Hromadné - Mrzelo by mně, kdybych měl pravdu. - část 1.

(vesnice)

Seok-chan

Návrat z bitvy byl pro Vrány vlastně vítězný a sklízeli obdiv od všech kolem, kdo s nimi ve vesnici nebyl a slyšel o jejich hrdinství. Oni sami však tak veselí nebyli. Jednak proto, že jejich velitel byl ve vážném stavu a jednak proto, že věděli, že proti nim stojí tajný nepřítel, který přišel velmi rychle na to, že jsou schopni dozvědět se o tajném odstřelovači stejně jako o přítomnosti vědce a jeho pokusu monstrum ulovit. Ten někdo si nemohl dovolit vyhladit celou jednotku nebo je nechat otevřeně odvolat, ale museli být připraveni na tajnou válku, která mohla být velmi nebezpečná. Následujících několik dní měli volno, aby se všichni zotavili a dál hlídali základnu. Monstra se kromě nejnižší formy asi skutečně nerodila tak rychle, protože po ztrátě dvou lovců se od té doby žádné neobjevilo. Stopaři si nedovolili vyběhnout sami a neměli krytí. Díky tomu si Vrány budou moci spočítat, jak dlouho to trvá a kolik jedinců se potom objeví. Podobně jako vědci z laboratoře… Horší byly ty mutace na lidi. To by se mohlo nehezky vymknout. Seok-chan nepochyboval o tom, že toho zvrácení vědci budou chtít využít, jakmile na to přijdou. Tu ženu ale viděl jenom Chan-yeong a kromě Yusukeho, jeho a seržanta Kima o tom nikomu neřekl. Zůstala v jámě a postaral se o ni Jae a tak to muselo zůstat. Budou se s nimi muset spojit a říct jim to. Protože byl seržant Kim stále upoutaný na lůžko a moc toho neslyšel a Seo-jin taky musel odpočívat, byl další velící na řadě, takže by to pro něj mohlo znamenat šikovnou cestu do vesnice. Myslel na to, co mu řekl Woo o tom, že stačí někam vysoko pověsit červenou stuhu a že tam za ním přijde, ale nechtěl ho vystavovat takovému nebezpečí. Stejně tak nepustil z hlavy jeho slova o tom, že je pro něj pořád číslo jedna. Kdyby to nemyslel vážně, proč by to vůbec říkal… nebyli v baru, kde ho mohl sbalit. A tak tomu Seok-chan věřil. Kdyby jenom slyšel o bratrské debatě na střeše… A pak mu osud skutečně přijde naproti, protože se do vojenského tábora vrátí poručík Tchak. Ať už se ho chtěl zbavit kdokoliv, na věky to nešlo a on splnil svůj úkol a byl zpět. Možná ho chtěli nechat mimo, protože si byli jisti, že monstrum uloví. Pro Seok-chana je to jako záblesk jasného světla. Jako nějaký slib, že teď už bude všechno lepší. Poručík se nejvíc zajímá o to, co se tady stalo a o stav svých dvou zraněných vojáků, protože i on nedávno zažil ztrátu jednoho z nich. Hned potom si nechal zavolat nového Yusukeho a taky bylo vidět jak je rád, že vidí zdravého Chan-yeonga. Nakonec se sám od sebe rozhodl, že se vypraví podívat do vesnice na místo činu a bojů, že si tam s nimi promluví a taky se podívá, jestli nepotřebují nějaké zásoby. Teď už tu nebyl nikdo, kdo by mu to mohl zakazovat. Seok-chan si zařídil, aby mohl jet s ním. Jet chtěl asi každý, každý si chtěl udělat výlet ze základny, ale podle poručíka teď nehrozilo nebezpečí a bude lepší, když pojedou na rychlo oni dva. Ani Chan neměl štěstí, i když se snažil a myslel si, že to má jisté. Poručík ho očividně nechtěl vystavovat zbytečnému nebezpečí a tak musel sedět doma a Seokovi to vyhovovalo. Nevěděl nic o tom, co ho potkalo s Jae, tedy co se polibků a podobně týkalo a myslel si, že ho to táhne k Yusukemu a toho měl na základně. On sám byl rád, že jakmile se poručík vydá na svoje pochůzky a jednání, on nebude na očích vůbec nikomu a možná si s Woo alespoň popovídá. O den později už sedí s poručíkem v džípu a povídají si o tom, co dělal, když byl pryč. Vesnice vypadá výrazně lépe, než když ji opouštěli a po monstrech není ani památky. Dokonce i děti jsou venku.

