Ruki x Miyavi - Lásko má, jediná! - Část 2.

(pláž)

Miyavi

Musí se usmát do jeho rtů, když během polibku Ruki vzdychne. Tohle je meta číslo jedna a s ní se rozhodně nespokojí. Pořád je to málo, však on to z něj dostane. Kdyby ho pořádně odpálkoval hned ze startu, možná by si to rozmyslel...No, nejspíš asi ne, ale teď, když to má potvrzené takovýmhle způsobem.+Teď se mě nezbavíš Honey...+ Proběhne mu hlavou suverénně, když se do polibku ještě víc opře. Odstartoval v něm spoustu věcí a on už má od válení v písku vsugerované Ruki No. 1. Moc dobře cítí, jak se z jeho objetí snaží vykroutit, ale ruce má v pořádku a taky celkem obstojné svalstvo, takže ho nepustí, jen se pobaveně ušklíbne nad jeho snahou. Opatrně přenese váhu prioritně na zdravou nohu, kouká mu do očí, dokud Ruki nesklopí pohled.

"Asi jsi mě vyléčil…měl bys být rád…já už ale ošetřovat nepotřebuju Ruki-chan." Zavrní spokojeně, když se skloní k jeho uchu a otře se o něj rty, nejspíš bude cítit i jeho piercing, ale dává si pozor, aby ho nepoškrábal, jen poškádlil.

"Já už chvíli chci něco jiného, jen ty se mi pořád bráníš a já nevím proč." Pokračuje dál ve svých slovech, která podmanivě, provokativně šeptá.

"Přece mi nebudeš bránit si tě hýčkat. To opravdu dobře umím, ale to ty víš, že ano?" Pobízí ho, aby mu konečně něco řekl. Mírně povolí svoje sevření kolem jeho pasu, aby ho mohl vzápětí zase přitáhnout k sobě a tiše mu vzdechne do ouška.

"Děláš se mnou hrozné věci, že se nestydíš."

Ruki

Krátce vydechne vzduch z plic, když ucítí jeho rty a kroužek v nich na svém uchu a zvedne ramena kousek výš. Poslouchá jeho hlas, stojí s ním v objetí, v podstatě schoulený pod jeho paže a marně uvažuje nad tím, proč ho do té prdele nepošle. On to ví? Cože? Jak to má vědět? Cítí slábnoucí stisk, ale hned zase narazí tělem o jeho a všechna krev se v něm vzbouří. Ruki, že s ním něco dělá? Vždyť je to naopak?! Kousne se do rtu dřív, než to stačí říct. Mohl by říct, že s klukama nespí, ale to by strašně lhal. Ne, že by mu to dělalo až takový problém, jenže...

"Já z tebe zešílím. Co sis to vzal do hlavy." Zamumlá, když se mu podívá konečně do očí, ale to neměl dělat. Ty jeho jsou až příliš krásné a intenzivní. Honem hlavu zase skloní, aby se nenechal lapit do sítí, jenže ono je už trochu pozdě, takže teď děsí sám sebe.

"Já... no já... potřebuju plno času. Na mě nemůžeš takhle hrrrr." Říká pravdu, ale sám neví, o co mu samotnému vlastně jde. S čím přesně má problém? S tím, že tu nejsou žádné dveře, za které ho postaví, až bude po všem. Žádný útěk do anonymity.

"Co si představuješ, že bude pak?" Položí mu vlastní otázku. Myslí tím, až spolu milostně skončí... ehm... to zní divně.

Miyavi

Neodtahuje se od něj, doslova si užívá jeho blízkost. Však taky, kdy se mu to zase poštěstí, aby mu ta ještěrka neutekla? Musí si vychutnat každou chvilku a on je požitkář, dokázal by si to vychutnávat hodně dlouho.

