(Reitův dům)
Kai
I na ně čekaly v přístavu rodiny, i oni dva museli jet nejdřív domů a se všemi se pozdravit a popovídat si, ale hned druhý den se domluvili, že jim není pět a že prostě nebudou spát doma ve svých starých dětských pokojích jenom proto, že se mamka bála, aby druhý den neumřel. Po stráveném dni doma si k večeru zajel k sobě do svého bytu pro osobní věci a i když mu moc chyběl a stýskalo se mu po jeho posteli, jeho vůni domova, jeho polštářích, večer vedle Reie byl důležitější. Kaiovi se zdálo, že Reita sám byl hodně nervózní z toho, že ho nemá vedle sebe a na očích už tu první noc a v podstatě si celou dobu psali, i když jedním uchem poslouchal vyprávění rodiny. Zrovna se loučí s mamkou a babičkou ve dveřích, když se ozve burácení Reitovy motorky, která zaparkuje před domem. Stačí mu jedno ohlédnutí, aby málem omdlel na místě z toho, jak mu to na ní sekne a jak mužně při tom vypadá, když sesedá. +Dominantně...+ Napadne ho úplně mimo a Reita přijde až k nim, aby se s jeho rodinou taky pozdravil. Zatím jim nic nevykládali, takže si ušetří všechno omačkávání a vítání, zase se rozloučí, on si nasadí druhou helmu a vysedne za něho. Chytne se ho oběma rukama kolem pasu, zamává a už jsou pryč. Rei za ten měsíc na ostrově rozhodně řídit nezapomněl a stačí jeden blok a Kai už se tiskne k jeho zádům celým tělem, s hlavou mírně na stranu a přivírá oči. Je mu úplně jedno, jak rychle jedou nebo co je kolem k vidění. Cítí pod rukama jeho a to je všechno na čem záleží. Teď, zpátky v Japonsku mu připadá, že se na něm snad stává závislým. O necelou půlhodinku později už odemykají dveře Reitova bytu a jakmile jsou za nimi, zahodí helmy a zabouchnou dveře, hladově se vrhne na jeho rty, tiskne se proti jeho hrudníku a skoro zapomíná dýchat. Nějak si u toho zvládá zouvat boty a kopat je někam ke straně, batoh odhodí po slepu kdo ví kam a pořád se k němu mačká jako by ho asi ta půl roku neviděl.
"Ani slovo." Varuje ho, jen co popadne dech, před nějakou poznámkou na tělo o tom, jak moc mu za jednu noc chyběl a jak je Kai v háji. Však on ví a ví, že Rei ví a že jeho ego odletí do výšin. A to na něm taky miluje. Drží jeho krk pod ušima v dlaních a zadkem narazí do věšáku, který se povážlivě zakymácí, ale zůstane stát.
Reita
Už od doplutí lodi do přístavu se Rei v podstatě netěšil na to, co je oba čeká. Bylo mu totiž jasné, že se budou muset s Kaiem na chvíli rozloučit a on byl hodně nesvůj jen z pocitu, že ho nebude mít na očích. Příšerná představa, no vážně. Doma si připadá, jak kdyby byl pryč pět let ne měsíc ale nemohl se jim divit, taky mohl být mrtvý. Jenže ta přehnaná starost ho už doháněla k šílenství. To on se měl teď starat o Kaie, který byl bůh ví kde. No pravděpodobně doma ale stejně! Naštěstí měli telefony a mohli si vyměňovat smsky, naštěstí. Dohodli se, že si pro něj dneska přijede a on rozhodně odmítal jet autem. Jistě, miloval jízdu v něm ale nohem víc miloval jízd na motorce. Takže bez váhání usedne na ni a vydá se k domu svého Miláčka. Připadá si, jak kdyby do něj s každý kilometrem vstupoval nový příval energie a k tomu ještě Kaie za chvíli uvidí a odveze si ho domů, což je na tom úplně to nejlepší. Včera večer si vyšetřil chvilku a naťukal patřičnou objednávku v jednom e-shopu s garancí doručení do druhého dne, takže jestli se neplete, měl by být balíček u jeho sousedky, která mu poštu vždycky přebere. S trochu frajerským úsměvem sesedne z motorky, stáhne si helmu z hlavy a jde se, se všemi pozdravit, jak se sluší a patří. Tváří se naprosto sebejistě ale pořád má trochu nedočkavě nakročeno zpátky k motorce, protože jediné na co má teď myšlenky je fakt, že by ho nejradši na tu motorku už posadit a fofrem přesunul za dveře svého bytu, je v háji naprosto dokonale. Rozloučí se a vyrazí na cestu. Málem zapomene i na poštu, když se ocitnou za dveřmi a Kai se na něj vrhne, jak kdyby se neviděl půl roku. On sám si ho za pas skoro až bolestně přitáhne k sobě a se vzdychnutím do jeho rtů mu polibek oplácí. Trvá mu to tak pět minut, než je vůbec schopný se od něj odtáhnout.
