(Ise Sueyoshi, Yoshikiho dům)
 |  |
Hyde
Tuhle odpověď rozhodně čekal. Kdokoliv jiný by se o to s jeho zdravotním stavem ani nepokoušel, ale Yoshiki se nenechá odradit ničím a nikým očividně. Jen kývne hlavou, že jeho slova bere na vědomí a obočí mu vyletí vzhůru přesně ve chvíli, kdy mu prozradí, že chce začít hned. Není si úplně jistý, co si pod tím pojmeme představit, u něj je totiž všechno možné.
"Hned?" Nadhodí s tichým uchechntutím, protože ho to svým způsobem pobaví, rozhodně neztrácí čas. Zrovna se chystá pořádně si prohlédnout svůj první chod a přivonět k němu, v podstatě se kochá každým detailem, ale zarazí se uprostřed pohybu, když mu řekne, že by i on měl s něčím přispět. Nakloněný nad talířem stočí tvář jeho směrem a v očích se mu pobaveně blýskne.
"Já, že bych měl hatit prácí legendy…Yoshi-san to přece nemůžeš myslet vážně!" Trochu si ho dobírá, jak je jídlo před ním je najednou celý hravý a spokojený. Zvláštní? Ne, spíš normální. Chopí se svého příboru a napíchne první sousto, které si ještě hodlá pořádně prohlédnout a zhodnotit. Chystá se ho vložit mezi své rty a pořádně vychutnat, když se se o slovo přihlásí sousto na vidličce jeho dnešní společnosti.
"Hmm…víš, že se nenechám příliš pobízet." Broukne zaujatým hlasem, když bez váhání obejme rty vidličku a sousto stáhne. Hned jak se dotkne jeho chuťových pohárků, jeho ocelová šeď v očích zmizí pod víčky a on se neubrání slastně vydechnout nosem. Tohle je prostě něco neskutečného, on to rozhodně umí ocenit.
"Proč tady nejím pořád?" Zeptá se v podstatě sám sebe a skoro až vláčně se opře o opěrku židle, aby si mohl dlaní zajet do pramenů, které nejsou spletené a spadají mu volně na rameno.
"Neskutečné opravdu…skoro mám strach ochutnat to své."
Yoshiki
"Ano." Přikývne a rozesměje se, když Hyde zopakuje jeho hned. Najednou jako by mezi nimi padla jakási zvláštní hradba divných pocitů a oni začnou být naprosto uvolnění. Jako by nikdy neexistovaly žádné starosti. Pak se rozesměje znovu.
"Já myslím, že můžeš. Legenda může hatit práci legendě." Odpoví mu po svém a kuchaři se tváří maximálně spokojeně, když vidí, jak jim oběma chutná. Už pilně pracují na dalším chodu. Div na něj nedělá vlastními rty jakési O, když Hyde stahuje sousto z vidličky, potěšeně se usměje, když vidí jeho slastný výraz a vrátí se k vlastnímu talíři.
"Taky jsem tu byl jen párkrát, ale asi se to změní." Prohodí mezi sousty. Porce jsou zcela úmyslně trochu menší, takže se jim brzy talíře vystřídají a poté ještě několikrát, zatímco se spolu spokojeně baví o jejich nastávajícím projektu. Oběma se jim podaří nenásilně rozvíjet téma, až dokud se nezačnou vize jasně zhmotňovat a pak už zapáleně hovoří o svých nápadech, v podstatě jedno přes druhé. Yoshiki nakonec požádá o kus papíru a pero a začne si to všechno zapisovat, protože jak jídlo mizí a víno teče, je toho čím dál víc a oběma se to, zdá se hodně líbí. Ani nečekal, že by to celé mohlo dopadnout takhle, oni si v pracovních věcech tolik rozuměli a rovnou toho tolik navrhli, jako by se bývali sešli na plánované schůzce.
