(Rukiho byt)
Miyavi
Od vylodění v přístavu byl Miyavi v jednom kolem. Byl to neskutečný poprask, že ztroskotali a postupně se dozvídali, jak moc masivní pátrací akce to byla. Sám měl ještě žaludek na vodě několik dní, kdy se nemohl dostat ze spárů rodiny a nejbližších přátel a Ruki mu ani nedal číslo, prostě to nestihli. Byl na sebe naštvaný, že tohle tolik podcenil a v hlavě se mu začínal rodit menší plán…teda hodně velký plán. Poslední, co mu ke štěstí chybělo, byla adresa Rukiho bytu. Musel ji sehnat, co nejdřív a nakonec se mu to i podařilo přes svého a jejich agenta. Chtěl se konečně vydat na cestu, v batohu přes rameno dvacetísích papírů s určitým obsahem, které byli vlastně dárek pro Rukiho, jenže ho čekat ještě jeden velký boj. Nikdo z rodiny ho pustit nechtěl, prý si ho užili málo. On je dokonale chápal ale…byl bez Rukiho dlouho a to nezvládal. Po tom všem, co se stalo, co si řekli a navíc…teď už moc dobře ví, kam patří a jeho povaha se natočila tím správným směrem. Jenže se stav jeho babičky zhoršil, hakvně ten psychickýa on za ní musel zajet,aby jí řesvědčit, že je v pořádku. Pak ale přijde nečekaná zpráva o Hideho nehodě a on sedne na první letadlo a zamíří zpátky. Do nemocnice dorazí až přílši pozdě, nikdo už tu není a dovnitř jej odmítají pustit.
Nasene do auta, cestou e ještě staví v hračkářství a koupí plyšového pavouka. Ne s Hidem to nemá nic společného, spíš jako připomínku, toho co bylo a co díky tomu všemu vzniklo. Nejspíš by se to stalo i tak, jenže kdo ví, jak by osud s jejich životy zamíchal. Trvá mu to nějakou chvíli, když se konečně dostane až před výškovou budovu, kde má Ruki apartmán, může se jen modlit, že je doma. Je to trochu inkognito, takže sluneční brýle, klobouk a dlouhý lehký kabát. Kam se hne, někdo ho pronásleduje a ostatní to nejspíš nemají jinak. Proklouzne hbitě dovnitř a nechá se nasměrovat do správného patra. S trochu šíleným úsměvem položí obrovského pavouka na zem přede dveře, zazvoní a ukryje se vedle dveří. Rukiho trefí šlak nejspíš, jenže on si prostě nemůže pomoct. Třeba ho nakonec od popravy zachrání fakt, že ho rád uvidí.
Ruki
Ruki byl asi jediný, koho nečekaly nekonečné zástupy rodinných příslušníků a přátel. Vzhledem k tomu, že se s rodinou nestýkal a jeho přátelé ztroskotali s ním, byl jeho odjezd od okamžiku, kdy se protlačil davem reportérů a fanoušků, docela klidný. Jeho rodiče mu samozřejmě nechali vzkaz, aby jim zavolal, až bude doma, což udělal. Po dlouhé době si dlouho povídali, vyprávěli si alespoň stručně, co se stalo, jak tam žili a že je v pořádku a tím to skončilo. Obvolal pár známých a lidi ve vedení svých projektů a zbytek večera strávil ve vaně a v posteli s tím jediným, koho mohl mačkat. Svým psem. Připadalo mu, jako by se to všechno stalo tak před rokem, jako by ještě včera nespal na palmovém listí a na hrudníku Miyaviho. Hrozně mu tady v té posteli chyběl, cítil se tak neskutečně sám... Uvědomil si, že ho miluje opravdu moc a že nechce trávit dny bez něho, ale zároveň ho nechtěl uhánět po telefonech a otravovat ho, protože věděl, že on rodinu má a velkou a taky hodně kamarádů a... +Jednoho Rukiho, co je doma sám.