"Počkáš hezky tady, ještě si něco skočím vyřídit!" Zavelí nekompromisně, když ho za boky přesune dál ode dveří, aby mohl odejít. Dva kroky od něj se otočí a ukáže na něj prstem s jasnou výhružkou v očích.
"a buď hodný, jinak.." Neodřekne to, blýsknutí v očích ale jasně značí, co má na mysli a zmizí za dveřmi. Je zpátky asi za pět minut a za zády má schovaný středně velký balíček.
"Mám pro Tebe dárek ale musíš si ho zasloužit."
Kai
Všechno je v pořádku do okamžiku, kdy mu Rei řekne, že má počkat na místě, protože si musí něco zařídit. Cože??? Vrhá do jeho očí nechápavý pohled s ještě stále udýchaným úsměvem, ale je vidět, že má místo očí otazníky a že vůbec nerozumí tomu, proč by si teď v tuhle chvíli měl někam chodit cokoliv zařizovat.
"A to je na jak dlouho?" Vyhrkne hned. To nemůže zařídit později? Copak nevnímá, jak moc mu chyběl? Kdyby to bylo na Kaiovi, už se válejí na zemi ve dveřích do obýváku a svlékají jeden druhého. Zajede si dlaní do vlasů na zátylku, když mu Rei pohrozí, aby tu byl hodný a pak už jen klapnou dveře. Vůbec neví, co má teď dělat. Co tohle znamená? Nejistě se projde po chodbě sem a tam, nahlédne do každého pokoje, ale je trochu jako tygr v kleci. Sundá ze sebe alespoň bundu, pověsí ji na věšák, srovná svoje boty a odnese si batoh do obýváku, ale v další chvíli už je zase u dveří a poslouchá šramot na chodbě, jestli už nejde. Jde, slyší kroky blížící se ke dveřím. Rychlým pohledem na hodinky zjistí, že to trvalo jen chviličku. V další chvíli už je Rei zase uvnitř bytu a něco nese. Jen to ho zarazí v půli kroku, aby na něj zase neskočil a spíš sklouzl očima na balíček.
"Dárek? Kdy jsi ho stačil koupit?" V očích mu okamžitě zazáří natěšená radost, ale jak ruce rychle natahoval, zase mu klesnou podél těla. A je to tady. Úplně ho z toho zabrní v podbřišku. Počítal s tím, že když budou v anonymitě domova, že na to dojde. Rei nejednou vzdychal nad tím, že kdyby měl svou ložnici, všechno by zkusili jinak. Sice byli unavení, ale... Zvedne k němu oči, ve kterých září zvědavost a zůstane způsobně stát kousek od něj.
"Tak dobře." Přistoupí tímto oficiálně na jeho hru.
