Seok-chan x Woo Do-Hwan - Mrzelo by mně, kdybych měl pravdu. - část 3.

(vesnice)

Seok-chan

Když Seok-chan mluví o hlavním městě a chce, aby si to Woo dovedl představit před očima, podle výrazu jeho tváře mu připadá, že to tak skutečně je.

"Vážně?" Řekne, když mu Woo prozradí, že viděl fotky. On sám měl na tohle hroznou paměť, fotek viděl habaděj, ale že by si podle nich pamatoval něco konkrétního o různých městech, to ne. Buď tam sám byl a zažil to a pak už to nezapomněl nebo za chvíli netušil, co bylo co. Pokývá hlavou, když mu Woo upřímně řekne, že si umí představit, že by žil jinde. To bylo dobře. V tu chvíli není nic, co by mu dělalo nějaké další starosti. Musí se rozesmát jeho poznámce o tom, jak se tam bude cítit. Jsem z menšího města a myslel jsem si, že mě tam nemůže nic překvapit, ale nakonec jsem málem neuměl ani spláchnout záchod. Tyhle moderní velkoměsta jsou úplně jiná, takže pokud nejsi přímo z něj, vypadáme tam jako pitomci úplně všichni a hlavně turisti.“ Ubezpečí ho, že by nebyl jediný a taky že je tam na to každý zvyklý. Když začne mluvit o jídle, cosi v obličeji Woo se změní. Seok-chana to docela překvapí, na první pohled totiž nevypadá jako někdo, jehož předním koníčkem bude právě jídlo, ale opak je očividně pravdou. 

"V Seolu by se ti líbilo. Mají tam úplně všechno z jakékoliv kuchyně a v hrozném množství. Není tam nic, co bys nekoupil a nemohl ochutnat." V jiných městech takové příležitosti nebyly, exotické věci si na sebe prostě tolik nevydělaly. Pokouší se nevinně uculovat, když mu Woo řekne, že ví, jak ho nalákat, ale zrovna teď mu to asi moc nejde. Woo vypadá úplně stejně, očividně se oba pokoušejí o to samé. Téma se změní na trochu vážnější, protože Woo nahlas vysloví to, co jemu jenom běželo hlavou, totiž že už by se vidět nikdy nemuseli. Seok-chan nemá v plánu umřít brzy při nějaké misi, i když dělá tuto práci, ale pokud by se mohli vidět až tehdy, kdy odtud odejdou, byly by to dlouhé měsíce. Nejspíš… Dokud tady bude laboratoř, dokud odtud monstra nezmizí, oficiální složky je nejspíš neodvolají. Kdokoliv za tímhle stojí, potřebuje zůstat v utajení, takže požadavek na výměnu posádky by byl hodně okatý.

"Hromada…" Zopakuje po něm s tichým zasmáním a přikývne. Hodlá k tomu přistupovat stejně. Na slova o osahávání se musí usmát a zčervená. Najednou uhýbá očima jinam, ale nedovede tomu studu poručit. Jako kdyby si sám nesáhl. Když Woo zmíní ty obchůzky, hlavou se mu promítne, že mu jako součást dopisu nějak šifrovaně nakreslí, na které dny má v plánu službu. Proč toho nevyužít, když mohou? Nechá se pohltit novými polibky a zřetelně si uvědomuje ruku svého nového partnera, která se posouvá po jeho těle. Sám svoje prsty zatíná do jeho těla v závislosti na tom, kde je to příjemnější a občas si velmi tiše povzdechne do jeho rtů. Jeho záda se odlepí od střechy, když ho Woo trochu zvedne k sobě a nad sebe a on se tomu nebrání. Opře se o předloktí vedle jeho hlavy a zblízka se mu podívá do očí. Ruka Woo se posune o hodně níž a za chvíli stiskne jeho zadek, čímž mu způsobí jasně pevný klín a mnohem temnější barvu v očích. Musí se zhluboka nadechnout nosem. 

"Jak si jí nemám všímat?" Dostane ze sebe trochu s námahou, ale v duchu ho velmi těší, že se Woo na jeho zadek dívá s obdivem od začátku. Z tohohle nebudou spát ani jeden a nejen že jejich představy budou jasné, budou nejspíš pěkně divoké. +Spím v místnosti s několika lidmi, jestli budu vzdychat ze spaní...+ To bude trapas… Vytáhne obočí nahoru, když mu Woo řekne, že je seznam sepsaný. Přece nevěděli, že sem přijedou, vědou si nějaké vlastní záznamy a případné poznámky o tom, co by potřebovali? Něco mu dojde. 

"Počkej, pokud je sepsaný, tvůj bratr to nahlas neřekl před poručíkem Tchakem a nechal nás odejít a…." On to samozřejmě věděl, že s ním chce Woo být sám. Plácl by se do čela, kdyby mu zbyla nějaká volná ruka a už se zase stydí. Jae vypadal nepřátelsky, ale očividně jim nechal společné chvilky. Zaskočí ho, když Woo změní téma a zajímá ho, jak by chtěl vlastně žít. 

"No já… vlastně… mám oblíbené místo na okraji Seoulu, spíš v jeho těsném sousedství, v povodí řeky Hangang. Chtěl bych dům přímo u ní, ale aby to do města nebylo tak daleko. Měl bych malou rybářskou loď, klid venkova a velkoměsto na dosah. To bych chtěl." Řekne upřímně. Nějaký menší venkovský dům a trochu klidu.

Woo

Woo se mírně pousměje a pak přikývne. Vždycky se zajímal o to, co je mimo jejich vesnici, aby nebyl úplně mimo. Rád se díval na fotky a snažil se do hlavy dostat všechna místa. Na tohle měl vlastně dost dobrou paměť. 

"Když vyrůstáš tady, svým způsobem tě láká to, co je za hranicemi." Vysvětlí mu to velmi jednoduše. 

"Asi to tak nemá každý, ale mě to vždycky zajímalo." Prozradí mu něco na sebe, co asi netušil. Když Seoka znovu rozesměje, je vidět, že mu to dělá vyloženě radost. Vážně by pro něj nechtěl být nudný, to by nepřežil. Pak se rozesměje on sám.

"Tak to je dobře, nerad bych si připadal úplně mimo. Je pravda, že tam bude asi spousta věcí, co nejsou všude." Pozoruje ho dál, kdy mu povídá, jak by se mu v onom městě líbilo. Když o šlo o jídlo, bylo to s ním vážně jednoduché. 

"No to je něco, co tady rozhodně neznám. Co si neulovíš to nemáš a zas takový výběr tu není. Jsou věci, které bych rozhodně rád ochutnal." Zarazí se, když si uvědomí, jak blízko mu je a trochu hladověji si ho prohlédne. Teď by asi to jídlo úplně k ochutnávání nepotřeboval. 