+ Otočí tvář k telefonu na nočním stolku, zírá na něj ve tmě a Koron už dávno spí na jeho hrudníku pod peřinou, koukají mu jenom fousky. Nic. Má obrovské svrbění zavolat mu sám, ale... co když o to přestane stát? Ty další dny se chtěl okamžitě vrhnout do práce. Nesnesl být sám v bytě, když teď byl skoro měsíc v domku s dalšími jedenácti lidmi, takže pracoval, až se z něj kouřilo, psal texty a navrhoval oblečení, buzeroval lidi v práci a dokázal se hodiny vykecávat s Aoim o jeho novém domě a kde byli co s Hydem zařídit. A co ty a Miy? Eh... jo všechno skvělý... lhal. A byl paličatý, udělat první krok. Otočil se týden a on si pomalu začínal připravovat oznámení pro sebe samého - totiž Zapomněl na tebe, vaše láska byla romance z Ostrova. A k tomu ta strašlivá nehoda. Bylo mu tak moc líto, že na tu zkoušku nakonec nešel s ostatními, protože měl pocit, že ho potřebovali, ale jakmile mu zavolali, že Hide vypadl z balkónu, upustil všechno, co dělal a jel za nimi. V nemocnici byli nakonec úplně všichni. Jen Miyavi ne. On sám dorazil až po Kazovi s Gacktem, dozvěděl se, že Miy je někde mimo město, zalhal, že o tom samozřejmě ví a pak už se celý jejich vesmír točil jen kolem toho. Nechápal, jak to dělal, ale vždycky se s Miyavim nějak někde minul a nemohl si ani říct o jeho číslo nebo o to, aby mu kluci něco vzkázali, protože by prasklo, že nejsou v kontaktu. Bylo to k zešílení. Když ve večerních hodinách někdo zazvoní na jeho dveře, překvapeně zvedne oči orámované černými brýlemi od nákresu nové mikiny. V bytě voní kadidlo, je tam tma a svítí jen lampička a několik svíček a hraje tlumená pomalá hudba. On seděl na koberci na zemi u konferenčního stolku, pil kafe a okusoval tužku. Zvedne se a v černých úzkých džínách a delším tričku stejné barvy pod zadek dojde otevřít. Doma chodí zásadně na boso. Jak otevírá křídlo dveří, zajíždí si dlaní do vlasů a trochu ospale zaostří na tu věc na zemi. Nikdo jiný tam totiž není. Pa....pavouk?! Cukne sebou a dokonce trochu nadskočí, než mu dojde, že to je hračka. +Jistě, tak velká!!!!!!!+ Rozhlédne se na obě strany chodby a začne nadávat.
"To je fakt vtipný. Jestli chcete autogram, právě jste o něj přišli!" Houkne do chodby a chce za sebou prásknout dveřmi.
Miyavi
Stojí doslova přilepený na zdi za rohem, přemáhá nutkání se smát. Tiskne si dlaň na ústa, chvíli to dokonce vypadá, že se opravdu udusí a polkne všechny záchvaty, které ho hodlají spláchnout. Svým osobitým způsobem je hodně netrpělivý a neskutečně se těší, až ho zase uvidí. Děsí se možnosti, že by nebyl doma a ještě víc toho, že ho třeba nebude chtít vidět. Mohl si to za tu dobu rozmyslet, mohl si říct, že takového šílence u sebe nechce, vždyť se mohlo všechno po příjezdu na pevninu změnit. K tomu tady prostě nebyl, když se to všehcno stalo. Dveře se po dlouhé době přece jen otevřou a přijde typická poznámky v Rukiho stylu. Teď už se opravdu rozesměje a vyjde zpoza rohu, než stačí zavřít dveře.
" Já bych chtěl úplně jiné věci, než autogram Ru-chan." Broukne hodně měkce se vším citem, který ho smete neskutečnou silnou a pomalu se nemůže nadechnout, když ho vidí před sebou. Neskutečně mu chyběl, věděl to i před tím a teď…šílený pocit. Kašle na to, co se Rukimu honí hlavou, prostě udělá ten krok jeho směrem a popadne ho náruče, aby se mohl pořádně nadechnout jeho vůně. Cítí jeho tělo proti tomu svému, zvedajíc ho několik čísel nad zem. To, že se mu pod nohama plete něco malého s pisklavým štěkotem…to vůbec nevnímá, třeba toho psa pak zabaví pavouk ležící na chodbě. " Jak jsi mě podle toho pavouka nemohl poznat?" Vyčte mu jako první s obličejem zabořeným do jeho kůže na krku a s hranou dotčeností si vzlykne.
