Kai, Ruki, Aoi, Gackt (Sho)
Miyavi nakonec dopadl o něco hůř, než jak si mysleli, když se probíral. Měl silně pohmožděný krk, který museli fixovat do krunýře a rozhodně měl pro tuto chvíli dohráno. Po zbytek sezóny zákaz prudkých pohybů hlavou. Kai nevěděl, co dělat. Neměl tušení, kam Gackt s Keiem odjeli a Keiův telefon po jeho jediné zprávě zůstal vypnutý. I kdyby se teď hned rozjel domů, trvalo by to tolik hodin, že už by ho nestihl, než by se někam přemístil a navíc - kdyby Kei chtěl komunikovat, proč by telefon vypl? Nakonec nastoupil do sanitky společně se zdravotníky a Miyavim a odjel s ním do nemocnice. Rozhodně mu to dlužil. Byl ze všeho úplně v koncích. S rozumem i s emocemi. V závěru se přece nestalo nic tak strašného, Kei ho pustil, ovládl se, neublížil mu nijak vážně... ale to, co viděl v jeho očích, po tom, co věděl, jak ho žití zmáhá, jak se nenávidí? Měl neskutečný strach... a měl taky strach o toho, kdo ležel v posteli a spal. Seděl u něj na matraci, držel ho za ruku a plakal celé hodiny. Jenže by neusnul. I oni rušili koncerty. Rozhodně ty v Osace a bylo to kvůli jeho zhroucení. Kvůli tomu, že neustál svoje románky. Ostatní odjeli na hotel, trval na tom. Nechtěl mluvit s nikým, ani s nimi ne. Ruki a Reita byli na Keie neskutečně naštvaní. On pořád nechápal, proč od nich utekl, proč mu prostě nepomohl, když našel sám sebe a pak neodešel s Kaiem - se svou láskou? Proč s Gacktem... Shoem... protože on byl ten, kdo se k němu hodil? Bolelo to tak strašně moc. Aoi s Uruhou byli shovívavější, ale všichni do jednoho řešili jeho rychlé přemístění, sílu a někdo viděl i zuby... a hlavně to naprosté a nepochopitelné zatmění mysli. Několiksetkrát si četl jeho zprávu, ale byla to jen prostá omluva. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se neměli usmířit, alespoň to se snažil namluvit sám sobě. Vysvětlí mu to. A pak to Kei vysvětlí klukům a všechno bude v pořádku. Volal mu asi tisíckrát, nechtěl nic psát, ale telefon byl pořád vypnutý. A tak nakonec usnul v křesle vedle postele, jako by byl Miyavi minimálně na ARU. Ráno ho probudí až sestřička a pošle ho domů. Vrátí se i druhý den a ani dnes není ochotný odejít spát domů. Ze spaní ho vytrhne zazvonění mobilu. Lekne se a sáhne po něm tak rychle, že mu v první chvíli upadne na zem. Je to neznámé číslo. Roztřesenou dlaní hovor přijme - ten hlas pozná, je to totiž Uruha a sděluje mu jenom adresu. Zní strašně. Kai na nic nečeká, popadne svou bundu, políbí spícího na čelo a vyběhne z pokoje a z nemocnice.
Uprostřed noci běží po ulici, dokud nechytí taxi a pokračuje do velkého lesoparku, hluboko do jeho nitra. Nemá strach… Jsou tu všichni. Tedy on, Ruki, Reita a Aoi. Daleko od nich stojí uprostřed tmy dvě postavy. Kai si vymění vyděšený pohled s klukama. Volal jim všem a přivedl je sem… Na nebi zahřmí a začne pršet. Typický japonský slejvák. Postavy přijdou blíž. Je to… Gackt??? Sho! Drží Uruhu v kravatě před sebou, po tvářích mu tečou slzy a vypadá naprosto nepříčetně. Nepříčetně žalem. Oni stojí všichni čtyři proti nim a třeští oči na Uruhovo čelo, ze kterého se řine krev. Asi se bránil, když ho… bože, on ho lovil. Jediný Kai ví, o co tady jde. Jediný Kai vidí Uruhovo potrhané hrdlo. Gackt konečně promluví, jeho hlas je zlomený a srší z něj nenávist.
"Vzal jsi mi to jediné, co jsem kdy miloval, Kaii! Byl pro mě všechno, staral se o mě celý život a já o něho! A ty jsi ho za několik dní donutil udělat něco, co ho nedonutil udělat nikdy nikdo!!!" Už na něj řve, až mu hlas přeskakuje.