"Tohle bychom měli probrat ještě v klidu." Poklepe koncem pera o papír a kdyby bylo po jeho, jedou rovnou do studia nebo domů, tam se zavřou do domácího studia a vylezou tak za dva dny. On by skutečně vydržel nespat, i když by pak byl asi hodně vyčerpaný. Nakonec v nich zmizí úplně všechno a společně s tím taky skoro druhá lahev vína. Oba mají totiž nalitou čtvrtou skleničku a on ji jasně cítí v hlavě. Nepřipadá si, že by mluvil nějak jinak, než na začátku, ale je mu jasné, že jakmile udělá krok, rovně to nebude.
Hyde
Na tu poznámku o legendách udělá jen pochybovačný obličej, ale je to pořád jakési škádlení. On má občas svoje manýry, to je pravda a ví se to o něm. Z druhé strany za těch x let si to už může celkem dovolit. S přibývající hladinou alkoholu a dobou tady strávenou, přibývají nejen nápady ale i jistá forma uvolněnosti mezi nimi. Je to zvláštní, ale cítí se v jeho společnosti více, než dobře. Navíc, práce ho vždycky dokázala pohltit a teď se to jen potvrzuje. Jídlo už dávno dojedli, vína už taky zbývá jen trochu a v jeho hlavě je samozřejmě už i cítit.
"Všechno bychom měli probrat ještě jednou a v klidu." Ujistí ho s upřímným smíchem.
"Myslím, že některé nápady se nám hodně rozleží v hlavě, až k tomu nebude tolik vína." Dodá ještě a znovu se zasměje, tentokrát s dlaní na jeho rameni. Je spokojený s tím, co stihli za tenhle večer, strávit spolu delší dobu a možná ještě s trochou vína, by mohli klidně naplánovat celosvětové turné během jednoho večera.
"No…nejradši bych pokračovat v práci, ale asi bychom měli přibrzdit nebo se odrovnáme hned první večer…výdrž sice mám." Odmlčí se krátce a protočí oči sám nad sebou, některé věci by si měl dvakrát rozmyslet, než je řekne.
"Toho vína už asi bylo opravdu dost." Dodá ještě, když si pobaveně položí čelo na předloktí složena na pultu a naznačí, jak by taky za chvíli mohl dopadnout. Vykoukne mu jen jedno oko, které na něj upře.
"Ovšem, jestli hodláš pokračovat až do rána Yoshi-san…jistě nám kapka pochybí." Neodpustí si ještě takové malé rýpnutí a koutek se mu pobaveně zvedne vzhůru. Nemá toho sice naspaného moc, ale i on je schopný fungovat dlouho.
Yoshiki
Rozesměje se, když Hyde opraví jeho Tohle na Všechno.
"Ne, ne, myslím, že některé nápady se nám rozleží v hlavě, až v tom bude ještě víc vína!" Prohlašuje zrovna a směje se jako sluníčko. Jako už dlouho ne. Na to, jak vypadal ještě dopoledne nad pultem... Hyde pokračuje s rukou na jeho rameni. Je to jasný dvousmysl, který neměl původně v plánu a on se rozesměje ještě víc. Už ho docela slušně bolí panty čelisti, ale je to jako kdyby zavelel Jedeme dom! Sáhne po telefonu, zvedne ukazováček do vzduchu na znamení Teď se dívej a zavolá jim řidiče. Pojedou k němu! Piáno stojí uprostřed obýváku opuštěné a nemá u něj kdo zpívat a k tomu je tam všechno ostatní potřebné vybavení.
"Klidně se odrovnám hned první večer, hlavně když to bude stát za to." Pronese a u toho vyřizuje jejich odvoz. Jakmile hovor ukončí, stočí oči na na pultu ležícího Hyda, který je teď ztělesněná roztomilost.
"Hmm..." Skoro zazpívá, když si u servisu objedná několik lahví s sebou a rovnou zaplatí. Je na čase jít. Zvedne se ze židle a je to přesně jak očekával. Musí si dvěma prsty stisknout kořen nosu a na chvíli se zastavit, protože jeho tělo se málem odporoučelo stranou mezi ostatní židličky. Nakonec ho ale vezme kolem ramen a za stálého smíchu a chichotání se i s ním odporoučí před restauraci. Personál je shovívavě vyprovázel a zval na další návštěvu a oni brzy zapadnou do auta. Oba se tam spíš rozvalí, než posadí a cesta ubíhá v duchu dalšího rozebírání programu, kdy mu Hyde musí několikrát brát z ruky telefon, aby v tuhle hodinu a v tomto stavu nevolal patřičným lidem s prvním zařizováním. Nakonec auto zastaví na příjezdové cestě jeho moderního a velmi luxusního domu a oni z něj vystoupí zase ven. Nedá se říct, že by nějak vystřízlivěl, ale gentleman zůstane asi vždy. Odemkne dveře a s úklonou ho pustí dovnitř.
