Kai x Uruha - No... tak asi ta FIFA?- Část 2.

(Uruhův pokoj)

Uruha

Nedokáže vůbec určit, jak dlouho mu kouká upřeně do očí. Jedno ale ví, mohl by přesně popsat jednotlivé odstíny jeho očí, mohl by dokonale popsat každou řasu i každý rys tváře, jak blízko mu teď je. Nikdy mu to nepřišlo patrné, jak moc se mu každý z nich líbí jako právě teď. Plyšák už je dokonale zapomenut a on neví, co se sebou. Měl by hodně rychle vstát a nějak to zamluvit, měl by ho dál lechtat, aby ho donutil zmizet z postele, kde přece bude spát on ale...Pak se Kai pohne a on jej překvapeně zamrká, když se jeho měkké rty, na kterých je po většinu času dokonale okouzlující úsměv, přitisknou na ty jeho. Mělo by to přece být nepříjemné? Je to Kai, zná ho tak dlouho a je to KLUK! Jenže je to právě naopak, cítí příjemné mravenčení v žaludku a nečekané pocity zaplaví jeho tělo. Líbí se mu to, hrozně se mu to líbí. Mozek vypovídá službu a on místo toho, aby se odtáhl a řekl mu, co blbne, nechá víčka samovolně klesnout, paží se proplete pod jeho zády, jakoby mu chtěl odlehčit nebo ho přitisknout víc k sobě a velmi nejistě pohne rty v náznaku polibku. Někde v pozadí v jeho hlavě bijí varovné zvony, že tohle není dobře, že tohle se přece nedělá, zbytek ale nadšením jásá a je spokojený s tím, co se děje. Nikdy by si nepředstavil, že to může být až tak…dokonalé. Holka z parku je momentálně úplně zapomenuta a on má před zavřenými víčky jen Kaiovu usmívající se tvář. Ztrácí se v tom úplně, ale neoddaluje se ani na vteřinu. Odtáhne se až za hodně dlouho a s rudými tvářemi a skoro až vyděšeným výrazem otevře oči, je to jako by ho viděl poprvé, úplně v jiném světle. Vůbec se mu nedostává slov a dýchá, jak kdyby si dal sprint přes celou ulici.

"Ehm, co to bylo?" Vypadne z něj jenom sotva slyšitelně, když si nevědomky promne rty o sebe. V očích mu zvláštně svítí a on by to nejradši udělal znovu, nikdy to tolik udělat nechtěl jako právě teď. Několik vteřin zírá do Kaiových očí a tentokrát políbí on jeho, pořád stejně opatrně a nejistě, jen jeho prsty na Kaiových zádech se mírně zatnou do látky trika.

Kai

Vlastně nemá strach. Těch několik málo okamžiků, co se neděje nic a on čeká na Uruhovu reakci, prostě jen napíná všechny smysly, aby pochopil, co by se v něm mohlo odehrávat. A pak ucítí pohyb jeho rtů, tak opatrný jako ten jeho a Uruhovu dlaň na svých zádech. Sotva znatelně zvedne koutky o trochu víc a má pocit, že je všude kolem najednou hrobové ticho, i když ve skutečnosti hraje rádio i úvodní melodie z konzole, která se pořád dokola opakuje, jak na ni zapomněli. Oni se doopravdy políbili! Uruha mu to vrátil! Asi by se měl toho všeho bát, měl by začít panikařit, že jsou přátelé a co víc, že jsou studenti v zemi, kde se prostě nemohou jen tak vodit za ruku, tohle není Amerika! Ale on přece nic takového zatím nechce. Chce jen trochu jeho tajné blízkosti a pozornosti, trochu společného objevování a zjišťování, co by se ještě mohlo stát. Proč by měl teď přemýšlet nad tímhle? Absolutně nebylo přípustné, aby spolu chodili veřejně před rodiči, i kdyby v tom snad bylo něco víc, ale kdo to musí vědět? Tráví spolu přece i tak dost času. A tak jediné na čem záleželo, byla Uruhova reakce. Když se od něho Uru poodtáhne a zeptá se ho na rovinu, oplatí mu pohled do očí, ale v tom Kaiově trochu svítí objevitelské jiskřičky.

