Ruki x Miyavi, Hide x Uruha - Na trůn patří ten, co vládne - Část 3.

(tábor)

Ruki, Hide

Začínalo to jako dokonalá romantika a končí to jako zběsilá jízda po dálnici s policajty v patách. Někdo vytrhl jeho skryté já z letargie a pustil to všechno ven a on teď hladově přijímá jeho tělo, kašle na to, že ho to bolí a že mu z toho stoupají slzy do očí, protože to je zároveň neskutečně slastné a on chce rozhodně víc. Pod jeho prsty Miyaviho kůže na zadku úplně bledne, jak moc ho mačká, vzdychá a sténá do jeho ucha a chce slyšet víc z jeho hlasu. Musí ho slyšet. Když to chtěl, tak ať ze sebe kouká vyrazit to nejlepší. Zmateně se pousměje, když mu Miyavi složí ten kompliment, nějaké potencionální příchody ostatních už úplně zapomněl, kroutí se pod ním a svíjí, následuje jeho mučící pohyby a sám od sebe žene jejich tempo někam do závratných otáček. Ví, že má nad sebou temperamentního hřebce a on ho chce šlehnout bičem, aby běžel, ne ho krotit. Později si pravděpodobně ani nesedne, ale na to taky kašle. No tak už nikdy sedět nebude no a co! Klidně bude zbytek života stát. Alespoň teď si to myslí. Něco šíleného zavelí jeho hlavě a on o vší silou převalí na bok a vyšvihne se obkročmo na jeho tělo. Zamotá se mu u toho hlava, jak náhle změnil polohu a naprosto fascinovaně se podívá do té vášní změněné tváře a na to bezchybné tělo, které má pod sebou. Opře se dlaněmi o jeho vypracovaný hrudník a zkusí se na něm pohnout sám. Jde to snadno, snadněji, než si myslel. Hodlá si s ním zacvičit podle svého. Pořád si všichni myslí, že je submisivní? S tím je konec. Zvedne koutky rtů v objevitelském úsměvu a zatne nehty do kůže na jeho prsou. Hide pozoruje Uruhu mlsnýma očima. Od toho jejich románku ho podezřívá, že se mu vyhýbá a dokonce se mu ani nepodařilo probojovat se vedle něho v noci v posteli. Možná dobře, protože by ho nenechal jen tak spát. Oni tady vůbec všichni děsně dělají, jak spolu nikdo nic nemá, ale on má oči všude. Nechá ho, aby přišel blíž a moc se ho nelekl, ale jakmile je jasné, že Uruhovi došlo, co se uvnitř děje a on chce prchnout, natáhne po něm ruku, obratně ho chytne za zápěstí a trhnutím přitáhne k sobě. Uru mu v podstatě spadne rovnou do klína a on ho hned zamkne v obětí. Cigaretu drží tak, aby mu nečoudila do tváře a nabídne mu potáhnutí.

"Počkej, počkej, nikam mi neutíkej. Já odsud nemůžu musím hlídat, víš?" Vysvětlí mu šeptem, proč tu sedí a jakmile se objeví Satsuki a vytřeští na ně oči odešle ji za novým úkolem taky. Všichni ho poslouchají, paráda. Vydá ze sebe něco jako hmm, když mu v očích divoce jiskří a pokusí se přitáhnout si jeho bradu k polibku. Už bylo dost toho jeho utíkání.

Miyavi, Uruha

Všechno, naprosto všechno od Rukiho vzdechů přes slast ve tváři, která je patrná, v něm probouzí neskutečnou touhu dohnat závodním tempem všechno, co doteď nestihli. Jeho hlas se ozve pořádně, když ucítí prsty zaryté do svého zadky a prohne se celý s dalším silnějším přírazem. Vůbec netuší, kde se to v Rukim vzalo, ale neskutečně se mu líbí a chce mnohem víc. Tempo se stává šílenější, ani jeden nemá v plánu se krotit. Pokud si ale myslel, že u toho zůstane hodně se spletl. Ani netuší jak se ocitl na zádech, ale už kouká nad sebe do Rukiho tváře, kde očividně rozpoutal to pravé peklo. Chce to peklo, klidně se jím nechá sežehnout, jen ať nepřestává. Hlasitě zasténá, když se poprvé pohne na jeho přirození a zamkne silně jeho boky v obětí svých prstů. Nechává ho, aby nabral svou vlastní rychlost, která ho přivádí k šílenství. Podporuje pohyb jeho boků, vychází mu těmi svými vstříc, ale nakonec přece jen jedno dlaň s poslední sčetných myšlenek přesune na jeho chloubu, kterou začne zpracovávat ve stejně zběsilém tempu. Slastně sykne, když mu zatne nehty do kůže a v očích mu vášnivě zaplane. Klidně ho může sedřít z kůže a doškrábat do krve, může cokoliv. S dlouhým vydechnutím se vytáhne do sedu a prudce se natiskne na jeho hořící tělo.

"O bože…přidej." Stiskne víčka pevně k sobě, jak se v jeho nitru ocitne ještě hlouběji a teď už opravdu drtí jeho boky a ve vražedně rychlých pohybech si jej přitahuje k sobě. Zavzdychá znovu, když dokáže zaostřit na výraz v Rukiho tváři, objevil něco, co tam ještě před nějakou dobou nebylo a už nechce vidět nic jiného, i kdyby měl umřít v posteli.

Uru tak nějak doufal, že s emu podaří rychle zmizet. Nejradši by si zacpal uši, už opravdu víc slyšet nepotřebuje, a když se k tomu přidá Miyaviho hlas, který bezpečně pozná taky, jen překvapně pootevře rty. Útěk se mu ale nepodaří, prsty se obemknou kolem jeho zápěstí a on přistane přímo Pavoučím klíně. Tak tohle už je na něj opravdu moc. Skoro vypadá jako vyděšená školačka, když mu tady říká, že hlídá a nezmůže se ani na slovo. Dost na tom, že má pod svým zadkem…ne nad tím ani přemýšlet nebude, protože slyší steny z přístřešku, před očima má jejich společné chvíle a za chvíli z toho bude mít pravděpodobně problém. Skoro ani nepostřehne Satsuki a kdyby ano, nejspíš by se propadl někam na druhý konec planety.

"Ale já můžu odejít, já nic nehlídám." Sykne sotva slyšitelně a nadechuje se, aby ještě něco řekl. Hideho rty ho umlčí a on se v první chvíli neubrání, aby si do nich nevzdychl. Provádí s ním hrozné věci a to skoro nic neudělal. +Jsi jak nadržená patnáctka+ Vynadá si v duchu, když se odtáhne a koukne mu do očí.

"Já už bych..." Začne pomalu o tom, že se prostě zvedne a zmizí, opravdu má v plánu se vymanit z jeho sevření a pakovat se, co nejdál od něj. Místo toho a navzdory svému přesvědčení se mu ještě jednou podívá do očí a přitiskne se na jeho rty znovu. +Kruci+

Ruki, Hide

Jakmile se Miyavi dotkne jeho penisu, je mu úplně jasné, že tohle už dlouhého trvání mít nebude a to se právě rozehřál! Kdyby byli doma, věděl by že nabere sílu a může směle pokračovat, ale tady něco takového nepřipadalo v úvahu, pokud nechtěl jít ven mezi brouky a klacíky. Nebo brouky, co se maskovali jako klacíky. Miyaviho dlaně pomáhají jeho bokům, aby se mohly rychle a úderně pohybovat v krouživých pohybech a nakonec se k němu Miyavi zvedne do sedu a on se mu plamennýma očima podívá rovnou do těch jeho. Překvapeně vytáhne obočí nahoru, když mu Miyavi řekne, aby ještě přidal. Oba jsou naprosto uřícení, rudí ve tvářích a se zpocenými vlasy, ale on ho poslechne a opravdu ještě přidá. Do svalů na stehnech už ho bere křeč a nechápe, jak to že to oba vydrželi tak dlouho, ale je to tak úžasné, že je za to vděčný. A pak to přijde tak rychle a bez varování, doslova exploduje na miliardu malých částí a chvíli mu hrozí srdeční zástava, protože on skutečně na několik vteřin zapomene dýchat a pak ten dech nemůže popadnout. Jeho tělo se skoro nepřirozeně napne a potom otřese a povolí. Lomcuje s ním extáze, jakou nikdy nepoznal, protože Miyavi vydráždil všechno, co v něm bylo, každičký malý kousek jeho těla. Dostál svým slibům a on se chvíli díval na svět ze svého trůnu někde na nebi, i když tím trůnem byl jeho klín. Trvá to ještě několik dlouhých okamžiků, než mu ovine paže kolem krku a prostě se o něj celým svým tělem opře, aniž by řešil, jestli to Miyavi ustojí nebo ne. On právě vyčerpaně odpadl do jeho náruče s pocitem Dělej si se mnou, co chceš, nějak se postarej. Pro sebe usmívá, nos má plný jeho osobní vůně a začíná mít vážné obavy z hlubších citů k němu. Opravdu moc by chtěl, aby byl jeho. Na pořád. Ví to už jenom z toho jakou řečí k němu Miyaviho tělo právě promlouvá, jak důvěrně mu voní a jak hřeje jeho kůže. Vůbec to nejde popsat slovy. Hide vrhne na Uruhu překvapený a hraně dotčený pohled.

"A ty ode mě chceš utíkat motýlku? Všiml jsem si, že se mi trochu vyhýbáš. Tobě se se mnou nelíbilo?" Doráží na něj šeptem a podle toho křiku, který se ozývá z domku je mu jasné, že kluci jsou v nejlepším.

"Víš, jak rád bych dělal něco, co by tě donutilo takhle sténat?" Řekne mu naprosto bez obalu, ale trochu víc ho přidrží, kdyby utíkal nebo omdléval. Ani se ho nestačí zeptat, co by, protože ho Uruha políbí sám od sebe a přesně v ten okamžik ti dva uvnitř explodují. Panebože... v tu ránu je nadržený jako jelen v říji. Nejradši by ho odvlekl dovnitř, je vyhodil ven a

nařídil jim, aby teď hlídali oni. Odtrhne se od něj, honem na jeden nádech vytáhne zbytek cigarety, protože to je vzácné zboží a zahodí nedopalek směrem k ohni. Netrefí se. Teď už má volné ruce, takže může sevřít v dlaních jeho tvář a hned na to je přesune na ten jeho dokonalý zadek, který zmáčkne o něco silněji.

Miyavi, Uruha

Ještě malou chviličku se snaží oddálit nastupující výbuch činné sopky uvnitř jeho těla. Po tomhle maratonu sprintovým tempem bude mít problém vůbec vstát a to si vždycky zakládal na dobré fyzičce. Jenže to nepočítal s tím, co za malého ďábla má právě teď na klíně a on mu svým pohybem pánví způsobuje naprosto odzbrojující pocit, že se prostě slastí vypaří. Všechno se v něm kumuluje do toho jediného správného místa a ve chvíli, kdy se pod jeho rukama napne Rukiho dokonalené tělo, zatmí se před očima a s jeho jménem na svých rtech vybuchne také. Je mu úplně jedno, jestli je slyšeli na druhé straně ostrova, je mu jedno co nebo kdo je kolem, teď prostě nevidí ani neslyší. Tělo se mu roztřese, každá buňka v jeho těle si spokojeně mlaskne, když konečně ucítí to dokonalé uvolnění a pocit, že se plíce smrskly na velikost hrášku. Ještě, že sedí, jinak by se nejspíš odporoučel zemi. Je zpocený jak dostihový kůň, má co dělat, aby vůbec udržel Rukiho, který se mu odporoučel do náruče. Nic z toho mu nezbrání, aby se pitomě usmíval.

"Ten přístřešek..." Začne pomalu, když se mu hlas zlomí kvůli nedostatku kyslíku. Prsty mezitím prohrabuje Rukiho dlouhé prameny a tiskne ho velmi jemně k sobě. Už v náručí nechce nic jiného, tohle jeho malé tornádo už nikomu nedá, všichni i můžou nechat zajít chuť.

"Přístřešek to přežil, ale já bych to příště zkusil znova." Povede se mu ze sebe konečně vydolovat. Nakonec se zmůže jen na jediný pořádný pohyb a to je ten, že padne naznak do té jejich postele společně s Rukim a musí aspoň na chvíli zavřít oči.

"To snad není možný, že jsi mě tak odrovnal!" Složí mu svůj osobitý kompliment. Jestli se zvedne dřív, jak za dvacet minut, tak se poplácá po rameni a postaví si stupínek vítězů.

"Právě jsi do toho trůnu vyryl své jméno, už nikoho jiného nebude, nikdy."

Uruhovy v hlavě zní všechny Hideho slova o tom, jak se mu vyhýbá. Někde v koutku mysli ví, že je to pravda. Ale ne proto, že by to bylo špatné nebo proto, že by ho nechtěl mít u sebe. Je to právě naopak a on se toho bojí. Jak by taky ne, je to šílené, je to moc rychlé a na jeho racionální uvažování prostě s velkým vykřičníkem dej si pozor. To se ale v tuhle chvíli prostě odporoučí pryč a nechá ho tu ztraceného v Pavoučích sítích a nechává se hýčkat jeho rty. Měl by to utnout, měl by se prostě zvednout, měl by…+ještě chvilku+ Proběhne mu hlavou jako poslední, když se Hide odtrhne a on mu skoro až vyčítavě koukne do očí. Teď by měl nejlepší příležitost mu k tom něco říct, nebo se prostě zvednout a vzít roha.

"Právě, že líbilo.." Vypadne z něj první naprosto upřímná věc a s dalším nádechem se zmůže jen na tiché vydechnutí, nechávajíc rty pootevřené a přivření víček, to když ho Hideho ruce stisknou na zadku . +Možná bych ho mohl odtáhnout ..Uru!+Párkrát překvapeně zamrká nad tokem vlastních myšlenek a jeho tváře o trochu víc zrudnou.

"Tohle je šílený." Vydechne nakonec s hlasem podbarveným zvláštní směsí vzrušení a nejistoty.

Ruki, Hide

Tiše se zasměje jeho poznámce o tom, že příště hodlá domek srovnat se zemí. Stejně ale nechává tvář schovanou někde v ohybu jeho krku a pevně se ho drží, zatímco se vydýchává a uklidňuje rozdivočelé srdce. Miyavi se položí na záda a on z něj opatrně sleze, aby se mohl stočit na bok vedle něho. Venku pořád prší a nikde nikdo. Není to divné? Jak dlouho tady asi byli sami? Opírá si hlavu o jeho rameno a hledí před sebe a jak jeho tělo vychládá, začíná se do něho dávat zima. Pro sebe se vlčácky usměje, když se dozví, že Miyavi ho už nechce nikomu dát. Nikdy... on řekl nikdy... naprosto nikdy... miluje ho? Natahuje uši, jestli to ještě neřekne. Hide se mezitím dozví to jediné, co potřeboval slyšet. Uruhovi se s ním líbilo.

"Jo, to lidi vedle mě říkají často." Potvrdí mu to bláznění a pak vyskočí na nohy, čímž ho přiměje vstát taky. Popadne ho za ruku a s posledním rozhlédnutím kolem dokola ho vtáhne dovnitř do domku. Drží ho pevně, kdyby se mu vzpíral. Míří rovnou k těm dvěma. Ruki sebou okamžitě škubne a div se nepřerazí, jak se převalí na druhý bok a shání něco na sebe, naprosto cokoliv. Zrovna si souká mikinu přes hlavu, když se ozve Hideho hlučný hlas.

"Tak fajn, já jsem pohlídal vás, tak teď vypadněte a pohlídejte vy nás, protože já už se v tom bordelu po zemi válet nehodlám a tohle taky nepočká." Houkne na ty dvě holubičky a to už je Ruki na nohou jen v té Miyaviho mikině, nic pod ní, kalhoty nemůže najít. Propálí Hideho pohledem, který je napůl vyděšený. Co říkal? On celou dobu poslouchal? A teď si to chce prostě vyměnit? On se zbláznil. Uruha za ním vypadá ještě vyděšeněji a Ruki si vjede rozpačitě dlaněmi do vlasů, když se podívá po Miyavim.

"No, dělejte si tady co chcete, ale já to poslouchat nebudu, jednou mi to stačilo!" Vyhrkne a zrudne. Dojde mu, že právě něco propálil, co si slíbil, že utají před světem. Radši se od nich odvrátí a hledá ty pitomé kalhoty.

"Chci domů. Tenhle ostrov není pro nás všechny dost velký!" Stěžuje si.

Miyavi, Uruha

Miyavi tiskne spokojeně Rukiho ve své náruči a nikde by nebyl radši. Dokonce začíná brát ten zaplivaný ostrov na milost, aspoň pro tuhle chvíli. Spokojeně, i když pořád trochu přerývavě oddechuje a přemýšlí, jestli by mu měl říct, co se uvnitř něj odehrává. Snad poprvé si není jistý, že by tyhle slova měla opustit jeho rty. Zavře na chvíli znovu oči, aby se pořádně nadechl.

"Ru-chan, já..." Nedořekne to, protože sebou škubne, když dovnitř vtrhne Hide s Uruhou klopýtajícím za ním a úplně si není jistý, kdo vypadá vyděšeněji jestli Kočičák nebo Ruki, který se přes sebe snaží něco hodit. Zato jeho pohledy nechávajíc úplně klidným, dokonce se neubrání pobavenému uchechtnutí. No co, on se nemá za co stydět a jeho zadek už beztak někdo postřehl, když se koupal, ve předu to není o nic horší, no ne?

Uruha vůbec nečekal, co se vzápětí odehraje. Tak nějak si myslel, že se tu budou chvíli mačkat a on se pak odebere někam pryč, srovnat si myšlenky. Jenže omyl. Ani nestihne mrknout a už klopýtá za Hidem do přístřešku, skoro brzdí patami o zem, aby neviděl, co vzápětí uvidí. Bože, z toho bude mít snad noční můry. Odvrátí pohled stranou a mávne rukou, jako že za to vážně nemůže, nejradši by se vrhl do moře a odplaval na pevninu. Tohle je příšerný trapas. On tu s ním přece nebude dělat vůbec nic, když bude někdo sedět pod oknem a hlídat. To už se i Miyavi pomalu zvedá do sedu a hrábne po kalhotách, které jsou příšerně daleko. Po takovém výkonu by měl problém, i když by ležely vedle něj. Ruki samozřejmě odmítne hlídání a on….ale co by ne, však ví, jaké to je, když nic.

"Nacpu si něco do uší, ale ne, že to bude na tři hodiny, i když…" Sjede kriticky pohledem oba dva.

"Tohle bude asi rychlejší, než bych čekal." Odmávne to rukou a pobaveně sleduje tvář Uruhy, která by teď mohla konkurovat, kdejakému rajčeti. +Chudák.+ Vyslouží si od něj samozřejmě naprosto nevěřícný skoro až uražený pohled, co si to vůbec dovolil vyslovit.

Uru se po svém pohledu, zatím nezmůže ani na slovo a hledí do země, aby se nemusel koukat ani na jednoho. Střelí až po chvíli pohledem po Hideho, nic neřekne, jen ho propaluje takovým pohledem dávajíc jasně najevo, že on nemá vůbec v plánu dělat tu nic, když bude Miyavi hlídkovat u okna. Už tak dost na to, že bude mít ty dva v posteli před očima ještě minimálně deset let. Tohle vážně vidět nepotřeboval. Vytrhne svou ruku z Hideho dlaně a založí si ty své na hrudi v jasně odmítavém postoji. Tak a teď teprve bude dělat drahoty, protože takhle to prostě nejde!

Ruki, Hide

Ruki na sebe zrovna souká ty gatě a dochází mu, že ani Hide ani Uruha nepostřehli, co před chvílí řekl, totiž, že už je jednou slyšel u těch jejich orchidejí. Pro sebe se usměje, když je konečně oblečený, i když na ostro a bez trička a je připravený vypadnout odsud. Podívá se nejdřív na Hideho a pak na Uruhu a pak zmizí tak rychle, jak jen to jde. Času na to, aby řešil, že je Uruha viděl takhle bude mít ještě dostatek potom, protože teď by opravdu moc rád věděl, co mu chtěl Miyavi říct, než kluci přišli. Od pláže se začne vracet Reita a on ho zcela automaticky odešle pro změnu k vodopádu, protože přece hlídají. Moment???? No, to je jedno. Venku před domkem se okamžitě natiskne zpět do jeho náruče a naléhavě se mu podívá do očí. Je mu úplně jedno, že začíná moknout.

"Co jsi to chtěl říct tam uvnitř?" Vydechne s dlaněmi opřenými o jeho prsa. Hide si pěkně počká, až budou kluci venku a ještě se projde k oknu, aby byl svědkem toho okamžiku, kdy Ruki pošle Reitu pro změnu na opačný konec ostrova a ten chudák jde. +Hodný chlapec.+ Pochválí Rukiho v duchu a obrátí se směrem k Uruhovi se svým typickým úsměvem, kdy zvedá jeden koutek nahoru. V očích mu divoce a trochu šíleně zajiskří.

"Ty bys radši mezi orchideje? Teď v dešti?" Řekne mu a blíží se k němu jako rejnok. V dalším okamžiku už ho popadne za boky a přitiskne na svoje tělo. Je mu úplně jedno, že to před chvílí v těch místech tamhle dělal někdo jiný, není vybíravý a co má tady asi kruci tak dělat?

