(vesnice)
Seok-chan
Seok-chan nepřestává žasnout. Samozřejmě mu podobné komentáře nebyly cizí, mezi chlapama se pronášelo pořád něco, ale tohle bylo jiné. To proto, že se jeden druhému doopravdy líbili a když to Woo říkal, v žaludku ho něco tahalo a cítil nervozitu. Ani on by nechtěl podobnou zkušenost prožívat opilý a vzhledem k tomu, jak málo mají času, ho cosi podvědomě nutí spěchat podobně jako Woo. S tím, co se tady dělo, si jeden nemohl být jistý zítřkem a když si to Seok-chan uvědomí, dostane strach, že Woo je mnohem méně chráněný, než on sám. Oni byli zalezlí na dobře opevněné základně, měli zbraně a techniku a tihle lidé byli venku, ve svém městečku a mohli maximálně doufat, že jim občas někdo přijede pomoct. Jak to ti nahoře vlastně mohli dovolit, když věděli, co se tady děje? Podle něj by měli založit nějaké opevnění a tyto lidi hlídat nebo je schovat přímo na základně, dokud v okolí zase nebude bezpečno a on najednou ví, že se na to poručíka zeptá a že bude otravovat tak dlouho, dokud se nezačne něco dít. Nenechá tady nikoho obětovat, stačil jejich kolega, co nedávno umřel. I díky tomu mu všechno přijde mnohem dramatičtější. Teď si ale nechce úplně kazit náladu podobnými myšlenkami, na to bude mít dostatek času, až na Woo neuvidí. Chan-yeong mohl být rád, že si našel někoho uvnitř a podobné myšlenky ho nebudou trápit. Ucítí znovu to známé tahání v žaludku, když si Woo libuje, že na sebe budou mít hodně času. To už jsou společně nahoře a Woo přizná, jak moc vážně chtěl. Musí se zasmát jeho tvrzení, že by utekl. Teď z toho ten pocit nemá. Šel sem dobrovolně a už není malý kluk a Woo nevypadá jako nějaký neodbytný dravec. Chvilku je mezi nimi ticho a Seok-chan se dívá hlavně na nebe nad jejich hlavami a nechává Woo nerušeně přemýšlet, dokud mu neřekne, že je vážně rád, že se potkali. Musí se rozesmát jeho komentáři o smajlíku, vypadá jako neustále vtipkující a dobře naladěný typ a to bylo něco, co on sám potřeboval. Jeho dobráckou povahu by asi někdo vážný nebo pesimistický nakonec ubil. "Dobře, něco ti namaluju." Souhlasí s ním, zatímco se Woo přetočí na bok, aby na něj lépe viděl. Sem tam se na něj podívá. Kdyby měl psát, byla by to katastrofa, ale něco nakreslit by zvládl. Nebyl malíř, uměl spíš takové komiksové figury, ale nebyly špatné. Ucítí na tváři jemný dotek jeho prstů a podívá se na něj déle. Hrozně přeskakují, ale tady to nejde jinak. Zasměje se, protože chápe, jak to Woo myslí. Kdyby spolu mohli denně strávit všechen volný čas, měli by ho hodně na povídání, ale když se dva sbližovali, hrály v tom roli i jiné věci a navíc byli na místě, kde neexistovaly možnosti. Osud se tu s nimi moc nemazlil.
"Proč žiješ tady a nikdy ses nepřestěhoval někam mezi lidi? Ještě před tím, než tohle začalo..." Zajímá ho to. Takový mladý kluk a v takové divočině… Pousměje se.
"Divil by ses, ale taky vydržím dlouho jen tak zírat nebo nechat myšlenky toulat." Nenudil by ho. Byli by prostě vedle sebe. Woo se posune trochu blíž. Je netrpělivější, než on sám. Trochu jako vlk, co se nenápadně snaží přitulit a testuje, který milimetr už bude moc. Nechává jeho prsty, aby sklouzly na rty a ty ho jemně zabrní. Musí se tiše zasmát i té další poznámce, protože i teď chápe, jak to Woo myslí. Nikdo si nepřál monstra a všechno, co se kolem nich děje, ale bez nich by se nejspíš nikdy nepotkali.