"Tebe Honey...jen a jen tebe..." Odpoví mu bez váhání, nepřemýšlí nad tím, nad podobnými věcmi ani přemýšlet nemusí. Před očima má okamžik, kdy se na něj pořádně podíval poprvé. Jistě znají se, ale u toho ohně, jakoby viděl někoho jiného. Někoho, koho hrozně chce a to je pro něj rovno prokletí. Jenže ani on netuší, co se stane, až ho dostane, tohle je vždycky sázka do loterie. Oplatí mu pohled do očí, koutek rtů mu vystřelí vzhůru. Byl by do nich rád koukal ještě chvíli, ale dopřáno mu to není. Škoda!

"A co když ten čas nemáme? Co pak? Promarníš to?" Hází na něj jednu otázku za druhou, přece se mu nemůže bránit věčně, no ne? Navíc, jaké je pravděpodobnost, že se odtud dostanou. Je šílený po většinu času, jenže naivní rozhodně ne. Kdo ví, kam pluli, kdo vůbec tuší, že tahle loď vyplula. Ne, nebude trvat dlouho, než je začnou hledat, jenže jaké je šance, že je vůbec najdou? Na jeho hlavu padla další otázka a on se momentálně hrabe v úplně jiných vodách své mysli, takže ji málem zazdil. Párkrát zamrká, když mírně povolí svůj stisk a stáhne ruku sobě, aby mohl vzít Rukiho tvář do svých dlaní a zvednout jeho pohled k tomu svému.

"Neodkážu ti říct, co se bude dít za hodinu, ale věř mi, že se ti pověsím na krk a budeš mít, co dělat, aby ses mě zbavil. Polezu ti hrozně na nervy!" Jeho upřímnost je momentálně odzbrojující i pro něj samotného. To ten upřený pohled do skoro až vyplašených očí naproti sobě, připravil ho o racionální myšlení a prostě mu odhalil část svého nitra, ví to už chvíli, ale připustil si to právě teď.

Ruki

Nechá si od něj vzít tvář do dlaní a podívá se mu pořádně a dlouze do očí. Konečně taky... Tohle zní trochu jako sliby. Minimálně takové, že se příští volnou noc neohlédne za někým z kluků. Vůbec si neumí představit, že by se do toho zamotal citově, oni se vrátili a... každý šel žít svůj život. Naráželi by do sebe ve společnosti, on by byl nádherný, ženské kolem dokola... a Ruki by se zbláznil. Mohl by si říkat Spal jsem s ním, když jsme byli v dost zoufalé situaci!!! Slyšíte všichni, jak to zní??? Jenže to už si sám stoupá na špičky, přitiskne rty na ty jeho dokonale plné a dlouze vydechne nosem. Není zrovna v rozpoložení, aby toho chtěl víc, je k smrti vyčerpaný, ale... momentálně se v něm cosi přelilo a možná trochu zlomilo, prostě touží být hýčkaný tak, jak mu to Miyavi slíbil před tím. Panebože na celém prokletém ostrově není hezčí kluk. Kašlat na mořské panny... jsou to navíc panny...co s nimi...? Ten polibek trvá dlouho, z jeho strany je nezvykle procítěný a když opře chodidla zpět do písku, musí hodně zaklonit hlavu, aby se mu podíval do očí.

"Tak už pojď...." Zašeptá sotva znatelně, vezme ho za ruku a pomaličku se pohne po pláži směrem, kde je mezi útesy vrak. Budou muset přelézt ty skály, aby se dostali na pláž, která je za nimi, pokud tam nějaká je a oni nebudou muset do nitra lesa. Tam se mu po zkušenostech s pavoukem moc nechce. Klesne očima k jeho noze, ale natekle nevypadá... snad to nic nebude.