"Prosím, prosím." Mluví tiše a najednou na něj padne jeho pověstná plachost. Jako by měl obavy, co na to Hyde řekne. Na jeho soukromí.
Hyde
"Ještě víc vína." Zopakuje jeho slova a znovu se rozesměje, tohle už zachází do mezí, kam se nedostává příliš často, měl by opravdu přibrzdit, ale jemu se prostě nechce.
"Ty mě chceš naprosto odrovnat!" Plácne se pobaveně do čela, ale vzápětí na něj kouká s pozvednutým obočím, když jim volá odvoz. Tak tohle nečekal už vůbec, i když spíš předpokládá, že pojedou do studia, nenapadlo by ho, že pojedou přímo k němu domů. Zvedne se stejně jako on a velmi nenápadně se dlaní chytí opěradla, aby to zhoupnutí ve své hlavě ustál.
"Mmm…Legendy válející se po zemi, ještě pár sklenek a to by byly titulky." Neodpustí si komentář na svůj momentální stav a raději zavrtí hlavou. Uchechtne se, když ucítí paži přes svá ramena a vykročí ven z restaurace. Samozřejmě si neodpustil ujištění personálu, že se zase brzo objeví. Nezajít sem na oběd by byl hřích!! Cesta mu přijde hrozně krátká, protože má opravdu plné ruce práce. Kdyby nechal Yoshikiho vyřídit byť jen jediný telefon, nejspíš by se s plánováním daleko nedostali. Dokáže si totiž moc dobře představit, jak by se dotyční mohli tvářit, kdyby jim telefon zazvonil v tuhle hodinu. On by se totiž tvářil naprosto stejně, i když s takovou nabídkou…byl by asi shovívavější. Vystoupí z auta s jistou opatrností, když se ocitne před velkým domem a zvědavě se rozhlédne kolem. Nechá se pozvat dovnitř a před ním se otevře neskutečně vzdušný a světlý prostor, je to nádhera a se stejným pocitem se mu v očích zablýskne, má rád světlo a tady to na něj úplně dýchá.
"Mm přiznej se, že ses chtěl spíš pochlubit…" Ohlédne se po něm, když si začne stahovat automaticky kabát z ramen a možná až trochu sebevědomě se rozejde dál do domu. Pohled mu jako první padne na piano stojící uprostřed a neubrání se tomu, aby po něm přejel konečky prstů . Je to opravdu nádherný dům, líbí se mu.
"Opravdu nádhera." Vypadne z něj nakonec upřímně a přehodí si kabát přes předloktí, jakoby úplně zapomněl, že by si ho mohl odložit.
"Myslím, že se budu ještě několik hodin kochat a pak můžeme začít pracovat ale s tím si jistě počítal, když jsi mě sem vzal…"
Yoshiki
Kráčí za ním a celou dobu u toho hledí tak nějak do země. Jemně se usmívá, když Hyde dům pochválí, ale když dojde na obvinění z chlubení se, rozpačitě se zasměje a nechá ho, aby si prohlížel piáno. Tohle je jiné, než to, na které hraje při vystoupeních, černé, nádherné. Dojde až k němu a vezme mu jeho kabát, aby ho odnesl pověsit. Cesta je to docela namáhává, obzvlášť, když se snaží působit střízlivě a jít rovně. Ví, že to tak není, ale alespoň se pokouší. Stáhne ze sebe i vlastní sako a má pod ním rudou košili s rozhalenkou. Je tak skoro jediným barevným prvkem v domě. Dům se zdá být sterilně čistý, rozhodně se nikde nic neuspořádaně nepovaluje.