Woo, Jae

Život na základně byl najednou celkem klidný. Yusuke musel na ošetřovnu, ale vlastně byl rád, protože měl postel nedaleko seržanta, a tak ho velmi často pozoroval a byl podivně tichý, dokud se neprobral. Sám tam nemusel ležet tak dlouho, a tak se sem pravidelně vracel a doufal, že si brzy budou moct promluvit. Naštěstí to vypadalo, že ten den brzo přijde. Pár věcí zatím probral s Chanem a nepřestával do něj rýpat ohledně jeho očividné románku. Možná byl trochu nesvůj z toho, že je viděl, ale asi to nebyla ta pravá žárlivost. Sám se v sobě v tento okamžik špatně orientoval, ale rozhodl se to nechat být. Ve vesnici mezitím probíhaly opravy domů a uliček, které nejvíce utrpěly. Vše koordinoval Jae i přes svůj mladý věk. Bylo to tady trochu jak v pravěku. Tím, že jednou sám sundal lovce si vysloužil respekt a bylo znát, že jakkoliv se rozhodne, vždycky to dělá v nejlepším zájmu vesnice. Woo se do takových věcí, jako je rozhodování příliš nehrnul, a tak jen přidával ruku k dílu, aby se podařilo všechno v nejbližší době obnovit. Sám spíš rozdával dobrou náladu a házel do prostoru ty nejlepší vtipy, které znal. Taky si občas udělal pauzu, aby mohl s dětmi hrát fotbal a u toho znovu bavit všechny kolem. Zatímco Jae vypadal, že na setkání s vojákem vůbec nemyslí, on sám nepřestával přemýšlet nad tím, proč se jeho sokolík s dopisem pořád bez úspěchu vrací. Měl moc málo času, které se Seokem strávil, tím to je. Voják vypadal spokojeně s tím, že o něj měl zájem, ale asi ne dost, aby se pokoušel o další kontakt. +Škoda.+ Nechá to pro tuto chvíli být a pustí se znovu do práce. Za pár dní už mají největší opravy za sebou. Pasti už jsou zase funkční, i když nikdo z nich by stejně nečekal útok tak brzy. Stejně to vždycky dělají jako první, kdyby náhodou. Je brzo ráno a Woo sedí a kraji střechy asi od půlnoci a má hlídku. Vypadá docela dost zamyšleně, když se k němu znovu dostane jeho bratr a nese mu láhev s čajem, která má v sobě samozřejmě i něco ostřejšího. 

"Ale no ták. Kdo se má na tebe dívat." Protáčí nad ním Jae očima a plácne ho do zad, aby se trochu vzpamatoval. 

"Ještě, že mě se tohle neděje." Neodpustí si, ale místo dalších řečí, si k sobě přitáhne bratra za ramena. 

"Dám mu ránu hned, jak překročí hranici vesnice. Slibuju." Zavrčí nepříjemně a víc mu podstrčí lahev, aby se napil. Pak už se zvedne a zamíří na obchůzku.

"Bráško. Nebij ho, ale i tak díky." Prohodí Woo a usměje se, když se Jae neohlédne a jen nad tím mávne rukou. +To si ještě rozmyslím.+ Má sto chutí si ho najít rovnou. Později už je ve vesnici rušno. Děti mají po škole a nahánějí se ulicemi. Jae a Woo míří na další obchůzku a později se hodlají vydat ven na lov. Je potřeba doplnit zásoby. Kráčí po prašné cestě, která vede z vesnice a stáčí se v dáli až k základně. Oběma jde obočí nahoru, jakmile se na ní objeví vojenské auto. Jae si přehodí pušku přes rameno a už se šklebí. 

"Kde mají pozvánku?" Zamručí si pro sebe, ale to už se Woo pochechtává. 

"Nevíš, co chtějí. Trochu diplomacie." Dloubne do něj loktem a oba dva ještě chvíli zůstávají za rohem domu, než auto zastaví. Rozejdou se tím směrem a Woo sebou malinko trhne, když vystoupí i ten, na kterého myslel. +Ne, vůbec mě to nepustilo. Doufám, že jsi spokojený.+ Vyčte mu vlastně trochu pobaveně. Jae, jako by snad věděl, co se mu prohání hlavou a škodolibě se na něj usměje. 