"I když teď myslím hlavně na jednu věc." Seok už dal jasně najevo, že mu podobné narážky nevadí, a tak se Woo jen těžko brzdí. Tohle prostě říct musel. Je vážně rád, kdy Seok jeho ujištění bere s dobrou náladou. Mohl by mu taky říct, že je naivní a že tady se taky ráno nemusí probudit. Nebylo to o tom, že by si rizika neuvědomoval. Měl se pořád na pozoru a když šel ven, nikdy nebyl neozbrojený. Byl optimista, ale ne blázen. Přesto všechno si je jistý, že u jediného setkání nezůstane a že udělá všechno proto, aby se viděli, co nejčastěji. 

"To si piš, tak snadno se mě nezbavíš." Dá mu bez mrknutí najevo, že tohle pro něj není nic chvilkového. Asi by to ani neuměl. Nepotřeboval vyzkoušet hromadu lidí, aby věděl, co od života chce. Tady bylo velmi jednoduché si podstatné věci uvědomovat. To neustálé riziko nutilo lidi dospívat možná až příliš brzy. Jemu to nikdy nevadilo. Chtěl vidět aspoň kousek světa, ale nepotřebuje k objevování hromadu vztahů. Při nových prolnutích se sem tam pousměje do jeho rtů, když ucítí jeho doteky intenzivněji a je vidět, jak moc si to užívá. Zdá se, že Seok některé věci hlídat nedokáže, a to je dobře. Chce si podobných doteků užít mnohem víc. Podívá se mu do pozměněných očí a znovu se pousměje. Samozřejmě, že vnímá jeho klín, v tomto ohledu jsou na tom dost podobně. 

"No asi si jí můžeš všímat, ale neměj mi to za zlé. Já si to užívám. Hm, úplně všechno." Zareaguje i na stav jejich těl, která dávají jasně najevo, že všechno funguje, jak má. Tentokrát se zatváří nevinně, protože si Seok domyslí, že bratr toho ví hodně. 

"Musel jsem se přiznat. Byl jsem mimo od doby, kdy jsi po té akci odjel." Přizná se mu i k tomuto. Asi nemá smysl cokoliv skrývat, když už si část domyslel.

"Ale myslím, že budu po dnešním dni ještě víc mimo." Pohladí ho dlaní po celých zádech a skončí zase tam kde začal. 

"Radši jsem zařídil, aby bylo všechno hotové a nemuseli jsme se ničím zdržovat. I když jsem si nebyl jistý, že to dopadne právě takto." Pořád si ho prohlíží a je jasné, že s tím nemůže přestat. Jakmile mu začne Seok odpovídat, jeho pohled výrazně změkne. Byl si jistý, že by zrovna s ním dokázal přežít ve městě, ale z druhé strany měl rád život a jistou svobodu v této vesnici. To, co mu Seok popisuje je něco, co by si vymyslel i on sám. Nepotřebuje být a okraji civilizace, ale obklopený vysokými domy by asi taky nebyl zrovna spokojený. 

"Víš, že jsi naprosto dokonalý." Vypadne z něj něco, nad čím viditelně vůbec nepřemýšlel. 

"Ještě chvíli pokračuj a řeknu ti, že tě miluju." Je upřímný až hrůza, ale jak by nemohl. Tiskne k sobě nádherného kluka, který je kouzelně usměvavý baví ho jeho vtipy a má vizi budoucnosti, kterou si on sám dokáže živě představit.

"Jestli tohle není osud, tak vážně nevím." Nevěřil na to tolik, jako jiní lidé z vesnice, ale teď o tom snad ani není pochyb. Mírně se pozvedne, aby byl blíž jeho rtům. 

"Půjčím si tvůj sen, doufám, že ti to nevadí?" V očích se mu zablýskne a pak už dál otálet nechce. Jeho polibky se stanou naléhavější a je jasné, že kdyby nemusel už ho od sebe prostě nepustí a Seok ho bude mít pořád za zadkem. Po chvilce neovládne sám sebe a vrátí ho zpátky zády na střechu. Jde společně s ním a zapře se o předloktí, aby na něm neležel úplně celý. Svými polibky brzo opustí jeho rty a chvíli se zdrží na krku. je opatrný, aby mu nezůstaly žádné památky, přesto je znát, že si to užívá. Posouvá se níž a očima zkoumá výraz v jeho tváři, aby viděl, jaký to má na Seoka účinek. Dostane se až k lemu jeho kalhot, ale dál nezachází jen nahmatá jeho triko a začne mu ho hrnout nahoru. Teď hodlá ochutnávat právě tady a taky mu chce ukázat, jak moc rozmazlovat si zaslouží.

Seok-chan

Woo vypadal jako někdo, koho to láká, ale taky znal lidi, co nevytáhli paty ze své vsi a byli tak šťastní a spokojení a cokoliv jiného je děsilo nebo unavovalo. 

"Podle mě ani netušíš, co všechno bys mohl ochutnat. Přeci jenom tady neulovíš všechno a pak… v Seoulu jsou desítky vyhlášených restaurací se skvělými šéfkuchaři, kteří se vaření věnují celý život, aby ho přivedli k dokonalosti. Jeden může umět doma dobře vařit, ale jim se nevyrovná. Mají přístup k ingrediencím, o kterých ani nevím, že existují a umějí je využít." Láká ho dál, jako kdyby to bylo nutné, ale chtěl by, aby se Woo do města těšil a aby to pro ně jednou bylo nezapomenutelné rande. Chtěl by, aby všechno mělo takový efekt, jaký vykreslil, aby nebyl za lháře a Woo nebyl třeba zklamaný. Vážně se začervená, když Woo od chuti na jídlo přejde k němu samotnému a ani by to nemusel vyslovovat nahlas. Ono by se to taky dalo nazvat jako ochutnávání a jednoho z toho polévá horko. Musí se tiše zasmát, když mu Woo řekne, že se ho rozhodně snadno nezbaví. 

"To ani nechci." Ujistí ho, že nemá v plánu něco si rozmýšlet. Kdyby na něj zapomněl hned, jak mu sešel z očí, tak by se sem dneska nehnal. Dokonce kvůli tomu odpálkoval Chan-yeonga. Jen ať si hlídá Yusukeho zranění na základně. Pak dojde na Woovu ruku na jeho pozadí a prý, aby mu to neměl za zlé. Jak by mohl? I on moc dobře cítí odezvu jeho těla a kdyby k ní nedošlo, něco by mezi nimi asi úplně nefungovalo. V tomhle měli kluci výhodu, měli potvrzení prostě jasné. Pak se znovu rozesměje. Woo je vážně roztomilý, když mu přiznává, že byl mimo od té doby, co Seok-chan odjel. To si on sám nemohl dovolit, nechtěl nikomu nic vysvětlovat a byl rád, že seržant na něj neviděl, protože ten by si určitě všiml. Ne, že by mu snad přál ten stav, ve kterém teď byl, to ho hodně trápilo. Ten smích ho asi jen tak nepřejde, protože dneska se toho děje hodně, co jim plete hlavu a ano, po dnešku by to mohlo být jenom těžko lepší. 