Reita
Jen mírně pozvedne koutky v náznaku jisté spokojenosti, když Kai svěsí ruce podél těla a už se dál nenatahuje po krabičce. Je mu jasné, jak moc musí být zvědavý ale v jeho nitru ho spokojeně zahřeje fakt, že ho zase poslechl. Stojí ho to neskutečné přemáhání, aby nepokračoval v tom uragánu, který rozpoutali po příchodu sem, jenže taky ví, že o to lepší to celé bude. Kývne ještě hlavou, když mu to odsouhlasí i slovně ale pořád zůstává v bezpečné vzdálenosti, dokud si není jistý, že opravdu dokáže ovládnout svůj chtíč po jeho osobě, po jeho těle. Musí se dokonale soustředit, aby nic nepokazil, nafackoval by si, kdyby to udělal, když se na to tak dlouho těšil.
"Výborně, tak se mi to líbí." Pochválí ho o něco jemnějším hlasem, přesto však neztrácí nic ze své dominance.
"Nastav ruce." Nařídí mu pevným hlasem a počká si jak jeho rozkaz splní, aby mu balíček položil na dlaně.
"Teď ho hezky odneseš do ložnice, položíš na postel, klekneš si před ni a počkáš až přijdu a pak už na něj ani nesáhneš rozumíš?" Pokračuje dál ve svém jasně daném plánu, který se mu rýsoval v hlavě od chvíle, kdy se domluvili, že dnes budou spolu.
" Položíš si hezky ruce na stehna a u toho si vymyslíš dvě slovíčka. Jedno, abych ti dal chvíli pauzu a druhé, abych přestal úplně, tak běž." Pobídne ho a sám si počká až zmizí za dveřmi ložnice, než se rozejde do komory, kde hrábne po jistém kufříku a vytáhne z něj volné kalhoty tmavé barvy a bílé pohodlné trik. Převlékne se a kufřík vezme sebou, protože je tam spousta věcí, které se mu ještě dneska budou hodit. V druhé ruce svírá hedvábný šátek a těsně před dveřmi do ložnice se zastaví, aby se zbavil spokojeného úsměvu na tváři a nasadil nepřístupný výraz. Teprve pak vejde a pohledem zhodnotí, jestli Kai splnil všechno do puntíku.
Kai
+To je mi úplně jasné, že se ti to líbí.+ Pomyslí si v duchu a pořád se jemně usmívá, ale poslušně natáhne dlaně před sebe a uvnitř ho poškádlí strach. Dostane přes ně hned z kraje? Ale proč, za co by dostal? Nic takového se nestane. Rei mu na ně jenom položí balíček, který není ani lehký, ani kdo ví jak těžký a dá mu jasné instrukce, co s ním.
"Omdlím zvědavostí." Řekne mu, když trochu protočí oči v sloup, ale pak už zvesela vykročí k jeho ložnici. Vejde do ní a hned se očima dívá všude kolem sebe. Reitova vůně je tady cítit víc, než kdekoliv jinde v bytě, i když tady dlouho nebyl, ale včera tu spal. Nejradši by se svalil rovnou do jeho povlečení, ale nakonec na něj pouze odloží krabici a chvíli uvažuje, jestli si třeba nemá něco sundat nebo tak, ale prostě si jen klekne, posadí se na paty s rukama v klíně a čeká. Jeho uši jsou jako satelity, když se snaží zachytit cokoliv z toho, co by Rei mohl vedle dělat, ale v podstatě si prohlíží detaily ložnice a hledá očima cokoliv, co tu dřív nebylo, aby se zabavil. Skoro při tom zapomene na ta dvě slova, co si měl připravit. Proč to nemůže být jednoduše Počkej a Zastav? Napadají ho kdo ví jaké kraviny jenom ne nic pořádného. Zrovna má jednu ruku založenou na hrudi a druhou si mne bradu, když se Rei ocitne za jeho zády a on po něm otočí hlavu. Jeho oči se uculují, nedokáže to jinak, ale Rei vypadá jako by prošel severním pólem a tak toho radši nechá, skloní trochu hlavu, aby mu nebylo tak dobře vidět do tváře a snaží se to začít brát vážně.