"Máš si dávat pozor na to, co si přeješ. A pamatuješ si, co jsem říkal." Nadhodí si pušku na rameni a se zvláštním, trochu nebezpečně vypočítavým výrazem zamíří k těm dvěma. 

"Co tu chcete?" Hodnosti ho nikdy nezajímaly. Jeho vesnice tady fungovala mnohem dřív, než oni vůbec přišli a dokázala se vypořádat se vším.

"Omluvu za to, co na nás posíláte?" Někdo o tom určitě musí vědět. Ani on si nemyslí, že by byli tak pitomí a nedali si to dohromady. Otázka je, kdo všechno o tom ví. Woo stojí vedle a pozoruje zvědavým pohledem Seoka, aniž by se staral, co jeho brácha vykládá vysoké vojenské hodnosti. Zkusí se trochu pousmát a pak prsty nenápadně naznačí jakési bla, bla bla. Nechce brášku shazovat, to ne, ale někdy je to jeho nepřátelství už únavné. Třeba ho tím pobaví. Woo položí krátce ruku na Jaeho předloktí. 

"Našli jsme pár věcí, které patří vojákům. Jen drobnosti." Vloží se do toho, aby bratra trochu zabrzdil. 

"Můžeme na to jít mrknout. A asi by obě strany ocenili pár informací navíc." Pousměje se na velitele a vzápětí na bratra. Tím by mohl být se Seokem sám a ty dva…No snad to oba přežijí. 

"Dáme si něco k pití." Prohodí Jae, když nakonec trochu přikrotne a ukáže veliteli na dům, kde se chodí posedět. Taková malá nalévárna, ale nic špinavého, jen malá útulná místnost, kde se scházejí.

Seok-chan

Seok-chan nemá ani ponětí o tom, jak intenzivně na něj Woo myslí, jak moc doufal v dopis, který pták přinese a jak na jeho adresu oba bratři vtipkují, totiž že by mu mohlo hrozit, že od Jae dostane do zubů. Koneckonců jemu taky žádný dopis nepřišel, ale podobnými myšlenkami netrpěl. Myslel si, že je Woo jenom opatrný a že bude lepší, když se potkají osobně a ani na chvíli ho nenapadlo, že by měl žárlit nebo se jinak obávat s kým kde je. Vlastně se ani neznali, ale to mu bylo jedno. Měl v sobě ten zvláštní mravenčivý pocit, kdy se s někým poznáte a v očekávání ani nedýcháte, kdy se uvidíte znovu a oba dva víte, že to bylo tak zajímavé, že vás do dalšího setkání stejně nebude zajímat nikdo jiný. Jako obvykle žil trochu na růžovém obláčku i přes to, že byl voják z povolání a že kolem sebe viděl hodně zlého a hodně ještě zlejších lidí. Jakmile džíp s ním a poručíkem Tchakem zastavil, ti dva byli hned u toho a Seok-chan se nejspíš i červená, když Woo zahlédne. Skloní hlavu v kšiltovce, aby to nebylo hned tak vidět a poručík si ničeho nevšiml a nervózně si okusuje spodní ret. Dneska nemá plnou výstroj, samopal a helmu, dneska stačí maskáčové kalhoty, košile s ohrnutými rukávy a běžné zbraně v pouzdrech. Všechno potřebné je ale v džípu, kdyby se cokoliv přihodilo. Jae nevypadá moc přátelsky, jak si tak nadhazuje pušku na rameni, ale Seok-chan ho asi ani nevidí. Vymění si pohled s poručíkem Tchakem, ale už mu nestačí sdělit, že ty dva zná a kdo přesně to je, protože Jae je tu a hned na ně zhurta vyjede. Oba dva mu vracejí pro tu chvilku nic neříkající pohled, protože moudřejší chvíli počká a když dojde na omluvu, poručík Tchak pozvedne koutek v nehezky popálené polovině tváře. Chybělo mu ucho a hodně lidí ho považovalo za děsivého muže, ale Seok-chan znal jen málo rovnějších a férovějších chlapů. 

"Moji kluci sem nemuseli jezdit, poradil by sis bez nich líp?" Nadhodí nepopiratelný fakt a rozhlédne se kolem. Nedávno tu jeden z nich dokonce umřel… určitě ne pro drzé kluky, co si neviděli na špičku nosu. 