"Nevěděl jsi, že přijedu…" Prý zařídil. To tolik doufal? Vypadalo to, že ano. V téhle chvilce sám nemá daleko k nějakým vážnějším vyznáním. Jenom to potvrzovalo, jak moc Woo na všem záleželo. Pak dojde na jeho vlastní vizi toho, kde by chtěl žít a když se u toho dívá do jeho očí, vidí na něm, že je to něco, co se potkalo s opětováním. Vnitřně se mu doopravdy uleví. Seok-chan měl rád výlety za moderním životem, ale muselo zůstat u těch výletů, jinak měl rád svůj klid a trochu divočiny za okny. Skromně sklopí oči a znovu se začervená, když mu Woo řekne, že je pro něj dokonalý. 

"Ale prosím tě, to se ti zdá, protože o mě ještě nic nevíš." Samozřejmě ten kompliment nemůže přijmout jenom tak. Vytáhne obočí nahoru, když se Woo vytasí s takovým skoro vyznáním a jak je obvykle samý vtip, teď to nevypadá, že by to myslel neupřímně. Nejspíš je zatím jenom spokojený a Seok si v duchu pogratuluje. 

"Nevím, jak jsem to udělal, s klukem jako ty." Řekne mu, protože Woo by mohl být vážně s kýmkoliv i bez toho obličeje, pro jeho milou povahu a s tím navrch? Šílená kombinace. 

"Věříš na osud?" Chytne se jeho další věty. Sám byl docela tradičně založený, měl rád svatyně a jejich okolí a to všechno kolem sebe. Woo se trochu pozvedne a on se musí fascinovaně dívat zblízka do jeho očí. Ta věta mu zní kouzelně a neskutečně. Prý půjčím si tvůj sen… to si snad někam zapíše. 

"Ani v nejmenším." Pošeptá do jeho rtů a pak už se znovu líbají, jen mnohem intenzivněji a vášnivěji. Ucítí, jak ho Woo vahou svého těla nutí, aby se zase položil a udělá to a za chvíli ho má nad sebou. Teď je to on, kdo se může dlaněmi dostat na jeho zadek a oběma ho stiskne, když ucítí jeho rty na citlivém krku. Vzdychání už se stává pravidelným a sem tam sykne, jak to všechno nejde snést. Když se podívá dolů, Woo se začne sunout po jeho těle níž a níž a jeho napadne, že asi shoří. U kalhot se zastaví a Seok mu v ničem nebrání. Nechává ho hrnout triko nahoru, protože nahá kůže je mnohem citlivější. Na jeho zadek už nedosáhne, takže zaboří obě dlaně do jeho vlasů, se kterými si může hrát. Nemusí je mít tak nakrátko jako on sám.

Woo

Woo se uchechtne a přikývne, když mu Seok řekne, že ani netuší, co by mohl ochutnat. Znal pár lidí tady z vesnice, kteří by se po podobném prohlášení snad i urazili, ale on takový není. Je jen málo co, co by ho dokázalo rozhodit a urazit snad vůbec nic. 

"Ano, v tom máš pravdu. A já budu rád, když mi to jednou všechno ukážeš. Zatím si budu vychutnávat jedinou věc." A je to tu zase, svá slova si zase nechce hlídat a Seok by se mohl znovu červenat. Očima sjede celé jeho tělo a tiše si povzdechne. Tohle je a není fér. Z jedné strany si to užívá a z druhé…Bude vážně trpět, až ho nebude mít na očích a teď rozhodně nemyslí nějakou přehnanou žárlivost. Viděli se jednou, neměli na sebe vůbec čas. Teď se vidí podruhé, a i roky by byly málo. Jenže ty nemají. Woo se zatváří spokojeně, když ho Seok ujistí, že zbavování nepřichází v úvahu. 

"Samozřejmě, že ne. Perspektivnějšího přítele bys jen těžko pohledal." Koutky mu cukají. 

"Podívej, jaký pozemek mám, kolem spoustu lidí, co mi pomáhají. A taky dům. Dřevěný, velmi exkluzivní, občas i s vlastním zavlažováním." Nakloní hlavu trochu na stranu a pak se rozesměje. 

"Jo, chystám se opravit střechu, a ještě jsem se k tomu nedostal." Protočí sám nad sebou očima a doufá, že si to Seok ani po jeho přiznání nerozmyslí. Nebylo to tak, že by byl líný, ale spíš se vždycky objevilo něco důležitějšího, co bylo potřeba udělat přednostně. Krátce přikývne, protože má Seok pravdu. Nevěděl, jestli se vůbec někdy uvidí. Mohli ho nechávat na základně, nebo posílat jinam. Byl tu s poručíkem, ten by třeba nechtěl, aby sem jel a Seok by se sem taky nemusel chtít vracet. 

"Ale víš, jsem až takový optimista, že jsem prostě jen doufal, že jsem udělal aspoň trochu dojem a budeš chtít zjisti víc. Nic jiného mi vlastně ani nezbývalo." Ukáže mu další část povahy, která prostě a jednoduše doufá, že svou myšlenkou dokáže ovlivnit chod věcí a přivolat ty dobré. Mile se usměje, když se červená a je v rozpacích z toho, co mu říká. 

"Nemyslím si. Mám pocit, že jakmile tě poznám víc, bude to ještě horší." Pokračuje dál klidně ve velebení jeho osoby a vlastně s tím nechce přestávat. Je znát na jeho očích, že je o svých slovech přesvědčený. Pak mu jde obočí hodně vysoko. 

"Kluk jako já?" Nechápe v první chvíli. 

"Neblázní, já nejsem nikdo. Tady určitě ne." Zasměje se. 

"Podívej se, kde žiju a kdo je kolem mě. Nemáme ani školu, ne takovou jako ve městech." Vlastně toho moc není, co by na něm mohl Seok vidět. 

"Mám tak leda sovu postavu, která není zrovna špatná a občas dost pitomý smysl pro humor." Podle něj to není zase tolik, ale dokud to funguje, je to jen dobře. 