"No já... já..." Snaží se najít vhodná slova, aby ospravedlnil svoje chování. Naštěstí je ušetřen dlouhého přemýšlení, protože Uruha se znovu přiblíží a opět se políbí. Na takové věci by se měli radši zamknout! A od kdy už takhle uvažuje? Nepotřeboval by, aby se dělo kdo ví co, vždyť nemá žádné zkušenosti, ale docela by mu stačilo tohle otlapkávání a průzkum neznámé otázky Co všechno umí Uruhovy rty a jak by asi vypadalo, kdyby si na něj směl trochu sáhnout?

Uruha

Možná by měl pomalu začít přemýšlet, co se to tu vlastně děje a hlavně proč se to děje. Jak jindy dokázal přemýšlet nad různými drobnostmi i dva dny, tak teď? Ani jediná otázka se mu v hlavě neudrží déle jak dvě vteřiny, přesně do doby, kdy se Kaiovy rty pohnou jakýmkoliv způsobem. Měl by něco udělat víc? Mohl by se ho dotknout? Třeba jen pohladit? Je to pro něj všechno strašně neznámé. Jsou u něj v pokoji, v jeho posteli, kolikrát si představoval, že tu jednou třeba bude s holkou a momentálně se tu líbá s Kaiem a vlastně by ani nechtěl, aby tu byl někdo jiný místo něj. Snaží se hodně neobratně vycházet jeho rtům vstříc, nějak podvědomě sladit jejich pohyby a pomalu si začíná uvědomovat, že ho to baví čím dál víc. Mohl by…? Ještě chvíli tu myšlenku převaluje v hlavě, než se konečně odváží a špičkou jazyka se velmi nenápadně dotkne kousíčku vnitřní strany horního rtu a zase ji opatrně stáhne, jakoby se bál, že to prostě bude moc. Prsty pomalu povolí, přestanou křečovitě svírat látku trika a téměř neznatelně přes no Kaiova záda pohladí. Přijde mu to jako sen, který by se mohl rozplynout, kdyby to přehnal. Tělem se mu začne rozlévat ještě jeden pocit, který by tu teď rozhodně být neměl a míří do jistých partií. Trhne sebou prudce a opustí měkkost Kaiových rtů, posadí se na postel bokem k němu a kouká kamsi před sebe s tvářemi rudými jako střed japonské vlajky. Nemůže se o něj přece opírat, když…Vstane zatím beze slova a přejde ke stolku s flaškou zády k němu, aby nebylo nic vidět, musí myslet na něco hodně hnusného, jinak si užene pěkný trapas. Raději si pořádně lokne a zhluboka dýchá. Myslí na to, jak si jeho sestra rozbila hlavu na spoustu krve. Prý to pomáhá, zatím to ale vypadá, že Kai na něj působí mnohem víc, bože! Potřebuje se hodně rychle zchladit, tohle se mu rozhodně nemělo stát.

Kai

Jejich polibek asi není zrovna vrchol toho, jak se to správně dělá, aby to vypadalo jako z romantického filmu, občas o sebe nějak neobratně narazí, jednou se s ním málem cvakl zubama, ale jen tak maličko a stejně se pořád musí jemně usmívat a kdo ví proč, možná tím, jak je mu důvěrně známý, ale cítí se s ním hrozně dobře a vůbec ne trapně. Když ucítí špičku jeho jazyka, trochu sebou trhne, protože je to hodně nezvyklý pocit, ale je na tom něco vzrušujícího. Tak to dělají všichni, takže to musí být něco super. Ten ret ho od toho úplně brní a tiše si pro sebe vydechne, když se Uruhova dlaň na jeho zádech pohne. Je to tak strašně příjemné... nechal by se hladit klidně celou noc. Ano, uměl by si představit, že se o tu postel přestanou hádat, prostě si do ní vlezou a jen tak se... no ano, budou hladit. To přece nic není... Jenže Uruha sebou z ničeho nic trhne, odtáhne se od něho a natočí se v sedu tak, aby na něj neviděl.

"Co se stalo? Pokazil jsem něco?" Vyhrkne okamžitě Kai a kousne se do spodního rtu. Takhle nahlas je to opravdu usvědčující. Líbáš kamaráda! Kluka! Uru jde k lahvi a pije z ní a on na něj pořád stejně zmateně kouká, jenom už sedí a najednou je rudý jak rajče a těká očima po pokoji. Co teď s tím? Cítí se... vyplašeně. Kouzlo pominulo, Uruhovi to došlo a teďko neví, co si počít?