"Vzal jsi mi ho! Je mrtvý! A já vám vezmu tohohle." Ten závěr už skoro šeptá. Kluci po sobě třeští oči, neschopní pohybu a Kai se chvěje jako v zimnici. Mrtvý??? Ve tmě se zalesknou špičáky, protrhnou Gacktovo zápěstí a v okamžiku, kdy ho vkládá Uruhovi mezi rty, to Kaiovi dojde. Jeho hysterický výkřik pročísne i hluk vydatného deště. Pak už si nevzpomíná vůbec na nic.
Rei, Uruha, Hyde (Kei), Miyavi
Když se konečně po delším spánku probral Myiavi v nemocnici, nemohl se pomalu nadechnout. Bolelo ho snad i to, co neměl ale...bolest se ztrácela při pohledu na Kaie sedícího u jeho postele dnem a nocí. Držel ho za ruku, povídali si; přes to všechno byl šťastný, i když v jeho očích viděl smutek. Chtěl mu ho z nich nějak vyhnat a dal si to za cíl, když měl momentální zákaz všeho. Však on se dá brzy do kupy o tom nepochybuje. Jeho láska k němu každou minutou, kdy spolu trávili čas, rostla a nehodlal se je vzdát, už nikdy. Nebude to jednoduché, ale on není z těch, co se vzdává. Ještě se pokusil seřvat sestřičku, když ho posílala pryč, ale nezmohl nic; tak se aspoň snažil vypadat naštvaně.
Kei strávil několik dní v pronajatém malém bytě v Naganu. Celou tu dobu se skoro ani nepohnul, jen hleděl na vypnutý telefon. Ne, neodvážil se ho ani zapnout, protože věděl, že kdyby slyšel Kaiův hlas, ať už by jeho slova byla jakákoli, zvrátil by jeho rozhodnutí. Celou tu dobu jen seděl u dopisu pro něj a postupně spisoval každou větu, u některých z nich se mu po jemně řezané tváři svezlo pár slz. Zničil všechno, zničil jeho, ublížil Shoovi, Miyavimu a teď i tomu, do kterého se tolik zamiloval. Všechno postrádalo smysl, temnota objala jeho velmi pomalu bušící srdce a doslova jej pohltila. Smutek a nenávist k sobě samému draly jeho nitro na ty nejmenší kousíčky.
Konečně měl pocit, že do svého dopisu napsal vše. Ještě jeden k tomu měl pro Shoa, i když v něm bylo jen pár slov a hlavně omluva, ten pro Kaie byl ale mnohem důležitější. Pomalu vstane z křesla, chybí asi dvě hodiny do rozbřesku. Vše už zařídil předem, všechno věnoval dvěma osobám. Část svého majetku věnoval Miyavimu, jako omluvu za to, co mu způsobil a převážnou většinu Kaiovi, který s tím jistě naloží dobře. Naposled shlédne s velmi smutným úsměvem na dopis v rukou, psaný na papír, který mu věnoval Kai v parku, nesoucí stopy jeho krve a Keiových slz, stočí jej do ruličky a zajistí Kaiovým prstenem. Pak už jen přidá Mp3 přehrávač s písní pro něj. Potom pomalu vyjde v dlouhém kabátu s brýlemi na očích ven do svého auta, kde ho předá řidiči s jasnými pokyny, aby dopis doručil a nechá se jím odvézt k moři kousek od města Joetsu. Vybral si krásné místo, vlny v moři jej vždycky dokázaly uklidnit. Přijeli o půl hodiny dřív, takže zbylý čas strávil na pobřeží, sedíc na zemi a brnkají na kytaru, kterou si přivezl sebou.
Usmívá se, konečně je to tady, konečně najde klid a mír, věří v to. Oči se mu lesknou; ano pláče…Zažil mnoho dobrého a taky špatné okamžiky, ale teď má v hlavě jenom ty nejkrásnější. Kaiův úsměv po ránu, kdy se poprvé vzbudil u něj, jeho oči plné slunce. Teď ho opravdu uvidí. Odloží kytaru, když nebe začne nabírat barvu, kterou vnímá jen okrajově. První paprsky se blíží k jeho nohám. Odloží kabát stranou a klekne si s rukama podél těl, hledíc na svou spásu.
"Hodně štěstí Watashinojinsei no taiyō, miluju Tě…" Broukne si pro sebe, když ucítí první dotek na své kůži. Bolest je neskutečná, ale osvobozující. Přijímá ji s úctou, pokorou a jistou nedočkavostí….Zahoří a ….