Miyavi

Neskutečně dlouho mu kouká do očí. Vydržel by tak snad věky. Možná by se měl zamyslet nad tím, kam tohle všechno směřuje. Kdosi mu kdysi řekl, že jednou se to všechno zlomí, možná to byl někdo, s kým strávil noc a tím to pro něj skončilo. Tehdy to nejspíš bylo myšleno škodolibě, ale vybavilo se mu to a přemýšlí, jak daleko tohle může zajít, aniž by to zkazil. Tak trochu mu slíbil něco, co neví, jestli je schopný splnit, jestli bude Ruki zrovna ten, se kterým to bude možné. V hlavě toho má najednou milion, ale výraz v jeho očích je pořád plný náklonnosti a skoro až něžnosti. Vnímá moc dobře, jak se ty hebké rty přibližují samy od sebe, je to jen okamžik a vlastně skoro věčnost, když se konečně zase spojí a on nechá s naprostým klidem víčka klesnout. Zadumané myšlenky jsou najednou pryč a jediné, na co myslí je spojení jejich rtů. Nezrychluje, nebere si jeho rty, jak má ve zvyku, nechává to jen na něm a na jeho tempu, které nastavil, skoro to vypadá, jak z nějakého romantického filmu. Nádherná pláž, opuštěný ostrov, jenže realita je mnohem hororovější, ale kašlat na ni! Mírně se usměje, je to hodně spokojený úsměv, když se od sebe odlepí a on jej vezme za ruku. Teď už protestovat nebude, na nějaké extrémní výkony se opravdu necítí, zdolal momentálně to hlavní a to bylo Rukiho odmítání, teď už to může jen pomaličku udržovat, dokud se nedá do kupy. Klidně ho následuje a s jistou obavou v očích pohlédne na skály, tohle bude teprve výkon!

"Ta noha bude okey." Ujistí ho, když zaregistruje pohled dolů a stiskne mu konejšivě ruku. Ne, není o tom přesvědčený, ale tvářit se tak musí, už jen kvůli němu!

Ruki

Přikývne a společně s ním vykročí směrem ke skalám a vraku na nich uvízlém. Nakonec se přece jen rozhodli jít pod palmami, protože ostré slunce by jim mohlo přidělat mnoho problémů. Už tak si Ruki v noci pěkně užije se spálenými zády a krkem, o kterých zatím ještě stále neví a k tomu je momentálně bez trička, o které přišel, když ho použil na Miyaviho nohu. Je to úmorná dřina a slunce se začíná pomalu sklánět nad oceánem. Brzo padne tma, oni jsou k smrti unavení, hladoví a žízniví a stejně se nutí jít dál, protože zastavit se na místě mohou koneckonců kdykoliv. Asi jsou na nic přeživší, co to budou mít tímhle stylem brzy spočítané, ale... ani to ho nepřiměje pustit jeho ruku. Už nemluví, protože to je příliš vyčerpávající a nakonec dorazí k těm skalám. Nejsou nijak vysoké, jsou to prostě velké balvany, ale jsou ostré od moře a větru. Jako nože... tohle jim odře dlaně, ale zdá se, že jiná možnost tu není, pokud nechtějí ráno do džungle. Vymění si s Miyavim pohled a rozhodnou se, že ty skaliska prostě přelezou.

"Doufám, že si tu jeden z nás ještě k tomu nevykloubí kotník." Prohodí Ruki sotva slyšitelně, jak se mu ústa lepí žízní, položí nohu na skálu, stejně tak ruce a odrazí se, aby po ní začal opatrně lézt. Bolí to neskutečně, je to fakt nepříjemné. Ještě, že mají boty. Najde si stabilní polohu a ohlédne se, aby mu podal svou dlaň, protože netuší, jak mu to půjde s tou nohou a po jeho skoro utonutí. Jestli na druhé straně nic nenajdou, bude to hrozně demotivující.

Miyavi

Jdou hrozně dlouho. Na jeho vkus až moc dlouho a vzhledem ke kondici, která notně pokulhává za tou Rukiho. Když se nedívá, výraz ve tváři se mu mění v závislosti na ušlých metrech, ale jakmile na něj stočí svoje oči, nahodí vždycky svůj typický úsměv. Nebude ho děsit ještě tím, že už má fakt dost. To si zatím nechává pro sebe a jen kulhá po jeho boku s dlaní v té jeho. Těsně před skálami se mu podaří klopýtnout, protože už i sebemenší zrnko písku je pro něj problém, a když pohlédne na ty šutry před sebou, doslova se mu zvedá žaludek. +Tohle nedám…jako vážně...+ Proběhne mu hlavou přesvědčeně, jenže musí! Když nepůjde, Ruki tu s ním zůstane a to nechce.