"Mám odejít?" Pípne po chvíli. Něco si doma vymyslí, třeba že se mu udělalo špatně a zvracel a nechtěl je tu nakazit, ale má najednou hrozný strach, že by se mu mohl Uruha třeba začít vyhýbat? Co by si počal? Co by řekl Reitovi? Je to moje vina, začal jsem si? Po chvilce ze sebe shodí jeho peřinu a radši z té postele vyleze. Dlaní si trochu upraví vlasy a zalétne za ním očima. Absolutně neví, co teď a trochu panikaří.

Uruha

Tohle je vážně trapné. To, že se líbali s Kaiem už mu tak hrozné nepřijde oproti tomu, co se teď děje s ním a rostě to NECHCE samo do sebe přestat. Co má dělat? Mohl by utéct z pokoje rovnou pod sprchu? Co když ho uvidí Aya? Co když už bude doma máma nebo zrovna přijde? Co když se sem vrátí a sprcha mu bude houby platná? Stojí tam solný sloup s flaškou několik milimetrů od rtů a znovu se napije. Už to trochu začíná cítit v hlavě, možná už by měl přestat nebo se to ještě zhorší, všechno. Trochu sebou škubne, když se ozve Kaiův hlas. +Co mu mám na to jako odpovědět? Ne, nic se nestalo jen mi…ehm...to asi těžko.+ Proběhne mu rozpačitě hlavou a samozřejmě, že podobné nápady hned zamítne. Taky tu před ním nemůže stát zády až do rána, no ne? Pak ale přijdou Kaiova slova a dostanou se mu do hlavy, přes všechny myšlenky. To je přece to poslední, co by chtěl, aby si myslel.

"Ne, to vůbec ne....to..." Začne pomalu a krátce na něj koukne pořád stejně rudý jako rak. On vůbec nechce, aby šel. Musí si chtě nechtě přiznat, že by se nejradši vrátil za ním na postel a pokračoval ve zkoumání.+Bože Uru, co se to s tebou děje??+

"Bylo to…" Hlasitě polkne, protože vyslovit o takhle nahlas je prostě….hrozně těžké. Dlouze se nadechne, aby mohl vzápětí stejně dlouze vydechnout a pokusí se promluvit znovu.

"Bylo to super, až…" Slova se mu zadrhnou v krku.

"Až moc." Dokončí nakonec a plácne se do čela, buď to Kaiovi dojde nebo ne, obojí je hrozná představa. Co si o něm bude pak myslet? Položí radši flašku zpátky na stůl a po očku zjišťuje, jak moc dlouhé to triko má, jestli by to třeba nezakrylo, dokud ho to nepřejde. Smůla, zas tak dlouhé není. "Nechoď nikam." Vypadnou z něj slova ujištění s trochu nešťastným podtónem. On vážně nechce, aby někam chodil a už vůbec ne domů. Rozhlédne se spěšně po pokoji, hledajíc nějaké normální řešení z téhle šílené situace, pořád mu přijde nejlepší nápad rychle zmizet v koupelně.

Kai

Uru se konečně ozve a on u toho na okamžik zavře oči, než jimi protočí a úlevně si vydechne. Už se chtěl totiž vydat ke svému batohu, prostě ho vzít a rozloučit se. Ale Uruha ještě pokračuje a řekne mu, že to bylo super!!??? Nepřeslechl se? Zírá na jeho záda s pusou otevřenou a zasekne se při tom slově až. Až na co? Až...? Něco studeného mu svírá žaludek a vůbec neví, proč mu na tom tak moc záleží, ale děje se to. Až moc??? Žádné až na něco? Je to až moc? Opravdu? Potichu k těm dveřím dojde a pak ještě tišeji otočí klíčkem v zámku. Chvíli na kliku kouká, jako by ji viděl poprvé v životě a vůbec to neudělal on. Kdo by sem chodil a zkoušel dveře? Mamka byla pryč, holky by klepaly a když tak si vymyslí naprosto cokoliv, protože pochybuje, že by někoho napadlo, co by tu mohli dělat. Spíš je budou podezřívat, že tu mají ty časopisy nebo tak něco.