"To je fuk, kdo co má a nemá. Hlavní je, že to funguje. Hodně to funguje." Uculí se, ale nedělá si z toho legraci, jen doplňuje pohled mezi jejich těla, kde to skutečně funguje na obou stranách. Podívá se mu upřeně do očí, když se zeptá na osud. Nad tou otázkou by se musel asi víc zamyslet, ale na první dobrou…

"Vlastně svým způsobem jo. Některé věci si podle mě nerozhoduješ sám. Podívej se na nás. Tolik proměnných a stejně jsi tady a já tě můžu držet a být spokojený, jako už dlouho ne." Není ten typ, co by se v tom přehnaně hrabal a bere to spíš jako hotovou věc. Jak jinak by si to mohl vysvětlit. Podle něj to nejde. NA jeho ujištění, že mu menší půjčování snu nevadí se jen pousměje a pak už zase nechce myslet na nic jiného, než na to, jak chutnají jeho rty. Potřebuje si užít mnohem víc, a tak ani není divu, že přebere iniciativu a dostane se na jeho bříško a hrudník. Je tam tolik míst, kde se potřebuje nutně zastavit a není daleko od toho, aby klesl o kousek níž a ještě víc mu vylepšil den. Přivírá spokojeně víčka pod dotekem jeho dlaní ve vlasech a přestává přemýšlet úplně nad tím, co by měl dělat a neměl. Přejede špičkou nosu po středu jeho hrudníku a vzápětí si o něj opře bradu, aby se mu mohl podívat do tváře. Jednu dlaň má opřenou těsně na lemem jeho kalhot. Pousměje se a začne znovu olíbávat jeho kůži a míří pořád níž až do míst, kde byla před chvíli jeho dlaň. Znovu krátce vzhlédne a v očích se mu blýskne. 

"Promiň, ale nemohl bych tě nechat s klidným svědomím takto odejít. Zbytek si necháme na příště." Promne si rty o sebe a spěšně mu rozepne kalhoty, které s jeho dovolením stáhne pod zadek. Pak už stačí jen pár sekund, než mu začne příjemně ukazovat, že polibky nejsou jediné, co svými rty zvládne. Hraje si, ale zároveň to zase tolik neprotahuje. Ví, že mají ještě trochu času, ale není ho tolik. Trochu ho to mrzí, protože by si to rád užil víc, ale co naplat. Bude se o to víc těšit na příště, jestli to tedy ještě jde.

Seok-chan

Seok-chan si moc dobře dovede představit, jaké ochutnávání má teď Woo na mysli a vlastně… v podobnou chvilku by se asi mohli jít klouzat všechny tržnice světa a všichni šéfkuchaři, protože kdo by nedal přednost někomu, do koho se právě zamiloval? Někdo by mohl namítat, že si tím ještě nemůže být jistý. Raději to zatím nechtěl říct nahlas, už jenom proto, že by si Woo mohl trochu klepat na čelo, ale nejspíš už se zná dost na to, aby mu bylo jasné, že se nemýlil. Podle něho to má Woo s těmi chutěmi aktuálně podobně a když měl jídlo podle všeho hodně rád, přece by se nezajímal o talíř, teď ne. Musí se rozesmát, když dojde na toho perspektivního přítele, ale není v tom nic zlého nebo chuť ho shodit, Woo je prostě roztomilý a jeho vtipy jsou milé. 

"Pozemky máš opravdu rozsáhlé, to je pravda." Pokývá hlavou. 

"Dřevěný dům mají na venkově všichni, alespoň jednoho nemrzí, když přijde zemětřesení, ale dobré sousedy, to má jenom málokdo. Když jeden nepočítá pár monster, co tu teď pobíhají, ale to bych před realitkou, až budeš prodávat, raději nezmiňoval." Opravit střechu… 

"Rád bych pomohl, kdyby bylo jak." Podobné práce by ho bavily. Sice to nikdy nedělal, ale chystal se mít vlastní dům a pak by se to stejně chtěl naučit. Pousměje se o dost něžněji, když mu Woo prozradí, že vsadil všechno na jednu kartu a že mu vlastně ani nic jiného nezbylo. To měl bohužel pravdu. A stejně tak ho tady dneska Seok-chan nemusel zastihnout, ale hvězdy jim byly nakloněny. Vypadá hodně spokojeně, když ho Woo ujišťuje, že si to nerozmyslí ani když se poznají víc a pak už sleduje reakci na jeho slova o tom, že ho má za někoho speciálního. 

"Nemusíš nutně nic znamenat, abys mohl vybočit z řady. Tvoje povaha mluví za všechno a o tváři jsem ještě nezačal." Vysvětlí mu to. Woo si ještě chvíli vede svou, když mluví o vzdělání a jakmile pochválí svou postavu, musí se Seok-chan už zase smát. Trochu zčervená, když si Woo přisadí, jak moc funguje to, co mají a že to tedy vážně stačí. Ani ho v první chvíli nenapadne, co přesně tím myslí, ale ten jeho pohled je tak jednoznačný, že zrudne ještě víc. On si to samozřejmě moc dobře uvědomuje, ale vyslovovat podobné věci nahlas je pro něj obtížnější, je stydlivý od přírody. Musí přikývnout na jeho slova o osudu. 

"To je pravda. Jsou situace, náhody, setkání, které člověk nemůže ovlivnit a někdy jsou vysloveně do očí bijící." Má to hodně podobně jako Woo. Téma ale ihned změní. 

"Jsi spokojený jako už dlouho ne?" Zavrní trochu jako kocour a je vidět, že to chce slyšet znovu. Při jejich dalším společném hraní očividně ani jeden nemyslí na to, že by měli hlídat střechu a že by je mohl poručík shánět, ale je si jistý, že kdyby na to došlo, Jae ho buď zdrží nebo pro ně nějak diskrétně dojde. +Snad mě nehodí přes okraj střechy rovnou poručíkovi k nohám.+ Zadoufá, protože už mu začíná být jasné, s kým má tu čest. Uvědomí si, že se na něj Woo podíval, opětuje mu pohled zamlžených očí a ještě chvíli mu nic nedochází, dokud nepromluví a nezačne mu rozepínat kalhoty. Ne, že by ho to nenapadlo, ne že by na to sám nemyslel, on prostě jenom nečekal, že by to Woo skutečně chtěl udělat a navíc… kdy tohle naposled někdo udělal? Je to asi tak dvě stě tisíc let… Očekáváním se mu srdce divoce rozeběhne a možná je až moc dychtivý, když pozvedne boky, aby mu Woo mohl stáhnout kalhoty. Měl dělat větší drahoty? Nejde tomu poručit. Pak už ucítí jeho rty a nejen polibky, ale všechno, co je Woo ochotný mu v tu krátkou chvíli ukázat. Nemá ani, kam by zatnul svoje prsty a tak znovu najde jeho vlasy a ramena a snaží se mu svými stisky dát najevo, jak moc se mu to líbí. Nečekal podobný vývoj, ale nejspíš bude hodně mimo, až odsud odjedou. Má řídit a ani by se nedivil, kdyby poručíka odvezl někam do Severní Koreje. Mezi rty převrací jeho jméno a snaží se být potichu, aby je přece jenom nikdo neslyšel, ale je to složité.