"Říká se, že si ve všem špatném máme najít něco dobrého. Tohle zní jako dobrá věc." Dá mu za pravdu.
"Nebylo? Co všechna ta zvěř a tvůj bratr…?" Woo se začne sklánět a jemu se žaludek zamotá do všech stran, ale není to polibek na rty, jenom na nos a Woo je opravdu velmi opatrný a pozorný.
"Můžeš to udělat." Řekne mu tiše, když se mu zblízka podívá do očí.
Woo
Woo pozoruje Seoka a snaží se odhadnout, jak se mu líbí, co mu říká. Ne, neudělal by to jinak, jen má pocit, že není tolik obratný ve skládání komplimentů. Možná mu až moc chce být blízko a přehnaná snaha by ho mohla odradit. Doufá ale, že se to nestane. Kdyby jen tušil, jak moc o něj Seok začal mít strach, asi by nemohl být šťastnější. Ne, že by mu přál, aby měl starosti, ale asi by nebyl normální, kdyby z toho neměl radost. Podle něj však není důvod. Nejsou v menším bezpečí, i když to tak na první pohled může vypadat. Naučili se velmi rychlé přežít útoky lovců a stopařů. Asi by měli problém, kdyby dorazilo něco horšího, ale taky měli své způsoby, jak e chránit. Možná neubrání domy a vše, co je na povrchu. Jejich sklepy jsou však dost pevné a už několikrát se ukázalo, že monstra se do nich nedostanou. Takže se nemusí zase tolik bránit, aby přežili. Je fajn vidět, že se Seok jeho poznámkám směje. Kdyby mu přišel nudný, asi by to dlouhého trvání nemělo. Takto má jistotu, že jeho řečičky nejsou úplně mimo. Prohlíží si jeho tvář a pořád je ve střehu, aby postřehl cokoliv negativního. Vážně by nechtěl, aby si Seok myslel, že to s ním nemá cenu, už jenom pro ty komplikace, které z toho bohužel pramení. Oči se mu vyloženě rozzáří, když mu slíbí, že mu něco namaluje. "Tak dobře, já budu psát, abych ti třeba zlepšil den a ty mi budeš malovat." Zazubí se, jak to mají hezky vymyšlené a vážně chce ty obrázky vidět.
"Co třeba zítra?" Prohodí a tím mu dá jasně najevo, jak netrpělivý je a že by chtěl ideálně všechno hned. To, že se teď celkem krotí, neznamená, že tak trpělivý obvykle bývá. Pořád je dost mladý a tohle k tomu prostě patří. Když se ho může dotýkat, uvědomuje si pořádně, jak mu něco podobného chybělo. Ne, že by některé věci už neměl za sebou, ale…Když k tomu cítíte něco navíc, je to prostě jiné. Trochu zvážní a zamyslí se nad jeho otázkou. Je to už dlouho, kdy přemýšlel o odchodu, ale nakonec rozhodnutí nebylo tak složité.
"No…Mám tu bráchu. Rodiče umřeli, když mi byly tři, vlastně si je skoro nepamatuju. Jae se o mě staral celou dobu." Pokrčí rameny. A ano, vůbec se mu nechce ho opouštět.
"Ale víš…Tohle rozhodnutí vlastně není jen o mě. Mladík kluci odtud utíkají, jenže když utečeme všichni, kdo bude bránit ty ostatní. Nejsou tu jen monstra, ale i šelmy a lidé, co kradou a nemají domov. Jae tu zůstává, hodlá tuhle vesnici bránit, protože je to náš domov. A já tu prostě zůstal s ním. Asi bych nemohl odejít s vědomím, že při dalším útoky někdo umřel. Možná taky kvůli mně, protože jsem nebyl na střeše a střílel." Pokrčí rameny a pak zavrtí hlavou.