"Nepůjdu." Zkonstatuje Kai, jako by Uruha nejspíš sám neslyšel, co před chvílí udělal. Vykročí směrem ke kazeťáku a ještě maličko otočí volume, než dojde k jeho boku a taky sáhne po té flašce. Odpije z ní a znova se začne ksichtit, jaká je to síla. S Uruhou to zdaleka tolik nedělá, asi je odolnější. Lahev zase odloží, otře si hřbetem dlaně ústa a vystoupá očima k jeho profilu. Vydrží to asi tak sekundu, pak ho popadne levou rukou za jeho pravou dlaň a pravou rukou za jeho levý loket, aby ho pootočil čelem k sobě a zruší mini krůčkem vzdálenost mezi nimi. Znovu se k němu přitiskne, jen mnohem naléhavěji a pohyb jeho rtů je trochu rychlejší, instinktivnější. Srdce mu strašně buší a... dojde mu, co bylo za problém. Je to jako by někdo praštil palicí do gongu. On je z něj... on je... on... neuhlídá si hlasivky a vzdychne si. A úlekem od něj odskočí.

Uruha

Přes hudbu neslyší Kaiovy kroky a zatím se znovu neotočí, cítí se vážně hrozně nesvůj. Střelí po něm pohledem, až ve chvíli, kdy se ozve cvaknutí zámku. Takže neodešel? Došlo mu, co se sním děje? A jestli ano, proč je ještě tady a co si o něm vlastně myslí. Nutí se ke klidu ale s každou další vteřinou, je to ještě horší. Stačí jen jediné slovo, aby se mu konečně trochu ulevilo, i když to měl tušit už při tom zamykání. Jakoby to potřeboval slyšet nahlas, že nikam nepůjde ani s křikem neuteče. Jen na maličký okamžik se k němu pootočí, když zesílí hudbu a zase se radši rychle podívá před sebe. Stojí tu vážně jak pitomec, měl by se konečně pohnout ale copak může? Ještě pořád může tak nějak doufat, že si toho třeba Kai nevšimne. To, že by jej to přešlo samo od sebe a prostě se jeho klín konečně uklidnil, nad tím už ani nedoufá. Flaška mu na chvíli zmizí z dohledu a je mu jasné, kde nejspíš je. Prudce se ohlédne, když ucítí dotek na své kůži, je to jak rána elektrickým proudem a jestli byla nějaká možnost, že se vzrušení odporoučí, právě teď úplně zmizela. Nechá se pootočit k jeho tělu hledíc mu rozpačitě do tváře a u toho si kouše spodní ret.

"Kaii já..." Začne pomalu, chtěl se mu omluvit, nic z toho ale nestihne, protože se na něj Kaiovo tělo natiskne a on znovu ucítí jeho rty. Skoro až zmučeně zamručí do jeho rtů, tohle rozhodně není studená sprcha a jeho problém se...ehm zvětší. Kai odskočí a on sám udělá krok dozadu, narazíc zadkem o kus nábytku.

"Já se omluvám, já…za to nemůžu." Koktá spěšně, a prohrábne si rozpačitě pravou rukou vlasy.

"Já bych měl jít …" Pokračuje téměř neslyšně a ukáže na dveře pokoje, myslíc tím samozřejmě koupelnu, aniž by se přestal koukat do země. Kai si před chvíli vzdychl do jeho rtů, a když na to myslí...+Nemysli na to, nemysli na to!!!+

"Já budu hned zpátky." Dokončí o něco rozhodněji a hodlá vykročit ke dveřím, místo se podívá Kaiovy do očí a udělá krok k němu, vezme jeho tvář do dlaní a přitiskne se na jeho rty, prostě tomu nedokázal poručil, nedokázal mu odolat.

Kai

Moc dobře slyšel to jeho vydechnutí a asi by ho označil za vzrušené, což by klidně mohl vzhledem k tomu, co cítil v jeho kalhotách. Měl by být vyděšený? Ale to není, vždyť je to jasný důkaz toho, že se Uruhovi líbí! Hledí na něj se rty pootevřenými, když se mu Uruha začne omlouvat, že za to nemůže, ale jeho oči jsou plné zájmu.

"Já vím." Vydechne.

"Tohle já přece vím." Pokrčí rameny a trochu rozhodí rukama, protože on je přece taky kluk a ví, jak tyhle věci fungují. Jejich výhoda?

