(Ise Sueyoshi)
Yoshiki
Když bral v poledne Hideho na oběd, připadal mu trochu zvláštní. Vedli spolu konverzaci jako obvykle, všechno mezi nimi bylo normální, ale připadal mu... prostě jiný. Trochu podmračený a v takové té náladě, kdy je lepší se neptat. Takže to neudělal, odvezl ho do studia a pak zamířil do vlastního, kde potřeboval projít zvukové stopy poslední písně. Cítil se výrazně lépe, než včera, kdy neměl daleko do dalšího ze svých zhroucení, možná to bylo taky tím, že po dlouhé době opravdu pořádně spal - v jeho podání rozuměj alespoň šest hodin v kuse. Bylo o něm známé, že spánku moc nedal a že deset hodin bylo jednou za čtrnáct dní jeho maximum, takže to byl úspěch. Na sobě má klasické černé kalhoty, černé sako, ruku zafixovanou, na nose brýle a perfektní i když decentní makeup. Ostatní ho v běžném životě odkládali, ale on ne. Jemu se to vždycky líbilo. Za pultem se ale vůbec nesoustředí. Už delší dobu se mu v mysli rýsuje projekt a k tomu je potřeba obrovský hlas. Měl hodně z čeho vybírat, nejsnazší cesta byla oslovit Gackta nebo Miyaviho, se kterými dřív běžně pracoval, ale... při včerejším koncertu si vzal do hlavy někoho jiného a čím víc se mu ta myšlenka nutila na patro, tím víc byl přesvědčený o tom, že nikdo jiný na zeměkouli to takhle nezazpívá. Velké piáno, velké talenty, velké koncerty... Začíná se dostávat do fáze, kdy je schopný lézt přes mrtvoly a rušit programy půlce Japonska, jen aby ho na to ukecal. Protože on na ne nebyl moc zvyklý. Nakonec prostě sáhne po telefonu a vytočí jeho číslo. Ne, teď neexistuje ani zavolejte prosím později, jinak to tady něco odnese. Personál se jeho rozmrzelé náladě vyhýbá už od rána a jediný, na koho se usmála byl Hide, takže... +...to radši zvedni, Hyde.+Hyde
Sotva vylezlo slunce na obzor a opřelo se do zatažených závěsů, otevře pomalu jedno oko a vzápětí i druhé ocelově šedé vykouklo na svět. Připadl si odpočinutý, i když jeho tělo zaprotestovalo s prvním pohybem. Usadil se na nízkou postel a nohama nataženýma před sebou a automatickým pohybem si prohrábl vlasy. Přistihl se dokonce, že několik dlouhých minut hledí na závěsy a nevnímá nic. Ta noc se mu dostala až příliš do hlavy, tohle se nemělo stát. Sáhne po telefonu, kde si znovu přečte večerní smsky a dlouze vydechne. Nakonec se přece jen rozhodne pustit do práce, uvaříc si k tomu kýbl kávy po zbytek doby zůstávajíc ve své velké pracovně, ale nic moc se mu nedaří, je nějaký bez života. Kouše se do rtu, když už dvě hodiny sedí nad textem písně a nedaří se mu pokročit ani o kousíček. Oběd pro dnešní den odbyl a objednal si jídlo z nedaleké restaurace, nikam se mu ani nechtělo. Nakonec svou snahu přece jen vzdá, vstane z pohodlného křesla a s cigaretou mezi rty přejde k lahvi na stole, kterou otevře a nalije si trochu do široké sklenice. S rukou v kapse volných, domácích kalhot, sedících na úzkých bocích se zastaví až u okna, odkud vyhlédne.
"Mám v hlavě pavučiny." Broukne si pro sebe se zvláštním úsměvem, když se na nočním stolku rozezní melodie z mobilu. Stáhne obočí k sobě, chvíli dokonce zaváhá, než se rozejde k telefonu a uvidí Yoshikiho jméno. Bez dalšího váhání hovor přijme a přiloží telefon k uchu
"Kon'nichiwa Yoshiki-san…Copak se děje?" Zeptá se jako první, protože se stává jen velmi málo, že mu zrovna on volá, často se to nestává. Napadne ho, že se něco přihodilo ohledně benefičních koncertů.
Yoshiki
Ke štěstí všech v Yoshikiho dosahu to Hyde zvedl a ani to moc dlouho netrvalo. Okamžitě se mu na tváři usadí jemný úsměv, jako by uvnitř něj někdo přepl tlačítko.