"To je vlastně jedna z nejdůležitějších částí mě." Nemyslí si, že by na něm bylo cokoliv zajímavého, ale tohle rozhodnutí ho vlastně dost vystihuje. Pak to nechá být a znovu se usměje.
"Takže tě vlastně můžu nerušeně pozorovat celé hodiny, kdybychom je měli a tobě to vadit nebude. To je skvělé." Zasměje se krátce, ale v podstatě to myslí vážně. Dokázal by si představit takové dny a bylo by jich hodně. Pak jen přikývne.
"Tohle je na tom ta nejlepší věc, ale bude fakt, až to celé skončí a třeba toho času budeme mít víc. Mají vojáci dovolenou?" Vyzvídá a je jasné, že to s ním není jen na chvíli a chce v tom rozhodně pokračovat.
"Šelmy balit nemůžu a bráchu taky ne, bylo by to divný." Uculí se, když mu osvětlí, jak to celé myslel a pak už ho Seok vyzve, aby ho skutečně políbil. Promne si rty o sebe a dlouze se nadechne.
"Mám strach." Prohodí a znovu se trochu skloní.
"Mám strach, že jakmile to udělám, už nebudu moct přestat a nebudu v životě chtít nic jiného." Zase na chvíli utichne a dotkne se rty těch jeho. Jen zlehka s nimi přejede ze strany na stranu, aniž by mu přestal koukat do očí.
"Asi to risknu. Myslím, že už ti stejně víc propadnout nemůžu." Koutek se mu pozvedne a pak konečně spojí jejich rty v pomalém a první jen zkoumavém polibku, který se s každým prolnutím stává naléhavější a vlastně i hravější. Rozhodně s tím však nehodlá jen tak přestávat, prostě to nejde.
Seok-chan
Je rád, že Woo na jeho návrh ohledně malování přistoupil. Nejspíš mu dovede mnohem lépe dát najevo, co si myslí a cítí, když mu nakreslí nějaký komiksový strip, než kdyby se to pokoušel sepsat a taky bude zajímavé sledovat, v čem je obratný ten druhý. Vytáhne obočí nahoru, když se ho Woo zeptá, jestli to bude hned zítra, ale pak s tichým smíchem přikývne. Nějak to udělá, najde si nějaké klidné místo, na které snad nikdo nepřijde. U moderně hlídané základy to není tak snadné a on nepotřebuje, aby ho z něčeho podezřívali, ale když jdete na záchod, taky vás u toho nikdo nenatáčí. Pořád byli lidé s různými potřebami a všichni věděli, jak se na chvíli ztratit. Začne mu naslouchat, když se Woo rozhodne mluvit o něčem ze své minulosti. Ano, jistě měl tady bratra, ale mohli odejít společně nebo by se vydali každý vlastní cestou. Když mu Woo řekne, že ho bratr vychoval, protože velmi brzy přišel o rodiče, je všechno mnohem jasnější. Pokud Jae nechce odejít a nikoho jiného než sebe navzájem nikdy neměli, pak je jasné, že ho tu Woo nechce nechat. On sám by své bratry taky nikdy neopustil, i když teď myslí ty ve zbrani. "To je mi líto." Řekne mu upřímně na to s rodiči. Podle něj to nemohlo být jednoduché a museli jim chybět a taky už zase o něco víc chápe, proč je možná Jae takový, jaký je. Chápe, co mu chce říct i tím druhým důvodem, ale uvnitř sebe s ním nemůže souhlasit. On sám taky odešel daleko, tam kde je ho zrovna potřeba a některá místa k životu prostě vhodná nebyla. To, že někdo, kdo to tu založil, lpěl na starém životě a chtěl zůstat, to chápal, ale mladí by měli mít volbu odejít a žít v lepších podmínkách. Kvůli tomu přece v minulosti migrovaly celé národy a dělají to tak i zvířata. Woo by tu neměl setrvávat jenom proto, že by tu nebyl nikdo, kdo by chránil paličaté a staré. Měl by to udělat jenom proto, kdyby sám nechtěl odejít ani za nic. I to mohl být důvod, proč dosud nikoho nepotkal a popravdě, Seok-chan byl kluk z města, když měl volno. Nechce tím Woo strašit nebo řešit, kde by žili, kdyby. Stejně má takovou práci, že musí poslouchat a dost často se stěhoval a pokud Woo nebude chtít odejít, bude to krátké, ale nezapomenutelné… On sám má podepsanou smlouvu, takže musí splnit, k čemu se zavázal. Pochybuje ale, že by s tím Woo nepočítal. Ví, kým je, není pitomý, takže… domluva existovala. Pokud budou chtít. Rozhodne se prozatím o tom nediskutovat a prostě se na něj jenom usměje.