"Sluší ti, když se mračíš." Dobírá si ho. Nechce mu to dát úplně zadarmo, chce, aby se na něj těšil a musel se hodně ovládat. +Ta slova, Kaii.+ Připomene si.
Reita
Pečlivě za sebou zavře dveře, když střelí pohled po Kaiovi. Samozřejmě si všiml, že ruce neměl na stehnech, jak mu přikázal.
"Tak teď už opravdu spokojený nejsem." Zavrní ledovým hlasem, když se mu v očích nebezpečně blýskne.
"Zlobíš Kaii, takže dárek bude muset počkat." Pokračuje dál, když přejde k posteli a odloží si na její kraj i kufřík a otevře ho, schválně tak, aby do něj Kai neviděl.
"Nebudeš mluvit, dokud Tě nevyzvu jasné a budeš pořád koukat do země." Přikáže mu následně, když z kufříku vytáhne krátký ozdobně spletený bič a s jistým zalíbením si ho prohlédne. Jeho oblíbené hračky, je doma, má je u sebe a k tomu ještě Kaie, který momentálně klečí v jeho ložnici s pohledem sklopeným k zemi. Lepší pohled by si jen těžko mohl představit. Něco v jeho nitru se spokojeně pohne, ve tváři se u to ale vůbec neodrazí.
"Ta slova Kaii a pak přijde trest, protože jsi očividně zapomněl, jak být hodný, budu ti to muset připomenout." Zamručí s nádechem nespokojenosti a pomalu se přesune za jeho záda pohladí jej koncem biče po tváři a sjede si ním i kousek na šíji, než zamíří po zádech až k lemu trika, které zvědavě nadzvedne. Počká si na ta dvě slůvka, která po něm chtěl a pak pokračuje.
" Zavaž si oči. " Sekne chladným hlasem, když mu pod šátek, který měl doteď omotaný kolem svého zápěstí, zkontroluje máváním dlaní před jeho tváří, jestli opravdu nic nevidí.
"A teď vstaň a svlékni se." Pobídne ho, sledujíc každý jeho pohyb a musí se hodně přemáhat, aby na něm nebylo vidět, jak moc se mu to zamlouvá, hlavně tón hlasu si musí pečlivě hlídat. Neubrání se tomu, aby koncem biče nepohladil nově odhalená místa, když se Kai před ním začne svlékat, obzvlášť stehna a zadek, jak ho půlkruhu obchází a kochá se. Jakmile před ním stojí nahý, mírně se rozpřáhne a uštědří mu ránu přes pravou půlku.
" To je za ty ruce." Teprve pak rudé místo znovu pohladí, tentokrát svými prsty.
"Pro příště si to zapamatuješ, rozumíš?"
Kai
Zlobí, co? Skoro rozhodí rukama a v očích se mu odrazí zmatenost, protože absolutně nechápe, co provedl. Však tu sedí a nesahá na to ne? Dočista zapomněl, že měl mít ruce opřené o stehna, ale dočista a ani teď mu to nepřijde na mysl. Vrhá po Reitovi očima plnýma otázek, ale radši mlčí a neptá se nahlas, aby nepokazil ještě tohle. +Jsem lídr kapely a nesplním jeden jeho příkaz? To jsem tak zblbl?+ Samozřejmě ho provází doširoka otevřenýma očima, prohlíží si jeho zadek v těch volných kalhotách a pak taky kufřík, ale jakmile dostane nakázáno, aby se díval dolů, radši to honem udělá. +Kdo by to nezapomněl, je to taková doba, co jsme byli pod palmou.+ Pomyslí si a nejradši by mu to řekl nahlas, ale jen se bolestivě kouše do rtu a nemá ani tušení, co že to Reita drží v ruce. Slova, ta slova....