"Nemyslel sis doufám, že se mě zbavíš?" Dokončí svým typickým způsobem s nádechem provokace a udělá krok do bytu, zavírajíc za nimi patou dveře. Jestli ho odtud bude chtít vyhodit, musí si počkat, až ho dostatečně umačká a pak ho možná pustí, když mu dá tak měsíc…půl roku bude taky málo.
"Promiň, že mi to tak trvalo." Zamumlá teď už vážně a upřímně, když ho pomalu postaví na zem z náruče ho ovšem pustit jen tak nehodlá. Trochu si připadá jako žvýkačka, neskutečně odolná žvýkačka ve vlasech nesoucí jméno Ru…jeho Ru.
Ruki
Koron vyletí přesně ve chvíli, kdy uslyší něčí smích na chodbě. Do té doby zůstával uvnitř a špicoval uši, ale jak uslyší cizí hlas, už ho má Miyavi kolem nohou. Ruki překvapeně a maximálně nechápavě obrátí obličejem za tím, kterého by tu rozhodně nečekal. Strašně mu to sluší, teď, když je celý vymydlený, opečovaný, oblečený a navoněný a je to fakt síla, jakou auru kolem sebe má. Skoro by mu ten týden prominul. Skoro. Na prázdno otevře a zavře pusu po té jeho první poznámce a zírá na něj jako na strašidlo, než ho Miyavi obejme a zvedne ze země. Hned se ho jak klíště chytne za paže. Pokaždé, když se chce znovu nadechnout a nějak mu odpovědět nebo začít nadávat, Miy řekne něco dalšího a jemu se slova zarazí v krku a tak je to až do chvíle, než ten drzoun i s ním zapadne do jeho bytu a nechá Korona venku za dveřmi a naprosto nepříčetného. Štěká tam a škrábe do dveří a jemu to k ničemu, chudákovi.
"Mám... mám na chodbě psa. A pavouka." Pípne konečně, když ho Miy postaví na zem, vymaní se mu a rychle dveře otevře. Koron vletí dovnitř, vrhne se Miyavimu k nohám a začne ho očuchávat. Ruki se sehne pro pavouka, majetnicky si ho přitiskne k tělu a zavře. A jak se otáčí, něco v jeho očích se zatáhne jako bouře nad ostrovem.
"Ty!" Křikne na něj a pavouka po něm hodí jen proto, aby k plyšákovi přiskočil, zase ho sebral a znovu k sobě přitiskl. Namíří na něj prst.
"TY! Ses na mě úplně vykašlal!!! Celý týden! Byl jsem ti úplně ukradený!" Spustí na něj a oddupe rozčarovaně do kuchyně jako naštvaná manželka, které přitáhl chlap z hospody až nad ránem a ještě budí děti. U linky si pořádně prohlédne svůj dárek. Moc se mu líbí, má rád hororové věci a kromě toho moc dobře pochopil tu symboliku. Teď už ano. No ale to nic nemění na faktu... Otočí se ve chvíli, kdy za sebou slyší jeho kroky a rozhazuje rukama i pavoukem.
"Já jsem tu celé dny jen zíral na telefon a čekal, až se laskavě opusinkuješ se všemi, kdo ti chyběli. A co já??? Jak jsi mohl spát celý týden beze mě? Po tom, co se stalo Hidemu? S kým jsi spal?!" Dvěma kroky je u něj, vtiskne se mu do náruče a plamenně ho políbí. Po nekonečně dlouhé chvíli se od něj odtrhne, nasadí výraz ehm toho si nevšímej a otočí se bokem, aby pohodil vlasy.
"Kafe?"
Miyavi
Úplně zapomněl, že by toho psa taky měl pustit dovnitř, jenže to samo, měl Rukiho v náruči a to je prostě jeho celý vesmír a přes to nejede vlak. On za to přece nemůže. Sotva ho postaví na zem, vymaní se mu z náruče a on se zmůže v prvním okamžiku jen rozhodit rukama, jestli to myslí opravdu vážně.
"Kam ..." Začne pomalu, když se otočí celým tělem jeho směrem a sleduje psa u svých nohou.