"Nic takovýho, kotníky to přežijou!"+Ale já nejspíš ne...+ Dokončí si pro sebe v duchu a stojí ho to všechno přemáhání, aby si úsměv na tváři udržel, i když už je hodně unavený a jeho tvář značně zbledla. Bolí ho celé tělo, svaly odmítají poslušnost, v ústech má jak na Sahaře a představa, že se bude někam šplhat? Šílené. Sleduje chvíli, jak se Ruki škrábe nahoru a položí dlaně na skálu a vytáhne se co nejvýše, jenže se mu noha smekne a on se jen tak tak zachytí, aby nežuchl zpátky do písku. Dlaní mu projede ostrá bolest, kousne se do rtu, aby nevydal ani hlásku. Zatne zuby, skoro slyší praskat klouby čelistí a znovu se zapře. Vytáhne se ještě o kousek, chytí se nabízené dlaně, snaží se ho zatěžovat, co nejméně. Nakonec se mu přece jen podaří dostat nahoru a chvíli si musí oddechnout.

"Myslím, že dolů to bude horší." Broukne, aby odvedl pozornost od své dlaně, která se barví krví, tohle mu opravdu chybělo.

"Musíme být dole dřív, než neuvidíme na krok." Pobídne ho, hlavně už je chce mít za sebou a být zase zpátky v měkkém písku, kde se nepřerazí, a když už tak to nebude bolet. Sestup je opravdu horší. Trvá jim to snad celou věčnost, než se z posledního stupínku kamene svalí do písku a zavře oči.

Ruki

Věděl, že s Miyavim bude zle, už když se začali šplhat nahoru, protože to poznal už po prvním úseku. Jenže nemohl dovolit, aby ani jeden z nich polevili. Prostě nemohli. Co by dělali pod skalami? Bez jídla a pití a bez šance, že najdou ostatní? Usnuli by v písku a ráno by byli ještě slabší, než jsou teď. Přes skály nebo džungli, by ho nedostal už vůbec a jestli tam nic nebude? Umřít můžou na obou stranách, ale aspoň to zkusí. On se ale umírat nechystá. Je to adrenalinový zážitek dostat se na druhou pláž, bojí se sestupu, bojí se, že mu Miyavi někde sklouzne, ale nakonec to dokážou. Samozřejmě se hodně rozhlížel, když byli nahoře, ale kluky neviděl. Za to dobře viděl vrak a trosky, které kolem něho plavaly. Taky hodně prken na pláži poblíž. Bohužel to vypadá, že Miyavi už se nikam dál nedostane. Zůstane mu ležet v písku pod skalami a sotva ho vnímá. Nad ostrovem je šero, začíná být zima, jemu je zima... klečel nad tím a natahoval, ale nejde to, spolu už nemůžou. Nakonec se rozhodl ho tam nechat a pokračovat ještě kousek samotný. Vlekl se po pláži s obličejem skloněným k zemi, jen silou vůle a pak... uslyšel Kaiův hlas a brzy ho měl kolem krku. Na zbytek už si ani nevzpomíná. Byl na půl bez sebe, když klukům klesl do náruče a jen jim byl schopný ukázat k místu, kde ležel Miyavi. Donesli ho sem a položili vedle něho na připravené ležení, které vyrobili. Dokonce tu měli pitnou vodu a nějaké ovoce, kokosy... Kaz chytil pár ryb. Bylo to neuvěřitelné. Jediné, co bylo k zešílení, byl fakt, že jim chyběli Aoi a Hyde... nikdo je neviděl. Nikde nebyli... a pak ještě zbytek posádky lodi. Pravděpodobně na ní zůstali do konce.

(Konec)