"Jahodová a citrónová..." Zmrzlina, pochopitelně, prostě dokáže myslet už jenom na bicí a pak ještě na jídlo. Něco studeného a tvrdého se ho dotkne na tváři a on leknutím trochu nadskočí a zřetelně polkne, ale nezvedne oči, jen se mu prsty pokrčí proti stehnům. Jsou doma, u něj doma a Rei tu má své... hračky. V žaludku se mu usadí zvláštní pocit, něco mezi strachem a naprostou důvěrou. Látka na zádech se trochu přizvedne a jemu naskočí husí kůže, ale do klína mu spadne šátek, a tak ho vezme do dlaní a trochu neobratně si ho zaváže kolem očí, protože se mu z něj začínají chvět ruce. Pak vstane, vteřinku zaváhá a s jasnou červení ve tvářích se začne svlékat. Přece už spolu něco dělali, ale teď... si přijde odhalený víc, než jenom na kůži. Nechá oblečení volně dopadnout podél těla na koberec a svěsí ruce podél boků, zatímco s pootevřenými rty a trochu trhaným dechem vyčkává, co se bude dít dál. Tohle je neskutečné už teď, a to ještě ani nezačali. Ta zvláštní věc se ho dotkne znovu, na zádech, na břiše a hlavně skoro mezi stehny a on se celý napne a rozechvěje ještě silněji. A pak dostane, až to štípne a on pochopí, co je ta věc, co Rei drží. Okamžitě zatnul půlky k sobě a vyhrkl tlumený bolestivý sten. Do očí se mu natlačí slzy, ale ovládne je a má pocit, že mu ta kůže snad shoří. Do okamžiku, kdy se ho dotkne Reitova konejšivá, teplá dlaň a v něm se rozlije pocit úplně opačného charakteru. A začne se do toho zaplétat.
"Ano." Vydechne a je to žádostivé vydechnutí. Ne bolestné, ne odmítavé, ne ustrašené, ale nepokrytě nadržené.
Reita
Zapamatuje si moc dobře Kaiova slova a doufá, že si je bude dobře pamatovat i on. Je to vlastně poprvé, kdy se s ním o něco takového pořádně pokouší, naštěstí moc dobře ví, jaké signály u jeho těla vnímat a věří si natolik, že by tu míru sám odhadl, kdyby se z Kaiovy hlavy ta slova vytratila. Musí být momentálně o hodně vnímavější, nikdy by si neodpustil, kdyby mu ublížil nebo to přehnal, to prostě nedopustí. Neušla mu ani rudá barva na Kaiových tvářích a nechal koutky trochu zvednout v náznaku pousmání. Teď si to může dovolit, když ho nevidí. Neskutečně se mu zamlouvá pohled na něj, když neví, co se bude dít dál. Jen tu stojí vydaná jemu na pospas s jasně patrnou důvěrou a očekáváním vepsaným v mimických záchvěvech. Každý byť jen drobný detail si neskutečně užívá a ještě chvíli snad bude. Stojí ho to neskutečné přemáhání, aby si ho nevzal hned, vlastní spíš týrá sám sebe a drží na uzdě touhu to udělat rovnou a pak pokrčovat ve hře. Něco uvnitř něj ale pokračovat chce a dopřát si pocit kontroly a moci nad Kaovým tělem, stejně jako důvěru, kterou v něj má. Spokojně stiskne víčka, když Kai promluví a odpoví mu a otázku. Je to jako pohlazení rovnou jeho už tak vzrušeném klíně a on si dovolí jen velmi tiše vydechnout. Pomalu se znovu nadechne, když stáhne své prsty z hřející kůže a znovu jej obejde nepokrytě si prohlížejíc každý kousek nahého těla a hlavně v jistých partiích se zastaví pohledem o hodně déle.
" Výborně, tak se mi to líbí." Pochválí ho i hlasem, než koncem biče odsune jeho oblečení stranou, aby mu nepřekáželo. Položí mu prázdnou dlaň na rameno a nasměruje ho čelem k posteli, naklánějíc se k jeho šíjí, na které může jasné cítí jeho dech.