Woo

Kdyby jen Woo tušil, že Seok přemýšlí o zamilovanosti, asi by šel odbouchnout za hranice vesnice něco jako ohňostroj. No, asi by mu muselo stačit těch pár granátů, co tu mají, ale i tak by to nejspíš udělal. Blázen na to byl dost velký. Je taky pravda, že kdyby mu v tuto chvíli před obličejem mávali celou hostinou těch nejvybranějších pokrmů, ani by si jich nevšiml a věnoval by se jen své momentální společnosti. Je rád, že ho znovu rozesmál. Opravdu ho těší, že je něčeho podobného schopný a bude to dělat dál a velmi rád. Přece jenom byli na místě, kde věci kolem zase tolik zábavné nebyly, ale on sám se nenechával ovládat atmosférou. Prostě byl takový. 

"To ano, je to sice velká starost, ale mám na to lidi." Nemyslí to vůbec špatně vůči lidem, se kterými tady žije. Jen prostě dál a s úsměvem pokračuje ve svém vtipkování, které asi nebude brát konce. Uměl být vážný, ale teď to zase na chvíli není potřeba. 

"Pravda, možná bych ten dům měl trochu vylepšit. Nějaké to křoví, ale sousedi jsou tu vážně skvělí, nic pro ně není problém. A monstra? Ale no ták, ekologové by jásali, jak se jim tu dobře daří. Je to úplný ráj." Z toho by si asi legraci dělat neměl, ale…No co, monstrům to neublíží a všem je jasné, že by byli radši kdyby tu nebyli. 

"Ale asi bych to měl opravdu nechávat jako překvapení." Uculí se a zavrtí sám nad sebou hlavou. Tolik k tomu, jak tu plácá nesmysly. Asi začne mít obavy, aby si o něm Seok nemyslel, že je blázen. Tedy blázen tím špatným způsobem. Jeho oči naberou vážně nádech a mile se na něj usměje, než ho pohladí po tváři. 

"Jsi moc hodný. Byl bych rád, kdybychom na tom pracovali společně, i když bych asi z té střechy spadl, kdybys na mě mrkl. Ale chápu, že to asi nepůjde. My to zvládneme i tak. Není to nic složitého." Ujistí ho, že vůbec o nic nejde. Je to taková drobnost, a právě proto ji pořád s bratrem odkládají. Trochu se zarazí, když Seok vyzvedne jeho povahu. Vůbec tomu nerozumí, proč ho zaujalo zrovna tohle. Když však vidí, jak roztomile se tváři, málem by se začal červenat tentokrát on, a to je co říct. 

"Vážně se ti líbí zrovna tohle?" Dokonce to vypadá, že ho tím dost rozhodil. 

"Nenapadlo by mě, že to dokáže zrovna moje ztřeštěnost." Poškrábe se na temeni ve vlasech, ale je vidět, že ho to těší opravdu hodně. Když vidí, jak se znovu červená nad jeho komplimenty, skloní se, aby ho mohl líbnout na obě tváře. Láká ho to mnohem víc, než by si, kdy představil. Je rád, že to Seok vidí s osudem stejně. Asi by si přišel hloupě, kdyby to kategoricky odmítl. Jiné vysvětlení tohle setkání nemá. Pousměje se, při zopakování věty a obrácení ji v otázku. Uculí se a oči mu zahřejí, než přikývne. 

"Víš, asi bych řekl, že tak spokojený jsem ještě nebyl. Je to jiné než s rodinou, mnohem intenzivnější." Nejde o to, kdy vyrůstal, i tak měl podle něj šťastné dětství, i když si to někteří nejspíš nemysleli. Jenže to, jak se cítí teď to prostě a jednoduše překoná. 

"Bylo příjemné tě vidět, ještě lepší je, když to vypadá, že se ti přece jen líbím." Tohle snad říct může, jinak by to s ním Seok nejspíš nebyl. 

"Děláš mě šťastným, a to tě vidím po druhé v životě. Jsem zvědavý, co se stane, až tě uvidím potřetí." Trhne obočím nahoru v jasné výzvě, aby trochu popíchl jeho představivost. On sám se nebojí, že by někdo přišel a nachytal je. Se svým bratrem mají své způsoby, jak si říct, že se vidět potřebují a rozhodně to není tak, že by pro ně musel dojít. Asi taky proto se nebojí zajít mnohem dál. Není divu, že se odhodlá, když už tak pěkně začali. Nemá mu vůbec za zlé, že se nebrání a už vůbec nemyslí na to, že by Seok udělal špatně, že se brání. Podle něj to ani ani trošičku laciné, spíš mu jen hezky dovolí, co by si přál. A ano, těší se, až se o něj postará a doufá, že pak na něj bude myslet mnohem víc. Musí se pořádně snažit. Přivře spokojeně víčka a tiše si povzdechne, když ucítí jeho doteky, ale nepřestává v tom, s čím začal a snaží se ho pohyby svými rty přivést k té nejvyšší blaženosti. Jakmile uslyší své jméno je to ještě lepší a je mu vlastně docela líto, že se Seok musí krotit, aby je nikdo neslyšel. Jemu by to nevadilo, ale jeho okouzlující společnost by se asi styděla. Hraje s ním, dlaněmi hladí jeho stehna a míří i na hrudník a bradavky. Nezastaví se ani na chvilku a nechá ho dosáhnout vrcholu, aniž by ucukl. No co, bavili se o ochutnávání a tohle k tomu patří. Odtáhne se od něj mírně a všechno bez problémů spolkne, než se znovu uculí. 

"Tak jsem snad navařil dobře." Zasměje se a začne ho s jistým zajetím upravovat, než se zase přesune vedle něj a přitáhne si ho k sobě. On sám si pomůže později, protože po tom všem jeho vzrušení jen těžko opadne. Pozoruje jeho tvář a konečky prstů ji pořád zlehka hladí. 

"Věříš na lásku na první pohled?" Zeptá se ho zvědavě. On sám by ještě před pár dny řekl, že ne. Teď už si to nemyslí. Pořád má před očima okamžik, kdy se na střeše otočí k žebříku a se zbraní namířenou na něj ho viděl poprvé.

