rukim neměli ani chvilku soukromí, takže ani žádný pořádný kontakt a on se nejspíš brzo zblázní, jestli se NĚCO nestane. Jenom se na něj podívá a má problém a to celkem, no velký problém samozřejmě. Jejich dohady o tom, jestli by měli vyplout nebo ne jsou na jeho hlavu trochu příliš. On by klidně na tu loď sedl a jen, na to je blázen celkem obstojný, z druhé strany má spíš obavy, aby se znovu netopil, protože se může tvářit hrdinně, jak chce, ale on se prostě té vody už bojí! A kdo by se mu taky mohl divit. Vyhnali ho na dřevo a on samozřejmě věděl, že tam Ruki zůstane sám. Takže jako motorová myš, nahrabal několik větviček, co by stačili tak maximálně na deset minut hoření a zamířil s jasným cílem zpátky k jejich hnízdečku. Když je tak deset metrů od něj, ještě se rozhlédne, jestli náhodou nikdo není kolem, nechá padnout větve do trávy a připlíží se z boku až ke -dveřím-, kde po očku nahlédne, kde přesně Ruki je. +Bože, on vážně zametá?+ Proběhne mu hlavou pobaveně a nakonec se rozesměje upřímně, když si stoupne do dveří a opře se bokem o konstrukci s rukama na hrudi. Na sobě má jedno z Hideho triček, které je mu přece jen trochu malé, ale naštěstí ne tolik, aby vypadal směšně, to by si na sebe nedal!

"Ale ale Popelko, čekáš na prince?" Neodpustí si ještě poznámku, když ho sejde skoro až mlsným pohledem.

"Právě dorazil a sestřičky nikde…tááákže…?" Rýpne si do něj ještě trochu, ale zatím se nepohne, však odtud mu neuteče, musel by kolem něj.

Ruki

Nepatrně sebou trhne, když za zády uslyší jeho smích. Na půl ho tady čekal, protože tohle byla prostě příležitost a jednak už ho měl prokouknutého a druhak od těch okamžiků na pláži neměli ani vteřinu pro sebe. To je tak, když sdílíte ložnici s deseti dalšími lidmi. Kluci se občas někam ztráceli, hlavně někteří... Podezříval minimálně Hyda s Aoim, že mají nějakou luxusní zašívárnu, už postřehl i Hideho s Uruhou, o Reiovi a Kaiovi zatím netušil nic a že by Gackt a Kaz, to ho ani ve snu nenapadlo. Otočí se po něm a odloží své provizorní košťátko z palmových listů. Ono se sem totiž pěkně natahá, písek a to všechno kolem, ale nikoho z nich to nezajímá. A on to má pak v posteli!

"Takže?" Zopakuje po něm, když tam tak stojí s rukama podél těla a už zase schovává dlaně do rukávů, které žmoulá a svírá v dlaních. Déšť bubnuje do střechy domku, vzduch je chladný, ale uvnitř je teplo od ohně. Kluci budou pryč hodně dlouho, tím si je jistý a ví, že Miyavi to ví taky. Vlastně je to docela příjemná, ospalá a romantická atmosféra a to mu začne způsobovat brnění dole v břiše a jeho nervozita se začne objevovat. Přesto není napjatý. Řekli si toho docela dost, otlapkávali se a navíc ho zná, ví, jaký dobrák to je. Hledí na něj poměrně důvěřivýma, i když velmi nejistýma očima a začíná trochu červenat v obličeji. To lehké erotické dusno... mohl by si na něj skoro sáhnout, jak je cítit ve vzduchu. Asi proto, že ví, co má Miyavi v hlavě, se cítí tak moc zranitelný. Nesmí si moc prohlížet kontury jeho tváře, očí a rtů, protože s ním jeho vzhled sám o sobě docela cvičí. A to ani nezmiňuje fakt, jak moc osamělí tady všichni jsou se svými stesky po domově, rodinách... nejhůř je na tom Uru a Kai. Vždycky takoví byli. Dokonce slyšel Kaie, jak říká Reitovi, že teď stranou, co si domluvili, že na to nemá náladu. Netušil sice o čem to mluví, ale vypadal vážně ustýskaně. Jenže myšlenky na ostatní neudrží dlouho. Má totiž před sebou Miyaviho, mladého pána boha co se svlékání do půl pasu týká. Možná i do naha. Asi... to ještě neviděl.