"Arigato. Opravdu..." Hlesne upřímně s další jemnou úklonou, ale musí se rozesmát a zajet si dlaní v ortéze do vlasů, protože se mu u toho zhoupne hlava. Na nic nečeká a odejde k lahvím u dveří, aby je dal chladit, zatímco najde jinou, podobnou tomu, co pili a chvíli se činí v kuchyni, aby jim oběma nalil. Samozřejmě potom, co vyhraje souboj s otevíráním.
"Po pravdě sem zase tolik lidí nevodím, já..." Začne a na chvíli se odmlčí.
"Je to dům mých představ, ale někdy si říkám, že ani nevím, jak se to stalo a co v něm vlastně dělám." Pronese, když se k němu vrátí a vtiskne mu sklenku do dlaně. Ťukne do ní tou svou a stočí oči na piáno.
"Když se mi nebudou plést prsty a tobě hlas... můžeme to hned zkusit." Odloží sklenku na křídlo piána, zasedne a zvedne kryt klaviatury. Z kapsy kalhot vyloví přeložený list papíru, kam psali v restauraci a chvíli na něj ostří, než položí prsty na klávesy a spustí. A nesplete se...
Hyde
"Není vůbec za co." Opáčí mu na jeho poděkování s bříšky prstů pořád položenými na pianu. Nějak se mu od něj nechce, navíc se cítí trochu stabilněji, když se byť jen zlehka opírá. Nechá si od něj s jemnou úklonou hlavou vzít kabát a znovu se zaujatě rozhlédne. Cítí se tu opravdu dobře, uvolněně, žádné stísněné a tmavé prostory.
"To je ale škoda…tohle by bylo hodno obdivu." Ujistí ho naprosto vážně, když si od něj převezme sklenku a krátce přiblíží k okraji svůj nos, aby se nadechl příjemné vůně. Pomalu ji zvedne, aby si s ním přiťukl, zrovna se chystá napít, ale zarazí se uprostřed pohybu, když se do hlavy dostanou jeho slova. Vypadá to, že nad nimi chvíli přemýšlí, než opravdu hranu přiloží ke rtům a krátce se napije.
"Jsme na tom v tomto ohledu podobně." Ani on nemá ve zvyku si příliš často zvát návštěvy. Jeho osobní prostor zná vlastně pořádně jen jeho agent a tím to asi tak končí. Soukromí nade vše, heslo, které si hodlá chránit nejspíš až do své smrti.
"Jsem poctěn, že mám tu možnost." Dodá ještě naprosto upřímně, když jej sleduje, jak usedá za piano a musí se pousmát. I přes pokročilou hodinu se rozhodně bránit nebude, spíš naopak. Může s ním sdílet své nadšení, jak z hudby, ta i z celého projektu a to je pro něj momentálně hlavní. Přivře spokojeně víčka, když se domem rozezní první tóny a velmi rychle ho uzavřou do své náruče a dokonale pohltí. I kdyby byl na mol, nejspíš by v tuhle chvíli dokonale vystřízlivěl a k pianu přibude jeho podmanivý hlas přesně ve chvíli, kdy měl. Ani on se nesplete. Odloží sklenku po prvních pár tónech, aby se dlaněmi opřel o desku piana a se zavřenýma očima si užívá každou část, každý tón který splétá do melodie. Je to jako dýchat, je to jako žít, naprosto přirozené. Užívá si to až do konce a skoro vypadá smutně, když Yoshi dohraje. Jistě není to poslední tón, který nejspíš dnes slyší, ale i tak ho to mrzí.
"Mmm myslím, že nám nikdo neuvěří, za jak dlouho tohle vzniklo." Broukne s nádechem pobavení, když se chopí své sklenky a přejde k lavici u piana, kde se na kousíček usadí.
"Další prosím.."