"Nejsem holka, která na tebe bude pohoršeně koukat, protože..." Jemně zavrtí hlavou a klesne očima k jeho rozkroku, zatímco k němu kývne bradou. A nějak tam těma očima už zůstane. Vlastně ho to docela zajímá. Vystřelí pohledem k jeho tváři až ve chvíli, když mu Uruha řekne, že chce odsud někam odcházet a trochu se zamračí. Bude hned zpátky? A kam chce chodit? Už se to nedozví, protože Uru už je zase u něj, on nechá jeho dlaně, aby obejmuly jeho tvář, zavře oči a začne se s ním znovu líbat, už o mnoho jistěji a vášnivěji, než prve na posteli. Zvedne dlaně a položí je na jeho boky, aby je k sobě mohl jemným tahem vrátit zpět a pocítit to ještě jednou. Je to pro něj hrozně vzrušující a začne mít pomalu ten samý problém, co Uruha. Chvěje se z něj po celém těle a konečky prstů začne velmi opatrně popotahovat látku šedého trička kousek výš, aby mohl bříšky prstů pohladit jeho holou kůži. Je to motýlí a opatrný dotek, ale popohání ho to pokračovat pořád dál. Netuší, kam chce tohle dohnat, ale cítí se jako v dobrodružném příběhu, je plný nadšení a touhy zkoušet tyhle nové věci a kromě toho to nesnesitelné vzrušení. Teď je to on, kdo si dovolí pootevřít pusu trochu víc a jemně se otřít jazykem o jeho, posunout ho dál do jeho úst a přestane se bát toho vlhkého kontaktu. Protože je to boží.

Uruha

Samozřejmě, že se mu trochu ulevilo, když Kai konečně řekl něco víc, než jen jedno slovo a navíc…ho chápe samozřejmě. Nějak mu to prostě v první chvíli nedošlo, že někdy měl podobný problém, i když za úplně jiné situace. Má pravdu, není tu s holkou, která by na něj koukala skrze prsty, je tu s ním a…je rád, že je tu sním, moc rád. Začíná mu pomalu docházet, že tohle vůbec není nic špatného, teda aspoň v jeho hlavě, okolí by se na to jistě dívalo jinak, jenže tyhle myšlenky na něj nejspíš pořádně dolehnou mnohem později. Momentálně je schopný vnímat, jen Kaiovy rty a velmi jemné doteky na své vlastní kůži, které skoro až pálí. Je to neskutečně příjemný pocit a tentokrát si vzdychne on do jeho rtů. Nebrání se, když se Kaiův jazyk velmi opatrně probojuje mezi jeho rty, právě naopak, chvíli sice váhá, než mu tím svým vyjde vstříc; zjišťuje, jak moc příjemné to může být. Pravděpodobně už nebude moc myslet na nic jiného, když se na něj podívá. Bezmyšlenkovitě nakloní hlavu mírně na stranu a začne pomalu zkoumat, jak moc takový polibek může být příjemný. Začíná pomalu pociťovat, že Kai je na tom hodně podobně jako sám a v tu chvíli začne být mnohem...odvážnější, cítí to očividně stejně. Pomalu bříšky prstů sjede po jeho tváři, překoná jimi něžně hranu čelisti a začnou klouzat po šíji až k ramenům. Tak se nezastaví a pokračuje pořád níž a níž až k zápěstím za svými zády, teprve potom se začne zase pohybovat nahoru ale tentokrát s nimi vklouzne pod lem rukávu až na kůži na ramenou, která téměř neznatelně stiskne. Odtrhne se velmi neochotně od jeho dokonalých rtů, když se musí alespoň nadechnout, i když má plíce smrsklé na velikost hrášku a má pocit, že se každou chvíli musí udusit. Těká pohledem z jeho očí ke rtům a zase zpátky a u toho se spokojeně culí, prostě svému výrazu nedokáže poručit. Krátce se opře o Kaiovo čelo tím svým a zavadí špičkou nosu o ten jeho. Skoro to vypadá, jak kdyby chtěl něco říct ale pořád se mu nějak nedostává slov. Pomalu protáhne paže pod těmi jeho, aby své dlaně mohl položit na Kaiovy bedra a několikrát je pohladí, zkoumajíc každý mimický záchvěv, jestli náhodou nedělá něco, co by se mu nelíbilo. Nakonec se i on odvážně pustí po látku jeho trika a celou plochou obou dlaní zmapuje kůži těsně nad lemem kalhot.