"Krásný den, Hydo-san, mám něco naléhavého, ale..." Na okamžik se odmlčí a tón jeho hlasu zas tak naléhavě nezní. Spíš to působí, jako by si někdo namotával pramen vlasů na prst, což on momentálně doopravdy dělá.
"Asi je to naléhavé jenom pro mě." Melodicky se zasměje. Však už se jim stalo, že dražili pro charitu a lidi je nebrali vážně, dražbu jim sabotovali a on byl opravdu rozzlobený, takže Hyde by mohl komplikace očekávat právem. Povzdechne si a pokyvuje nohou přehozenou přes koleno druhé.
"Mám v hlavě nový projekt a... rád bych ti ho ukázal. Kdybys měl... zájem? Trochu času? Pro mě?"Doplní a zatváří se velmi nevinně a prosebně, což Hyde vidět nemůže, ale vidí to Toshi za sklem studia, dělá na něj obličeje a vesele se zubí. Yoshiki se na něj uculí, udělá obličej a otočí se v otočné židli zády, aby ho nerozptyloval.
"Večeře? Dnes? V osm hodin v Ise Sueyoshi? Přímo u pultu? Zařídím, aby u něj nikdo jiný nebyl."Navrhne a v podstatě je to věta oznamovací, ale samozřejmě by pochopil, kdyby Hyde měl něco důležitého na práci, jen by asi naléhal, aby to tedy byla zítřejší snídaně. Nebo alespoň oběd. Kuso, kdyby nemohl ani na oběd, asi by ho unesl, ať už by byl kdekoliv.
Hyde
Mírně se mu stáhne obočí k sobě, když mu oznámí, že to něco naléhavého je. Začíná přemýšlet, co se mohlo pokazit, když Yoshi uvede na pravou míru, jak to s tou naléhavostí bude. Zvolna přejde k popelníku, do kterého cigaretu típne.
"Hai, poslouchám." Prohodí jen sametovým hlasem, když mu konečně představí pravou podstatu důvodu, proč mu volá.
"Projekt…to zní celkem zajímavě, obzvláště z Tvých úst." Prohodí s nádechem zamyšlení do telefonu v Yoshiho podání jsou slova jako nápad a projekt, vždycky velmi zajímavá kombinace. Nemůže říct, že by ho to nezajímalo.
"Mmm moment podívám se, jak jsem na tom s časem." Není si úplně jistý, jaký program má zrovna na dnešek. Poslední dobou toho měl moc. Sáhne po diáři na stole a koukne na dnešní program, kde má večer jen jedinou schůzku.
"No…myslím, že večerní schůzku můžu s čistým svědomím přesunout." Oznámí mu nakonec klidným hlasem, když vloží další cigaretu mezi rty, když se mu myšlenky na chvíli zatoulají od Yoshikiho k Hidovi, ten tam podle všechno nebude. + Škoda+ Neubrání se podobným myšlenkám a krátce zavrtí hlavou, aby je z ní dostal.
"Takže teda v osm v Ise Sueyoshi…pokud je to tedy všechno." Broukne mírným hlasem, kdyby měl náhodou ještě něco na srdci a pokud mu řekne, že ne, nezbude mu nic jiného, než se s ním rozloučit.
"Hezký zbytek dne Yoshiki-san."
Yoshiki
Vytáhne koutky rtů nahoru, když mu Hyde slíbí, že si svůj program přeorganizuje a konečně tím získá lepší náladu. Nakonec se s ním rozloučí a odloží mobil na pult. Chvíli ještě přemýšlí, než začne pořádně pracovat a den uteče jako každý jiný. Na večer si vybere rudou košili pod černé sako a nechá se odvézt rovnou před restauraci. Uvnitř je odveden před slibovaný pult, kde je obvykle kolem šesti míst, ale dnes je tam prostřeno jen pro dva a oba kuchaři se ukloní. Budou pracovat jenom pro ně a samozřejmě budou maximálně diskrétní. V restauraci jsou ještě hosté, ale u stolů, dost daleko od nich. Když dorazí na místo, Hyde už tam sedí. Jemně se dotkne dlaní jeho zad a s úklonou ho pozdraví, když si sedne na židličku po jeho pravém boku. Pozdraví se i s kuchaři a obsluhou, u které vybere lahev červeného vína a počká, až jim oběma nalijí. V obličeji mu sedí okouzlující úsměv, když sáhne pro telefon a začne v něm listovat.