Yoshiki
Chvíli hraje sám, než se k němu Hyde přidá svým dokonalým hlasem a zní jako by se dvě hodiny rozcvičoval, než se postavil k piánu. Sem tam se na něj podívá a usměje, než zase zavře oči a jeho prsty tančí po klávesách. Prožívá to stejně jako vždycky, velmi intenzivně a naprosto pohlceně, napojený na jeho hlasový projev. Skladba je poměrně dlouhá jako většinou, když něco napíše a na jejím konci ještě chvíli setrvává s pohledem upřeným před sebe a tím samým něžným úsměvem, než se na něj konečně znovu podívá a broukne další své aaaah.
"Tohle spojení jsem cítil od prvního okamžiku. Myslím, že nic menšího se ani dít nemohlo." Řekne mu a téma jeho hovoru je ještě stále hudba, i když tohle zní jako dvousmysl pro změnu z jeho strany. Samozřejmě, že později bude mít hodně co opravovat a přepisovat, aby tohle dovedl k dokonalosti, ale pro tuto chvíli je kolem nich kouzlo okamžiku. Hyde se spontánně posadí vedle něho, velmi opatrně a on se uhne kousek doleva, aby mu udělal víc místa. Prostě sáhne po jeho boku a přitáhne si ho blíž k sobě. Chvíli přemýšlí a pak vybere jiný kousek, který oba dobře znají. Endless Rain... a ta píseň se v jejich podání promění v něco dokonalého. Těžko říct, jestli hraje on sám nebo něco vyššího skrze něj, jestli je to jen v jeho hlavě nebo se to doopravdy děje, ale cítí se naprosto naplněně. Dozní poslední akordy i této písně a domem utichne Hydův plačtivý hlas, když se trochu zničeně pootočí jeho směrem. Rozbouřilo to v něm hodně emocí, zmítá se někdy mezi euforickou radostí a naprostou depresí a jemu to silně znát ve výrazu tváře.
"Nejsem si jistý, co se bude dít, jestli budeme pokračovat..." Vyzní šeptem do ztracena, když se podívá do těch zvláštních očí tak blízko proti sobě.
Hyde
"Samozřejmě, že nic menšího to být nemohlo…" Broukne v návaznosti na jeho slova a mírně si poposedne na lavici, hledíc upřeně před sebe.Tohle je neskutečně zapamatovatelná chvíle a někde hodně hluboko uvnitř, je z toho na rozpacích. Nedá to znát samozřejmě, na tváři má svůj typický úsměv, jen lehký a nenucený. Dokonce se i krátce zasměje, když si ho přitáhne za bok k sobě. Mohlo by mu to přijít nepatřičné, ale na to teď ve své hlavě nemá myšlenky. Je to zvláštní druh souznění a je mu to velmi příjemné. Trvá to jen chvíli, kdy se domem rozezní druhá skladba a v jeho tváři se objeví zvláštně zaujatý výraz. Tuhle skladbu si velmi rád vychutná, i když si není úplně jistý, jaký dopad bude mít na jeho rozpoložení, je moc silná…on si to moc dobře uvědomuje. Užije si a procítí každý tón. Dá do toho naprosté maximum, ostatně jako vždy a na konci se v jeho tváři usadí mírně posmutnělý výraz, který v něm probudila tahle píseň. Zase ho dokonale ovládla. Letmým pohybem si odsune volné prameny ze svého ramene na záda a pomalu stočí pohled k Yoshikimu, který jak se zdá má velmi podobný problém. Vnímá moc dobře rozpoložení ve tváři vedle sobe a prozatím beze slova s mírně pootevřenými rty mu oplácí pohled. Je to velmi zvláštní chvíle, naprosto speciální…souznění tónů, souznění duší…kouzlo okamžiku, které se rozhodně nedá přejít jen tak. Je přitahován jeho pohledem a nedokáže jej jen tak odtrhnout.
"Chceme to zkusit?" Zeptá se tichým sametovým hlasem, protože on sám si není úplně jistý, kam by tohle mohlo až zajít. V hlavě má ještě předešlou noc, nezapomněl by nikdy. Začíná se do toho pěkně zamotávat a jak to tak vypadá, jen tak se nevymotá.
"Ještě je tu say anything." Připomene mu skoro šeptem další skladbu, když nevědomky vztáhne dlaň k jeho tváři a krátce ji pohladí s nepatrným pousmáním. Měl by se zvednout a odejít…hned, než bude pozdě!