"Nebude." Ubezpečí ho místo toho a pak se zasměje a přikývne.
"Ano, mají dovolenou. Po každé velké misi je dlouhá dovolená, ale taky mám podepsanou smlouvu na určité roky a moje základna je poblíž Seolu." Řekne mu jenom na okraj, aby si to Woo později mohl rovnat v hlavě. Byl vojákem z povolání, pro něj konec moc neexistoval, když se to tak vezme. Znovu se zasměje jeho vtipu a když vidí, jak Woo zvážní a jak se opravdu odhodlává, ví, že tohle už myslí vážně a přijde mu kouzelný. Žádné přehnané sebevědomí, jenom čirá upřímnost. Při tom byl tak krásný… mohl mít kohokoliv.
"To by vlastně bylo hezké, i když bych nechtěl, abys chodil jen s hlavou v oblacích a zapomněl na svět." Řekne mu tiše. Woo je velmi blízko, po chvilce ucítí jeho rty a zabrní ho celé tělo. Nepohne se ani o milimetr, aby mu to nezkazil a jakmile přijde to vyznání a následně ho ucítí, víčka mu okamžitě klesnou. Podvědomě zvedne ruce a lehce ho obejme. Netiskne ho ani netahá, chce se ho taky jenom dotknout. Prý mu propadl… za ten jediný den, kdy spolu bojovali… odpovídá mu v hluboce romantickém duchu a nechává ho, aby si trochu hrál, ale sám je spíš klidnější a rozvážnější a vypadá to, že ani on nemá potřebu přestávat.
Woo
Woo je rád, že se na něj Seok znovu usmál a nepovažuje jeho nápady za padlé na hlavu. Někdy se prostě nedokázal ovládat a pořád se projevoval jeho věk. V hodně ohledech dokázal být až moc vážný a uvědomoval si rizika, která se pojí s životem tady. Taky měl ale chvíle, kdy musel vtipkovat, a tak ty, kdy navrhoval věci, které byly ve výsledku vlastně pitomé a zároveň dokázali ve své jednoduchosti zlepšit den. To malování byla jedna z nich. Uvědomoval si totiž, že pokud nad tím Seok opravdu stráví čas, ukáže mu tím, že mu na tom záleží. To bylo to důležité. Pak už je čas odkrýt trochu ze své minulosti. Je to pro něj trochu zvláštní o tom mluvit. Tady se to běžně nedělo, protože všichni jeho minulost znali. Zároveň není jediné dítě, které tohle zažilo, takže to vlastně není nic speciálního. Když vidí, jak na něj Seok kouká, a ještě mu řekne, že je mu to líto, mírně se uměje. "Děkuju." Prohodí úplně jednoduše.
"Asi mi to už ani nepřijde. Myslím, že Jae to vnímal mnohem víc, než já. Pamatuje si je, já moc ne." Nejspíš by ho to bolelo víc, kdyby byl starší, když se to stalo. Není necitelný, jen neměl tolik možností, aby je víc poznal. Pozoruje ještě chvíli jeho tvář, a nakonec přikývne na něco, co nebylo vyřčeno.