Miyavi

Zatím se nepohne ani o milimetr a sleduje, jak Ruki odkládá košťátko. Je to dobře, protože teď, když je tady, mu bude rozhodně k ničemu. Připadá mu hrozně roztomilý, jak tam jen tak stojí a kouká na něj. Skoro ho až vyděsí, když ho napadne, že by ho mohl umazlit k smrti. Tohle většinou v hlavě nemívá, jenže to z ní dostat prostě nemůže. Nakloní hlavu na stranu, pak zase na druhou, jak si ho zálibně prohlíží, dokonce se mu v očích mihne i něco navíc…+Jsi do něj zamilovaný? Ne...Ano? Ne? Nejspíš+ Proběhne mu trochu chaoticky hlavou, když se konečně odlepí od konstrukce a pomalým krokem si to zamíří k němu, ale zatím ho jen pomalu objede. Neubrání se tomu, aby pozvedl dlaň, položil prsty na bříško v mikině a společně s tím, jak ho obchází, jej hladil po linii kolem celého těla. Koutek rtů má pozvednutý v zaujatém pousmání, když stane před ním a koukne mu do tváře.

"Já nevím na pohádky jsme asi už moc velcí, vzal bych si z toho jen ten happy end, co ty na to?" Ozve se jeho hlas tiše, spíš šeptá, když mu dlaně pomalu stoupají po jeho pažích přes ramena až k tvářím, které do nich uzamkne. Palci jej jemně hladí po lícních kostech je patrný jemný nach, který se mu na něm tolik líbí a pomalu se sklání k jeho rtům.

"Nechceš se s princem odstěhovat na druhý konec ostrova? Koně sice nemám, ale zámek z palmových listů by ti možná dokázal postavit." Pokračuje dál s nádechem provokace v hlase. Jistě, teď mají chvíli pro sebe, ale bůh ví, kdy se jí zase dočká, nejradši by si ho někde syslil pro sebe. Ty letmé doteky začínají být sakra málo on je z něj úplně v háji, slušně řečeno.

"Ještě jeden den na tebe budu jen koukat a s holým zadkem a listem na ehm…se rozběhnu do lesa a už mě niko neuvidí. Jsi sexy, hlavně, když na tobě vidím svou mikinu." Dokončí s dlouhým, vzrušením podbarveným výdechem a konečně si uzme jeho rty. Pravou paží sklouzne bez váhání níž a přitiskne si ho chtivě na své tělo a spokojeně si zamručí.

Ruki

Miyavi už je u něj, dotkne se jeho břicha, až sebou sotva znatelně cukne a obejde ho kolem dokola. Skoro bez dechu natáčí hlavu jemně jeho směrem a pak na druhou stranu, když se ocitne po jeho boku a před ním. Pootevře rty, když se Miyaviho ruce vydají po jeho rukou nahoru až k tváři a hledí mu do očí skoro bez mrknutí oka, když sevře jeho tvář. Rukiho oči jsou hřejivé a naplněné citem, až je to v jeho tváři nezvyklé.

"Tady by nám samotným na zámku asi moc dobře bylo." Zašeptá, ale ví, jak to myslí. Ideální by bylo rozestavět tu vlastní vesničku, pěkně víc domečků. Kdyby měli v plánu tady zůstávat, ale to on nemá. Už ho dokonce napadlo zkusit vyrobit tu postel. Opravdovou, na nožičkách a s matrací z propletených šlahounů nebo něčeho, ale on si odmítá připustit, že by ji tady dlouhodobě využil. Nechce na to ani myslet, protože má strach, že by to přivolal a ono se to stalo skutečností. Vydá ze sebe něco jako och a sklouzne očima dolů na své tělo, vězící v té příliš velké mikině. Končí mu někde v půli stehen a on to má rád. Schválně takové oblečení navrhuje, doma v Tokyu. Nechá se od něho políbit, vyjde mu vstříc svými rty, když za ním zaklání svou hlavu, ale jakmile začne vnímat Miyaviho vzrušení, které nabírá velmi rychle na intenzitě, trochu se toho všeho zase lekne. Neuhne mu. Kdyby ho tak mohl požádat, aby zařídil, aby se vrátili domů. Hrozně moc to chce a na druhou stranu má strach, co by se dělo tam. Líbil by se mu pořád stejně? On jemu ano...