Yoshiki
Pootevře rty a hledí na něj stejně jako Hyde hledí na něj. Už si sám začíná dobře uvědomovat, že tahle otázka nejspíš nepatří jenom hraní, ale pořád si není jistý, jestli to tak je nebo ne a co se to vlastně právě děje. A přesto přikývne. Hyde si vybere další skladbu. Podle něj je jich tady ještě mnohem víc, ale pak se ho dotkne na tváři, on okamžitě zavře oči a skloní ji tak, aby se o jeho dlaň otřel. Prudce se nadechne a otočí se zpět k piánu, aby na něj položil prsty a spustil Say anything. Pokračují v nastoleném souznění i do doznění této skladby, čas běží, je noc a emoce sílí. Ty jeho byly vždycky velmi intenzivní, nepředvídatelné a naprosto ovlivňovaly celý jeho život. Ráno by si vůbec nepomyslel, že by se dostali až sem a do tohoto stavu. Nepomyslel by si totiž, že toho budou schopni. Ale oni jsou. Piáno utichne, on už se viditelně chvěje, ale ne únavou nebo nedostatkem sil, to jenom to všechno kolem, co na ně působí. A pak se pomalu pootočí čelem k němu, z koutků mu stečou osamocené dojaté slzy, opatrně vezme jeho tvář do dlaní a přitáhne si jeho rty na svoje. Těžko říct, co dělá, oba dva měli ženy, i když on si tu svou nikdy nevzal, ale... někdy člověk neporučí tomu, co je uvnitř a ani by neměl. Proč také? Podle něj je jistá bisexualita zamčená v každém, jen je potřeba najít někoho, kdo tu komnatu otevře. A oni jsou umělci, citliví a velmi jiní... opatrně líbá jeho rty těmi svými, tak zvláštně krojenými, jeho prsty jsou něžné a sotva se ho dotýkají a přes to ho nepouští. Cítí jeho parfém, řekl by že cítí i tlukot jeho srdce.Hyde
Krátce se nadechne, aby nebyl spatřen, když se Yoshi otočí k pianu. Ten okamžik, kdy si hleděli do očí, byl tak krátký a zároveň trval neskutečně dlouho. Celý tento večer je naprosto speciální, moc dobře to vnímá. Všechny ty jemné vibrace, které postupně prostupují do jeho těla a ani s další skladbou to pro něj není jednoduší. Celý tenhle večer, jakoby spěl k jedinému okamžiku a když vidí slzy v Yoshikiho koutcích, neubrání se naklonit hlavu mírně na stranu a skoro až starostlivě stáhnout obočí k sobě. Ty pocity on má pevně ve svém nitru, zamknuté a dokáže je udržet uvnitř, ale je jasné, že pro něj to tak snadné není. Chtěl zvednout dlaň a palcem ty slzy setřít, ruka ale zůstane viset ve vzduchu zaseknutá uprostřed pohybu, když ucítí jeho rty na těch svých. Polibek má neskutečnou sílu, je zintenzivněn přívalem pocitů, které si způsobili hudbou a podnícen množstvím vína, které za večer vypili. Krátce vydechne do jeho rtů, když mu víčka pomalu klesnou a dlaň, doteď se vznášející ve vzduchu jemně klesne ke štíhlému boku, který velice jemně stiskne a přitáhne si ho blíže ke svému tělu. Je opatrný, něžný, pořád má pocit, že by se mohl pod jeho dotekem rozpadnut, jak křehce mu nyní připadá, vlastně to tak bylo svým způsobem vždycky. Neovládá svou vlastní touhu podpořenou souzněním dvou uměleckých duší…měl by se bránit; měl by. Pomalu se po chvíli odtáhne, když si opře čelo o to jeho a nespouští z něj pohled. Skrze rty se mu dostane dlouhé vydechnutí.
"Možná bych měl..." Začne pomalu, ale není schopný to doříct, slova se mu zadrhnout v hrdle, částečně je vyslovit nechce a částečně ano. Ztrácí se dokonale ve svém osobní chaosu v hlavě.
Žádné komentáře:
Okomentovat