"Nebudu tě napínat do poloviny večeře, jen... podívej..." Ukáže mu noty rýsující se kompozice. "Napadlo mě, že by z toho šla udělat celovečerní show, ale chci, aby to bylo skutečně dech beroucí, víš? Možná i pro New York? L.A. Hydo-san...nikdo jiný to nezazpívá." V podstatě mu řekne na rovinu, o co mu jde a s očekáváním na něj hledí. Je to takové - Mrzí mě, jestli jsi měl v plánu jiné koncerty, ale už nemáš, hi hi. Rozhodně u toho vypadá nadšeně a zároveň trochu vystresovaně, protože pokud mu Hyde řekne ne, trochu mu tím rozšlape bábovičky. Po slepu sahá štíhlými prsty po objednací kartě, aniž by spustil jiskrami naplněné oči z jeho okouzlujícího profilu. Prostě potřebuje tenhle obličej a tenhle hlas. Hotovo.
Hyde
Ještě chvíli zůstával doma a pracoval. Dokonce se u něj stavil i agent a on mu oznámil, že pro dnešní večer má trochu jiné plány, než byly ty původní. Dostalo se mu ne moc přívětivého pohledu ale když mu řekl, jak se věci mají, pohled byl ten tam. Asi dvě hodiny před plánovaným odjezdem do restaurace si zaběhne do sprchy a zamíří k jedné své známé, která mu během vypití kávy zaplete prameny na pravé straně přidajíc do nich bílou bravu. Tahle kombinace ho prostě baví. Pro dnešní den zvolil dlouhé sako končící v půli kolen a pod ním o něco kratší top krémové barvy, na krku svůj oblíbený náhrdelník se spoustou křížků, větších a menších. Když znovu nasedne do auta je krátce po sedmé hodině a je to tak akorát, aby vyrazil na místo. Začíná být, čím dál zvědavější, co za nápad Yoshiki dostal. Když vejde do restaurace se zašustěním dlouhého kabátu, postará se o něj obsluha a on se může nerušeně rozhlédnout. Hosté jsou tady u stolů ale u pultu je prázdno, přesně jak být mělo. Koutky se mu zvednout v jemném pousmání, když se usadí na židli a mnouc rty o sebe vyčkává. Ne, v tomhle ohledu není netrpělivý, jen se…trochu nudí. Ohlédne se ve chvíli, kdy ucítí dlaň na svých zádech a pohledem vystoupá do tváře Yoshiho. Oplatí mu úklonu, než se mírně natočí polovinou těla jeho směrem a podepře si zlehka bradu. Jen do chvíle, kdy se před ním objeví sklenky vína, kterou rozhodně nemá v plánu odmítnout. Čekal nějakou nenucenou konverzaci na začátek, ale je jasné, že ho jeho nápad musel hodně nadchnout, když jde rovnou k věci. Se zaujatým pohledem shlédne na jeho telefon a prohlédne si práci, které by měl propůjčit svůj hlas. Neubrání se tomu, aby si přitáhl jeho telefon blíže k tváři, i s jeho rukou znovu si noty pohlédne. Zní to hodně dobře, alespoň v jeho hlavě.
"Mmm…je to hodně lákavá nabídka…Tvá práce se neodmítá…" Začne pomalu, když se dlouze nadechne a odmlčí se. Pozvedne svou sklenku vína, k níž přiloží rty a krátce se napije.
"Jen nevím, co jsem ti momentálně schopný slíbit…vždyť to znáš." Broukne opatrně, protože tohle musí prostě ještě probrat s agentem a zjistit, kolik by se toho muselo zrušit a podobné organizační věci.
"Ale myslím, že by si jistě našel někdo stejně …mm....vhodný …lichotíš mi, za tento nápad ti všichni utrhnout ruce Yoshiki- san." Opáčí mu upřímně a přece jen vytáhne svůj telefon, aby zkontroloval časové rozpisy jednotlivých koncertů. Není toho tolik, ale přece jen pořád dost.
Yoshiki
Chvíli to zní jako ano, on přikyvuje na každý jeho pohyb rtů, tělo natočené jeho směrem a ruku s telefonem v té jeho. Pak to zase zní trochu jako ne, on nakrčí čelo a zatváří se trochu jako Nechápu, této řeči nerozumím, promiňte.
"Jiný hlas?" Vypadne z něj a z toho tónu je jasné, že o ničem podobném nechce ani slyšet. Několikrát v rychlém sledu zamrká, když se pootočí čelem k pultu, uloží svůj telefon, nechá ho hledat v tom jeho a sám si prohlíží nabídku k večeři, ale kruci nechce jíst, dokud mu to tady neslíbí. S odmítavě semknutými rty čte jednotlivé chody v menu a probírá se v hlavě variantou na někoho jiného, ale... podívá se na jeho profil, usměje se, ale je to takové... pěkný pejsek, ale já nechtěl jezevčíka, chtěl jsem kólii!!!! Copak to nechápete?