Miyavi

"Nám by přece bylo dobře samotným úplně všude, copak to nevidíš…" Broukne, když se od něj na krátkou chvíli odtáhne, protože podvědomě vnímá napětí drobného těla před sebou. Mírně povolí sevření své paže, ale rozhodně ho nehodlá pustit. Čekal na tuhle chvíli pro něj až neskutečně dlouho, jen nechce, aby měl Ruki nějaké pochybnosti. Jistě mohl by ho prostě popadnout a udělat po čem touží už do chvíle, kdy na něm klečel na pláži, jenže…+Kdy jsem začal přemýšlet nad nějakým jenže?+ Začíná se trochu ztrácet ve svých vlastních myšlenkách Vždycky měl v hlavě svůj milovaný chaos a vyznal se v něm ale teď, chce pro něj udělat nejspíš i něco navíc.

"Taky bych chtěl domů Ruki-chan…dostaneme se domů." Broukne přesvědčivým hlasem a dlaní zajede do jeho vlasů, které jemně promne v dlani. Skloní se znovu k jeho tváři a hravě se dotkne špičkou jazyka jeho nosu, v očích se mu přitom pobaveně blýskne, ale v pozadí se schovává pořád stejný nádech citu.

"A tam tě budu tak dlouho otravovat, dokud mě nepošleš do háje a nejspíš i po tom, budu ti hrozně lézt na nervy." Pokračuje dál ve své pohádce a rozhodně jí věří. Možná někde v koutku se mu objeví obavy, nad faktem, že by tu mohli taky trčet, ještě bůh ví, jak dlouho. Konejšivě ho hladí po zádech, ale to by nebyl on, aby se neubránil sjet i na jeho drobný zadek. + Tak akorát do ruky, jen stisknout…+Tyhle myšlenky ho za chvíli opravdu zabijí!

"Už jsem ti říkal, jak neskutečný bordelář jsem. Vsadíme se, kdo z nás to dřív vzdá?" Snaží se ho přivést na jiné myšlenky, snaží se postarat o jeho dušičku, která si stýská po domově. Má najednou pocit, že jako jediný dokáže odlehčit Rukiho nitru a jestli je to jen trochu v jeho silách, dokáže to! On nikdy nic nevzdává předem a obzvlášť teď to nemá v plánu.

"Klidně ti budu ještě chvíli vyprávět, ale…nejspíš si budeš muset sednout na druhý konec ostrova, zabalit se do palmových listů a potřít bahnem..ne ani to by nepomohlo. Promiň, prostě si nemůžu pomoct." Krátce pokrčí rameny, když si ho znovu víc přitiskne k sobě, tentokrát však mnohem pomaleji.

"Pojď se tulit Ruki-chan, bude to taková naše malá chvilka mezi opicemi, historka k rodinné večeři." Zatváří se naprosto nevinně, ale u něj ten výraz opravdu nemá váhu, v očích mu spojově jiskří kvůli jeho blízkosti a ze rtů mu unikne dlouhé vydechnutí.

Ruki

Jejich rty se malinko oddálí a on opět těkne očima nahoru k těm jeho. On to vidí, vnímá to velmi silně, cítí vedle něho neskutečný klid proti své obvyklé nervozitě, tedy pokud zrovna není na rozpacích z jejich vzájemné blízkosti, ale z toho širšího hlediska to tak je. Miyavi se možná chová jako blázen, ale taky je velmi talentovaný, jemu připadá docela jako rodinný typ a někdo, kdo je schopný se o všechno postarat. A pak to začne vypadat, jako by uměl číst myšlenky, protože naprosto přesně odhadne, na co Ruki myslí a po čem si stýská a začne s ním jednat tak neuvěřitelně citlivě, že si ho okamžitě získá. Ne, tohle není herecké představení, on se pro něj opravdu snaží udělat hodně. Slibuje mu, že spolu doma budou pokračovat, teď už doopravdy a olizuje mu u toho nos a Ruki se nechá. Cítí jeho dlaně na zádech, znovu se zachvěje, když se dotknou i jeho zadku a pak po něm vrhne na oko vyčítavý pohled, když mu Miyavi řekne, že je nepořádník. To ne...! Mlčí, poslouchá jeho hlas a koutky mu cuknou nahoru, když mu Miyavi říká, že by si měl tělo obalit blátem a nakonec přikývne. Opravdu mu tu souhlasně kýve na to, že se mazlit půjdou. On chce. Prší, jsou tu sami, je ticho a klid a on je v dokonalém rozpoložení. Napůl ustýskaný a krotký, napůl důvěřivý a okouzlený. Ty opice už ho zase málem rozesmály, ale udržel se a pomalu zvedne ruku, aby jí našel jeho dlaň. Proplete si s ním prsty a pomaličku vykročí směrem k těm jejich postelím. Po cestě se po něm ohlédne, jako by si nebyl jistý, jestli tam pořád je, i když si ho vede sám a u paty lůžek se zastaví. Zuje si botky jednu o druhou a couvne na lůžku, zatímco ho jemným tahem za ruce vede za sebou. S očima upřenýma do jeho začne klesat dolů do sedu a v celém těle mu brní trémou, jako by tohle byl jeho první milostný zážitek. Jako mu bylo tak kolem patnácti a on objevoval své první randění, polibky a pocity. Zhluboka se nadechne a do tváří se mu zase začne dostávat červeň. Asi by mu měl taky něco říkat? Není to divné, že pořád mlčí? Jenže má strach, že by z něj vyšlo sotva nějaké zachrčení, ještě by jistě mutoval nebo něco podobně příšerného.