"Nebo to sem posíláme proto, abychom tu pak mohli nasazovat životy a umírat? Rozhodně to zní logicky." Odmávne to poručík dlaní a víc se o tom nemíní v podobném tónu bavit. Je mu jasné, že Jae nebude hloupý a jenom tak prská, ale na to nemá čas. Seok-chan chvíli přeskakuje pohledem mezi nimi, ale pak si všimne, že na něj Woo hledí, okamžitě uhne pohledem a zčervená ještě víc. Nejspíš se na tom sluníčku uvaří a košile je najednou moc těsná. Nedovede se ale neculit. Stojí vedle poručíka, musí vypadat jako idiot, ale toho naštěstí zaměstnává Jae. Znovu se na Woo podívá a uvidí to jeho bla bla a má co dělat, aby nevyprskl. Musí se odvrátit a kousnout do rtu, ale oči mu pobaveně jiskří. Poručík Tchak přeskočí pohledem na smířlivějšího muže a přikývne. 

"Přijeli jsme se podívat, jak to tady dopadlo, jestli něco nepotřebujete… máme přístup ke slušným zásobám, dost jsem toho přivezl, hlavně zdravotní pomoc." Antibiotika, krevní náhrady… pochybuje, že tady toho měli železné zásoby. Neměl to s sebou, nehodlal to nechat všechno odnést, ale osobně přiveze, co je třeba, až na vlastní oči uvidí, že to třeba skutečně je. Jae to očividně pochopí, protože navrhne, že si dají něco k pití a poručík přikývne. Seok-chan ale nechce jít s nimi a poslouchat, co je zjevné. 

"Obejdu to tady a podám hlášení." Řekne a kývne na Woo, že mu ten doprovod udělá on. Ti dva si vymění informace a oni dva sepíšou pomoc. Poručík mu to naštěstí schválí a pak už společně s Jae odchází. +Neměl jsem jít raději s nimi?+ Napadne ho vzápětí, protože ihned znervózní. 

"Hospoda už je zabraná…" Prohodí a uculí se.

Woo, Jae

Woo pozoruje Seoka od chvíle, kdy vylezl z auta. Přijde mu, že se červená, jakmile ho uviděl. Je taky ale možné, že to bylo proto, jaké teplo dneska bylo a ono v tom autě asi o moc lepší nebylo. Stejně se mu i tak blýskne v očích, protože se svým optimismem, si z toho bere tu lepší variantu pro něj. Musí si ho prohlédnout, protož emu to moc sluší, hlavně je z něj vidět mnohem víc, než když je v plné polní. Promne si rty o sebe, ale musí se taky trochu věnovat svému bratrovi, který otevřeně brojí proti veliteli. Někdy má pocit, že by potřeboval řádně profackovat. Woo si uvědomoval, že by se jim mohla pomoct armády hodit. Jae si to uvědomoval taky, ale jeho hrdost a jistá nesnášenlivost…Nedokázal to potlačit. Nebylo to jen pro tuto chvíli, dky si byl jistý, že monstra jsou práce armády. Potkal už ale i vojáky, kteří se k nim chovali, jako k vězňům nebo pokusným králíkům a to nesl hodně špatně. Vůbec mu nepřekáží pohled na tvář poručíka, která je dost zničená. Bohužel už toho za svůj krátký život viděl hodně. Několik domů už bylo srovnáno se zemí a několik jich shořelo. 

"Poradili bychom si i bez vás. Ostatně dělali jsme to tak od vždycky." Stojí si za svým ale dává jasně najevo, že líp rozhodně ne. Není pitomec a ví, že by byly škody mnohonásobně větší. To však neznamená, že je armáda spasila, to jim nikdy nepřizná. 

"Logika? Celé to tady má logiku, když jedna část sem dostane monstra a druhá nás zachraňuje." Hodí mu na hlavu fakt, který si uvědomují nejspíš všichni tady. Nebýt armády, nebo její jisté části, nemuseli b se ničemu bránit. Woo sleduje Seoka, jak zčervená znovu a tentokrát je jasné, že je to kvůli němu. Nebyl přehnaně sebevědomý, ale tohle mu udělá neskutečnou radost. O to víc je rád, když si všimne, že ho dokázal pobavit. Asi by nesl hodně špatně, kdyby si to Seok přebral jinak, totiž že nic z toho nebere vážně. Jen prostě ví, jaký bráška je a i když se hodně snažil, některé věci prostě nezmění. Woo se podívá na poručíka. On prostě nehází všechny do jednoho pytle. 