"Neměl jsem zatím důvod odcházet." Není to tak, že by se tomu nějak přehnaně bránil, nebo si to vůbec nedokázal představit. Když však jeden nezná přesné možnosti a zatím nemá důvod je hledat, tak to prostě nedělá. Je jasné, že i když se znají vlastně dva dny, stejně o tom jeden musí začít přemýšlet. Woo je z druhé strany takový blázen, že by dokázal odejít jen kvůli dotyčné osobě, kdyby to byla jediná možnost, jak být spolu. Nahlas to neřekne, ale možná to Seok v jeho očích uvidí.
"Páni, to je vlastně celkem daleko. Myslím, že těch bych vypálil asi tisíc otázek, jaké to tam je." Uculí se a ano, zůstane mu to viset v hlavě. Pokud to bude pokračovat dobře, bude to muset vyřešit. On sám tu možnost má, Seok ne a nikdy by mu neřekl, aby se svou prací přestal. Proč by to měl dělat? On sám v podstatě práci nemá, takže je tu ten, který má možnosti něco změnit. Usměje se znovu.
"Ano, hezké to vlastně je." Souhlasí s ním jako první a pak zlehka pokrčí rameny.
"Myslím, že má svět spoustu způsobů, jak se znovu připomenout. Tak proč se na chvíli neztratit někde mimo něj. Problém to nebude ani v nejmenším." Jakmile se jejich rty spojí v polibku, Woo už ví, že nechce nic jiného. Podvědomě tušil, že to takové bude, ale realita je ještě lepší. Nikam nespěchá, užívá si každé prolnutí a zároveň se snaží vnímat Sokův styl, aby mu dal potřebný prostor a taky ho dost poznal. Ano, i to, jak se člověk staví k polibkům o něm dokáže říct hodně a Woo by to všechno rád věděl. Postupně se přesune blíž k němu, opře se místo o loket o celé předloktí, aby se mu trochu víc přiblížil. Zároveň ho konečně prstů hladí po tváři a zamíří jimi směrem dolů. Je to dlouhá cesta a ani přitom nespěchá, když se dostane přes krk na hrudník a středem pokračuje dolů. Nemá v úmyslu to kamkoliv hnát, i když by si dokázal představit úplně všechno. Zároveň je pro něj Seok příliš vzácný, než aby nutně potřeboval zažít všechno a hned. Ví, že na sebe nebudou mít čas a že budou v podstatě daleko. Svým způsobem by toho asi měli využít a zároveň není ten typ, který by to nedokázal odložit na příští setkání. Věnuje mu ještě několik prolnutí. Jakmile se odtáhne, dlaň nechá položenou na jeho břichu a opře se čelme o Seokův hrudník. Vzápětí se tiše zasměje.
"Ty mi dáváš, vlastně nevím, co bych teď chtěl." Prozradí mu všechno, protože podle něj není důvod, aby cokoliv skrýval.
"Nebo spíš vím přesně, co bych chtěl a střecha je a není ideální místo a zároveň…" Odmlčí se na chvilku, než tvář pozvedne a podívá se mu do očí.
"Zároveň mám pocit, že i kdybys souhlasil, zasloužíš si něco mnohem lepšího, než je tohle místo a taky mnohem víc času. To víš, objevování chvíli trvá." Dodá a oči mu krátce sklouznou z jeho tváře přes celé tělo a vrátí se zase zpátky.
"No nic, už zase nemyslím." Pokrčí rameny, než se znovu skloní pro další polibky.