Seok-chan

"Křoví a sousedi… jednoho napadne, že to křoví není ani potřeba, protože sousedi vědí tak jako tak všechno." Už asi plácají oba dva, ale co… nikdo je tu neslyší a je dva to baví. Musí se začít smát těm jeho řečem o ekologickém nadšení z monster. Vůbec by se nedivil, kdyby se našlo dost ochránců zvířat, kteří by usilovali o to, aby se o monstra někdo staral a našla svůj biotop. Co na tom, že mutují a mohou vyvraždit polovinu lidstva, i monstra mají právo žít. Dostane se mu pohlazení a ujištění, že by byl Woo rád, kdyby se střechou mohl skutečně pomáhat, ale na podobnou realitu si budou muset počkat, až to všechno skončí a oni třeba začnou žít svůj sen. 

"Víš… teď, když mluvíme o podobných věcech mi připadá, že se moje motivace všechno přežít a dotáhnout do konce hodně změnila. Ne snad, že bych před tím chtěl umřít nebo něco podobného, ale věci prostě nějak běžely a moc jsem o tom nepřemýšlel. Když máš najednou proč žít, nějakou vizi nebo sen, že budeš něco s někým budovat, je všechno mnohem osobnější a důležitější." Nechce tady teď pořádat proslovy, ale byl by rád, kdyby Woo věděl, co se mu honí hlavou. Bál se, aby ho osud nepotrestal právě za to, že mu najednou o něco jde, ty tragické konce byly až příliš časté, ale i kdyby, každá jejich chvíle za to bude stát a to je prostě úplně jiný a podle něho naplněnější život, i kdyby snad byl krátký. Musí se zatvářit spokojeně, když vidí, že je na rozpacích konečně i Woo. Nemyslel si, že je to možné a najednou se to dělo. 

"Je to tvoje specifikum, asi mám pro něj slabost." Řekne mu upřímně, aby ho ujistil, že to tak je. Poslouchá jeho vyjádření ohledně toho, jak na něj Seok-chan působí a pokývá s úsměvem hlavou. 

"Žádné přece jen… líbíš se mi." Řekne mu upřímně. Přijde další smích. 

"Po třetí… doufám, že nic negativního, nechci ti to nijak pokazit." Teď ho Woo trochu vyděsil, aby to třetí setkání třeba nebylo v něčem horší a Woo nezačal váhat. Ale samozřejmě moc dobře chápe, jak to myslel. Pak už mezi nimi není prostor na nějaké větší přemýšlení, ale jenom na to, aby si užili přítomnost toho druhého, obzvláště tedy Seok-chan, který dostával všechnu pozornost. Má pocit, že to trvá až příliš krátce na to, jak skvělé mu to připadalo, chtěl by si toho užít mnohem víc a mnohem déle. Jenže už jenom proto, že se vůbec neznali, neměli čas a stejně si tolik chyběli, není schopen oddalovat svůj vrchol příliš dlouho. Cítí se hodně mimo, ale to nezabrání tomu, aby si uvědomil, že ho Woo ze svých rtů nepustil do poslední chvíle a že mu podobné věci vůbec nevadí. To byl nějaký tajný bonus k jeho dokonalosti? Nevyžadoval by to po něm, kdyby nechtěl, vždycky měl v sobě dost respektu k druhým, ale teď je všechno ještě růžovější. Znal typy lidí, co by vztah opustily jen proto, že ten druhý v posteli něco nechce. On by to neudělal. Když Woo konečně může zase mluvit, samozřejmě pronese něco, z čeho se Seok-chan znovu udýchaně rozesměje. 

"To snad ne." Dostane ze sebe, protože tohle byl prostě Woo. Sleduje ho, jak se mu snaží pomoct zase obléknout a nechává v sobě poklidně doznít všechny emoce, které v něm Woo rozpoutal. O chvíli později se už ocitne v jeho objetí a spokojeně se podívá do jeho očí. Měl by mu to nějak oplatit, jenom neví, kolik mají ještě času. Trochu ho to trápí. Nechce vypadat, že je ten, co si užije a odejde. Trochu pootevře rty, když mu Woo položí tu otázku. Hodně souvisí s tím, co se Seok-chanovi honilo hlavou, než začala jejich malá romantika

"Ano, věřím." Řekne mu hodně vyrovnaně, protože se tak cítí. 

"Nikdy před tím jsem to ale nezažil." Uculí se plaše. 

"Jsem rád, že ne, líbí se mi, že jsi první." Kruci… řekl to vážně nahlas? Pomalu si olízne rty, asi se uvaří ve svých rozpacích, ale co už. Je to všechno pravda.

Woo

Woo se zasměje a nakonec přikývne. 

"Tady ví úplně všechno, ale nic příliš neřeší." Nadhodí, jak to tady celé funguje. Jsou si tu příliš blízko, aby něco víc rozebírali. Byla by to vlastně docela ztráta času. Seok se dál směje a jemu to imponuje čím dál víc. Pořád u něj ještě neklesl na úroveň pitomého kluka, a to je dobře. Kde kdo, by asi podobné smýšlení u vojáka čekal. Woo je opravdu rád, že se to neděje a vypadá to, že je to pro něj velmi příjemné rozptýlení od každodenních starostí, které zrovna tady mají. Podívá se na něj, když se víc rozpovídá a má pocit, že tu změnu vidí v jeho očích. 

"Jsem rád, že to tak je. Taky to začínám vnímat jinak. Víš, tady je to nebezpečí opravdu velké, i když si to nikdo z vesnice příliš nepřipouští. Já vždycky šel po hlavě do boje a prostě nepřemýšlel nad tím, jak to dopadne. Jasně, mám tu bráchu, ale on tu žije taky. Je si vědomý toho rizika a zároveň ví, že to jinak nejde. Teď už budu mít v hlavě hlavně tebe a chci tě znovu vidět, takže si dám větší pozor." Ujistí ho, že to má stejně a že se jeho myšlení pozměnilo, i když si to v první chvíli neuvědomil. Je si však jistý, že to tak je. Zvedne k němu překvapené či po dalších slovech a rty mu jdou mírně od sebe. Tak ho nikdo nedostal už hodně dlouho. 

"Budu jen doufat, že tě to jen tak nepřejde." Uculí se spokojeně a ten výraz mu asi zůstane dlouho. Už se vážně těší, až se ho všichni budou ptát, co mu je a kdo za to může. 

"Ty mě taky a hodně." Vrátí mu jeho kompliment bez sebemenšího zaváhání. 