"Promiň já..." Začne se mu za to omlouvat a nejistě se usměje. Co si o něm bude myslet?

Miyavi

Kromě svého hlasu vnímá jen tiché bubnování dešťových kapek na střechu…no tedy střechu? Něco hodně podobného střeše. On by si dokázal představit, jak by si Rukiho hýčkal doma. Měkké peřiny, voňavoučké, teploučké…ne, on prostě není stavěný na podobné podmínky, jenže teď nemají na výběr ani jeden. Hodně se snaží, aby všechny podobné myšlenky nechal někdo uvnitř své hlavy a neděsil jimi ještě to drobné stvoření před sebou, to by si neodpustil. V jeho nitru se zvedá vlna nikdy nepopsané starosti a on se jí nechce bránit. Mohl by, mohl by předstírat, že o nic nejde, že to byl jen ostrovní blud, ale proč by měl lhát? Proč by měl lhát sám sobě nebo svému okolí. Znatelně se mu uleví, když Ruki přikývne, protože měl opravdu strach, že by ho nemusel chtít. On, který si byl vždycky jistý sám sebou? Kde se vzal ten divný pocit? To k tomu patří? Shlédne na propletené prsty, když ho na krátkou chvíli propustí ze své náruče a nechá se odvést k jejich…pelíškům, spíš pelechům, i když teď vypadají podivně upraveně, Ruki si dal očividně záležet. Zuje se po jeho vzoru, usadí se vedle něj listy a položí mu prsty na rty, když se začne omlouvat. Nemá přece za co.

"Kašli na omluvy, radši pojď za mnou." Natáhne se pohodlně na jejich postel, bez váhání si jej přitáhne na svou hruď. Prsty se rozběhne po jeho těle ze začátku jen v konejšivých dotecích, které se postupně stávají mnohem odvážnějšími a mapuje celé jeho tělo, zahalené v mikině, moc tlusté a dlouhé mikině, bohužel. Uzme s jeho rty v dlouhém polibku, který prohloubí v návaznosti na pocity, které v něm vzbuzuje jeho blízkost. Nechce na něj pospíchat, ale má hodně velké problémy se ovládnout. Nakonec se přece jen neubrání, aby ho položil na listy a sám zůstane na předloktí, naklánějíc se nad jeho tělem. Dlaní odhrne pár neposedných pramenů z jeho tváře a skloní se k dalšímu polibku.

"Nepřemýšlej nad tím, kde jsi…vezmu tě na výlet a i Mléčná dráha nám bude malá." Šeptá melodickým hlasem s pohledem upřeným do jeho očí, než se skloní a několikrát políbí hranu jeho čelisti, přejede po jemné kůži piercingem, jen velmi lehce; míříc na krk, který zasype nespočtem polibků.

"Budeme kralovat na obloze, mám tam svůj trůn, půjčím ti ho. Nebo ne, dostaneš svůj vlastní." Dodá s tichým uchechtnutím do jeho kůže a jeho nenasytné prsty zamíří linii těla až k lemu mikiny, který je prostě neskutečně nízko.+Než ho z toho vybalím, bude zase tábor plný opic, ale ne těch chlupatých...+ Proběhne mu Hlavovu pobaveně a je rád, že Ruki jeho myšlenky nemůže slyšet.