Zrovna seděl Rei s Rukim uprostřed pokoje v hotelu a řešili, jak jinak než Kae a všechno, co se stalo.
Snažili se přijít jednak na způsob, jak ho z toho dostat a druhak na to, co že to vlastně viděli. Uruha byl pryč několik hodin, chtěl si trochu provětrat hlavu procházkou a jak se zdá, všechno ho to zasáhlo celkem dost. Nechali ho samozřejmě, nikdy z nich přece nemohl přepokládat, co se stane. Jenže do toho se ozve telefon Reie.
Uru mezitím kráčel poblíž lesoparku rukama v kapsách a snažil se přijít na řešení, nějaké rozumné a promyšlené. To, co Kei udělal, mu snad Kai neodpustí, co kdyby to někdy udělal jemu, dle jeho názoru to byl magor. Jenže pak za sebou zaslechne kroky, někdo ho sleduje. Přidá do kroku, ale kroky se stále přibližují.
Zahne pryč, ale objeví se před ním Gackt s nepříčetným výrazem a zvláštní zvířecím odhodlaním v očích. Snažil se mu utéct ale marně, dokonce zakopl při běhu parkem a rozbil si hlavu o kámen. Pak už se ocitne v objetí pevných paží, následuje bolest na hrdle; neskutečný příval bolesti. Stejně jako se jeho tělem postupně rozline jiný pocit, spalující žár v jeho nitru, který jej nutí sténat jako poraněná srna. Všechno se najednou změní, všechno je jinak. Ani si pořádně nevzpomíná, že mluvil s kluky. Najednou uslyší řev z povzdálí, vidí Gakckovo zápěstí vystavené jeho rtům, pocítí silnou touhu si ho vzít a taky…že to udělá. Pije, jakoby nikdy nic lepšího nemohlo být. Vnímá přítomnosti i ostatních, ale momentálně je pro něj prioritní tekutina v jeho ústech.
Rei vůbec nechápe, co se děje, Po telefonu od Uruhy se sbalili a zamří na ono místo, kde se všechno odehrálo. Zírá neschopen slova a má pocit, že tohle je jen jedna velká noční můra.
"Pusť ho do hajzlu, on za nic nemůže…!!!!" Zavrčí po něm, ale vůbec nechápe, co to tu před ním je za realitu. Až do chvíle, kdy se Kai začne sunout k zemi a v posledním okamžiku ho zachytí mezi své paže a nenechá ho padnout, jen mírně poklesne v kolenou.
Nad hřbitovem se pomalu snáší noc. Už jsou to dva roky, co Kei umřel a nechal mu po sobě jenom ten dopis na rozloučenou, který opatruje jako oko v hlavě. Stojí nad jeho náhrobkem, na který všichni nosí pravidelně květiny a starají se o něj. Někdy si připadá trochu jako v Titanicu. Znal ho pár dní, ale on se do něj otiskl na věčnost. Tak silně, jako Jack do Rose. Mohla za to ta tragédie, která je všechny spojila. Vlastně byly dvě - jeho smrt a Uruhovo zmizení. Nikdy se s tím nevyrovnali, i když hrdinně žili svoje každodenní životy a tvářili se, že jdou dál. Několik měsíců překonával žal a deprese, ale nebyl na ně sám. Někdo mu zůstal. Byl to Miyavi, který teď stál tiše vedle něj. Čekal a čekal a podporoval ho, až si jednoho dne řekli, že zůstanou spolu. Byli tak daleko, že si dokonce chtěli pořídit rodinu. Takovou, jakou viděl ten den u cukrové vaty. Chodí sem Keiovi vyprávět úplně všechno, co se stalo a Miyavi chodí s ním. Miluje Miyaviho, opravdu a upřímně, ale někde v nitru ví, že Keie miloval ještě úplně jinak. Že ho miluje stále, a že to nikdy nic nenahradí. A ví, že Miyavi to ví, ale že je s tím smířený a chápe to. Nikdy na něj nezapomene, jeho pocity neotupí ani čas. Teď, když nad tím může přemýšlet, vzpomíná na věty o tom, že slunce a měsíc nemohou být spolu, pouze na krátký čas. Vyplnilo se to. Někomu by se Keiovo rozhodnutí mohlo zdát ukvapené, ale on věděl, že ho tížila bolest desetiletí…
Po Uruhově zmizení se kapela rozpadla. Nebyli schopní dál hrát a pokračovat bez něj a slíbili si, že pokud nebudou hrát spolu, nebudou hrát už nikdy. Kai si pořídil restauraci, jakou vždycky chtěl a byl v tom opravdu dobrý. Ruki s Reitou se vzali a zařídili si každý vlastní značku oblečení. Věnovali se tomu na plno a někdy se angažovali v nahrávacích společnostech jako manažeři. Aoi… Aoi se nikdy nevzpamatoval. Zavřel se do sebe, dlouhé měsíce se léčil s depresemi a nakonec přijal místo učitele v hudební škole. Všechno, co v něm bylo, pověsil na hřebík a pohřbil. Neviděli ho usmívat se už opravdu velmi dlouho, ani se nepokoušel být šťastný a nedal si říct.