Kai

A zdá se, že je to boží i pro Uruhu, protože uslyší jeho tich povzdechnutí a vzápětí už se dotýkají jazyky navzájem. Uruhovy prsty se vydají po jeho tváři dolů, klesnou na krk a na ramena a je to tak neskutečně něžné, je k němu tolik ohleduplný a citlivý. Jeho ruce jsou ruce umělce, to ví. Velmi křehké a jemné, s hedvábnou pokožkou a on o něm začíná v duchu pomalu básnit. A ani to mu nepřipadá divné nebo nebezpečné. Naopak, usměje se do jeho rtů, když ho to příjemně lechtá na pažích, zatímco se sám pevně drží jeho boků, protože teď se dokáže soustředit jen na Uruhovy putující ruce. A jakmile jimi jde zase nahoru, naskáče mu husí kůže a brní ho na zátylku. Obratné prsty se dostanou pod jeho rukávy, stisknou ramena a on znovu vzdychne, trochu hlasitěji. Mohl by tak být mačkán celé hodiny. Nepatrně se od sebe oddálí, on mu oplácí pohled do očí, vnímá, jak Uruha přeskakuje pohledem a jak se na něj usmívá a on se usmívá zpět a všechno se usmívá, celý svět se usmívá a o to víc, když se dotknou navzájem svými čely. Uculí se o něco víc, skoro by řekl neslyšné Co? Ale Uru mlčí a místo toho ho pohladí na zádech a pod tričkem a jemu se úplně zatočí hlava. Podvědomě začne zvedat látku Uruhova trička výš, prostě ji hrne s sebou nahoru a tak nějak má v plánu z něj to tričko sundat, pokud mu neuteče. Když sem přišel, taky ho neměl, tak co. On se chce jenom pořádně podívat, nic víc. Nic jiného mu svlékat nebude, to by se asi studem propadl, ale toto by mohl. Radši to udělá rychle a v očích mu zatančí ohníčky, když to tričko odhodí za něj na postel a trochu hladově klesne očima na jeho hrudník.

"Strašně ti to sluší." Pokrčí rozpačitě rameny, začervená se a kousne se do rtu. Je na něm hrozně vidět, jak moc si nemůže pomoc.

Uruha

Moc dobře vnímá, jak se látka jeho trika sune nahoru a…ne, vlastně mu to vůbec nevadí. Kai už ho viděl bez trika tolikrát, přece to nebude jiné. A ono je. Najednou se před ním cítí zase podivně nejistý, když si ho bez něj prohlíží, své ruce zatím nechává volně ležet na kůži na štíhlých bocích jen je jemně stiskne v závislosti na svých pocitech. Jeho pohled ho nutí dlouze vydechnout, kouká na něj takovým zvláštním způsobem, nikdy se tak na něj nedíval a jemu to způsobuje hromadu příjemných pocitů.

"Jsem rád, že se ti líbím." Vypadne z něj úplně pitomě a s tichým, rozpačitým uchechnutím sklopí krátce pohled ke svým dlaním vykukujícím z látky. +Mohl bych taky?+ Zeptá se sám sebe v duchu a pak jen krátce pokrčí rameny, když mohl Kai, proč by nemohl on sám.

"Ty se mi taky líbíš." Vypadne z něj, aniž by vzhlédl pohled od látky Kaiova trička kterou hrne nahoru, tím jak stoupá dlaněmi po linii jeho těla a sleduje každý milimetr kůže, která se před ním objeví. Jeho rty se mírně pootevřou, když už je tak v půlce, je úplně pohlcené tím, co vidí, jako by to viděl poprvé a ne už asi milionkrát před tím. Je to jiné, úplně jiné.

"Hrozně." Dokončí svou myšlenku, když se mu hlas zadrhne v hrdle a hlasivky se skoro až bolestně stáhnou tím, jak na něj působí. Bez dalšího otálení mu přetáhne triko přes hlavu a hodí ho někam do prostoru, však ono neuteče.+Ale mohlo by.+ Vzápětí si v duch vynadá, nad čím, že to vlastně přemýšlí. Těkne pohledem k jeho očím, a aniž by z nich spustil pohled velmi pomalu se skloní k jeho klíční kosti, zastaví se malinký kousne od ní a pak svůj pohyb dokončí a dotkne se jí rty.

"Kluci jsem doma, jestli jste to snědli, tak mi doneste ten tác, chci umýt nádobí a zeslabte to rádio, nejste tu jediní." Ozve se zpoza dveří s hlasitým zabušením na ně a Uru v tu chvíli poplašeně odskočí od Kaie, jako by mohla máma vejít dovnitř. Ani nezkusila kliku naštěstí. Prudce oddechuje, jak kdyby je přistihla při…no skoro.