"Zásob máme dost, je kolem hodně zvířat k lovení, ale pravdou je, že běžně zápasíme s léky. Je tu pár zraněných, kterým hrozí záněty. Zdravotní pomoc je to, čeho nemáme dostatek. Bylinky jsou dobrá věc, ale někdy to nezachrání ani naložené v alkoholu." Koutky mu cuknout, i když pochybuje, že muže jako je poručík tím pobaví. 

"Ale někomu pomáhají hodně, že Jae." Střelí pohledem po bratrovi, který se na něj konečně podívá a protočí očima. 

"Myslím, že budu mít něco na oplátku." Dodá už Jae smířlivěji a vyrazí do hospody k jednání. Asi si potřeboval říct svoje, aby dostál svému přesvědčení a teď to s ním bude o něco jednodušší. Woo jen velmi těžko potlačuje nadšení, když se Seok ozve a vyptává si dovolení jít s ním. Nejradši by ho popadl za ruku a nikoho se na nic neptal, ale to by asi nevypadalo dobře. Pořád se usmívá a vyčkává, než budou moct vyrazit. Míří trochu stranou kolem domů. Podívá se na něj a rozesměje se, když zmíní hospodu. 

"Nechci tě opít a zneužít." Opáčí mu pobaveně. 

"Vezmu tě rovnou k sobě." Snaží se tvářit vážně, ale koutku mu cukají. Jakmile zahne za roh, kde je nikdo neuvidí, popadne ho za ruku a přitáhne k sobě. Vtiskne mu obyčejnou pusu na tvář. 

"Ahoj, myslel jsem si, že to, jak dobře vypadáš, jsem si přikrášlila. Ale ne." Nechce se mu ho pouštět, ale udělá to je tak napůl. Pořád drží jeho ruku s té se vzdát jen tak nehodlá. 

"Neboj, ti dva to přežijí, a nakonec si ještě budou rozumět. Jae prská, ale dá se s ním mluvit. Většinou." Ujistí ho, že setkání v hospodě proběhne podle plánu. 

"Naštěstí jim to snad chvilku zabere." Mrkne na něj s úsměvem a vede ho dál až ke střeše, kde se viděli poprvé. Je to s dobrým výhledem a zároveň stranou od vesnice. Tady budou mít klid.

"Vzal bych tě na lepší místo, ale je to dál a nevěděli bychom až skončí." U žebříku se zastaví a posune ho jako prvního. 

"No co, chci se koukat." Ani se nezačervená, i když mu řekl, že mu bude koukat na zadek. 

"Kdo ví, kdy tě zase uvidím. Musím využít každou vteřinu. A taky hodně chci." Tiše se zasměje a počká si, až se dostane nahoru. +A ještě z tebe budu mít problém.+ Povzdechne si, protože teď mu to reálně hrozí. 

"Moc možností tu není, bohužel." Omluví se mu v podstatě, protože by rád na tu rande vymyslel něco lepšího. Nahoře ho zase vezme za ruku, první se společně s ním posadí a pak se prostě a jednoduše natáhne a stáhne ho sebou. S rukou pod hlavou pozoruje oblohu a pak zase jeho. 

"Vlastně už jsem ani nedoufal, že tě uvidím. Mrzelo by mně, kdybych měl pravdu." Přizná se mu rovnou.

Seok-chan

Poradili by si i bez nich. Poručík Tchak si měří drzého mladíka pohledem a chvíli mlčí, ale pak se rozhodne dodat ještě něco. 

"Řekl bys to do očí ženě, která přijde o dítě jenom proto, že jsi odmítl vojenskou pomoc a nedostal potřebné léky nebo cokoliv jiného? Přiznal bys, že je to tvé osobní rozhodnutí, protože jsi moc hrdý na to, abys s námi vyjednával? Kdyby to bylo tvé dítě, tak věř, že uděláš cokoliv. Tak nebuď tak zbrklý." Mluví s ním jako s kýmkoliv ze svých mladých a ambiciózních svěřenců. Jae mu připomínal seržanta Kima, ten si taky často vedl svou a myslel si, že starý chlap brzdí energické mládí, ale už se dovedli domluvit a tady to časem nebude jinak. 