"Zrealizuju ten nápad tak jako tak, ale..." Menu zase odhodí, znovu se k němu otočí čelem i s koleny a vezme impulsivně jeho dlaně do svých, když se mu s novým a neméně nadšeným výrazem podívá do očí.
"Do smrti se budeme užírat představou toho, jaké to mohlo být a nebylo, jenom proto, že... jsme podřídili naši tvorbu nějakému rozvrhu." Vydechne naléhavě.
"Hydo-san, zařídím všechno. Udělám cokoliv. Řekni si, co chceš!" Začíná se culit, když stále svírá jeho ruce. Je to teatrální, ale na to on kašle. Už se skoro tiše směje a obsluha taktně vyčkává, až se rozhoupou k nějaké objednávce, ale na tu to moc nevypadá. Před očima mu běhá celá scéna, provedení a ví, že Hyde má taky velmi vytříbené cítění pro podobné věci.
Hyde
Na pár okamžiků si vážně myslí, že pro dnešní večer všechno vyřešili, dokud nezjistí co a jak. Po očku sleduje Yoshiho, jak hledá v jídelním lístku a nakonec pohlédne skrze víno na dno sklenice. Tohle je neskutečná příležitost být součástí něčeho monumentálního, tohle by si neměl nechat ujít. Jenže to už se Yoshikiho tělo natočí jeho směrem, částečně přijde o své dlaně. Trochu překvapeně pohlédne do jeho tváře a párkrát zamrká, když vysloví nahlas jeho vlastní myšlenky. Ano, moc by si přál zúčastnit se toho. Dlouze se nadechne, když si v hlavě pečlivě promýšlí každé slovo, které brzy hodlá opustit jeho rty. Krátce těkne pohledem stranou, než ho zase pomalu vrátí do nadšené tváře. Pomalu se vymaní z jeho sevření, aby mohl jeho dlaně sepnout a uzavřít je v těch svých drobných.
"Víš moc dobře, že o to tu nejde…" Broukne tichým hlasem, když mu nabízí v podstatě cokoliv. Věří mu, že by toho byl schopný, přece jen už ho nějakou dobu zná. Ještě chvíli mlčí svírajíc jeho dlaně a po chvíli je přece jen pustí, položíc mu je na stehna, než se obrátí čelem k pultu a i on sáhne po lístku. Chvíli jen kouká do něj, než se mu začnou koutky zvedat a párkrát krátce kývne hlavou.
"Bude mi potěšením…jen…" Odmlčí se krátce, není to dobrý nápad. Ví, že se za to bude proklínat, ale nikoho menšího by k tomu nechtěl.
"Součástí bude Hide…jestli to má být monumentální show, bez něj to nepůjde." Vyjde z jeho rtů nakonec pomalu a zasekne se prstem na jednom z chodů, přemýšlejíc zda to bude ta pravá volba nebo ne. Snaží se tvářit naprosto nezúčastněně, aby to vypadalo, že jde jen čistě o talent.
Yoshiki
Pořád čeká, snaží se mu dát prostor k přemýšlení a jejich ruce si vymění pozice, když ty jeho začnou hřát Hydovy dlaně. Ano on ví, ale jak jinak ho umluvit? Jak umluvit jeho agenty a členy skupin, ke kterým patří? Pak se od něj Hyde odvrátí a on už zavírá oči, připravujíc se na fakt, že do svého přemlouvání bude muset vložit mnohem víc. Nevidí tak jeho úsměv, jen se začíná mračit, protože bude mít celou noc o čem přemýšlet a komu volat. A pak řekne, že mu bude potěšením! Oči zase prudce otevře. Pod jeho Jen čeká spoustu věcí typu Musí se zařídit tohle a přehodit tamto... ale Hideho jméno by nečekal. Proč? Neví nic o tom, že spolu včerejší noci odešli a nikdy by ho to ani nenapadlo. Hide byl většinou samé holky. Miloval svého kytaristu a přítele, ví sám moc dobře, že je nejlepší, ale v pozadí toho všeho cítí a tuší to něco, co mu uniká. Ten požadavek nepřišel jenom tak. Nevznikl proto, že ho Hyde viděl hrát, on to prostě ví. Pozoruje jeho záda ze své pozice a uvažuje. "Bude součástí. Pokud bude chtít." Řekne posléze, protože Hide byl nepředvídatelný, měl hodně práce s X a navíc svoje vlastní sólové projekty, ze kterých si momentálně nechtěl moc slevit. Dokonce se kvůli tomu hodně hádali, když po něm chtěl víc času pro X. Hide byl ambiciózní, chtěl víc, pořád chtěl víc a chtěl to dělat sám. Rozuměl mu.