Seok-chan
Asi chápe, co přesně tím Woo myslí, že si rodiče ani moc nepamatuje, ale podle něj to nebylo jednoduché. Sice neměl tolik vzpomínek a mohl si myslet, že ho to tolik nebolí, ale podle Seoka bylo jedno, jestli rodiče neznáte, ta prázdnota tam je a vy víte, že zatímco ostatní děti někdo pohladí, někdo jim uvaří, někdo se o ně postará, vy to nemáte. Jae se očividně hodně snažil, ale pořád byl bratr a ta láska byla jiná, než rodičovská. Tedy… Seok-chan si to myslel, i když žádné vlastní děti neměl. Možná se pletl. A možná bylo hlavní to, že máte vůbec někoho a nezůstali jste sami napospas všem. Jako ta holčička, o které mluvil Chan-yeong. Sice se tady o ni vesničané postarají, ale máma byla máma a ona ji navíc viděla v tom stavu. Příšerné… Trochu nakousnou jiné důležité téma, které by se jich později týkalo a Woo to pochopí i bez toho, aby Seok-chan něco říkal. Trochu povytáhne obočí a v duchu se mu doopravdy uleví. To nebylo žádné rozhodné Ne, ale jenom fakt, že neměl důvod o tom vůbec uvažovat. Z jeho první řeči si myslel, že jeho srdce je prostě tady a že to tady nikdy neopustí kvůli těm lidem, ale očividně to jenom špatně pochopil. Usměje se a v jeho očích je vidět upřímná radost. Rozesměje se, když vidí, jak nadšeně zní při zmínce o hlavním městě. "Je to tam… no, opravdu veliké, ale zároveň barevně klidné. Uprostřed města jsou kopce a na nich slavná věž, lidé tam jezdí na výlety. A k okraji města zasahuje národní park, takže je všechna příroda na dosah. Okolo teče veliká řeka a ve městě jsou staré paláce Chosonské dynastie. Jeden z nich skrývá obrovskou zahradu, která se jmenuje Tajná, protože tam kdysi směla jenom královská rodina a je opravdu nádherná, hlavně na podzim." Ukazuje jednou rukou v gestech před sebou, jako kdyby si to Woo uměl představit.
"Někdy mi připadá, že je hrozný poprask kolem Japonska a při tom naše památky jsou mnohem víc dechberoucí." Přizná se. Neví, co by mu na to řekl Yusuke.
"Taky mám rád tržnici Gwanjang. Je to tam jako u babičky na vesnici, kdyby ovšem ta vesnice byla obrovská. Koupil bych ti tam palačinky z fazolí mungo…" Pokračuje a asi to není jenom Woo, kdo by dovedl dlouho povídat. A to nesmí zapomenout na seznam pro poručíka, musí ho přinést, aby neměl žádné podezření… Woo má pravdu. Na chvíli se ztratit… Pak už se líbají a on ucítí jeho ruku, jak klesá po jeho tváři a krku dolů. Na chvíli si vážně myslí, že skončí až úplně dole, ale zastaví se na břiše a on se musí usmát do jeho rtů. Woo přestane s polibky a opře o něj své čelo a on toho využije, aby se ho jednou dlaní mohl dotknout ve vlasech. Směje se a nejspíš myslí na úplně to samé, co Seok-chan.
"Myslím, že dobře chápu, co přesně tím chceš říct." Je na tom úplně stejně, ale…
"Není to o tom, co si zasloužím, ale to objevování se mi taky líbí. Jako kdyby byla škoda nenechat si něco na příště a při tom…" Nechce mluvit o tom, že v jejich případě nemusí být žádné zítra. Oba bratři tvrdili, že tu jsou zabezpečení dobře a přes to… Woo si s podobnými věcmi hlavu neláme. Místo toho sjede celou jeho postavu pohledem, až ho to zabrní v podbřišku a už ho zase líbá. Tentokrát ho k sobě přitiskne o dost pevněji. Jednu ruku nechává okolo jeho těla a druhou ho vezme víc v pase. Leží dole pod ním, ale to mu nevadí. Většinou se nesnažil sbalit někoho zrovna skrz pevnou postavu, ale teď vážně doufá, že to bude mít efekt. Musí si povzdechnout, ne celé to vážně nestihnou. Musí ještě všechno obejít a udělat ten seznam, ale to nevadilo, rozhodně se bude mít na co těšit. Možná mu do příště nezůstanou žádné nehty, jak si je bude nervózně okusovat.