Ruki

+To jako jdeme na to?+ Proběhne mu hlavou trochu vyděšeně, ale je docela rád, že Miyavi ho buď chápe nebo je mu to jedno a on nemusí mluvit dál. To bylo pro něj vždycky peklo. Místo toho se uloží vedle něho na bok, opře si hlavu o jeho hrudník a nechá se jím hladit po všech místech, kam Miyavi dosáhne. Mimoděk si vzpomene na okamžik na lodi, kdy mu jednu pleskl za jeho důvěrnosti a teď ho sem sám odtáhl. Po chvíli musí zvednout bradu nahoru, protože Miyavi to bez polibků rozhodně nevydrží dlouho a pak už se plynule pokládá na záda a tiše si vzdychne, když se on objeví nad ním. Šeptá mu přísliby, ze kterých se mu točí hlava a doopravdy jim věří. Z nich dvou bude Miyavi rozhodně ten zkušenější. Zavře oči a jemně se usměje, když se ho dotkne rty na hraně tváře a trošku ho poškrábe tou svou zbraní, co má ve rtu, ale nebolí to.

"Trůn? Doufám, že si tam nevodíš moc lidí..." Broukne konečně v nějakou odpověď, ale pak se dozví, že dostane vlastní. +To už tam vůbec nikdy nikdo jiný nepřijde.+ Umane si majetnicky a ta představa se mu líbí. Vnímá jeho dlaň jak jde cílevědomě za svým a hledá, kde končí ta mikina, ale nebrání se tomu, aby mu ji nakonec vysvlékl. Samozřejmě, že má pod tím ještě tričko!!! Vždyť by zmrzl v den jako je tento. Není Kaz nebo tak někdo. Nakonec si dovolí se ho konečně dotknout, když bříšky prstů hladí jeho potetovanou kůži ve výstřihu jeho trika. Miyaviho tělo neskutečně pálí, nechápe, jak to dělá, ale je to velmi příjemné. Prohlíží si ta místa, kde se ho před několika málo okamžiky dotýkal a nakonec rukama taky klesne na konec jeho trika, který prostě vezme a celkem bez okolků mu ho svlékne a odhalí i zbytek toho dokonalého těla. A tohle by mělo být jeho? To ale vůbec není špatný nápad... Kousne se jemně do rtu a pak se znovu usměje.

"Pěkný... to tady máš..." Vydoluje ze sebe jako by mu chválil obývák a ne postavu a znovu zčervená.

Miyavi

"Na trůn patří jen ten, kdo vládne Ru-chan" Broukne bez váhání, tohle to nad čím opravdu nemusí přemýšlet. Je přesvědčený o tom, že to ani jinak nebude. Kolikrát si myslel, že už se to stalo a zatím to celé čekalo právě na tento okamžik. Konečně se mu podaří vybalit Rukiho tělo ze své vlastní mikiny a v duchu se zařekne, že snad schválně bude nosit o čtyři čísla menší věci, aby se mu to už nestalo, i když…na Rukiho by to bylo pořád moc. V očích mu zasvítí, když už ho od cíle dělí jen triko.

"Hmm…" Šeptne si pro sebe vzrušeným hlasem, když laškovně zatahá za lem jeho trika a nakloní hlavu mírně na stranu.

"Tak já nevím, možná bych měl spíš začít kalhotami, to jsem ještě neviděl." Neodpustí si takové něžné rýpnutí, než se nechá připravit o své vlastní triko. Zálibně shlédne na Rukiho a nakonec mu z toho trika přece jen pomůže. Viděl ho už bez něj, ale teď mu to přijde jiné, mnohem lepší. Možná proto, že jsou tu sami a on si může beztrestně sáhnout. Položí dlaň mezi klíční kosti, které krátce zmapuje a zamíří středem jeho hrudníku dolů. Sleduje skoro až zasněně ten pohyb a nezastavuje se ani u lemu kalhot, prostě klidně pokračuje dál a k Rukiho klínu. V tu chvíli už se skloní rty k jeho sametové kůži a věnuje jí několik dlouhých polibků. Jeho rty si to šinou stranou k jedné z jeho bradavek, se kterou se hodlá pořádně pomazlit a konečně ho donutit pořádně vzdychnout. Samozřejmě, že ho chce slyšet, vždyť to by bylo mnohem lepší, než kdejaká zlatá medaile. Ruki už nebude chtít nic jiného...nesmí chtít nic jiného! On se o to milerád postará.

"Díky, dělám po to maximum, aby se ti to tady líbilo." Přeskládá si to v hlavě, aby se mu to hodilo. Dlaní, která doteď ležela jen klidně v jeho klíně, se párkrát téměř neznatelně pohne a vystoupá o kousek níž, aby si velmi obratně pohrála se zapínáním.

"Zavřem se tu a ostatní budou spát venku." Broukne tiše, když krátce pohledem vystoupá do jeho tváře a v očích se mu blýskne, je vidět, že by toho byl schopný, i když netuší, jak by to provedl, ale to by se přece vymyslelo.

(Konec první části)