"Máš pravdu, nic negativního nás dva nečeká. To ten osud." Uchechtne se, ale je vidět, že to myslí vážně a opravdu tomu věří. Pak už Woo nemůže mluvit na to má příliš zaměstnaná úst a je vidět, že si to vážně užívá do poslední chvilky. Seok vypadá kouzelně, když se nechává unášet slastí a je to on, kdo mu ji dopřál. Kdyby to šlo, klidně mu slíbí, že to bude dělat každý den, jen aby viděl, jak moc si to užívá, ale možná dobře, že to nejde. Taky by se mohlo stát, že by ho to přestalo bavit. Jakmile skončí s rozdáváním radosti, nemůže od něj odlepit oči. Kdyby jen tušil, že Seok přemýšlí nad jeho dokonalostí, první by se asi zasmál, že on dokonalý rozhodně není a pak by asi vylétl do oblak, jak by se vznášel jako balónek. No dobře, tak zlé by to s ním asi nebylo, ale stejně…Pokrčí nevinně rameny, protože tahle poznámka o vaření mu prostě vylétla. Pořád ho to baví? Tak to je skvělá zpráva. Je rád, když ho zase cítí u sebe a může si užít jeho blízkost plnými doušky. Pozoruje ho zvědavě po své otázce na lásku na první pohled a vážně doufá, že uslyší odpověď, kterou chce. Dokonce se kouše do spodního rtu, aniž by si to uvědomil. Hlasitěji vydechne, když mu Seok potvrdí, že na ni věří. Jistě, nemusí to znamenat, že se to děje právě teď, ale i tak! A pak najde vyloženě diamant, když mu prozradí, že on je první a že se to stalo až s ní. Nakloní se trochu, položí mu ruku na tvář a rozněžněle se mu podívá do očí. 

"Vůbec jsem nevěřil, že to dneska uslyším. Jen jsem doufal." Pohladí ho palcem po tváři. 

"U mě to není jiné." Potvrdí mu, že je na tom úplně stejně. 

"Otočil jsem se a věděl jsem, že už vážně nikoho jiného nepotřebuju." Prozradí mu, kdy přesně k tomu došlo. Je pravda, že plně si to uvědomuje až dnes, ale je si jistý, že to tak bylo. Skloní se k němu blíž, aby ho mohl políbit do vlasů a u toho spokojeně přivírá očí. 

"Vlastně pro tebe něco mám. Chci ti to dát. Dostal jsem ho, aby mě chránil a teď chci, aby chránil tebe. Na ničem jiném už nezáleží." Pousměje se mile a sáhne za svůj, krk, aby si rozepnul řetízek s přívěškem slunce. Je stříbrné a vlastně nic drahého, ale má ho po mámě a vážně si přeje, aby ho měl on. Ukáže mu ho.

"Líbí se ti?" Zeptá se opatrně a neznačí, že pokud ano, rád mu ho sám připne. 

"Vím, že mě máma měla nade všechno rád a že by byla ráda, kdyby ho dostal někdo, do koho jsem se zamiloval. Budu mít pocit, že jsem pořád s tebou a ano, sobecky ti chci lézt pořád do hlavy." Zasměje se tiše. Je to je drobnost, ale vlastně nad tím přemýšlel od jejich posledního setkání, jestli by to mohlo mít nějakou hodnotu pro ně oba. Není si jistý, jestli to byl správný krok, ale nevzal by to zpátky.

Seok-chan

Usměje se, když ho Woo na oplátku taky ubezpečí, že si pozor bude dávat i on. Nebyl si jistý, jak se v podobnou chvíli bude dívat na jeho proslov a jestli to nebylo moc a nakonec se ukázalo, že to zase mají stejně. Cítil se vedle něho ve svém vyjadřování pořád svobodnější. Nečekal by, že Woo jeho slova o tom, co jsou jeho specifika tolik dostane. Přišlo mu to jako součást jeho povahy, která mu padla do oka a jako něco, s čím Woo prostě žije a asi o tom moc nepřemýšlí, ale takhle to vypadalo, že o tom přemýšlel hodně, jako kdyby mu to lidi spíš vyčítali. Copak někomu bezelstnému jako on může vůbec někdo něco vyčítat? Přesně tak, je nic negativního nečeká. Když mu tak trochu neplánovaně nahlas řekne, co přesně k němu cítí, nečeká vyloženě odmítnutí po tom všem a po všech těch komplimentech. Jenom má strach, aby mu Woo neřekl, že je to moc rychlé nebo že na to, aby si byl podobnými pocity jistý, potřebuje ještě trochu víc času. Naprosto by to chápal, ale místo toho se mu dostane něžného pohlazení na tváři a ujištění, že to má úplně stejně a že vlastně doufal, že dneska podobná slova uslyší. Nejspíš byli oba dva stejně marní, stejně romanticky založení a prostě si sedli. Kde kdo by jim mohl říct, že podobná rychlá vzplanutí zase stejně rychle končí, ale on má dojem, že ani jeden nejsou takoví a poznají, když jde o něco víc. Bylo to vážně divné, moc pohádkové, ale on si takový život milerád užije. Drsné reality bylo všude kolem až moc. 

"Otočil jsi se?" První dvě vteřiny mu nedojde, co přesně myslí, ale jediné takové otočení bylo ve chvíli, kdy se Seok-chan objevil na střeše a narazili tam na sebe.

"Mířil jsi na mě!" Rozesměje se, ale vážně mu mohl padnout do oka v tu vteřinu? 

"Vždyť ze mě nebylo skoro nic vidět." Mrmlá na oko. Přivře oči pod jeho polibkem, ale vůbec by nečekal, že by pro něj Woo mohl něco mít. Zvedne se na jedno předloktí, aby dobře viděl na to, co vytahuje a dojde mu hned, že to není nic připraveného, ale naopak velmi spontánního. Tohle nebylo plánované rande a ani jeden nevěděli, jestli se ještě uvidí, takže to bude velmi osobní předmět a taky že se neplete. 

"Na ničem jiném už nezáleží?" Ujistí se polohlasem. Začalo jim na sobě navzájem záležet tak rychle… Dívá se na přívěsek v jeho dlani, který si právě sundal a s úsměvem přikývne, že se mu opravdu líbí. 

"Vypadá jako ty." Řekne mu. Slunce… 

"Ale neměl by sis ho nechat?" Zeptá se, zatímco mu ho Woo už připíná na krk, na kterém se houpou psí známky a oznamuje mu, že jej dostal od své mámy. Mámy, kterou moc neznal a teď by měl přijít o tohle…? 

"Woo… měl bys ho mít ty, vážně." Řekne mu velmi vážně, ale vypadá to, že Woo se už rozhodl. Podívá se do jeho očí. 

"Zamiloval ses do mě?" Usměje se a teď je to on, kdo se dotkne jeho tváře. 