Woo
"Viděl jsem fotky. Vlastně jsem se vždycky chtěl někam podívat a umím si představit, že bych mohl žít jinde. Ale první budu rozhodně jako úplný pitomec." Zasměje se tomu.
"Pořád tady nemám vůbec nic z moderní techniky." Připomene mu, kde vlastně jsou.
"Budu nejspíš pitomě zírat i na obyčejný výtah." Teď samozřejmě přehání a je to spíš pro Seokovo pobavení. Má obavy, že by ho to třeba jednou mohlo přestat bavit, ale snad se to nestane. Ani ho vlastně nezaráží, že nepochybuje o tom, jak se jejich budoucnost bude vyvíjet. Ani nepřemýšlí nad tím, co by na jiných místech dělal a jak by se živil. Podle něj má každá situace řešení, jen je potřeba se snažit. Je ten typ, který klidně bude uklízet ulice, aby něco vydělal. Zamyslí si a přestaví si, jak mu kupuje jídlo. V očích se mu zablýskne, protože to je něco, na co on rozhodně slyší. Ať už jde o sladké nebo slané jídlo, je mu to jedno, hlavně že je co jíst.
"Ty ale víš, jak mě nalákat. Hm, vlastně na několik způsobů." Narazí na svou poznámku o jeho zadku a ani se nesnaží tvářit nevinně. Asi by to ani neuměl, i když se mu občas takový úsměv podaří, aniž by věděl jak. Záleží prostě na situaci, ve které se zrovna ocitne. Jakmile je po polibku a Seok mu prozradí, že ho chápe, dost se mu uleví. Je to pořád takové opatrné oťukávání, které se mu líbí a zároveň má pořád trochu obavy, aby něco nepřehnal.
"A přitom je jen těžko říct, kdy a jestli vůbec to příště bude. Jenže já věřím, že bude a že to bude hromada dalších setkání, které si dostatečně užijeme." Předvede mu svůj pověstný optimismus, který na tomto místě má jen málokdo.
"Takže dneska si tě budu pěkně osahávat a pak budu spokojeně trpět, než se uvidíme příště. Minimálně tě přejedu pozdravit až budeš mít noční obchůzky aspoň přes plot." Nevidí v tom problém. Věří, že se dokáže nepozorovaně dostat dost blízko, aby mu mohl alespoň zamávat. Ukradne si další polibky a svou dlaň nechá zkoumat celé jeho tělo. Když se dostane až ke stehnu, víc ho stiskne a pak ho bez varování částečně přetočí na sebe. Pozoruje jeho tvář a u toho se znovu usmívá. druhou ruku si doloží první na jeho bedra a pak s ní sjede o kousek níž, aby zjistil, jaký jeho zadek je. A ano, je snad ještě lepší než na pohled. +No kruci.+ Pobaveně si postěžuje v duchu.
"Ještě takto jsem si tě neprohlédl. Víš, aby ty představy později, byly co nejpřesnější. A té ruky si nevšímej, chtěl jsem to prostě udělat od první chvíle." Uculí se a mírně se pozvedne, aby ho mohl líbnout na hranu čelisti.
"A neboj, ten seznam už je sepsaný, jen si ho pročteš, abys věděl." Další část práce mají tím pádem hotovou a jim to přidá drahocenné minuty, kdy můžou být spolu.
"Jak si představuješ ideální místo, kde bys chtěl žít?" Zeptá se ho zničehonic. Je to další věc, která mu prozradí o jeho osobnosti mnohem víc. Je zvědavý, jestli se jejich představy budou rozcházet nebo vůbec ne.
Žádné komentáře:
Okomentovat