"Zatím není jasné, kdo sem monstra přivedl a armáda to není. Maximálně nějaká její velmi malá utajované složka poslouchá rozkazy někoho jiného." Řekne rezolutně a zamítne to gestem dlaně. Seok-chan jim do toho nemluví, ale podle něj je poručík Tchak moudrý člověk a ve všem má docela jasno. Jae byl mladý a impulsivní a nechtěl se nechat zkrotit, to bylo celé. Vlastně ho chápe. Chápe jeho nedůvěru po tom, co se tu děje. Vyrostla tu základna a začaly problémy, které tu dřív nebyly. Jae nebyl z Vran, aby jim věřil, neměl k tomu důvod, viděl to prostě jinak. Možná přicházel o drahé lidi a svůj domov a nevyrovnával se s tím chladnokrevně. Nikomu, kdo není psychopat, by to nebylo jedno. Poručík pokývá hlavou. 

"Maso vám stačit nebude, potřebujete ovoce a zeleninu, jinak budete nemocní." Konstatuje další fakt. 

"Bylinky jsou fajn, ale vážnou epidemii nezastaví, lepší bude něco z moderního světa." Nic proti bylinkám, ale proto se ve středověku umíralo ve třiceti a děti skoro nepřežily. Tomu alkoholu se vážně neusměje, i když s ním neměl žádný problém. Seok-chan už ho zná, takže prostě stojí vedle něho, dokud se poručík nerozhodne odejít. Je rád, že to nakonec vypadá, že se dohodnou, chvíli to bylo spíš na rvačku. Pak už společně s Woo vyrazí po městečku a vážně si myslí, že budou obcházet a sepisovat sklady. Woo mu řekne, že ho nemíní opít a zneužít a on cítí, jak mu znovu rudnou tváře, ale přikývne a zasměje do chvilky, než dojde rovnou na apartmán. To se na půl kroku zastaví, než se dá znovu honem do pohybu a rozesměje se.

"Takže na přímo, žádné pomůcky jako alkohol…" Odtuší a pokyvuje hlavou. Obejdou roh a Woo ho z ničeho nic vezme za ruku. Podívá se na ni a pak na něj, ale to už dostane pusu na tvář a milé pozdravení. Před nimi to prostě nešlo. 

"Ahoj." Vydechne a znovu se nejistě usměje. Takže to cítí oba dva stejně. Uleví se mu. Usměje se ještě o něco víc, když dojde na kompliment. Dneska je z něj vidět o hodně víc a ano, dost cvičí, ale najednou má tendence hrnout rukávy dolů, jak se stydí. 

"Díky." Dostane ze sebe a měl kontrovat vlastním komplimentem, ale je nějak pozadu. 

"Myslím, že poručíkovi bude připomínat někoho, koho má rád, takže jsem v klidu." Řekne trochu tajemně a přikývne. 

"Prý chce mluvit se všemi, kdo do něčeho mluví a vidí." Ujistí ho, že by měli mít čas. Podívá se na známý žebřík. To byla ale náhoda. Kdyby sem nevylezl, nejspíš by se nikdy nepotkali. Woo je tady očividně rád a ano, budou odtud mít přehled, až bude potřeba slézt dolů. Nevadí mu, že to není originální schůzka, chtěl s ním hlavně jakkoliv mluvit, aby se přesvědčil, jak to mají. Trochu se zarazí, když dojde na to lezení nahoru a důvody pořadí, ale pousměje se a chopí se toho. Konec konců… zadek má přece hezký. 

"Hodně chceš?" Chytí se jeho věty, když už jsou nahoře a podívá se na jeho profil. Woo ho znovu vezme za ruku, jako kdyby spolu už chodili a dovede ho na místo odkud uvidí, kde se posadí. Málem se ho lekne, když ho stáhne do lehu, to prostě nečekal. Chvíli se dívají na nebe, ale pak na sobě ucítí jeho pohled a oplatí mu ho. V leže je ještě hezčí. 

"Mě taky. Chtěl jsem tu stuhu pověsit, ale pak se vrátil poručík a mě napadlo, že lepší by bylo spolu mluvit. Napsal bych něco tak, že by to nebylo k pochopení." Povzdechne si.

Woo, Jae

Jae na to už nic neřekne. Pořád si myslí své a některé věci se u něj budou měnit jen velmi pomalu. Nemá však vůči poručíkovi takový odpor, jaký má k těm, kteří za to celé můžou. Sám neví, kdo zatím stojí, ale jsou tady a chtějí jim pomoc. Neměl by ji odmítat a v jistém ohledu má pravdu. Stála za ním celá vesnice, kterou bylo potřeba zásobit a ano, hlavně léky. Jae vzápětí přikývne, když mu Tchak řekne, že tohle má na svědomí někdo okrajový a oni by o tom vlastně správně neměli vědět. Dává to smysl a on nebyl pitomý, aby si nedokázal dát dvě a dvě dohromady. 