"Klekni si ale nedosedej na paty." Vyjde z jeho rtů další nekompromisní rozkaz, než se oddálí a svou oblíbenou hračkou, mu poklepe na kůži na spodní straně paže.
" Povol ji a nech se vést." Zatlačí s ním mírně a sjede až k zápěstí, navádějíc tak jeho dlaň na krabičku na posteli, to samé zopakuje i s tou druhou.
" Zůstanou hezky tam, musíš si přece hlídat svůj dárek že ano?" Pak pokračuje tlakem na stehna, aby ho donutil dát je trochu od sebe.
"Tak teď ti to moc sluší." Zavrní s ledovou spokojeností a prsty mu a bradu pozvedne tvář, aby koukal přímo před sebe a neznatelně se otře svými rty o ty jeho.
"Co máš radši Kaii teplo nebo chlad?" Zeptá se ho a pomalu přejde ke kufříku, ze kterého vytáhne zapalovač a svíčku a po jeho odpovědi beze slova opustí místnost, aby se vrátil v malým chladícím boxem, uvnitř kterého jsou kostky ledu.
"Budeme se učit počítat ano?" Párkrát zkusmo škrtne zapalovačem a v očích mu zasvítí.
Kai
Díky zavázaným očím má všechny smysly vyhnané na maximum, takže mu ten nepatrný povzdech neunikne a je to znamení i pro něho, že má jejich společná hra účinky na oba dva a ne jen na něj. Nikdy by si nepomyslel, že někoho vzruší a dostane do kolen tím, že bude poslušně dělat to, co chce, na místo, aby se iniciativně hrnul do akce. Většina kluků si stěžuje, že musí být pořád ti nahoře, ti aktivní, ti s fantazií a po Kaiovi se nechce nic. Tedy skoro nic. Na rameni ucítí jeho hřejivý dotek a pootočí se tak, jak po něm Rei chce. Poslechne v podstatě okamžitě, když ho požádá, aby si klekl na kolena před postel a když znovu ucítí dotek kůže na své paži, postaví se mu chloupky opět do pozoru, ale s nimi celkem reaguje už i něco jiného. Zvedne nejdřív jednu a posléze i druhou ruku, když je obě položí na balíček a musí se pousmát tomu hlídání. Bičík sjede po jeho kůži rovnou na místa, která ho přinutí se napnout a začít opět dýchat prudčeji, ale chce se po něm jenom, aby rozkročil. To v něm vyvolá další vlnu studu, i když udělá, co Reita chce. Necítí se tak úplně nejlíp, začíná mít zase ten pocit s odhaleným nitrem. Spodní ret se mu mírně chvěje, ale uklidní ho, když se dozví, že mu to takhle sluší. To je dobře. Nechá si zvednout bradu a tiše broukne, když na svých rtech znenadání ucítí ty Reitovy. Intuitivně se za nimi trochu natáhne, ale polibek mu dopřán není. Z té otázky má zvláštní pocit, ať tak nebo tak, něco ho čeká a on je neskutečně nervózní. Neskutečně. Má pocit, že mu ty nervy snad prasknou. Kdyby tohle už hráli,věděl by, co ho čeká? Pochybuje, Rei si určitě vymyslí pokaždé něco jiného.
"Teplo." Vybere si nakonec a jemně natočí hlavu za jeho odcházejícími kroky. Po chvíli je Rei zpět a... to byl zapalovač? Samozřejmě, že ho pozná. Teď doslova zbledne. Tedy... je připravený na hodně věcí, ale... jestli to teplo znamená něco jako pálení čehokoliv na něm, asi padne citrónová dřív, než se Rei naděje. A pak mu něco v hlavě říká, že to je pěkná blbost, že takhle by mu neublížil a jeho dech se z panického začne zase mírnit a klidnit. +Věř mu, prostě mu věř...+ Opakuje si v duchu. Bojí se, ale jestli ho Rei tímhle vším bezpečně provede, bude vážně v háji. Už si bez něj nikdy neškrtne, ví to.
Žádné komentáře:
Okomentovat