"No ty jsi ale…"+milouš+ Nestihne to ani doříct, když ho začne Ruki obviňovat, že se na něj vykašlal a ještě po něm hodí pavouka, které ho si vzápětí zase vezme. Normálně by se asi rozesmál, ale jeho tón mu vůbec k smíchu nepřijde.
" Já přece ..ne.." Koktá zmateně, i když je o tolik vyšší, připadá si jako pětileté dítě, které někdo nachytal, jak rozbaluje dárky ještě před štědrým dnem. On za to přece nemůže!
" Vždyť jsem ani neměl tvoje číslo…víš, jak dlouho mi trvalo sehnat Tvou adresu...pak jsme musel odjet za babičkou, nebyla natom dobře." Brání sám sebe a jeho výraz směle konkuruje štěněti vyhozenému na déšť v chladném podzimním večeru. Chtěl ještě něco říct ale už jen sleduje Rukiho pochod do kuchyně. Dlouze se nadechne a protočí očima v sloup, vlastně to měl čekat. Batoh si nechává na ramenou, hodlá na něj vybalit svou bombu v tu nejlepší možnou chvíli. Skloní se krátce ke Koronovi, kterého podrbe za uchem, než se vydá za jeho páníčkem do kuchyně.
"Já jsem ten týden skoro nespal…" Zamumlá tichým hlasem s mírně staženým obočím k sobě a kouká na něj a chystá se na další slova. O ty přijde vzápětí, jakmile se na něj Ruki natiskne a políbí ho. Úlevně a naprosto spokojeně vydechne, do jeho rtů, tisknouc jej k sobě, jakoby se neviděl minimálně deset let. Několik okamžiků na něj zírá, když se otočí a ptá se ho na kafe. Bez váhání ho popadne za zápěstí a přitáhne si ho k sobě.
"Kašlu ti na kafe, pojď sem…" Kouká mu do očí, se vší láskou a konečky prstů jej pohladí po tváři, než začne olíbávat jeho nos každý milimetr jeho tváře, dokud se nedostane ke rtům.
" Ty ani nevíš... ,měl jsem tu být, halvně když se to stalo" Vyjde z jeho rtů, když se musí nadechnout a znovu ho políbí.
"Málem jsem bez Tebe umřel Ru-chan." Ne, prostě s ním odteď bude chodit i nakupovat, protože ho nepustí ze svého obětí.
"Máš smůlu Ru, jestli jsi měl v plánu v nejbližších týdnech vylézt z bytu…" Oznámí mu ještě, jak kdyby se bavil o počasí a nasadí svůj naprosto odzbrojující úsměv, když si pohrává s pramenem jeho vlasů.
Ruki
Neměl jeho číslo, neměl jeho adresu, to nezná nikoho, komu by o ně mohl říct? Ten tak kecá! Jenže jakmile mu jednou Ruki visí kolem krku, už to nejde jinak. Má plnou hlavu toho jeho Celý týden jsem nespal a kromě toho Miyavi je tu, dotýká se ho, přinesl mu dárek. Nezapomněl na něj. A jakmile ho k sobě Miyavi přitáhne od linky a znovu se obejmou, jeho oči jsou už klidné jako nedělní odpoledne u jezera a dívají se do těch Miyaviho se stejnou láskou a radostí, jakou z nich přijímají.
"Víš co jsem si kvůli tobě nabalil práce? Musel jsem se nějak zaměstnat." Odpoví mu, když trochu pozvedne bradičku. Ne, nebude mu tady vyprávět o tom, že jeho žádná rodina nezdržovala, to poslední, co chce, je vzbuzovat v něm lítost kvůli sobě.
"Já ti to kafe stejně udělám." Řekne mu vzápětí, ještě jednou ho vroucně políbí a pak se odlepí, aby mohl nachystat kávovar, který tady má. Dost komplikovaná a drahá mašinka, ale on je prostě kávový typ a jen tak něco mu nechutná. Příprava chvíli zabere, ale brzy má pro ně pro oba čerstvé šálky a jeden mu podá.
"Tak se pojď podívat, kde budeš příští týdny bydlet, ale nevím, co ti dám na sebe, nic tady tak velkého není. Rei si tady nechal tepláky, ale..." Změří si jeho postavu a pozvedne krátce obočí. Odloží hrnek a jde z kuchyně do obýváku.