"Taky jsem se do tebe zamiloval. Děkuju." Řekne mu upřímně. Nakloní se k němu, aby ho mohl procítěně políbit a ještě jednou se na přívěsek podívá. A pak už dole pod budovou uslyší hlas poručíka Tchaka a taky Jae. Jae mluví hodně nahlas, nejspíš protože ví, že ho uslyší a že jim dojde, že už je potřeba jít. Seok-chan si povzdechne, posadí se a ještě jednou zkontroluje seznam, který dostal od Woo. 

"Nechci se loučit." Zasměje se tiše, ale nezní to zase tak vesele. Postaví se na nohy a společně s ním poodejde od kraje, aby ho mohl ještě jednou pořádně políbit a obejmout na rozloučenou. 

"Tak… příště." Řekne mu. Bude kreslit a taky doufá, že se fakt potkají při té noční službě. 

"Jeden by si začal přát, aby skončila smlouva…" Až tohle skončí, na chvíli nechá všechny mise být a přesune se do zálohy. Kim ho zabije, ale… ten domek potřebuje. Oni oba.

Woo, Jae

Woo ani netuší, že díky jeho slovům se Seok cítí líp. neříká to jen tak, aby ho ujistil a uklidnil. Vážně si to myslí a tím vlastně jen potvrzuje, jak se k sobě hodí. Oba měli podobný pohled na určité věci, a to bylo jen dobře. Se svou povahou měl občas problémy. Někomu to přišlo prostě příliš a někdo si dokonce myslel, že je to jen přetvářka. Sám moc dobře věděl, že by se nikdy moc dlouho přetvařovat nedokázal, možná že ani trochu. Byl prostě takový a našli se i tací, kterým tím lezl na nervy. Tady to zdá se nehrozí, a to je dobře. Prohlíží si jeho tvá při tom vyznání a dokáže si domyslet, že má trochu i obavy. On sám je měl, když si uvědomil, jak moc k němu za takovou krátkou chvilku začal cítit. Je však rád, že obavy jsou na obou stranách úplně zbytečné. Nepotřebuje víc času, aby si uvědomil, jak moc mu propadl. Nepotřebuje žádné špatné události, ani zkoušky, aby se ujistil, že to tak skutečně je. Byl natolik přímý, aby nepochyboval o tom, co cítí. V tomhle ohledu byla upřímnost dobrá. Tedy byl o tom přesvědčený. Někdo by mohl namítat, že by se taky mohl spálit, ale o tom vůbec nepřemýšlí. Ano, byl romantik a nikdy se z to nestyděl. Je vážně spokojený, že to má Seok stejně. Uculí se a přikývne, když se jeho společnost ujišťuje, kterou situaci myslí a pak jen zlehka pokrčí rameny. 

"Promiň." Přemlouvá koutky, aby se neusmíval, ale nejde to. 

"Kdybych věděl, kdo za mnou nahoru leze, počkám na tebe s otevřenou náručí a beze zbraně." Ujistí ho, že by to vypadalo úplně jinak. Jenže on netušil, že tahle chvíle bude tolik osudová. Vlastně se těší, až to někomu budou vyprávět. Jak jste se poznali? Ale chtěl mě zastřelit. Málem se rozesmál nahlas. 

"Bylo dost, abych se zamiloval. Kdybych viděl víc, asi omdlím. Musel jsem si tě nadávkovat, aby té dokonalosti nebylo příliš." Obrátí to v další kompliment. S ním mu to jde vážně snadno. Když dojde na řetízek...Svým způsobem nad tím přemýšlí už chvíli a je si jistý, že to chce udělat. Není to jen momentálním rozpoložením, ale je v tom jisté přesvědčení, že tak by to být mělo. Dát mu kousek sebe, který půjde vidět. Není v tom nic majetnického, ale opravdu věří tomu, že by ho tím mohl alespoň trochu ochránit. 

"Slunce mám rád. Když svítí vypadá hned všechno líp." Pousměje se trochu a pak zavrtí hlavou. 

"Ne, neměl. Jsem si víc, než jistý, že ho máš mít právě ty." Ujistí ho, že si své gesto rozmyslel a že víc se rozmýšlet nepotřebuje. 

"Ne, chci abys sebou měl kousek mě. Zasloužíš si ho už jen za to, jak se s tebou cítím." Dodá ještě, aby bylo jasné, že si to nenechá rozmluvit ani za nic. Spokojeně vydechne, když mu Seok řekne, že se do něj zamiloval. Oči mu neskutečně zahřejí a jeho úsměv už by nemohl být zářivější. 

"Nic krásnějšího jsem neslyšel, no vážně." Nadechne se ještě, aby mu mohl říct víc, ale i on uslyší hlasy a je mu jasné, že už nemají čas. 

"Schovám tě pod oblečení a unesu k sobě domů." Prohodí a je vidět, že ani jemu se loučit nechce. Postaví se společně s ním a je rád, že se u okraje střechy ještě rozloučí. 

"Uvidíme se brzy. A vyřiď každému, kdo se na tebe bude moc koukat, že si to s ním vyřídím." Myslí to jako vtip, nebyl konfliktní a zároveň...Vlastně závidí jeho kolegům, že můžou být s ním. 

"Dočkáme se, vůbec o tom nepochybuju." Nemyslí tím konec jeho smlouvy, ale to, že budou spolu. Nechá ho slézt jako prvního a jde hned za ním. Ještě na chvíli ho vezme za ruku, aby společně mohli obejít budovu a vyjít nedaleko nich. 

"Tak to by mělo být všechno." Mluví na Seoka a ještě na něj mrkne, dokud se ti dva neotočí. Jae si prohlédne oba dva s mírně přivřeným obočím, a to mu jde vzápětí nahoru, když se na slunci zaleskne řetízek.

"Tak se zdá, že máte všechno, co jste tu nechali. Možná i něco navíc." Pořád nevypadá úplně přátelsky a sám si očividně není jistý, jestli se mu líbí, co brácha provádí. Ale třeba ho to brzo přejde. Otočí se k poručíkovi a pár vteřin přemýšlí, než k němu netáhne ruku. 

"Díky. Počítám, že se nevidíme naposledy." Při jejich rozvoru došlo na návrh pravidelných setkání. Oni jim budou dávat informace o pohybu a počtu monster a lidí, kteří se motají kolem a na oplátku to vypadá, že by se mohli dostat k potřebným lékům. Příště by měl on zamířit na základnu a jak to tak vypadá, nepojede sám. Woo se naposledy podívá na Seoka a neznatelně si povzdechne, přesto se znovu usměje tak, jako vždycky. nebude smutný, prostě ne. dneska byl jeho nejlepší den v životě, a to je to, na co musí myslet.