"Jo..." Zakoktá se a donutí se opravdu, co nejvíc uklidnit, aby jí mohl odpovědět.

"Ještě ne, já to ráno umyju, nedělej si s tím starosti." Houkne ke dveřím už o něco jistějším hlasem a přiskočí k rádiu, aby ho trochu ztlumil. Teprve potom se otočí směrem ke Kaovi a neví jestli se má smát nebo snažit přemoct pocit, že ho asi ranní mrtvice.

Kai

"Vážně?" Zopakuje hned, co to Uruha vysloví, jako by to snad z reakcí jeho těla nebylo dost jasné. A Uru ho ujistí, že opravdu. V další chvíli už se od něho také nechá vysvléknout a pohodí u toho trochu vlasy, aby dosedly tak, jak mají. Podívá se mu do očí a vidí v nich to zaujetí, takže je všechno dobré. Kdo by si pomyslel, když sem odpoledne jel, co tady budou doopravdy dělat. Jak on je rád, že se Mie nedovolal. Jak by teď to rande zase rušil a nepřipadal si u toho jako pitomec? Tedy... pokud si Uruha na tom svém nebude dál trvat, ale tak nějak se mu chce udělat všechno proto, aby si na tom netrval. A pak se Uru začne sklánět k jeho hrudi a v něm se doslova zastaví dech. Je hrozně obtížné přimět plíce, aby se daly zase do práce, má pocit, že mu prostě omdlí v náručí. +On se to chystá udělat, chce se mě dotknout rty někde jinde, než na puse, oh.... ano.+ Zakončí si v duchu a pak se mu horkost jeho úst propálí kůží až do srdce. Uruha není sám, kdo málem umře na místě, když se za dveřmi ozve hlas jeho mámy. Úplně zapomněl na veškeré okolí, přestal být opatrný, chtěl jen jedinou věc a to bylo, aby pokračovali, jakkoliv, v čemkkoliv a chce ji dál.

"Do dobrý den!" Zařve Kai, aby ho bylo taky slyšet a je rád, že Uruha docela zareagoval. Trochu je to oba probere a vyléčí. Radši si pro to tričko zase dojde a oblékne se ho a pak mu podá i to jeho. Uruha tlumí volume a on se zase plíží ke dveřím, aby docela potichu odemkl. Pak se k němu otočí čelem, uvidí ten jeho výraz, přimáčkne si dlaň na rty a snaží se nesmát nahlas.

"No... tak asi ta FIFA?" Pokrčí rameny a znovu se rozesměje. Celý večer proběhne tak jako většinou jejich večery probíhají, protože už se oba bojí dělat cokoliv s rodiči za zadkem. Ale když dojde na okamžik, kdy by měli jít konečně spát... strašně rád by mu navrhl, aby šel do té postele k němu, ale co kdyby sem někdo vešel, až budou spát? Na co by se vymluvili? Určitě by mu položil ze spaní hlavu na rameno nebo tak něco.

Uruha

Ještě chvíli se snaží nedusit smíchy, protože už se tlumeně směje i Kai. Připadá si jak malý kluk, teda když si odmyslí to, co tu před chvílí dělali a kývne mu hlavou, že teda FIFA. Co taky jiného Jde mu to dneska úplně mizerně, pořád ho celý večer po očku sleduje ale prostě vidí něco jiného, než doposud. Chtěl by se dotýkat, chtěl by…pokračovat. Rozhodně ale ne, když barák plný lidí, protože nějakou dobu po mámě přišel i táta a pozdravil je přes dveře. Teď je rád, že k němu nikdo do pokoje jen tak nevpadne. Venku už je dávno tma, když je čas jít do postele. Je sice pátek ale máma by je tam beztak vyhnala za nějakou dobu. Nejistě přešlápne na místě, když se podívá na Kaie a v očích má nejspíš vepsaný podobný nápad jako on sám. Je na něm vidět, že horečně uvažuje nad tím, jak to udělat, aby se nikdo nic nedozvěděl. Nepatrně se mu pozvedne koutek, když přejde ke dveřím, vystrčí z nich hlavu.

"Tak dobrou noc." Popřeje všem hlasitě, od sester se ještě ozývá tlumená hudba, máma cinká v kuchyni a táta nejspíš sedí u televize, o tom vůbec nepochybuje. Počká si na odpovědi, než za sebou zase dveře zavře a sáhne po budíku, teprve pak se koukne na Kaie a nastaví ho na hodinu, před tím, než vstává první ranní ptáče, což je máma. Za ty roky už to má vysledované. Může se stát, že vstane dřív ale pochybuje, že by je šla budit dřív, než na snídani. Odloží budík na noční stolek a pomalu přejde ke Kaiovi, kterého vezme za ruce a s trochu plachým výrazem v očích ho vede pozpátku k posteli. Sám si vleze pod peřinu, aniž by ho jednou rukou pustil a přitáhne si k sobě, aby se pohodlně uvelebil na jeho hrudi. Je to zvláštní pocit ale hrozně příjemný. Váhavě zvedne prsty k jeho vlasům a začne se probírat jemnými prameny.

"Dobrou noc Kai-chan." Vysloví téměř neslyšně a chvíli si kouše spodní ret, než ho krátce líbne do vlasů.

Kai

Tak trochu to nechá na něm, i když úplně neví, co přesně má Uruha v plánu. Prozřetelně se se všemi rozloučí předem, ale nezamkne. Radši. A pak přejde k němu a vezme ho za ruce a v něm se zase všechno rozvibruje. Co když si jeho mamka ještě na něco vzpomene a vpadne sem? Ne, musí prostě doufat, že budou mít oba svůj kousek štěstí. A tak jde poslušně za ním, hledí mu u toho do očí a málem se celý rozpustí z toho pohledu, jak si lehá do postele. Opravdu budou spát spolu, vedle sebe, takhle... vleze si za ním a ještě sáhne po vypínači, aby zhasl. Uloží se vedle něho a opatrně si položí hlavu na jeho rameno, přesně tak, jak před chvílí přemýšlel a chtěl. Má jeho vůně plný nos, zalézá mu pod kůži a do hlavy a rozechvívá celé jeho tělo. Nemá kdo ví jaké ambice zase začít zlobit, jen si opírá dlaň o jeho pravidelně se zvedající hruď a už teď ví, že bude neskutečné peklo spát doma a sám. A jak se budou vymlouvat, že u sebe chtějí spát častěji, než kdy dřív? Pokud budou? Bude po něm tesknit, ví to. Bude po něm koukat na hodině a na fotbale, až bude trénovat a svaly se mu budou napínat a bude si přát, aby už bylo po škole a on se s ním mohl zašít někde za plotem a taky si bude trhat vlasy, že na tu brigádu chodí s Reitou a ne s ním... bude to strašné.

"Dobrou noc, Uru-chan..." Vydechne šeptem, ale ještě pořád má oči jako talíře a i když se po něm plazí únava, zoufale si přeje nespat, aby nepřišel ani o vteřinu vedle něho. Děsí se budíku a okamžiku, kdy bude muset z teplé postele na zem nebo naopak to je jedno. Nebo tu zůstanou a už nebudou smět spát, ale ani nic jiného. +Co budeme dělat...?+ Ptá se v duchu sám sebe. Uruhovo tělo ho hřeje, skoro se ho bojí dotknout kolenem nebo tak, aby to nebylo moc nepatřičné a je šťastný. Ve tváři má spokojený úsměv, když konečně usne.

1  Bara-chan | Web | 7. června 2019 v 14:05 | Reagovat

Awwww~ Co já mám k tomu teď napsat, v takovém rozpuštěném stavu... omg, to bylo prostě nádherné a strašně roztomilé :33
Jsem ráda, že Uruhův "problém" nakonec žádný problém nebyl, a že se oba odvážili :33 Aww, úplně jsem se do toho zabrala a vystřízlivěla až v momentu, kdy se vrátila Uruhova mamka :'D
Jaaj, toto bylo vážně zlaté :33 Z toho nebudu moct ještě celé odpoledne :33

2  Tenshi & Akurai | Web | 7. června 2019 v 18:19 | Reagovat

Nám přišli neskutečně roztomilí, jejich původní lovení slečen a...jak to v závěru dopadlo. Kaiovy záchvaty odvahy nás asi vždycky odrovnaly nejvíc a myslím, že se divil i Uru. Jeho ehm problém jako třešnička na dortu a přestat se smát byl opravdu nadlidský výkon.XD XD