"S tím souhlasím, jsou věci, které opravdu potřebujeme a nemáme je kde vzít." Řekne nakonec trochu klidnějším hlasem, i když je v něm cítit ještě trochu odmítání. Není to však vyloženě nepřátelství, jako ze začátku. Je čas to jít dořešit a v duchu se Jae vlastně dost baví, bratrovým nadšením. Je mu vlastně úplně jasné, co se bude dít, ale i když měl v plánu mladému vojákovi minimálně jednu vrazit, asi si to nechá na potom, podle toho, s jakou náladou se Woo objeví potom. Woo si samozřejmě všimne, jak Seokovi rudnou tváře a musí se tomu docela culit. je vážně roztomilý. Když si vzpomene, jak se vrhal do boje, odhaluje mu to stránku, která se mu taky hrozně líbí. 

"Ne ne, alkohol zatemňuje smysly, chci to pak užít ve všech ohledech víš. A ty taky." Mrkne na něj s úsměvem. Možná si není jistý, že se mezi nimi něco stane, ale poslední, co by chtěl, je to, aby byl jeho roztomilý voják opilý. +Můj? No bránit se nebudu.+ Proběhne mu hlavou. 

"Nemáš vůbec za co." Ujistí ho ještě rychle, aby mohli vrazit na místo, které pro dnešní den vybral. 

"Jae je paličatý, ale není pitomec." Shrne to rovnou. Podle něj neexistuje možnost, že by se s poručíkem nedomluvil. Kdyby šlo jen o osobu jeho bratra a ne o celou vesnici, klidně by je odstřelil, ještě než by vjeli do vesnice, ale tohle celou situaci mění. 

"Hm, tak to na sebe budeme mít dost času, a to je dobře." Ujistí ho, že nic jiného si vlastně ani nepřeje. Na jeho otázku mu neodpoví hned a počká si, až budou oba nahoře a bude vedle něj. 

"Kdybys jen tušil, jak moc asi bys i utíkal." Je to vlastně další kompliment na Seokovu adresu. Jakmile leží, může ho dost nerušeně pozorovat. Ukládá si do paměti každý detail jeho tváře. Je dost možné, že se zase dlouho neuvidí a tak si bude muset vystačit s tím, co si zapamatuje. 

"Jsem vážně rád, že ses objevil. Ale tu stuhu pověs. Víš, budu rád, když mi pošleš třeba jen smajlíka." Uculí se, přetočí se na bok a podepře si dlaní tvář. Je teď o něco víš a má nerušený výhled na jeho tvář. Zároveň je mu blíž. Natáhne k jeho tváři ruku a pohladí ji konečky prstů. Očima pozoruje ten pohyb a užívá si každý milimetr, kde se ho může dotýkat. Sice nemají moc času, ale stejně má dost trpělivosti, aby nikam nespěchal. 

"Je tolik věcí, které by o tobě chtěl vědět a zároveň mám pocit, že otázky jsou jen ztráta času." Sám neví, co se sebou. Je jasné, že by celou dobu mohl strávit jen tím, že by ho pozoroval. 

"Ale tím, že na tebe budu zírat, bych tě nakonec asi jen unudil. A to je to poslední, co bych chtěl." Sklouzne konečně prstů na hranu jeho tváře a posune se dopředu. Chvíli váhá, než se bříšky prstů dotkne i jeho rtů. Je to neskutečné lákadlo a zároveň se drží zpátky, i když ho to stojí neskutečné přemáhání. Krátce si povzdechne a pak sám nad sebou protočí očima. 

"Nakonec těm monstrům budu vděčný, že se tu objevily." Řekne něco, za co by ho celá vesnice ukamenovala. 

"Plácám nesmysly co?" Ví to, ale nějak si nemůže pomoct. 

"Na moji obranu, doteď tu nebylo s kým trénovat." Koutky se mu znovu zvednou nahoru, než se pomalu skloní a dá mu prostor, aby ucukl. Nepolíbí ho na rty, jen mu dá pusu na špičku nosu, pokud se Seok nerozhodne, že nic takového nechce.