"Tady je obývák." Vysvětluje.
"Tady koupena... tady jídelna..." Vezme ho za ruku a vede dál.
"Tady tohle je moje pracovna a tady šatna. A tady..." Pustí se ho, sáhne po klice a otevře tajuplně dveře posledního pokoje. Natáhne se ke kolečku vypínače a pootočí s ním jen tak, aby světlo bylo tlumené. Opře se zády o otevřené dveře s tím nejprovokativnějším výrazem na světě, zakloní mírně hlavu, aby na něj stále viděl a začne si pohrávat s pramenem vlasů. Jednu nohu pokrčí v koleni a opře bosým chodidlem o dveře.
"Tady je moje ložnice." Broukne a zaplane mu v očích a ani na okamžik nepřeruší jejich oční kontakt. Ano, to co se stalo Hidemu bylo šílené. To, jak vypadal Uruha, bylo šílené a on... možná by se neměl chovat takhle, možná je to nepatřičné, hloupé a dětinské chování, ale připomene mu to, že nemusí být žádné zítra.
Miyavi
Zatváří se hodně smutně, když se z jeho obětí nakonec přeci jen vymaní a začne mu dělat to kafe. Samozřejmě ho nenechá ani vteřinu v klidu a pořád se ně něj lepí a sem tam ho políbí na šíji, když mu odhrne vlasy sem tam ho chytí za boky, prostě nedokáže být dost daleko od něj. Tváří se opravdu zaujatě, když o Ruki provází po bytě a snaží si zapamatovat, kde co je, aby později nebloudil.
"Hezký to tu máš…tady se mi bude líbit.."+dočasně+ Dokončí si v hlavě s nádechem pobavení. On má úplně jiné plány a doufá, že se Rukimu se taky nakonec budou líbit.
"Já přece oblečení nepotřebuju nebo si mám začít myslet, že se ti můj zadek nelíbí?" Zeptá se s nádechem provokace v hlavě už ale řeší něco úplně jiného. Chce pro něj něco speciálního. Ten, který sedí na trůně si zaslouží něco dokonale speciálního, nic menšího by si dovolit nemohl. Nechal ho tu samotného, když ho potřeboval nevíc, v těchh prvních chvílích, rozhodně si to zaslouží. Kouká na něj s mlsným pohledem, když mu ukáže i poslední tajemné dveře do ložnice. Těkne pohledem krátce k posteli a pak pomalu zalétne k němu, nespouštějíc pohled z jeho očí. Všechno v jeho nitru křičí po tom, aby si ho vzal, všechno chce udělat krok směrem k němu, místo toho si stáhne batoh z ramene a projde kolem něj. V jeho těsné blízkosti se zastaví, líbne ho na rty a pokračuje dál ve své cestě k posteli. Skoro to vypadá, jakoby si ho vůbec nevšiml ale opak je opravdu. Stojí ho to veškeré přemáhání, aby se ještě chvíli udržel. Rozepne přezku batohu a vysype jeho obsah Rukimu na postel. Je tam hromada prospektů s domy v různých částech Tokya, některé už stojí, jiné teprve čekají na postavené základů, několik z nich je opatřených jeho vlastním písmem. Jsou to ty, které se mu nejvíc líbí.
"Slíbil jsem ti hrad Ru-chan." Otočí se k němu čelem a rozpřáhne ruce.
"Kde budeš vládnout záleží na Tobě." Kývne hlavou směrem k papírům a teď opravdu vypadá trochu nejistě. Může ho s tím taky poslat hodně rychle do háje a on si tuhle možnost v hlavě vůbec nepřipouští. Chce velký dům pro něj oba, plný luxusu a prostoru s velkou zahradou, bazénem. Po tom šíleném pobytu na ostrově, po Hideho nehodě, si chce užívat život na plno ale bez Rukiho po boku si to vůbec nedokáže představit.