Gackt byl pro ně nedosažitelný. Žil mimo zemi a byl upír, neměli šanci si s ním vyřídit účty ani zjistit, kam tenkrát Uruhu odvlekl a jestli žije. Oni mu vzali Keie, on jim vzal jednoho z nich. Tak to cítil a vnímal. Všichni se samozřejmě dozvěděli děsivou pravdu o existenci upírů a postupně také uvěřili. Drželi při sobě jako velká rodina, nechodili nikam sami, byli trochu paranoidní, ale odmítali dopustit, aby ztratili ještě někoho. Jen s nimi teď místo Uruhy byl Miyavi.
Po oficiálním oznámení smrti slavného Hyda se v zemi strhla podobná hysterie, jako když ve zprávách probírali smrt Hideho z X-Japan. Bylo to něco neuvěřitelného, ale jen málokdo si ty události spojoval s nimi. Moc málo lidí vidělo jeho a Kaie spolu a nikdo nevěděl o jejich vztahu. Byl to obrovský nápor na nervy jich všech. Na jeho oficiální hrob Kai nechodil. Nezvládl by to a navíc věděl, že tam žádné tělo není. Kei mohl být pryč, prostě napsat dopis a zmizet, ale Kai veděl, že tak to není. Že už opravdu odpočívá u moře, tak jako mu napsal.
Ruki s Reitou stojí opodál na kopci nad náhrobky a sledují vzdálenější postavy Kaie a Miyaviho. Neruší je, ale oni už svůj smutek vyjádřili a teď po očku hlídají Aoiho, bloumajícího mezi hroby jako tělo bez duše. Nevěděli, co si s ním počít. Reita byl přesvědčený, že Uruha žije, jen za nimi nemůže přijít, protože by jim mohl ublížit. A Ruki věřil Reitově intuici. Vždycky měl pravdu. Jenže Aoi nechtěl nic slyšet. O ničem z toho. Byl mladý, nádherný a měl ty nejhlubší a nejsmutnější oči v celém Japonsku. Oni dva se snažili být šťastní, jak jen to šlo. Vášeň mezi nimi nevyprchala, pořád fungovali podobně jako při focení v kapli, své registrované partnerství netajili ani před veřejností. Ne po tom, co je život naučil. Nelitovali žádného svého kroku a žili naplno, protože jeden nikdy
nevěděl, co se stane… Ruki se v noci stále budil hrůzou, když měl před očima Uruhovu krví zbrocenou tvář a Gackta, který ho nutil pít jeho krev. Vždycky měl vedle sebe Reitu, který ho uklidnil a ještě zvládal uklidňovat sám sebe. Nebylo lehké jít dál, po tom, co se stalo. Byli tak šťastní, než se všechno pokazilo…
Aoi kráčí mezi náhrobky s rukama v kapsách, ale nevidí, co je na nich napsáno. Jeho obličej dávno postrádal emoce, cítil jen prázdno. Prázdno po Uruhovi a prázdno po kapele. Přežíval, existoval. A to bylo všechno. Neexistovala z toho cesta ven, ale život byl pro něj příliš posvátný, než aby se o cokoliv pokoušel. Už zašel hodně daleko od kluků. Od těch u hrobu i od Rukiho s Reitou nahoře na kopci. Na celém hřbitově už nikdo nebyl, dávno padla tma, za tu dobu, co tu stáli. On ale jako by na sobě cítil cizí oči. Ten pocit, když si na někoho vzpomenete a pak ho potkáte. Zastaví se a vystoupá jimi před sebe a mírně doprava mezi smuteční vrby. Stojí tam postava a ve větru jí povlávají delší vlasy a kabát… Jemně pootevře rty, hledí na něj. Na výplod svojí fantazie, ale… je tak skutečný.