"Uru-chaaannn..." Zabrouká a chce si ukradnout jeho odmítavé rty, ale ono to nejde tak snadno. Zajede mu jednou dlaní do vlasů a pozoruje ty dokonalé, teď nazlobené oči.

"Nemůžeš čekat, že kolem mě budeš chodit tak dlouho a já budu jako z kamene, víš? Tys pořád nepochopil, jak moc se mi líbíš, hm?" Pokračuje tiše a je mu vidět na očích, že to je pravda. Vlastním tělem ho začne tlačit proti stěně domku, i když ta není zrovna moc pevná, aby ho o ni opíral. Znovu se ho pokusí políbit.

Miyavi, Uruha

Miyavi se konečně nasouká do kalhot. No co, ono to jde špatně, když je jeden zpocený až na zadku! Ještě si dopřeje jeden pohled na ty dva, co je tu hodlají vystřídat. +Tak to hodně štěstí..+ Popřeje Hidemu v duchu, když vidí, jak se Uru tváři, nevypadá zrovna, že by měl na podobné dovádění chuť. To ale ani nevypadl Ruki a jak to dopadlo. Nakonec rozhodí jen rukama v rezignovaném gestu a hlavou mu běží ta věta, že už je Ruki jednou slyšel. To jako vážně? Se zavrcením hlavou to zatím přejde, když s tichým pískáním vykráčí z přístřešku a sleduje, jak Ruki zrovna posílá Reitu pryč.

"Hm…ty jsi hodný, že jim chceš dopřát." Začne jako první a skoro ani nestačí vytáhnout ruce z kapse, když už ho má zase na sobě přilepeného. Nezaváhá ani vteřinu a uzamkne ho v náruči, skoro se mu v ní ztratí, jak je drobný. Hledí mu do očí a opravdu přemýšlí, jestli s tím jít ven.

"No, že to bylo opravdu skvělý." Začne a i jemu to zní úplně pitomě. +Bože seber se!+ Napomene se v duchu a kloní se k jeho rtům ke krátkému polibku.

"No ono to nejspíš vypadá, že tě miluju." Vypadne z něj upřímně. No, maximálně se mu Ruki vytrhne a on ho bude nahánět po celé ostrově. K jeho štěstí mu nikam dál zdrhnout nemůže.

Uru zůstane stát uprostřed domku a po očku sleduje Hideho, jak kouká z okna a raději ani nechce vědět, co tam vyhlíží. Pohledem zabloudí i ke dveřím a opravdu přemýšlí, jak rychle dokáže utíkat a jak moc daleko by musel, aby se tomuhle vyhnul. On opravdu nechce, aby ho někdo slyšel, stydí se no a co! Snaží se udržet si naštvaný výraz, když se na něj stočí nenechavé oči a míří jeho směrem. Ruce má pořád založené na hrudi přesně do chvíle, kdy na něj promluví.

"Ne to ne…ale já přece nemůžu, když jsou veku." Mávne rukou směrem ke dveřím. Představa, že ho Ruki uslyší, bude to mít na triku do konce života! Ne, že by si měli, co vyčítat. Udělá krok dozadu a málem o něco zakopne. Pohledem sklouzne k zemi, co že to vlastně bylo, a když znovu vzhlédne, už má ruce na svých bocích a moc dobře vnímá i jeho tělo, které ho hecuje, aby se mu poddal.

"Hmm." Zmůže se jen na reakci na své oslovení a odvrátí tvář stranou, aby se mu ještě chvíli bránil. A bude hrát nepřístupného, aspoň dokud to vydrží, tak!

"Já ani nevím, co můžu čekat." Pomalu k němu stoč kočičí oči a jeho výraz už není tak naštvaný, jako ze začátku. Vidí proti sobě, že jeho slova jsou upřímná, ale to přece neznamená že…že tu budou něco provádět.

"Musím tu chodit, z ostrova se nedostanu." Pokusí se obhájit sám sebe, ale už celkem poslušně couvá, ke stěně domku. +Jak to, že se mnou tak mává?+

"Uslyší mě." Stihne ještě říct, než se jejich rty znovu spojí, jen několik okamžiků mu nevychází vstříc, nakonec se ale podvolí a nechá se jím unést.+Bude moje smrt+ Po chvilce se zapře do jeho hrudi a odtáhne ho kousek od sebe.

"To nejde." Snaží se o poslední záchranu, dokud ještě má buňky se vůbec bránit.

(Konec třetí části)