"Požádám ho. Doufám, že víš, co děláš." Dodá měkce, protože ať je v tom cokoliv, tyhle záležitosti zabíjejí. A ne jen velké projekty, ale taky vztahy a přátelství. Pak už si konečně vybere poměrně komplikované menu a také se natočí čelem ke kuchařům, aby mohl začít sledovat jejich umění.
Hyde
Kouká do lístku a neodvrací od něj pohled. Momentálně je ponořen do svých vlastních myšlenek a nemůže se jich zbavit. Tohle může dopadnout velmi špatně, jenže si nedokáže poručit; je to obrovské riziko, ale taky je přesvědčený o tom, že bez něj to nebude prostě ono. Má svůj osobitý pohled na svět a teď se to jen potvrdilo.
"Mm výborně..." Kývne hlavou a objedná si menu i pro sebe. Upije ještě krátce ze své sklenky, než si podepře hlavu dlaněmi a přejede zamyšleně špičkou jazyka po horním rtu. Teprve potom stočí svůj pohled na Yoshikiho profil a krátce je prozkoumá se zvláštním stínem v očích. Připadá mu tak zvláštně křehký, možná za to může i fakt v jaké kondici ho včera viděl.
"Možná to bude znít trochu…nepatřičně….ale jsi si jistý, že se do toho hodláš pustit?" Broukne s nádechem starostlivosti v hlase, ale už se na něj nedívá, jen sleduje, jak jim připravují jídlo. Začíná mít opravdu hlad.
"Bude to hodně náročné…byla by tě škoda." Řekne se svou naprosto odzbrojující upřímností a dopije svou vlastní sklenku. Kdyby o něj svět přišel, už by nikdy nebyl takový, jakým je teď, to si moc dobře uvědomuje a nebojí se to přiznat, rozhodně ne před ním.
"Kdy chceš začít?" Zeptá se ještě, než napíše krátkou sms svému agentovi, že se musí ještě dnes v noci sejít a probrat tohle všechno, bude to stát spoustu zařizování ale …ano, těší se. V návaznosti na své myšlenky se znovu usměje na telefon.
Yoshiki
U slova nepatřičně broukne jakési tiché hmm a pootočí tvář jeho směrem. Na té jeho sedí jemný úsměv. V první chvíli úplně nechápe smysl té otázky, ale Hyde to rozvine s očima upřenýma na kuchaře. Vydá jakýsi chápavý povzdech a přikývne.
"Ano, jsem si jistý. Do hudebního důchodu se nechystám a hodlám to dělat na plno, dokud mohu dýchat." Řekne mu upřímně. Je to roztomilé, jak se všichni strachují o jeho kondici. Jeho matka říkala už když byl malý, že se nedožije dospělosti. Ale byl tady. Umřít se nechystal, ale pokud se to stane, tak za bubny nebo piánem. Pootočí sklenku vína mezi prsty.
"Hned. Mám v hlavě jakousi titulní píseň, kterou bych rád dokončil jako první a pak probereme námět. Myslím, že to na sebe začne navazovat a dávat smysl, aniž bychom si to uvědomovali. Doufám, že taky přijdeš s vlastními nápady?" Stočí k němu oči a pak oba dostanou své první chody. Jídlo vypadá jako malé umělecké dílo. Není si jistý, jestli sní celé porce, ale rozhodně všechno rád ochutnává a jak je známo, Hyde je doslova požitkář, který je schopný nacpat to do sebe do posledního drobečku. Na ten pohled se obzvlášť těší. Chopí se příboru, popřeje mu dobrou chuť a na jazyku se mu rozplyne první sousto.
"Umm, tak tohle je vynikající, zkus to." Vyzve ho, protože Hyde má na talíři něco jiného. Na nic nečeká, napíchne sousto na svou vidličku a elegantně ji pošle proti jeho rtům. Vypadá u toho, jako by měl zrovna v puse malý kousek ráje. Servis jim okamžitě dolije prázdné sklenky.
 |  |
Žádné komentáře:
Okomentovat