Ruki
Miyavi konečně vykročí směrem k němu a v jeho nitru všechno poskočí a rozehraje se trémou. Bylo by to poprvé, co by spolu byli v pohodlí a luxusu domácí prostředí a ne v domku na ostrově, v jeskyni nebo na pláži. Ano, po jejich jeskyni se mu asi bude trochu stýskat. Najednou si připadá, jako by se měli mít poprvé v životě, jak nervózní z něj je, ale Miy ho mine ve dveřích do ložnice a pokračuje dál. Zmate ho. Dodal si odvahy, aby ho sem dovedl a v podstatě si o to řekl, ale zavře za nimi potichu dveře, to kdyby si Koron rozmyslel, že chce za nimi na místo pospávání na plyšovém pavoukovi na pohovce a následuje ho ode dveří očima. Počká si těch několik okamžiků, až bude Miyavi zády a zatímco on něco doluje v batohu a cosi z něj vysypává, on ze sebe prostě docela potichu svlékne nejdřív tričko a posléze i kalhoty. Stojí asi metr a půl od něho, úplně jak ho pánbůh stvořil a upírá na něj velké, důvěřivé a docela nejisté oči. Tohle už s ním snad hne, ne? Ozve se to jeho Slíbil jsem ti hrad a on těkne černýma očima k těm papírům, aby se konečně pořádně podíval, co na nich je. Jsou to katalogy. Katalogy domů. Velkých a drahých domů. Všechny svoje peníze utratil za nové auto, na něco podobného rozhodně nemá, ale... Pootevře rty, když mu to začne docházet, ale pořád je tam tak nějak - nahý. Dlaní pravé ruky sevře předloktí té levé a pomalu po něm přejede zatímco si nejistě vtahuje spodní ret a přesně v té chvíli se k němu Miyavi otočí čelem. Zvedne oči k těm jeho a upře je do nich, hledajíc jeho reakci. Zachvěje se mu ret, jak mu na to chce něco říct, ale teď, když udělal tohle, jak má přejít k těm papírům a začít si je prohlížet? I když je neskutečně zvědavý, co vybral on, co se mu vlastně líbí.
"Vyřídím si půjčku." Hlesne a sotva je ho slyšet a vzápětí na to se začervená, když oči skloní.
Miyavi
Ještě chvíli kouká na prospekty a má trochu strach se otočit k Rukimu, jak se tváří. Ani ve snu by ho nenapadlo, že už je nahý, kdyby to věděl tak už je pravděpodobně u něj. Ruki je snad první, který ho dokáže přímět cítit se trochu nejistě a pochybovat o svém kouzlu pro něj. Neměl by ale z druhé strany jej to nutí udělat vždycky něco navíc a to se právě stalo. Narovná se do své plné výšky, když se pomalu otočí. Už bylo na čase, taky k němu nemůže stát pořád zády. Nadechuje se, aby ho pobídl k nějakým slovům, zůstane na něj zírat otevřenou pusou. Tohle opravdu nečekal. Na plných rtech se mu usadí mírný úsměvem v očích mu svítí chtíč a vzrušení a bez dalšího váhání udělá krok k němu.
"Ty jsi snad jediný, kdo mě dokáže překvapit..Žádnou půjčku nepotřebuješ, postarám se o všechno." Broukne sotva slyšitelně, když položí velmi opatrně ruce na jeho boky a skloní se k bledé kůži v místě jeho srdce a věnuje jí několik polibků. Stačí jen jeden dotek a v jeho nitru se rozpoutá hotové peklo. Bez dalšího váhání udělá několik kroků zpátky k posteli a plynulým obloukem ho přetočí zády k ní a nechá opadnout na hromadu papírů, některé z nich se vznesou jiné se poposunou a Ruki teď vlastně tak trochu leží na jejich budoucnosti.
"Já se tady přemáhám, abych po Tobě neskočil hned a ty mi to celé ničíš.." Obviní ho něžně, když si spěšně přetáhne triko přes hlavu a přesune se nad něj na posteli. Myslel si, že přijde o schopnost mluvit, jenže některé slova se mu přece jen vyderou na jazyk.
"Miluju Tě..." Vydechne, než se jejich rty spojí ve vášnivém polibku plném emocí, hlavně těch, které v sobě dusil, když byl bez něj. Ruce se rozběhnou po jeho drobném těle, každý jediný dotek ho doslova pálí.
" Tak mi ukaž, kdo bude vládnout.." pobídne ho vzrušeným hlasem, hledíc mu upřeně do očí a koutek mu nezbedně vystřelí vzhůru.
Žádné komentáře:
Okomentovat