Po dvou letech se poprvé upřímně a nádherně usměje.
 |  |
Takže... v první řadě vám děkuju za Reitu a Rukiho, protože jinak bych vás musela taky přizabít...
Zadruhé jsem ráda, že se Uruha k Aoiovi přeci jen vrátil. Aspoň doufám, že se vrátil. MĚL BY, i když je z něj upír, protože prostě toto nejde jinak. Ne, fakt ne.
Když jsem tu část začala číst, dost jsem se vynervačila a tak nějak jsem očekávala/ doufala, že má Kai jen noční můru, jak u Miyaviho na chvíli usnul. Málem jsem to nedočetla v jednom zátahu, když jsem zjistila, že to bylo doopravdy...
Na jednu stranu chápu, proč to Gackt udělal, ale mh, štve mě, jak je nespravedlivé, že tu situaci způsobil vlastně Miyavi tím svým opileckým výstupem a nakonec ještě slíznul smetanu :D Ale přeci jen do něj byl Kai zahleděný a jsem ráda, že nezůstal sám.
Moc děkuju za tuhle povídku :33 Tolik jsem se u toho nasmála, rozplývala i nanervačila, no a nakonec tu ještě musím zatlačit slzu. Trochu tu pošilhávám po tom dopise, ale obávám se, že na to už dneska nemám :D
No, a asi pak budu mít chvilku "čtecí kocovinu", než se vzpamatuju a vyberu, co číst dál :D
Zadruhé jsem ráda, že se Uruha k Aoiovi přeci jen vrátil. Aspoň doufám, že se vrátil. MĚL BY, i když je z něj upír, protože prostě toto nejde jinak. Ne, fakt ne.
Když jsem tu část začala číst, dost jsem se vynervačila a tak nějak jsem očekávala/ doufala, že má Kai jen noční můru, jak u Miyaviho na chvíli usnul. Málem jsem to nedočetla v jednom zátahu, když jsem zjistila, že to bylo doopravdy...
Na jednu stranu chápu, proč to Gackt udělal, ale mh, štve mě, jak je nespravedlivé, že tu situaci způsobil vlastně Miyavi tím svým opileckým výstupem a nakonec ještě slíznul smetanu :D Ale přeci jen do něj byl Kai zahleděný a jsem ráda, že nezůstal sám.
Moc děkuju za tuhle povídku :33 Tolik jsem se u toho nasmála, rozplývala i nanervačila, no a nakonec tu ještě musím zatlačit slzu. Trochu tu pošilhávám po tom dopise, ale obávám se, že na to už dneska nemám :D
No, a asi pak budu mít chvilku "čtecí kocovinu", než se vzpamatuju a vyberu, co číst dál :D
Není vůbec za co, myslím, že kluci si užili svoje na začátku asi nejvíc a happy end v jejich podání se prostě nabízel. Tenshi se hrozně konec s Aoiem a Uruhou povedl, každý si můžeme domyslet, jak to dopadlo anebo ne a já jsme zastánce dalšího happy endu, kdy se Uru vrátí a myslím, že Tenshi by to neviděla jinak.
Trochu jsi mě zarazila s tím Miyavim, vůbec by mě nenapadlo to takhle brát, ale z druhé strany máš pravdu, i když jeho úmysly byly vždycky upřímné, už od první chvíle.
My hrozně děkujeme za přečtení a za komentáře, které se nám hrozně líbily a dávaly nám úžasný pohled na naši story z třetí strany!! Moc si vážíme, že tomu věnuješ čas, i když ho máš maličko!! ❤
Turné bylo hodně o nervy a tak doporučujeme vrhnout se na Zimní prázdniny, protože to je chvilkami hodně ujetá story a řekla bych, že o zábavu není nouze (hlavně ze začátku XD ). ;)
Trochu jsi mě zarazila s tím Miyavim, vůbec by mě nenapadlo to takhle brát, ale z druhé strany máš pravdu, i když jeho úmysly byly vždycky upřímné, už od první chvíle.
My hrozně děkujeme za přečtení a za komentáře, které se nám hrozně líbily a dávaly nám úžasný pohled na naši story z třetí strany!! Moc si vážíme, že tomu věnuješ čas, i když ho máš maličko!! ❤
Turné bylo hodně o nervy a tak doporučujeme vrhnout se na Zimní prázdniny, protože to je chvilkami hodně ujetá story a řekla bych, že o zábavu není nouze (hlavně ze začátku XD ). ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat